Pevnost Amber Fort se nachází asi deset kilometrů od Džajpuru, jenž je hlavním městem indického státu Rádžhastán. Název této monumentální stavby se dá přeložit jako Jantarová nebo také Žlutá pevnost. Původní název je ovšem Amer, přičemž toto slova nemá s barvou nic společného. Stavba navíc není žlutá, neboť je konstruována z červeného a bílého pískovce. Budování bylo započato v roce 1592 za vlády rádži Man Singha I.

TIP: Odkaz mocných rádžů: Starobylé pevnosti indického Rádžasthánu

Vnější vzhled stavby, na níž zub času v době překračující čtyři století přece jen znatelně zapracoval, asi nepřipraví návštěvníky na propracovaný a udržovaný vzhled jejích vnitřních částí. Stěny a stropy jsou zdobeny nádhernými dřevořezbami, které zobrazují lovecké scény a dokumentují život někdejších vládců. Stavba zkrátka nezapře, že nebývala jen pevností, ale také palácovým komplexem. V rámci opevněných zdí se nacházely čtyři části, které jsou dodnes vzájemně spojeny širokými schodišti.

V Egyptě se používal k léčbě krve, Římané soudili, že stvrzuje přátelství a lásku, středověcí mudrci ho používali ke snížení horkosti. Název granát označuje skupinu, která zahrnuje více než dvacet druhů minerálů. Jedním z nich je český granát. Ten je skoro národním pojmem. Mineralogové mu říkají pyrop. V řečtině totiž „pyr“ znamená oheň a „ops“ oko. I proto se mezi sběrateli setkáte s označením „ohnivé oko“. Jako jediný drahý kámen se na našem území průmyslově těží. Například v povrchových dolech v Podsedicích na Mostecku či na ložisku Vestřev v Podkrkonoší.

Proti démonům

I když nad tím dnes můžeme ohrnovat nos, v léčitelství patřily granáty k nejdéle používaným drahým kamenům. Podle staroindické nauky o čakrách náleží granát díky své červené barvě k energetickému centru na konci páteře. Tato čakra symbolizuje zemi, život a čistý oheň. Astrologové granát spojují s planetou Mars, silou a aktivitou. Zřejmě nejvíce jej léčitelé doporučovali při poruchách krvetvorby, chudokrevnosti a kolísání krevního tlaku. Ve starověku se věřilo, že správně umístěný granát zvyšuje sexuální aktivitu a léčí impotenci. A psychické poruchy. Podle esoteriků odstraňuje deprese, melancholii a nervové vyčerpání. Naopak posiluje sebevědomí a vytrvalost.

Naše prababičky nosily šňůry z českých granátů jako zaručený prostředek proti uhranutí. Ostatně i staří Indové pyropům přisuzovali tu nejvyšší ochrannou moc před zlými démony. A trocha romantiky na závěr: granát je také symbolem čistoty srdce a lásky.

Rudý třpyt

A české granáty? Znali je po celém světě. Novější výzkumy ukázaly, že platily za významnou vývozní surovinu už v 5. století. Kameny pocházející z našeho území lze nalézt v klenotech starých germánských kmenů i kavkazských kočovníků. Později se českými granáty zdobil například francký král Childerich, Přemysl Otakar II. či Marie Terezie. Císař Rudolf II. tvrdil, že mu dokáží zmírnit příznaky vrozené melancholie!

Díky své rudé barvě se pyrop postupně stal symbolem Kristovy krve – a tudíž oblíbenou ozdobou liturgických předmětů. Na dámských špercích se ve větší míře objevil až v 19. století. Tehdy zdobil i vějíře, taneční pořádky nebo lahvičky na parfémy. Doslova módní mánii rozpoutaly granáty v plesové sezóně na přelomu roku 1887 a 1888. S úchvatným kompletem z rudých kamínků zasazených ve zlatě se na vídeňském dvorním plese objevila ruská carevna Marie Sofie Dánská. A každá dáma ji toužila napodobit.

Lék na žal

Za nejkrásnější šperk z českých granátů ovšem bývá považována souprava Ulriky von Levetzow. Granáty byly pečlivě vybírány po mnoho let a na počátku 19. století je zručný šperkař proměnil v pětiřadý náhrdelník, dva třířadé náramky, náušnice, brož a prsten. Celou sadu darovala mladičké Ulrice její matka Amálie. Zdalipak neměly dívce pomoci zapomenout na lásku, kterou podle legendy zahořela k tehdy dvaasedmdesátiletému Johannu Wolfgangu Goethovi? A kterou jí překazila právě její mamá?

Souprava Ulriky von Levetzow byla z muzea v Třebenicích na Mostecku v roce 1988 ukradena, o rok později ji však zázračně nalezli v plechové krabici pod železniční tratí. Proto byla do expozice zhotovena kopie. (foto: Wikimedia Commons, Marie Čcheidzeová, CC BY-SA 4.0)

Slavný básník se s Ulrikou von Levetzow setkal v Mariánských Lázních v roce 1821. Štíhlá půvabná dívka v rozpuku svých sedmnácti let, s modrýma očima a blonďatými vlasy upoutala unaveného básníka na první pohled. Ona se zpočátku k slavnému literátovi stavěla spíš zdrženlivě. Ve svých pamětech vzpomíná, že ji přerušil v ručních pracích. Už příští den však Ulrika přijala básníkovo pozvání na ranní procházku ke Křížovému prameni. Později se jim tato cesta stala každodenním rituálem.

