Kupy galaxií, jak již naznačuje název, jsou shlukem velkého počtu galaxií – někdy může jít až o tisíce galaxií. Tyto galaktické shluky obsahují množství látky označované jako „mezigalaktické médium“ (intracluster medium, ICM) – plynu, který vyplňuje prostor mezi galaxiemi v kupě. Ve skutečnosti tento plyn svojí hmotností významně převyšuje galaxie samotné. 

Až dosud byly oblaky ICM zkoumány pouze v plně vyvinutých blízkých kupách galaxií. Detekce ICM ve vzdálených protokupách – na počátku jejich vývoje – by astronomům umožnila sledovat jejich vznik v raných fázích vývoje vesmíru. A přesně takové pozorování se podařilo vědeckému týmu, který vedl Luca Di Mascolo z univerzity v italském Trieste.

Sunyaev-Zeldovichův efekt

Kupy galaxií jsou natolik hmotné, že mohou hromadit plyn a ten se při pohybu do centra kupy ohřívá. „Kosmologické simulace předpovídají přítomnost horkého plynu v protokupách již déle než desetiletí, ale stále scházely pozorovací důkazy,“ upozorňuje spoluautorka studie astrofyzička Elena Rasia. „Snaha o získání takto klíčového pozorování nás donutila pečlivě vybrat jednoho z nejslibnějších kandidátů.“ 

Oním kandidátem se stala protokupa Pavučina, kterou pozorujeme tak, jak vypadala, když byl vesmír jen tři miliardy let starý. Přestože se jedná o jeden z nejintenzivněji zkoumaných objektů tohoto typu, ICM se zde až doposud zaznamenat nedařilo. Nalezení rozsáhlého rezervoáru horkého plynu v protokupě Pavučina by ukázalo, že systém je spíše na cestě stát se plnohodnotnou trvalou kupou, než aby se rozpadl.

Luca Di Mascolo a jeho tým detekovali mezigalaktické médium v protokupě Pavučina prostřednictvím procesu známého jako Sunyaev-Zeldovichův efekt. Dochází k němu, když mikrovlnné záření kosmického pozadí – reliktní záření velkého třesku – prochází ICM. Fotony reliktního záření interagují s rychle se pohybujícími elektrony v horkém plynu a získají trochu energie navíc, mírně se tak změní jejich vlnová délka. „Na vhodných vlnových délkách se tento efekt projevuje tak, jako by kupa galaxií stínila záření kosmického pozadí,“ vysvětluje Luca Di Mascolo. Měřením zastínění reliktního záření astronomové mohou odhalit přítomnost horkého plynu, odhadnout jeho hmotnost a zmapovat jeho rozložení. 

Zrození masivní kupy galaxií

Vědci zjistili, že protokupa Pavučina obsahuje obrovský rezervoár horkého plynu, jehož teplota se pohybuje v desítkách milionů stupňů Celsia. V minulosti byl již v této protokupě detekován chladný plyn, ale hmotnost horkého plynu nalezeného v této nové studii je tisíckrát vyšší. Na základě těchto výsledků astronomové předpokládají, že se protokupa Pavučina přibližně za 10 miliard let skutečně vyvine v masivní kupu galaxií, přičemž její hmotnost naroste nejméně desetkrát.

TIP: Srážka kup galaxií vyvolala rázové vlny o průměru 1,6 milionu světelných let

Tony Mroczkowski, vědecký pracovník ESO a spoluautor článku, k tomu dodává: „V tomto systému pozorujeme ohromné kontrasty. Horká tepelná složka zničí velkou část chladné složky během dalšího vývoje a my jsme svědky této pozvolné přeměny. Naše pozorování potvrzují správnost teoretických předpovědí popisujících vznik těch největších gravitačně vázaných útvarů ve vesmíru."

Když během lednového veletrhu Consumer Electronics Show představila německá automobilka BMW svoje elektrické vozidlo iVision Dee, stalo se okamžitě hvězdou přehlídky. Nepřineslo až tak zásadní změny ve vnitřním designu, jako spíš revoluci ve vnějším vzhledu: Pomocí aplikace v mobilním telefonu lze totiž změnit jeho barvu tak, jak si majitel podle momentální nálady přeje. 

Nový sci-fi vůz však nespadl z nebe a vlastně jsme měli šanci se na jeho příchod připravit, když BMW loni prezentovala tentýž koncept pojmenovaný iX Flow. Ten však pracoval s nepříliš vzrušujícími odstíny šedi, zatímco letos inženýři šlápli do pedálů a předvedli kapotu, jež znamená splněný sen každého milovníka designu. 

První pohled klame

Dee na první pohled vypadá nudně: V základním stavu připomíná šedivou, nevýraznou kopii vozu značky Tesla. Stačí se však k němu přiblížit a zjistíte, že se nevyplácí dát na počáteční dojem. Nezajímavé čelní reflektory ožijí a zamrkají na vás, jako by to byly oči. Stroj se probudí a pomocí biometrických čidel si ověří, že jste skutečně jeho majitel. Poté stačí dát mu slovní pokyn nebo odklepnout příkaz v mobilní aplikaci, a dveře se otevřou, načež vás obklopí moderní technologie. 

Interiér sice působí stroze, ale opět se nese v duchu ústupků, díky nimž vyniknou digitální prvky. Z klasické kabiny zůstal pouze volant, jímž automobilka naznačuje, že se její vize budoucnosti nespoléhá na plně autonomní vozidla. Podtrhuje to také virtuální palubní deska, která se promítá na čelní sklo, takže řidič nemusí odtrhávat zrak od silnice. Výhled si lze přepnout do jednoho z pěti módů, přičemž ten první, nejvíc minimalistický, poskytne pouze nejdůležitější informace o jízdě jako rychlost a stav paliva. Displej se dá ovšem značně rozšířit, například o klasickou navigaci či informace o vozovce a počasí. Pátý, nejvyšší stupeň, zatmívá boční skla a kompletně překrývá výhled, takže reálný svět nahrazuje tím promítaným. Jedná se však spíš o experimentální nastavení pro výjimečné případy. 

Digitální spolujezdkyně

Podobně jako má Apple svou Siri a Amazon Alexu, v srdci vozu od BMW se ukrývá virtuální pomocnice Dee, jež údajně dovede žertovat a dovolí si vás i lehce uzemnit, ale obecně působí jako milá společnice, nikoliv pouhý robotický sluha. Auto jejím prostřednictvím komunikuje, a jakmile zaznamená váš styl řízení, nabídne vám různá zlepšení či adaptace ke zpříjemnění jízdy. Z Dee se tak stane užitečná spolujezdkyně, jejíž tvář si navíc můžete promítnout na boční sklo.  

Technologie e-ink použitá na kapotě je energeticky relativně šetrná, protože původně vznikla pro čtečky knih (viz Papír je minulostí). V jejich případě se počítá s tím, že se bude displej nepravidelně měnit, ale zároveň by měl co nejméně brát z baterie. Jak čtečky, tak Dee proto energii čerpají pouze při změně panelů. Pokud si tedy nastavíte jinou barvu, krystaly se během několika vteřin přeskládají a dál už nebudou baterii nijak vytěžovat. Celé auto pokrývá 240 krystalických panelů, které dovedou přepínat mezi 32 barvami. Vozidlo tak zvládne klasickou červenou nebo černou, ale také můžete každou jeho část ladit dle vlastního gusta. Toužíte po závodních pruzích na střeše? Žádný problém! Stačí klepnout do aplikace. 

Hmyz a další problémy

Kolik bude Dee stát? Prezentované auto představuje pouze koncept, nicméně podle hlavní návrhářky Stelly Clarkeové a jejího týmu by mohlo jít o výrazně nižší sumu, než bychom čekali. Projekt se však v nejbližší době do výroby určitě nedostane – už proto, že by prý barevné panely zatím dokázal poškodit dokonce i náraz hmyzu nebo kartáče myčky. Vývojáři proto pracují na zpevňující substanci podobné laku. 

Navíc je nejprve potřeba také změnit legislativu mnoha států. Například u nás se totiž podle zákona musejí do registru silničních vozidel i do technického průkazu zapisovat všechny zásadní úpravy automobilu, včetně změny barvy či polepení fólií v rozsahu nejméně 50 % povrchu. Představa, že byste mohli odstín kapoty střídat podle nálady, je tedy z pohledu aktuálně platných pravidel značně komplikovaná.

