Ultrafialové záření je velmi účinné při ničení choroboplodných zárodků. Běžně se využívá v nemocnicích a podobných zařízeních, především ke sterilizaci povrchů a lékařských nástrojů. Sterilizační UV lampy je možné vyrobit z LED diod, což vede k úspoře energie i velikosti. Ultrafialové LED diody ale obvykle využívají záření, které ohrožuje lidskou DNA. To komplikuje jejich využití.

Tým odborníků japonského výzkumného institutu RIKEN vyvinul nový typ ultrafialových LED diod, které využívají specifickou úzce vymezenou oblast tvrdého ultrafialového záření, výbornou na likvidaci mikrobů a zároveň bezpečnou pro lidi v okolí. Jejich výzkum zveřejnil odborný časopis Applied Physics Letters.

Bezpečnější LED diody

Běžné ultrafialové LED diody, které jsou pro lidské zdraví nebezpečné, bývají vyrobené z hliníku, gallia a dusíku. Japonský tým použil složitější design, získaný díky počítačovým modelům, který zahrnuje sendvičově uspořádané vrstvy materiálu, lišící se obsahem hliníku. Některé vrstvy rovněž obsahují malé množství křemíku nebo hořčíku.

TIP: Laserová antibiotika: Ultrakrátké pulzy UV záření likvidují rezistentní bakterie

Badatelé jsou přesvědčeni, že podobné technologie určitě budeme zase potřebovat. „Věříme, že naše výsledky a technologie najdou uplatnění v ochraně společnosti před budoucími pandemiemi. Stále je hodně co zlepšovat, především pokud jde o výkon LED diod a úspornost jejich provozu,“ přiznává vedoucí výzkumu Masafumi Jo.

Chrlení popela a oxidu siřičitého po výbuchu indonéské sopky Tambora připravilo o život desítky tisíc lidí – a to hlavně nepřímo. První varování vyslal vulkán na ostrově Sumbawa v roce 1812, kdy vypustil obrovský černý mrak. Místo uklidnění a dalšího spánku však o tři roky později, 5. dubna 1815, explodoval. 

Erupce byla údajně tak hlasitá, že ji slyšeli i na 1 400 km vzdáleném souostroví Moluky. Výbuch vymrštil do vzduchu odhadem deset miliard tun hornin a zůstala po něm kaldera s průměrem až 7 000 m a hloubkou 700 m. Před explozí čněl vrchol sopky do výšky 4 300 m, po ní bylo naměřeno pouze 2 851 m. 

Zasněžené slunce

Erupce a otřesy pokračovaly i v následujících dnech a 10. dubna navíc začaly nabírat na intenzitě. V okolí vulkánu šlehaly ze země plamenné sloupy a podle dobových zdrojů celou horu pokrýval tekutý oheň. Krajinu devastovaly nejen odmrštěné kameny, ale hlavně pyroklastický proud – směs sopečných plynů, úlomků magmatu a popela –, jenž zničil přilehlou vesnici Tambora. 

Sopečný popel padal z oblohy také na západě Jávy, který dělí od vulkánu asi 1 300 km. Hlavní problém však představovalo množství oxidu siřičitého, jež se při explozi uvolnilo do atmosféry. Prudký výkyv ve složení plynného obalu Země způsobil změny počasí: Globální teplota klesla až o 0,7 °C. V roce 1815 pozorovali v létě nad Amerikou jakousi suchou mlhu, stínící sluneční svit. Následujícího roku komplikace vrcholily, a během letních měsíců na některých místech severní polokoule dokonce mrzlo: 6. června například ve městech Albany, New York a Dennysville sněžilo. V kanadském Quebecu naměřili 30cm bílou pokrývku, jež vydržela až do 30. června. Letopočet 1816 si proto vysloužil přezdívku „rok bez léta“.   

Svět hladoví

Vrtkavým počasím však problémy nekončily. Nízké teploty, nebo dokonce mrazy narušily sklizeň a na mnoha místech Země způsobily hladomor. V Nové Anglii kvůli obzvlášť kruté zimě pomřela většina dobytka. Chlad a vydatné deště zmařily úrodu také v Británii a v Irsku. Nedařilo se bramborám ani obilí, a v Německu proto drasticky vzrostly ceny potravin. Na nedostatek jídla a zdražování toho, které zůstalo dostupné, reagovali lidé výtržnostmi i rabováním. Obecně se má za to, že Tambora způsobila nejhorší globální hladomor 19. století. V oslabené populaci se pak snáz šířily i smrtelné nemoci, například tyfus či cholera.  

