Ostrovní kolonie Provincia Britannia se po odchodu Římanů v roce 410 propadla do totálního chaosu. Takřka přes noc tu zanikly všechny občanské instituce, úřady i soudy. Zmizeli vládci, zůstali jen poddaní. Kdo teď bude vyvolen k vedení? Panovat chtěli všichni a v boji o moc tekly potoky krve. Centrálně nespravované a nebráněné území také napadali Sasové. Absolutně se zhroutilo hospodářství, které bylo orientované na export produkce do Říma a import zboží z něj. Základní prostředky obživy přestaly existovat. Mor a sucho už jen dokonaly všeobecnou zkázu. Británie se rozdrobila na územíčka a léna ovládaná brutálními mocipány a jejich loupeživými družinami.

„Králů má naše země nadbytek, ale do jednoho jsou to tyrani, již se zabývají jen pleněním a znásilňováním, přiživováním se na nevinných,“ poznamená si do kroniky v 6. století britských mnich Gildas.

Nová šlechta

O něco lepší situace panovala v Dumnonii. Tuto bývalou římskou pod-provincii dnes známe jako Cornwall. Tady, mezi Devonem, Somersetem a Dorsetem, fungovalo jedno z mnoha nástupnických mini-království, jež si podrželo relativní klid a stopy zbytkové prosperity. Region byl řídce osídlený, takže než se tu objevily první cínové doly, moc nezajímal ani samotné Římany. Civilizační šok z náhlého odchodu jejich armád i administrativy tu byl tedy nejspíš o něco menší než v Londiniu a Durovernum Cantiacorum, čili v Londýně a Canterbury.

Vladaři Dumnonie nepatřili vyloženě mezi lepší, schopnější a ke svým poddaným laskavější nebo přívětivější než všichni Durotrigové, Atrebatové, Belgové, Dobunniové, Katuvelanni nebo Iceniové, tedy panovníci v ostatních nástupnických královstvích. Ale dokázali těžit z toho, že celá Británie si za staletí římské nadvlády vytvořila silný návyk na dovoz luxusního zboží z pevninské Evropy. A tento zděděný návyk v neztenčené míře převzaly i nové aristokracie. Obchodníků z pevniny se k pobřeží ostrovní Británie sice plavily už jen hrstky, ale cesty to byly výnosné.

Poslední přístav

Zvlášť, když se obchodníci naučili minimalizovat rizika. Už totiž nepluli k dnešnímu Reculveru, Richborough, Doveru, Lympne a Pevensey, kde dříve stávaly římské přístavy. V nové éře se tam totiž poměry příliš rychle měnily. Místo toho své zboží kupci „vyložili“ hned na samém kraji britského ostrova, v cornwallské Dumnonii. Ušetřili tím 4 až 5 dní plavby, snížili hrozbu přepadení, setkání s piráty a nájezdníky. Dumnonijští králové jim nabídli bezpečný přístav – a netratili na tom.

Tím překladištěm luxusního zboží se stala pevnost na skalisku, oddělená od vlastní souše zátočinou a zvaná Tintagel. Archeologové se dnes přou o to, zda nebyla spíš obyčejnou opevněnou osadou s kotvištěm či klášterem obehnaným kamennou zdí, k němuž se mezi 5. a 6. stoletím přilepily domy a sklady obchodníků. Zkrátka a dobře, nejspíš nebyla honosným hradem, protože opevnění tu dostatečně vynahrazovala obtížně přístupná a snadno ubránitelná poloha sídla. Králové Dumnonie tu také nedleli trvale, jen se tu v sezoně se svým dvorem a družinou na čas zastavovali. Jestli ale v něčem archeologové nacházejí shodu, pak v ujištění, jak „bohatá“ zdejší nálezová situace je.

Plné pokladů

Množství nalezené importované keramiky, luxusního zboží pocházejícího z pobřeží Afriky, Malé Asie a Řecka, zde je totiž naprosto ohromující. Byť tu dosud bylo prozkoumáno a odkryto jen 5 % rozlohy někdejší zastavěné plochy, je součet dosavadních artefaktů větší než nálezů nashromážděných z daného období v celé Anglii a Irsku dohromady. Jinými slovy, je slávou, když se někde v Anglii archeologům podaří nalézt starou řeckou amforu z 5. až konce 6. století. V Tintagelu jich pod zemí leží stovky.

V raném středověku tu proudilo zejména zboží z jižní Evropy. Všechno hezké má ale svůj konec, a zrovna tak i příběh relativně poklidné Dumnonie. Kolem roku 577 i sem zamíří saští nájezdníci, kteří zabírají domácí území. Království ztratilo kontakt se svými velšskými spojenci, a byť zcela nezaniklo, pokleslo ve svém někdejším významu. Slávu Dumnonie, byť poněkud svérázným způsobem, znovu oprášil až ve 12. století Geoffrey z Monmouthu.

