Přestože Měsíc působí jako suchá a vyprahlá pustina, nachází se na něm až překvapivě velké množství vody. Vyskytuje se na věčně zastíněných místech a odvypařuje se z jeho povrchu během dlouhých lunárních dní. Až doposud ale nebylo úplně jasné, co přesně udržuje dostatečné množství vody v lunárním regolitu. Odpověď nedávno nabídli čínští badatelé, jejichž výzkum v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Nature Geoscience.

Profesor Hu Sen z čínské akademie věd a jeho tým jsou přesvědčeni, že vodu na povrchu Luny udržuje impaktové sklo. Dospěli k tomu díky analýzám materiálu, který z Měsíce na Zemi přivezl v prosinci 2020 návratový modul čínské mise Čchang-e 5. Lunární horniny o celkové hmotnosti 1,7 kg obsahovaly mimo jiné i kuličky impaktového skla, tedy tektity podobné našim vltavínům, které vznikly při nesčetných dopadech meteoritů na povrch Luny.

Sklo plné vody

Analýzy těchto kuliček, které jsou v lunárním regolitu podle všeho naprosto všudypřítomné, odhalily, že obsahují až 0,2 procenta vody. „Naše výsledky ukazují, že impaktová skla na povrchu Měsíce a nejspíš i dalších podobných těles Sluneční soustavy mohou pojmout velké množství vody a pak ji zase uvolnit do vesmíru,“ upřesňuje profesor Sen. „Tato voda přitom na Měsíci vzniká působením částic slunečního větru.“

Výzkum čínských vzorků z lunárního povrchu prozradil, že kuličky impaktové skla, které se na Měsíci běžně vyskytují, obsahují nemalé množství vody. (zdroj: Chinese Academy of Sciences, Sen Hu, CC BY-SA 4.0)

Sluneční vítr tvoří proud částic, z nichž valnou většinu představují protony, tedy vlastně atomová jádra vodíku. Když sluneční vítr zasahuje lunární povrch, dochází k interakcím zmíněných protonů s místními horninami. Při tomto procesu neustále vzniká voda, která pak může proniknout do kuliček impaktového skla.

TIP: Lunární orbiter LRO pozoroval molekuly vody hopsající po povrchu Měsíce

Voda vniká do těchto kuliček pomocí procesu difuze, čili samovolného rozptylování částic v dostupném prostoru, na základě jejich náhodného pohybu. Čínští vědci odhadují, že skleněné kuličky na Měsíci obsahují 300 miliard až 270 bilionů kilogramů vody. Horní odhad představuje asi polovinu vody Erijského jezera v Severní Americe. Podstatnou výhodou je, že vodu z kuliček lze snadno získat, což mohou využívat budoucí obyvatelé Měsíce.

Soudobé zmínky o králi Artušovi jsou natolik ojedinělé a nejasné, že se nelze divit historikům, kteří označují tuto postavu za zcela nereálnou. Například ve velšské básni Y Goddodin, která pochází asi z roku 600, je zmínka o jistém pokusu o dobytí pevnosti: „Do zdí pevnosti černé vrány přivedl, avšak Arthur nebyl mezi chrabrými muži v bitvě.“ To by značilo, že Artuš (Arthur) měl pověst válečníka. Spekuluje se ale o tom, že tento verš byl do básně přidán až s odstupem šesti set let. Podobně nejasná zmínka je ve velšské elegické básni Žalozpěv pro Gerainta, jež vznikla kolem roku 500, tedy ještě za Artušova života.

Asi nejpodstatnější je pro nás zápis mnicha Gildase, který někdy před polovinou 6. století popsal slavnou bitvu u hory Badon (Mons Badonicus), v níž měl podle pozdějších kronikářů Artuš zvítězit a definitivně tam porazit saské nájezdníky, kteří útočili na původní keltské obyvatelstvo Británie. Jenže Gildas ve svém díle O zničení a dobytí Británie jmenuje jako vítěze této bitvy jistého Ambrosia Aureliana, podle jména Římana, ve skutečnosti však romanizovaného Britona. Podle toho pak někteří badatelé usoudili, že legendárním „králem Artušem“ byl právě on. Pojďme se ale napřed podívat na situaci v tehdejší Británii.

Na troskách civilizace

Po odchodu Římanů zůstala původní římská provincie Britannia bez centrálního a pevného velení. Za těchto okolností ani soustava pevností, ani četné římské civilizační vymoženosti včetně vojenského vybavení a taktiky nemohly stačit, aby se toto území neocitlo pod obrovským tlakem Piktů ze severu (z dnešního Skotska zvaného tehdy Kaledonie) zpoza Hadriánova valu a také ze západu od irských Skotů (teprve později se jméno tohoto etnika přeneslo na zemi, kterou během dlouhých staletí bojů zabrali).

