Všelijaké nehody se stávaly, stávají a stávat se budou. Nezáleží na tom, jestli pracujete jako dělník na stavbě pyramidy, kapitán obchodní lodě nebo máte dům v Londýně kolem roku 1666. Vždy může dojít k události, která vám obrátí život vzhůru nohama. Naštěstí už od dob faraonů existují možnosti, jak se na podobnou situaci připravit. Postavit se znovu na nohy může být snadnější, pokud víte, co dělat. 

Doba mytická

S prvními myšlenkami na pojištění před pohromami přišli už starověcí Číňané kolem roku 3000 před naším letopočtem. Jejich snahou bylo co nejvíc snížit riziko při náročných obchodních cestách peřejemi řek. Proto rozdělovali zboží do velkého množství člunů, aby v případě potopení jednoho plavidla nebyla ztráta zboží tak velká. Samozřejmě nešlo o pojištění v pravém smyslu slova tak, jak ho znáte dnes. Vědomá práce s rizikem a snaha o jeho omezení však byly základem, ze kterého všechny další snahy o zajištění sebe či svého majetku vycházely.

Na kamenných stélách proslulého Chamurapiho zákoníku je vytesána první doložená metoda pojištění vůbec. Babylóňané kolem roku 1750 př. n. l. vytvořili systém, který rozložil riziko ztráty mezi obchodníka a osobu, která mu zajistila kapitál. Musel-li si totiž obchodník na své zboží půjčit, s tím, že půjčku chtěl splatit jeho prodejem v přístavech Středozemního moře, mohl svému věřiteli zaplatit částku navíc za příslib, že pokud bude zboží ukradeno, nebo ztraceno na moři, bude obchodníkovi dluh prominut.

Ve stínu pyramid

Prvopočátky osobního pojištění sahají až do starověkého Egypta, kde už 2 500 let před naším letopočtem kameníci uzavíraly dohody, že se postarají o pohřeb svých druhů. Náklady na poslední cestu kryli z příspěvků, které pravidelně mezi sebou vybírali. Nemuseli se tak strachovat, že by po smrti nebylo zaopatřeno jejich tělo a oni by nenašli pokoje v posmrtném životě.

Stejně jako je možné egyptský systém dosledovat do dnešních dnů, tak i na Rhodosu 800 let před naším letopočtem vymysleli metodu, která se do pojišťovnictví promítá i dnes. Skupiny obchodníků shromáždily částku kryjící jejich zboží, které se plavilo na stejné lodi. Došlo-li k ztrátě či poškození přepravovaného majetku některého obchodníka, z celkové částky mu byla hrazena škoda. Stejným principem se řídí i dnešní přepravci.

Vystoupení z doby temna

Určité formy pojištění znali i Féničané, Indové či třeba Athéňané, kteří vypláceli svým bojovníkům odškodné za zranění v bitvě. Pojišťovaly se úvěry, ztráty z provozování karavan velbloudů a mnohé další riskantní podniky. V památkách na říši římskou se dochovalo mnoho příkladů spolků, sdružujících se za účelem zajištění pozůstalých, na zajištění věn pro nevěsty či pohřbů zemřelým. Společným jmenovatelem klíčících snah o zabezpečení jakési jistoty v těchto dobách byla vzájemná solidárnost.

S rozvrácením Říma a jeho provincií upadl známý svět do chaosu a o nějakých jistotách nemohla být ani řeč – natož o pojištění. Zlom nastal až o mnoho let později s rozvojem obchodu, řemesel a především gild a cechů. Ty zakládaly takzvané tovaryšské a mistrovské pokladnice, ve kterých shromažďovaly příspěvky svých členů. Vybrané peníze pak sloužily mimo jiné na podporu nemocných či zajištění pohřebného. Pojištění v Evropě tak pomalu, ale jistě začalo opět vzkvétat.