Čich může výrazně ovlivňovat lidskou psychiku. Dokládá to i nedávný výzkum skupiny evropských vědců, kteří své výsledky představili na letošním kongresu European Congress of Psychiatry v Paříži. Elisa Vignová z Karolínského institutu ve Stockholmu a její kolegové objevili přínos určitých pachů lidského potu pro léčbu sociální úzkosti.

V rámci pilotní studie badatelé zjistili, že při léčbě úzkosti s využitím meditace všímavosti (angl. mindfulness therapy) pacientům výrazně pomáhají jisté chemické signály. Konkrétně šlo o pach podpažního potu dobrovolníků. Zdá se, že kombinace meditace s čichem by mohla být novým přístupem v léčbě stále rozšířenější úzkosti.

Vůně filmového potu

Badatelé odebírali vzorky potu lidí, kteří sledovali vyhraněné filmové klipy. Část dobrovolníků se dívala na klipy z hororů jako je například Nenávist (The Grudge), zatímco zbytek sledoval veselé klipy z Prázdnin pana Beana (Mr. Bean's Holiday) a podobných filmů.

Experimentu se dále zúčastnilo 48 dívek a žen ve věku 15 až 35 let, které trpí sociální úzkostí. Během dvou dnů všechny dobrovolnice absolvovaly meditaci všímavosti a současně s ní byly vystaveny vybranému pachu. Třetina žen čichala pot diváků hororů, třetina byla vystavena potu diváků komedií a zbývající třetina představovala kontrolní vzorek, který nebyl vystaven žádným konkrétním pachům.

Výsledky experimentu jsou zajímavé a zároveň překvapující. „Zjistili jsme, že ženy, které čichali pot diváků hororů nebo komedií, reagovali na meditaci všímavosti podstatně lépe než kontrolní skupina,“ popisuje Vignová. Konkrétně se u žen vystavených tělesnému pachu snížilo skóre úzkosti o 39 %, proti 17% snížení u kontrolní skupiny.

TIP: Jak na úzkost? Odborníci doporučují používat talismany bezpečí

„Současně nás ale překvapilo, že se u žen s úzkostí nelišila reakce na hororový a na komediální pot. Není vyloučeno, že jde o reakce na nějaký obecnější faktor, buď spojený s emocemi jako takovými nebo prostě s lidským potem.“

Sama Elisa Vignová ale upozorňuje, že z jedné studie nelze vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry a na úvodní výzkum hodlá navázat rozsáhlejším a detailnějším výzkumem. Dřívější výzkum vědců z univerzity v Pise ukázal, že lidský pot je velmi komplikovaný a obsahuje okolo 300 samostatných sloučenin. Badatelé proto doufají, že se jim podaří identifikovat a izolovat molekuly, které mají účinky pozorované ve studi „na svědomí“.

Indonéská republika je největším ostrovním státem na Zemi. Je to země mnoha kultur a jazyků se zákoutími nedotčenými civilizací, ale i s místy, které moderní doba naprosto změnila. Přesto se tento stát může pořád pochlubit druhou nejvyšší mírou biodiverzity hned po Brazílii. 

Ostrov, který mátl mořeplavce

Indonéskou republiku tvoří přibližně 17 500 ostrovů, z nichž jsme navštívili pouhý zlomek. Téměř každý z větších obydlených ostrovů by si zasloužil samostatný článek, a proto se ani v případě tohoto textu nebudeme snažit o širší záběr. Pomyslně tak zůstaneme na jediném ostrově, jenž se nachází mezi Borneem a ostrovem Maluku. Jmenuje se Sulawesi a je to čtvrtý největší ostrov Indonésie, mnohým možná známější pod dřívějším jménem Celebes. Tak jej dříve nazývali portugalští mořeplavci, kteří jako první Evropané přistáli u jeho břehů v 16. století. Smysl tohoto pojmenování ovšem zůstává nejasný. 

Svým komplikovaným tvarem, který dělal prvním navigátorům problémy a tudíž jej dlouho považovali za několik samostatných ostrovů, připomíná ostrov opilé písmeno K, na jehož levé spodní nožičce jsme začali naši výpravu.

Lidé buvolích rohů

Po příletu do Makassaru, jenž je hlavním městem regionu, jsme se hned druhý den přesunuli do vnitrozemského města Rantepao – centra horské oblasti zvané Tana Toraja. Oblast obývá jeden z původních ostrovních kmenů. Říkají si Torajové (Tana Toraja v překladu znamená Země Torajů) a svůj majetek měří v buvolech. Rohatý dobytek připomínají i jejich domy, jejichž střecha se podobá buvolím rohům, i když podle jedné teorie mají spíš zpodobňovat lodi, na nichž se Torajové kdysi dávno na Sulawesi připlavili. Ačkoli jsou Torajové nejen tímto zajímaví, zaměřili jsme se spíše na krásu zdejší přírody. Za přijatelný obnos jsme si půjčili motorku a několik dní jsme jen tak projížděli okolí. 

Krajina kolem Rantepao je kopcovitá a slunce se odráží na hladině terasovitých rýžových políček. Občas jsou na nich vidět pracující domorodci, opodál se v bahně líně válí vodní buvoli a rozvážně přežvykují. Brzy jsme však zjistili, že drkotání na motorce po místních kamenitých stezkách plných výmolů není úplně efektivní, a tak jsme se rozhodli urazit větší kus cesty najednou a vydali se z Rantepao deset hodin autobusem severně do Tenteny. 

Honba za endemickými přeludy

Zastavujeme se u jezera Poso, které má rozlohu zhruba 320 km² a žijí v něm dva endemické druhy ryb – Adrianichtys kruyti a Xenopoecilus poptae. V tropických lesích rozprostírajících se kolem lze při troše štěstí pozorovat dva zástupce endemických savců: anoa nížinného (Bubalus depressicornis), jeden z nejmenších druhů divokého tura, který svým vzhledem připomíná spíše antilopu, a nejbizarnější, téměř holé prase se zahnutými kly – babirusu celebeskou (Babyrousa celebensis). 

Babirusa celebeská (Babyrousa celebensis) byla dříve považována za poddruh babirusy buruské (B. babyrussa). Dnes zoologové řadí oba tyto tvory jako samostatné druhy. (foto: Shutterstock)

Oba dva druhy savců jsou indonéskou vládou oficiálně chráněné, nicméně skutečný stupeň ochrany je značně nejistý. Místní lidé je loví pro maso, navíc oba savce ohrožuje postupná ztráta biotopu v důsledku rozsáhlé těžby dřeva.

Po bezcenné honičce za přeludy endemitů po pěšinkách Národního parku Lore Lindu s povděkem odpočíváme u kaskádovitých vodopádů Saluopa. Nevím, jestli je to naším zklamáním, že jsme vysněná zvířata nezahlédli, ale Saluopa jsou pro nás ty nejkrásnější vodopády, jaké jsme kdy viděli. Pokud není řeka po předešlých lijácích rozvodněná, dá se v kaskádách koupat. Však jsme si také nechali padající vodou jako zadostiučinění řádně namasírovat rozbolavělá záda. 

Krab s hrozivými klepety

Z Tenteny jsme absolvovali zdlouhavou cestu na trajekt, který nás převezl na ostrov Kadidiri (součást souostroví Togiany). Za rozumný peníz jsme se usadili v guesthousu patřícímu jedné rodině, patřící ke zdejšímu etniku Bajo. Tito lidé tradičně žijí v osobitých vesnicích postavených na dřevěných kůlech v mělké vodě nedaleko od pobřeží. Za cenu ubytování jsme měli i tři jídla denně, a tak nám zbyla spousta času na šnorchlování a zkoumání rozmanitého podmořského života a velkolepých korálových útesů. Majitel „bambusového hotelu“ nás vzal na ryby a jeho syn nám z pralesa přinesl ukázat dva kokosové kraby. 

Krab palmový (Birgus latro) zvaný kokosový je největším pozemním druhem (s výjimkou larválního stádia neumí plavat a ponořen do vody se rychle utopí) kraba poustevníka, který v dospělosti váží až čtyři a půl kila a jehož rozpětí nohou může dosahovat až devadesáti centimetrů. Jedinci, které jsme mohli obdivovat my, ale byli relativně malí, těžcí jen něco kolem tři čtvrtě kila. Pochodovali po místnosti a my jsme je zkoušeli krmit kokosem a snažili se zjistit, jakou sílu mají v klepetech.

