Problematický jednoletý plevel řepeň durkoman (Xanthium strumarium) z čeledi hvězdnicovitých je běžně rozšířený v mírných a subtropických pásech prakticky všech kontinentů. Roste i v České republice, v kulturní krajině teplejších oblastí, převážně ve středních Čechách a na jižní Moravě.

Tato napohled vcelku nenápadná rostlina obsahuje nebezpečné toxické látky v čele s vysoce toxickým glykosidem karboxyatraktylosidem. Koncentrace těchto látek nejsou příliš vysoké, ale konzumace většího množství řepeně, především jeho plodů, může vyvolávat bolesti, zvracení, křeče, selhání jater, halucinace či ztrátu vědomí.

Uplatnění v medícíně

Řepeň občas způsobuje závažné otravy dobytka a někdy i lidí. Například v roce 2007 zasáhly Silétskou oblast na severovýchodě Bangladéše monzunové záplavy, které zničily veškeré běžné plodiny. Místní lidé se uchýlili k řepeni, která se v podobných případech používá jako nouzová plodina. Někteří ale zkonzumovali příliš velké množství této rostliny. Nejméně 19 lidí tehdy zemřelo. Navzdory toxicitě se ale řepeň současně již dlouho využívá v asijské tradiční medicíně.

V poslední době se o řepeň stále více zajímají odborníci, kteří nacházejí možné medicínské využití obsažených látek. Již dříve vyšlo najevo, že látky řepeně by mohly mít účinek proti nádorům nebo artritidě, proti stárnutí nebo při hojení zranění. Podle nového výzkumu mají látky z řepeně antioxidační a protizánětlivé vlastnosti.

TIP: Zelený zabiják: Australská kopřiva vylučuje extrémně silné neurotoxiny

Výsledky výzkumu nedávno představil tým jihokorejských badatelů Univerzity Myongji na výroční konferenci Americké společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Klinické testy látek z plodů řepeně potvrdily, že tyto látky omezují poškození kůže způsobené ultrafialovým zářením (UVB), urychlují hojení poraněné kůže, a také stimulují produkci kolagenu, který je pro hojení kůže klíčový. Podle vědců jsou látky z řepeně slibné například pro krémy a podobné medicínské či kosmetické přípravky.

V pořadí jedenáctý faraon 18. dynastie Nebcheperure Tutanchamon se do současného povědomí nezapsal zrovna hezky. Chápán je jako nezletilý otloukánek, za nějž vládli spíše generálové, rádci a kněží. A protože zemřel už po devíti letech vládnutí – někdy kolem svého osmnáctého či devatenáctého roku věku, většina jím navrhovaných ambiciózních reforem v uspořádání řízení Horního a Dolního Egypta (včetně proměny náboženského směřování země) nedošla svého naplnění. 

V krátkosti: byl považován za slabého panovníka, který za sebou zanechal spoustu nedokončené práce. Slavným ho prý učinil až objev jeho bohatě zdobené hrobky v roce 1922. Spekulace o Tutanchamonově fyzické (ne)schopnosti přiživovaly i zprávy lékařů a anatomů, kteří se v průběhu posledních šedesáti let vyjadřovali k jeho předpokládanému zdravotnímu stavu. Byl prý živoucí sbírkou dědičných deformativních syndromů a všemožných postižení, jež nejspíš vycházely z jeho incestního původu. Zkrátka a dobře, při hodnocení odkazu 3 345 let zesnulého egyptského panovníka před námi povětšinou vyvstává obraz mladíka chatrné tělesné konstituce a dost možná i mdlého rozumu. S tímto obrazem ale nyní zatřásl egyptolog William Raymond Johnson. 

Skládanka

Přesněji se hodí říct, že s ním Johnson „třese“ už od roku 1992, kdy se ve své doktorské práci začal věnovat tematickému rozboru výzdoby na obřích blocích opracovaného kamene, jež pocházely z Nebcheperureho zádušního chrámu v Thébách. Chrámu, o němž dodnes máme vlastně jen minimum zpráv, protože do současnosti nepřečkal ani v hrubých obrysech. 

Byl totiž po pár generacích dekonstruován na součástky a použit jako tuctový výplňový stavební materiál. Víme jen, že stavba byla započata ještě za Tutanchamonova života, ale dokončil ji až jeho nástupce Aje II., který ji podle zvyků a tradic nechal vyzdobit k věčné slávě předčasně zesnulého faraona. Některý z mnoha dalších vladařů Nové říše pak nechal tento zádušní chrám rozebrat a již ozdobené velké kamenné kvádry zapracoval jako stabilizační podklad pro jinou pamětihodnost – Alej sfing, vedoucí z Karnaku to Luxoru. 

Aniž by si toho tehdy faraoni byli vědomi, pro současné archeology tím vytvořili moc pěknou hádanku. Jako když smícháte několik různých krabic puzzle, kterým navíc chybí spousta dílků, dohromady. A pak je zasypete pouštním pískem. V tomto konkrétním případě se při archeologických odkryvech na Aleji sfing podařilo najít základy z 1 500 různých zdobených kvádrů, jež byly starověkými staviteli recyklovány z různých již nevyužívaných staveb. Zhruba 200 těchto kvádrů pak pocházelo z onoho rozebraného zádušního chrámu  Nebcheperure Tutanchamona. A právě nad nimi začal před třiceti lety bádat egyptolog William Raymond Johnson.

Poznat správné

Nejprve musel identifikovat kvádry. Ty, které pocházely z Nebcheperureho zádušního chrámu, se naštěstí daly poznat relativně snadno. Jejich grafická výzdoba totiž nesla znaky stylu, jenž byl charakteristický pro pozdní díla mistrů z Amarny. Jejich umělecký rukopis se dal lehce odhalit. 

Těžší bylo rozluštit obsahovou a dějovou stránku zachycených výjevů. Tyto v zádušních chrámech vytesané komiksy zpravidla zachycovaly nejvýznamnější a přelomové počiny nedávno zesnulého panovníka. Události, za které byl blahořečen a vzpomínán lidem celého údolí Nilu. Ale Tutanchamon? O jeho hmatatelných zásluhách dnes víme jen pramálo, takže nápověda z výzdoby jeho zádušního chrámu, jež by shrnovala jeho nejzásadnější počiny, by se určitě egyptologům hodila. Pochopitelnou nevýhodou samozřejmě zůstávalo, že ze zádušního chrámu Nebcheperure Tutanchamona zůstalo, v podobě recyklovaného stavebního materiálu, jen 200 kvádrů. Takže si nějaké vyobrazení jeho činů v celistvosti neprohlédneme. 