Nedostižná jako duha

V Mariánských Lázních se sešli i následující rok. Goetheho náklonnost rostla. Na rozloučenou napsal báseň Eolské harfy a v ní přirovnával Ulriku k Iris, řecké poselkyni bohů – nedostižné, nadpozemské, rozplývající se jako duha. Přišlo třetí léto jejich platonické známosti. Goetheho Ulrika přitahovala čím dál víc. Třebaže se vždy zdůrazňuje, že on sám nikdy o ruku Ulriky nepožádal, své city vyjevoval dosti výmluvně. I jeho okolí už usoudilo, že lásku nelze skrývat.

Tehdy se do situace pravděpodobně vložil velkovévoda Karl August. Tlumočil vroucné přání roztouženého starce Ulričině matce paní Amálii. Ta však se sňatkem nesouhlasila! Sama měla s velkým věkovým rozdílem partnerů špatné zkušenosti. Možná stála milencům v cestě i matčina žárlivost. Vždyť Goethe se zamlada dvořil i jí.

Co se po odmítnutí odehrávalo v duši starého básníka lze vyčíst z jeho Mariánskolázeňských elegií. Goethe a Ulrika se další rok už nesetkali. On prý však zůstal za toto vzplanutí vděčný. Příteli jednou řekl: „Je to plod mého nejvášnivějšího duševního hnutí, bez kterého bych nechtěl žít, ale které už bych nechtěl ještě jednou prožívat!“ A Ulrika? Nikdy se neprovdala. Odmítla prý dvanáct nabídek k sňatku! Vždyť měla patřit samotnému Goethovi! Jedině jemu vděčila za uctivou pozornost široké veřejnosti. Z bezvýznamného děvčete se stala známou a obdivovanou osobou a svou „slávu“ si užívala opravdu dlouho. Zemřela v devadesáti pěti letech na zámku v Třebívlicích.

Bájný granát

Kdo se zajímá o historii drahých kamenů, dříve nebo později narazí na zprávy o pražském pokladu císaře Rudolfa II. Jeho součástí měl být i největší český granát o velikosti holubího vejce. Prameny jej uvádějí jako císařský granát či císařský rubín. Podle všeho patřil tento výjimečný kámen k nejužšímu císařovu majetku. Není vyloučeno, že se po určitou dobu stal součástí jeho osobního klenotu, pravděpodobně prstenu.

Kde se o tajemném granátu dozvídáme poprvé? Boëtius de Boodt, lékař Rudolfa II., se o něm roku 1609 zmiňuje ve svém pojednání o drahých kamenech. Podle něj mu v Evropě není rovno a dále podotýká, že jej císař dostal darem od své sestry Alžběty, francouzské královny. Jenže byl to vůbec granát? De Boodt o tom ve svém traktátu „mezi řádky“ silně pochybuje! Ovšem naplno by si to říci nedovolil. Co se dělo s kamenem po smrti císaře? Stal se součástí lupu rabujících švédských vojsk. Generál Königsmark jej složil k nohám své královny.

Drahokam v zastavárně

Když se o pár let později královna Kristýna vzdala trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. a odešla do exilu, skvost si vzala s sebou. V Holandsku jej pak zastavila s ostatními klenoty za 12 tisíc tolarů. Na dobrých čtyřicet let zmizel „císařský rubín“ v sejfu holandského bankéře! Odtud pověstný drahokam vykoupil roku 1694 král Karel XI., syn Kristýnina nástupce. Kámen tajně putoval zpět do Švédska. Poprvé jej tu pořádně zvážili: měl 255,55 karátů. A předpokládaná cena? Astronomické dva miliony říšských tolarů!

Z královské klenotnice se granát vynořil roku 1777. Král Gustav III. odjel do Petrohradu navštívit carevnu Kateřinu II. Panovnice ho zahrnovala vzácnými dary. Jak se odvděčil? Tajně jí daroval slavný Rudolfův granát. Teprve po roce vyrozuměl vládu, aby klenot odepsali z královského pokladu!

TIP: Prokletý náhrdelník: Všechny jeho nositelky skonaly nepřirozenou smrtí

V carské pokladnici ležel skvost zapomenutý až do pádu Romanovců. Teprve v roce 1925 ho podrobně zkoumali sovětští profesoři Aminov a Fersman. Jako první tak odhalili světu jeho tajemství. Sytě růžový drahý kámen malinového tónu totiž není ani granát ani rubín. Jedná se o růžový turmalín rubelit, který pravděpodobně pochází z Barmy. Dokonce nemá mít ani drahokamovou kvalitu! Mezi záplavou diamantových klenotů ruského pokladu je to skutečně jen chudý příbuzný.