Boží inspirace

Na tohoto představitele katolického duchovenstva pamatuje historie mnoha jmény. Psal se jako Galfridus Monemutensis, Galfridus, Gruffudd i Sieffre o Fynwy. A byl nesmírně literárně plodný. Zvláštní pozornosti se mu dostalo za to, že kolem roku 1140 vytvořil dílo O vládcích Britů. Šlo o mimořádně podrobnou dějepisnou soupisku všech králů a panovníků, jež na ostrovech v desítkách rozdrobených království vládli po odchodu Římanů. Z téhle „doby temna“ přitom existovalo jen minimum dochovaných zdrojů informací! Geoffrey ale ohromuje popisností, konkrétními daty událostí, genealogickou znalostí i geografickými údaji. Je neochvějně přesný, obeznámený se sebemenšími detaily a podrobnostmi z mocenského zákulisí. Jak to dokázal? Inu, celé si to vymyslel. A právě to, že se nezatěžoval se skutečným pátráním po informacích a ověřováním zdrojů, že si zkrátka celé své slovutné kronikářské dílo vybásnil, dodalo jeho knize onu oslňující obraznost. 

První pochybnosti o pravdivosti De gestis Britonum se sice objevily hned poté, co Geoffrey z Monmouthu odložil brk do kalamáře, ale k definitivnímu rozklíčování a odhalení jeho lží se lidé dobrali až v 16. století. Do té doby jeho knihu považovali za pilíř britské historie.

Nevím? Vymyslím!

Autor měl totiž vysvětlení pro všechno. Zrovna k Tintagelu přiřadil královský rod, jenž má svůj prapůvod v aristokracii prchající z dobyté Tróje. A taky sem zařadil místo početí krále Artuše. Artušovské legendy „žily“ v Anglii už mnohem dříve, ale Geoffrey jim dodal ucelenější podobu a navázal je na konkrétní místa britské geografie. Legendy se pak vydatněji rozkošatily poté, co byly přeneseny do ušlechtilým rytířstvím posedlé Francie. Tam si přimysleli dobrou půlku dnes známých vyprávění. Ale zrození „kultu“ pravého a jediného sjednotitele Britů – krále Artuše, má na svědomí hlavně Geoffrey, tento anglický kříženec našeho bájivého Václava Hájka z Libočan a patetického vlastence Aloise Jiráska. A Tintagel, podezřele poklidný a relativně prosperující v dobách nepokojů, se tak stal ústředním bodem vytvářených příběhů.

Slavná adresa

Zpátky do první poloviny 13. století, k Richardovi z Cornwallu, hraběti z Poitou a Cornwallu. Angličané na něj v hodinách dějepisu moc vřele nevzpomínají, protože prakticky po celý svůj život stál ve stínu svého staršího bratra, krále Jindřicha III. Plantageneta. A pěkně ho to hnětlo. Také chtěl být králem! Jindřich III. mu sice několikrát – když vyrážel na válečná tažení – výkonnou moc regenta celé země svěřil. Ale vždy si ji vzal nazpět. Richard z Cornwallu chtěl moc – a chtěl jí hodně. Proti svému královskému bratrovi povstal hned třikrát! Až zoufale hledal záminku, která by ospravedlnila jeho nárok na trůn. Proto také v roce 1233 směnil s nižším šlechticem Gervase de Tintagelem tři statky „prémiové“ kvality, celé své panství v Merthenu a Winniantonu, za kus holé skály u moře. Ano, Richard z Cornwallu se stal hrdým majitelem vesnice Trevena a útesu Tintagel. A vybudoval tu, za učiněné jmění, mohutný kamenný hrad.

Háček je v tom, že místo nemělo ve 13. století pražádný strategický význam a stavbou pevnosti Richard jen mrhal prostředky. Proč to tedy Richard dělal? Chtěl si vybudovat sídlo na místě, odkud pocházel „jediný a pravý král, sjednotitel všech Britů“. Protože věřil knize De gestis Britonum a jejímu autorovi Geoffrymu z Monmouthu. Jak to dopadlo? Nezabralo to. Jeho nároky na trůn stále nikdo neakceptoval. Richard si prostě musel počkat. Na hrad brzy zanevřel a ani se do něj nenastěhoval. Učinil z něj sídlo regionálního šerifa a neudržovaná pevnost časem podlehla zkáze. Zříceninu Tintagelu dnes obdivují turisté z celého světa a pátrají tu, vcelku zbytečně, po stopách Merlina a Artuše.

TIP: Nejasný původ legendárního krále: Mohl být Artuš ve skutečnosti Římanem?

Kromě smyšlených legend je význam vlastních trosek hradu, vystavěného ve 13. století, pramalý. Stojí tu jen uměle vytvořený artušovský skanzen. Archeologové nicméně vědí, že „pod zemí“ tu odpočívají skutečné klenoty. Artefakty historie, dokládající mimořádný význam místa v době, kdy malinká Dumnonie byla pro obchodníky z celé Evropy tím nejbezpečnějším přístavem celé Británie.

Při zrodu vesmíru se vytvořila chemicky jen velmi chudá směs prvků. Od samého počátku převažoval vodík s heliem a pouze malé množství několika těžších elementů. Všechny ostatní prvky periodické tabulky vznikaly až následně, v nitrech hvězd či při explozivních událostech. 