Pojištění z kavárny

Po třicetileté válce se centrem námořního obchodu stala Anglie a Francie. Díky tomu v obou zemích rostly různé podniky jako houby po dešti. Jedním z nich byla i kavárna Edwarda Lloyda, kterou založil na Tower Street v Londýně roku 1686. Brzy se stala oblíbeným místem lodních kapitánů, rejdařů a různých obchodníků. Vyměňovali si tu novinky a informace z mořeplavby a zásluhou Lloyda se podnik Lloyd’s stal největším informačním centrem o pohybu lidí, zboží, o haváriích a jejich pojišťování.

Přišel-li totiž do kavárny někdo s úmyslem pojistit loď a náklad, předal potřebné informace makléři (nazývanému broker), který s papírem obešel hosty. Kdo chtěl, mohl se připsat ke konkrétní částce, za kterou byl ochoten ručit. Zájemce o pojištění ručitelům zaplatil pojistné podle výše jejich úpisu. Podnik byl tak úspěšný, že se rozvinul v celosvětové centrum námořního pojištění nesoucí jméno svého zakladatele.

Ve světle požárů

Roku 1666 strávil oheň v Londýně na 13 tisíc domů. Katastrofická událost se stala hnacím motorem řady projektů, které měly pojistit majetek občanů. Mnohé ne­uspěly, roku 1681 však spatřila světlo světa společnost ekonoma Nicholase Barbona, jenž s jedenácti společníky založil takzvanou Insurance Office for Houses.

Nejen Británie však řešila problematiku požárů – v době dřevěných domů a šindelových či slaměných střech se toto riziko týkalo prakticky každého. V Českých zemích existovaly požární řády, ty však neřešily náhradu škody nešťastníkům, kterým shořela chalupa do základů. Koncem 17. století přišel český šlechtic a ekonom Jan Kryštof Bořek s plánem na zavedení povinného požárního pojištění pro všechny „skutečně usazené občany či neusazené, kteří užívají místní ochrany a provozují živnost“. Navzdory novátorství Bořkova návrhu však nikdy nedošlo k jeho realizaci.

První česká pojišťovna

Císařovna Marie Terezie vyzvala roku 1762 zemské úřady k zakládání požárních pojišťoven, ty však její snahy odmítly z obavy, že jde jen o další skryté zdanění a také kvůli žalostné bídě, ve které se lid zmítal po dlouhých bojích o rakouské dědictví. Císařská kancelář to tedy zkusila vzít za opačný konec – přenechat pojišťovnictví soukromému sektoru. Stalo se tak roku 1819 za vlády císaře Františka I.

TIP: Můj dům, můj hrad: Krádež v domě kdysi bývala hrdelním zločinem

I když na území monarchie v té době působilo i bez povolení několik pojišťoven, patent umožnil českým vlastencům, aby byla roku 1827 založena První česká vzájemná pojišťovna. U jejího zrodu stáli Josef Matyáš, hrabě z Thunu a Hohensteinu, a František Josef, hrabě z Vrtby. O tři roky později ji následovala První Moravsko-slezská vzájemná pojišťovna, založená v Brně. 

Když byl britský palubní torpédový bombardér Fairey Swordfish v roce 1936 zaveden do služby u britského námořního letectva (Fleet Air Arm – FAA), působil vedle moderních jednoplošných designů jako zjevení ze starých časů.

Tento trojmístný dvojplošník vyvinul maximální rychlost sotva 230 km/h (což není o mnoho víc, než dosahovaly stíhačky za Velké války) a jeho konstrukci tvořila kovová kostra potažená plátnem, kvůli které stroj dostal přezdívku Stringbag („síťovka“). Do války přitom FAA vstupovala s plnými třinácti perutěmi těchto zdánlivě zastaralých letounů.

„Síťovky“ ale velmi rychle prokázaly, že nepatří do starého železa, a v průběhu války navíc jejich bojovou hodnotu zvýšila instalace námořního radaru ASV Mk.II. Díky nim dokázaly swordfishe vyhledávat hladinová plavidla a vynořené ponorky i v noci či za snížené viditelnosti. V listopadu 1940 nálet jednadvaceti swordfishů na přístav v Tarantu vyřadil ze služby tři italské bitevní lodě a doslova přes noc tak Mussoliniho námořnictvo připravil o polovinu velkých válečných plavidel.