Oběti Tambory se vyčíslují těžce: Samotná erupce a pyroklastický proud podle některých odhadů zabily na ostrově Sumbawa a v jeho okolí na 11 tisíc lidí. Celosvětově se však následkem špatného počasí a nedostatku potravin mohlo jednat až o desetinásobek mrtvých.

Rytíř Jan Vchynský ze Vchynic (1537 až 1590) byl typickým představitelem „nové“ renesanční šlechty. Víc než s mečem a koněm uměl zacházet s úvěry a jinými finančními transakcemi. Dokázal využít své šlechtické jmění jako základní kapitál a za pár let mu dlužilo peníze mnoho mocných v tomhle království. Ale bohatství mu nestačilo, chtěl i vliv a nebral si servítky. V mládí působil na dvoře nejmocnějšího šlechtice té doby, Viléma z Rožmberka, kterého využil jako svého ochránce při cestě vzhůru.

Ani císaře bych nepustil!

Ovšem také Rožmberk měl užitek z toho, že rozpoznal schopnosti rytíře Vchynského. V jeho ambicích mu mohl zámožný rytíř pomoci, a tak ho podpořil, když roku 1576 usiloval o úřad karlštejnského purkrabího za rytířský stav. Karlštejn měl v té době dva purkrabí, jednoho za pány (vyšší šlechta) a jednoho za rytíře (nižší šlechta), přičemž oba byli důležitými osobami v zemské vládě. Měli na starost mimo jiné i ochranu korunovačních klenotů a zemských privilegií uložených v kapli sv. Kříže. Navíc pobírali nemalé výnosy z karlštejnského panství. 

K tomu měl rytíř Vchynský pořád k dispozici své úvěry, takže měl pod palcem spoustu vlivných lidí. Zastával ten úřad deset let a mezi českými stavy si za tu dobu vydobyl značnou autoritu. Říkali o něm, že „nechtěl a nezvykl mnoho mlčeti, jsa řeči příliš smělé a svobodné“. Tento zvyk (plus zjevně přehnané sebevědomí) se mu však vymstil, když se roku 1586 zapletl do politických tahanic mezi svým protektorem Vilémem z Rožmberka a jeho protivníkem Jiřím Popelem z Lobkovic.

V září přijel na Karlštejn pražský arcibiskup, který přivedl nového karlštejnského děkana kněze Valentina, zjevně Lobkovicova straníka. Rytíř Vchynský mu sice nijak nebránil, ale drze prohlásil, že stavy mají právo dosadit na Karlštejn děkana a vůbec mají právo na celý hrad! A kdyby prý přišel ke Karlštejnu sám císař, tak by ho bez vědomí stavů dovnitř nikdy nevpustil! Jak snadno se zrodí urážka majestátu.

Vrhl se mu k nohám

Když Rudolf II. 11. října odvolal Vchynského ze služby, reagoval dotyčný stále podrážděně. Vytkl císaři, že „na zprávu ožralých a lehkovážných lidí a snad na radu a dobré zdání jediné osoby, bez vyslyšení in dicta causa a bez vědomí pánů ouředníků a soudců zemských ráčil jest mne takovou neslýchanou nemilostí v posměch lidem, tak jako bych se něčeho proti povinnosti dopustil, dáti“.

Za takovou neslýchanou drzost měl rytíře soudit komorní soud, ale zachránil ho mocný Rožmberk. Přemluvil císaře, aby vzal vzpurného rytíře na milost, když se pokoří. Ten už pochopitelně pod hrozbami zjihl a skutečně se v prosinci vrhl poníženě k Rudolfovým nohám žádaje o odpuštění. Císař ho ušetřil trestu na životě a majetku a musel pouze opustit výnosný úřad.  

V době říje je velikost trofeje, tedy paroží, tím nejdůležitějším ukazatelem, který určuje postavení jelena. Paroh, na rozdíl od rohu, je kostěný útvar, který tvoří výsady, každým rokem se mění a nosí je pouze samci (jen u sobů mají parohy i samice). Do určitého věku se celková mohutnost paroží – tedy rozměry, hmotnost, případně i počet výsad – zvětšuje. A když u daného jedince paroží doroste maximální velikosti, začíná se opět postupně rok od roku zmenšovat. Takovým jelenům se říká „zpátečníci“. Vývoj parohu souvisí s produkcí hormonu testosteron a hormonů produkovaných podvěskem mozkovým – hypofýzou.

