Nejmenovaná Australanka žijící na okraji města Hobart se ve večerním příšeří sklonila pro plyšového tasmánského čerta, který po psích hrátkách skončil pohozený uprostřed obýváku. K jejímu zděšení se však hračka vylekala a utekla pod gauč.

Výkřik nešťastnice vyděsil celý dům a o šetrné vyhoštění malého živočicha pomocí smetáku se pak postaral manžel – zatímco zbytek rodiny si vylezl do bezpečí na kuchyňský stůl. Překvapení se tedy obešlo bez následků na zdraví a žena nakonec prohlásila, že chlupáč z nich měl nejspíš víc nahnáno než oni z něj.

Setkání se zuby tasmánského čerta ale nemusí být vůbec příjemné. Tito 6 až 8 kilogramů vážící vačnatci mají nejsilnější skus v poměru na tělesnou hmotnost ze všech žijících savců – dokážou vyvinout sílu až 553 newtonů. Průměrná síla lidského skusu činí asi 890 newtonů.

Britský deník Financial Times oslovil profesora na univerzitě v Parmě Alberta Grandiho, který zastává názor, že mnoho tradicí v italské kuchyni je nedávného původu či jsou smyšlené. Grandi se ve své akademické práci věnuje původu mnohých italských receptů či potravin. Známé úpravy těstovin jako carbonara, o kterých se traduje, že mají dávný původ, podle jeho zjištění vznikly po roce 1940. S tím ostatně souhlasí i další odborník na historii italské gastronomie Luca Cesari, který označuje carbonaru za „americký pokrm zrozený v Itálii“. První recept totiž zřejmě vznikl pro americké vojáky rozmístěné v Itálii za druhé světové války. Naopak jiná úprava těstovin, fettuccine Alfredo, opravdu vznikla v Římě, byť dnes ji mnoho Italů považuje za nepůvodní recept.

Tradiční americká italská kuchyně

Některé potraviny sice mají vskutku dávný původ, ale jejich podoba se velmi změnila. To je případ tvrdého sýru Parmigiano Reggiano, který je vyráběn na severu Itálie přes tisíc let. „Do 60. let (minulého století) kola parmigiana vážila jen deset kilogramů a byla pokryta černou krustou. Jeho konzistence byla měkčí a tučnější,“ tvrdí Grandi. Podle něj se současný italský sýr, který je vyráběný ve velkých kolech vážících 40 kilogramů a se světlou krustou, více podobá parmezánu, který začali vyrábět italští migranti v americkém Wisconsinu. „Italská kuchyně je popravdě více americká než italská,“ řekl pro Financial Times profesor Grandi.

Grandi mimo jiné poukazuje na překvapení amerických vojáků, kteří bojovali v Itálii ve druhé světové válce, že ve městech na poloostrově nenacházeli žádné pizzerie. První takové restaurační zařízení vzniklo v roce 1911 v New Yorku. Pizza se stala jídlem rozšířeným po celé Itálii až po druhé světové válce, dodává výzkumník.

Článek zpochybňující zavedené představy o tradicích italské gastronomie vzbudil v Itálii velký ohlas. Podle stanice Sky News britský deník „zničil“ italskou gastronomii, další mluví o útocích. Svaz zemědělců Coldiretti varoval před ekonomickými dopady na export italských zemědělských produktů.

Gastronacionalismus v praxi

Grandi je podle svých slov na ostré reakce na svá tvrzení a zjištění zvyklý. Ve svých vystoupeních vtipkuje, že na veřejnosti může mluvit jen s ochrankou. Deník ho popisuje jako „marxistického vědce a zdráhajícího se provozovatele podcastu“. Grandi však odmítl, že by byl stoupencem filozofa z Trevíru. Ve své akademické činnosti se odkazuje na britského marxistického historika Erica Hobsbwama, který smyšleným tradicím a jejich umělému udržování věnoval část své akademické práce.

TIP: Kde se vzala pizza? Křupavá pochoutka slaví 123. narozeniny

Jídlo a gastronomie se v posledních letech stávají čím dál silnější složkou italské národní identity a také politické agitace. Současný ministr dopravy a šéf krajně pravicové Ligy Matteo Salvini rád objíždí různé oslavy, kde se podávají tradiční pokrmy, a agituje za přísné dodržování italských gastronomických tradic. Na místní úrovni se pak politici přou o složení jídelníčků v menzách a jídelnách. Italští politici a podnikatelé věnují poměrně velkou pozornost různým známkám chráněného původu a jejich vymáhání.

Častým argumentem zastánců pravé italské kuchyně přitom je, že se jedná o dávnou tradici předků. Grandi tyto tendence označuje za „gastronacionalismus“ a odmítá je. „Jedinou jejich tradicí (předků) byla snaha nehladovět,“ tvrdí vysokoškolský pedagog.

Na francouzské straně hranice připomínala válka na počátku spíš nekoordinovaný zmatek. Nejasné kompetence velení, minimum komunikace mezi generálním štábem a posádkami v poli, nejasné a nepochopitelné rozkazy. Jestli ale něco Francouzům do startu nechybělo, tak vysoká morálka a optimismus. V zásadě všichni očekávali, že postačí udělit krvežíznivému císařskému Německu jednu důraznou lekci a nejpozději do Vánoc budou všichni zase doma. I proto na ně tak neblaze dopadl první krok nepřátel. 

