Lidé po celou dobu existence našeho druhu milují moře. Rádi se zdržujeme v jeho blízkosti a snad ještě raději využíváme jeho pohostinnosti, zejména pokud jde o shánění obživy. Zároveň se ukazuje, že lidé si již dávno troufali na lov velké a nebezpečné kořisti. Potvrzuje to i nedávný nález z Izraele.

Aškelon je již od starověku významným přístavem v oblasti dnešního Izraele. V dnešní době tam probíhají archeologické vykopávky, během nichž byla před pár lety na předměstí Aškelonu u již známých byzantských a římských staveb objevena doposud neznámá vesnice z doby měděné, stará zhruba 6 tisíc let.

Háček na žraloka

V této chalkolitické vesnici, která je vzdálená asi čtyři kilometry od dnešního pobřeží, archeologové v roce 2018 objevili pozoruhodný rybářský háček nebo spíše pořádný hák, který je zhotovený z mědi. Podle expertů nejspíš sloužil k lovu žraloků a je jedním z nejstarších svého druhu, které známe v této části světa.

Nalezený měděný háček má velikost zhruba 6,5 × 4 centimetry a podle dnešních zkušeností je dost velký na to, aby s ním bylo možné ulovit dvou- až třímetrové žraloky. V této oblasti připadají v úvahu například žralok velrybář (Carcharhinus obscurus) nebo žralok hnědý (Carcharhinus plumbeus).

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Ani jeden z těchto žraloků sice nepatří k obávaným agresivním druhům, u obou jsou ale známé případy útoků na člověka, takže jejich lov určitě nebyl bez rizika. Teoreticky by na dotyčný háček bylo možné lovit i jiné velké druhy ryb ve Středozemním moři, jako jsou třeba tuňáci, ale vzhledem k okolnostem jsou podle odborníků nejvíce pravděpodobnou kořistí dávných rybářů právě obávané paryby. 

Mladému páru z historického francouzského přístavního města Saint-Malo se loni v září narodil vytoužený syn. Stále ale pro něj ale nemohou získat livret de Famille, obdobu českého rodného listu. Úřadům se totiž nelíbí jméno, které pro syna rodiče vybrali.

Ahoj, jmenuji se Hádés

„Vybrali jsme pro syna jméno Hádés, protože se nám zdá hezké. Hádés Velasquez Desgres zní dobře,“ přibližuje okolnosti výběru neobvyklého křestního jména matka dítěte Kristina Desgresová. „V porodnici s ním nikdo neměl problém, naopak se všem velmi líbilo.“

Francouzský pár si proto najal právníka a hodlá se o podobu zvoleného jména soudit. Soudní řízení je naplánované na tento týden a šance na úspěch rodičů je poměrně vysoká. Podařilo se jim totiž dohledat několik rodin, kterým úřady jméno Hádés uznaly. Jen v roce 2020 se ve Francii narodilo 12 dětí, nesoucích jméno „boha podsvětí“.

TIP: Američanka se živí navrhováním jmen pro děti: Její služby vyjdou i na tisíce dolarů

Ve většině zemí platí pro výběr jmen určitá omezení, ve Švédsku například úřady před časem nepovolily pojmenovat dítě „Vladimir Putin“, zatímco v Indonésii dostal chlapec jméno „Google“. Jméno „Allah“ ve Spojených státech neprošlo, bizarní jména pro 11 dětí složená z kombinace čtyř písmen úřady nijak nepohoršovala. Také v Česku platí pro výběr křestních jmen podobná pravidla – zapsat nelze jména zkomolená, zdrobnělá a domácká. Matrika také nezapíše jména, která vyjadřují názvy věcí nebo jména obecná, jako je označení měsíců, týdnů nebo třeba dnů. Seznamy jmen ale průběžně prochází vývojem a v případě pochybností může úřad požádat rodiče o znalecký posudek k vybranému jménu.

Zbraň nazývaná Panzerfaust čili „pancéřová pěst“ se ve výzbroji německé armády objevila už za druhé světové války. Šlo o přenosné jednorázové a předem nabité odpalovací zařízení, z něhož voják vystřeloval kumulativní protitankovou hlavici. Díky malým rozměrům a bezzákluzové konstrukci mohl panzerfausty snadno používat jediný pěšák.

