Thalidomid se dostal na trh v roce 1957 pod obchodním názvem Contergan a za jeho vývojem stála německá farmaceutická firma Chemie Grünenthal. Mnoho lidí se tehdy stále ještě vzpamatovávalo z nočních můr způsobených druhou světovou válkou, a rádi proto sáhli po sedativu, které neobsahovalo silně návykové barbituráty. 

Absence démonizovaných látek se stala jednou z klíčových předností léku, tou další byla jeho „prokázaná“ nezávadnost. Ve světě, kde neexistovala ani zdaleka tak přísně regulovaná výroba a testování léčiv jako dnes, provedli němečtí vědci pokusy na několika stovkách subjektů a posléze přípravek prohlásili za zcela neškodný. Mimo jiné ulevoval od bolesti, pomáhal s usínáním, zmírňoval příznaky nachlazení, a dokonce jej mohly brát těhotné ženy. V roce 1960 se proto prodejností vyrovnal i takovým „velikánům“, jako byl aspirin. 

Ranní nevolnost

Tou dobou navíc australský porodník William McBride zjistil, že kapsle thalidomidu pomáhají ženám v očekávání bojovat s ranní nevolností, čímž lék ještě víc zpopularizoval. O rok později si však začal všímat, že mu pod rukama přichází na svět stále víc postižených dětí, a spojil si to s thalidomidem. Podezření, že lék způsobuje deformace plodu, se sice objevilo už dřív, ale společnost Chemie Grünenthal ho ignorovala. Případy se však množily, což nakonec vyústilo v zákaz výroby a distribuce látky. Napáchané škody byly ovšem nevratné. 

Jen v Německu se kvůli přípravku narodilo na sedm tisíc dětí s tělesnými deformacemi či bez končetin, s poškozením zažívacího ústrojí a dalšími hendikepy. Pouhých 40 % těchto ratolestí přežilo. Ve zbytku světa šlo zhruba o deset tisíc postižených, z nichž se s komplikacemi vyrovnala asi polovina.

Z prodeje thalidomidu se tak stala jedna z nejhorších farmaceutických katastrof historie, která navždy změnila způsob testování a schvalování nových léčiv nejen v Evropě. Zatímco před incidentem stačily pokusy na stovkách lidí a vlády zemí se do zkoušek nevměšovaly, současné klinické testy se přísně hlídají a trvají řádově několik let. Do oběhu se tak dostávají pouze farmaka s bezpečností i účinností ověřenou při důkladných zkouškách. 

Objeví se znovu?

Přesto thalidomid z trhu zcela nezmizel, jeho prodej se však přísně reguluje a přípravek se využívá při léčbě lepry či některých druhů rakoviny. Příčina jeho závadnosti přitom zůstávala neznámá i 50 let po uvedení do prodeje. Teprve v roce 2010 přišel s vysvětlením japonský výzkumný tým v čele s Hirošim Handou: V rámci testů na kuřatech a akvarijních rybkách se podařilo zjistit, že problémy způsobuje bílkovina celebron, která se na thalidomid váže, takže pak neplní svoji důležitou roli při vývoji plodu. Existuje tudíž šance, že se v budoucnu objeví vylepšená verze léčiva, bez nežádoucích účinků.

Má plochu 94 metrů čtverečních, betonovou konstrukci a velká francouzská okna. Na první pohled se tento bungalov neliší od jiných moderních staveb. Bližší pohled na detail stěn ale napovídá, že tento domek vznikl odlišnou technikou než jiné stavby.

Pohodlí a bezpečí v betonovém balvanu

Bungalov v nizozemském Eindhovenu je úplně celý vytištěný na 3D tiskárně, a to jako vůbec první v Evropě. Pravidelné šedivé linie působí naprosto přirozeně a zřejmě i proto si dům zamilovali první nájemníci, kteří se v něm pomalu zabydlují.

„Je výjimečný. Jeho tvar je velmi neobvyklý. Když jsem ho viděla poprvé, připadal mi jako něco, co znám z dětství, jako velký kámen. A právě tento pocit byl velmi důležitý, protože cítíte hluboko uvnitř, že vám tady bude dobře,“ říká nová nájemnice Elize Lutzová.