Některé izotopy pocházejí téměř výhradně z Velkého třesku, včetně helia-3, v jehož jádře nalezneme dva protony a jen jeden neutron. Daný prvek představuje skutečnou stopu vedoucí až k samotnému počátku vesmíru a na Zemi je měřitelný, protože uniká z jádra, kde byl v době formování planety uvězněn. Každý rok proniknou zemskými obaly asi dvě kila zmíněného vzácného izotopu. 

Určení celkové koncentrace helia-3 v jádře Země patří mezi klíčové kroky pro zjištění, ve které části prasluneční mlhoviny se naše planeta před více než čtyřmi miliardami let zrodila: Současná měření ukazují, že odhadovaná koncentrace odpovídá vnitřním oblastem mlhoviny. Modely a interpretace utváření planetárních soustav tak dostávají nové omezující podmínky. 

Do Turecka se jezdí nejen za památkami a koupáním na plážích, ale i za květinami. Je tam totiž k vidění řada krásných, zajímavých a často i endemických rostlin. Většinu plochy Turecka tvoří náhorní plošina položená v nadmořské 1 000–1 800 metrů, nad níž se místy tyčí horské vrcholky do výšky dvou až tří tisíc metrů. Navíc je v této zemi na pomezí Evropy a Asie v létě horko a málo tam prší, čímž je dána i malá konkurence kvetoucích rostlin s trávami a jinými, pro nás méně zajímavými rostlinami.

Tulipán – dar tureckého sultána

Naše putování za rostlinnými skvosty Turecka vede na severovýchod státu do pohoří Palandöken, které se rozkládá jižně od universitního města Erzurum, a je součástí Pontského pohoří. Na svazích hor, jejichž nejvyšší vrchol, pojmenovaný rovněž Palandöken, sahá do výšky 3 271 metrů, leží lyžařské středisko, kde se pořádají i mezinárodní lyžařské závody. My jsme sem přijeli počátkem června, kdy už většina sněhu roztála, ale ve vyšších polohách byly ještě jeho zbytky. Ve výšce okolo 3 000 metrů n. m. jsme, kromě jiného, viděli na kamenitém svahu řadu divokých nižších červených a žlutých tulipánů. 

Tulipán je ostatně tureckou národní květinou a objevuje se jako zdobný motiv na řadě míst, například na keramice. I jméno známé pokrývky hlavy turbanu je prý odvozeno od názvu tulipán. Do Evropy se tulipány dostaly přes Vídeň jako dar tureckého sultána, zdomácněly zde a pěstují se snad v tisíci kultivarech i u nás. Ve stejné výšce jsme pozorovali také nízké fialové česneky Alium akaka, které jsou zajímavé i svým jedním až dvěma velkými přízemními listy. Tento česnek kromě Turecka roste ještě v sousedním Íránu a používá se i pro kulinářské účely – dává se třeba do pilafu. 

Paleta horských květin

Nelze vypočítat všechny botanické skvosty, které jsme na svazích Palandökenu viděli, ale největší radost nám udělal nález vzácného nízkého vínového kostkovaného řebčíku Fritillaria alburyana. Rostl tam, kde právě roztál sníh a ne náhodou je pojmenovaný po botanikovi Sydney Alburym (1919–1970), který zemřel na horskou nemoc při pobytu v tureckých a íránských horách. My jsme naštěstí žádnými zdravotními problémy netrpěli a mohli se kochat dalšími květinami, jako třeba nízkým žlutozeleným kosatcem Iris caucasica subsp. turcica. Poblíž zbytků sněhu jsme na řadě míst viděli také půvabný ocún Colchicum szovitsii. Je zajímavé, že v Turecku, ale i v řadě jižních států, neplatí, na rozdíl od našich končin, že na jaře kvetou šafrány a na podzim ocúny. Často to totiž bývá obráceně. 

Velice se nám líbila i bílá pumpava Erodium amanum. Cestou jsme si v náspu u silnice všimli rovněž dost robustní endemické Tchihatchewie isatidea, která vůbec nemá český název a je pojmenovaná po ruském geologovi Čichačovovi. Ve výšce okolo 3 000 metrů n. m. jsme viděli i malou pevnůstku, která zde zůstala jako připomínka bojů mezi Turky a Rusy v 19. století. 

Palivo pro chladné zimy

Nad jedním z průsmyků jsme nalezli i horskou reveň Rheum ribes, která roste ve výškách od 2 000 metrů. Byla velmi podobná naší rebarboře, kterou lidé používají do moučníků a kompotů. I fialově kvetoucí koniklece Pulsatilla albana ssp. armena byly velmi podobné třeba těm, které rostou na jižní Moravě, ba přímo v samotném Brně, tedy konikleci velkokvětému. Naše putování za květinami v tomto krásném koutku země bychom uzavřeli půvabnou a endemickou tařicí Alyssum lepidotum a žlutě kvetoucím trýzelem Erysimum gelidum syn. armeniacum. 