Zbraň se do výzbroje Wehrmachtu dostala v roce 1943 a vzhledem k levné výrobě i jednoduché obsluze ji následujícího roku začaly fasovat také oddíly Volkssturmu. K nedostatkům patřil malý dostřel (u většiny verzí 30–60 m), který předurčoval „pancéřovou pěst“ k použití hlavně v městské zástavbě či z bezpečí zákopu. 

Proti hrozbě z Východu

S koncem globálního konfliktu výroba původních panzerfaustů skončila, avšak nikoliv potřeba ozbrojených sil ničit nepřátelské obrněnce. Když svět rozdělila železná opona, generálové na Západě s obavami pozorovali, jak velkoryse státy Varšavské smlouvy vybavují své svazky tanky sovětské provenience. Výjimkou nebyl ani západoněmecký Bundeswehr, po jehož vzniku v roce 1955 se jedním z hlavních úkolů všech složek stal právě boj s obrněnci.

Zpočátku němečtí vojáci sázeli na lehkou zbraň Panzerfaust 44 a těžkou pancéřovku Carl Gustav v 84mm kalibru. Tyto systémy vybavené protipancéřovou hlavicí se měly používat rovněž pro ničení kulometných hnízd, zátarasů nebo polních opevnění. Tváří v tvář sílící ochraně východních obrněnců vyvstal před německými konstruktéry úkol vyzbrojit Bundeswehr účinnějším prostředkem, který by si s novými výzvami poradil.

Dlouhá cesta

V roce 1973 generálové poprvé definovali své požadavky, v nichž popsali jednorázovou zbraň účinnou proti všem známým typům tanků, s jednoduchou i bezpečnou obsluhou a možností střelby z uzavřených prostor. O pět let později pověřili společnost Dynamit Nobel jejím vývojem a inženýrům zabrala výroba prvního prototypu jen něco málo přes 12 měsíců.

Během roku 1980 mohla začít dlouhá série testů a vylepšování, přičemž první vojskové zkoušky se uskutečnily teprve v roce 1986. Napřesrok se rozeběhla sériová produkce a veřejnosti se typ poprvé oficiálně představil roku 1992, kdy už německá vláda schválila první exportní projekty.

S kumulativní hlavicí

Panzerfaust 3 můžeme charakterizovat jako kompaktní PT zbraň, odpalovanou z ramene. Skládá se ze dvou základních částí: opakovaně použitelného odpalovacího/zaměřovacího zařízení a jednorázového reaktivního granátu, který se dále dělí na trubici/hlaveň s pohonnou látkou a samotnou bojovou hlavici. Ta se po nabití nachází před ústím hlavně, takže její ráže (nejčastěji 110 mm) nezávisí na 60mm průměru hlavně.

Původní hlavice označovaná jako DM12 se plnila Octolem 7030 neboli směsí trinitrotoluenu (TNT) a oktogenu (HMX). Novější tandemové hlavice DM22 zahrnují látku zvanou PBX oktogen, která obsahuje asi 95 % HMX. Průbojnost panzerfaustu se odvíjí od dvou charakteristik.

Za prvé jde o kumulativní účinek speciálně tvarované náplně trhaviny s vnitřní kuželovou dutinou. Když hlavice vybuchne, zplodiny detonace expandující skrz dutinu vpřed vytvoří takzvaný kumulativní paprsek, který se vyznačuje schopností probíjet pancíř o tloušťce několika desítek centimetrů.

A za druhé se jedná o bleskově reagující zapalovač. Rané modely se netěšily kdovíjaké oblibě a příslušníci Bundeswehru je popisovali jako příliš těžkopádné a nepohodlné pro transport i obsluhu, odpalovací mechanismus se navíc často zasekával.

K výhodám naopak od začátku patřila absence výraznějšího zpětného zášlehu, díky níž lze Panzerfaust 3 používat i z budov – především z oken. Zadní část tubusu vyplňuje plastový granulát, vržený při výstřelu směrem dozadu. Funguje tedy jako protizávaží a přispívá k bezzákluzovému chování panzerfaustu. Voják si jen musí dát pozor, aby mezi jeho zády a stěnou zůstala alespoň dvoumetrová vzdálenost, zatímco prostor kolem něj by neměl být menší než 24 m³ .

Celá desetiletí odborníci upozorňují na růst světové populace. V roce 2019 například OSN zveřejnila zprávu, podle které by na počátku 22. století mělo na Zemi žít asi 11 miliard lidí, tedy zhruba o třetinu více než dnes. Takové předpovědi pochopitelně vzbuzovaly obavy. Velké množství lidí spotřebuje velké množství jídla, vody a řady dalších zdrojů.