Dům je možné ovládat přes moderní aplikaci a uvnitř „3D balvanu“, jak si ho jeho nájemci láskyplně pojmenovali, je k dispozici prostorný obývák, kuchyň a dvě ložnice. Měsíční nájemné v tomto domečku vyjde v přepočtu na necelých 21 tisíc korun.

Další z nájemníků, Harrie Dekkers přidává svoje pocity: „Cítím se tady opravdu skvěle, protože když jsem uvnitř, je tam klid, nic zvenku není slyšet. Úžasný je i ten otevřený prostor a velká okna. Cítím se tady zároveň velmi bezpečně.“

Chirurgická přesnost stěn

Pravděpodobně vás bude zajímat, jak se takový netradiční domek tiskne. Podle jeho tvůrců to není vůbec nic náročného. Technologové si plány samozřejmě nejprve rozkreslili a dům architektonicky navrhli. Díky tomu zjistili, z kolika kousků se vlastně bude skládat a kolik jich tedy bude potřeba vytisknout. Vyšlo jim číslo 24 a přesně z tolika dílů je také sestaven. A přestože jeho vytištění trvalo pouhých 120 hodin, splňuje naprosto všechny nizozemské stavební předpisy.

Grafikova představa o tom, jak by mohla vypadat „vesnička“ z betonových domů postavených pomocí 3D tisku. (foto: Shutterstock)

Podrobněji popisuje způsob výroby technolog Theo Salet: „Když jsme si položili otázku, jak to provedeme, řekli jsme si, že musíme jít vrstvu po vrstvě. Nejdřív vytisknete první vrstvu betonu, pak další, centimetr po centimetru až do výšky tří metrů každou stěnu. Vždycky mě fascinovala otázka udržitelnosti a tady ji můžu aplikovat. Díky 3D tiskárně používáme jen takové množství betonu, jaké opravdu potřebujeme.“ Jinak řečeno žádný beton nepřijde nazmar, protože 3D tiskárna je naprosto přesná a spotřebuje přesně jen tolik materiálu, kolik je nutné.

Budoucnost 3D bydlení

Jak už jsme zmínili, je „3D balvan“ prvním vytištěným 3D domem v Evropě. Světové prvenství drží jeho předchůdce z Číny, kde v roce 2014 na 3D tiskárně vyrobili architektonicky mnohem jednodušší dům, který měl tři rovné stěny z betonu, jež doplnila prosklená část.

Nizozemští technologové mají jasný cíl – používat 3D tisk do budoucna ve stavebnictví jako jeden z možných způsobů efektivní a také udržitelnější stavby nových domovů pro statisíce Nizozemců, kteří si teď kvůli nedostatku bytů jen stěží hledají vlastní bydlení. „Milion domů, jako je tento, asi nepostavíme. Ale ta technologie nám může velmi usnadnit stavbu podobných domů třeba v kombinaci s různými jinými materiály, jako je beton a dřevo,“ upřesňuje Theo Salet.

TIP: V Texasu staví 3D tištěné domy pro lidi bez domova: Stavba trvá pouhé dva dny

Využití 3D tisku je, a to nejen podle nizozemských technologů, součástí naší budoucnosti. Jednou prý bude součástí našich životů mnohem víc, než si teď vůbec dokážeme představit. 

Mýty spojené se středověkem coby temným, barbarským obdobím, kdy si lidé mysleli, že je země placatá, a panovníci při hostinách házeli kosti za hlavy psům, jsou povětšinou odkazem romantických spisovatelů 19. století a současných filmů s tematikou fantasy. 

Páchnoucí umouněnci

Výdobytky jako kanalizace, vodovod či veřejné fontány, tedy běžné součásti městské infrastruktury z dob antického Říma, musela středověká města pracně znovuobjevovat. Není ale pravdou, že se jejich obyvatelé museli cestou k řece či na tržiště po kolena brodit ve výkalech a hnoji. Těmto situacím se snažily předcházet městské rady vydáváním nejrůznějších nařízení omezujících znečišťování veřejných prostranství, průběžným čištěním ulic a jejich postupným dlážděním. Naši předkové měli zkrátka k nelibým zápachům stejný odpor jako my.