Parohy každoročně vyrážejí z násadců čelní kosti (pučnice). Na pučnicích vyrůstá lodyha parohu, obalená kůží (tzv. lýčí), pod níž jsou do měkké parohové hmoty dodávány vápenné soli. Když ukládáním vápna paroh postupně ztvrdne, přívod stavebních látek ustane, kůže na parohu odumře a zvěř si jí vytloukáním o keře a stromy odstraní. Po skončení sezónní pohlavní aktivity se zastaví i přívod výživných látek a kostěný paroh se na rozhraní mezi pučnicí a růží parohu natolik naruší, že se celý útvar odlomí. Tehdy mluvíme o shazování paroží. 

Není čas na jídlo

Místo odlomení parohu překryje měkká tkáň, což je základ nového parohu. Paroží slouží jelenům především při soubojích soků, ale i k udržení sociálního postavení ve skupině. U jelena po shození paroží jeho postavení ve skupině znatelně klesá. Svou roli hraje paroží i při obraně před šelmami a význam má také i při péči o srst (drbání), nebo při obstarávání potravy (odhrnování sněhu).

TIP: Podzimní souboje na vlastní oči: Jak (ne)vidět dančí říji

Jelen, který právě vyšel na paseku, je podle velikosti paroží určitě dominantním kusem tohoto místa. Mám i příznivý vítr a doufám, že mi ještě vyjde do světla. O deset minut později už z lesa nakukují první laně, které kontrolují, zda na ně nečíhá nebezpečí. Po chvilce se rozhodují opustit lesní šero a pronásledované statným jelenem vycházejí na paseku.

Jelen v době říje nemá čas na potravu a stará se jen o své laně a odhánění případných soků. Když se statný paroháč postaví do krásné pózy, tak zpoza mraku – ten den poprvé a naposledy – vykoukne slunce a zalije zvěř krásným oranžovým světlem. Po třech minutách je po osvětlení a já díky právě prožitému fotografickému blahu zapomínám na to, že z tak dlouhého čekání už vůbec necítím přesezené nohy.

Zná to každý táborník: Kameny k ohraničení ohniště se z vnitřní strany velmi prudce ohřívají a kvůli vnitřnímu tepelnému pnutí často pukají. Ty, které již nějaké mikrotrhliny či mikropukliny přirozeně obsahovaly, pak puknou snáz. 

Možná to zní překvapivě, ale v kosmickém prostoru může nastat podobná situace. Roli táborového ohně přebírá Slunce, jež ohřívá přivrácenou stranu tělesa, zatímco ta druhá zůstává významně chladnější v důsledku tepelného vyzařování. V tělese vzniká tzv. teplotní gradient, tedy rozvrstvení teploty. Kvůli různé tepelné roztažnosti může potom objekt rozpukat, protože objem části přivrácené ke Slunci se zvětšuje.

TIP: Konec vesmírného návštěvníka? Mezihvězdná kometa Borisov se rozpadá

K tepelnému rozpadu hornin dochází na Merkuru, Měsíci i některých blízkozemních planetkách, pukají také meteoroidy. K rozpadu jsou náchylnější větší tělesa, protože se prohřívají pomaleji, a rovněž objekty, jež se vyskytují poměrně blízko u Slunce. Pukají spíš pomalu rotující tělesa a také ta utvářená křehkým kamenným nebo kometárním materiálem. 

Emil Holub se stal hrdinou hned několika románů a v roce 1952 byl o něm natočen film Velké dobrodružství s Otomarem Krejčou v hlavní roli. S českým cestovatelem se ostatně na filmovém plátně setkal i „nejslavnější Čech vůbec“. V podání Jiřího Zahajského se totiž Holub objevil ve filmu Jára Cimrman ležící, spící, doprovázen slavnou větou své filmové manželky: „Doma bude. Už se narajzoval dost.“

Český lékař v Africe

Budoucí cestovatel byl pokřtěn jako Emilian Carl Johann. Pokud bychom chtěli navštívit jeho rodný dům, máme smůlu. Narodil se 7. října 1847 ve východočeských Holicích jako syn místního lékaře Františka Holuba a Anny rozené Ebrtové, a to ve služebním bytě v budově místní radnice, jež byla (i s Holubovou pamětní síní) zničena na konci druhé světové války.

Roku 1857 se rodina přestěhovala do severočeského Pátku nad Ohří. Už tenkrát si malý Emil dělal rozsáhlé, zejména paleontologické a botanické sbírky. Střední školy měl německé, gymnázium studoval v Praze na Malé Straně a později v Žatci, v obou případech s nevalným úspěchem. Maturitu ale nakonec roku 1866 složil. Na otcovo přání pokračoval studiem medicíny na pražské, tehdy ještě nerozdělené univerzitě, a v únoru 1872 získal doktorát medicíny. Dům v Nerudově ulici, kde tehdy bydlel, je od roku 1907 označen pamětní deskou. 