Statické umění

Egyptolog Johnson nicméně neztrácel optimismus. Prý proto, že k pochopení obsahu zobrazených výjevů je ani celé vidět nepotřebujeme. Jak to? „Díky neměnné povaze egyptského umění,“ odpovídá. Staroegyptští umělci totiž často kopírovali tradiční výjevy předchozích generací a uchovávali si stejnou metodiku práce. Při vytváření maleb a nástěnných reliéfů užívali pravidelné čtvercové sítě, zachovávali měřítka a proporcionalitu zobrazení. „Takže když máte k dispozici jen několik bloků, ale víte, jak by měl vypadat zbytek scény, můžete v podstatě doplnit, co chybí.“

Máte-li například kvádr, na kterém jsou zobrazeny otěže přivázané k pasu, už předem vlastně víte, že se jedná o faraonův pas. A že na dalším kvádru nahoře nad ním, tedy nad pasem s otěžemi, bude trup faraona střílejícího z luku. Pod jeho pasem pak bude namalován vůz. A na kvádru vlevo po směru jízdy bude zapřažen pár koní. Pochopitelně, že se z toho ještě nedá rozpoznat, na koho že se to faraon vlastně žene. Ale když máte k dispozici další kvádr, na němž je zachycen Núbijec zasažený šípem, dá se odtušit, že na dalších kvádrech bude spousta jiných Núbijců se šípy, a celé zobrazení popisuje kapitolu slavné bitvy. 

„Statická povaha egyptského umění a způsob, jakým graficky na stěnách zádušních chrámů popisují nějaký děj, takovou rekonstrukci obsahu umožňuje,“ říká Johnson. A co tedy lze ze skládačky dvou stovek dochovaných kvádrů vyčíst o Tutanchamonovi?

Válečník?

Pokud jsme mladičkého faraona měli za spíše nemohoucího a nezpůsobilého chudáka, zobrazení nejméně dvou bitev mluví o něčem jiném. Při jedné osobně vede útok válečných vozů proti pevnosti Syřanů. A druhá válečná série zachycuje jeho vítězství nad Núbijci. S naturalistickou podrobností je na jednom z kvádrů dochován výjev, jak mu jeho vojáci přinášejí trofeje – ruce nepřátel napíchané na kopích. A na jiném si po vítězství odváží zajatého Syřana v kleci.

Nedá se předpokládat, že by Tutanchamon – poté, co v devíti letech nastoupil na trůn, hned vytáhl do bitevního pole. Ale ve svých patnácti už něco takového dokázat mohl. A pokud výjevy moc nepřehánějí, zvládl zvítězit nad nepřáteli Egypta v rozmezí tří let hned ve dvou velkých bitvách. A vítězství to byla zjevně tak mimořádná, že se je vyplatilo uvést k největším zásluhám jeho krátké vlády.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda umělci při výzdobě zádušního chrámu faraona Nebcheperure Tutanchamona trochu nepřeháněli. Třeba proto, že jim to Tutanchamonův nástupce Aj II. přikázal. To už se dnes pravděpodobně nedozvíme. „To, že sám faraon chtěl být po své smrti viděn jako válečník, ještě neznamená, že se skutečně nějakých bojů účastnil,“ dodává Johnson. „Může to být autorská licence, fantazie umělců velebících zesnulého faraona.“ 

TIP: V hrobce krále Tutanchamona: Před sto lety spatřil svět nejslavnější sarkofág dějin

V této souvislosti se nicméně vyplatí zmínit, že součástí pestré výbavy v Tutanchamonově hrobce byla i kožená zbroj. Zdobená, ale nijak zvláště okázalá. „Byla už tak zchátralá, že se nikdo do její rekonstrukce a restaurování nepustil. Takže nevíme, jestli byla jen na parádu, anebo ji faraon nosil a používal,“ říká. Jisté ale je, že ona zobrazení na kvádrech, opatřená výkladem egyptologa Johnsona, pořádně otřásají zažitým výkladem o zdegenerovaném chudáčkovi. Výjevy totiž popisují spíše osudy mladého vládce-válečníka. Tutanchamona, jak ho ještě neznáme. 

Při vývoji rakety Ariane měla hlavní slovo Francie. První i druhý stupeň poháněly její motory Viking a země galského kohouta zodpovídala také za celkovou integraci nosiče. V případě prvních dvou stupňů se jednalo o víceméně zvládnutou technologii, která pouze prošla odpovídající evolucí. Pozornost se naopak upírala k pokročilejšímu třetímu stupni vyvíjenému v Německu. Ten poháněl kryogenický kapalný vodík, jehož využití pro své rakety do té doby zvládly jen Spojené státy. Pro vynášení družic na geostacionární dráhu šlo nicméně o klíčovou technologii.

Předchozí část: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se rodila evropská raketa Ariane (1)

Na starty Ariane se začal připravovat i nový evropský kosmodrom CSG v Kourou, převzatý od francouzské CNES. Tamní rampa BEC, původně sloužící neúspěšné raketě Europa organizace ELDO, se dočkala přestavby a přejmenování na Ensemble de Lancement Ariane 1 alias ELA-1. Premiérový vzlet se z ní měl odehrát ještě před koncem roku 1979, avšak při prvním pokusu 15. prosince se několik sekund po zážehu prvního stupně start přerušil kvůli poklesu tlaku v motorech. Raketa zůstala bezpečně na rampě a v následujících dnech byla závada odstraněna. Druhý pokus nastal na Štědrý den a finální pokyn k němu zadal jediným tlačítkem sám francouzský prezident Valéry Giscard d’Estaing. Mladá Evropská kosmická agentura si tehdy nemohla k Vánocům nadělit hezčí dárek, jelikož premiéra Ariane 1 se stoprocentně vydařila.

Vstříc byznysu

Náklad simulující družici a provádějící měření všemožných veličin byl doručen na zamýšlenou dráhu přechodovou ke geostacionární. Znamenalo to konec amerického monopolu na vynášení komerčních satelitů. O tři měsíce později vytvořila francouzská CNES spolu s ESA novou, částečně soukromou společnost Arianespace, jež měla za úkol získávat pro Ariane komerční zákazníky a starat se o vynášení jejich nákladů i obecný provoz nosiče: Dodnes uskutečnila necelých 300 startů svých raket a na oběžnou dráhu při nich poslala přes 850 družic.