Bismarck na mušce

Nejslavnější moment pak přišel v květnu 1941, kdy jedno z torpéd shozených swordfishem poškodilo kormidlo německé bitevní lodi Bismarck a zpečetilo tak její osud. I na jiných bojištích odváděly „síťovky“ vynikající službu.

Letouny operující z Malty si při nočních útocích na zásobovací konvoje Osy během devíti měsíců roku 1941 připsaly průměrně 50 000 BRT potopené tonáže za každých 30 dnů. Díky své schopnosti operovat z krátkých palub eskortních letadlových lodí se pak swordfishe více než osvědčily v roli protiponorkových letounů.

TIP: Chlouba Hitlerova námořnictva: Bitevní loď Bismarck

Jejich potenciál v této roli ještě více zvýšila vylepšená verze Swordfish Mk.II, která mohla pod křídly nést neřízené rakety RP-3. Nezdolné dvojplošníky nakonec byly natolik užitečné a oblíbené, že setrvaly ve službě i po příchodu svého nástupce v podobě jednoplošníků Fairey Barracuda a létaly operačně až do konce války.

Podobně jako Čingischána nebo Alexandra Velikého také Gaia Julia Caesara formovaly události v mládí. Ačkoliv se narodil do významné aristokratické rodiny, mnoho peněz nezdědil, a o to málo navíc brzy přišel. Jeho strýc konzul Marius totiž prohrál v občanské válce a nový režim Cornelia Sully se s protivníky nemazlil. Caesarovi všechen majetek zabavili a on sám musel uprchnout. Do Říma se vrátil až po Sullově smrti a začal se živit jako nesmlouvavý právník. 

O jeho charakteru dobře svědčí epizoda, kdy jej unesli piráti. Ačkoliv by se zločinci spokojili s dvaceti talenty stříbra coby výkupným, Caesar trval na tom, že má hodnotu nejméně padesáti. Rovněž jim „slíbil“, že je do jednoho ukřižuje – a hrozbu splnil: Později shromáždil loďstvo a všechny provinilce pochytal. A přestože správce provincie rozhodl, že bude finančně výhodnější prodat muže do otroctví, Caesar rozkaz otevřeně ignoroval a nechal je přibít na kříže. 

Zpátky na výsluní

Po návratu do Říma učinil první krok v politické kariéře a byl zvolen vojenským tribunem. Své schopnosti se okamžitě rozhodl předvést v Hispánii a dosáhl tam četných vítězství. Zpátky v Římě se mu navíc podařilo spojit dva nepřátele, Pompeia a Crassa, do mocenského paktu, jenž vstoupil do dějin jako první triumvirát. Caesarovi byly brzy svěřeny tři provincie, Předalpská a Zaalpská Galie a Ilýrie, načež se mu otevřely další možnosti expanze. 

Aby mohl financovat svůj nástup k moci a vyzbrojit vlastní legie, hluboce se zadlužil. Ochotně se proto vložil do nesvárů mezi galskými kmeny a započal v Galii dobyvatelské tažení, takže do jeho osobní pokladny tekly ohromné zisky z vyrabovaných měst i z prodejů desítek tisíc zajatců do otroctví. Výboje ovšem nezastavil a postupoval až do Germánie a za Rýn, načež coby první Říman na krátký čas vstoupil na území Británie.

Zbytečná vražda

„I ty, Brute?“ Než Caesar pronesl ona nešťastně proslulá slova, která mu však vložil do úst až dramatik William Shakespeare, stihl dohasínající římskou republiku změnit v monarchii ve všem kromě názvu. Jeho vláda v Galii po pěti letech skončila a Gaius Julius se oprávněně obával, že bez politické imunity a bez armády bude pro své protivníky představovat snadnou kořist. Rozhodl se proto hrát vabank a vytáhl s vojskem na Řím. 