Od mládí mu byl největším vzorem anglický cestovatel a misionář David Livingstone, jehož cestopisy doslova hltal – prvně je přečetl ve třinácti letech. Brzy po studiích se proto rozhodl vycestovat do jižní Afriky. Objevil se tam v červenci 1872 po měsíční plavbě, během níž ho velmi trápila mořská nemoc. Peníze na cestu mu poskytla kromě jiných holická záložna, která přispěla sumou 300 zlatých, a také mecenáš cestovatelů Vojta Náprstek.

Aby se Holub na černém kontinentu uživil, zřídil si s pomocí konzula Adlera lékařskou praxi – nejprve v Port Elisabeth, koncem srpna pak ve městě Dutoitspan v Transvaalu nedaleko Kimberley, v oblasti těžby diamantů. Zpočátku mu pomáhal krajan Čeněk Paclt, po nějaké době se ale nepohodli a Holub se vydal vlastní cestou.

První expedice

Na dalekém jihu Holub rozhodně neměl v úmyslu zůstat jen lékařem mezi zlatokopy, chtěl se vydat na objevitelské výpravy. V březnu 1873 proto s volským potahem zamířil na krátkou „přípravnou expedici“ do Transvaalu, kde prošel městy Christiana a Bloemhof do Potchefstroomu a navrátil se zpět.

Na druhé výpravě v listopadu 1873 (už na koni, potah se neosvědčil) zamířil na sever, do oblastí na okraji pouště Kalahari na území dnešní Botswany, k hornímu toku řeky Limpopo a do Šošongu. Tam se v únoru 1874 obrátil nazpátek a 7. dubna se vrátil do Dutoitspanu s početnými sběratelskými zisky a s novými znalostmi o skutečné podobě těchto krajů.

Cestou opravil a doplnil dosud existující mapy regionu, ale zejména zkoumal a sbíral rytiny zhotovené na skalách a na kamenech v dávné minulosti nejstaršími obyvateli jižní části černého kontinentu – Sany neboli Křováky. Některé z nálezů poslal v rámci celkem dvaceti beden exponátů do Prahy Vojtovi Náprstkovi, který z nich v listopadu 1874 uspořádal výstavu na Staroměstské radnici. Právě zde dostala česká veřejnost první příležitost k seznámení s Holubovou objevitelskou činností.

Český lékař mezitím v jižní Africe zbohatl „díky“ epidemii osypek a v březnu 1875 se znovu vypravil za poznáním afrického vnitrozemí. Z Dutoitspanu šel do Christiany a odtud opět do Šošongu, který znal už z předešlé cesty. Údolím Luaby se dostal do solné jezerní pánve. Pokračoval severně k řece Čobe a k jejímu soutoku s veletokem Zambezi, kam došel 9. srpna 1875. Zastavil se v obchodní stanici Panda-ma-Tenka (v dnešním severním Zimbabwe) a také v osadě Šešeke, kde sídlil vládce jménem Sepopo. Právě na jeho radu se český cestovatel naučil aspoň několik set slov v domorodém jazyce.

Poté český cestovatel odbočil k Viktoriiným vodopádům, a než se vrátil zpět do Šešeke, důkladně je zmapoval. Ačkoliv onemocněl malárií, na počátku prosince vyrazil proti proudu Zambezi. Ztroskotání jednoho z člunů se sbírkami a zásobami, k němuž došlo po několika dnech cesty, ale odvedlo Holuba od původního plánu, jímž bylo dosažení pobřeží Atlantiku. 

Cestovatelův triumf 

Přibližně stejnou cestou, jakou přišel, se Holub počátkem následujícího roku vracel ze Šešeke zpátky k jihu. Od dubna do června se léčil v misionářské stanici v Šošongu a teprve 26. listopadu 1876 se po jedenadvaceti měsících objevil nazpět v oblasti těžby diamantů. Zde, v divadle Varieties v Kimberley, uspořádal vřele přijatou, ale finančně nijak zvlášť úspěšnou výstavu. Rozhodl se tehdy k cestě zpět do Čech, ale než se mu podařilo získat finance na cestu, musel si ještě skoro tři roky vydělávat jako lékař mezi dobrodruhy hledajícími nerostné bohatství.

Teprve 5. srpna 1879 mohl Emil Holub nastoupit na loď German, která ho odvezla zpět do Evropy. Vezl s sebou bečuánskou dívku Bellu a asi padesát beden sbírek. Návrat na starý kontinent se proměnil téměř v triumf. V Praze na Střeleckém ostrově a ve vídeňském Prateru uspořádal úspěšné výstavy, na nichž představoval své africké „úlovky“. Výdělečné bylo i vydání dvoudílného cestopisu Sedm let v Jižní Africe (1880–1881), který vyšel souběžně německy i česky. Protože největší český cestovatel po letech pobytu v cizině příliš dobře neovládal svou mateřštinu (jakkoli s rodiči po celou dobu korespondoval česky), české zpracování provedl tehdejší středoškolský suplent a pozdější významný geograf Jindřich Metelka.