Stejně zcestná je i představa mnoha soudobých filmařů, kteří prosté středověké lidi „předkládají“ s obličeji zašpiněnými od bahna či šmíru a v uválených děravých šatech. Vyjít si v takovém oblečení na ulici bylo stejně ostudné jako dnes. Pevné mýdlo, dovážené z Benátek, sice představovalo pro obyčejného měšťana nedostupný luxus, jeho mazlavou draselnou alternativu si ale dovolit mohl. Známé byly také voňavky a parfémovaná voda, jakkoli si je mohla dovolit pouze elita.

Součástí měst a větších vesnic byly také lázně. Jejich provoz v určité dny sponzorovaly dobročinné nadace, takže příležitost k očistě pravidelně dostávali i žebráci či chudí studenti. O mytí se starali lazebníci a hlavy stříhali bradýři, kteří také pouštěli žilou a mohli vykonávat menší chirurgické zákroky.

Zaostalá medicína

I když byl ve středověku rozšířený názor, že za původem všech nemocí stojí boží vůle, lidé se je (jako v každé jiné dějinné éře) snažili léčit. Prvními medicínskými centry se v raném středověku stávaly kláštery a od 12. století začaly na evropských univerzitách vznikat lékařské fakulty. S jejich rozvojem se objevilo standardizované medicínské vzdělání, které obsahovalo jak teoretické studium antických autorů a proslulých islámských lékařů, tak praktické lekce u nemocných.

Na léčbu nemocí či úrazů se zaměřovaly různé profese, které se dále specializovaly a míra jejich prestiže se značně lišila. Nejlépe na tom byli lékaři, ale například chirurgové zůstávali až do 13. století odkázáni pouze na předávání vědomostí a zkušeností v rámci rodiny, protože jejich řemeslo se z důvodů nízké vážnosti na univerzitách nevyučovalo.

Ještě nižší postavení na společenském žebříčku měli bradýři a lazebníci, kteří se věnovali jen drobnějším lékařským úkonům a hygieně (například myli a stříhali vlasy), přičemž jejich výuka probíhala v rámci cechu. Na nejnižším stupni potom stáli nejrůznější lidoví léčitelé, kteří si vědomosti předávali pouze ústně.

Barbarské hostiny

Zažité klišé barbarského stylu hodování na panovnických dvorech, kde muži rvali maso holýma rukama a kosti házeli za hlavy psům, patří jen a pouze do světa fantazie. Vedle demonstrování hostitelovy zámožnosti hostiny poskytovaly i příležitost k politickým jednáním, což se odrazilo na formování přísných pravidel chování v jejich průběhu.

Na pomyslné nejvyšší příčce stála ve vrcholném a pozdním středověku v Evropě etiketa římského císařského dvora, kterou napodobovali další evropští panovníci. Jimi se zase inspirovala šlechta a zámožnější měšťané. V Čechách příslušely ceremoniální funkce na královském dvoře dědičně těm nejpřednějším šlechtickým rodům.

Úřad číšníka náležel pánům z Vartenberka, kráječi byli Sezimové a stolníky od 14. století Zajícové z Hazmburka. Všechny tyto hodnosti měly hluboce symbolický charakter, nicméně bez ohledu na ně se v rodinách urozených bez výjimky dbalo na to, aby si jejich synové a dcery osvojili pravidla slušného chování při jídle.

Před svatbou ne!

Vedle obligátního „nesesmilníš“ mezi přikázáními křesťanského desatera stojí také „nepožádáš manželky bližního svého“, ovšem podle písemných pramenů víme, že nevěra představovala ve středověku poměrně rozšířenou záležitost. V rámci partnerského soužití byla promiskuita tabuizována i dříve, oproti tomu na sexuální vyžití mladých v období před uzavřením sňatku pohlížela raně středověká společnost s velkou mírou shovívavosti. To se změnilo s příchodem křesťanství, které požadovalo, aby lidé do manželského stavu vstupovali bez předchozích sexuálních zkušeností.

To samozřejmě neznamená, že by něco takového všichni dodržovali. U mužů se jistá sexuální zkušenost předpokládala a v nižších sociálních skupinách nebylo výjimkou, že některé páry žily podobně jako dnes „na psí knížku“. 