Nejnovější předpovědi vývoje počtu lidí na Zemi jsou ale jiné – podle nedávno zveřejněné studie bude počet lidí, který dnes dosahuje 7,96 miliardy, narůstat už jen velmi pozvolna a jen relativně krátkou dobu. V posledních letech se přitom podobných předpovědí objevilo více a zdá se, že jde o výraznou změnu trendu ve vnímání budoucnosti.

Zlom v polovině století

Z nejnovější předpovědi vyplývá, že počet lidí na Zemi by se měl zvyšovat do roku 2050, kdy světová populace dosáhne přibližně 8,6 miliard lidí. Pokud nedojde k neočekávaným událostem, měl by po tomto datu počet lidí na světě začít klesat a v roce 2100 by mělo světová populace čítat něco přes 6 miliard lidí.

Srovnání pěti populačních modelů (OSN, Wittgenstein, Lancet a optimistického a pesimistického vývoje dle Earth4All). (zdroj: Earth4All)

Podle odborníků je to dobrá a zároveň i špatná zpráva. Klesající počet lidí sníží tlak, který naše civilizace vyvíjí na zdroje a životní prostředí. Některé dnešní problémy se tak stanou méně palčivými, i když je jasné, že počet lidí není tím největším problémem dnešní doby. Méně dobrou zprávou má být pokračující stárnutí populace, které ještě více zatíží sociální systémy jednotlivých zemí.

TIP: Temné proroctví Římského klubu: Konec světa prý nastane již v roce 2040

Studie navazuje na dřívější práci Římského klubu z roku 1972, která varovala svět před hrozící „populační explozí“. Současný model počítá se dvěma scénáři – pokud nedojde k žádné změně současného chování, do roku 2050 by mělo na světě žít zhruba 9 miliard lidí s očekávaným poklesem na 7,3 miliardy v roce 2100. Druhý, optimističtější scénář – ve kterém vlády investují více peněz do vzdělání a ekologickým projektů, má podle vědců vést ke zmíněnému vývoji 8,5 miliard lidí v polovině století a 6 miliardám do roku 2100.

Zdá se, že začátky Ludmilina kultu byly dlouho spíše skromné a víceméně se omezovaly na baziliku sv. Jiří a klášter benediktinek, který při ní v sedmdesátých letech 10. století vznikl. Není vůbec náhodou, že v jeho čele jako abatyše stanula Přemyslovna Mlada, dcera knížete Boleslava I. (  935–967 či 972), jenž byl právě oním mladším z Ludmiliných vnuků a nástupcem sv. Václava.

V abatyšině zájmu jednoznačně bylo, aby její prababička, pohřbená v klášterním kostele, požívala úcty světice. Vrhalo to skvělé světlo jak na samotný benediktinský klášter, tak také na přemyslovský rod. Sice se již útěšně rozvíjel kult svatého Václava, ale mít v rodině ještě další světici mohlo prestiž jedině posílit.

Cesta na oltář

Dalším potvrzením dobového konsensu o Ludmilině mimořádné osobnosti bylo, když tehdejší pražský biskup Daniel (v úřadu 1148–1167) vložil část jejích relikvií do nových oltářů v kostelích v Praze a okolí. Historik Petr Kubín to vykládá jako povýšení na další stupeň úcty a důkaz, že kolem poloviny 12. století už byl kněžnin kult rozšířen nejen při svatojiřském klášteře, ale minimálně na diecézní úrovni.

První kostel zasvěcený Ludmile pak vznikl počátkem 13. století v místě jejího dřívějšího sídla na Tetíně a z doby přibližně o sto let později pak známe její nejstarší dochovaná vyobrazení na iluminacích v dobových rukopisech. Obecně asi nejznámějším středověkým zpodobněním Ludmily je obraz od Mistra Theodorika v karlštejnské kapli sv. Kříže z šedesátých let 14. století. Přestože svatoludmilská úcta nikdy nedosahovala takové intenzity jako svatováclavská a šířila se pozvolna, Ludmila do panteonu českých světců nakonec nesmazatelně vstoupila. Od dob posledních Přemyslovců už mezi obyvatelstvem českých zemí nepanovala pochybnost o tom, že kněžna-mučednice plní roli jednoho ze zemských patronů.