S africkými zážitky seznamoval Holub veřejnost na početných přednáškách nejen v rodné zemi, ale i v Německu či v Anglii. Zároveň se dále teoreticky vzdělával v geografii a dalších oborech. Služeb českého cestovatele chtěl využít belgický král Leopold, budující koloniální říši v Kongu, ale Holub jeho nabídku zdvořile odmítl.

Rakousko-uherská výprava

Na Dušičky roku 1883 se Holub ve Vídni oženil s teprve osmnáctiletou Rosou Hofovou (v českých textech je obvykle užíváno jméno Růžena). Předtím opustil svou snoubenku Bertu Novákovou, dceru pražského zlatníka, která na něj zamilovaná čekala celých sedm let a ještě při pražské výstavě se starala o jeho peníze.

V listopadu 1883 se Emil Holub oženil s osmnáctiletou dívkou Rosou (Růženou) Hofovou. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Hned tři týdny po sňatku, koncem listopadu 1883, se Holub vydal na druhou cestu do Afriky. Tato jeho výprava se konala s podporou císařského dvora ve Vídni a byla přísně „c. a k.“. Při výběru svých spolupracovníků Holub hleděl více na jejich národnostní původ než na jejich schopnosti. Proto byli ve výpravě Češi (Josef Špilar a vídeňský Čech Karel Bukač), Moravan (Antonín Halouzek z Rajhradu), dva Rakušané (Osvald Söllner a Ignaz Leeb) a jeden Maďar (János Fekete). Expedice se zúčastnila i Holubova mladičká manželka. Mezi průvodci ovšem nebyl (pravděpodobně úmyslně) nikdo, kdo by měl výraznější vědecké ambice nebo odborné vzdělání.

Rakousko-uherská africká výprava, jak zněl její oficiální název, přistála v prosinci 1883 v Kapském Městě s cílem projít černý kontinent od jihu na sever. Kdyby to nešlo, mimo jiné kvůli probíhajícímu Mahdího povstání v Súdánu, měl Holub záložní plán v podobě zkrácené cesty z oblasti Velkých jezer k východoafrickému pobřeží. Britské koloniální úřady ovšem vůči výpravě vystupovaly s neuvěřitelnou a zřejmě záměrnou byrokracií. Kromě jiného musel Holub zaplatit clo za vybavení expedice a sešlo také z přislíbené bezplatné dopravy po místních železnicích. 

Malárie a nepřátelé

V září 1884 se výprava dostala na diamantová pole v Transvaalu a teprve po dalším roce, mimo jiné kvůli nemocem tažného skotu, dosáhla osady Panda-ma-tenka. Tady se Holub rozhodl k více než 200 kilometrů dlouhé odbočce k Viktoriiným vodopádům, kde setrval pět týdnů, zjevně nadšený africkou přírodou, ale i touhou ukázat manželce jedinečné místo svých dřívějších výzkumů.

Cestu komplikovaly i politické události, neboť král Sepopo zemřel a v jeho zemi, kterou chtěl Holub projít, zuřila občanská válka. Po návratu na sklonku roku 1885 navíc museli zůstat dalšího půl roku v Panda-ma-tence. Všechny účastníky postihla malárie, na kterou zemřeli Špilar a Bukač, jejichž hroby jsou na místě dosud zachovány. Nemocí oslabený Halouzek se vrátil s dosavadními sběry do jižní Afriky. Neúměrné zpomalení výpravy bylo zřejmé – tímto tempem by průzkumník zamýšlenou cestu Afrikou dokončil až téměř za 20 let.

Na další cestu na sever se Holub vydal až 24. května 1886. Počátkem června překročil při ústí řeky Čobe Zambezi a dále mířil k severu, podél řeky Luenge (v dnešní Zambii). Pohyboval se v oblasti, která už byla Evropanům v hrubých rysech známa, ale vědeckému popsání dosud unikala.