Běžně tolerované byly také nevěstince. Ty obvykle podléhaly kontrole městské samosprávy, která je pronajímala a argumentovala tím, že je tak rizikové chování spjaté s jejich provozem lépe pod kontrolou. Legendárním se stal výrok svatého Augustina „Odejmi nevěstky a naplníš všechno cizoložstvím.“ Tomáš Akvinský zase soudil, že „s prostitucí ve městech je to stejné, jako s toaletami v palácích. Jsou nepříjemné, ale pokud je člověk odstraní, rozšíří se zápach a hniloba.“

Ve srovnání s muži se ženy nacházely ve zjevné nevýhodě. Ačkoliv jejich protějškům bylo navštěvování vykřičených domů tolerováno, ony taková práva neměly a přistižení při nevěře je vystavilo absolutní zvůli manžela, i když následně mohly bránit svou čest před světským či církevním tribunálem. Pokud je soud shledal vinnými, následoval trest v podobě vystavení na pranýři, bičování či vyhnání z města.

TIP: Pravidla středověkého sexu: Jen ve vybrané dny, co nejrychleji a hlavně žádné něžnosti

Ani další hluboce zakořeněné fenomény jako pásy cudnosti či možnost šlechty nárokovat si na svých čerstvě sezdaných poddaných „právo první noci“, nejspíš nemají s realitou mnoho společného. První z nich se sice vyskytuje na několika středověkých nákresech, jde ale pravděpodobně pouze o představy jejich autorů. O existenci práva první noci někteří odborníci dodnes vedou debaty, nicméně jako historický fakt jej v evropském okruhu prezentoval až v polovině 18. století francouzský osvícenský filozof Voltaire.

Přibližně před šesti tisíci lety byl dnešní Tchaj-wan osídlen neolitickými zemědělci, kteří mluvili archaickými austronéskými jazyky. Ostrov se poté stal pravlastí dnešních austronéských jazyků, jimiž mluví lidé od Madagaskaru až po Nový Zéland, Velikonoční ostrov a Havaj. Potomci těchto příchozích dodnes žijí na Tchaj-wanu a představují asi 2 procenta jeho populace.

Mnozí z nich si vyprávějí příběhy o malých lidech s tmavou kůží a rozcuchanými vlasy, kteří donedávna žili v horských lesích, často v jeskyních. V obecném povědomí šlo o příběhy považované za legendy a mýty, podobné evropským pohádkám o elfech a vílách. Archeologové sice nalezli na ostrově starší kamenné nástroje, některé z nich pocházely z doby před 30 tisíci lety, o lidech, kteří je vyráběli, se ale nevěděli nic bližšího. Tedy až doposud.

Malí tmaví lidé z Tchaj-wanu

Změnu přinesl nedávný objev mezinárodního týmu archeologů, kteří v jeskynním komplexu Xiaoma, v hornaté oblasti východního Tchaj-wanu, nalezli lebku a stehenní kost ženy, která žila právě ve zmíněné době před šesti tisíci lety. Výzkum publikoval odborný časopis World Archaeology.

DNA získaná z této lebky je blízká některým africkým sekvencím podobného stáří. Vzhledově objevené pozůstatky připomínají negrity – populace malých tmavých lidí australoidního původu, mezi které patří například Aetové a další kmeny z Filipín, Andamanci z Andamanských ostrovů nebo Semangové z Malajsie.

Lebka ženy objevená na nalezišti Xiaoma. (foto: World Archaeology, Hirofumi Matsumur, CC BY-SA 4.0)

Příběhy o těchto prapůvodních obyvatelích Tchaj-wanu se mezi dnešními austronéskými etniky liší. Pro mnohé z nich to byli nepřátelé, s nimiž bojovali, jiné kmeny si jich naopak vážily. Saisiyaté ze západní části ostrova je označovali jako Ta’ai a považovali je za své učitele. Ve všech vyprávěních mají ale společný vzhled a životní styl. Poslední z těchto malých lidí s tmavou kůží zřejmě na Tchaj-wanu vymřeli relativně nedávno – přibližně před několika stovkami let.

TIP: Lebky z Řecka zdvojnásobují stáří prvního příchodu moderních lidí do Evropy

Objevené pozůstatky jsou svými parametry nejbližší negritům, kteří dnes žijí na Filipínách. Podle odborníků nejde o rozpor – během ledových dob byl Tchaj-wan velmi pravděpodobně propojený souší s kontinentem, i s Filipínami. Předkové malých tmavých lidí tedy mohli přijít na Tchaj-wan právě z Filipín, aniž by museli překonávat moře.