Romanizovaní Britoni se dělili na mnoho kmenů. Někteří si více oblíbili římský způsob života, jiní se naopak klonili ke keltským tradicím. Projevovalo se to v i náboženském vyznání. Téměř všichni se už sice obrátili ke křesťanství, ale zatímco jedni se více přikláněli k římskokatolickému vyznání, druzí vyznávali takzvané pelagiánství mnicha Pelagia, který hlásal přirozenou svobodu člověka, přičemž Ježíš neměl být předurčený Boží syn, ale pouze dobrý mravní příklad pro lidstvo. Do této víry se pak snáze daly zakomponovat staré keltské tradice, což jisté části kmenů vyhovovalo.

Souboj draků

Po počátečním zmatku se podařilo kmeny víceméně sjednotit Vortigernovi, králi Powysu, jenž získal titul velekrále – pendragona čili draka ostrova. I podle toho dostal v pozdějších artušovských mýtech do znaku toto zvíře. Vortigern brzy zjistil, že obrana proti divokým Piktům a Skotům bez podpory římské armády je prakticky nad jeho síly, proto si pozval na pomoc roku 449 germánský kmen Jutů. Ti se nakonec proti Britonům obrátili, a aby toho nebylo málo, pozvali si na pomoc své spřízněné germánské kmeny Anglů a Sasů. Na Vortigernovi tak navždy ulpěla vina za to, že do Británie přivedl nové zavilé nepřátele. Germáni totiž poté na ostrovy útočili po několik staletí, než prakticky ovládli území dnešní Anglie.

Když Vortigernův vliv a moc utrpěly značné šrámy, využil toho Ambrosius Aurelianus. Vůdce římskokatolické strany Vortigerna zastínil a možná i porazil a přemohl, ale podrobnosti o tomto zápolení nám chybějí. V každém případě se tento souboj dvou draků (bílého a rudého) dostal do pozdějších artušovských pověstí, protože král Artuš měl být Ambrosiovým synovcem.

Proměny Ambrosia

Jejich zápolení zmiňuje už mnich Nennius v 9. století, ale ještě ho nespojuje se samotným Artušem. Ambrosius měl podle něj zastrašovat Vortigerna a jeho královské čaroděje, protože sám vládl nadpřirozenými schopnostmi. Navíc měl být synem římského konzula, nebo dokonce pocházet z císařské rodiny. Vortigern mu nakonec musel ustoupit a poskytnout všechna království v západní části Británie, zatímco se sám uchýlil na sever.

Nennius označuje Ambrosia za „krále mezi všemi králi britského národa“. Tento příběh ve 12. století převyprávěl Geoffrey z Monmouthu, jeden ze zakladatelů artušovských legend. Ve svém díle Historie králů Británie vychází z Nennia i starších dostupných pramenů, ale jakožto zdatný literát si celý příběh domýšlí a přidává do něj spoustu legendistických prvků.

Ambrosia ostatně mírně přejmenoval na Aurelia Ambrosia a učinil ho starším bratrem legendárního Uthera Pendragona, jehož známe jako Artušova otce. Ačkoliv ponechal ještě Aurelia jakožto hlavního Vortigernova protivníka (v pozdější tradici už Vortigern bojoval přímo s Utherem), odňal mu nadpřirozené schopnosti, které namísto toho vložil do přidané postavy čaroděje Merlina (ten ve velšských legendách vystupuje jako Myrrdin Wyllt), jenž se s Aureliem domluvil.

Následně měl však Aurelius Ambrosius zemřít a své království odkázat mladšímu bratrovi Utherovi, do té doby v podstatě neznámému. Pak už následuje známý příběh o tom, kterak se Uther bláznivě zamiloval do Igraine (Igerny), ženy svého vazala, a tak ho Merlin propašoval za ní do hradu Tintagel, přičemž ho proměnil v jejího manžela. Uther s Igraine tam při té příležitosti zplodili Artuše.

Vítěz od hory Badon

Nyní se ale vraťme zpět do historie k legendární bitvě u hory Badon, která se mohla odehrát roku 487 či 496, podle jiných zdrojů dokonce až roku 516. Gildas v 6. století popsal tohle zásadní vítězství Britonů poté, co Anglové a Sasové „smočili (svůj) rudý a divoký jazyk v západním oceánu“, jako zásluhu Ambrosia Aureliana. Právě on měl zorganizovat odpor keltských kmenů a úspěšně Sasy zahnat, takže na několik desetiletí přestali na Británii dorážet.

Jenže v již zmíněném díle mnicha Nennia z 9. století měla být bitva završením série dvanácti vítězství skvělého vojevůdce Artuše. Je zajímavé, že Nennius ho ještě neoznačuje za krále, ale tituluje ho dux bellorum, tedy jako válečného (voje)vůdce, a přesně vyjmenovává místa všech dvanácti střetů, což napovídá, že se zřejmě zachovaly v ústní tradici. V každém případě se vítězství u Badonu bere jako naprosto zásadní a uvádějí ho i legendy, byť neznáme ani lokalizaci této hory (uvažuje se o římském městě Bath čili Aquae Sulis).