V následující občanské válce přesvědčivě zvítězil a stal se diktátorem, tedy velitelem všech armád. Vystrašený senát mu poté přiznával další a další civilní i náboženské tituly, a Caesar tak ve svých rukou koncentroval větší moc než kdokoliv před ním – čehož využil k reformám státu i k omezení moci senátu. 

TIP: Římské císařství a jeho vavříny vykoupené krví

Malá klika milovníků starého řádu se ovšem nehodlala s nastupující politikou smířit a zosnovala Caesarovu vraždu. Na spiknutí se nakonec podílelo šest desítek lidí: Gaia Julia tak v roce 44 př. n. l. bodnul dýkou senátor Casca a další se přidali. Ani po jeho smrti se však senátorům nepodařilo vrátit k silné republice, pouze propukla občanská válka. Vítězství v ní dosáhl Caesarův adoptivní syn Augustus a roku 27 př. n. l. se stal oficiálně prvním římským císařem.

Stratosférická observatoř SOFIA objevila vodu na přivrácené straně Měsíce, konkrétně v prosluněném kráteru Clavius – jednom z největších kráterů viditelných ze Země, který se nachází na jižní polokouli Měsíce. Podle vědců jde o důležité zjištění, neboť se ukazuje, že přítomnost vody na Měsíci (například ve formě částeček ledu) nemusí být nutně vázána na stinná místa na odvrácené straně.

Pod zkratkou SOFIA se ukrývá Stratosférická observatoř pro infračervenou astronomii (Stratospheric Observatory for Infrared Astronomy). Observatoř je vlastně upravený dopravní letoun Boeing 747-SP, v jehož útrobách se ukrývá dalekohled typu Cassegrain o průměru hlavního zrcadla 2,7 m. Přestože se nejedná o vesmírnou observatoř, její operační výška (11 až 13,7 kilometrů) jí umožňuje studovat vesmírné objekty téměř bez rušivých vlivů atmosféry. Kromě samotného dalekohledu nese SOFIA i osm vědeckých nástrojů, přičemž na nejnovějším objevu se podílel infračervený fotoaparát FORCAST.

Podle vědců se v kráteru nachází voda v koncentraci, která odpovídá zhruba 3,5 dl na metr krychlový. Pro srovnání pozemská Sahara má zhruba 100× vyšší koncentraci vody. I tak jde o důležité zjištění. Molekuly vody na povrchu Měsíce již zaznamenaly i dřívější mise, doposud ale nebylo zřejmé, zda se jedná o vodu (H2O), nebo hydroxyl (OH).

TIP: NASA vyšle na Měsíc rover VIPER: Jeho úkolem bude hledání vodního ledu

V průzkumu Měsíce má SOFIA pokračovat, přičemž dalším cílem mají být krátery během různých měsíčních fází. Zjištění observatoře by následně mohla zužitkovat některá z plánovaných vesmírných misí, například NASA VIPER (Volatiles Investigating Polar Exploration Rover), která má zkoumat našeho souputníka právě s ohledem na využitelnost vodních zdrojů. Vozítko VIPER by se na jižní pól Měsíce mělo vydat na konci roku 2023.

Podle dostupných historických záznamů i archeologických dokladů víme, že některé dávné civilizace dokázaly filtrovat používanou vodu, například Egypťané, Řekové nebo Římané. Nedávný výzkum ale ukázal, že vodu filtrovali i Mayové, a že to dělali překvapivě úspěšně.

Kenneth Barnett Tankersley z americké University of Cincinnati a jeho spolupracovníci zjistili během vykopávek v ruinách mayského města Tikal, které dnes zarůstá prales ve středoamerické Guatemale, že staří Mayové používali k filtraci vody dovezený křemen a zeolit. Taková filtrace je velmi účinná, protože tyto minerály dovedou z vody odstraňovat mikroby, těžké kovy i sloučeniny dusíku. Zároveň není nijak extrémně komplikovaná. Voda prostě protéká přes zeolit a hrubý křemenný písek.