K obávaným domorodým Mašukulumbům, tedy kmenům Ila, se expedice dostala až v polovině července 1886. Cestou si museli najmout nespolehlivé nosiče z místních kmenů, kteří jim dokonce několikrát vykradli zavazadla. Holub se usadil v osadě Bosango-Kasenda a mapoval okolní pohoří, jež pojmenoval podle svého císaře Františka Josefa I. a která byste v dnešních mapách nalezli pod názvem Bulala Hills. Jenže již 2. srpna 1886 nalezli při návratu z průzkumné cesty u osady Galulonga vypleněné tábořiště a v něm smrtelně raněného Osvalda Söllnera. Ostatní členové výpravy se zachránili jen střelbou. Ztratily se některé Holubovy deníky, podstatná část zásob a sběratelské úlovky. Výpravě nezbylo než ustoupit.

Zpáteční cesta

Objevitelská část expedice skončila po necelých třech týdnech a zubožená výprava se vracela zpátky k jihu, na území Matoků. Dne 23. srpna její zbylí členové dorazili do Gazunguly na řece Zambezi, sídla jim nakloněného náčelníka, kde se jim podařilo dát se (zejména po zdravotní stránce) dohromady. Bylo načase – Holub onemocněl tyfem a projevilo se u něj také astma, zatímco Leeba zranil levhart. Až po dlouhém pochodu dorazili účastníci rakousko-uherské expedice 11. února 1887 do Šošongu. Po krátkém zotavení se mohli vydat do Linokamy, kde se Holub pokoušel doplnit vypleněné sbírky. S finanční pomocí, kterou obdržel z Rakouska, se v červnu 1887 poslední členové expedice vypravili přes Kimberley do Kapského Města a odtud do Evropy. Začátkem září 1887 jejich loď zakotvila v anglickém Southamptonu. 

Po krátkém pobytu v Anglii čekala manžele Holubovy triumfální cesta do Prahy. Následoval kolotoč přednášek (například v Praze na Žofíně roku 1887, organizovaná Klubem přírodovědeckým, jehož byl Holub čestným členem) a zpracování cestopisu Druhá cesta po Jižní Africe, jehož německá verze vyšla v renomovaném Brockhausově nakladatelství v Lipsku.

Opět byly uspořádány dvě výstavy, ve Vídni a v Průmyslovém paláci v Praze, tentokrát se ovšem přes velký zájem diváků ukázaly jako finančně prodělečné. Holub pak rozdal či rozprodal své sbírky čítající téměř 13 000 položek po téměř celé Evropě; uvádí se, že je získalo celkem 586 institucí. Jen malá část z nich zůstala v Praze. Národní muzeum je totiž odmítlo, zřejmě kvůli Holubově rivalitě s tehdejším správcem zoologických sbírek Antonínem Fričem, pocházejícím z významné pražské vlastenecké rodiny. 

Cestovatelská celebrita

V letech 1894–1895 Holub podnikl přednáškové turné po USA. Věnoval se i odborné publicistice, například ve Sborníku České společnosti zeměvědné. Byl ostatně jedním z prvních členů této geografické společnosti, založené roku 1894. Obdobně se angažoval i ve vídeňských institucích. Úvahy o jeho povolání na českou Karlo-Ferdinandovu univerzitu k přednáškám ze zeměpisu (profesorem na pražské německé univerzitě, oddělené roku 1882, byl v té době další africký cestovatel Oskar Lenz) zřejmě nebyly míněny vážně, jakkoli se o nich referovalo na stránkách dobového tisku.

TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána

Veškeré své úsilí Holub soustřeďoval na uspořádání třetí africké výpravy. I napodruhé odmítl nabídku belgického krále a zvažoval požádat o pomoc amerického prezidenta, nakonec se k tomu ale neodhodlal. Vedle nedostatku financí ho limitoval zhoršující se zdravotní stav. Ozývaly se následky malárie, kterou prodělal během afrických cest, a jeho kondici zhoršovalo vypětí z nekonečného kolotoče přednášek, které pro něj v té době představovaly hlavní zdroj příjmů. 

Již koncem osmdesátých let se Holub usadil ve Vídni, kde také 21. února 1902 skonal – paradoxně krátce poté, co se dočkal aspoň malé penze od císaře pána. S výjimkou Leeba přežil všechny další mužské účastníky druhé výpravy – Fekete zemřel roku 1894, Halouzek v roce 1901. Jeho žena Rosa ho přečkala o celých 56 let.  

Dnes již máme k dispozici dalekohledy, s nimiž můžeme alespoň teoreticky pátrat po stopách života na exoplanetách. Potíž je v tom, že stále není úplně jasné, co vlastně máme hledat. Jako možný zdroj informací se nabízejí atmosféry exoplanet, jejichž složení, jak tušíme podle našich zkušeností ze Země, může být ovlivněné přítomností živých organismů.

Jaké plyny jsou ale ty pravé? Část odborníků vsází na kyslík a metan. Jiní vědci zase upozorňují, že tyto dva plyny nemusejí být spolehlivým ukazatelem života. Už jsme je nalezli v hojném množství i na planetách, které určitě nemohou být osídlené životem našeho typu, například kvůli vysokým teplotám.