Hledání historické předlohy

Mohl být tedy Ambrosius předobrazem krále Artuše? Je jasné, že většina dějů z artušovských cyklů jsou až pozdější literární díla. A tak si musíme ujasnit, koho vlastně chceme za historického Artuše označit. Jistě to nebyl král sedící u kulatého stolu na bájném Camelotu, jehož samotná existence je také předmětem diskusí. Pokud bychom hledali jen vítěze od Badonu, pak mohlo jít o Ambrosia. Nicméně je třeba vzít v potaz, že jméno Artuš bylo v tehdejších keltských aristokratických rodinách velmi oblíbené a časté. Takže pokud se v nejasných písemných zprávách objevuje Artuš jako úspěšný vojevůdce, mohlo jít prakticky o kohokoliv z keltské Británie. Je dokonce pravděpodobné, že takových vítězných Artušů bylo více, což se v pozdější tradici mohlo odrazit v chápání tohoto jména jako jakéhosi synonyma úspěšného válečného velitele.

Zvážit musíme i možnost, že Artuš u Badonu bojoval také, ať už pod Ambrosiem, či jako rovnocenný velitel, ale Gildas ho zkrátka z nějakých důvodů nezmínil. V ústním podání se ovšem zachovat mohl. Stejně tak nelze vyloučit, že byl Ambrosiovým příbuzným, jak naznačují legendy přes mytickou postavu Uthera Pendragona. Vypadá to tedy, že předobrazem Artuše byl nějaký úspěšný vojevůdce (či vojevůdci) toho jména. Téměř jistě to však nebyl král, což ostatně potvrzuje i mnich Nennius. Panovníkem se Artuš stal až ve středověkých legendách.

V souvislosti s královským titulem se nicméně uvažuje i o jméně Riothamus, což byl historicky doložený král Britonů. Ten se sice vyznamenal v boji proti Germánům, ale podle moderních badatelů jednak žil spíše kolem poloviny 5. století (tedy asi 50 let před Artušem) a jednak zřejmě nevládl v Británii, ale v dnešní francouzské Bretani, kam se uchýlila část Keltů z ostrovů a kde se také mohl stát spojencem římských císařů. A tak lze Riothama ze seznamu možných Artušů spíše vyškrtnout.

Padlý skotský princ

Poslední historickou postavou, která se dá do jisté míry ztotožnit s Artušem, je skotský princ Artúr Mac Áedán. Šlo o nejstaršího syna krále Áedana, který vládl království Daldriada na západním pobřeží dnešního Skotska. Založili ho v 6. století nájezdníci z kmene Skotů, kteří přišli původně z Irska, ale pak museli bránit své nově dobyté území v Británii proti zdejším Piktům a také dotěrným Anglům a Sasům. Princ Artúr zřejmě častěji vedl šiky svého otce do bitev a padl kolem roku 590 (či 596) v boji proti piktskému kmeni Miathů. Zdá se, že jeho poslední zápas se odehrál někde severně od řeky Forth, v okolí dnešního skotského hradu Stirlingu, kde Miathové sídlili.

Princovo jméno a lokalita zmíněné bitvy ho spojuje s bájným Artušem, který měl podle autorů legend padnout v bitvě u Cammlamnu roku 537 společně s jistým Medrautem, což byl v pozdějších verzích legendy Artušův nechtěný a vzbouřený syn Mordred. Tato bitva měla završit jeho vládu a naznačuje rozkol mezi rytíři kulatého stolu, ale její lokalizace je nejasná, podobně jako u Badonu. Víceméně panuje shoda jen v tom, že se měla odehrát někde na severu.

Není bez zajímavosti, že kousek od skotského Stirlingu se nachází místo jménem Camelon, kde se odehrála poslední bitva prince Artúra. Problém tkví v tom, že Artúr mac Áedán žil zhruba půl století po námi hledaném vítězi od Badonu. Nicméně už jsme naznačili, že pozdější legendy spojily dohromady osudy několika mužů a není vyloučené, že jedním z nich mohl být i tento skotský princ.

Americká vládní agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí CDC před několika týdny varovala před široce užívanými očními kapkami EzriCare Artificial Tears, které vyrábí indická farmaceutická společnost Global Pharma. Ukázalo se, že tyto oční kapky souvisejí s velmi rezistentním kmenem nebezpečné bakterie Pseudomonas aeruginosa.

Bohužel již došlo k tomu, že řada lidí kvůli těmto kapkám onemocněla závažnými infekcemi. V polovině března byla tato infekce diagnostikována u 68 pacientů v celkem 16 státech USA. Doposud osm lidí přišlo o zrak a dalším čtyřem pacientům museli lékaři chirurgicky vyjmout jedno oko. Již dříve zemřel kvůli nákaze z očních kapek jeden člověk. Nově se objevila další dvě úmrtí. Kontaminované oční kapky mají tedy na svědomí již tři lidské životy a není vyloučeno, že se počet obětí bude ještě dál zvyšovat.