TIP: Původně strašidelný nález se ukázal být 2500 let starou parní lázní Mayů

Zeolit a křemen jsou ve filtraci tak efektivní, že se používají dodnes. Mayové je přitom využili před více než 2 tisíci lety a jsou teď nejstaršími známými uživateli filtrace vody na západní polokouli. Zároveň jde o nejstarší známé použití zeolitu k úpravě pitné vody na světě.

Pro město Tikal byla čistá pitná voda nesmírně významná. Tikal byl totiž odkázaný pouze na 10 uměle vybudovaných rezervoárů, jejichž voda byla neustále ohrožena znečištěním, jak mikroby tak i dusíkem a těžkými kovy. Město bylo velmi lidnaté, klima je v této oblasti značně proměnlivé a Mayové rádi používali jako barvu rumělku, která je plná rtuti.

Snahy upravit své tvary se dají vystopovat až do neolitu! Nejstarší archeologické nálezy primitivních šněrovacích živůtků najdeme na soškách a freskách z Kréty, Asýrie či Egypta. Velikost pasu se zmenšovala různě velkými obručemi a širokými šněrovacími pásy. Pruhy látky omotané kolem hrudníku se nosily zase kvůli stažení příliš bujného poprsí. Antické Řekyně oblékaly řadu nad sebou utahovaných kožených opasků.

Tyranie 34 centimetrů

Zhruba ve 12. století se v Evropě začaly šít speciální šatové sukně zvané surcot, jež nosily muži i ženy. Měly podobu dlouhých rozšiřujících se košil, které si zejména ženy v pase stahovaly šňůrkou – a utahovaly čím dál víc. Nakonec se živůtky oddělily od sukní, v 15. století vznikaly první šněrovačky…

Itálie 16. století je jakousi kolébkou korzetů, které se nazývaly coche či cotte. Měly ocelové výztuže a potahovaly se hedvábím, brokátem či sametem. S Kateřinou Medicejskou, manželkou Jindřicha II. se dostávají i na francouzský dvůr. Stahovat si pas a hrudník svým dvorním dámám nakázala! Prý proto, aby neměly bujnější ňadra než ona…

Tvrdí se, že těhotné ženy se údajně musely vejít do 46 centimetrů! Sama Kateřina se však prý dost dlouho držela na třinácti palcích čili 34 centimetrech – samozřejmě po docela drastickém utažení. Jejímu synovi, králi Jindřichu III. prý štíhlý pas záviděl celý dvůr! Nutno dodat, že lidé byli dříve poněkud drobnější než dnes. 

Trpět pro krásu

Korzety se natrvalo zabydlely v dámském šatníku. Zejména pro urozené ženy se staly nezbytností, byť nijak levnou. Španělské korzety připomínaly malé oboustranné brnění a vytvářely postavu ve tvaru přesýpacích hodin. Na výztuhu se používalo dřevo, ocel, rohovina i velrybí kostice.

Francouzský filozof 16. století Michel de Montaigne se nestačil divit: „Jaké mučení jsou ochotny podstoupit, aby získaly štíhlou postavu ve španělském stylu? Pevně sešněrované a sevřené, dokud neutrpí hluboké rány na bocích přímo do živého masa – ano, někdy dokonce dokud z toho nezemřou?“

I když alžbětinská Anglie válčila se Španělskem, tento módní import jí ani v nejmenším nevadil. Těsné korzety mohly vést k zplošťování a vtahování bradavek i zlomeným žebrům. Nasazovaly se i holčičkám někdy už před třetími narozeninami! Od druhé poloviny 17. století už korzety vyráběli specializovaní korzetiéři, kteří tak svými výtvory de facto ovlivňovali tvar ženského těla…

Když přijde řeč na nejstarší civilizaci, většině z nás se vybaví starověká Mezopotámie. Podle dosud uznávaných historických teorií se totiž právě v úrodném pásu mezi řekami Eufrat a Tigris měla zhruba od 5. tisíciletí př. n. l. postupně utvářet Sumerská říše, jež dala světu první známá plánovaná města. Jejich hierarchicky uspořádané obyvatelstvo pak posunulo na novou úroveň také umění a řemeslnou výrobu. Právě v této kolébce se mělo zrodit i písmo a s ním nové dějiny. 