TIP: Kouzlo perského Golestánu: Ve stínu kaspického pralesa

Pokud jde o stromy, viděli jsme zde v nižších polohách především borovice. Těžko říct, jak moc je místní obyvatelé využívají jako palivo, ale je fakt, že jsme na více místech viděli, jak lidé před domem suší kravský trus, jímž pak v zimě topí. Turci jsou mimochodem velmi milí lidé, ale velcí nepořádníci, kteří zahazují odpadky, kam se jim zlíbí; hlavně podél silnic, ale i do lesa apod. Ve vesnicích zvědavé, ale nežebrající děti, znali jen jednu anglickou větu: Which country are you from? (Ze které země jste?). Název Česká republika jim ale nic neříká a rozdělení Československa alespoň na vesnicích ještě nezaznamenali. 

Konzumace plžů je dnes přinejmenším pro člověka z euroatlantické civilizace spíše symbolem vybrané gastronomie. Těsně po Velké válce se ale hlemýždi běžně objevovali i na české štědrovečerní tabuli. Tradice konzumace plžů je ale mnohem delší, než by se na první pohled mohlo zdát – archeologové nedávno zjistili, že si na nich pochutnávali i dávní příslušníci druhu Homo sapiens před 170 tisíci lety.

Naši dávní předkové nekonzumovali hlemýždě zahradní, nýbrž achatiny, známé též jako oblovky obrovské, které jsou v dospělosti velké jako lidská dlaň. Tým badatelů jihoafrické Witwatersrandské univerzity v Johannesburgu objevil v jeskyni Border Cave, která se nalézá přímo na hranici mezi Jihoafrickou republikou a Svazijskem, pozůstatky ulit achatin. Jejich výsledky publikoval odborný časopis Quaternary Science Reviews.

Pozůstatky dávných hostin

Jeskyně Border Cave je známou archeologickou lokalitou, kde probíhají vykopávky již od třicátých let minulého století. Fosilní ulity tam ale byly nalezeny až v letech 2015 až 2019. Marine Wojcieszaková a její kolegové našli relativně velké množství úlomků ulit, které pocházejí z doby před 70 až 170 tisíci let. Úlomky ulit jsou zbarvené tak, že to odpovídá tepelné úpravě dávných achatin.

Autoři studie upozorňují, že bezobratlí jsou v archeologickém výzkumu často přehlíženi a považováni za bezvýznamné z hlediska úsilí o pochopení historie lidského druhu. Tento postoj bývá ještě výraznější u malých druhů bezobratlých. Achatiny ovšem naštěstí nejsou tento případ.

Achatiny se mohly na daném místě vyskytovat i náhodou. Vědci ale nashromáždili řadu dokladů, které naznačují, že nejspíš opravdu sloužily jako potrava. Mimo jiné uskutečnili i experiment, v rámci kterého rozlámali schránky dnešních plžů na úlomky různých velikostí. Následně je pak zahřívali po dobu pěti minut až 36 hodin. Porovnání s úlomky fosilních ulit potvrdilo, že fosilní ulity velmi pravděpodobně prošly přípravou pokrmu. V okolí badatelé narazili i na další doklady přípravy jídla – objevili zde například kosti nebo semena.

TIP: Vánoce našich prababiček: Mezi typické štědrovečerní pochoutky patřili šneci

Jak zdůrazňují Wojcieszaková a spol., suchozemští plži jako achatiny jsou výtečným zdrojem živin. Jejich sběr je snadný a nepředstavuje větší riziko. Lze je po nějakou dobu uskladnit a příprava pokrmu z těchto plžů je jednoduchá. Jakmile lidé ovládli alespoň základy používání ohně, mohli se plži objevit na jejich jídelníčku.

Většina opakovacích pušek používá otáčivé závěry ovládané táhlem, s nímž tudíž střelec musí provádět relativně komplikovanou sekvenci několika pohybů. Ferdinand von Mannlicher ale v roce 1885 navrhl (údajně) revoluční přímotažný závěr, u něhož měla tato nevýhoda zmizet. Rakousko-uherská armáda byla nadšena a hned v následujícím roce zavedla do služby pušku M1886 s tímto principem. Po několika změnách vznikl typ M1895, s nímž se později naši předkové vydali do první světové války.

Jednoduchá manipulace

Hlavní prvek Mannlicherova systému tvořila sestava závěru a závorníku. Na vnitřních stěnách závěru se nacházely výstupky, které zapadaly do šroubovitých drážek na povrchu závorníku, a proto přímý pohyb závěru způsoboval, že se závorník otáčel uvnitř závěru. Pohyb závěru vzad tedy zajistil jeho otevření a vyhození prázdné nábojnice, kdežto pohyb vpřed se pak postaral o zasunutí nového náboje a uzavření mechanismu.

Nejzajímavější prvek celého systému Mannlicher představoval přímotažný závěr, jenž se ale nakonec ukázal jako nejvíce problémový. (foto: Wikimedia Commons, The Swedish Army Museum, CC BY-SA 3.0)

Vojákovi proto stačily dva jednoduché přímé pohyby, zatímco u většiny opakovaček (například u systémů Mauser či Mosin) se musela provádět daleko složitější sekvence pohybů. Jiným zvláštním rysem Mannlicherovy pušky byl rámeček na pět nábojů, jenž se do mechanismu vkládal shora a po vystřílení všech pěti ran vypadl dolů otvorem před chránítkem spouště.