Ti se 3. srpna 1914, v den vyhlášení války, rozhodli nepostupovat proti dobře nachystaným a opevněným pozicím Francouzů, ale raději je obešli přes území dosud neutrální Belgie. A než se francouzské velení rozhodlo, jak a zda zvrátit postup protiofenzivou? Situa­ce na frontě dospěla k nevyhnutelnému kolapsu.

Fronta u Paříže

Pevnostní linie Mauberge padla a francouzská vláda se preventivně stáhla do Bordeaux. Ani ne měsíc od začátku války stála německá armáda „na dohled“ Paříže – zhruba 30 kilometrů od katedrály Notre-Dame. Město se zběsile připravovalo na obranu: kulomety se tehdy ježila i Eiffelova věž. Na předměstích byly osazeny do baterií stovky nových 75milimetrových kanonů. Domy se obkládaly pytli s pískem a v parcích se pásly krávy, sehnané sem kvůli zásobování z venkova. Počítalo se totiž s dlouhým obléháním.

Francouzi ale nakonec překvapili, spolu s britskými spojenci dokázali 5. září 1914 přejít k protiútoku. Vítězství v klíčovém střetnutí zastavilo postup německých vojsk, a dokonce je donutilo k ústupu. Ačkoli dostala bitva název „zázrak na Marně“, se ztrátami čtvrt milionů životů na obou stranách připomínala spíš krvavá jatka. 

Obránci s úspěchem využili okamžiku překvapení a také toho, že dokázali v rekordně krátkém čase přesunout 6 tisíc vojáků z Paříže na frontu s pomocí zrekvírovaných taxíků. Hlavní město bylo na čas zachráněno. Tím to ale pro ně zdaleka nekončilo. Před postupující frontou se ze svých domovů stáhlo 63 % obyvatel. Němci totiž jako první dokázali úspěšně militarizovat nové vynálezy z oblasti letectví. Kvůli tomu se Paříž stala první evropskou metropolí, která naplno zažívala hrůzu z náletů.

Zepelíny nesou smrt

V porovnání s tím, co ještě přinese budoucnost, to bylo vlastně skromné. Německý letoun shodil už 30. srpna 1914 tři granáty nad Rue des Récollets a další na Quai de Valmy. O den později Němci rozhazovali z výšky letáky o zhroucení francouzské armády u Saint-Quentin. Létání bylo pořád považováno za malý zázrak, takže když se objevilo bombardovací letadlo, lidé se většinou seběhli v hloučcích na ulicích, místo toho, aby hledali úkryt. Nálety pokračovaly. Raněných a mrtvých Pařížanů byly sice jen nižší desítky, ale ničivý dopad na morálku obránců byl zásadní. 

Kráter po dopadu bomby svržené na Paříž z zepelínu (rok 1917) (foto: Wikimedia Commons, Willy John Abbot, CC0)

Smrt přicházela znenadání a z nečekaného směru. Prakticky před ní nebylo obrany. Zvlášť poté, co kolem roku 1915 začala německá armáda do bombardování nasazovat vzducholodě – zepelíny. Ty kvůli nízké obranyschopnosti útočily hlavně v noci. Obyvatelé proto raději moc nespali. Co kdyby přišla zkáza zrovna tuhle noc? 

První světová válka se nevedla jen v zákopech mezi ostnatými dráty, ale i v zázemí. Francouzští velitelé si uvědomovali, že v jinak nezdolné Paříži bomby prudce snižují morálku obyvatel. A když Francie ztratí Paříž, prohraje i celou válku.

Město světel

Jak ale metropoli ochránit, když je zcela nehybným terčem? Děla armáda potřebovala na frontách, nemohla jimi zbůhdarma mířit na oblohu. Nejvyšší francouzské velení proto vyslyší rady z nejméně pravděpodobné strany. Fernand Jacopozzi je napůl Ital pocházející z Florencie. Tento podivín a vynálezce se usadil v Paříži už před lety a provozoval tu stálou inženýrskou živnost elektrikáře. Svůj nápad se pokusil francouzským generálům několikrát udat, ale vždycky mu ukázali dveře. V roce 1916 měl více štěstí. 

Jeho plán byl velmi prostý a začínal otázkou: „Jak Němci poznají, že jsou nad cílem a zrovna bombardují Paříž?“ Technika „moderního“ vojenského letectva byla tehdy ještě v plenkách, takže nepřátelský pilot a bombometčík v jedné osobě obvykle rekognoskoval terén z letounu či vzducholodě vlastníma očima. Hledal záchytné body, podle kterých se mohl orientovat. Ve dne to měl o něco snazší než v noci. Jenže Město světel, kterým Paříž byla, mu to v noci dost ulehčovalo. 

Z mapy znal německý pilot meandry řeky Seiny, zahlédl úzký ostrov s katedrálou i nepřehlédnutelnou Eiffelovu věž. Odhadl pozici kasáren a nádraží a už mohl na bezbranné město sypat granáty či bomby. Jednoduché. Jacopozzi šel ale od téhle úvahy o krok dál.

U věže zahněte

Co kdyby ale Paříž na noc zhasínala a všechny orientační body se nacházely o kus dál? Řekněme tak 15 mil od města? Pilot by stěží z výšky a v noční tmě zpozoroval, že není nad skutečným cílem. Zvlášť, když mu do cesty postavíte falešnou Eiffelovu věž, nepravé bulváry a řady nekonečných světel, připomínající ulice velkého města. Vnitřní prostota tohoto nápadu dávala smysl. Na Ministère de la Défense a v Défense Contre Avions, tedy oddělení protiletecké obrany, z něj byli nadšení.