Ariane 1 nakonec mezi léty 1979 a 1986 absolvovala 11 misí, z nichž dvě neuspěly. Její nejvýznamnější náklad představovala meziplanetární sonda Giotto, která prolétla v blízkosti Halleyovy komety. Už před zmiňovaným prvním startem došlo ovšem ke schválení vývoje Ariane 2, a dokonce i „trojky“! Obě vznikaly současně a ve velkém vycházely z Ariane 1, přičemž ji ani jedna neměla nahradit, ale jednalo se spíš o rozšíření možností zmíněné raketové rodiny.

Vyspělejší sestry

Novinky spočívaly v prodloužení třetího stupně, který pojal až o 30 % pohonných látek víc, dále ve zvýšení pracovního tlaku ve spalovacích komorách motorů na prvních dvou stupních a ve vylepšení palivové směsi. Ariane 2 tak oproti „jedničce“ nabízela mírně vyšší nosnost, avšak u Ariane 3, k jejímuž prvnímu stupni bylo možné přidat i postranní motory na tuhá paliva, již nosnost narostla významně. A především přibyla schopnost vynášet dvě družice současně, čímž rapidně klesla cena pro zákazníky. Ariane 3 přitom absolvovala první start o dva roky dřív než „dvojka“, jež nakonec plně nahradila raketu s číslem jedna.

Premiéra Ariane 2 se uskutečnila v roce 1986, ale kvůli selhání motoru třetího stupně se nevydařila. Do roku 1989 pak raketa vzlétla ještě pětkrát, vždy bez komplikací, a ve všech případech vynášela telekomunikační družice. „Trojka“ poprvé startovala v roce 1984 a před první úspěšnou misí Ariane 2 stihla hned sedm vzletů, přičemž jednou neuspěla. Poté přidala ještě čtyři zdařilé pokusy, celkem tedy jedenáct. Také tentokrát se jednalo o starty telekomunikačních satelitů, nicméně Ariane 3 až na jednu výjimku vynášela vždy dva naráz. 

Poslední z první generace

Vývoj rodiny Ariane pokračoval překotným tempem a již v roce 1982 byl schválen postup k další metě v podobě Ariane 4. Začalo se na ní tudíž pracovat ještě před prvními starty raket číslo dvě a tři. Z Ariane 3 pak měla „čtyřka“ vycházet a jejím cílem bylo především další významné navýšení nosnosti, a tedy i snížení ceny za dopravu 1 kg nákladu do kosmu. Aby však mohla vzrůst nosnost, bylo nutné významně zvýšit tah.

Evoluce raket Ariane 1-4. (zdroj ESA, CC BY-SA 4.0)

U prvního stupně toho lze dosáhnout několika způsoby: Vývoj nových, silnějších motorů by si bohužel vyžádal nejen víc času a financí, ale znamenal by i značné přepracování konstrukce prvního stupně, což s sebou nese další náklady. Jako druhé řešení se nabízelo přidání pátého motoru Viking ke stávajícím čtyřem, což by ovšem rovněž vyžadovalo významné přepracování, a především rozšíření prvního stupně. 

Nakonec tedy zůstal první stupeň víceméně stejný, až na prodloužení, které vedlo k navýšení hmotnosti pohonných látek ze 145 tun na 210 tun. K němu se pak dalo připojit hned několik různých kombinací postranních motorů na tuhá i kapalná paliva. Díky šesti níže popsaným konfiguracím se jednalo o nesmírně univerzální nosič, schopný vynášet na dráhu přechodovou ke geostacionární náklad v rozmezí 2 100–4 900 kg.

Základní varianta rakety s označením 40 byla bez postranních motorů, zatímco Ariane 42L, 44L, 42P, 44P a 44LP využívaly kombinaci bočních motorů na pevné (P) a kapalné (L) pohonné látky, přičemž druhá číslice značila jejich počet. Vzhledem k prodlouženému prvnímu stupni a značnému nárůstu hmotnosti se přitom varianta 40 nedokázala z rampy zvednout bez bočních motorů, proto startovala pouze s částečně naplněnými nádržemi.

Lepší, silnější, úspornější

Další inovaci na Ariane 4 tvořil adaptér SPELDA pro vynášení dvojice velkých družic. Podobný systém se objevil již na „trojce“, nyní byl ovšem podstatně lehčí, což opět umožnilo navýšit hmotnost nákladu, a v neposlední řadě byl k dispozici ve více velikostech. Vylepšením prošel rovněž třetí kryogenický stupeň, který se také dočkal prodloužení nádrží. Celkově pak Ariane 4 přibyla zesílená konstrukce a lepší avionika.

Pro premiérovou misi v roce 1988 byla zvolena druhá nejsilnější i nejkomplikovanější varianta 44LP, se dvěma postranními stupni na pevné pohonné látky a se dvěma na kapalné. Využití se dočkal také adaptér SPELDA, jenž umožnil vynést hned trojici družic – dvě telekomunikační a jednu meteorologickou. Už v 50. sekundě letu se bezproblémově oddělily postranní bloky na tuhá paliva a ve 143. sekundě je následovaly jejich větší a silnější kapalné alternativy. Všechny tři satelity se podařilo dopravit na správnou oběžnou dráhu, a premiéra Ariane 4 tak představovala naprostý úspěch.

Dokončení: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se rodila evropská raketa Ariane (3)

Díky inovacím, vyšší nosnosti a mnoha zkušenostem získaným z předchozího vývoje nabídla „čtyřka“ oproti Ariane 1 úsporu 55 % nákladů na start. Stala se tažným koněm Evropské kosmické agentury i světového trhu vynášení komerčních družic a během svého operačního provozu na něm získala úctyhodný 50% podíl. Naposledy odstartovala v roce 2003. Za 15 let tak uskutečnila 116 misí, z toho pouze tři neúspěšné, což znamená pro raketu z 80. let výbornou spolehlivost 97,4 %.

Před deseti lety odstartovala brazilská vláda další fázi svého plánu, jehož cílem bylo znovu získat plnou kontrolu nad chudinskými čtvrtěmi Rio de Janeira. První policejní jednotkou, kterou do realizace tohoto plánu Brazilci zapojili, byl Prapor zvláštních policejních operací (Batalhão de Operações Policiais Especiais – BOPE). 