Když se řekne korek, každému se nejspíš vybaví zátky do láhví s vínem nebo jejich objemnější alternativy u šampaňského. Tím však využití úžasného materiálu zdaleka nekončí: Je lehký a nevodivý, takže například chrání baterie v elektromobilech před horkem i otřesy. Jeho tepelné vlastnosti ho dokonce předurčily k uplatnění v kosmonautice a portugalský korek se coby tepelná izolace nachází mimo jiné v nové americké raketě SLS. 

Kouzlo korku zná lidstvo již přes pět tisíc let. Egypťané z něj stavěli rybářské lodě, v antickém Řecku sloužil k výrobě sandálů či k utěsňování amfor. S láhvemi se spojil až v 18. století, kdy se pro uchování vína začalo hojně využívat sklo. Hrdla tehdy nebyla dokonale hladká či pravidelná, a pružný korek tak představoval ideální materiál k jejich utěsnění. 

Svlékání kmene

Ve světě, který bojuje s globálním oteplováním, nabízí korek také ekologickou a recyklovatelnou alternativu. Jde vlastně o kůru dubu korkového, jež se osekává přímo ze stromu. Do první sklizně dřevina dorůstá 25–30 let a kmen má v ideálním případě obvod alespoň 60 centimetrů. „Těžaři“ poté vytnou sekerou do kůry tzv. náhrdelník či korunku, dva horizontální zářezy vzdálené několik desítek centimetrů, načež vymezené pole ještě rozdělí několika svislými liniemi. Kůra je tak připravena k extrakci: Do škvír se vtlačí ostří sekery a materiál se od stromu odlupuje.   

Jde o velmi namáhavou, ale zároveň extrémně precizní práci. Pokud by totiž dělníci zasekávali nářadí příliš hluboko, mohl by strom uhynout, a v opačném případě by oddělená vrstva kůry k výrobě zátek nestačila. Sekat se zkrátka nesmí málo ani moc – v tom se skrývá kouzlo korkařského řemesla. Za chyby se přitom tvrdě platí, neboť škody přetrvají dlouho: Aby mohl strom dávat prvotřídní materiál, musí nejen dospět, ale také projít jednou či dvěma sklizněmi. 

Symbol Portugalska

První kůře se říká panenská a na výrobu zátek není dost kvalitní. Obvykle se proto mele a přidává se do průmyslových směsí. K další sklizni může dojít až za devět let, během nichž dřevina cenným materiálem opět obroste – občas se však čeká i déle. Teoreticky tedy strom vydá první kvalitní korek zhruba padesát let po zasazení a žádný pěstitel samozřejmě nechce dlouho očekávanou úrodu zničit. Také poškození stromu znamená problém, a to nejen v podobě špatného růstu, nýbrž i porušení zákona. Již od roku 1209 totiž patří dub korkový k symbolům Portugalska a pod hrozbou pokuty se nesmí bez povolení kácet ani prořezávat.

Korkové lesy chrání zákon a obvykle do nich nevedou ani silnice. S nákladem tak pomáhají osli. (foto: Profimedia)

Přestože sklizeň kůry zůstávala po tisíciletí vyhrazena zkušeným mistrům, i do korkového průmyslu pronikají pokročilé technologie. Ve fázi prototypu se například nacházejí pily citlivé na vlhkost, jež dovedou díky svým čidlům řezat pouze skrz kůru. Hovoří se také o zapojení umělé inteligence, momentálně jde ovšem stále o hudbu budoucnosti a korkový průmysl dál stojí a padá s precizní lidskou prací. Časem se však nástupu techniky nevyhne: Už v minulém roce si andaluští pěstitelé stěžovali, že prakticky nelze najít lidi na sezonní práci. 

Uhlíková stopa 

Duby korkové rostou pouze v západním Středomoří, a to zhruba na ploše 2,2 milionu hektarů půdy, přičemž 34 % dané rozlohy připadá na Portugalsko a 27 % na Španělsko. Roční úroda se pohybuje okolo 300 tisíc tun: Asi polovina pochází z první jmenované země, třetina z druhé a necelých 6 % z Maroka. Dubům se daří hlavně na pláních, jimž se v Portugalsku říká „montado“ a ve Španělsku „dehesa“. V přirozeném prostředí jim dělají společnost olivovníky a duby cesmínovité. Pod jejich korunami se pak prohánějí černá iberská prasata, vysoká zvěř i divočáci, vedle nichž se pase dobytek. 

Stejně jako jiné stromy, i duby korkové vstřebávají ze vzduchu oxid uhličitý pro potřeby fotosyntézy. Podle studie portugalské asociace APCOR pohltí jejich lesy každý rok 14 milionů tun zmíněné látky. „Na každou tunu vytěženého korku připadá třiasedmdesát tun vstřebaného oxidu uhličitého,“ vysvětluje António Rios de Amorim, který řídí korkové impérium Amorim. Výzkum portugalské společnosti Instituto Superior de Agronomia dokonce potvrdil, že jsou korkové produkty uhlíkově negativní.