Detailní příprava realizace zabrala skoro dva roky. V předpolí města se nakonec naplánovaly hned tři falešné Paříže. První se nacházela skoro 20 kilometrů jižněji, v místě, kde řeka Seina vytváří svůj typický zákrut. Druhou plánovači usadili u městečka Maisons-Laffitte, aby simulovala bulváry a seřaďovací nádraží Gare du Nord. Třetí se pak rozložila na polích mezi Saint Denis a Aubervilliers, opět příhodně situovaných mezi říční zákruty. Každá z těchto faux-Paris se lišila v detailech: jedna byla nápadná propracováním továren a průmyslových závodů, druhá centrem a třetí „ukazovala“ Elysejský palác. Nepřítel si tak mohl vybrat, jaký falešný cíl se mu líbí víc.

Světelná iluze

Aby se těmto replikám v životní velikosti dodalo na přesvědčivosti, doplňovaly je falešné monumenty. Například Vítězný oblouk nebo budova opery. Nejdůsledněji ale bylo vyvedeno to, v čem Jacopozzi přirozeně vynikal. Městské osvětlení, zachycené v komplexní proměnlivosti. Italský elektrikář si byl vědom, že jinak září lampy na ulicích či světla za okny domů a dočista odlišně žhnou a září pece fabrik. Falešné Paříže se tak přiblížily dokonalosti v tom, kolik nejrůznějších světel dokázaly na jednotku plochy osadit.

Lampionové řady elektrických světel odpovídaly plánu města a vykreslily uprostřed polí celé domnělé ulice s bočním osvětlením jakoby vycházejícím z domů. Zastřená skla nepravých továrních hal se leskla, z fiktivních krbů vykvétala oranžová záře. Vrcholným kouskem pak byly falešné železnice, s načervenalým traťovým osvětlením. Vytvořili i iluzi jedoucího vlaku! Nainstalovaná světla se v linii 1 800 metrů postupně rozsvěcovala a zhasínala, takže vytvářela efekt pohybujícího se dopravního prostředku. 

Řád Čestné legie

Bylo to rozhodně působivé. A také dost nákladné. Jak moc? Asi opravdu hodně, ale přesně se to bohužel nedozvíme. Fernand Jacopozzi totiž roku 1932 náhle zemřel a podrobnosti si nechal pro sebe. Francouzští vládní pověřenci také většinu dostupných materiálů o tomto „přísně tajném projektu“ ve třicátých letech skartovali. Proč? Jednoduše proto, že celé dílo bylo hotové až na konci září 1918. Týden po posledním nočním náletu na Paříž! Do konce války zbývaly necelé dva měsíce.

TIP: Zatoulaná německá holubice: Výstava kořistní techniky v Paříži

Falešné Paříže tedy nikdy nebyly, navzdory značným výdajům, ozkoušeny v praxi. Jinými slovy, byla by z toho pořádná ostuda, kdyby vyšlo na světlo, že Francie v nejtěžších letech mrhala omezenými prostředky na vytváření lampionových průvodů kdesi v polích. Že se neangažovala tolik v ofenzivách, jako ve snaze o ochranu jednoho města. 

Země gravitačně interaguje s každým hmotným tělesem ve svém okolí – a platí to pochopitelně i pro vystřelený projektil. Tudíž poté, co kulka vypálená do vzduchu dosáhne vrcholu své trajektorie, začne padat zpátky. Výška, do jaké se předtím dostane, stejně jako rychlost pádu pak závisejí na typu zbraně a projektilu. Obecně však platí, že čím víc střelného prachu ve zbrani, tím výš vystřelený náboj doletí.

Zákon gravitace

Generálmajor americké armády Julian Hatcher v roce 1947 vypočítal, že standardní kulka ráže .30 vypálená z pušky kolmo vzhůru vystoupá za osmnáct sekund asi do 2 743 metrů a za dalších jednatřicet sekund dopadne zpátky, přičemž v posledních několika stovkách metrů nad zemí dosáhne téměř konstantní rychlosti 91 metrů za sekundu. Předpovědět místo dopadu je ovšem značně obtížné, protože dráhu náboje ovlivňuje mimo jiné vzdušné proudění.

TIP: Odborníci varují: Za masovými střelbami v USA jsou neléčené psychické poruchy

V každém případě nejsou nijak ojedinělé případy, kdy taková kulka někoho poraní. Například při vítání nového roku 2004 ve Spojených státech způsobily výstřely do vzduchu devatenáct zranění, a dokonce i jednu smrt. 

V letech 1985 až 1992 skupina lékařů v lékařském centru Martina Luthera Kinga v Los Angeles zkoumala oběti střelných zranění a identifikovala mezi nimi 118 případů, o kterých se předpokládá, že je zasáhly padající kulky. Mezi oběti patřili i lidé, které projektily zasáhly poměrně daleko od místa střelby, když se věnovali své každodenní práci.

Podle hypotézy obličejové zpětné vazby (Facial feedback hypothesis) dochází lidí, kteří vidí někoho s naštvaným nebo šťastným výrazem, k podvědomým pohybům svalů ve tváři, které napodobují dotyčný výraz. Zároveň dochází ke stimulaci mozku, zřejmě proto, abychom nejen rozeznávali emoce druhých, ale vlastně je i sami prožívali.

Pokud zmíněná hypotéza platí, mělo by existovat těsné spojení mezi chováním obličejových svalů a zpracováním emocí v mozku. Hypotézu obličejové zpětné vazby nedávno prověřil tým amerických odborníků z Kalifornské univerzity v Irvine, s využitím populární léčby estetické medicíny s botulotoxinem, čili botoxu. Závěry výzkumu nedávno zveřejnil vědecký časopis Scientific Reports.