Ludmilské legendy

Nedílnou součástí – a do značné míry i iniciačním fenoménem – kultu sv. Ludmily byly v období raného i vrcholného středověku i takzvané legendy – hagiografické (zabývající se popisem života světců) texty, vznikající za účelem posílení úcty k tomu konkrétnímu světci či přímo při příležitosti jeho kanonizace. Podle historika Dušana Třeštíka byla okolo roku 975 (při příležitosti založení kláštera benediktinek u kostela sv. Jiří v Praze, místa posledního odpočinku zavražděné kněžny) sepsána latinská legenda Fuit in provincia Boemorum. Její název, vytvořený z prvních slov tohoto textu (v překladu „Stalo se v zemi české“) uvádí poměrně jednoduchý text, který stručně připomíná život a umučení první české kněžny, která přijala křesťanství.

O něco mladší, z poslední třetiny 10. století, je pravděpodobně legenda Crescente fide („Když vzrůstala víra“), v níž ale Ludmila hraje pouze vedlejší roli na cestě za mučednictvím jejího vnuka, knížete Václava. Od tohoto textu se vine nit různých přepracování a překladů, ve své době zcela běžných, ale pro současného pozorovatele velmi nepřehledných – na tom, kdo od koho přebíral, se v některých případech dosud neshodnou ani odborníci. Jde však o texty, ze kterých pro své dílo Chronica Boemorum čerpal i kronikář Kosmas a po něm další středověcí a novověcí autoři, a navíc jde v případě Ludmily v podstatě o jediné informace, které se o jejím životě a smrti dochovaly.

Barokní vrchol

Z doby husitské a později z období reformace se nám o úctě ke sv. Ludmile nedochovalo velké množství zpráv, zdá se však, že její kult zcela nezanikl a nadále se udržoval i v situaci, kdy značná část věřících nepokládala uctívání ostatků svatých za projev křesťanské víry.

Obrat k lepšímu pravděpodobně nastal v období vlády dynastie Jagellonců – zejména král Vladislav II. ( 1471–1516) velmi usiloval o obnovení kultu českých zemských patronů. V baroku pak úcta ke svaté kněžně dále rostla, vzniklo množství jí zasvěcených chrámů a začala se definitivně řadit mezi hlavní zemské patrony. Hlavními středisky svatoludmilského kultu se v té době vedle Tetína, kde byla Ludmila zavražděna, a pražského kláštera sv. Jiří, kam její tělo nechal přenést vnuk Václav, stal též Mělník coby domnělé místo jejího původu a Stará Boleslav, ve které došlo k vraždě knížete Václava. Postava sv. Ludmily také v mnoha případech hrála významnou roli cyklu legend spojených s Palladiem země české – ať už jako jeho příjemce od svatých Konstantina a Metoděje, nebo (spolu se svým manželem Bořivojem) jako jeho zhotovitelka. 

Osvícenství nepřálo kultu světců obecně a ani ten Ludmilin nebyl v tomto ohledu výjimkou – roku 1782 byl například zrušen klášter sv. Jiří, v jehož bazilice kněžniny ostatky dodnes spočívají. Osud kultu zachránilo vlastenecké vzepětí národního obrození, které si v souvislosti s myšlenkou panslovanství velmi cenilo světců, jejichž původ bylo možné považovat za slovanský – vedle Ludmily šlo zejména o sv. Václava, Prokopa a Vojtěcha a o bratry Konstantina a Metoděje.

TIP: Uškrcená světice: Proč musela zemřít svatá Ludmila a kdo ji zavraždil?

Pozici Ludmily coby zemské patronky asi nejlépe zhmotnil sochař Josef Václav Myslbek, který ji na Václavském náměstí roku 1912 postavil do pod jezdeckou sochu sv. Václava v rámci nejproslulejšího pomníku zemských patronů. K podobě mučednice se šálem okolo krku, ale zároveň i s knihou coby symbolem vzdělanosti, autor dospěl skrze množství přípravných skic, které dokumentují důraz, jen na vystižení optimální Ludmiliny podoby kladl. 

Jako by kolem vás plachtila – elegantní mávnutí obrovských ploutví asi mnoha lidem připomene ilustrace gigantických pravěkých ptáků brázdících oblohu. Právě tak pod vodou krouží manta. Toto přátelské a mírumilovné stvoření si už kdysi dávno od rybářů neoprávněně vysloužilo punc ďábelského tvora. Zřejmě za to mohl tvar těla společně s tmavým zbarvením hřbetu a dvojice malých ploutví na hlavě, které ve fantazii lidí vyvolaly představu ďábelských rohů. 