Krab palmový (Birgus latro) může v dospělosti vážit až čtyři a půl kila a jeho rozpětí nohou může dosahovat až devadesáti centimetrů. (foto: Shutterstock)

Kokosoví krabi se živí ovocem, zejména dužinou kokosových ořechů, pro něž se údajně umí vyšplhat do koruny palmy. Pravděpodobnější ovšem je, že šplháním do výšky se snaží uniknout před predátory. Jako mnozí další ze živočichů žijících na Sulawesi jsou i palmoví krabi uvedeni na červené listině IUCN jako zranitelný druh. Populace kokosových mlsounů v některých oblastech poklesly v důsledku ničení životního prostředí, ale i proto, že jsou místními obyvateli stále loveni na jídlo. Tihle dva fešáci naštěstí ráno putovali zpátky do džungle a doufáme, že tam i zůstali.

Oči v dutině stromu

Na Sulawesi má domov velké množství endemických živočichů. Pouze a jedině tady údajně žije 18 druhů plazů, 96 druhů ptáků a 79 druhů savců. V případě rostlin se číslo endemitů posunuje o dva řády výš, protože podle odhadu botaniků roste na ostrově přes 5 000 endemických rostlinných druhů. Je pravda, že Českou republiku přesahuje Sulawesi rozlohou zhruba devětkrát. I tak jsou ale počty endemitů úctyhodné. 

Naší poslední sulawéskou destinací se stala Národní rezervace Tangkoko na severu centrální části ostrova, kde jsme se s endemickými tvory konečně setkali i my. Procházka švitořící, pískající a bzučící džunglí, v níž se mísí tisícero vůní, je sama o sobě nezapomenutelným zážitkem. Jen stěží lze ale popsat, co se v nás odehrávalo, když náš průvodce ukázal prstem na obří fíkovník, který měl v kmeni podlouhlou dutinu táhnoucí se do výšky téměř patnáct metrů. Ze tmy dutého kmene na nás zamžourala obří kulatá očka, která by fanouškům Hvězdných válek určitě připomněla zmenšenou tvář mistra Yody. 

Lovec s dokonalým přehledem

Tvář v dutině fíkovníku patřila nártounovi celebeskému (Tarsius tarsier), který se řadí k nejmenším primátům na světě. Své jméno tento tvor dostal podle extrémně dlouhého nártu. Je to noční živočich, jenž je dokonale přizpůsoben životu na stromech. Konečky prstů má paličkovitě rozšířeny, podobně jako je tomu u rosniček, dlouhý lysý ocas s chomáčkem chlupů na špičce slouží jako kormidlo při skocích ve větvích stromů.

Nártoun se živí převážně hmyzem, který dokáže šikovně ulovit za letu během přeskoku ze stromu na strom. A aby toto dvanácticentimetrové zvířátko bylo ještě kurióznější, dokáže stejně jako sovy otočit hlavu o 360°. Podrobnější výzkum života nártounů snad v budoucnu odhalí další zajímavá překvapení. Zatím ho však komplikuje skrytý způsob jejich života. Není také vyloučeno, že vědci objeví ještě nové nepopsané taxony populace rodu Tarsius. 

Sedm podob „černé opice“

V rezervaci Tangkoko jsme pozorovali i neméně zajímavé makaky chocholaté (Macaca nigra). Několik tlup se rozvážně páslo na listech vzrostlých stromů přímo nad našimi hlavami. Tyto černé opice zoologům v minulosti pěkně zamotaly hlavu. Ačkoli dnes víme, že na Sulawesi žije jediný druh makaka, v rámci ostrova se tyto opice vyznačují mnoha tělesnými odlišnostmi. Díky tomu dnes máme sedm poddruhů Macaca nigra, které dříve zoologové považovali za sedm samostatných druhů makaků. Světlo do opičího hlavolamu vnesla až analýza DNA. 

TIP: Indonéský Národní park Komodo: Dračí doupě na ostrovech

Všechny poddruhy pojí vzrůst kolem 60 centimetrů, krátký ocas a chocholka delší srsti táhnoucí se středem temena. Ostatní znaky mohou být rozdílné, což právě první objevitele mátlo. Obdobně jako výše zmínění živočichové (vyjma nártounů) jsou makaci ohroženi lovem pro chutné maso a kožešinu. Mimoto opice fatálně ohrožuje kácení deštného pralesa, čemuž bohužel nedokážou uniknout ani mrštní nártouni. 

Na počátku roku 1741 nemohla být situace v Rakousku horší. Jen několik týdnů po smrti císaře Karla VI. se koalice evropských mocností, především Francie, Španělsko, Bavorsko a Prusko, pevně rozhodla zmocnit habsburského dědictví. A to v době, kdy se Marie Terezie musela vyrovnávat s téměř nepřekonatelnými těžkostmi: státní kasa byla prázdná, ministři přestárlí a nejednotní, nálada lidu velmi špatná, císařská armáda po smrti prince Evžena neměla vůdce a hranice země zase pořádnou ochranu. Marie Terezie navíc ještě nosila začátkem roku 1741 smutek. Oplakávala nejen smrt svého otce, ale i v té době nejmladší dcery Karoliny, která 25. ledna v pouhém roce života zemřela. A neštěstí neodcházelo.

V červnu náhle zemřela Alžběta, nejstarší ze tří dětí panovnice. Tím víc soustředila Marie Terezie své naděje na dítě, které právě očekávala. Modlila k Bohu a svatému Josefovi, aby po třech dcerách konečně přišel syn.

Když jí 13. března začaly porodní bolesti, panovalo téměř nesnesitelné napětí. V dvorní kapli byly vystaveny nejsvětější předměty a ve všech kostelích se konaly modlitby. Asi ve dvě hodiny ráno spatřil světlo světa zdravý silný chlapec, který byl ještě téhož dne pokřtěn jako Josephus Benedictus Joannes Antonius Michael Adamus. Vypuklo obrovské nadšení. Lidé v ulicích oslavovali narození následníka trůnu jako vysvobození. Radostná zpráva o Josefově narození se šířila po celé zemi rychlostí blesku. Papež poslal z Říma do Vídně dokonce posvěcené pleny.

Tvrdý režim

Josef vyrůstal v živé, veselé dítě. V dětském pokoji se brzy točilo všechno kolem něho. Že ho všichni rozmazlovali, mu ovšem neprospívalo. Jakmile se naučil mluvit, jeho nejoblíbenější věta zněla: „Já nechci.“

Už v nejranějším věku si pyšně uvědomoval svou důležitost. Pruský vyslanec ho popisoval jako trucovité zarputilé dítě: „Jeho výraz je hrdý a pyšný a stejně takovou má povahu. Protože ho ani v nejmenším za to nekárají, posilují ho v tom a vychovávají ve staré pýše rakouského domu. Všem lidem tyká. Má už teď přehnanou představu o své důstojnosti,“ napsal a nepřímo dával vinu Marii Terezii. „Nechává mu projít spoustu věcí, za které by ho měla pokárat, i když se mnohdy tváří přísně.“

Josef si ale neužíval volnosti. Byl od svého prvního nadechnutí vpraven do těsného korzetu dohledu a péče, předpisů a pravidel. Denní program měl dopodrobna naplánovaný. Vstával v 6:45 a hned ho čekaly ranní modlitby. Až do večera dostával lekce v historii a zeměpisu, aritmetice a geometrii, šermu a tanci. Učil se latinsky, mluvil plynně francouzsky a k tomu italsky, česky a maďarsky. Ještě v 18:30 měl hodinovou lekci tance a hudby!

Jedním z učitelů, který Josefa ovlivnil do budoucna nejvíce, byl August Beck. V protikladu k zásadám Marie Terezie ho učil, že panovník není za své jednání zodpovědný Bohu, ale mnohem spíš má sloužit poddaným, o jejichž blaho má usilovat. Náboženská tolerance, odmítání mučení a nevolnictví jako dávno překonané formy – takové revoluční myšlenky Beck prosazoval. U mladého rebela našly živnou půdu. Když se pak o mnoho let později Josef dostal k moci, začal je realizovat. Jeho přísně konzervativní matka, duševně setrvávající ve věku protireformace a absolutismu – tedy neomezené, Bohem propůjčené moci, byla znechucena a zděšena!

Sňatek s Isabelou

Jako pro všechny své děti, tak i pro Josefa kula Marie Terezie svatební plány. Do užší volby se dostala Isabela Parmská. Josef měl ze svatby hrůzu. Když se však snoubenci 2. října 1760 poprvé setkali, Josefa jeho nevěsta na první pohled okouzlila. Zatímco on svou duchaplnou a šarmantní ženu doslova zbožňoval, ona k němu cítila jen lhostejnost a jeho projevy lásky ji vyloženě odpuzovaly. Zamilovala se sice, ale do Josefovy sestry Marie Kristiny zvané „Mimi“. Právě jí psala romantické a milostné dopisy. Nazývala ji svým andělem, nejmilejším a nejdražším pokladem. Přidávala i to, jak líbá její „arcivévodský zadeček“.