Brazilské chudinské slumy (zvané favely) věru nepatří k nejklidnějším a nejbezpečnějším místům na světě. Podle posledních odhadů v nich jen v Rio de Janeiru žije více než pětina obyvatel města, což znamená přes milion lidí. Prakticky nezmapovaný shluk úzkých uliček a chaotické výstavby představuje ideální úkryt pro gangy obchodující s drogami, které nad mnoha čtvrtěmi v podstatě převzaly kontrolu. Není proto divu, že jeden člen BOPE srovnal své nasazení ve favelách s tím, čím si procházeli američtí vojáci během pouličních bojů v Iráku. Podobně jako v Iráku stojí i BOPE ve favelách před složitým úkolem, jak efektivně plnit své úkoly v boji proti organizovanému zločinu a zároveň získat na svou stranu obyvatele favel, kteří jsou vůči policii po špatných zkušenostech z minulosti tradičně nedůvěřiví.

Od únosců k narkomafii

Jednotka, ze které vznikla BOPE, byla založena v lednu roku 1978 pod názvem Jádro skupiny speciálních operací (Núcleo da Companhia de Operações Especiais – NuCOE). Jejím původním úkolem byl boj proti únosům, jež se staly v Brazílii 70. let rozšířeným fenoménem. NuCOE byla nejprve zřízena jako speciální jednotka jednatřiceti dobrovolníků, která přímo podléhala veliteli vojenské policie státu Rio de Janeiro. Vojenská policie nicméně v Brazílii plní spíše úkoly, které v jiných zemích připadají četnictvu, a jako taková představuje lépe vyzbrojenou, vycvičenou a méně zkorumpovanou variantu civilní policie. Historicky prvním velitelem NuCOE se stal kapitán Paulo César Amêndola de Souza, z jehož iniciativy jednotka vznikla. 

Během 80. let procházela Brazílie v kontextu pádu vojenské diktatury a přechodu k demokracii prudkými politickými změnami a hluboké reformy se nevyhnuly ani ozbrojeným složkám. NuCOE tak bylo několikrát přejmenováno a měnily se náplň i rozsah jeho činností. Od konce 80. let se  jednotka začala čím dál více věnovat operacím v chudinských čtvrtích po celém státě Rio de Janeiro. Příslušníci NuCOE tak nejdříve dostali za úkol podporovat policejní výpravy do gangy kontrolovaných favel a speciální záchranné operace, které přišly na řadu, když se při těchto akcích vyskytly problémy.

Jednotka tedy bývala nasazována například tehdy, když se policisté ocitli v obklíčení, nebo při zásazích proti hlavám jednotlivých skupin obchodujících s drogami. V roce 1991 prošlo NuCOE zatím poslední výraznější reorganizací, během které bylo rozšířeno na prapor a přejmenováno na BOPE.

Současná podoba a činnost

V současnosti v celém praporu slouží okolo čtyř set policistů, kteří jsou rozděleni do čtyř hlavních skupin – Alpha, Bravo, Delta, Charlie – a dalších podpůrných jednotek. Každá ze skupin je složena ze třiceti dvou členů a dělí se dále na menší týmy o osmi mužích. Právě ty tvoří hlavní samostatně operující údernou sílu BOPE. Zpravidla jsou složeny z velitele, dvou průzkumníků působících při akci v čele týmu, zvláštního specialisty na výslechy a jednání s podezřelými, střelce, zástupce velitele a dalších dvou členů, kteří zajišťují palebné krytí a všeobecné úkoly.

Mimo tyto intervenční týmy ale v rámci praporu fungují i menší specifické útvary, jejichž členové absolvují dodatečný výcvik. Mezi ně patří například zpravodajci, experti na výbušniny, odstřelovači nebo řidiči obrněných vozidel. Menší samostatná jednotka je specializovaná i na vyjednávání s únosci a operace vedoucí k osvobození rukojmích. Tato skupina se skládá ze čtyř profesionálních vyjednavačů a osmi členů intervenčního týmu, kteří absolvovali dodatečný výcvik pro odstřelovače. Podmínkou pro členství v tomto útvaru je nejméně šestiletá služba v BOPE a zpravidla do ní bývají vybíráni skutečně ti nejlepší z nejlepších.

Ačkoli hlavní náplní práce BOPE stále zůstávají především právě zásahy proti únoscům a rizikové operace ve favelách, jeho členové se zapojují i do dalších specifických akcí. Jedná se například o komplikovanější operace jednotek civilní obrany nebo o dodatečnou ochranu při převozech nebezpečných vězňů. Jakožto vysoce efektivní síla bývají také nasazováni při potlačování v Brazílii poměrně častých rozsáhlých vězeňských vzpour a v protipovstaleckých operacích. V neposlední řadě se BOPE, v souvislosti se zmíněným vládním programem pacifikace nejrizikovějších favel, zapojuje i do dlouhodobé hlídkové činnosti a komunitních programů. Při nich se ovšem často kvůli své agresivní pověsti a častým medializovaným násilným excesům z minulosti setkává s nedůvěrou místních obyvatel. Obyvatelé favel údajně dokonce členy BOPE straší své děti a jejich vozidla mají stejnou pověst jako u nás legendární „černá sanitka“. 

Slaná voda místo obvazů

Členy BOPE se stávají výhradně dobrovolníci z řad vojenské policie, kteří vedle nejméně dvou odsloužených let splňují i několik dalších požadavků (především výtečná fyzická a psychická kondice a dobré chování) a kteří projdou dvěma výcvikovými kurzy – kurzem speciálních jednotek a taktickým výcvikem.  

První z těchto kurzů trvá od tří do šesti měsíců a je zaměřen zejména na schopnosti přežití a rychlé reakce v extrémních podmínkách. Jeho součástí je výuka a trénink dovedností z tak rozdílných oblastí, jakými jsou potápění, slaňování, vyrovnávání se s rizikovými situacemi, vyjednávání s únosci, horolezectví nebo speciální techniky střelby a boje zblízka. Speciální důraz je poté přirozeně kladen na výcvik spojený s operacemi v městském prostředí. Každý běh kurzu připravují instruktoři nejméně dva roky.

Ačkoli hlavní náplní práce BOPE stále zůstávají především právě zásahy proti únoscům a rizikové operace ve favelách, jeho členové se zapojují i do dalších specifických akcí. (foto: Wikimedia Commons, Divulgação, CC BY 2.0)

Nejnáročnější část výcviku se odehrává v prvních dvou týdnech a účastníci během ní zpravidla spí pouhé dvě hodiny denně, učí se snášet ponižující urážky a tvrdé údery do různých částí těla a jsou nuceni trávit v noci dlouhé hodiny ve studené vodě. Během dne je pak čekají vyčerpávající dálkové pochody. Budoucí členové BOPE také nemají nárok na ošetření menších zranění, která jsou jim dezinfikována pouze slanou vodou. V průběhu této fáze musí složit i několik písemných testů, které se často píší v noci a například v jedoucím autobuse. Není proto divu, že tuto část výcviku dokončí mnohdy jen třetina těch, kteří se do kurzu zapíší.