Útok rezistentních pseudomonád 

Pseudomonas aeruginosa je velmi všestranná bakterie, která žije v mnoha různých prostředích, od destilované vody až po letecké palivo. Je známá tvorbou velmi odolných biofilmů, díky nimž přežívá i drsné metody dezinfekce. V tomto případě jde o kmen bakterie, který byl v USA zaznamenán vůbec poprvé. Je rezistentní nejen k antibiotikům karbapenemům, ale také k beta-laktamovým antibiotikům. Proto je infekce tímto kmenem, který dostal označení VIM-GES-CRPA obzvláště těžké léčit. 

TIP: Smrtící bakterie: Americký Wisconsin čelí epidemii se 17 mrtvými

Odborníci varují, že podobných případů bude jen přibývat. Zvláště pacienti s nízkými příjmy se uchylují k přípravkům, které pocházejí od ne zcela spolehlivých výrobců či distributorů. Vzhledem ke stále silnějším rezistencím se takové infekce mohou šířit, aniž bychom měli dostatek účinných prostředků k jejich léčbě.

Američtí distributoři indických kapek EzriCare mezitím stáhli dotčený produkt z trhu, přestože podle nich vyšetřování zatím neprokázalo přímou souvislost mezi očními kapkami a ohniskem nákazy.

V legendární scéně z Obecné školy žáci navzdory varování kantora olizují zmrzlé zábradlí, načež se jim k němu přilepí jazyk. Řada zvídavých diváků pak neváhala vyzkoušet, zda je něco takového možné. A zatímco v mnoha filmech si režiséři realitu poněkud přikrášlují, v tomto případě se Jan Svěrák nemýlil.

TIP: Vystydne nápoj rychleji, když se míchá?

Při kontaktu jazyka se zmrzlým kovem skutečně hrozí, že se k němu tkáň přilepí. V teplotách pod bodem mrazu totiž zábradlí či jiný kovový předmět coby dobrý vodič okamžitě odčerpá teplo z té části těla, jež se ho dotkne, a případná přítomná tekutina obratem zmrzne. Konkrétně u jazyka se pak zmrzlé sliny chovají jako dokonalé lepidlo, zatímco dlaň bývá zpravidla suchá, a přilepení proto hrozí, jen pokud bychom ruku na kovu drželi příliš dlouho. Jediný způsob, jak jazyk bezpečně uvolnit bez krvavého zranění, spočívá v ohřátí zábradlí tak, aby zmrzlé sliny roztály.

Při posledním pokusu prolomit italské linie na Piavě v červnu 1918 utrpěla rakousko-uherská armáda těžkou porážku. O pár měsíců později už byla situace na všech frontách pro centrální mocnosti neudržitelná. Italské síly se mezitím zotavily a počkaly si, až rozklad v protivníkově armádě dosáhne vrcholu. Velení navíc naplánovalo začátek ofenzivy symbolicky na výročí potupné porážky u Caporetta (24. října–12. listopadu 1917).

Útok na levý břeh řeky Piavy a Monte Grappa zahájilo sedm italských, dvě britské a jedna francouzská divize. O dva dny později Britové překročili řeku a dohodové síly začaly rozšiřovat předmostí za pomoci intenzivní dělostřelecké palby. Přestože rakousko-uherské jednotky místy úspěšně odolávaly nepříteli, velení nemělo dostatek záloh a bylo jasné, že nedokáže příval zastavit. Italové se svými spojenci vytvořili za řekou předmostí o šířce 10 a hloubce 20 km a rozklad císařské armády byl stále zřetelnější. Vojáci odmítali poslouchat rozkazy, takže důstojníci nedokázali zorganizovat efektivní protiútoky. Po ozbrojených silách se záhy začal rozpadat i samotný stát, jehož součásti vyhlašovaly samostatnost. 

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Zdecimované divize mezitím zahájily ústup za řeky Livenza a Tagliamento, obránci Monte Grappa se drželi až do 29. října. Den poté Italové dobyli Vittorio Veneto a polní maršál Svetozar Borojević požádal vrchní velení o okamžité jednání o uzavření příměří. To nakonec delegáti podepsali ve Ville Gusti s platností od následujícího dne. Císařští generálové však nařídili zastavit palbu už v noci z 2. na 3. listopadu, proto v závěrečných dnech bitvy padlo do italského zajetí velké množství ustupujících vojáků. 

Na západním břehu řeky Nil, asi 435 kilometrů jižně od Káhiry, se rozkládá archeologická lokalita Abydos. Bývalo to jedno z nejstarších měst starověkého Egypta a rovněž jedno z jeho z nejvýznamnějších náboženských center. Během vykopávek ve zdejším chrámu slavného faraona Ramesseho II. si archeologové nedávno připsali pozoruhodný nález.