Josef byl brzy na vídeňském dvoře jediný, kdo nevěděl, že jeho žena je lesba. Tehdy se ještě cítil Josef šťastný. I jeho vztah s matkou byl harmonický, což dokládá dopis, který čerstvě ženatý Josef napsal své matce v květnu 1761 z cesty do Mariazell: „Vy víte, že si na světě nepřeji nic víc než milost Vašeho majestátu, přátelství mé ženy a svou spásu. Zítra se tak rychle, jak jen to bude možné, vrátíme domů, abychom opět viděli matku, která nás zahrnuje důkazy svého přátelství, a vladařku, která je nám tak nakloněná.“

Soukromé štěstí si však Josef užil jen krátce. Jeho manželka se nacházela v šestém měsíci těhotenství, když v listopadu 1763 onemocněla neštovicemi. Ještě přivedla dítě na svět, zemřelo ale dvě hodiny po porodu. Josef se od lůžka smrtelně nemocné ženy ani nehnul. Marně. Isabela zemřela po týdnu v mukách. Její poslední slova zněla: „Celé mé tělo hoří, protože jsem celým svým tělem hřešila.“ Josefa tato osudová rána srazila k zemi. Dopis tchánovi ukazuje tíhu jeho zármutku: „Ztratil jsem všechno. Nejhlouběji zarmoucený a stísněný sotva ještě vím, že žiju. Jak strašlivé odloučení; přečkám je? Ano, jistě, jen abych byl po zbytek života nešťastný.“ Tato jeho slova se tragickým způsobem potvrdila. Josef už ve svém životě skutečné štěstí nepocítil.

Druhé manželství

Marie Terezie si uvědomovala, co mužský následník pro trůn znamená. Jakkoli se Josef vzpíral, Marie Terezie se mu brzy po Isabelině smrti začala poohlížet po nové manželce. Nakonec se rozhodla pro Marii Josefu Bavorskou. Druhé manželství však dopadlo katastrofálně. Marie Josefa totiž trpěla zapáchající lupénkou a Josef se jí štítil. Svou manželku popisoval jako „malou, tlustou bez mladistvého půvabu a s odpornými zuby“. Choval se k ní necitlivě a chladně.

Měsíc po svatbě napsal otci Isabely: „Jak hrubě jsem se sám odsoudil! Nemohu popřít, že se nalézám v neutěšené situaci. Vlastním bezúhonnou ženu, která mě miluje a které si vážím kvůli jejím dobrým vlastnostem. Byl jsem zvyklý svou manželku zbožňovat, a teď trpím proto, že ji nemiluji. Náklonnost srdce se nedá rozumovými důvody přivolat. A hrát komedii je vzdáleno mé povaze…“

Aby nemusel Marii Josefu vůbec vídat, nechal Josef dokonce oddělit i jejich společný balkon. Situace se stala tak neudržitelnou, že vrchní hofmistryně Marie Josefy se už na to nemohla dívat a podala výpověď. Josef si hledal erotická dobrodružství. Jeho mladší bratr Leopold kousavě poznamenal, že ho přitahují „nízké a špinavé ženy“. Marie Josefa unikla dvouletému manželskému utrpení předčasnou smrtí. Zemřela v roce 1767 stejně jako Isabela na neštovice. A Josef? Nestál při ní v jejích posledních chvílích, ani se nezúčastnil pohřbu.

Císař

Po smrti svého otce Františka Štěpána připadla Josefovi císařská hodnost. Jako císař Josef II. se řídil heslem „Všechno pro lid, ale nic skrze lid“. Že to myslel vážně, dostala rodina záhy bolestným způsobem pocítit. Zdědil totiž jakožto nejstarší syn gigantický majetek, který jeho podnikavý rodič v průběhu let nashromáždil. A Josef, sám tím překvapený, na to reagoval pro něho typickým způsobem: odkázal dědictví monarchii k umoření úroků státního dluhu. Marii Terezii se podařilo zachránit pouze malou část majetku pro zabezpečení svých ještě nedospělých dětí. Založila habsburský rodinný zaopatřovací fond, který byl zrušen až roku 1918.

Rozdíly v charakteru, pojetí a politickém smýšlení mezi matkou a synem vystupovaly den ode dne zřejměji. Pokud Josef doufal, že jako spoluvládce zavede změny, mýlil se. Mnoho možností vládnout a rozhodovat neměl, o to už se Marie Terezie postarala. A nejen to. Přísně bděla nad všemi jeho činy a neustále ho kritizovala. Josef ovšem překypoval energií. Měl přesné představy, jak by mohl změnit svět, zlepšit ho. O tom, jak viděl svůj úkol spoluvladaře, svědčí dopis, jenž napsal v červenci 1768 bratru Leopoldovi: „Naštěstí nemám ženu ani jiný přívěsek, následkem čehož jsem volný, bez starostí a neklidu. Mohu se zcela věnovat svým povinnostem, které mám splnit. Láska k vlasti, blaho státu, to je v pravdě, milý bratře, jediná vášeň, pro kterou podniknu všechno…“

Mistr v šetření

Jedna z mála oblastí, kterou dostal Josef na starost, bylo hospodaření vídeňského dvora Hofburgu. Josef tu obrátil téměř všechno naruby. Rozpustil dvory svých sourozenců, zredukoval o třetinu počet koní ve dvorských stájích, zmenšil seznam dní, kdy se oslavovaly narozeniny a jmeniny. A bez náhrady škrtl nákladné slavnosti. Také otevřel pro lid Prater, dosud soukromý lovecký revír dvora. To vše vyvolalo u členů rodiny stejně jako u vysokých hodnostářů nevoli a zmatek. Museli se ale podvolit. Josefova nekompromisní finanční politika nedělala rozdílu. Od bratra Leopolda žádal navrácení dvou milionů zlatých, které František I., jejich otec, vložil do Toskánska. To pro Leopolda znamenalo těžkou ránu. Musel požadované peníze vzít z toskánské státní pokladny. I když Leopold jinak s bratrem vycházel přátelsky, toto mu velmi vyčítal. Jejich vztah tím znatelně ochladl.

Aby se Josef vyhnul neustálým třenicím a hádkám s matkou, začal více cestovat. Inkognito jako „hrabě z Falkensteinu“ procestoval na precizně naplánovaných cestách prakticky všechny země monarchie, ale i Banát, Itálii, Francii, Balkán a Nizozemí. Za 25 let vládnutí strávil na cestách rekordních 2 260 dní. Císař, tak prostý a zříkající se všech pompézních hostin, si získal srdce lidí. Takový vládce tu ještě nebyl. Vlastní zážitky a na cestách získané znalosti zkušenosti nejen pečlivě zaznamenal do svých deníků, ale hlavně se jimi inspiroval.

Jednání s papežem

Když se totiž Josef po matčině smrti v roce 1780 stal samostatným vládcem, konečně mohl prosadit své dlouho plánované a promýšlené reformy. Uskutečňoval je razantním tempem, přímo hekticky a zarputile, jako by věděl, že mu nezbývá příliš mnoho času. Dnem i nocí mu muselo být k dispozici 22 tajemníků. Jako první zreformoval církev. Tolerančním patentem poskytl v roce 1781 náboženskou svobodu protestantům, řecko-ortodoxním věřícím i Židům. Rozpustil „zbytečné“ kláštery, které se nevěnovaly výuce nebo péči o nemocné. A zmenšil vliv papeže – ten ostatně na jaře roku 1782 osobně přijel jednat s císařem do Vídně. Josef II. ovšem přes intenzivní nátlak církvi neustupoval.

Bratru Leopoldovi 11. dubna sdělil: „Dnes konečně jeho svatost porodila spis a já porodím odpověď. Všechno, co Ti k tomu mohu říct, je, že tyto dvě děti se nikdy nezasnoubí…“ Josef II. trávil s papežem Piem VI. denně několik hodin. Vedl tuhá jednání, až si konečně 22. dubna mohl vydechnout. S úlevou napsal Leopoldovi: „Konečně jsem papeže vypakoval. Jsem skutečně rád, že odcestoval, protože zejména v těchto posledních osmi dnech to bylo téměř nesnesitelné. Tyhle úskoky a vytáčky při jeho jednáních, to patolízalství v jeho proslovech, to skutečně směšné nadšení, které se zmocnilo především žen…“

Osvícený monarcha Josef dále zjednodušil bohoslužby a zakázal „pověrčivé zvyky“. Do roku 1786 bylo z 2 163 zrušeno 738. Zakázal, aby se každý mrtvý pohřbíval ve vlastní rakvi. Nařídil místo toho „skládací rakve“, které se díky záklopkám daly vícekrát používat. Aby ochránil spodní vody, vykázal z měst hřbitovy, uvolnil cenzurní ustanovení, zrušil nevolnictví, zakázal mučení a zavedl pozemkovou daň pro selské a šlechtické majetky. Zato podporoval stavebnictví: vznikaly školy, sirotčince a chudobince, jakož i nemocnice, mezi jiným Všeobecná nemocnice ve Vídni.