Oxid dusný v atmosféře

Americký astrobiolog Eddie Schwieterman z Kalifornské univerzity v Riverside je přesvědčený, že bychom měli věnovat pozornost i oxidu dusnému (N₂O), tedy rajskému plynu. Schwieterman nedávno vedl tým odborníků, kteří pomocí počítačových modelů hodnotili použitelnost rajského plynu jako biomarkeru přítomnosti života na exoplanetách. Své závěry badatelé zveřejnili tento týden v časopisu Astrophysical Journal.

Schwieterman s kolegy zjišťovali, kolik oxidu dusného by mohly vyprodukovat živé organismy na planetě podobné Zemi. Následně simulovali chování atmosfér takových planet u různých typů hvězd a nakonec určovali, jaké množství oxidu dusného by muselo být v atmosféře exoplanety, aby ho detekovala některá z pokročilých observatoří, jakou je například Vesmírný dalekohled Jamese Webba.

TIP: Jak vystopovat mimozemský život? S detektory oxidu uhelnatého!

„V blízkých planetárních systémech s kamennými planetami, jako je například TRAPPIST-1, bychom mohli detekovat oxid dusný v atmosféře, pokud tam bude zhruba ve stejném množství jako v případě oxidu uhličitého nebo metanu,“ odhaduje Schwieterman. Rajský plyn by tam podle něj mohl vznikat podobně jako na Zemi, tedy přeměnou nitrátů v oceánech, kterou zajišťují některé druhy mikrobů.

Na „horké půdě“ Golanských výšin na severu Izraele, na svahu hory Hermon, se nacházejí ruiny antického sídla Banias. Místní tady dříve uctívali boha lesů a pastvin Pana a později zde vyrostlo město Caesarea Philippi. Křesťané věří, že na stejném místě, přibližně půl roku před ukřižováním, prohlásil apoštol Petr Ježíše Kristem (tj. „pomazaným“, „Mesiášem“, „Bohem vyvoleným králem“).

Izraelští archeologové v těchto místech nedávno objevili zlatý poklad, který byl ukryt v základech kamenné zdi. Podle expertů tam poklad mohl zanechat někdo, kdo se snažil uprchnout v době útoku muslimů. Jak uvádí Yoav Lerer, vedoucí vykopávek Izraelského památkového úřadu (IAA): „Objev zachycuje specifický moment historie. Můžeme si představit majitele mincí, který se snaží ukrýt svůj majetek, zřejmě kvůli válce, a doufá, že si jej později vyzvedne. Dnes ale víme, že se mu to nepodařilo.“

Poklad z hory Hermon

Nalezený poklad tvoří 44 zlatých byzantských mincí a další cennosti. Všechny mince jsou byzantské solidy, které platily v Byzantské říši i na mnoha okolních územích zhruba v letech 330 až 1453 našeho letopočtu. V pokladu jsou mince, které byly raženy, když v Byzanci vládl císař Fokas (602-610) a Herakleios (610-641). Nejmladší mince v pokladu byla ražena v roce 635.

TIP: V Izraeli odkryli byzantský kostel zasvěcený neznámému mučedníkovi

Kromě zlatého pokladu archeologové odkryli ruiny budov, vodní kanály a potrubí, pec na výrobu keramiky, bronzové mince, keramické střepy, a také skleněná a kovové artefakty. „Objev pokladu se zlatými mincemi by rovněž mohl osvětlit ekonomiku Baniasu, na sklonku vlády Byzantské říše v této oblasti,“ doplňuje Lerer.

K prvnímu velkému střetu carské armády a tureckého armádního sboru došlo na přelomu srpna a září 1916. V časných ranních hodinách 31. srpna 1916 zahájila carská armáda ofenzivu podél celé fronty od Volyně po Bukovinu. Hlavní směr útoku mířil do prostoru německé Jižní armády. Po téměř dvoudenní dělostřelecké přípravě se ruské jednotky daly 2. září 1916 do pohybu a zaútočily na pozice 55. divize u Berežan s cílem získat tento důležitý dopravní uzel. 