Jenže moderní objevy přicházejí s nejedním otazníkem, přičemž některé z nich dokonce naznačují, že se zmíněná teorie tak docela nezakládá na pravdě: Sumeru totiž pravděpodobně předcházela neméně rozlehlá a snad ještě vyspělejší civilizace, známá jako Arratu.  

Tisíce hrobů 

První stopy, které vedly k jejímu objevení, doslova vypluly na povrch v roce 2001. Tehdy totiž íránskou provincii Kermán zasáhly prudké deště následované povodněmi, nicméně pro archeology se nešťastná událost ukázala být nečekaně příznivá: Živel totiž odkryl tisíce starobylých hrobů, o nichž dřív neměli ani tušení. Naleziště, jež se v podstatě „vykopalo samo“, dnes známe jako Jiroft. Zpočátku však nikdo nevěděl, co vlastně voda odhalila. Jisté bylo pouze to, že šlo o nesmírně starou lokalitu – a že než archeologové získali potřebná povolení k průzkumu, mnohé cennosti odnesli vykradači hrobů. 

Přesto se vědcům podařilo zachránit tisíce předmětů, jež zahrnovaly především umělecky zhotovené vázy, poháry a další nádoby vyrobené z šedozeleného chloritu, alabastru, mědi i ze zlata. Kromě kulturní hodnoty udivovaly především svým stářím – mnohé totiž pocházely z období okolo roku 3000 př. n. l.  

Mýty se mění v pravdu

Největší překvapení ovšem mělo teprve přijít. Předměty z Jiroftu se totiž v podstatě shodovaly s těmi, které známe ze starého Sumeru, vzdáleného bezmála 2 000 km: Vznikly ze stejného materiálu, a odpovídal dokonce i způsob zpracování či zpodobňovaná témata, zahrnující především mystické postavy pololidí a polozvířat. 

Klíčová, a dosud ne zcela přesvědčivě zodpovězená otázka ovšem zní, k jakému městu pohřebiště patřilo a která civilizace jej zbudovala. Dle mnoha odborníků – v čele s Yousefem Madjizadehem, jenž vedl archeologický tým v Jiroftu – by se mohlo jednat o pozůstatky říše Arratu, která sumerské civilizaci předcházela. Uvedený pojem nepředstavuje pro historiky novinku, dřív ovšem podle nich označoval ryze mytický region. 

Souboj zikkuratů 

Ostatně zmínka o Arratu zaznívá již v nejstarším psaném epickém díle. V Eposu o Gilgamešovi (viz Drama z Uruku) se dočteme, že když v roce 2500 př. n. l. nechal sumerský král Enmerkar postavit chrám bohyni Innaně, obrátil se k ní s následující modlitbou: „Och, má sestro, nech Arratu u mě ku slávě Uruku a pro mě zpracovávat zlato a stříbro! Nech [jeho řemeslníky] pro mě řezat průhledné bloky lapis lazuli, elektra [jantaru] a průsvitného lápisu!“ Pokud civilizace Arratu skutečně existovala a panovník ze vzdáleného Sumeru velebil její řemeslníky, naznačovalo by to, že arratské umění muselo být vyspělejší, a tudíž zřejmě i starší. 