Zmíněný chrám v Abydu zde stojí již déle než 4 300 let a je osvědčeným zdrojem zajímavých archeologických objevů. Sameh Iskandar z Newyorské univerzity a jeho kolegové zde narazili, kromě dalších zajímavých věcí, i na více než dva tisíce mumifikovaných hlav beranů s rohy. Kromě mumifikovaných hlav badatelé objevili i mumie dalších zvířat – psů, ovcí, koz bezoárových nebo skotu.

Beraní hlavy z Abydu. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC BY-SA 4.0)

Tyto nálezy pocházejí z ptolemaiovského období starověkého Egypta, které zahrnuje tři století před dobytí Egypta Římskou říší v roce 30 před naším letopočtem. Podle vyjádření egyptského ministerstva cestovního ruchu jde zřejmě o děkovné obětiny, které souvisely s ohromným významem faraona Ramesseho II. Tento faraon sice byl v té době déle než 1 000 let po smrti, stále se ale těšil mimořádné vážnosti mezi zdejšími obyvateli. 

TIP: Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic

Iskandarův tým na místě narazil i na mnohem starší nálezy, včetně například pozůstatků velké luxusní stavby pocházející z časů 6. dynastie, tedy z období takzvané Staré říše. Archeologové v Abydosu dále nalezli několik soch, papyry, pozůstatky koženého oblečení a pozůstatky bot.

Během čekání na autobus v severolondýnském Muswell Hill se kolem Lauren O'Harové mihla černobílá chlupatá koule. V první chvíli si žena myslela, že jde o kočku, teprve po chvíli ji došlo, že jde o mnohem exotičtějšího návštěvníka – ulicemi britské metropole se potuloval skunk.

Domovem skunků pruhovaných (Mephitis mephitis) jsou řídké lesy severní Ameriky. Kde se ale tato šelma vzala v ulicích Londýna? Skunci jsou velmi inteligentní, zvídaví a učenliví, což jsou zřejmě důvody, proč jsou skunci chováni jako domácí mazlíčci. Skunci mají pověst zapáchajících tvorů – jde o jejich způsob obrany, kdy jsou v případě ohrožení schopni vystříknout s pozoruhodnou přesností výměšky svých pachových žláz až na vzdálenost tří metrů. Zápach tohoto pižma lze přirovnat ke směsi česneku, sirouhlíku a spálené gumy. Zápach je velice nepříjemný, navozuje pocit zvracení a citlivějším lidem může dokonce navodit mdloby. Domácím mazlíčkům ale bývají tyto pachové žlázy odstraňovány.

TIP: Ztracený pes ujel 160 kilometrů v taxi, než se vrátil majitelce

Přestože výskyt skunka v Anglii rozhodně nepatří mezi běžné úkazy, několik kusů se ve zdejší volné přírodě občas vyskytne. V roce 2017 byl například ochycen skunk v Surrey v jihovýchodní Anglii a v roce 2009 byla nalezena celá kolonie skunků v oblasti Forest of Dean, v západní části hrabství Gloucestershire.

Současnost nás častokráte vrátí do minulosti. Dávné události a vztahy ožívají v nových souvislostech. Stalo se tak nedávno: centrem pozornosti tuzemských i zahraničních médií a sociálních sítí se stalo město Kaliningrad. Nebo jak se nazývá českým jménem – Královec. Recesistické články udávaly, že proběhlo referendum, ve kterém občané Královce žádají o připojení k Česku. Pod onou petici se podepsalo více než 6 tisíc lidí a těch, co požadovalo připojení Královce, bylo téměř 100 %! Reagovali tak na propagandu ze strany Ruska vůči Ukrajině. Humor zkrátka dokáže na čas proměnit i jinak tíživou skutečnost.

Königsberg

Kaliningrad leží na území mezi Litvou a Polskem, v místech, kde řeka Prygola ústí do Baltského moře. Význam má především strategický, protože toto dnes ruské území leží u Baltického moře a jeho přístav nikdy nezamrzá. Funguje tedy nejen coby dopravní námořní cesta, ale také je klíčový pro vojenský obranný systém.

Součástí tehdy Sovětského svazu se Kaliningradská oblast stala na základě poválečných jednání mezi Stalinem a Winstonem Churchillem. Původní německé obyvatelstvo muselo své domovy opustit a roku 1946 ztratilo město i svůj původní německý název Königsberg – tedy v překladu Královská hora.