Nadšení střídá zklamání

Po zavedení nové pušky se objevily nadšené reakce, jelikož se jevila jako vskutku převratná. Snadno se ovládala, teoretická rychlost palby dramaticky vzrostla (až na tehdy naprosto ohromujících 30 ran za minutu) a voják mohl při přebíjení držet opakovačku u líce a pozorovat okolí. Už první zkušenosti z válečného nasazení ale napověděly, že celá věc nebude tak jednoduchá.

Mannlicherův systém byl velmi poruchový, k čemuž následně na frontě přibývaly potíže způsobené blátem, pískem, prachem a jinými nečistotami. Ty často pronikaly do zbraně spodním otvorem a zanášely mechanismus, takže vojáci potřebovali k pohybu závěrem vynakládat stále větší sílu (někdy jej dokonce museli sešlápnout nohou). Problémy působil též nábojový rámeček, neboť byl nezbytný k fungování pušky, zatímco u jiných opakovaček sloužil pouze k nabíjení.

TIP: Zákopová nezbytnost: Rakousko-uherský útočný nůž vzor 1917

Kromě základní pěchotní zbraně se vyráběla i krátká pěchotní verze a jezdecká karabina, ale obě trpěly podobnými nedostatky. Mannlicherův systém proto onen slibovaný průlom v kategorii vojenských zbraní nepřinesl, ačkoli se různé jeho varianty dosud vyskytují zejména u loveckých či sportovních pušek. 

Tento slavný vojevůdce z neslavného období válečných dějin habsburské monarchie sloužil za Marie Terezie a jejích dvou synů, Josefa II. a Leopolda II., tedy v době, kdy mocnářství vedlo několik neúspěšných válek, za nichž klesala jeho vojenská a politická prestiž. Hlavně války s pruským králem Fridrichem II. stály Rakousko velké oběti a nakonec i ztrátu nejbohatší provincie – Slezska.

Prusko se za těchto válek prosadilo jako silnější a dynamičtější soupeř, jemuž císařská moc se svou zastaralou armádou nemohla dost dobře vzdorovat. Bylo zásluhou tří až čtyř schopných císařských vojevůdců, že Rakousko přesto dosáhlo proti pruské armádě několika válečných úspěchů. Jedním z nich byl bezesporu generál Laudon. Dílčí úspěchy císařských zbraní pod jeho velením však nemohly zvrátit celkovou pruskou převahu.

Poslední feudální války

Doba, o níž hovoříme, byla érou posledních dynastických válek, které mezi sebou vedli absolutní monarchové za zvětšení svých území. Do těchto „válek v krajkách“ pochodovaly armády vycepované v duchu lineární taktiky, jež byla v té době jedinou uznávanou vojenskou doktrínou. Lineární taktika vyzrála právě v prusko-rakouských válkách a pruský král Fridrich II. ji přivedl k vysokému stupni dokonalosti. Pruská škola se pak stala nadlouho vzorem pro evropské feudální armády.

Hlavním strategickým cílem války nebylo ani tak zničení nepřátelských vojenských sil v bitvách, jako obsazení co nejvíce území protivníka, jeho pevností a měst, a ochrana území vlastního. Součástí válečného tažení bylo proto složité manévrování, při němž šlo více o vyčerpání sil soupeře, o ničení jeho spojů a zásobovacích základen než o svádění rozhodných bitev. Dobře vycvičený voják představoval příliš vzácný materiál, než aby ho zbytečně často vystavovali nebezpečí fyzického zničení. K rozhodným bitvám proto docházelo poměrně zřídka a zkušený vojevůdce je příliš nevyhledával.

Odborně vyjádřeno, modelem se stala vyčerpávací strategie. Francouzi pro ni měli přiléhavé označení la guerre d’usure, čili lichvářská válka. Typickou ukázkou takové války bez bitev je poslední z válek Marie Terezie s Pruskem z let 1778–1779, známá v Čechách jako bramborová vojna. Zatímco pruská armáda zvládala lineární taktiku do důsledků a prováděla její operace s jistou pružností a důrazností, operace císařské armády zůstávaly daleko za výkony Prušáků. Vinu na tom měl i komplikovaný systém velení císařské armády. Fridrich velel svým vojskům sám a operativně rozhodoval na místě. Naproti tomu císařští generálové měli značně omezené velitelské pravomoci, takže museli často čekat na instrukce, s nimiž přijížděli kurýři až z Vídně. Rakušané proto ve srovnání s Prušáky působili váhavě, vyčkávavě a jejich akcím chyběla pohotovost a důraz.