Experiment s botoxem

Neurolog Mitchell Brin a jeho kolegové uspořádali experiment s 10 ženami ve věku 33 až 40 let. Těmto ženám aplikovali botox do svalu na čele, který je zodpovědný za mračení, což vyvolalo jeho dočasnou paralýzu. Tento postup přitom představuje častý botoxový zákrok, když se někdo chce zbavit vrásek.

Vědci současně sledovali aktivitu mozku dotyčných žen při zpracování emocí, pomocí zobrazování magnetickou rezonancí. Jedno skenování mozku proběhlo před aplikací botoxu do čela, druhé dva týdny po této proceduře. Účastnicím experimentu při skenování mozku ukazovali snímky tváří se šťastným a s rozzlobeným výrazem.

Ukázalo se, že po injekci botoxu do čela dochází ke změnám aktivity amygdaly, mozkového centra, které hraje klíčovou roli při zpracování emocí. Rovněž došlo ke změnám aktivity ve specifické oblasti spánkového laloku mozkové kůry, takzvaném fusiformním závitu (gyrus fusiformis). Tato oblast je přitom zodpovědná za rozeznávání tváří a dalších objektů.

TIP: Lepší botox: Uměle vylepšený toxin je účinnější a bezpečnější

Výsledky výzkumu potvrzují, že botoxové injekce potlačují zpracování emocí při pozorování výrazu druhých, což může komplikovat sociální život osoby, která si nechala vyhladit vrásky. Na druhou stranu, botox by mohl pomoci lidem, kteří trpí depresemi. Potlačení zpracování emocí by jim mohlo ulevit.

Naše planeta je zjizvená krátery po dopadu meteoritů různých velikostí. Problém je ovšem v tom, že na Zemi probíhá celá řada geologických i biologických procesů, které tyto „jizvy“ kosmického původu v řadě případů poměrně rychle mění nebo dokonce zahlazují. Kvůli tomu mohou být naše odhady počtu meteoritů větších velikostí, které v minulosti zasáhly Zemi, poměrně zkreslené.

Tvrdí to vedoucí výzkumu Goddardova kosmického střediska NASA James Garvin, který toto varování přednesl na nedávné výroční konferenci Lunar and Planetary Science Conference. Pří výzkumu s kolegy použili nový katalog satelitních snímků s vysokým rozlišením, které zachycují zvětralé pozůstatky větších impaktních kráterů, vytvořených během posledního milionu let.

Podceňované krátery

Analýza těchto snímků odhalila, že v řadě případů jsou útvary, považované za vnější okraje těchto kráterů, ve skutečnosti pozůstatky vnitřních struktur kráterů. Z toho plyne, že dotyčné krátery jsou nebo spíše v době svého vzniku byly podstatně větší, než za jaké jsme je doposud považovali.

Příkladem může být impaktní kráter Zamanšin v centrálním Kazachstánu, který vznikl přibližně před 900 tisíci lety. Jeho průměr jsme až doposud odhadovali na zhruba 14 kilometrů. Jde o nejmladší dopad meteoritu, který zřejmě vyvolal prudké ochlazení klimatu, podobné „nukleární zimě.“ Podle Garvinova týmu ale šlo o ještě mnohem katastrofálnější událost, protože původní velikost kráteru Zamanšin podle nich byla téměř dvojnásobná – vědci její velikost odhadují na 30 kilometrů.

TIP: NASA spouští systém nové generace pro sledování rizik dopadu planetek

Garvin s kolegy na základě analýz odhadují, že na Zemi ve skutečnosti dopadne planetka kilometrové velikosti nikoliv jednou za asi 600 tisíc let, jak pravily původní odhady, ale jednou za pár desítek tisíc let, čili asi desetkrát častěji. Zatím jde jen o hypotézu, určitě si ale zaslouží pozornost.

Blízké moře fascinuje snad každého suchozemce a být jím zcela obklopený představuje výjimečný pocit. Když během cesty na jih překonáme poslední horský hřebínek nad městem Kavala, ucítíme charakteristickou mořskou vůni a za okamžik jsme na dosah od náruče vln.

„Kouzlo našich ostrovů je v tom, že si tu každý najde takový, jaký mu nejlépe vyhovuje. Nebo bude pořád hledat něco nového, vždyť projít je všechny se nikomu nepodaří ani za celý život! Třeba blízký Thassos mám moc rád, hlavně proto, jak je zelený. Zdejší lesy, to je něco úplně jiného než vyprahlé skály jižněji ležících ostrovů,“ vyznává se ze své náklonnosti k zdejší krajině sympatický padesátník Arkadi, gruzínský Řek žijící v Kavale, s nímž si povídáme v místním přístavu. Vzápětí nám ochotně vysvětlí cestu do Keramoti, odkud se lze právě na Thassos dostat nejsnadněji.

Bedlivě hlídaný poklad

Thassos je nejsevernější z řeckých ostrovů, má téměř kruhový půdorys a rozlohu 380 čtverečních kilometrů. Těží se zde mramor a velkou část povrchu pokrývají borové, piniové a olivové háje. Místy jsou lesy smíšené. Vždyť i mnohé informační zdroje odvozují název ostrova od řeckého slova „dasos“, což znamená les. Existuje však i verze, že ostrov pojmenovali podle Thasose, bratra bohyně Európy. Ten prý tady podle řeckých legend hledal svou sestru unesenou přímo Diem, nejvyšším bohem řecké mytologie.