Rytířský slib

V době, kdy Přemysl Otakar II. nastoupil na trůn, řídil církev vlivný papež Inocenc IV. Stejně jako ostatní tehdejší vládci potřeboval český král získat jeho přízeň. Bez papežova souhlasu se nedalo takřka nic dělat. Přemysl Otakar II. proto papeži v zimě 1254 slíbil, že povede křižáckou výpravu proti pohanským Prusům, kteří měli být přivedeni k víře. Zřejmě chtěl hlavu církve přesvědčit, že je dobrým křesťanem – ale plánoval si u něj také vyprosit jistou záležitost – uvažoval totiž o rozvodu. A samozřejmě doufal, že získá další území – právě polské země mohly být do budoucna zajímavým teritoriem. Spolu se svým panovníkem vyrazili na křížovou výpravu i čeští šlechtici, kteří toužili získat válečnou slávu. Ostatně ta se v dané době velmi cenila.

Cíl? Pobaltí

Když Přemysl Otakar II. stanul v prosinci roku 1254 v čele křížové výpravy, bylo mu zhruba 22 let. Pohanští Prusové obývali oblast jihovýchodního Baltiku a jejich sousedé, křesťanský řád německých rytířů, s nimi sváděl dlouhé boje. Zima hrála vojsku do karet. Na území Pomořanska a Pruska se totiž nacházelo množství jezer a močálů. A teprve když zamrzly, vojáci mohli bezpečně postupovat k vytčenému cíli.

Výpravu tehdy provázel i olomoucký biskup Bruno, sám totiž pocházel ze severoněmeckého území. Mohl tedy přispět nejen zkušenostmi, ale samozřejmě se měl také ujmout evangelizace pohanů. Celá výprava prý čítala kolem 60 tisíc mužů. K Přemyslu Otakarovi II. se totiž přidávali šlechtici z dalších německých území, například z Porýní či Míšeňska.

Nezbytná obrana

V polovině ledna 1255 se Přemysl Otakar II. setkal s velmistrem německých rytířů Poppem z Osterny. Český panovník přijal řád pod svou ochranu a potvrdil jeho svobody. Aby však křesťané mohli strategicky ovládat Pobaltí, museli vybudovat pevnost, která měla dobyté území chránit. Chystali ji už delší dobu – a pojmenovali právě podle svého spojence. Koenigsberg či Královec tak měl oslavit Přemyslovo úspěšné tažení a jeho zásluhy o ovládnutí oblasti. Panovník měl dokonce navrhnout přímo místo, kde němečtí rytíři tuto pevnost založili, jak se dočítáme u kronikáře řádu Petra z Dugsburga. To se už ovšem dostáváme na pole legend a nejspíš i fikcí.

Z časových důvodů se český král samotného aktu založení města či základů pevnosti zúčastnit nemohl. To potvrzuje také historička Eva Doležalová a vysvětluje: „Asi se oteplilo, a tak nebylo jednoduché v daném tažení pokračovat. Navíc krále zastihla zpráva o úmrtí papeže Inocence IV. a panovník se tak musel vrátiti domů.“ V únoru 1255 se tak účastníci křížové výpravy zase ocitli doma.

Co se podařilo

Vyjma jediné větší bitvy, jež proběhla u Radavy, se Přemyslovi křižáci nesetkali s žádným vážnějším odporem. Podařilo se jim i pokřtít řadu Prusů. Řád německých rytířů mohl díky pomoci českého vojska stabilizovat svou moc a na dobytých územích prosperovat i hospodářsky. Jak už to bývá, historické události si často žijí svým vlastním životem. Nejinak tomu bylo i v případě Přemyslovy křížové výpravy.

Už za pár desítek let například kronikář Přibík Pulkava z Radenína nešetřil superlativy – zveličil a přimyslel si, co mohl. Napsal mimo jiné, že: „Město a hrad pojmenoval Přemysl na svou památku Koenigsberg, což znamená Hora Královská. A protože to Přemysl mocnou paží učinil jako první, dodnes kdykoliv zmíněné město s celou sambijskou provincií táhne proti křesťanům nebo pohanům, vždy nese spolu s pruským maršálkem českou královskou korouhev.“

Zajímavostí je, že také historik František Palacký píše o „šťastně provedené výpravě“, která dle jeho slov „zvýšila velice vážnost krále českého v Evropě“.

Není český

Přestože Přemysl Otakar II. stál v čele oné křížové výpravy, dle slov Evy Doležalové „se mu z toho trvalé zisky nepodařilo zajistit. A co se týká Královce, došel do jeho blízkosti a pravděpodobně o daném místu jako o strategickém bodu uvažoval, ale zřejmě dal pouze souhlas k založení nějaké pevnosti, ze které pak město vyrostlo“.

TIP: Kaliningradská oblast: Chřadnoucí pruský otisk na Baltu

„Dané území nikdy nepatřilo k českým zemím a nárokovat si ho by bylo pravděpodobně absurdní i pro samotného Přemysla Otakara II,“ zdůrazňuje historička Eva Doležalová.