Když se hvězda neopatrně přiblíží k černé díře, mohutné gravitační síly ji natáhnou jako na skřipec a roztrhají ji. Odborníci tomu říkají události TDE (Tidal disruption event) a někdy bývá tento proces volněji popisován jako „špagetifikace“. Jde o relativně vzácné události, někdy se je ale astronomům podaří zaznamenat. Obvykle se podobná událost prozradí specifickými signály v oblastech viditelného, rádiového a dalších typů záření.

V říjnu 2018 astronomové detekovali událost TDE, která dostala označení AT2018hyz. Na první pohled šlo o průměrnou událost, při které černá díra, vzdálená asi 665 milionů světelných let, „pozřela“ malou hvězdu o hmotnosti asi jedné desetiny Slunce. Záření této události nebylo nijak zvlášť výjimečné a po pár měsících pohaslo.

Prodloužené zažívání

Klid trval až do června 2021, kdy dotyčná černá díra najednou vyprodukovala silné rádiové signály, doprovázené masivním výronem energie, podle všeho spojené s výtryskem hmoty z bezprostředního okolí černé díry. Takové věci se občas stávají, ale prakticky vždy k nim dochází během pár dnů, maximálně týdnů, po „pozření“ hvězdy černou dírou. 

Pro vědce šlo o překvapení. „Nikdo nikdy neviděl nic podobného. Vypadá to, jako kdyby černá díra začala chrlit množství materiálu hvězdy, kterou pozřela před lety,“ popisuje událost Yvette Cendes z amerického astrofyzikálního ústavu Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. „Je to poprvé, kdy jsme byli svědky tak dlouhého zpoždění mezi pozřením hvězdy a výronem energie“ zdůrazňuje Edo Berger, spoluautor studie uveřejněné v recenzovaném vědeckém magazínu o astrofyzice a astronomii The Astrophysical Journal.

TIP: Astronomové pozorovali černou díru, která si „říhla“

Proč k tak velkému zpoždění došlo? Astronomové zatím odpověď nemají. Pozorování černých děr „pojídajících“ hvězdy už ale v minulosti přineslo podobné anomálie, byť stále nevysvětlené. Čím více bude takových pozorování přibývat, tím větší budou šance, že odhalíme mechanismy, které s tímto zvláštním chováním černých děr souvisejí.

Členové skupiny Beatles společně se zpěvačkou Joan Baezovou na ubrus zaznamenali své dojmy před vystoupením na stadionu Candlestick Park v roce 1966. Tento koncert se zapsal do dějin jako poslední oficiální komerční vystoupení skupiny. Majitel restaurace Joe Vilardi si ubrus zarámoval a vystavil jej, hned po týdnu si ho ale odnesli zloději. Po cenném ubrusu nebylo téměř 55 let ani stopy až do nedávného hovoru z Texasu, který přijal Vilardiho vnuk.

Zázrak po 55 letech

„Zavolala mi paní a zeptala se mě, jestli naše rodina má v San Francisku restauraci, a já jsem okamžitě vytušil, že to má něco společného s tím ubrusem,“ řekl Michael Vilardi agentuře AFP. „Ubrus měl její bratr, nevěděl, co s ním, a tak si ho celé ty roky nechal,“ dodal.

Ubrus pokreslený členy skupiny Beatles. (foto: aukční síň Bonhams)

K muži se ubrus údajně dostal jako splátka dluhu. Původně ho měl v úmyslu zpeněžit, vědom si toho, že je ubrus kradený, ale od úmyslu upustil a rozhodl se ho vrátit. „Vyrostli jsme s dědečkovým vyprávěním o tom ubrusu, nikdo z nás ho ale nikdy neviděl a ani nás nenapadlo, že ho ještě někdy uvidíme,“ svěřil se Michael Vilardi.

TIP: Když Brouci dobyli Ameriku: Jak se rodila nesmrtelnost beatlemánie

Na ubruse je psychedelický západ slunce, který nakreslil John Lennon, portréty od Paula McCartneyho a Joan Baezové a podpisy George Harrisona a Ringa Starra. Artefakt půjde příští týden do aukce. Podle aukční síně Bonhams by se mohl prodat až za 25 000 dolarů (v přepočtu zhruba 620 tisíc korun).