Prožité zkušenosti vytvoří mezi absolventy výcviku specifické pouto a zásadně promění jejich náhled na svět. Žurnalisté i samotní členové BOPE často mluví o přijetí do jednotky jako o jakémsi iniciačním rituálu a chvíli, kdy si mohou poprvé nasadit baret speciálních jednotek, označují za bezmála mystický zážitek. Na druhou stranu někteří vědci a bývalí členové BOPE tvrdost výcviku a využité metody kritizují s tím, že u policistů podporují sklony k nadměrnému využívání násilí, a to i vůči civilistům. 

Po blamáži v roce 2000, kdy při jedné záchranné operaci BOPE nedokázala zajistit propuštění rukojmích z uneseného autobusu, bylo rozhodnuto o vytvoření druhého kurzu, jehož náplní je taktika zásahu a ovládání zbraní. Tento kurz zpravidla trvá pouze pět týdnů a je fyzicky méně náročný než všeobecný výcvik speciálních jednotek. Policisté z řad BOPE ale procházejí po celou dobu své služby kontinuálním výcvikem, který zahrnuje i společná školení a tréninky s podobnými elitními jednotkami z okolních států či USA.

Těžce vyzbrojení policisté

Výzbroj členů BOPE, kteří jsou součástí policie nasazené v městském prostředí, kde může snadno docházet k civilním obětem, podléhá určitým omezením. Omezení se týkají v první řadě těžkých zbraní a těžké techniky, ale také například kulometů větších ráží. Organizace zabývající se ochranou lidských práv ovšem často upozorňují na to, že i současná výzbroj BOPE a úprava jejího využívání přesahuje limity běžné v jiných zemích. Na druhou stranu je však třeba říct, že BOPE čelí kriminálním gangům, pro něž představují automatické zbraně a ruční granáty často základní výzbroj, kterou se nerozpakují použít.

Primární výzbrojí BOPE jsou proto ruční zbraně, především útočné pušky typu FN Fal (v normální i „para“ úpravě), Colt M4A1 a HKG3, případně samopaly typu HK MP5 a FN P90. Odstřelovači jsou zpravidla vyzbrojeni upravenou verzí pušky AR15. Využívány jsou ale i brokovnice typu Benelli M3 nebo lehké kulomety HK21. Výzbroj jednotlivých členů pak doplňují ještě brazilské pistole Taurus PT92 či PT100 a nože CornetaWotan 3K speciálně vyvinuté pro potřeby brazilských speciálních jednotek. 

Jedním z vozidel, které BOPE využívá, je například obojživelný obrněný transportér EE-11 Urutu. (foto: Wikimedia Commons, Governo do Rio de Janeiro, Carlos Magno, CC BY 2.0)

Mimo samotné zbraně je velmi kontroverzní záležitostí využívání obrněného vozidla zvaného lidově Caveirão či oficiálně Pacificador. Jedná se v podstatě o jakousi kombinaci menšího autobusu s klasickým vojenským obrněným vozidlem. Caveirão tak může převážet jedenáct policistů, kterým zajišťuje efektivní, byť krátkodobou, ochranu proti palbě z lehkých ručních zbraní. I přes svou váhu, která dosahuje až osm tun, a značně robustní konstrukci (na délku měří vozidlo 5,6 metru a na  výšku tři metry) se dokáže pohybovat rychlostí až 120 km/h. Vzhledem ke zmíněným omezením nenese samo o sobě žádné zbraně, je ale vybaveno obrněnou věží a uzavíratelnými průhledy, které v případě potřeby umožňují posádce opětovat palbu do všech stran.

TIP: Jagdkommando: Rakouská speciální jednotka pro boj s terorismem

Podle policejních údajů pomohlo využívání tohoto vozidla snížit počet úmrtí policistů při operacích v rizikových favelách na polovinu, lidskoprávní organizace je ovšem kritizují jako symbol nevybíravě násilné reakce na komplexní problémy chudinských čtvrtí. BOPE totiž často Caveirão využívá i pro pouhé hlídkování a v této souvislosti se objevily případy zastrašování obyvatel favel a také náhodné střelby, která skončila smrtí několika civilistů. Caveirão tak v podstatě zosobňuje celou povahu BOPE – efektivitu, jíž je ovšem dosaženo často extrémními prostředky. 

Odborníci na laboratorní potraviny představili velmi exotickou pochoutku, která je nejnovějším úspěchem v odvětví „pěstovaného“ masa. Australská biotechnologická společnost Vow Food vyrobila masovou kouli, která obsahuje protein z mamuta srstnatého. Masová koule ovšem nebyla určená k jídlu. Získalo ji vědecké centrum a muzeum NEMO v Amsterdamu.

„Pro naše speciální maso jsme vybrali mamuta srstnatého, protože je symbolem vyhynutí,“ sdělil agentuře AFP Tim Noakesmith, spoluzakladatel společnosti Vow Food. Podle něj bychom teď mohli být na řadě my, pokud nezměníme náš přístup k obhospodařování krajiny a našeho jídelníčku. Projekt si klade za cíl demonstrovat potenciál masa vypěstovaného z buněk bez nutnosti porážky zvířat a upozornit na skutečnost, že současná produkce masa, zejména hovězího, způsobuje obrovské škody na životním prostředí.

Myoglobin z mamuta

Vědci, kteří spolupracují se společností Vow Food, nejprve v mamutím genomu vystopovali sekvenci genu pro protein myoglobin, který má rozhodující význam pro chuť i barvu masa. Sekvence nebyla kompletní, takže ji doplnili podle genomu slona afrického, což je druhý nejbližší žijící příbuzný mamuta, hned po slonu indickém.

DNA s hotovou sekvencí (převážně) mamutího myoglobinu badatelé vložili nebo přesněji řečeno pomocí elektrického proudu „propasírovali“ do ovčích buněk. Takto připravené buňky několik týdnů pěstovali v laboratorních podmínkách, až získali dostatečné množství masa pro výrobu zmíněné masové koule.

TIP: Bašta budoucnosti? Kalifornský startup Air Protein vyrábí maso „ze vzduchu“

Jak asi chutná maso s mamutím proteinem? Ernst Wolvetang z Australského bioinženýrského institutu Queenslandské univerzity se obává, že by po tisících letech od vyhynutí mamutů mohlo být maso s mamutím proteinem pro lidské zažívání problematické. Zároveň ale existují zdokumentované případy, kdy lidé v tundře poskytli zmrzlé mamutí maso psům a někdy ho i ochutnali sami, aniž by to zásadně ohrozilo jejich zdraví. Není proto vyloučeno, že se časem setkáme s „fosilním masem“ i v našich kuchyních.