Má víno dýchat?

Navzdory své ekologičnosti však korek zůstává pro mnohé vinaře kontroverzní. Přírodní zátky jsou totiž pórovité, takže netěsní dokonale. Zatímco podle některých odborníků pomáhá kontakt se vzduchem vínu v láhvi zrát, jiní podotýkají, že se takto nedá nápoj archivovat, protože oxiduje. Nejde přitom o jediný způsob, jak může korkový uzávěr víno nepříznivě ovlivnit: Při průmyslovém zpracování či následkem zamoření přirozeného prostředí stromů se mohou do suroviny dostat nečistoty nebo chemikálie. V zátce pak začnou růst mikroskopické houby a následně produkují 2,4,6-trichloranisol – látku, která je sice neškodná, ale může víno kontaminovat, takže potom chutná zatuchle.

TIP: Království špuntů: Tradiční korkové zátky ze Zlína dobývají Evropu

Na popud vinařů tedy vznikly testy, jež by měly případnou kontaminaci odhalit. Cílem je samozřejmě zajistit spokojenost zákazníků i výrobců, nicméně řada vinařství se rozhodla s korkem neriskovat. Sázejí proto spíš na šroubovací uzávěry z hliníku či plastové zátky, které už ovšem nejsou uhlíkově neutrální. Rostoucí popularita alternativních materiálů ohrožovala korkový průmysl začátkem 21. století. V současnosti je však technologie nakládání s kůrou natolik vyspělá, že naopak poptávka převyšuje nabídku, přestože se ročně vyrobí na 13 miliard korkových zátek. Ekologičnost navíc dělá z kůry ideální surovinu budoucnosti, která jistě najde využití v řadě nových oblastí. 

Když horolezkyně a skialpinistka Beatriz Flamini vstoupila 21. listopadu 2021 do izolované jeskyně ve španělské Granadě, svět byl v mnohém jiný, než když ji po předlouhých 500 dnech opustila. „Stále mám 21. listopadu 2021. O současném dění nevím vůbec nic,“ řekla extrémní atletka novinářům, když poprvé vyšla ze 70 metrů hluboké jeskyně. „Už rok a půl jsem se nemyla, mlčela a nemluvila s nikým jiným než sama se sebou.“

Rok a půl jsem se nemyla

Přestože Beatriz nebyla během experimentu v kontaktu s žádnými lidmi, byla pod bedlivým dozorem týmu vědců, psychologů a speleologů. Podpůrný tým jí také pod zem doručoval jídlo a vodu, vše nicméně probíhalo bez přímého kontaktu. Pojem o čase podle svých slov ztratila již zhruba po dvou měsících a na otázku, jak dlouho si myslí, že strávila pod zemí, odpověděla že „mezi 160 a 170 dny“. Ve skutečnosti žila v naprostém odloučení třikrát déle.

Pobyt v extrémním a izolovaném prostředí byl i pro tuto padesátiletou horolezkyni, která je jinak zvyklá zvládat extrémní situace, velmi náročný a vypořádat se musela například se sluchovými halucinacemi. Za nejnepříjemnější ale považuje množství všudypřítomného hmyzu, kterému v jeskyni čelila. Přesto svůj nevšední zážitek s úsměvem popsala jako „výborný a nepřekonatelný“. Většinu času ve svém dobrovolném exilu strávila čtením knih, cvičením, kreslením a pletením vlněných čepic.

Smyslem vědeckého experimentu, do kterého se Beatriz zapojila, byl výzkum a pozorování lidské mysli a změn v cirkadiánním rytmu. Vědci a psychologové se zaměřili především na vliv sociální izolace na její mozkové vzorce a spánek. 

Od 15. do 19. století ovládali Bosnu Osmani a právě v této éře se náboženské tetování, nazývané sicanje, dočkalo největšího rozšíření. Chorvaté tetovali své děti už kolem desátého roku života – a nejen z pověrčivosti. Snažili se jim tím připomenout jejich vlastní identitu. Děti se totiž unášely do tureckého otroctví vcelku často a ženy věřily, že je tetování ochrání před znásilněním. Všichni ti, co se ocitli v Osmanské říši jako otroci, služebnictvo, nebo budoucí vojáci, byli přinuceni konvertovat k islámu. Tetování jim ale dokazovalo, že na tuto víru přešli nedobrovolně. Často měli navíc vytetovány iniciály svého jména, aby nezapomněli, kým kdysi byli – a stále zůstávají.

TIP: Neznámé dějiny zdobení kůže: Tradiční tetování Maorů a japonské jakuzy

Vzory se jeden druhému podobaly – základem všech byl motiv kříže, který ale přerůstal do podoby ornamentu. Některé ženy si jej nechávaly tetovat i na čelo! S tím, jak se strohý kříž dekorativně rozvětvoval do stran, připomínal spíše severské runy. Možná záměrně! Některé obrazce totiž vypadají jako složené z runy algiz, která fungovala jako mimořádně silná ochrana a byla nošena jako amulet. Konec této pozoruhodné tradici udělal až na začátku 50. let komunistický režim. 