U divokých pandurů

Výjimku v císařské armádě Marie Terezie představovaly hraničářské jednotky, které bojovaly ve volných formacích, neovlivněny prvky lineární taktiky. Šlo o útvary naverbované z řad příslušníků balkánských národů od takzvané Vojenské hranice – širokého pásu mezi habsburskou monarchií a Osmanskou říší. Hraničáři byli zvyklí rozptýlenému záškodnickému způsobu boje s Turky, srovnatelnému s partyzánskou válkou. Sváděli ozbrojené srážky v nejrůznějším terénu, přepadali protivníka ze zálohy a pak se dokázali rychle stáhnout. Tyto chorvatské, srbské, rumunské a jiné oddíly předznamenaly vlastně v císařské armádě vývoj k modernějšímu pojetí válečné strategie a taktiky. Nejznámějším a nejobávanějším útvarem mezi nimi byl sbor pandurů, kterému velel proslulý baron Trenck.

Pod Trenckovým vedením započal roku 1744 svou vojenskou kariéru v armádě Marie Terezie také osmadvacetiletý Gideon Ernst von Laudon. Mladý Laudon, protestant, pocházející z chudé šlechtické rodiny v Livonsku (dnešním Lotyšsku), měl už za sebou zkušenosti z ruské armády, kde sloužil od svých šestnácti let. Ucházel se pak bezvýsledně o důstojnickou hodnost ve Švédsku a Prusku. Hubený, zachmuřený mladík nevzbuzoval sympatie na potkání. Traduje se, že když se obrátil na Fridricha II., král ho stroze odmítl právě pro jeho nevlídný vzhled. Rozjel se tedy do Vídně.

U rakouského dvora neměl žádné známosti ani náležité doporučení a jako protestant byl v katolické zemi téměř bez šancí. V řadové armádě pro něj nenašli místo, ale pak ho přece jen s hodností kapitána přijali do sboru Trenckových pandurů. Bojoval pak v jeho řadách ve válce o dědictví rakouské, zprvu proti Francouzům na Rýně a pak proti Prušákům ve Slezsku. Byl těžce raněn, ale vyléčil se bez následků. Vyznamenal se v šarvátkách i odvážných výpadech divokých a těžko zvládnutelných pandurů. Drobná válka, spojená se záškodnickými akcemi a nočními přepady, představovala pro Laudona válečnou školu, v níž načerpal bohaté zkušenosti. Tady si osvojil postupy, jež později uplatňoval při řízení rozsáhlých vojenských operací.

Cesta mezi generalitu

Válka o dědictví rakouské skončila mírem v Cáchách roku 1748 a Laudon byl odeslán jako velitel hraničářské roty do Buniče, malého chorvatského hnízda při turecké hranici. Zdálo se, že ho čeká jednotvárný život v garnizoně a pomalá kariéra subalterního císařského důstojníka. Nezahálel však a všechen volný čas věnoval studiu kartografie, která se stala jeho velkou zálibou. Laudonova příležitost přišla v roce 1756, kdy vypukl nový konflikt, jenž později vstoupil do historie jako sedmiletá válka. Laudon, mezitím povýšený na podplukovníka, se odebral do Vídně, kde se dožadoval přeložení na bojiště do severních Čech. Krátce předtím přestoupil na katolickou víru a tímto krokem odstranil jednu z vážných překážek dalšího služebního postupu.

Na podzim 1756 dorazil v čele 800 hraničářů do ležení maršála Browna u Budyně nad Ohří. To už dostaly události rychlý spád. Prušáci vpadli do Čech a porazili Browna v bitvě u Lovosic. Tady bojoval se svou lehkou hraničářskou pěchotou také Laudon. Později napadal se svým oddílem pruské transporty, zdolával opevněné posádky náhlými útoky a kladl pruské armádě nejrůznější nástrahy. Brzy se dostavil úspěch.

V průběhu roku 1757 byl povýšen na plukovníka a pak na generálmajora. Patřil k prvním rakouským velitelům, kteří byli vyznamenáni rytířským křížem nově založeného Řádu Marie Terezie. První samostatnou bitvu svedl generál Laudon koncem června 1758 u Domašova na severní Moravě. Nešlo o regulérní bitvu, ale o přepad velké pruské zásobovací kolony, která přiváděla posily a vezla válečný materiál Fridrichově armádě, obléhající Olomouc. Byla to bitva svedená ve stylu hraničářských jednotek. V této srážce ukořistili Laudonovi lidé hodně přes tisíc pruských vozů a Prusové ztratili okolo tří tisíc mužů. Porážka u Domašova donutila Fridricha II. zanechat obléhání Olomouce a opustit rychle Moravu. Krátce nato, v červenci 1758, byl Laudon povýšen na podmaršálka.

Postrach Prusů

U Domašova začala Laudonova vojenská sláva, která pak rostla s dalšími válečnými úspěchy. V říjnu 1758 porazil císařský maršál Daun za vydatného Laudonova přispění Fridrichovu armádu u Hochkirchu nedaleko Budyšína. Následujícího roku už dostal hrdina od Domašova samostatné velení nad sborem čítajícím 20 000 mužů. Toho roku dosáhl také svého největšího vojenského úspěchu.