Mnohé z těchto reforem možná uspěchal a prosazoval nediplomaticky a bez taktu. Brzy se proti němu zvedl vehementní odpor. Mnohé z reforem proto musel zase stáhnout, především zdanění šlechtického majetku a „skládací rakve“. Proti něčemu takovému Vídeňáci bouřlivě protestovali!

V roce 1788 vypukla nová turecká válka. Josef, těžce poznamenaný nemocí, odcestoval na frontu. Na zpáteční cestě z Banátu napsal bratru Leopoldovi: „Jsem dojat účastí, jakou projevuješ mému zdraví. Je tak špatné, že už nevěřím v uzdravení. Dýchá se mi těžce, při sebemenším pohybu se mi rozbuší srdce a nemůžu se pohybovat ani pěšky, ani na koni. K tomu cítím slabost, která mě vysiluje, nohy mi vypovídají službu, puls mám nepravidelný, málo spím; tak na tom jsem a vleču se už téměř tři měsíce…“

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Když se vrátil do Vídně, jeho zdravotní stav se ještě zhoršil. Plicní tuberkulóza, kterou mu lékaři diagnostikovali, mu ubírala síly. V noci mu mučivé záchvaty kašle téměř nedovolily spát. Umřel ve čtyřiceti devíti letech. I když nebyl vládcem, kterého by všichni milovali, jeho zásluhy byly přesto velké. Pokusil se rozbít zastaralé a zkostnatělé struktury habsburské monarchie. V mnohém daleko předběhl svou dobu, a snad proto ztroskotal. V mnohém se mu ale podařila opravdová modernizace a obnova.

Na nízké oběžné dráze se aktuálně nachází více než 3 500 satelitů Starlink společnosti SpaceX. Celá konstelace by měla po svém dokončení v roce 2027 zahrnovat okolo 12 000 satelitů a existují i úvahy o 42 000 flotile. Již dnes přitom „satelitní vláčky“ přidělávají vrásky profesionálním vědcům i laickým astronomům, kteří volají po razantní regulaci počtu podobných megakonstelací.

Nedávná studie organizace Square Kilometre Array, která se zabývá vývojem nových generací radioteleskopů například ukázala, že citlivost pozemních radioteleskopů by projekt Starlink (po svém úplném dokončení) mohl omezit až o 70 %. Kontroverzní projekt Elona Muska ale není jediným, se kterým se bude muset vědecká obec vypořádat – se svou „troškou do mlýna“ nyní přichází také Čína.

Čínský Starlink na startu

Čína plánuje vlastní verzi Starlinku, která má představovat přímou konkurenci projektu Elona Muska. První várka čínských Starlinků by přitom měla na nízkou oběžnou dráhu zamířit již v druhé polovině letošního roku. Podobně jako SpaceX i čínský projekt, označovaný jako Kuo-wang (Guowang), počítá s 13 000 satelity. 

Hlavními partnery tohoto projektu jsou Čínská akademie vesmírných technologií (CAST), respektive její dceřiná společnost CASC a Akademie pro mikrosatelitní inovace (IAMCAS), spadající pod Čínskou akademii věd. Očekává se, že IAMCAS dodá první várku 30 satelitů do konce letošního roku. Mezi další aktéry patří GalaxySpace a státní společnost China Aerospace Science and Industry Corporation (CASIC). Prvně jmenovaná společnost má za sebou úspěšné vypuštění šestice testovacích komunikačních satelitů.

TIP: Astronomové varují: Satelity Starlink poškozují tisíce snímků z vesmíru

Čína v posledních letech výrazně zvýšila své výrobní kapacity satelitů, přičemž je dnes schopna produkovat stovky a výhledově až tisíce kusů ročně. Řada čínských společností již oznámila svůj zájem podílet se na projektu Kuo-wang. Projekt tak může znamenat nejen rozvoj v oblasti komunikačních technologií, ale i rozvoj ve vývoji nosných raket, která budou schopné podobné satelity do vesmíru dopravovat. Špatnou zprávou je, že světelné znečištění a množství satelitů na oběžné dráze se bude v následujících letech zřejmě dramaticky zvyšovat.

Už Plinius starší doporučoval k prevenci mužských obtíží přežvykování pórku a česneku nebo podávání vodou spařeného chřestu. V této odlehčené dietě spatřoval základ „uvolnění těla i mysli“, vedoucí k rychlému zlepšení povadlého výkonu. Učený Aristoteles nezaostával a ordinoval puchýřníky lékařské, tedy pověstné španělské mušky. Že mohou uživatele snadno přivést i do záhuby, si ale nechal pro sebe. Za zmínku stojí i recept, jak snadno získat „sílu koně“. Žíznivého oře napájejte studenou vodou, a co mu bude odkapávat od otevřené tlamy, chytejte do zvláštní nádoby. Vypijte, a uvidíte sami.

Odporná léčba

Římané a Egypťané jako by se v podobné situaci předháněli v nechutnostech. V kraji pyramid nedali dopustit na čerstvě vyjmuté srdce krokodýlího mláděte, které si ještě teplé a tepající vmasírovali do ospalého údu. Římané zase měli jasno v tom, že se jim nedostává životodárných šťáv, a tak je doplňovali z přírodních zdrojů. Většinou od samců zvířat, o jejichž libidu kolovaly učiněné legendy. Popíjeli tedy seminální tekutinu králíků, ale také orlů a dalších ptačích dravců. V Egyptě i říši římské pak podtrhovali léčebné kůry nejrůznějšími amulety z oslích nebo kozlích vysušených žláz. V plátěném váčku je nosili poblíž intimních partií.

Nedráždi vosu bosým…

S opravdu drsným příspěvkem k léčbě sexuálních poruch přispěli světu indičtí mudrcové. Když to nebudeme moc rozmazávat, budete potřebovat sladký olej nebo ovocnou šťávu, bodavou vosu a chvilku soukromí. Aplikací sladkého mazadla nalákáte hmyz a necháte se štípnout přímo tam, kde pociťujete problém. To ale není to nejhorší. Tento postup musíte za sebou opakovat po dobu deseti dní. To už by si jeden skoro rozmyslel, jestli mu to za to vůbec ještě stojí. Jak ale dokazuje soudobá věda, na část hormonálních imbalancí skutečně může podobná šoková terapie vosím jedem zabírat.

Pomůžou jen žlázy

Učenec Albertus Magnus muže ve 13. století vůbec nešetří. Pokud je s vámi dole něco v nepořádku, je třeba hledat chybu v jídelníčku. Prostě se teď budete živit jen býčími žlázami a zapíjet je mlékem z kozla (raději moc nepřemýšlejte, o co asi půjde). Nezabírá? Pusťte se do vrabců, ti malí ptáčci vám jistě pomohou. Pořád nic? Jak stojí ve spisku De Animalibus, je tu ještě jedna šance: pečená mořská hvězdice nakrájená na kousky. Ale pozor: může také „ředit krev“, kterou pak budete vypouštět ze všech myslitelných otvorů. Což asi není na rande žádoucí.

Kouzla a čáry

Procesy s čarodějnicemi byly jednou velmi dlouhou a velmi smutnou epizodou evropských dějin. Jestli z nich vzešlo alespoň něco pozitivního, pak rozlišení minimálně dvou druhů mužské neplodnosti – za kterou pochopitelně mohla kouzla a čáry.

V šesté kapitole Malleus Maleficarum, tedy v neblaze proslulém Kladivu na čarodějnice, se píše o vyvolaném úbytku síly v oudu. Tedy klasická porucha erekce. A také o neplodnosti, kdy životodárná tekutina mužů ztrácí svou vitální sílu k plození, čili o impotenci. Druhá varianta přitom má z hlediska své antikoncepční funkce nesporné výhody, ale ať byly čarodějnice mučeny sebevíc, skutečný recept si nechaly pro sebe.