Řád německých rytířů

Jeden z největších křesťanských řádů středověku vznikl ve 12. století v Jeruzalémském království na území pozdější Palestiny. Jeho členové se účastnili křížových výprav do Svaté země i na severovýchod Evropy, především do oblasti Východního Pruska a Pobaltí. Zde také na čas vznikl jakýsi samostatný stát řádu německých rytířů. Dnes má organizace mužskou i ženskou větev v řadě zemí Evropy, včetně Česka. Angažuje se ale už hlavně v oblasti zdravotnické a charitativní. Znakem řádu je černý heroldský kříž na stříbrném poli.

Jestliže se hovoří o bombardovacích letadlech druhé světové války, hlavní pozornost získávají stroje německé, britské a americké. Přinejmenším na Západě se však občas zapomíná, že svou úlohu v konfliktu sehrávaly též bombardéry letectva Rudé armády. Ačkoli strategický význam jejich nasazení nebyl zdaleka tak rozhodující jako v případě angloamerických sil, velice se osvědčily v rámci taktického použití na bojišti. Dokládá to např. lehký bombardér Tupolev Tu-2, jenž se svými kvalitami jednoznačně řadil mezi světovou špičku.

Letoun navržený ve vězení

Nový sovětský bombardér nevznikl snadno mj. proto, že jeho konstruktér, slavný Andrej Nikolajevič Tupolev seděl od roku 1937 uvězněn. Prvotní zadání znělo na čtyřmotorový letoun pro střemhlavé útoky, ale nejen pověřený konstruktér rychle pochopil, že takový stroj by byl dosti nepraktický. Na Sověty poté velmi zapůsobil německý Junkers Ju 88, takže se zadání změnilo a Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz vyvinout dvoumotorový stroj. Ten měl dosahovat lepších výkonů než jeho německý protějšek. 

Měl být použitelný nejen pro střemhlavé útoky, ale také pro horizontální či dálkové bombardování a v neposlední řadě pro shazování torpéd. Tupolev pracoval výjimečně rychle, jelikož vývoj stroje s kódovým označením Samoljot 103 začal 1. března 1940 a již 3. října téhož roku stál na startu připraven prototyp ANT-58. Poháněla jej dvojice motorů Mikulin AM-37 s výkonem po 1 100 kW. Letoun měl tříčlennou osádku. Pozoruhodný a charakteristický prvek představovaly dvojité svislé ocasní plochy. Značný zájem přitáhla též nezvykle objemná pumovnice, jež fakticky vyplňovala většinu střední části trupu za kabinou a dovedla pojmout až 4,5 tuny bomb.

Letoun navíc nesl dva 20mm kanóny ŠVAK vestavěné do křídla a několik 7,62mm kulometů ŠKAS v zádi kabiny a břišním střelišti. ANT-58 se poprvé vznesl 29. ledna 1941 a hned od počátku vykazoval vynikající výkony co do rychlosti, doletu i dostupu. Výrazně překonával vše, co mělo sovětské letectvo v této kategorii k dispozici. Přece jen ale šlo o pokusný prototyp na začátku vývoje, prakticky nezpůsobilý pro hromadnou výrobu.

Tupolev se snažil nedostatky odstraňovat, a tudíž postavil druhý exemplář nazvaný ANT-59 s přepracovanou kabinou a přidaným záďovým střelištěm, což zvýšilo počet členů osádky na čtyři. K jeho pohonu použil hvězdicové motory Švecov AŠ-82, jež sice znamenaly snížení maximální rychlosti o zhruba 100 km/h (první prototyp ANT-58 dosahoval až 640 km/h), avšak vyznačovaly se mimořádnou spolehlivostí.

Sériové Tu-2 míří do války

Druhou výhodou nových motorů byla dostupnost ve velkých počtech, neboť se předpokládalo skutečně masové vyrábění nového bombardéru. V září 1941 začala sériová produkce varianty, jež měla tovární označení ANT-60. Vzdušné síly ovšem ofi ciální označení pořád nepřidělily a těchto strojů se nakonec zhotovilo pouze devatenáct kusů, jelikož továrna v Omsku se poté musela přeorientovat na výrobu potřebnějších stíhaček.

Andrej Tupolev však dále pracoval na zdokonalování svojí konstrukce a v roce 1942 zkonstruoval tři prototypy ANT-61, jež úspěšně absolvovaly testy v rámci státních zkoušek a poté putovaly přímo na frontu(!) u města Kalinin (dnes Tver), kde se rovněž setkaly s úspěchem. Tehdy se poprvé objevilo také oficiální označení sovětského letectva, totiž Tu-2.

Také válečná situace se v letech 1942–1943 změnila, a tak sovětská vláda nařídila závodu v Omsku, aby opět začal vyrábět bombardéry. Nejednalo se ovšem o letouny podle standardu ANT-61, neboť proběhly další menší změny konstrukce a hlavně byly k dispozici nové přeplňované motory AŠ-82FN. První exemplář definitivní verze, jež obdržela jméno Tu-2S (tj. „Sériový“), poprvé vzlétl 26. srpna 1943.