Více než 50 procent všech úmrtí na světě podle odborníků těsně souvisí s nějakou formou chronického zánětu. Právě záněty totiž často stojí za ischemickou chorobou srdeční, řadou nádorů, mrtvicí, chorobami ledvin nebo steatózou jater, nepočítaje autoimunitní a neurodegenerativní choroby. 

Zároveň ovšem soudobá lékařská věda nemá k dispozici prakticky žádné účinné nástroje, s nimiž by bylo možné takové chronické zánět účinně léčit. Lékařská doporučení obvykle končí u diet a změn životního stylu. Situaci by mohl změnit zásadní objev odborníků australského výzkumného centra Centenary Institute, který nedávno zveřejnil odborný časopis Circulation Research.

Jak zklidnit bílé krvinky

Joyce Chiuová a její kolegové odhalili mechanismus, díky němuž se bílé krvinky pohybují k místům zánětu. Objev otevírá dveře k vývoji nového typu léčby, která by „vykázala“ bílé krvinky do patřičných mezí a zajistila příznivější průběh onemocnění, souvisejících s chronickým zánětem.

Badatelé zjistili, jak se bílé krvinky „odlepují“ od krevních cév a pronikají dál do těla. Jejich pozornost se přitom soustředila na neutrofily, které představují nejpočetnější typ bílých krvinek a hlavní bojovou sílu buněčné imunity. Imunitní systém posílá neutrofily do první linie v případě poranění nebo infekce. Někdy to ale neutrofily „přeženou“ a vzniká chronický zánět.

TIP: Na ďábla s čertem: S chronickými záněty střev by nám mohl pomoci toxin cholery

Tým Chiuové identifikoval klíčový enzym vylučovaný neutrofily, takzvanou protein disulfidizomerázu (PDI), který zodpovídá za zmíněné „odlepení“ neutrofilů od krevních cév. Vědci věří, že když léčba zacílí právě na tento enzym, mělo by to vést k podstatnému „zpomalení“ neutrofilů a omezení jejich nežádoucího působení ve chronických zánětech.

Rychlé rádiové záblesky se rodí v nesmírně energetických událostech, které patří mezi nejjasnější exploze ve vesmíru. Radioteleskopy je mohou detekovat ze vzdálenosti přesahující čtyři miliardy světelných let. Odborníci z toho usuzují, že jediný rychlý rádiový záblesk obsahuje tolik energie, jako 10 bilionů současných ročních spotřeb energie celým lidstvem. Přesto je výzkum rychlých rádiových záblesků nesmírně obtížný – vysokoenergetické výboje nelze předvídat a když se objeví, trvají obvykle jen milisekundy. 

Upgrade radioteleskopu

V nizozemském Westerborku nedávno upgradovali soustavu radioteleskopů. Nyní mohou využívat superpočítačový systém Apertif Radio Transient System (ARTS), který zvyšuje šance na detekci rychlého rádiového záblesku. Umožňuje jejich pozorování a rovněž určení místa, odkud rychlý rádiový záblesk přichází, v reálném čase.

TIP: Rychlé rádiové záblesky posloužily k výzkumu plynu v Mléčné dráze

Astronom Joeri van Leeuwen z Nizozemského institutu pro radioastronomii ASTRON tak díky tomu detekoval hned pětici nových rychlých rádiových záblesků, v lepší kvalitě, než bylo doposud možné. Jejich výsledky publikoval odborný časopis  Astronomy & Astrophysic.

Radioteleskopy ve Westerbroku dříve mohly jen zhruba určit, odkud rychlý rádiový záblesk přiletěl. Nyní zvládnou s vysokou přesností určit i dráhu takového záblesku. Badatelé v tomto případě zjistili, že tři ze zmíněných záblesků při letu vesmírem projely Galaxií v Trojúhelníku, která je od nás vzdálená asi 3 miliony let.

Po vypuknutí války v Evropě se ukázalo, že německá doktrína bleskové války je velmi účinná, a když byla poražena Francie rychlostí, kterou nikdo nečekal, začali představitelé ministerstva obrany a armádní velitelé podrobněji studovat důvody této skutečnosti. Z analýz vyplynula nutnost rychlého vybudování silných tankových svazků podporovaných letectvem a samohybným dělostřelectvem, jež však americká armáda neměla k dispozici.

Během první světové války používala tažené 75mm kanony postavené na základě francouzského typu M1897. Ten se vyráběl i v meziválečném období (kdy byl dále vylepšován), ale postupně jej u bojových jednotek nahrazovala výkonnější 105mm houfnice M2. V roce 1941 neměla armáda pro instalaci výkonného kanonu vhodný pásový podvozek, proto se ministerstvo obrany rozhodlo spojit dvě osvědčené konstrukce a objednalo instalaci 75mm kanonu na polopásový obrněný transportér M3. Nové vozidlo sloužilo především k boji s nepřátelskými tanky, ale mohlo vést i nepřímou podpůrnou palbu. 