Dne 12. srpna 1759 porazil společně s ruskými spojenci na hlavu Fridrichovu armádu v počtu 40 000 mužů u Kunersdorfu, ležícího východně od Frankfurtu nad Odrou. Chybělo málo a spojená rusko-rakouská armáda mohla obsadit Berlín a přinutit Fridricha ke kapitulaci. Že se tak nestalo, je nutno přičíst na vrub váhavosti ruského velení.

V roce 1760 zvítězil Laudon nad pruským sborem u Landshutu a dobyl pevnost Kladsko. Příštího roku potom obsadil po náhlém přepadu i jinou důležitou pevnost ve Slezsku – Svídnici. Od roku 1760 byl vrchním velitelem císařských vojsk v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Rakouské vojenské anály zaznamenaly u Laudonova jména pouze jeden neúspěch. Tím se stala 15. srpna 1760 bitva u Lehnice, kde však podstatnou vinu na porážce nesl maršál Daun.

TIP: Císařovo fiasko: Proč málem skončila turecká válka Josefa II. neúspěchem?

Sedmiletá válka znamenala nejúspěšnější období Laudonovy vojenské kariéry. Osvědčil v ní podnikavost a rozhodnost, která většině císařských generálů chyběla. S ním zavanul do nejvyššího velení armády čerstvý vzduch činorodé aktivity, která kontrastovala s opatrnou vyčkávavostí většiny rakouské generality. Laudon byl muž činu, který chtěl protivníka bít a ne jen vyčerpávat zdlouhavými taktickými manévry. Uplatňoval v praxi principy, které si osvojil jako velitel lehké hraničářské pěchoty, a nejednou jimi narušoval strnulá pravidla lineární taktiky. V tom předešel svou dobu…

Magnetické pole Země neslouží jen k navádění střelek kompasů. Pro pozemský život je mnohem důležitější, že magnetické pole funguje jako ohromný neviditelný štít, který chrání Zemi před zářením z vesmíru, především od našeho Slunce. Vědce už dlouho zajímá, zda mají podobné magnetické štíty i planety podobné Zemi v jiných planetárních soustavách. Něco takového je ale velmi obtížné zjistit.

Američtí astronomové Sebastian Pineda z Coloradské univerzity v Boulderu a Jackie Villadsenová z Bucknellovy univerzity vystopovali zřejmě zatím nejlepšího kandidáta na terestrickou planetu podobnou Zemi, která by mohla mít magnetické pole. Jejich výzkum nedávno zveřejnil odborný časopis Nature Astronomy.

Zvláštní signál z YZ Ceti

Dobrou zprávou je, že jde o velmi blízkou exoplanetu YZ Ceti b, která je od nás vzdálená pouhých 12 světelných let. Pineda s Villadsenovou pozorovali opakující se rádiový signál ze soustavy YZ Ceti, který detekovala soustava radioteleskopů Very Large Array (VLA) a domnívají se, že tento signál vzniká díky interakcím magnetického pole planety YZ Ceti b, magnetickým polem hvězdy a částicemi, které dotyčná hvězda chrlí do okolí.

Rádiové signály, přicházející ze systému YZ Ceti, zřejmě vznikají díky interakcím magnetického pole exoplanety. (ilustrace: National Science Foundation, Alice Kitterman, CC BY-SA 4.0)

„Zda si terestrická planeta v blízkosti hvězdy dlouhodobě udrží atmosféru, nejspíš záleží na tom, jestli je chráněná podobně jako Země silným magnetickým polem,“ vysvětluje astrofyzik Pineda. S kolegyní nezastírají nadšení, že se zřejmě stali svědky něčeho, co zatím nikdo na Zemi neviděl, tedy projevů magnetického pole terestrické exoplanety.

TIP: Pátrání po životě: Vědci hledají odpověď na otázku, zda jsou superzemě obyvatelné

Systém YZ Ceti byl pro takové pozorování ideální. Mateřskou hvězdou tohoto systému je červený trpaslík a planeta YZ Ceti b jej obíhá velice blízko. Jeden oběh zvládne za pouhé dva dny. Díky tomu exoplaneta se svým magnetickým polem neustále „vyorává brázdu“ v magnetickém poli hvězdy a v jejím hvězdném větru. Tím vznikají dostatečně silné rádiové signály, které jsme schopni detekovat na Zemi.

Na východním pobřeží Afriky, v oblasti, která se táhne od jižního Somálska po severní Mosambik, se ve středověku objevila pozoruhodná svahilská kultura. Vznikla zde kamenná multikulturní města s mešitami a domy postavenými z korálových útesů a Svahilci čile obchodovali s kupci z celého světa.

Odborníci se již dlouho nemohou shodnout na tom, jak vlastně Svahilci a jejich kultura vznikli. Spor je hlavně o to, v jaké míře se na svahilské kultuře podílely vlivy ze zámoří. Koloniální učenci byli přesvědčeni, že tak vyspělou kulturu musela vybudovat vládnoucí vrstva cizího původu. V posledních desetiletích převažoval názor, podle něhož je svahilská kultura převážně domácí a cizí vlivy v ní zanechaly jen mělké stopy.