Délos požíval takové úcty, že podle něho dokonce definovali souostroví Kyklady. Šlo totiž o kruh (řecky „kyklos“) ostrovů, které ho obklopovaly. Dnes je Délos coby památka UNESCO řazen mezi nejdůležitější archeologické lokality celého Středomoří, kde vykopávky pod patronátem Francouzské školy v Athénách začaly již v roce 1872. 

Plující kousek země

Svoji proslulost odvozoval Délos z toho, že se na něm podle mýtů narodila božská dvojčata Apollón – bůh světla, božský střelec a patron umění a věštění – a bohyně lovu Artemis. Nejvyšší bůh Zeus je zplodil s Titánkou Létó. Příběh o jejich narození známe například z tzv. homérského hymnu na Apollóna, který pochází snad již ze 7. či 6. století před naším letopočtem. V rámci řecké mytologie patří k těm nejznámějším a nejdůležitějším. Nevěrný vládce bohů měl četné aféry s jinými bohyněmi i smrtelnicemi, což mnohdy přivádělo jeho žárlivou manželku Héru k šílenství. Když Létó s Diem otěhotněla, nemohla najít klidné místo, kde by ji Héra nemohla dostihnout a potrestat. Podle jedné verze mýtu nemohla porodit nikde na pevné zemi. Po dlouhém trmácení nakonec našla malý skalnatý kus země – ostrůvek Asterii, přezdívaný i Adélos neboli Neviditelný. Ten volně plul mořem, ale Létó mu přislíbila, že pokud jí poskytne útočiště, spojí se pevně s mořským dnem a její děti ho nikdy neopustí a přinesou mu slávu. 

A tak se posléze i stalo. Létiny porodní bolesti trvaly po devět dní, protože Héra zabránila bohyni porodu Eileithyii přijít sokyni na pomoc. Teprve devátý den vyslaly ty z bohyní, kterým se Létó zželelo, božskou poselkyni Íris, která Eileithyii tajně slíbila krásný náhrdelník a dovedla ji za Létó. Titánka pak mezi horou Kynthos a kruhovým (dnes vysušeným) jezírkem porodila Apollóna a Artemidu. 

Až dosud holý skalnatý ostrůvek se náhle zalil světlem a porostl květinami a ke dni oceánu ho připoutaly pevné řetězy. Jeho jméno se změnilo na Délos čili viditelný. Díky narození významných božstev se ostrov stal již v dávných dobách důležitým kultovním centrem, v němž byla celá božská trojice uctívána.

Svatý ostrov

Nejstarší osídlení na Délu se datuje již do 3. tisíciletí př. n. l. Tito první zdokumentovaní obyvatelé si vystavěli malé opevnění sídliště na hoře Kynthos vysoké 106 metrů. Podle pozdější řecké tradice šlo o Káry, národ pocházející z Malé Asie. Za mykénské éry ve druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. zažil ostrov první rozkvět, když se sídliště s několika většími budovami rozšířilo i na svahy a pod horu Kynthos. Už tehdy zde uctívali ženské božstvo, později ztotožněné s Artemidou. V 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. byl Délos již dobře zavedeným náboženským centrem a rušným obchodním přístavem. Snad již v 8. či 7. století př. n. l. se zde organizovaly slavnosti na Apollónovu počest.

Délos se stal centrem amfiktyonie, tedy politicko-náboženského spolku řeckých obcí. S organizováním těchto slavností se pojila určitá prestiž i politická moc. O vliv nad svatyní – a jejím prostřednictvím nad celými Kykladami – proto soupeřilo několik sousedních ostrovů i pevninských městských států. Rozšiřovaly ostrovní svatyně a darovaly do nich množství patřičně cenných votivních předmětů, především soch. Díky tomu se na ostrově dochovala díla z počátků řeckého sochařství a mnoho známých archaických soch, později převezených do athénského Národního archeologického muzea, pochází právě odtud. 

Pod vlivem Athén

Athénský samovládce Peisistratos nechal na Délu mezi lety 540 až 528 př. n. l. vybudovat nový Apollónův chrám. Z nábožensko-politických důvodů pak provedl první „očištění“ (purifikaci) ostrova. Všechny hroby, jež bylo možné z chrámu spatřit, musely být přeneseny na sousední ostrov Rheneiu. Za řecko-perských válek na počátku 5. století př. n. l. ovládali Délos a sousední ostrovy Peršané, okupanti ale respektovali jeho posvátnost. 

Ještě jednou získal Délos relativní politický vliv. V roce 478 př. n. l., rok po rozhodující vítězné bitvě u Platají, založili Athéňané tzv. délský spolek, jehož členy se stalo mnoho ostrovních i pevninských řeckých obcí. Společně měli bojovat proti Perské říši. Sídlo a pokladna spolku se nacházely právě na Délu. V dalších desetiletích ale Athéňané postupně spolek ovládli a přesunuli finance do Athén. 

V roce 426 a 425 př. n. l. provedli Athéňané také druhou purifikaci ostrova, tentokrát ale mnohem důkladněji než poprvé. Všechny ostatky včetně milodarů vykopali a přenesli na Rheneiu, kam nově také odváželi všechny nemocné či umírající, včetně těhotných žen. Na Délu se totiž podle nových pravidel nesměl nikdo narodit ani zemřít. Athénský historik Thukydides poznamenává, že víc než polovina vykopaných a přenesených hrobů prý patřila Karům – „jak bylo možno poznat podle typu zbraní, které byly uloženy spolu s nimi, a podle způsobu, jímž ještě dnes Karové pochovávají“. 

De facto tak šlo o jednu z prvních „odbornějších“ archeo­logických aktivit. Až v roce 1898 vykopal řecký archeolog Stavropoulos na Rhenei obdélnou vyzděnou obrovskou jámu o rozměrech zhruba 22 x 23 metrů, kterou identifikoval jako místo, kam byly tyto ostatky z druhého očištění uloženy. Tyto nálezy dnes tvoří hlavní část expozice archeologického muzea na ostrově Mykónos. Krátce poté Athéňané také reorganizovali délský festival, který se nově konal každých pět let.