Rostoucí požadavky

Americké ozbrojené síly dostaly v samohybném dělu M3 alespoň pro začátek války mobilní bojový prostředek, ale požadavky na specializovaná obrněná vozidla se samozřejmě dále upřesňovaly a vzrůstaly. V protitankovém boji měly tažené kanony nahradit těžké stíhače tanků a tažené plukovní dělostřelectvo mělo být převedeno na samohybné typy.

Velitelem tankových sil se v létě 1941 stal generálmajor Jacob Devers (původně sloužil u artilerie), který měl jasnou vizi ohledně koncepce nových dělostřeleckých mobilních sil. I když měly být do výzbroje zařazeny samohybky ráže 75 mm, Devers nakonec prosadil nasazení výkonných 105mm houfnic, které doposud sloužily v US Army v tažené verzi.

Přetížený podvozek

Tato zbraň vážila podstatně více než 75mm dělo, přesto inženýři pro její lafetaci opět využili polopásový podvozek M3. Po sestavení dvou prototypů v listopadu 1941 a vojskových zkouškách se nové vozidlo označovalo jako T19 105mm HMC (Howitzer Motor Carriage). Bylo zařazeno do požadavků na sériovou výrobu a objednávku úřady předaly firmě Diamond T, jež od ledna do dubna 1942 vyprodukovala celkem 324 strojů. Původní rám vozidla se musel posílit a původní lafetu bylo třeba změnit tak, aby nedocházelo ke zvýšenému namáhání při střelbě; kromě toho proběhly další drobné změny konstrukce.

Nově postavená vozidla se podle aktuálních organizačních směrnic zařazovala do smíšených dělostřeleckých praporů se dvěma třídělovými 75mm lehkými samohybnými bateriemi a jednou těžkou baterií se dvěma 105mm samohybnými děly. Tato konstrukce sloužila pouze jako dočasné řešení: podvozek byl montáží houfnice přetížen a do bojového prostoru se kromě šestičlenné obsluhy vešlo pouze osm nábojů. Z toho důvodu bylo zvykem používat přívěsy pro dopravu další munice.

Jako kostelní kazatelna

Polopásová děla se s expedičními jednotkami vylodila v Africe, kde na přelomu let 1942–1943 bojovala v Tunisku a později i během vylodění na Sicílii a také v Itálii. Posledním nasazením těchto strojů se stala invaze do jižní Francie a poté se zachované kusy dočkaly stažení od frontových jednotek. I přes tyto skromné začátky představovalo zařazení polopásových samohybných děl do sestavy americké armády významný krok vpřed v motorizaci podpůrných sil, jejichž důležitost během války nadále rostla.

Zkušenosti s „polopásy“ ukázaly, že jejich konstrukce je pro montáž těžkých děl již na hranici svých možností. Prodalší typ samohybného děla měl být proto použit vyzkoušený pásový podvozek, na jehož korbu se dala umístit rozměrnější nástavba. Z důvodu unifikace výzbroje měl být použit některý ze sériových středních tanků, jejichž výkony a nosnost by dostačovaly i pro těžší zbraně. První dva prototypy – označované jako T32 105 mm HMC – vznikly v lokomotivce Baldwin, jež se během války zabývala i výrobou obrněných vozidel. Na podvozku středního tanku M3 Lee byla lafetována 105mm houfnice M2A1 chráněná vysokou pancéřovou nástavbou.

TIP: Československé zbraně vyvinuté z německých vzorů: Polopásový obrněný transportér OT-810

Během zkoušek se zjistilo, že právě nástavba značně omezuje pohyb obsluhy při střelbě, a proto byla na bocích a vzadu podstatně snížena. V požadavcích se také nacházela lafetace kulometu ráže .50 (12,7 mm) na oběžném kruhu umožňující blízkou obranu vozidla a střelbu na nízkoletící cíle. Montáží kulometu na pravý přední roh pancéřové nástavby dostalo vozidlo svůj typický vzhled a později i přezdívku Priest (kněz), protože palebné stanoviště připomínalo kostelní kazatelnu. Na jednom z prototypů se vyzkoušely všechny navrhované změny a po dalších zkouškách odpovědná místa stroj schválila k sériové výrobě.

Dokončení: Přesvědčivý kněz bez sutany: Americká samohybná houfnice M7 Priest (2)

Když loni v polovině ledna došlo k explozi podmořského vulkánu mezi ostrovy Hunga Tonga a Hunga Haʻapai, které se nacházejí na území ostrovní státu Tonga v jižním Pacifiku, odborníkům bylo hned jasné, že došlo k něčemu opravdu mimořádnému. Síla exploze byla enormní.

Brzy ale vyšlo najevo, že měření síly vulkanických erupcí je i v dnešní době poněkud ošemetné, zvláště pokud jde o oblast, která není detailně monitorovaná přístroji ani experty. Nedávno se s tímto nelehkým úkolem v případě vulkánu Hunga Tonga vypořádal mezinárodní tým odborníků, který vedl Sam Purkis z Univerzity Miami na Floridě.