Na jaře 1944 pak první sériové kusy dorazily k bojovým jednotkám, kde vyvolaly (mj. díky obrovské nosnosti zbraní) velké nadšení. Zesílení se dočkala i výzbroj. Místo 7,62mm kulometů nyní letoun disponoval ve všech střelišťích 12,7mm kulomety UB. Letadlo nyní kromě pumovnice neslo zbraně také pod vnějšími závěsy, a to nejen bomby, ale též neřízené rakety; celková nosnost výzbroje se blížila čtyřem tunám. Jako první použily bombardéry Tu-2S letecké síly Karelského frontu (konkrétně 13. letecká armáda) proti finským a německým jednotkám.

Nová letadla se vysoce osvědčila, protože při velikosti a výtečné obratnosti lehkého bombardéru (Sověti zaznamenli i případy úspěšných vzdušných soubojů s německými stíhači!) přinášela nosnost zbraní a dosah prakticky na úrovni bombardérů středních. Úspěch Tu-2 vedl i k tomu, že se jeho konstruktér dostal opět „na výsluní“ a získal zpět i ztracenou přízeň samotného Stalina.

Další nasazení

Sériová produkce Tu-2 se stupňovala a letoun získával na důležitosti. Útoky těchto strojů se staly nezbytnou součástí příprav na dobývání fanaticky bráněných měst v Polsku a Německu. Vrchol jejich nasazení pak přinesla bitva o Berlín, který bombardovaly stovky těchto strojů. To ale ještě neznamenalo konec kariéry tohoto vynikajícího letounu, jelikož lehký bombardér od inženýra Tupoleva hrál důležitou úlohu i při porážce japonské Kwantungské armády v Mandžusku.

Výroba pak pokračovala i nadále, protože Tu-2 se skutečně mimořádně osvědčil. K 1 111 kusům, jež vznikly během války, vyrobily továrny po jejím skončení ještě 1 146 dalších. Nejednalo se ale pouze o Tu-2S, neboť v menších počtech putovaly k jednotkám i jiné verze.

TIP: Konstruktér Andrej Tupolev: Za vývoj letadel deset let nucených prací

Celkové číslo 2 257 vyrobených Tu-2 zahrnuje i několik kusů dálkových letounů Tu-8 a Tu-10. Výtečné lehké bombardéry sice velení od bojových útvarů krátce po konci války stáhlo, u cvičných útvarů však zůstaly do poloviny 50. let. Velký díl práce pak odvedly pokusné letouny, na nichž se testovaly mj. sovětské proudové motory. Tu-2 působily též v letectvech sedmi dalších zemí, a to Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Indonésie, Číny a KLDR. Nelze se asi divit, že podle mínění řady ruských expertů se stal Tu-2 nejlepším lehkým bombardérem celé války. 

Studenti farmakologie z Rutgers University v New Jersey spolupracovali s tamní organizací Eating for Your Health alias „jídlo pro vaše zdraví“ a zapojili do svého experimentu 58 dobrovolníků. Ti dostali za úkol si po dobu deseti dnů připravovat zdravé snídaně a po jídle vždy zaznamenat, jak se cítí. Kromě receptů a pracovních postupů přitom obdrželi také přehled nutričních hodnot příslušných potravin a své dojmy měli sdílet s ostatními účastníky. 

Pevně rozhodnuti

Výsledky 37 osob, které výzvu dotáhly do konce, nabídly následující závěr: 86 % dobrovolníků bylo přesvědčeno, že své stravovací návyky do budoucna změní k lepšímu, a zhruba stejné procento se rozhodlo nadále volit pestřejší škálu potravin. Necelá polovina účastníků se po zkušenostech se zdravými snídaněmi rozhodla zařadit do jídelníčku víc vlákniny a bezmála dvě třetiny jich dospěly k závěru, že si budou jídlo na další den připravovat večer předem, aby měli víc pod kontrolou, co svému tělu dopřávají.

Udělat první krok

Marion Reinsonová, výkonná ředitelka Eating for Your Health, uvádí: „Změna návyků může být náročná, ale naše studie prokázala, že díky pozorování a zapisování vlastních prožitků lze dosáhnout dlouhodobého efektu. Experimentování s potravinami či recepty a naslouchání reakcím vlastního těla i jejich pochopení znamená první krok k trvale udržitelnému způsobu stravování, který vám bude vyhovovat.“

TIP: Experiment s vlastním zdravím: Jak se na nás podepíše měsíc na prefabrikované stravě?

Farmakoložka Mary Wagnerová z Rutgers University pak dodává, že ke změně životního stylu mohou přispívat i lékárníci, pokud si na své klienty udělají čas a jejich snahu o změnu špatného přístupu ke stravování podpoří.