V polovině 80. let velení USAAF (armádní letectvo Spojených států) přišlo s nečekanou změnou zadání vývoje bombardéru B-2. Původně požadovalo jen stroj určený k bombardování z velkých výšek. Nyní ale chtělo, aby dokázal provádět i taktické mise v přízemních letových hladinách. S tím konstruktéři původně nepočítali a přineslo to velké zdržení celého už tak velmi náročného projektu. Narostla rovněž cena o závratnou miliardu dolarů.

Předhozí část: Duch v podobě rejnoka (1): Americký bombardér Northrop Grumman B-2 Spirit

Pohltit radarové vlny

Přesto byl v létě 1988 letoun prakticky hotov. Jednalo se o rozměrný typ poháněný čtveřicí motorů General Electric F118-GE-100, každý z nich o tahu 77 kN. Jejich nasávací otvory měly zoubkované okraje, aby rozptýlily vlny nepřátelských radarů, a zkomplikoval se tak jejich odraz zpět k vysílači. Zadní výstupní otvory spalin dostaly speciální chlazení, aby se snížila tepelná stopa letadla. To vše minimalizovalo možnost odhalení infračervenými detekčními systémy.

Samotný stroj vznikl z kompozitních materiálů složených především z uhlíku a grafitu, povrch pak kryl speciální potah pohlcující radarové paprsky. K omezení zachytitelnosti radarem sloužilo též speciální tvarování trupu, díky kterému se většina vln, které se od letadla přece jenom odrazily, nesměřovala zpět k radiolokátoru, ale jiným směrem. Pokud už přece jen došlo k zaměření B-2 radarem nebo laserem, spustily se obranné systémy, které prováděly automaticky úhybné manévry a vypouštěly klamné cíle.

Nenápadný, ale podzvukový

Dvoučlennou osádku tvořil vlevo sedící pilot, vpravo pak navigátor obsluhující zbraňové systémy. Každý z nich měl k dispozici čtyři barevné monitory, vysoká míra automatizace dovolovala při extrémně dlouhých misích ovládat stroj i jediným člověkem. Letoun neměl klasické ocasní plochy ani křidélka, místo toho ho pilot řídil pomocí devíti pohyblivých ovládacích ploch, které plnily všechny tyto funkce. Pro změnu směru pohybu do stran sloužil také rozdílný tah motorů na levé a pravé straně.

Hned vedle nich se nacházel hlavní čtyřkolový podvozek, zatahovaný směrem dopředu, příďový dvoukolový podvozek se zasunoval dozadu. Ovšem B-2 nedokázal překročit rychlost zvuku a létal maximální rychlostí 915 km/h, přídavné spalování totiž produkovalo extrémně horké plyny, jejichž infračervenou stopu by prakticky nešlo skrýt. Maximální dostup „bé dvojky“ činil 15 200 metrů a dolet 11 100 km, přičemž s jedním tankováním ve vzduchu ji dokázala prodloužit na 18 500 km. Stroje ale mohly zasahovat prakticky kdekoli na světě právě díky opakovanému tankování bez přistání pomocí nástavce, umístěného za kokpitem.

Jak vypadal život na Zemi před milionem let, víme dnes hlavně z geologických průzkumů, vzorků ledu a samozřejmě fosilních záznamů. Mezinárodní tým, který vedla australská paleogenetička Linda Armbrechtová z Tasmánské univerzity, k tomuto výčtu přidal dávnou DNA, objevenou v sedimentu u Antarktidy. Jejich objev publikoval časopis Nature Communications.

Badatelé odebrali vzorky sedimentů pod dnem moře Scotia, které se rozkládá mezi Ohňovou zemí a Antarktickým poloostrovem. Nalezli zde kousky organického materiálu, starého milion let, z něhož se jim podařilo získat sekvence DNA. Vědci v tomto případě mluví o „sedimentární DNA“ (sedaDNA).

Podmořská DNA

„Objevili jsme daleko nejstarší známou spolehlivě doloženou sedaDNA z mořských sedimentů,“ vysvětluje paleogenetička Armbrechtová. DNA vědci získali v roce 2019, následně vzorky prošly pečlivým zpracováním především s ohledem na možnou nežádoucí kontaminaci. Objevená sedaDNA představuje velice cenný zdroj informací, který by mohl přispět k pochopení dlouhodobého vývoje antarktických ekosystémů.