Železo vás probere

Počátek 16. století a procitnutí vědy přinesly v léčbě erektilních dysfunkcí změnu, i když ne zrovna žádanou. Ze selhání je viněn sám pacient, a to buď pro svou vrozenou sexuální netečnost, nebo naopak přebujelou aktivitu, kvůli které takříkajíc vystřílel všechnu munici. Na takové hříšníky čekala kůra sestávající z ledových koupelí a chlazení „alespoň dvakrát denně“. Ti neteční, které k činu neprobral ani externí dotek, se pak mohli těšit na pálení žhavým hřebem. Což by prý probudilo i mrtvého. Výsledky ale nebyly valné ani v jednom z případů.

Pokusná morčata 

Charles Édouard Brown-Séquard, francouzský královský lékař na Mauriciu, si celý život přál klidný důchod. Ale zase ne tak klidný, jakého se mu v tropickém ráji dostalo. A tak ve svých dvaasedmdesáti letech začal experimentovat s léčbou své vlastní potence. Jak? S pomocí odebraného spermatu živočichů (morčat a toulavých psů), injekčně vpravených do svého vlastního, ehm. Ano. Byl prý nadmíru překvapen oživením a posléze začal tuto kůru předepisovat i svým pacientům. A nikdo si nestěžoval. Přece jen, psal se rok 1890, a sex byl společenské tabu. O podobných selháních se nemluvilo.

Roztáhnout?

Léčba, která zrovna nepotěší. Tak jde popsat sofistikovaný obor aplikace uretrálních tyčí, populárních v průběhu celého 19. století. Abychom to zbytečně nerozpitvávali: do močové trubice je zasunuta dutá trubice, což samo o sobě mělo působit podpůrně. Později se přidala i elektroléčba. Stačilo prý 5 až 8 minut „mírného proudu“ a vše se v dobré obrátilo. To už ale šly do módy i nejrůznější penilní protézy, které na principu balónku zavedeného dovnitř dokázaly nafouknout celkový objem. Těžko říct, jak kromě zlepšení vizuálního dojmu tohle mohlo pomoci.

Mozek v pozadí

Špičkování s elektřinou sliboval i zázračný léčebný pás. Zbavovat vás měl bolestí zad, páteře a plotének a sklonů k neurózám. To jsou ale jen krycí názvy pro poruchy erekce, nebo alespoň tak chápali zákazníci významné pomrkávání podomních prodejců. Napojíte všechny elektrody a zařízení vás zasype několika šoky. Tím prvním je bezpochyby účet za tohle diskrétní zařízení, druhým pak nevalný výsledek. Ale komu je to málo, může sáhnout po elektrickém vyhřívači prostaty. Ten měl stimulovat „abdominální mozek“. Cože? Tisíce děkovných dopisů!

Pro Hollywood

Myšlenka vypůjčit si od zvířat jejich přirozenou divokost a plodnou sílu a vpravit ji do lidského těla, byla živá i v následujících letech. Američan John R. Brinkley si své lékařské tituly  sice jen vymyslel, ale to mu nebránilo provést v roce 1913 první transplantaci kozlího varlete do lidského šourku. Jen tak na volno, žádné napojení.

Podivná kožní boule se brzy působením bílých krvinek rozložila. Jaká to ale byla sláva, když pacient obávající se neplodnosti skutečně potomka počal. U Brinkleyho si začali podávat dveře hollywoodští herci a guvernéři států. A přehlédli i jeho četná „lékařská“ pochybení.

Vězeňské koule

Napojit funkční zvířecí pohlavní žlázu na lidskou verzi se pokusil lékař Sergej Voronov. Nedobrovolným dárcem byl šimpanz, dobrovolný příjemce je neznámý. Skončilo to nedobře, pacient nakonec podlehl infekci. O krok dál za hranu konzervativní medicíny pak šel Leo Stanley, správce nemocničního oddělení věznice v San Quentinu. Odebíral varlata popraveným vězňům, a transplantoval je movitým klientům. Když to prasklo, byl z toho pořádný poprask. A ne, nefungovalo to. Řezem vpravený štěp se ani jednou neujal, ale byl to „zlatý důl“ na peníze.

Síla přírody

Za návrat ke kořenům přírodní medicíny můžeme považovat přístup Angličana Edwarda Bacha, který v 30. letech minulého století prorazil se svými kapkami. Stačí deset kapek pod jazyk, půl minuty počkat a jste rázem dravec! Tinktura obsahovala silice modřínu pro sebejistotu, olivový olej pro posílení, jabloňovou esenci pro výdrž a extrakt z borovice, který měl zbavit stresu a napětí. Peníze nevracíme! Podobně se to mělo i s hojivými zábaly doktora Samuela Solomona. Ten věřil, že příčinou poklesu výkonu je přemíra masturbace. A tak jeho kýlní pás připomínal spíš pás cudnosti, obohacený o pálivé mastičky z paprikových výtažků. Po tom chvilku neposedíte…

Hezky svítí!

Co může být lepší, než „aktivní“? Přece radioaktivní! O skutečné povaze záření lidé kolem roku 1900 mnoho nevěděli, ale znělo to fantasticky. Rádium, objevené teprve roku 1898, se zdálo být dokonalým lékem na vše, včetně impotence. A jak se taková věc dala užívat? Nejlépe pomocí rektálního výplachu čili klystýru.

TIP: Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech

Když se v roce 1925 poprvé začalo hovořit o tom, že lidé na nemoc z ozáření mohou zemřít, začaly prodeje klesat. Oficiálního zákazu se ale zázračná ozářená voda dočkala od amerického Úřadu pro potraviny a léčiva až v roce 1938! 

V létě 2022 byl v permafrostu poblíž města Verchojansk v ruské republice Sacha objeven mumufikovaný bizon, který žil před osmi tisíci lety. Zřejmě jde o doposud neznámý druh vyhynulého bizona. Fosilie z permafrostu je v tak dobrém stavu, že ho ruští vědci chtějí klonovat, podobně jako se klonují dnes žijící druhy. Nápad ale budí rozpaky.

Badatelé z Laboratoře muzea mamutů Severovýchodní federální univerzity v Jakutsku provedli pitvu zmíněného bizona a zjistili, že jeho tkáně jsou v perfektním stavu. Výzkumníci odebrali celý mozek a vzorky bizonovy srsti, pokožky, kostí, svalů, tuku i rohů. Podle prvních výsledků jde o mladého jedince neurčeného pohlaví, který zahynul ve věku 1 až 2 let. Stáří fosilie vědci odvodili podle podobných nálezů z let 2009 a 2010, kdy šlo o bizony staré 8 až 9 tisíc let.

Je klonování fosilního bizona reálné?

Na výzkumu se podílí kontroverzní jihokorejský vědec Hwang Woo Suk, který musel v roce 2006 opustit Soulskou státní univerzitu a jen o vlásek tehdy unikl vězení, kvůli falšování výsledků a obcházení pravidel výzkumu s lidskými embryonálními kmenovými buňkami. Nejen kvůli němu je úsilí ruských vědců považováno za kontroverzní.

„Z mého pohledu rozhodně není možné klonovat zvířata z tkání, jaké byly nalezeny v případě bizona,“ uvedl pro portál Live Science Love Dalén ze Stockholmské univerzity. Podle švédského paleogenetika jsou sice tkáně dotyčné fosilie opravdu ve výjimečně dobrém stavu, vzhledem k okolnostem nálezu je ale přesvědčený, že případná fosilní DNA tohoto bizona je příliš poškozená na to, aby mohla být použitá ke klonování. 

„Ke klonování, jaké se používá u dnešních zvířat, potřebujete mít genom v podobě neporušených chromozómů,“ vysvětluje Dalén. „V našem výzkumu jsme se ale setkali s tím, že i ty nejlépe zachovalé buňky z podobných fosilních tkání mají chromozomy rozbité na milion kousků.“ Nicméně, podle Daléna jsou i jiné možnosti než klonování.

TIP: Čínská biotechnologická společnost vůbec poprvé naklonovala vlka arktického

Ruští vědci by mohli použít postup, s jakým počítají další týmy, které usilují o „vzkříšení“ nedávno vyhynulých druhů, jako je mamut nebo dronte mauricijský. Jde o přepsání genomu v živé buňce dnešního blízce druhu, což by u bizona neměl být problém, pomocí genetického editoru CRISPR. Dalén upozorňuje, že i tento přístup by byl velice náročný, ale šance na úspěch jsou prý oproti klonování nesrovnatelně vyšší.

V sobotu 25. března 2023 zemřel poslední čs. letec britského Královského letectva armádní generál ve výslužbě Emil Boček. Se vzpomínkou na tohoto hrdinu druhé světové války přinášíme dřívější rozhovor, který nám poskytl.