Objev samostatného druhu

Název těchto neobyčejných tvorů pochází ze španělštiny, kde „manta“ znamená přehoz nebo plášť. Asi netřeba zvlášť vysvětlovat, jak si manty toto přirovnání vysloužily. Rejnok manta je největším ze všech druhů rejnoků, kteří jsou blízkými příbuznými žraloků. Na rozdíl od některých žraločích druhů i některých rejnoků ale tato velká paryba není člověku ani trochu nebezpečná. Díky své atraktivitě a mírnosti je vděčným objektem potápěčů i těch, kdo podmořský život pozorují od hladiny vybaveni pouze šnorchlem. 

Relativně donedávna byl zoology uznáván jediný druh manty obrovské. Teprve v roce 2009 přišla mladá americká bioložka Andrea Marshallová se závěry výzkumu, který zdánlivě homogenní populaci rozdělil na dva druhy: mantu atlantskou (Manta birostris) a mantu „útesní“ (Manta alfredi), což je neoficiální název v češtině zatím nepojmenovaného druhu. Američanka si při výzkumném pobytu v Mozambiku, kam původně v roce 2002 přijela studovat žraloky obrovské, všimla, že v moři žije i velké množství mant a začala jim věnovat pozornost. Díky tomu během následujících let rozlišila, že nejde jen o izolovanou populaci či poddruh, ale o skutečně samostatný druh, který je o něco menší a má i trochu jiné fyzické charakteristiky. 

Potrava z větších hloubek

Hřbetní povrch mívají manty černý, tmavě hnědý nebo ocelově modrý, někdy se světlými skvrnami a obvykle také se světlejším okrajem. Břicho mant je naproti tomu bílé, někdy s tmavými znaky a skvrnami. Zbarvení je pro každého jedince specifické a může být tedy často používáno k rozpoznání jednotlivých tvorů. Obrovské tělo mant je velmi hydrodynamické, což člověk pozná, když se pod vodou snaží se zlehka plující parybou (mohutnými ploutvemi mává ve čtyř- až pětivteřinových intervalech) alespoň na chvíli „udržet krok“. 

Hlava mant má nezvykle čelně posazená ústa (podobně jako např. žralok obrovský) a laloky po obou stranách. Úkolem laloků je nahánět vodu s potravou do úst. Voda protéká přes žaberní filtry, na nichž se uchytí kořist, kterou manta polyká. Ještě za laloky jsou posazeny oči, které dokážou nezávisle na sobě sledovat různé objekty. 

Manty se živí volně unášeným zooplanktonem včetně krilu, larvami ryb, korýši, krevetami, případně i malými rybami. Loví pomocí čichu a zraku. Jak ukázala studie zveřejněná v roce 2016, tvoří zhruba čtvrtinu potravy mant zooplankton odfiltrovaný v mělčinách. Převážnou část obživy si však obří tvorové obstarávají ve větších hloubkách. Podle zjištění zoologů z University of Queensland se totiž manty krmí především v hlubinách od 200 do 1 000 metrů. 

Predátoři a pomocníci

Díky své velikosti nejsou manty nijak často napadány dalšími mořskými živočichy. Výjimku tvoří velcí žraloci a ojediněle kosatky dravé (Orcinus orca). Pokud k útoku dojde, používá manta při obraně svou velikost a nezanedbatelnou sílu. Na konci těla má sice ocas v podobě dlouhého trnu, ale ten na rozdíl od jiných rejnoků není zakončen špičatým ostnem, takže jim proti predátorům není nic platný. 

Velké paryby ovšem mívají i příjemnější společnost. Často jsou doprovázeny menšími rybami převážně z čeledi štítovcovitých, které žijí přichycené k jejich tělu a očišťují je od odumřelé kůže a rostlin na povrchu těla. Manty jsou totiž na různé parazity citlivé a tak často navštěvují i „čistící stanice“. Otevřou ústní dutinu, což umožňuje přístup k jícnu, a nechají čističe vplout do tlamy, aniž by jim ublížily. 

Zvýšené riziko pro fragmentované populace 

Od roku 2011 klasifikuje červený seznam IUCN oba druhy mant jako „zranitelné se zvýšeným rizikem zániku“. I díky tomuto zařazení jsou chráněny mnoha zeměmi, jenže jejich počty stejně klesají. Musejí totiž migrovat přes nechráněné vody, kde se do rybářských sítí dostávají i jako nezamýšlený úlovek. Na prosperitu populace mají vliv také mikroplasty, znečištění vody, kolize s loděmi a změna klimatu. Fragmentované subpopulace čelí vážné hrozbě, protože mezi nimi existuje jen minimální interakce. 