Německé síly pomalu ustupovaly nepřátelskému tlaku a během dne se do prvního kontaktu s protivníkem dostal také turecký 77. pěší pluk, který prvotní útok odrazil. Ve dnech 3.–5. září se podařilo ruský postup s podporou osmanského dělostřelectva zpomalit. Rusové se po dvoudenních bojích stáhli, ale byl to jen pověstný klid před bouří…

Carská armáda zahájila 5. září 1916 silnou dělostřeleckou palbu na jižním úseku a zaútočila na pozice bavorské 1. rezervní divize. Rusové prolomili obranu a Němci museli vyklidit své pozice. Ty sice záhy získali zpět, ale sousední rakousko-uherské jednotky pokračovaly v rychlém ústupu. Brzy tak vyvstala hrozba obklíčení německých a tureckých divizí, a tak generál Felix von Bothmer vydal ve večerních hodinách rozkaz ke stažení na novou linii podél řeky Narayivky vzdálené více než 15 km. 

Na hranici sebeobětování

Turecké jednotky začaly během noci z 5. na 6. září opouštět své pozice. Na původní linii u řeky Zolota Lipa zůstalo pouze osm praporů, které kryly náročný noční ústup svých druhů. Těmto jednotkám velel podplukovník Bahattin Bey, velící 61. pěšího pluku. Dostal rozkaz za každou cenu zastavit případný postup nepřítele, aby zbytek sboru měl dostatek času zaujmout pozice na nové obranné linii.

Noční ústup se vydařil a ponechal odpočívajícího nepřítele v blažené nevědomosti. Carské jednotky zaútočily v husté mlze až 6. září ráno a velícím důstojníkům neuniklo, že pozice turecké pozice nejsou obsazeny tak hustě. Osmanští vojáci se zuřivě bránili, ale příval ruské pěchoty nedokázali zastavit a po několika hodinách úporných bojů museli začít pod palbou ustupovat. V prostoru obcí Lysa–Rudnyky se dostalo do obklíčení více než 600 tureckých vojáků z 1. praporu 61. pěšího pluku. V bezvýchodné situaci, bez šance pokračovat v boji složili zbraně.

Ruský tlak nepolevoval a zbylé osmanské jednotky neměly na nové linii příliš času na přípravu. Již 7. září na ně zaútočili Rusové a boje vyvrcholily mimořádně krutým bojem na bodáky v noci z 9. na 10. září, kdy se Osmani opakovaně vrhali do útoku s hlasitým pokřikem „Allāhu akbar!“

Do posledního dechu

Plukovník Subaşı dospěl na základě posledních událostí k přesvědčení, že šířku úseku, kde působí jeho sbor, je potřeba zmenšit. Po dohodě s generálem von Bothmerem pak došlo k zúžení linie v neprospěch bavorské 1. rezervní divize. V následujících dnech ruské jednotky nepolevily ve své snaze o průlom a 15. září zaútočily na osmanské pozice silou čtyř pěchotních divizí. Útoku předcházela intenzivní dělostřelecká příprava a poté se na Osmany snesl mrak jedovatého plynu.

Obránci však měli k dispozici německé plynové masky, a tak utrpěli jen zanedbatelné ztráty. Dne 17. září se turecké jednotky ocitly na pokraji vyčerpání. Štáb sboru už uvolnil veškeré dostupné zálohy včetně týlových a pomocných technických jednotek. Vysoké ztráty utrpěl i důstojnický sbor, takže do první linie museli také štábní důstojníci. I v této situaci ale dokázali Osmani přecházet do bodákových protiútoků.

Krvavá lázeň

Odvážní sultánovi vojáci nakonec obstáli a ruský nápor odrazili díky smyslu dostát své povinnosti. Během bojů mezi 15. a 17. zářím 1916 odepsal XV. armádní sbor 95 důstojníků a více než 7 000 mužů. Odhady ztrát v řadách nepřítele se blíží 20 000 mužů. Do konce měsíce se pak boje omezily jen na lokální potyčky a obě strany sbíraly síly k další konfrontaci. Dosavadní zkušenosti s nasazením tureckých divizí ukázaly německému velení silné a slabé stránky jejich spojenců. Ti nepochybně prokázali, že jsou zdatní bojovníci, a Evropany fascinovalo jejich až iracionální pohrdání smrtí, s nímž se vrhali do bodákových ztečí.

Dokončení: Kde je ta Halič, pane veliteli? Turecký XV. armádní sbor za světové války (4)

Když však osmanské jednotky zpanikařily, bylo velmi obtížné vojáky zastavit, obnovit pořádek a přimět je k návratu do bojových postavení. Dosavadní střety s tureckým protivníkem přinesly poznání i ruskému velení, které je zpočátku podcenilo. Během října 1916 se carské oddíly opakovaně pokoušely prorazit osmanskou obranu, ale opět nespěšně. Cena za tyto pokusy byla vysoká – bezmála 15 000 padlých, raněných a pohřešovaných, zatímco sultánovy divize odepsaly dalších 25 důstojníků a více než 5 000 vojáků.