Pestrá společnost 

Ve 4. století př. n. l. ovládla řecké státy makedonská dynastie králů Filipa II. a jeho syna Alexandra Velikého. Délos získal status nezávislého ostrova a kromě důležitého náboženského centra vzrůstal jeho význam jako obchodního přístavu, skrze nějž proudilo obilí, víno, olej i otroci. Až když Římané porazili Makedonii, vrátil se Délos v roce 166 př. n. l. znovu pod správu Athén. I když byl prohlášen svobodným přístavem, Athéňané vypudili velkou část původních obyvatel a nahradili je přistěhovalci z celého Středomoří. Různé obchodní společnosti si zde zakládaly sídla či pobočky. Tak jste zde mohli najít například takzvané Poseidonovce z Berytu (Syřany z dnešního Bejrútu) a Hermaisty neboli Kompetaliasty (Římany). Nové národy si přinášely nová božstva – egyptská, syrská, maloasijská i fénická. Svatyň přibývalo, obchody vzkvétaly. 

Když v roce 69 př. n. l. vydrancovali Délos piráti, ostrov už se z této katastrofy nikdy nevzpamatoval. Na konci 3. století zde existovala pouze malá křesťanská obec. Vždy jen na krátkou dobu sem zavítali vojáci či piráti a po čase zase odešli. Díky tomu však antické památky na Délu nepřekryla nová zástavba. Mezi vykopávkami stojí jen několik moderních budov a přenocovat zde mohou jen pracovníci řecké památkové správy.

Ráj archeologů

Obrovský areál délských vykopávek sestává ze svatyně Apollóna a Artemidy, dalších svatyní orientálních božstev, divadla, stadionu a okolního města. Z něj bylo odkryto několik obytných čtvrtí, většinou výstavné domy se sloupovým dvorem (tzv. peristylem), často zdobené sochami, mozaikami či nástěnnými malbami. 

TIP: Archeologové objevili v Řecku Poseidónův chrám, který zřejmě zničila vlna tsunami

Dary plynoucí sem z ostatních státečků a ostrovů určovaly podobu ostrova. Například takzvaný Oikos Naxijských je úzká obdélná budova ze 6. století př. n. l. Apollónovi ji věnovali obyvatelé nedalekého ostrova. Podle zpráv antických autorů byla celá stavba, která snad sloužila k různým kultovním shromážděním a hostinám, zbudovaná z mramoru, včetně střechy pokryté mramorovými taškami!

Velmi rozsáhlý areál délských vykopávek, k jehož důkladné prohlídce bohužel nestačí ani několik hodin, nabízí mnoho nádherných pohledů a rozhodně stojí za návštěvu. 

Podvečerní nebe v dubnu opanují Merkur s Venuší, ovšem nikoliv nadlouho. Jelikož jde o Slunci nejbližší planety, na obloze se od něj nikdy příliš nevzdálí: Merkur mu zvládne „utéct“ zpravidla asi na 20° a Venuše na více než dvojnásobek. Zejména v případě první oběžnice proto platí, že zapadá již záhy po Slunci, a tudíž ještě za soumraku. 

Najděte Merkur

Nejinak tomu bude i letos v dubnu. Z celého roku však půjde o nejlepší možný výhled na Merkur, jaký nám příroda dopřeje. Na začátku měsíce hledejte nejmenší členku Sluneční soustavy na světlém soumrakovém nebi těsně nad západním horizontem. Den ode dne bude ovšem vidět výš, až ji 11. dubna půl hodiny po západu Slunce spatříme asi 12° nad uvedeným obzorem. 

V uvedený den dospěje Merkur do největší východní elongace a na obloze ho bude od Slunce dělit úhlová vzdálenost 19°. Dodejme, že během prvních jedenácti dubnových dní jeho jasnost poklesne zhruba třikrát, a to z −1,1 na 0,1 mag. V průběhu třetího dubnového týdne se stoupání planety nad západní horizont zastaví, načež se opět vydá vstříc Slunci, respektive světlému obzoru. V důsledku nízké jasnosti tak přestane být ve druhé půlce měsíce pozorovatelná.

Venuše zůstane ozdobou večerního nebe po celý duben, a na rozdíl od Merkuru i podstatně déle do noci: V závěru měsíce bude zapadat až kolem půlnoci! Zkuste se na ni podívat zejména mezi 22. a 23. dubnem, kdy se v její blízkosti objeví úzký měsíční srpek. A jakmile se trochu víc setmí, ukáže se přímo pod Venuší také jasná stálice Aldebaran z Býka v doprovodu otevřené hvězdokupy Plejády.

Mlhavé obláčky

Jarnímu nebi ovšem vévodí jiná skupina objektů vzdáleného vesmíru, a sice galaxie. Ať už s dalekohledem zavítáte do Lva, Vlasů Bereniky, nebo třeba Panny, všude se to hvězdnými ostrovy přímo hemží. Aby také ne, když se na pomezí posledních dvou jmenovaných souhvězdí ukrývá pořádná galaktická kupa!

Zmíněné označení přitom zrcadlí důležitý fakt: Galaxie totiž nejsou ve vesmírném prostoru rozmístěny rovnoměrně, ale mají tendenci se sdružovat do skupin, kup, či dokonce nadkup – obřích celků svázaných všeobjímající gravitací. Kupa v Panně leží asi 55 milionů světelných let daleko a čítá snad až dva tisíce hvězdných ostrovů! Uvážíme-li, že většina z nich obsahuje desítky či stovky miliard stálic, pak se z podobných čísel doslova točí hlava.

Po tomto velkolepém úvodu ovšem přijde vystřízlivění: V dosahu menších amatérských přístrojů se nachází pouhých pár tuctů galaxií. Desítky milionů světelných roků, které nás od nich dělí, srážejí jasnost zmíněných gigantů v lepším případě někam mezi 8 a 9 mag. Chcete-li je tedy zahlédnout, neobejdete se bez dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 10 cm, lépe však 15 cm, a nad hlavou byste měli mít dostatečně tmavou oblohu.

Největší šance spatřit na nebi více galaxií pohromadě se naskýtá v oblasti mezi hvězdou Epsilon Virginis z Panny a Beta Leonis ze Lva. Schválně se zkuste od jedné ke druhé vypravit s okem přiloženým k dalekohledu: Použijte malé zvětšení, velké zorné pole a pokukujte po nezřetelných mlhavých obláčcích. 

Biliony hvězd

Minout byste rozhodně neměli eliptickou M87 neboli NGC 4486, na niž narazíte 7° a 50′ západně od Epsilon Virginis. S 8,7 mag patří k nejjasnějším galaxiím v popsaných nebeských končinách, a především se jedná o nejhmotnější členku kupy v Panně. Obsahuje až několik bilionů stálic a také superhmotnou černou díru s hmotností přes šest miliard sluncí, takže „své“ kupě zcela dominuje. 