O mantách a jejich životě, zejména před dovršením dospělosti, toho zatím stále víme dost málo. V rámci nejrůznějších výzkumných projektů jsou však elegantní paryby monitorovány a tak se o nich dozvídáme další a další fakta. Jedním z nejpodstatnějších údajů je zjištění, že manty rodí jediné mládě jednou za 2–3 roky. To mimo jiné znamená, že pokud bude populace zdecimována například jen na několik stovek kusů, bude se obnovovat jen velmi pomalu a obtížně. Vzhledem k nízké reprodukční rychlosti je také nepravděpodobné, že by se populace mant v nechráněných oblastech mohla zotavit bez lidského zásahu.

Přemýšliví skokani 

Dnes už většina laické veřejnosti ví, že lidoopi a delfíni jsou řazeni mezi inteligentní zvířata, protože sami sebe poznají v zrcadle. Člověk sám sebe v odraze poznává zhruba od dvou let věku a kromě něj a již zmíněných lidoopů a delfínů tento mentální úkol zvládají například sloni, krkavcovití ptáci nebo prasata. Dlužno poznamenat, že seznam tvorů zvládajících tento nikoli banální úkol není vůbec dlouhý. 

Podle dosavadních vědeckých poznatků se zdá, že do elitní skupiny „zvířecích géniů“ můžeme zařadit také manty. Mořští biologové totiž nafilmovali chování mant ve vodní nádrži, kam umístili zrcadlo. Analýza pořízených záběrů pak dost přesvědčivě naznačovala, že si manty skutečně uvědomovaly vlastní odraz v reflexním povrchu a dokázaly jej odlišit od jiných mant. V souvislosti s tím je vhodné poznamenat, že právě manty by měly mít v poměru k tělu největší mozky mezi všemi parybami a rybami. 

TIP: Čas se krátí: Z oceánů mizí alarmujícím tempem žraloci a rejnoci

Tomu, že inteligence mant není zanedbatelná nasvědčují ještě dva další poznatky. Jednak zvukové projevy mant při lovu, které podle pozorovatelů připomínají „těžký medvědí kašel“. Je pravděpodobné, že se manty „medvědím kašláním“ při shánění potravy dorozumívají. Za zmínku stojí i výskoky nad vodní hladinu, jejichž příčina zatím není uspokojivě vysvětlena. Je dost možné, že se tak manty zbavují parazitů na těle, ale ještě pravděpodobnější je, že jde o součást námluv nebo formu hry. Nedá se ani vyloučit, že spolu manty komunikují pomocí hlasitých úderů vyvolaných při dopadu na hladinu.

Saturn pozorujeme od nepaměti. Desítky let ho zkoumají meziplanetární sondy a výkonné teleskopy. Přesto nás neustále překvapuje. Nedávno vyšlo najevo, že část svrchní vrstvy atmosféry tohoto plynného obra má vyšší teplotu než její okolí. Tento fenomén podle vědců souvisí s prstenci Saturnu.

Lotfi Ben-Jaffel z Astrofyzikálního institutu v Paříži a Lunární a planetární laboratoře Arizonské univerzity a jeho kolegové zjistili, že atmosféra Saturnu je v blízkosti prstenců teplejší. Vědcům to prozradilo záření ve specifické oblasti ultrafialového spektra, spektrální čáry Lyman-alfa, které vyzařuje vodík.

Rozpadání prstenců

Vše nasvědčuje tomu, že příčinou teplotního rozdílu je led ze Saturnových prstenců, který padá do atmosféry plynného obra. Odborníci se domnívají, že prstence Saturnu vlastně nejsou příliš stálý fenomén. Dnešní prstence zřejmě vznikly po destrukci jednoho ze Saturnových měsíců asi před 150 miliony let. Od té doby se prstence zase postupně vytrácejí.

Led z prstenců se snáší do svrchní vrstvy atmosféry, což ji ovlivňuje a mění její složení. Kousky ledu narážejí do plynů v atmosféře planety, což pravděpodobně vede k ohřívání této části atmosféry. O Saturnově atmosféře víme, že se mění v průběhu roku. Například polární oblasti atmosféry mění během roku barvu. Zmíněné oteplení v oblasti prstenců je ale přítomné neustále.