Co na to říká genetika?

Nedávno se do letitého sporu vložil početný tým badatelů, které vedla Esther Brielleová z Harvardu. Vědci prostudovali genetická data celkem 80 lidí, kteří pocházeli z šesti středověkých měst na svahilském pobřeží, z doby mezi lety 1250 a 1800, a také z jednoho vnitrozemského města. Dospěli k závěru, který nedává za pravdu koloniálním ani moderním badatelům, nýbrž pověstem, které se tradují mezi Svahilci. Výzkum nedávno zveřejnil prestižní časopis Nature.

Místní lidé věří, že jejich kulturu založili perští princové, kteří před tisíciletím připluli přes Indický oceán a brali si zdejší ženy, se kterými zakládali rodiny. Genetici v čele s Brielleovou jim tento scénář potvrdili. Na svahilském pobřeží ženy afrického původu často plodily potomky s muži asijského původu.

TIP: Krvavý král Čaka: Zuřivý bojovník, který sjednotil africké kmeny

Badatelé odhadují, že zhruba do roku 1500 pocházela naprostá většina asijské DNA na svahilském pobřeží od mužů z Persie. Po roce 1500 se v určité míře začíná objevovat i DNA z Arábie. S příchodem perských mužů kolem roku 1000 se ve Svahilsku rovněž začíná ve velkém rozsahu šířit islám, který dodnes představuje v této oblasti zásadní náboženství.

Černé skříňky (správně se jim říká letové nebo havarijní zapisovače) dnes tvoří nezbytnou součást vybavení každého letadla. Umisťují se nejčastěji do zadní části stroje, protože ta bývá obvykle při pádu nejméně poškozena. Navzdory svému pojmenování bývají oranžové, aby se snadněji hledaly. Výraz „černá skříňka“ se dnes používá spíše kvůli kontextu než kvůli barvě. Černá symbolizuje temné okolnosti, kvůli nimž musí být hledána a využita. V každém letadle se nacházejí dva kousky tohoto šikovného zařízení: jedna skříňka nahrává hlasy, varovné signály a zvuky v kabině, druhá si pamatuje letové údaje, tedy například výšku, rychlost, spotřebu paliva či polohu letadla.

„Těchto parametrů je u moderních zapisovačů, zejména u dopravních letadel, velké množství, přesněji několik set až tisíc,“ prozrazuje konstruktér z Aero Vodochody Petr Pavlík. Na základě toho pak vyšetřovatelé dokážou odhalit, která z až šesti milionů součástek letadla zrovna selhala, nebo jestli nehodu způsobila lidská chyba, jak tomu bývá u více než poloviny katastrof.

Keramický předchůdce

První záznamník průběhu letu se objevil v 30. letech 20. století. Šlo o keramickou desku se čtrnácti otvory, v nichž byl karton, přičemž v každém políčku byla namalovaná nějaká možná příčina havárie: například zásah bleskem, námraza, porucha motoru nebo střet s nepřítelem.

„Pilot měl ve chvíli, kdy se dostal do potíží, propíchnout okénko s konkrétním problémem a desku pak vyhodit z paluby ven,“ osvětluje historik Michal Plavec z Národního technického muzea.

Černá skříňka podobná těm dnešním se objevila až o dvacet let později. V roce 1953 ji sestrojil australský vynálezce David Warren (na snímku se svým prototypem), přičemž ho inspirovala smutná osobní zkušenost: při jedné letecké nehodě zemřel jeho otec a Warren se nikdy nedozvěděl, co se tehdy na palubě stalo.

Vystřelit z děla

Aby mohly oranžové krabičky vydat své tajemství, musí odolat mnoha vlivům – mrazu, vodě či obrovskému teplu. Před plameny chrání skříňku keramická vrstva, která vydrží žár 1 000 °C po dobu jedné hodiny a teplotu kolem 250 °C ještě déle.

„Když začne letadlo po nárazu hořet, může požár v případě velkého množství paliva trvat dlouho,“ vysvětluje vývojář ze společnosti Speel Praha Josef Šlechta a upozorňuje, že zařízení musí být hodně odolné, aby vydrželo i pád z deseti kilometrů. „Pevnost titanové nebo ocelové vrstvy testují konstruktéři více než dvoutunovým drcením, schránka musí odolat i nárazu dvousetkilového závaží s hrotem, někdy se dokonce vloží do projektilu a vystřelí se z děla, což udělí zapisovači zrychlení 3 400 G působící zhruba po dobu deseti milisekund.“

TIP: Proč se v letadle při vzletu a přistání zhasínají světla?

Záznam už se dávno nenahrává na kovové nebo filmové pásky – jejich roli převzal elektronický mikročip. Ten pak po nehodě stačí vložit do počítače a speciální program přehraje vyšetřovatelům průběh letu. Informace z černých skříněk se proto využívají nejen při šetření leteckých katastrof, ale i k výcviku nových pilotů. „Dokonce jsme schopni zobrazovat celý let nad mapou terénu,“ dodává konstruktér Petr Pavlík.