TIP: Vrtání v extrému: Tým odborníků provrtal přes 2 kilometry antarktického ledu

Sekvence sedaDNA již byly nalezeny v řadě rozmanitých prostředí. Známe je z jeskyní na souši, jejichž stáří je až 400 tisíc let, nebo z permafrostu na severní polokouli, kde se podařilo nalézt sekvence staré až 650 tisíc let. Mořské sedimenty v polárních oblastech, jakým je například moře Scotia, jsou sice z našeho pohledu extrémní, ale nízké teploty, nízký obsah kyslíku a voda stínící před UV zářením jsou ve skutečnosti velmi příznivé pro uchování sedaDNA po velmi dlouhou dobu. 

Svatý grál se dostal do povědomí široké veřejnosti zejména díky knize Šifra mistra Leonarda, v níž ho Dan Brown nepopisuje jako kalich, nýbrž coby pokrevní linii vedoucí od potomků Krista a Máří Magdalény až do dnešních dnů. Zmíněná myšlenka se však těšila popularitě i dřív a podle historiků Mikea Aquiliny a Christophera Baileho možná vůbec poprvé grál podobným způsobem interpretoval Adolf Hitler. Führer se však přikláněl spíš k obecné vizi poháru jakožto hmotného předmětu a jeho naivní okultista a šéf SS Heinrich Himmler se jí zcela oddal: Na velitelství své organizace si nechal vyrobit kulatý stůl se speciálním místem pro posvátný kalich a začal hledat někoho, kdo by jej „obstaral“. Tím vyvoleným se měl stát Himmlerův rytíř Otto Rahn.

Nadaný padělatel

Rahn se narodil roku 1904 v německém Michelstadtu a navštěvoval univerzitu v Giessenu, kde také plně propadl studiu katarství. Krvavě potlačené středověké heretické hnutí, proti němuž vedla církev desítky let trvající svatou válku, se v legendách neoddělitelně pojilo s grálem. Wolfram z Eschenbachu v básni Parzival z 13. století zmiňoval, že se relikvie nachází na hradě Montsalvat neboli „bezpečná hora“, což výzkumníkům nedalo spát: Stejný význam totiž v překladu neslo reálně existující šlechtické sídlo Montségur na jihu Francie. Právě do jeho stěn se uchýlili poslední kataři a po dobytí hradu jich tam bylo dvě stě hromadně upáleno. 

Legendy Rahnovi učarovaly do té míry, že neváhal a v roce 1931 se navzdory svým mizivým příjmům do jižní Francie vydal. Zkoumal pak jeskyně v okolí Ussat-les-Bains, protože byl přesvědčen, že tam pronásledovaní kacíři našli útočiště a také v místě schovali posvátný pohár.

Nejprve byl jeho zápal upřímný, jenže když nic nenacházel a nové indicie vedoucí k úkrytu grálu nepřicházely, pustil se do jejich falšování: Sám vytvářel artefakty, načež je zázračně objevoval, zkoumal a interpretoval.

Kouzlu katarské legendy však nepropadl jako jediný – živě se o ni zajímala celá skupina intelektuálů, přičemž Rahna nejvíc ovlivnil Antonin Gadal. Považoval se za přímého pokračovatele katarských tradic a stal se autorem díla Na cestě svatého grálu. Artefakt vnímal jako „kalich nové smlouvy“, jejž Kristus předal své pravé duchovní církvi a který Máří Magdaléna dopravila na jih Francie. 

Mezi strážci poháru

Rahnovi každopádně průzkum jeskyní nestačil, a protože Německo pomalu sbíralo informace pro budoucí agresivní kampaň proti Francii, ve zbylém čase své vlasti vypomohl shromažďováním fotografií továren či jiných strategických objektů. Především ovšem psal a v roce 1933 spatřilo světlo světa dílo Kruciáta proti grálu, jež „dokazovalo“ spojení mezi katary a slavnou relikvií. 

Autor vycházel z již zmíněné rozsáhlé skladby Wolframa z Eschenbachu: Parzival obsahuje šestnáct knih, které vznikaly někdy v letech 1195–1219, a dodnes čeká na přesnou interpretaci. Bavorský básník prý získal podklady od jistého mistra Kyota, který uměl arabsky a příběh grálu znal z tajných muslimských dokumentů.