TIP: Letitá otázka zodpovězena: Díky prstencům víme, jak dlouhý je den na Saturnu

Badatelé ke svému objevu dospěli díky datům z pozorování Saturnu Hubbleovým vesmírným dalekohledem, meziplanetární sondou Cassini, legendárními Voyagery 1 a 2, a také starší vesmírnou ultrafialovou observatoří International Ultraviolet Explorer. Výsledky výzkumu přispějí k lepšímu pochopení exoplanet a jejich atmosfér.

Pařížanům nejvíce vadí průvodní jevy, známé i z mnoha českých měst – bezohledná jízda části uživatelů elektrických koloběžek a nepořádek související s jejich parkováním. Jednoznačný výsledek kalí nízká volební účast – referenda se zúčastnilo pouze něco přes 100 tisíc registrovaných voličů (přibližně 7,5 %).

Výsledek referenda je poměrně překvapivý, protože podle údajů provozovatelů jsou elektrokoloběžky v městě nad Seinou velmi populární. Společnost Lime například uvádí, že denně je v Paříži využíváno 90 % její koloběžkové flotily a obyvatelé města každý den absolvují 27 000 jízd. Výsledky ale i přes nízkou účast hovoří jasně, přestože jeho výsledek není pro radnici závazný. Odborníci nicméně neočekávají, že by vedení města vůli voličů nerespektovalo. Od 1. září tak zřejmě bude muset 15 tisíc sdílených elektrokoloběžek zmizet za hranice města. Zákaz se nemá týkat soukromých koloběžek, kterých se loni ve Francii podle údajů ministerstva dopravy prodalo okolo 700 000 a nedotkne se ani sdílených elektrokol.

TIP: Švédský operátor chce vybavit své elektrokoloběžky umělou inteligencí

Podle socialistické starostky Paříže Anne Hidalgové, která jinak patří mezi zastánce sdílené ekonomiky, převládají negativa sdílených elektrokoloběžek nad jejich přínosem. Vadí jí především vysoká cena (10minutová jízda vyjde v Paříži zhruba na 10 eur) a množství nehod. Také ekologický přínos není podle Hidalgové takový, jaký se očekával. Elektrické koloběžky v praxi fungují spíše jako alternativa k chůzi nebo k MHD, než aby nahrazovaly individuální automobilovou dopravu. Dřívější studie například ukázala, že jen 7 % kilometrů ujetých na koloběžkách nahrazují cestu autem. Podle Hélène Chartierové, ředitelky městského plánování, proto přišel čas rozloučit se s koloběžkami a zaměřit se více na podporu cyklodopravy, elektrických kol a chůze.

Musel to být prazvláštní člověk. Původně chtěl studovat práva, pak ale 20letý John Humphrey Noyes jednoho dne uslyšel kázání vlivného teologa Charlese Finneyho a raději zvolil kněžský seminář. Nejvíc ze všeho jej oslovilo perfekcionistické učení hlásající, že jedině plným oproštěním od hříchu se z člověka stává pravý křesťan. Noyes byl přesvědčený, že jemu se podařilo kýženého ideálu dosáhnout, a 20. února 1834 sám sebe slavnostně prohlásil za dokonale očištěného. 

Od té chvíle platilo, že se nemusí řídit tradičními morálními standardy či společenským normami, neboť vše, co dělá, vychází z Boží vůle. Na studiích se rovněž zabýval určením data druhého příchodu Spasitele, který podle převládající křesťanské doktríny dosud nenastal. Noyes ovšem dospěl k opačnému závěru: Podle něj se klíčová událost odehrála již roku 70, když byl zničen jeruzalémský chrám.

Sobecká věrnost

Ze svého okolí se nicméně nedočkal příliš příznivých reakcí. Mnozí z jeho blízkých jej dokonce považovali za kacíře a vedení koleje, kde studoval, mu zrušilo čerstvě získanou kněžskou licenci na Yaleově univerzitě. Nenechal se však odradit a se slovy „vzal jsem jim povolení hřešit a oni hřeší dál; vzali mi povolení kázat, ale já budu kázat dál“ se odebral do osady Putney v rodném státě Vermont. Pod jeho vedením se tam záhy začala formovat nová náboženská komunita, první, kterou za svůj život založil. 