Největší exploze za století

V rámci výzkumu, jehož závěry publikoval vědecký časopis Science Advances, badatelé rekonstruovali samotnou erupci a následné vlny tsunami, díky nimž spočítali energii, kterou vulkán uvolnil. Upřesnili tím dosavadní odhady, které se pohybovaly v poměrně širokém rozmezí. Použili k tomu celou řadu metod a zdrojů dat, od snímků vulkánu a jeho okolí před a po erupci, až po očitá svědectví a údaje o oknech rozbitých tlakovými vlnami.

Výsledky analýz potvrdily, že podmořská erupce vulkánu Hunga Tonga uvolnila energii odpovídající cca 20 megatunám TNT, v celkem pěti dílčích explozích, z nichž největší měla energii asi jako 15 Mt TNT. Síla erupce podle všeho předčila výbuch sopky Mount Pinatubo na Filipínách z roku 1991, jehož sílu odborníci odhadují na asi 17 Mt TNT.

TIP: Letošní erupce vulkánu Tonga byla nejsilnější v dějinách moderního měření

Erupce Hunga Tonga je tím pádem nejsilnější známou explozí přirozeného původu za posledních 100 let, od erupce vulkánu Novarupta na Aljašce v roce 1912. Při tehdejší erupci vznikla megatsunami, jejíž výška na ostrově Tofua dosáhla 45 metrů.

Navzdory nespoutané síle uvedených přírodních jevů zahynulo v důsledku loňské erupce jen šest lidí. Nejde přitom jen o to, že zdejší oblast je jen málo osídlená. Jak potvrzuje Sam Purkis, podstatnou roli sehrála i připravenost obyvatel státu Tonga a nácviky evakuací, které zde proběhly v letech před erupcí.

Za čtyři sta let vlády v Británii se Římanům podařilo podmanit si většinu domorodých obyvatel. Keltské kmeny po dlouhém a tvrdém odporu přece jen přijaly jejich způsob života. Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které římskému kolosu dokázaly vzdorovat. To byl případ kmenů žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie (Skotska). Trvale zpacifikovat kaledonské kmeny však bylo nad římské síly, a tak byla vybudována impozantní hranice, zvaná Hadriánův val.

Ve 4. a 5. století zažily Britské ostrovy své vlastní malé stěhování národů, kdy ze západu přicházeli irští Skotové, ze severu kaledonští Piktové a z východu a jihu germánští Frankové, Sasové a později i Jutové a Anglové. Tato mnohdy rozdílná etnika měla jeden společný cíl – urvat z bohaté římské Británie co nejvíce kořisti.

Stěhování národů

Tlak Hunů z východu, zhoršení klimatických podmínek i řada dalších faktorů nevratně zasáhly do života chřadnoucího římského impéria. Kolem roku 352 se nájezdy barbarů začaly stupňovat také v Británii. Z moře zaútočili Skotové a ze severu přes Hadriánův val i z vody Piktové. Počínající krize provincie se projevila zejména v opevňování měst, neboť právě ona se v této době stávala cílem mnoha útoků.

V závěru vlády císaře Constantia II. ( 324–361) došlo k porušení mírové úmluvy a ze severu a západu začaly znovu proudit hordy piktských a skotských nájezdníků. Nepomohl ani příjezd nového římského velitele polních vojsk Lupicina. Jak dokládá soudobý dějepisec Ammianus Marcellinus, „(…) v této době se takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alamani, Pannonii pak Sarmati a Kvádové; Piktové, Saxonové, Skotové a Attakotti zkrušili neustálými útrapami Britany (…).“

Je obdivuhodné, že Římané ještě pořád stačili čelit takovému náporu, i když neustálé a čím dál silnější útoky nepřestávaly a impérium musely nutně vyčerpávat. Významnou silou byly kamuflované lodě zvané Classis Britannica, které křižovaly při pobřeží a sledovaly pohyb nepřátel, o němž následně informovaly římskou flotilu. Ovšem ani skvěle vybavené římské loďstvo nedokázalo být na několika místech najednou. 

Spiknutí barbarů

Situace v Británii vygradovala roku 367, kdy došlo k takzvanému spiknutí barbarů. „Císař (…) byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že (…) se Piktové, (…) a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události je nejvíce zarážející společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran překvapil nejen císaře, ale i samotné správce provincie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Válečné lsti podlehl vrchní velitel pohraničních jednotek Fullofaudes, zavražděn byl správce Nectaridus odpovědný za ochranu saského pobřeží a nenadálá invaze zaskočila i ústřední velení. Obrana země se prakticky zhroutila a barbaři se po provincii pohybovali s naprostou volností. 

Jak k tomu mohlo dojít? Skvěle promyšlený byl směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové útočili na svých lodích podél celého západního pobřeží, především pak na severu a úplném jihu, Piktové podnikali nájezdy především z moře při východním pobřeží, zatímco Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřežní kraje Galie. Rozdělení cílů bylo nápadité a vše se podařilo udržet v naprostém utajení.

V dobových pramenech Římané jednoznačně hovoří o spiknutí a neexistuje důvod, proč o tom pochybovat. Chceme-li osvětlit celý útok, pak musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. 