Ať už je pravda jakákoliv, lesy Thassosu jsou jeho skutečným bohatstvím, které je třeba chránit. To platí o to víc, že velká část roku je tady suchá a větrná. Jedním z místních, který se o les v tomto směru stará, je požárník Nikos, člen protipožární hlídky, jejíž složení se každý týden obměňuje. Nikosovo stanoviště je v blízkosti vesničky Alikes. Tady čeká s kolegou a s cisternou připravenou na případný rychlý zásah. Náhodným okolojdoucím trpělivě vysvětluje, jak ohni předcházet i jak s ním bojovat. Ukáže i na ohořelé kmeny na protilehlém svahu, které dokumentují, že být rychlejší než oheň se ne vždy podaří.

Na hřebenech Ypsariónu

Největším turistickým lákadlem ostrova je bezpochyby jeho nejvyšší bod – 1 204 metrů vysoká hora Ypsarión. Cesta k ní může být doslova sladká. Les nad jezery Mariés, poblíž stejnojmenné horské vesnice v centrální části Thassosu, je totiž plný úlů. Jeden z domácích včelařů, sympatický šedesátník Dimosthenis z přímořské vesničky Skala Marion, právě vykuřuje včely a z úlů vybírá plástve plné medu. Jednu z nich nám s přátelským gestem podává a naznačuje, abychom ochutnali. Je skvělý a nefalšovaně přírodní.

Možná právě Dimosthenovy včely potkáváme následujícího rána na hřebeni, jenž spojuje masiv Ypsariónu s horou Kefalés. Fascinovaně pozorujeme, s jakou lehkostí se dělnice i v silném větru pohybují mezi svěžími kvítky mateřídoušky. Stále ostřejším hřebenem kráčíme z Ypsariónu na relativně nedaleký, ale ostrý vápencový vrchol hory Kefalés. Husté kapradí pod nohama postupně střídají holé skály. Široko daleko tady kromě nás nikdo není, jen pasoucí se zvířata volně uhryzávají z travin na horských loukách nebo odpočívají ve stínu stromů.

Nejen ovce a kozy se před silným poledním sluncem schovávají; i nám přijdou stíny obrovských borovic vhod. Fungují jako magický přístřešek až k posledním strmým metrům na vrchol Kefalés, odkud je vidět většinu ostrova. Nejkrásnější je pak podvečerní sestup borovými háji zpět k Mariés. Vyzařuje z něj blahodárný klid.

Jezírka Vysoké Thrákie

Východněji a dál od pevniny leží ostrov Samothraki – nejvyšší a pravděpodobně nejkrásnější v Egejském moři. Jeho pojmenování je kombinací fénického slova „sama“ (vysoký) a názvu oblasti – Thrákie. Překládá se proto jako „Vysoká Thrákie“. Dominuje mu horský masiv Saos s nejvyšším vrcholem Fengari, který se tyčí do úctyhodných 1 611 metrů nad mořem. I název štítu má svůj význam. Fengari (přesněji řecky Feggari) v překladu znamená Měsíc.

Za zmínku stojí klima ostrova – zatímco jih a západ je převážně suchý, za hřebenem Saosu leží úplně jiný svět. Jeho strmé severní a severozápadní svahy jsou totiž naopak zelené a bohaté na vodu. Zdejší lesy jsou plné krátkých vodních toků s křišťálově čistou vodou, která překonává skalní vodopády a vytváří krásná sladkovodní jezírka, jimž se tady říká „vathra“. Nejkrásnější z nich najdete v dolinách říček Tsivdogiani nad vesničkou Therma, nebo na východněji ležícím toku Fonias. Přes den mají vathry četné žíznivé návštěvníky, po setmění se změní na zcela tichá, idylické místa. Nad vodní hladinou šumí listy platanů a v jezírkách jsou slyšet skokani skřehotaví (Rana ridibunda).

Svítící oči v prastarých lesích 

Husté původní lesy jaké rostou na Samothraki, jsou v Řecku ojedinělé. Najdeme v nich mohutné staré duby balkánské (Quercus frainetto), duby pýřité (Q. pubescens) a duby žlutavé (Q. dalechampii). Rostou zde i platany východní (Platanus orientalis) a dokonce olše, které jsou na Egejských ostrovech jinak vzácné. Na Samothraki (stejně jako na Thassosu a Euboji) roste i tis červený (Taxus baccata). Najdete tady i mohutné kaštanovníky jedlé (Castanea sativa). 

Sestup ze svahů Saosu na opačnou (jižní) stranu skrývá po setmění ještě jedno překvapení – ve světle čelové lampy se na desítky metrů odrážejí oči lovících pavouků. Trpělivě číhají na svou kořist a nepohnou se, ani když se k nim přiblížíte na pár desítek centimetrů. Stromy na Samothraki mají duši – jsou silné, staré, nepoškozené lidskou činností. Odlehlost i reliéf ostrova, jehož dvě třetiny jsou chráněnou zónou, pomohly zachovat jeho divokost a krásu. 

Pohledy z vrchol Kosu

Na rozdíl od Samothraki je Kos typickou dovolenkovou destinací, kde každoročně odpočívají i tisíce Čechů a Slováků. Ačkoli ale mnohá místa tohoto ostrova jsou hojně komerčně využívána, hornaté vnitrozemí je i tady jiné. Po náhlé bouřce směřujeme z horské vesničky Zia na 836 metrů vysoký vrchol Dikeos, který je nejvyšší na ostrově. Navzdory pouze trojciferné nadmořské výšce má Dikeos skutečně horský ráz. Jeho skalnaté svahy strmě spadají do nížin na severu a přímo do mořských vod na jihu. 