Necelá čtyřicítka členů sdílela veškerý majetek a praktikovala otevřená manželství „každý s každým“: Všichni muži se zároveň stali manžely všech žen a naopak. Jestliže se někdo rozhodl pro klasickou svatbu – jako například malířka Almira Edsonová, jež si v komunitě vyhlédla budoucího chotě – musel městečko opustit. Dodržování věrnosti pouze jedné osobě se dokonce považovalo za sobecké, a pokud byl takový pár odhalen, museli se dotyční na čas povinně odloučit.

Tři sta následovníků

Třebaže Noyes hlásal mužskou pohlavní zdrženlivost, neušel pozornosti úřadů a v říjnu 1847 si vyslechl obvinění z cizoložství. Před rozsudkem uprchnul spolu s hrstkou svých stoupenců do nedalekého státu New York, kde levně získal několik hektarů půdy na území městečka Oneida. Původně nevelká náboženská obec se záhy utěšeně rozrostla a počet členů se během dvou let z prvotních 87 takřka zdvojnásobil. 

V roce 1852 už Noyesovo hnutí čítalo 208 příslušníků a do roku 1878 jich přibyla ještě stovka. Menší „pobočky“ pak vznikly i v dalších čtyřech městech v okolních státech Connecticut, New Jersey a Vermont. A přestože komunita Oneida vešla ve známost především díky nestandardním sexuálním pravidlům a praktikování volné lásky, tvořila zároveň komplexní a zcela nezávislou společenskou strukturu, v níž měl každý svou předepsanou roli. Na chod organizace pak dohlíželo 27 stálých výborů a 48 správních komisí.

Kritický zrak výboru

Spektrum jejich kompetencí zahrnovalo drtivou většinu oblastí každodenního života, od stříhání vlasů přes zubařskou péči až po vzdělání a ekonomiku (viz Příbory zůstaly). Všichni členové komunity s výjimkou Noyese navíc pravidelně podléhali hodnocení „kritického výboru“, jehož úkolem bylo upozorňovat na nevhodné jednání či vlastnosti, které mohly ohrožovat soudržnost obce. 

Každý člen musel pracovat podle svých schopností, přičemž většina z nich vystřídala za život hned několik nespecializovaných pozic: Ženy se například věnovaly různorodým činnostem v domácnosti nebo na poli a muži zpravidla zastávali pozice ve výrobních halách. Komunitní život se odehrával v centrálním cihlovém zámečku s knihovnou a velkou dvoupatrovou místností určenou pro pravidelná setkání, diskuse a společenské události. 

Vůdce bez víry

Po tři desetiletí plynul život v komunitě v relativní harmonii, třebaže pro některé příchozí se pobyt v uzavřeném společenství svázaném specifickými pravidly ukázal příliš náročný a museli odejít. Potíž představovaly zejména příležitostné záchvaty žárlivosti kvůli volným vztahům a rovněž tlak okolí. Z uvedeného důvodu se členové komunity rozhodli otevřít její brány pro zájemce ze světa „tam venku“: Za poplatek jim nabízeli nocleh či prohlídku areálu a vydávali zdarma noviny, čímž si dokázali zajistit toleranci sousedů. 

Teprve když se roku 1879 tehdy 68letý Noyes rozhodl předat vedení svému synovi, nastal začátek konce Oneidy. Mladík totiž postrádal jednu ze základních podmínek pro roli duchovního vůdce, a sice víru. Společenství navíc vedl poměrně tvrdou rukou, takže se řada členů začala bouřit. 

Azyl u vodopádů

Jeden z nejvěrnějších stoupenců Myron Kinsley v červnu téhož roku Noyese upozornil, že se chystá jeho zatčení za znásilnění. Vůdce proto v noci uprchnul přes hranice do Kanady, kde komunita provozovala továrnu. O dva měsíce později poslal pod tlakem úřadů do Oneidy vzkaz, že nastal čas opustit praxi otevřeného manželství a začít žít tradičněji. Společenství bylo formálně rozpuštěno a přeměněno na akciovou společnost.

TIP: Neznámé sekty a uzavřené komunity: Ruští naháči na kanadské prérii

Noyes se do Spojených států už nikdy nevrátil a o pár let později zemřel v Niagara Falls. Místem posledního spočinutí se pro něj však stal oneidský hřbitov, kam nechala jeho tělo převézt skupina věrných. Na původních pozemcích komunity dosud stojí někdejší společné obydlí jejích příslušníků: Rozlehlý cihlový zámeček dnes představuje veřejný prostor a slouží jako víceúčelové zařízení – uvnitř se nachází muzeum, byty, hotel i prostory k pronájmu.