Piktské války

Chaos, při němž se prakticky zhroutila obrana celé provincie, mohl vyřešit jen skutečně schopný velitel. Takovým se ukázal být Theodosius (otec pozdějšího císaře téhož jména), který byl jmenován do čela nevelkého elitního vojska. Nejprve bylo osvobozeno Londinium, následně shromážděna rozdrobená armáda a přeběhlíkům dána milost. S obnovenou bojeschopnou armádou pak Theodosius stíhal a likvidoval jednu skupinku barbarů po druhé, až byli všichni pobiti nebo zahnáni zpět na svá teritoria. Zničeno bylo i saské loďstvo. Značná část kořisti se navrátila původním majitelům a v provincii, jejíž definitivní hranicí se stal Hadriánův val, opět došlo k nastolení řádu.

Skotové a Piktové se „probudili k životu“ roku 382, kdy opět vtrhli do římských držav. Tehdy je však potlačil velitel polních vojsk Magnus Maximus, známý z velšských legend jako Macsen Wledig. Ten si tímto činem získal všeobecnou úctu a podporu a na téměř pět let usurpoval císařský titul se svrchovanou mocí nad galskou prefekturou. Británii ale opustil a barbaři ze severu se vrátili. Železem jejich neustávající nájezdy zastavil až vojevůdce Stilicho. V souvislosti s jeho přítomností hovoří prameny o třech válkách s Pikty. 

Odchod Římanů

Vynikající válečník s vandalskými kořeny se v Británii dlouho nezdržel. Poté, co zesílil obranu provincie, odcestoval do Říma, ke kterému se v téže době blížilo vojsko vizigótského krále Alaricha (395–410). Kvůli tomu byl Stilicho nucen z Británie stáhnout značnou část armády na obranu Věčného města. Tento první velký odliv sil bývá datován k letům 401–402, což dokládají poslední mince císařů Arcadia a Honoria, které do Británie připutovaly jako žold.

Roku 405 vpadli na Apeninský poloostrov společně Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby mohl zastavit jejich řádění, povolal generál Stilicho další posily z Galie, Hispánie a Británie. Oslabení provincií využili jiní barbaři. Roku 406 germánští Vandalové a Svébové a sarmatští Alani překročili zamrzlý Rýn, a i přes odpor římských spojenců Franků si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie muselo čelit soustředěným útokům Anglů a Sasů. Při jejich pacifikaci připadla hlavní úloha mobilnímu polnímu vojsku jízdy, které bylo schopno poměrně rychle zasahovat.

Avšak situace na kontinentě se nelepšila, a tak došlo roku 408 k úplnému stažení římských vojsk z Británie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů nakonec donutila Alaricha oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. To bylo pro morálku impéria zdrcující, neboť naposledy bylo Věčné město dobyto Kelty ve 4. století př. n. l. 

Barbarové proti barbarům

Romanizovaní Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. Příčinou největších potíží se pro ně na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé, nyní již bývalé římské provincie. Tyto kmeny napadaly Británii ze západu, východu a severu, po pevnině i z moře. Problém po odchodu Římanů byl ten, že v zemi přestala fungovat centrální správa a celý ostrov se v mnoha směrech vrátil do doby před okupací. Vlády na rozdrobeném území se ujali nezávislí kmenoví náčelníci – králové, kteří ovládali menší či větší teritorium a vzájemně mezi sebou soupeřili a usilovali o titul velekrále. Mnich Gildas označil tyto vládce jako tyrany a některé z nich i jmenuje: Constantina z Dumnonie, Aurelia Canina, Vortiporia, Cuneglassa a nejmocnějšího Maglocuna, kterého nazývá „drakem ostrova“ (latinsky draco insularis, velšsky pendragon), což byl titul pro velekrále.

V této době se v Británii podařilo vytvořit něco, co bychom mohli nazvat centrální vládou. Zásluhu na tom měl jeden z kmenových náčelníků – Vortigern (též Guorthigirnus), který byl od roku 420 vládcem Powysu, velkého království na území Walesu a části střední Anglie. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl svůj vliv využít k tomu, aby z Británie vytvořil samostatnou keltskou zemi bez vlivu Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal Vortigern titul velekrále neboli pendragona. Jako takový byl zodpovědný za obranu země před nepřátelskými útoky, především nájezdy irských Skotů na západní pobřeží a opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. 

Ačkoliv měl Vortigern silnou pozici, jeho zdroje byly omezené. Bylo obtížné čelit nepřátelům na dvou frontách, a tak vládce kolem roku 440 pozval ze severu na pomoc britonského krále Cunedda z Gododdinu, aby potlačil irské piráty, usazující se na severozápadě Walesu. Oslabení oblasti za Hadriánovým valem po Cuneddově odchodu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

V téže době z východu pořádali kruté nájezdy germánští Sasové. Gildas uvádí, že roku 446 Britonové naposledy požádali o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc, totiž sám přijal římskou strategii a uzavřel foederátní smlouvu s barbary proti barbarům (viz Osudové rozhodnutí). Tak se začaly psát dějiny anglosaské Británie.