Co vás vlastně vedlo k odchodu z protektorátu?

Ten popud vzešel od prvoválečných legionářů – oni mi to řekli stručně, ale jasně: „My jsme tu republiku vybojovali, a teď to záleží na vás.“ Tak jsme se s kamarádem Bořivojem Sedlákem, jehož otec byl také kdysi v legiích, domluvili a 27. prosince 1939 odešli „lyžovat“ na Slovensko. Nikdo známý, ani rodiče, nevěděli, co chystáme. Když jsem se svěřil staršímu bratrovi, tak nás od útěku zrazoval s tím, že je zatím příliš brzy. My ale na nic čekat nechtěli.

Byl tehdy průchod Slovenskem a Maďarskem náročný?

Pro nás rozhodně jednoduchý nebyl. Přecházet maďarskou hranici jsme měli v Petržalce, ovšem pohled na vojáky na tamním mostě nás přesvědčil, že tudy to nepůjde. Zvolili jsme proto cestu vlakem do Trnavy, čímž jsme se přiblížili k hranici. Po studené noci ve stohu slámy jsme došli do maďarské Galanty (na základě tzv. vídeňské arbitráže z listopadu 1938 muselo Československo odstoupit pás území na jihu Slovenska obývaný maďarskou menšinou, pozn. red.). Mysleli jsme, že máme vyhráno. Bořivoj mi totiž tvrdil, že se máme přihlásit prvnímu zdejšímu policistovi, na kterého narazíme, protože nás pak odešle na francouzský konzulát. Ono to bylo ale úplně jinak.

Zde začaly vaše první skutečné problémy?

Na nádraží v Galantě, kde jsme si chtěli obstarat lístky do Budapešti, nás totiž hned na několik dní zabásli. Než se nám podařilo hranice překročit, zavřeli nás ještě jednou. Nakonec jsme se ale do Budapešti dostali a vyhledali francouzský konzulát. Francouzi nám slíbili podporu, ale záhy jsme se opět dostali do vězení, tentokrát přímo do pověstného budapešťského Tolonczházu.

Jak jste prožíval své první uvěznění mezi kriminálníky?

Jelikož mi ještě nebylo osmnáct let, strčili mne mezi nezletilé – samý Cikán, s nikým se člověk nedomluvil, prostě katastrofa. Brzy se mi ovšem podařilo dostat mezi starší krajany. Drželi nás osmdesát vězňů ve velké hale, kde byl jeden vodovodní kohoutek a jeden záchod. Já si v té mizérii pomáhal prodejem dřevěných jídelních lžiček, které jsem vyřezával nožem z odřezků z vězeňské stolárny. Nakonec jsme tam ztvrdli asi na měsíc.

Pokusili jste se o další přechod?

Maďaři nás, asi dvanáct uprchlíků, převezli opět k hranici do Sence. Když jsme přišli na demarkační linii, naši dva financové vybili pušky a u slovenské celnice nás chtěli předat Slovákům. Ještě předtím se zvedli dva z naší skupiny a šli vyjednávat s Maďary, aby nás za úplatu hodinkami, penězi a fotoaparáty pustili. Neúspěšně. Co teď? Během toho vyjednávání nás nikdo nehlídal a nejbližší maďarská vesnice ležela asi 800 metrů od čáry. Takže jsme se začali pomalu trousit pryč.

Já šel asi pátý. Když to Slováci zjistili, vyběhli z budovy ven, zakřičeli „Stoj!“ a začali střílet. Dal jsem se na útěk a přitom jsem slyšel střelbu z pušek a pak i z kulometů. Co se tam přesně stalo, nevím, později mi ale řekli, že tam dva zastřelili. Nakonec se mi podařilo dostat zpátky do Budapešti a s pomocí lidí z francouzského konzulátu jsem s dalšími dvanácti chlapy a jednou ženou pokračoval k jugoslávským hranicím. Přes dráty jsme se dostali do Subotice, odkud nás poslali do Bělehradu.

A pak jste pokračoval do Francie?

Ano, přes Řecko, Turecko a Egypt. V Marseille, v kasárnách francouzské Cizinecké legie ve Fort Saint-Jean jsme podepisovali papíry na pět let služby. Mezitím ale začala válka na západě, a tak jsme do legie nakonec nemuseli a místo toho se jelo do Agde, kde byl náš československý vojenský tábor. Mě zde proškolili na funkci telefonisty. Naše dva pluky pak brzy odjely za Paříž. Nafasovali jsme pušky z roku 1874 a pět nábojů na zbraň. A já jako mladý blbec šel k výdeji ještě asi třikrát, jen abych měl více munice.

Jak jste prožil první skutečné boje?

Brzy přiletěly německé bombardéry, a už to jelo. Válka se koncem května 1940 rychle změnila v nekončící ústup – silnice neustále ucpávali civilisté. My šli na frontu, přitom na nás Francouzi, vojáci i civilisté volali: „Kam jdete? Vždyť je po válce!“ Jednotky se rychle rozpadaly a pak už každý bojoval na vlastní pěst. My se přitom chtěli dostat zpátky do Agde, což se nám nakonec také povedlo. Francouzský velitel tábora nás ale pak již nechtěl pustit ven. Mně se ale podařilo přihlásit na místo šoféra a s dalšími jsme nafasovali francouzské náklaďáky.

V nich jsme odjeli ke středomořskému přístavu Sète. Tam nás Francouzi odzbrojili, ale nechali nás asi 600 nebo 800 nastoupit na egyptskou loď Rod-el-Farag plující do Velké Británie. Po cestě jsme zastavili v Gibraltaru, kde se z lodí skládal konvoj. Tři dny jsme pak pluli kvůli německým ponorkám pod ochranou válečných lodí směrem na Ameriku, pak se to otočilo a přistáli jsme 12. července v Liverpoolu. Když jsme přišli k bílé bráně do vojenského tábora v Cholmondeley Parku, jeho osazenstvo čekalo, kdo to vlastně dorazil. Byli jsme poslední loď z Francie – po nás už nepřijel nikdo. 

A co vztahy s místními?

Ty byly vždy perfektní a moc kluků se tam dokonce oženilo. Měli jsme tam skvělé jméno, lepší než třeba Poláci.

Bylo těžké se dostat k letectvu?

V srpnu jsem s kamarádem absolvoval nábor. Zkoušky jsem udělal, ale Bořivoj ne. K RAF mne přijali 21. září 1940 a s padesáti dalšími zájemci hned odvezli do školy technického výcviku pro letecké mechaniky v Hednesfordu. 

Emil Boček jako mladík u RAF. (foto: soukromý archiv Emila Bočka - se souhlasem k publikování)

Školení trvalo čtyři měsíce, ale prvních deset z původních padesáti, mezi kterými jsem byl i já, tam zůstalo ještě další dva měsíce. Vycvičili nás totiž jako opraváře v hangáru, kdežto ti čtyřměsíční se starali o mašiny na letišti – doplňovali olej, benzín a tak dále. My dělali hlavně revize a na letišti v Kenley jsme měli na starost především hurricany. Letouny se kompletně prohlížely po každých třiceti letových hodinách.

Jak se z mechanika stane stíhací pilot?

Stát se pilotem byl vždycky můj sen a do výcviku jsem konečně nastoupil na podzim 1942. První měsíc jsme pobývali v Londýně, kde probíhaly opravdu důkladné lékařské prohlídky. Následovala měsíční výuka teorie v Regent‘s Parku a pak létání na dvojplošnících Tiger Moth (de Havilland Tiger Moth, pozn. red.). Instruktoři tam určovali, kdo půjde ke stíhačům a kdo k bombardérům – mě přiřadili ke stíhačům. Nakonec nás několik tisíc nalodili a poslali do Ameriky.

Naším cílem byl kanadský přístav Saint John, odkud se jelo přes Calgary do De Wintonu v Albertě. Čekalo nás tam letiště a začali jsme létat na dolnokřídlých mašinách bez zatahovacího podvozku. Po nějakých hodinách jsme výcvik ukončili a odjelo se do Medicine Hatu, kde už měli harvardy (North American Harvard, cvičné stroje, z nichž mnohé létají dodnes, pozn. red.). Jejich hvězdicové motory dělaly při startu takovej kravál, tak jsme měli pocit, že se asi moc nevyspíme. Létalo se totiž ve dne v noci, soboty i neděle, prostě pořád.