Vlhký vzduch příjemně osvěžuje, jen skalnatý chodník je po dešti trochu kluzký. Z lesní roklinky nás vede na vrcholový hřeben a po něm mírněji k nejvyššímu bodu, kde stojí malá kaple. Pohledy na všechny strany jsou pohlazením a stojí za všechnu námahu: směrem na jih leží typicky vulkanický ostrov Nisyros, na severu dominuje vyprahlý Pserimos a hory Kalymnosu. Členité turecké pobřeží, osvětlené zapadajícím sluncem se také zdá být na dosah ruky. Egejské moře se pomalu noří do tmy, ale hra odstínů a světel pokračuje. Strávit na vrcholu hory noc dává každému výstupu zcela jinou dimenzi.

Setkání na cestě zpět 

Cestou zpět „do civilizace“, na málo frekventovaném chodníčku vedoucím k pevnosti Paleo Pyli, je možné v suchém travnatém porostu zaslechnout nápadně hlučné šustění a ťukání. Za relativně hlasitým zvukem ale není třeba hledat žádná velká zvířata. To jen pár kroků před námi se pohybuje trojice želv žlutohnědých (Testudo graeca). Zatímco dvě z nich se pokoušejí o páření a narážejí si navzájem o krunýře, nadbytečný jedinec se po neúspěšném pokusu zaujmout samičku vydává po cestě dál. 

Příjemnými zákoutími ve stínu stromů se dostáváme k opevnění Paleo Pyli na vrcholu skalnatého výběžku. Ten je na rozdíl od svahů Dikeosu plný lidí, díky čemuž zjišťujeme, že to nejlepší z Kosu jsme nechali za zády.

Nocleh s krásným výhledem

Pohled na přístav Pothia, jenž je vstupní branou ostrova Kalymnos, je typicky řeckou scenérií – příjemný záliv, barevné domky, taverny. My ale směřujeme výš – na 676 metrů vysokou horu Profitis Ilias, která je nejvyšším bodem Kalymnosu. Chodníček k vrcholu začíná v městečku Chorió a přestože je docela krátký, překonává převýšení téměř šesti set metrů. Směřuje do sedla severně od vrcholu a dále přes malou jeskyni s kaplí Aghios Ioannis až k nejvyššímu bodu. Ten úplně nepůsobí jako vrchol hory, protože mu dominuje kostelík zasvěcený proroku Iliasovi. 

Všechno ale má svá pro a proti: v suchých propustných skalách bychom vodu hledali marně, ale před kostelíkem stojí studna s kbelíkem. Je rozhodnuto, přenocovat se vyplatí právě tady. Než se vydáme na druhou stranu, do údolí nad osadou Metochi, prožijeme romantickou noc s měsíčním svitem odrážejícím se od mořské hladiny a pohledem na nejvyšší vrchol Kosu, kde jsme spali předešlou noc.

Malý, ale inspirativní

Po úsvitu se sluneční paprsky dostávají do zákoutí každé malé dolinky na ostrově. Povrch Kalymnosu tvoří především karbonáty, díky čemuž tady lze nalézt ostrově několik jeskyní. Ostrov je oblíbený i mezi horolezci. Vydávají se především na severní část, kde jsou strmé skalní stěny s množstvím kvalitně odjištěných cest. Ty sem v posledních dekádách lákají stále víc příznivců sportu, v němž se síla spojuje s technikou a psychickou odolností.

TIP: Putování krajinou: Výprava za přírodními skvosty Makedonie

Z Kalymnosu směřujeme na Patmos, jenž milovníkům hor moc nabídnout nemůže – je malý a zdejší vrchy nepřesahují třistametrová výšku. Projet se na čistě přírodní pláž Psili Amos, kam vede jen pěší chodník a pozorovat na slunci se vyhřívajíc ještěrky však stojí za návštěvu i tohoto kousku země. Inspirativní jako všechny toulky po málo známém vnitrozemí řeckých ostrovů, které opravdu za jeden život všechny projít nelze.

3D tisk má dnes obrovské množství využití – na 3D tiskárnách vzniká nábytek, oblečení, lidské orgány, vesmírné rakety, a dokonce i celé domy. Experiment inženýrů z Kolumbijské univerzity nyní ukazuje, že tuto mimořádnou technologii lze využít i k výrobě potravin. Výsledky netradičního kulinářského snažení vědců zveřejnil minulý týden odborný časopis NPJ Science of Food.

Dorty z 3D tiskárny

Přestože může spojení 3D tisku a potravin vyvolávat u veřejnosti znepokojení, jde podle jednoho ze spoluautorů studie – Dr. Jonathana Blutingera ve skutečnosti o obdobný proces, jako u běžné přípravy pokrmů. Jen jej místo lidí dělá stroj – v tomto případě 3D tiskárna. Novinkou je zapojení laseru do procesu tepelné úpravy výsledné potraviny.

Vytvoření sladkého dezertu je tak dalším krokem v letité snaze Blutingera a jeho kolegů vyvinout různá jídla s větším počtem přísad. Na počátku vývojáři testovali pečení různých druhů těsta pomocí laseru. Výsledkem je stroj, který dokáže zpracovat až 18 ingrediencí a vytisknout a upéct jídlo současně. Výroba jednoho kousku dezertu trvala asi 30 minut. Postup by podle Blutingera mohl najít uplatnění při přípravě individualizovaných jídel pro lidi s potravinovými omezeními, rodiče vybíravých jedlíků, sportovce nebo třeba obyvatele pečovatelských domů.