Kupa galaxií v Panně se na nočním nebi neomezuje pouze na své „domovské“ souhvězdí, ale zasahuje i do sousedních Vlasů Bereniky. Jde o Zemi nejbližší galaktickou kupu, jíž vévodí obří eliptická M87. Amatérským dalekohledům jsou ovšem přístupné i další hvězdné ostrovy označené na fotografii, zejména M86 a M84. (foto: Wikimedia Commons, Kees Scherer, CC0 1.0)

V dalekohledu ovšem působí docela křehce a jeví se jako mlhavý kruhový obláček o úhlovém průměru 5′, s jasným bodovým jádrem. V jejím blízkém okolí pak narazíte i na další hvězdné ostrovy: Z těch nápadnějších stojí za zmínku M86 alias NGC 4406 a M84 neboli NGC 4374, které najdete 1,3° severozápadně od M87. A při dostatečně velkém zorném poli dokonce zahlédnete celou trojici naráz. 

Mezi M86 a M84 zeje na obloze proluka zhruba čtvrt úhlového stupně. A také v tomto případě lze hovořit o difuzních okrouhlých skvrnách, jen jsou ve srovnání s M87 o něco méně patrné. Jejich jasnost dosahuje pouze 9 mag a úhlový průměr při vizuálním pozorování nepřekročí 4′. Navíc M84 oproti zbylé dvojici postrádá výraznější, bodové jádro.

Ve stejném zorném poli spatříte ještě čtyři další, avšak znatelně slabší galaxie: spíše oválnou NGC 4435, protáhlou NGC 4438, droboučkou NGC 4425 a opět výrazně protáhlou NGC 4388. Mimochodem, první zmíněné dvojici přezdívají pozorovatelé „oči“. Při hledání pak určitě zapojte tzv. boční vidění (viz Zkuste pošilhávat). Ani poté ovšem nemusí být vaše galaktické dobrodružství u konce: Majitelé větších přístrojů totiž mezi zmíněnou Epsilon Virginis a Beta Leonis rozliší minimálně desítku dalších galaxií, jejich jasnost nicméně kolísá kolem 10 mag.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 20. dubna v 10:14 SELČ vstupuje Slunce do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině dubnanízko nad západem
• Venuše – viditelná večer vysoko nad západem
• Mars – viditelný v první polovině noci
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn –  viditelný ve druhé polovině dubna, nízko nad jihovýchodem
• Uran – viditelný na začátku dubna večer nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2023

• 1. a 2. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na noční obloze
• 6. dubna – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 10. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 11. dubna – Merkur v největší východní elongaci, asi 19° od Slunce
• 16. dubna – setkání úzkého měsíčního srpku a Saturnu (4,3°) na ranním nebi za svítání nízko nad jihovýchodem 
• 22. dubna – v noci nastává maximum meteorického roje Lyrid
• 22. a 23. dubna – seskupení úzkého měsíčního srpku, Venuše a Aldebaranu i Plejád z Býka na večerní obloze; Měsíc u Venuše 23. 4. v úhlové vzdálenosti asi 2,5°
• 25. dubna – setkání dorůstajícího Měsíce a Marsu (4°) na nočním nebi 
• 26. dubna – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na noční obloze
• 29. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Ačkoli botanický název adénium ztloustlé (někdy se používá i druhové pojmenování adénium tučné) zní dost přízemně, je vlastně jen přesným překladem latinského označení Adenium obesum, které poukazuje na zbytnělý kmen. 

TIP: Změny klimatu: Když kvetla poušť Sahara

Ve volné přírodě vyrůstá adénium do výšky dvou až tří metrů. Můžete na něj narazit v Africe jižně od Sahary, v zemích takzvaného Sahelu, stejně jako ve východní a jižní Africe a na Arabském poloostrově. Po většinu roku je adénium porostlé listy, které opadávají jen ve velmi suchých měsících. Odolné adénium je s oblibou pěstováno i jako okrasná domácí rostlina, která však v květináčích nepřesahuje výšku několika desítek centimetrů. 

Kdyby Slováci neměli Jánošíka, museli by si ho asi vymyslet. Nejslavnější slovenský zbojník přichází na svět jako nejmladší z pěti dětí. V devatenácti letech se nechá naverbovat do císařského vojska. Tehdy pomůže uprchnout uvězněnému zbojníkovi Tomáši Uhorčíkovi. A nakonec se k němu přidává. Skryti ve stínu hlubokých hvozdů přepadají bohaté kupce a měšťany, rabují kostely a pašují koně z Polska.

Miláček chudých, postrach panstva

Z každého lupu dávají stranou část zisku pro nemajetné. Jánošík se tak stává hrdinou bez bázně a hany, bojující za práva chudiny. On a jeho banda si totiž život hledaných štvanců vybrali ne proto, aby rychle zbohatli, ale jako pomstu nenáviděným mocipánům. Proto se stávají hrdiny chudých, kteří nemají nic než těžkou robotu. 

Přestože je Juro zkušeným loupežníkem, jeho zbojnictví však trvá pouze necelá dvě léta! Poprvé se z vězení dostane, protože uplatí hlídače. Vykoupí se liščími kůžemi a sýrem. Když je ale Jánošík v pětadvaceti zatčen podruhé, nikdo a nic mu už pomoci nemůže. Každý voják touží zbojníka dostat a vydělat si tak skvělou odměnu. Z hrdiny se pomalu stává štvaná zvěř.

Hrdinou do posledního dechu

Legendami obestřený Jánošík inspiroval už za osvícenství. Autoři vycházeli z myšlenky, že zbojníka odsoudila vrchnost nespravedlivě. Jak na to přišli? Existují záznamy! Jurův obhájce prý trval na zrušení procesu pro nedostatek důkazů. Nebylo mu ale vyhověno…

TIP: Nomen omen: Když v Rakousku-Uhersku řádil Johann Georg Grasel

V březnu 1713 byl proto jeden z nejslavnějších zbojníků souzen za sérii loupeží a vraždu faráře. Jako trest mu určili zdlouhavou a bolestivou smrt. Na popravišti Šibeničky v Liptovském Mikuláši jej pověsili na hák, a to za jedno z žeber na levém boku! Některé prameny tvrdí, že byl „pouze“ pomalu věšen. Ani potom ale neprozradil jména svých druhů…