Zmíněné tvrzení zřejmě představuje pouze jeden z mnoha Wolframových žertíků, ale Rahn na něm vybudoval celou svoji teorii. Tajné vědění předávané katary považoval za jediné správné, smířlivé a univerzální náboženství. A přesně takovou osobu Himmler hledal – Rahn byl proto přijat do oddělení okultistického důstojníka Karla Marii Wiliguta a později přímo do SS. Cestoval po severu Evropy a dával dohromady materiál na další knihu o katarech. 

S pravdou ven

Jenže Rahn nebyl zrovna ukázkovým členem „posvátného řádu nadlidí“. S oblibou organizoval večírky a dobře se napil, což by nejspíš prošlo, kdyby pod vlivem alkoholu neztrácel zábrany a zcela otevřeně se nepokoušel romanticky sblížit s jinými muži – a homosexualita se u SS netrpěla. Z postu výzkumníka ho tak sesadili a za trest jej poslali na strážní službu do koncentračního tábora v Dachau. 

Pád z výsluní do propasti se již nedal zastavit. Netrvalo dlouho a SS Rahna požádala o poměrně rutinní předložení rasového osvědčení, které však dodat nemohl. Jeho matka Clara Margaret Hamburgerová byla totiž Židovka a křestní jméno dědečka Simeona Hamburgera každému poctivému nacistovi ihned zapnulo výstražnou kontrolku. Rodina z druhé strany se navíc jmenovala Cucer, což vychází z hebrejského „košer“. Rahn tedy věděl, že prohrál: Počátkem roku 1939 rezignoval na pozici v SS a zmizel, což dalo gestapu dostatečný důvod začít se o jeho osobu zajímat blíž. A bez ochranné Himmlerovy ruky bylo jasné, že „velký ezoterik“ dřív či později opět skončí v koncentračním táboře, jenže tentokrát na té horší straně plotu… 

Opravdu sebevražda? 

Od té doby se o Rahnovi neobjevovaly téměř žádné zprávy a nakonec jeho jméno naposledy problesklo, když byl nalezen mrtvý na horském úbočí v tyrolských Alpách. Podle některých autorů spáchal sebevraždu v den výročí upálení posledních katarů, dle jiných se o „uklouznutí“ a následný pád postaralo gestapo, jež tak chránilo čistý štít SS.

TIP: Mystika třetí říše: Himmlerova Ahnenerbe hledala kořeny „čisté rasy“

Rahnovy „objevy“ každopádně zanechaly nesmazatelnou stopu v turistických průvodcích u míst, která spojoval s grálem či katary. Na internetu lze najít hned několik poměrně obdivných stránek věnovaných jeho osobnosti, a klíčové lokality tak ze své „slávy“ náležitě těží. 

Na konci září narazila sonda DART do planetky Dimorphos. Cílem experimentu bylo drobně pozměnit oběžnou dráhu planetky. Data získaná z pozemních observatoří ukázala, že se primární cíl podařilo splnit.

Před střetem sondy DART trvalo planetce Dimorphos 11 hodin a 55 minut, než obkroužila mateřský Didymos. Po srážce se tato doba zkrátila o 32 minut (s přesností +/- dvě minuty). NASA přitom před započetím celého experimentu uvažovala o změně trajektorie v horizontu 73 sekund. V takovém případě by považovala misi za úspěšnou. Změna trajektorie je 26× větší, než se původně počítalo. Vzhledem k tomu, že planetka Dimorphos nijak neohrožuje Zemi (a neohrožovala ji ani před střetem), není razantnější změna její trajektorie problém. NASA si v praxi úspěšně vyzkoušela, že cílená změna pohybu vesmírného tělesa je možná a v případě nebezpečného objektu ji lze využít.

TIP: První výsledky střetu sondy DART a planetky Dimorphos: Obří ohon prachu a zvýšená jasnost

Celá mise tím ale ani zdaleka nekončí. NASA i nadále hodlá sledovat pohyb planetky, což má zajistit hlavně italský cubesat LICIACube, který v blízkosti obou objektů operuje. V roce 2024 má k Dimorphosu zamířit evropská sonda Hera, jejímž úkolem bude provést podrobný průzkum Dimorphosu i Didymosu, se zvláštním zaměřením na kráter, který vznikl při nárazu sondy DART. Cílem sondy bude také určení hmotnosti Dimorphosu.