TIP: Trable s milovaným steakem: Bude umělé maso chutnat stejně jako to reálné?

Jde ale zatím o hudbu budoucnosti – masovějšímu rozšíření brání mimo jiné i vysoké provozní náklady. Zařízení, na kterém inženýři cheesecake vyrobili vyšlo na zhruba 1 000 dolarů (v přepočtu zhruba 21 tisíc korun), přičemž tato cena nezahrnuje použité lasery. A ačkoliv jejich cena v posledních letech klesá, stále se pohybuje okolo 500 dolarů za kus. „Myslím, že zhruba v příštích pěti letech by mohly být technologie 3D tisku potravin rozšířenější,“ odhaduje Jonathan Blutinger.

Psal se rok 1945 a nacistické Německo porazila spojenecká vojska. Během operace Paperclip bylo na pět tisíc nejlepších německých raketových vědců a konstruktérů v čele s Wernherem von Braunem zatčeno a deportováno do zámoří, kde dostali nabídku pokračovat v raketovém výzkumu pod taktovkou ozbrojených sil Spojených států. Motivaci Spojenců představovala zbraň, o níž si mohli nechat jen zdát: Německá balistická raketa V2 znamenala obrovský skok na poli raketových technologií a neexistovala proti ní obrana. Německo do jejího vývoje investovalo mnohem víc financí, než kolik USA vložily do programu Manhattan na vývoj atomové bomby. Také Sovětům se podařilo ukořistit dokumentaci k nacistické zbrani, několik jejích exemplářů i součástí. A v neposlední řadě rovněž zajali a deportovali nemálo raketových specialistů.

Příběh, v němž němečtí specialisté pomohli nastartovat kosmické programy obou soupeřících mocností nadcházející studené války, je relativně dobře známý. Podstatně méně už se však ví, že veškerá německá raketová elita a její produkty neskončily pouze za oceánem a na východě. Malou část z odkazu technologie V2 získaly rovněž Británie a Francie, a v obou zemích tak započal raketový výzkum, jenž měl o tři dekády později vyústit v první společný kosmický nosič Evropy.

První rakety starého kontinentu

Na konci 40. let připravili francouzští vědci za pomoci hrstky zajatých německých protějšků plány na realizaci rakety A8, jež se měla stát nástupkyní V2. Přestože se projekt nepodařilo dotáhnout do konce, vedl k úspěšné řadě sondážních raket Véronique, provozovaných mezi léty 1954 a 1969. V roce 1961 pak nově vytvořené Národní centrum kosmického výzkumu CNES rozhodlo o nutnosti zkonstruovat vlastní nosič pro vypouštění družic. Dostal název Diamant a ve skutečnosti představoval osvědčenou dvojstupňovou balistickou raketu Saphir, jež dostala nový třetí stupeň. 

První start Diamantu se uskutečnil z alžírského Hammaguiru v roce 1965 a znamenal naprostý úspěch: Francie dopravila na oběžnou dráhu malý satelit Astérix, a proměnila se tak v třetí kosmickou mocnost. Koncem 60. let pak vyvinula vylepšený Diamant B a poprvé ho vypustila roku 1970 z nového kosmodromu v Kourou v jihoamerické Francouzské Guyaně. Zdařilý projekt byl však o pět let později ukončen, aby uvolnil cestu ambi­cióznějšímu programu.

Britské snahy

Mezitím začala Británie v roce 1954 pracovat na vlastní balistické raketě středního doletu, nazvané Blue Streak. Přestože se vývoj dařil, prudce rostoucí náklady a pochybnosti o vojenské účelnosti vedly roku 1960 k zastavení programu. To už ovšem kolem Země kroužilo mnoho amerických i sovětských družic a také Británie zatoužila po vstupu do klubu kosmických mocností. Snažila se proto vzbudit zájem Kanady a Austrálie o spolupráci na třístupňovém nosiči Black Prince, pro nějž měla jako první stupeň posloužit právě rozpracovaná raketa Blue Streak. Žádné dohody se však dosáhnout nepodařilo a Black Prince zůstal u ledu.

Souběžně se ve Spojeném království pracovalo na menším výzkumném nosiči Black Knight, jehož původní účel spočíval v testování bojových hlavic pro Blue Streak. Když nedošlo k mezinárodní spolupráci na raketě Black Prince, rozhodli se Britové realizovat alespoň menší domácí nosič Black Arrow, který se měl zakládat právě na raketě Black Knight. Po opakovaně zpožďovaném vývoji započaly roku 1969 letové zkoušky, ale po několika nezdařilých pokusech byl projekt v roce 1971 zrušen. Ještě měl ovšem proběhnout poslední, již dříve připravený test – a Black Arrow při něm kupodivu dokázal na oběžnou dráhu dopravit první britskou družici Prospero. Přesto program další šanci nedostal, a ostrovní země se tak dobrovolně vzdala nabyté schopnosti vynášet družice pomocí vlastní rakety.

Do vesmíru společně

Již na konci 50. let začala evropská vědecká elita několika států připravovat plány nejen pro národní, ale také pro společnou evropskou přítomnost v kosmickém prostoru. V řadě zemí byly za daným účelem ustaveny komise, aby projednávaly existující možnosti. Nakonec se Evropa rozhodla pro vytvoření dvou agentur. První z nich, Evropská organizace kosmického výzkumu ESRO, vznikla v roce 1964 a v počátečním desetiletí své existence vyvinula a vyslala do vesmíru sedm úspěšných vědeckých družic. Všechny ovšem na oběžnou dráhu dopravily cizí rakety, a konstrukce vlastního nosiče se tak stala prioritou. 