Výcvik jsme ukončili 25. ledna 1944 v hodnosti seržanta. Byli jsme sice hotoví piloti, ale v Británii nás poslali ještě do dvou škol. V té první jsme se učili střílet na pozemní cíle a střemhlavé bombardování a v té druhé létat ve formaci. Odstartovalo dvanáct mašin, seřadily se a už se píchaly mraky a tak dále.

Vzpomínáte si na svůj první operační let?

Přidělili mě k 310. squadroně (310. československé stíhací peruti, pozn. red.) a s ní jsem jej absolvoval 28. října 1944. Doprovázeli jsme dvanáct bostonů, které měly bombardovat německé dělostřelecké baterie na holandském ostrově Walcheren. Po příletu začaly pálit protiletecké kanony, a jak jsem byl na konci squarony, tak jsem se od formace odtahoval. To dělal každý, kdo absolvoval svůj první let, ze strachu, aby ho nesestřelili. Po přistání jsem očekával průšvih a nadávky od velitele, že utržený stíhač bude první sestřelen a kdesi cosi. Nikdo se ale neozýval – zakusil jsem prostě úděl nového pilota.

Jakou nejnebezpečnější situaci jste zažil?

Při výcviku jsem měl 29. srpna 1944 po startu nebezpečnou havárku se Spitfirem Mk.V. Ještě nad ranvejí mi vyplivl motor. Podvozek byl zatažený, já měl uzavřenou kabinu, ale ještě jsem nebyl zajištěný. Rychle jsem proto kabinu otevřel a potlačil motor – letoun šel rychle k zemi. Ještě jsem s ním přeskočil kamennou zídku, jakých je v Anglii kolem malých políček bezpočet. Letoun chytl za stromy a nechal tam kus křídla. Pak už jsem spadl mezi krávy a rychle vyskočil z kabiny.

Jeden civilista mě uviděl a přiběhl. V kabině mezitím něco syčelo, já si zapálil cigaretu a pochopitelně začal hodně nadávat. Angličanovi jsem říkal, ať mi pohlídá mašinu, že si půjdu z blízké farmy zatelefonovat. Plukovník, který pro mne přijel, mě ihned podezříval, že jsem startoval s přehřátým motorem, tak jsem mu sprostě nadal, důstojník nedůstojník. Když se prokázalo, že to nebyla moje vina, blahopřál mi k přežití. Druhý den jsem šel s jinou mašinou na stejný let. Když jsem se vracel, teplota mi začala lítat – chvíli 90, chvíli 120. Dotáhl jsem to na letiště a těsně po přistání vidím stejnou závadu na motoru: vypadené těsnění pod hlavami válců motoru.

Bál jste se při bojových letech?

Proč bych se bál? No když to někoho potká, tak to bude kamarád, ne já. Protože kdybych věděl, že se nevrátím, tak jsem vůbec neodletěl, že?

V době, kdy jste začal bojově létat, už Němce na obloze moc vidět nebylo, že?

My, co jsme doprovázeli bombardéry, jsme akorát jednou honili nad Porúřím raketovou stořiašedesátku messerschmitta (Messerschmitt Me 163 Komet, pozn. red.). Ohlásili jsme se veliteli a šli jsme po něm dva. Dostali jsme se na 800 metrů, už jsem měl odjištěné zbraně, na střílení to ale bylo stále příliš daleko. Jak nás zmerčil, uletěl pryč.

Jak jste prožíval osudový rok 1945?

Létali jsme do konce války. Slyšeli jsme, jak Praha volá o pomoc, a tak jsme si mysleli, že jí skutečně na pomoc poletíme. No tak už se nám malovaly naše znaky na mašiny, pořád se čekalo, až to vyústilo do ztracena. Protože Rusové tady nás „západní imperialisty“ nechtěli! Byli jsme stále v Anglii a naše mašiny musely mít odlítané určité hodiny. Tak my poddůstojníci létali a naši oficíři zatím hráli poker. Stále na letišti v Manstonu, největším v Anglii, kde jsme mimochodem měli 28 proudových stíhaček Meteor, ke kterým směli pouze jejich piloti. Vzletová plocha měřila pět kilometrů a startovali jsme čtyři vedle sebe.

A co návrat domů?

V Manstonu jsme čekali s nafasovanými, zbrusu novými stroji Spitfire Mk.IX na odlet do Československa. Nakonec to dopadlo prostě tak, že jsme letěli 6. srpna 1945, bylo nás 54 a vedl to plk. Hlaďo. Letěli jsme tehdy hodně nízko, abychom viděli tu spoušť – byla to hrůza hrůzoucí, každý barák rozbitý. Po dvou a půl hodinách jsme přistáli v Hildesheimu kvůli doplnění paliva. Začalo ale pršet a padla mlha, takže jsme museli celý týden čekat.

Třináctého srpna jsme konečně odstartovali, ale nemohli jsme letět přímo do Prahy, protože bychom to brali přes ruskou zónu a Sověti nám to nedovolili. Přistáli jsme v Ruzyni, vítal nás generál Boček (Bohumil Boček, který během války působil v čs. armádě na západě i v SSSR, pozn. red.) a nějací Rusáci. Když já jsem se mu hlásil, hned se ptal, jestli nejsme rodina. Říkám mu: „Pane generále, to já nevím.“ Až potom můj bratr, kterého kvůli mně Němci zavřeli a který musel prokazovat svůj árijský původ asi do šestého pokolení, zjistil, že náš otec s ním byl v nejvzdálenější přízni. Ale to se už říkalo, že naše kráva pila z vašeho koryta

První shledání s rodinou muselo být dojemné.

Nejprve platil zákaz jezdit domů. No ale druhý nebo třetí den, zákaz nezákaz, když je někdo šest let venku, tak jsem jel prostě vlakem do Brna. Lidé mě zrazovali, že pokud půjdu pěšky z Brna do Tuřan, jistě mne okradou Rusové. Já jim odpověděl, že s sebou mám „kamaráda“ (pistoli Colt 1911, pozn. red.) a že se nebojím. Doma u nás bývalo vždycky otevřeno, ale když jsem tam přišel, bylo zamčeno. Tak jsem zabouchal. Nic. Přišla matka a ptá se: „Kdo je?“ Tak říkám: „No já!“ Už mě vůbec nepoznala. Když jsem řekl svoje jméno, nastalo velké vítání.

TIP: Nevděčná vlast: Komunistická perzekuce československých letců z Británie

Ve Sluneční soustavě objevujeme stále více těles, na kterých lze předpokládat existenci rozsáhlého podpovrchového oceánu. Převážně jde o měsíce plynných obrů, k nimž se podle nového výzkumu přidávají i měsíce vzdáleného plynného obra Uranu. Zdá se, že jeden nebo možná rovnou dva z jeho 27 známých měsíců by mohly takový oceán mít.

Zmíněný výzkum je založený na starých datech americké meziplanetární sondy Voyager 2, která prolétla poblíž Uranu a jeho měsíců téměř před 40 lety. „Před pár lety jsme zjistili, že měření energetických částic a elektromagnetického pole mohou významně přispět k průzkumu planet,“ uvádí vedoucí výzkumu Ian Cohen z Univerzity Johnse Hopkinse. „Ukázalo se, že pro takovou studii lze použít data, která jsou starší než já.“

Oceány na Mirandě a Arielu

Podle výsledků analýz by podpovrchový oceán mohly mít měsíce Miranda a Ariel. Na jednom či obou z nich zřejmě dochází k výtryskům z takového  podpovrchového oceánu. Badatelé svůj výzkum představili na nedávné výroční konferenci Lunar and Planetary Science Conference a časem ho zveřejní odborný časopis Geophysical Research Letters, kam již byl přijat k publikaci.

Když Voyager 2 v roce 1986 míjel Uran, jeho zařízení Low-Energy Charged Particle detekovalo něco zvláštního. Šlo o elektricky nabité částice, které se vyskytovaly na specifických místech magnetosféry Uranu. Nacházely se v oblasti rovníku Uranu, v blízkosti oběžných drah měsíců Miranda a Ariel.

TIP: Překvapení: Uran má možná ještě dva další temné a velmi malé měsíce

Odborníci si původně mysleli, že se tam inkriminované částice dostaly při magnetické bouři v magnetosféře Uranu. Cohenův tým je ale po detailním prozkoumání původních dat přesvědčen, že takový scénář neodpovídá pozorováním. Vysvětlením by mohly být výtrysky z podpovrchového oceánu na jednom nebo i obou měsících, které působí na částice v okolí. Jak potvrzuje Ian Cohen: „Není neobvyklé, že měření energetických částice přinese první stopu podpovrchového oceánu.“