Jako druhá agentura byla proto založena Evropská organizace pro vývoj kosmických nosičů ELDO a pod její záštitou začala vznikat společná raketa Europa. Coby první stupeň měla využívat již zmiňovaný britský Blue Streak, druhý stupeň Coralie by dodala Francie a třetí Astris pak Německo. Jenže zatímco Blue Streak si při sérii testů v roce 1966 vedl dobře, Coralie i Astris opakovaně selhávaly. Roku 1968 tak celý projekt skončil. 

Pod křídly ESA

Na konci 60. let panovala v oblasti evropského kosmického výzkumu rozpačitá situace. Na jedné straně si ESRO budovala pověst solidní kosmické vědecké instituce, vedle níž pak národní francouzská CNES zdárně provozovala rakety Diamant. Na straně druhé však stála ochromená agentura ELDO, neschopná zkonstruovat fungující raketu. 

Francie měla enormní zájem na vývoji nového evropského nosiče coby nástupce Diamantu, dovolávala se ovšem největšího podílu na souvisejících pracích a v mnoha aspektech programu chtěla mít hlavní slovo. Ostatním státům její ochota nést maximální část břemene vyhovovala, a navíc se měly veškeré aktivity ESRO i ELDO na britský popud sloučit pod jeden subjekt. V květnu 1975 se tak zrodila Evropská kosmická agentura, pod jejímiž křídly a v čele s Francouzi začala růst budoucí páteř evropského přístupu do vesmíru.

Zrození nové rodiny

Práce na zbrusu novém nosiči započaly už v roce 1973, kdy byla zrušena zamýšlená francouzská raketa Europa III coby příliš nákladný a ambiciózní projekt. Namísto toho se přistoupilo k vývoji skromnějšího nosiče L3S: Na rozdíl od většiny ostatních soudobých raket světa, jež původně vznikaly jako balistické řízené střely a teprve později se adaptovaly na vynášení nákladů do kosmu, se s ním od začátku počítalo pro vypouštění komerčních družic na geostacionární oběžnou dráhu.

TIP: Služebníci kosmonautiky: Nejdůležitější nosné rakety minulosti i dneška

Již v počátcích projektu přitom jeho tvůrci uznali, že označení L3S příliš zájmu nevzbudí, a začali tak pro novou evropskou raketu hledat poutavé pojmenování. Z mnoha kandidátů, mezi nimiž figurovaly například i názvy Phoenix, Lyra, Ganymede či Vega, nakonec francouzský ministr průmyslu a vědeckého rozvoje vybral jméno Ariane (viz Původ jména).

Pokračování: Cesta úspěšné Evropanky: Jak se zrodila evropská raketa Ariane (2)

Odborníci na rezistentní infekce již několik let varují před kvasinkou kandidou (Candida auris), která se šíří po světě a vyvolává nebezpečné a stále častěji i rezistentní houbové infekce. Podle nové studie, kterou nedávno publikoval vědecký časopis Annals of Internal Medicine, se kvasinka v USA šíří stále rychleji a roste i její míra rezistence.

Meghan Lymanová z amerických Středisek pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) a její kolegové analyzovali případy onemocnění kandidou ve Spojených státech, mezi lety 2019 a 2021. V tomto období v USA zaznamenali celkem 10 683 případů této nebezpečné infekce. U 3 270 z nich se projevily symptomy onemocnění před diagnostickými testy, zatímco 7 413 případů bylo zachyceno při monitorování lidí bez příznaků choroby.

Stále častější hrozba

Počet onemocnění kandidou v USA rychle přibývá. Mezi lety 2018 a 2019 přibylo 44 procent případů a mezi lety 2020 a 2021 se objevilo o 95 procent více případů infekce. Podle Lymanové je zřejmé, že se v USA zvyšuje přenos této nebezpečné houbové infekce. Vzrostl i počet států USA, které jsou kandidou zasaženy, z 10 států v roce 2018 na 27 států v roce 2021.

Candida auris ohrožuje především dlouhodobě nemocné pacienty v nemocnicích. Kvasinka způsobuje nemoc, která se projevuje podobně jako chřipka, tedy typicky vysokou horečkou a zimnicí. Jenže tyto potíže se nezlepší ani po podání antivirotik nebo antibiotik. Pokud imunitní systém, například je-li oslabený, nedokáže infekci porazit, nákaza se šíří dál a pak může podle přinést další zdravotní problémy podle toho, jaké orgány napadne. Přenos na zdravého člověka je spíše vzácný.

Obavy vědců vzbuzuje především skutečnost, že infekce vyvolané kandidou jsou v USA stále rezistentnější vůči používaným léčivům. K léčbě kandidóz se nejčastěji používají tři skupiny přípravků – azoly, polyeny a echinokandiny. V současné době jsou prakticky všechny kandidy rezistentní na azoly a většina také na polyeny, takže se k léčbě obvykle nasazují echinokandiny.

TIP: Smrtící infekce: V amerických nemocnicích se šíří rezistentní kvasinky

Jak ale zjistil tým Lymanové, v USA se objevuje stále více infekcí s kandidami, které jsou rezistentní i vůči echinokandinům. V roce 2021 šlo o 19 případů. Záchranou by se mohly stát nové typy léků proti kandidózám, na nichž se pracuje. Ty jsou ale zatím jen v raném stádiu výzkumu a vývoje.