Ke stejné teorii odkazuje velikost palácových staveb v Jiroftu: Například tamní zikkurat se podobá těm, jež známe z Mezopotámie, ale se základnou 400 × 400 m a výškou 17 m je podstatně větší. Jeho zbudování si zřejmě vyžádalo nejméně čtyři miliony cihel a pompézností musel zdaleka předčit největší sumerské stavby svého druhu. O vyspělosti neznámé kultury dál svědčí, že Jiroft vydal i řadu popsaných tabulek. Písmo se však dosud nepodařilo rozluštit, neboť se zásadně liší od klínových znaků, užívaných v Sumeru zhruba od roku 3100 př. n. l. Někteří archeologové navíc nevylučují, že je starší. 

Kde leží kolébka civilizace? 

Samostatnou kapitolou a příčinou sváru mnoha odborníků zůstává exaktní datace naleziště. V místě se totiž nepodařilo objevit žádné organické zbytky, jež by vedly k co nejpřesnějšímu určení stáří pomocí radiokarbonové metody. Archeologové se tak v podstatě dělí do dvou táborů: Jedni jsou přesvědčeni, že historie Jiroftu sahá dál než u sumerských měst, a opatrně začínají mluvit o oblasti „dosud neznámého kulturního okruhu“ nebo o nové „předdějinné říši“. Druhý tábor však tvrdí pravý opak a zrod neznámé civilizace klade až do doby, kdy už sumerské městské státy existovaly.

TIP: Sláva a pád Babylonu: Proč se zhroutila jedna z největších civilizací v dějinách? 

Vykopávky Jiroftu, často přerušované politickými zvraty v zemi, jsou dnes podle archeologů pořád v začátcích a potrvá možná i desítky let, než se areál podaří kompletně odhalit. O překvapení tedy jistě nebude nouze. Již teď je navíc jasné, že naleziště pokrývá mnohem větší území, než se předpokládalo, a odpovídá zhruba rozloze Rakouska. Bez ohledu na to, zda je starší, či mladší než Sumer, tak před námi vyvstávají zásadní otázky: Kdo byli tajemní obyvatelé zmizelé říše? Jakým bohům se klaněli? A jak vypadal jejich běžný život?

Zhruba před 160 miliony let, tedy na sklonku období jury, žili v dnešní Číně nedávno objevení malí dinosauři rodů Yi a Ambopteryx. Šlo o skanzoriopterygidy, tedy dinosaury z čeledi Scansoriopterygidae – drobné opeřené dravce, podobné a blízce příbuzné ptákům. Paleontologové jim přezdívají „ptákosauři“, protože jejich fosilie představují fascinující směs ptačích a neptačích znaků.

Odborníci si nejprve mysleli, že tito ptákosauři jsou průkopníky v létání na evoluční cestě k ptákům. Thomas Dececchi z americké Mount Marty University a jeho kolegové ale zjistili, že to byl nejspíš omyl. Vědci analyzovali strukturu křídel a lebek těchto zvláštních minidinosaurů a přišli na to, že yiové a ambopteryxové nejspíš jen plachtili ze stromu na strom, když tam sbírali hmyz, semena a další drobnou stravu.

TIP: Nově objevený malý opeřený dinosaurus Ambopteryx měl křídla jako netopýr

Když vědci odhadli váhu těchto dinosaurů, velkých zhruba jako dnešní holubi a množství jejich svalů, ukázalo se, že rozhodně nemohli létat. Vlastně nemohli ani pořádně plachtit. Jejich pohyb mezi stromy byl spíše řízeným pádem. Vše nasvědčuje tomu, že tento způsob letu nebyl příliš úspěšný. Ptákosauři záhy zmizeli z historie a zanechali po sobě jen své fosilie. 

Svatba patnáctiletého francouzského krále Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou, která se uskutečnila 4. září 1725, vzbudila na evropských dvorech údiv i překvapení. Vždyť Marie nepatřila zrovna k atraktivním krasavicím, navíc byla o sedm let starší. Podle tehdejších měřítek už jako nevěsta měla nejvyšší čas, či možná už byla tak trochu „po záruce“. Její otec Stanislav Leszczyński sice z královského rodu nepocházel, přesto ho polským králem zvolili hned dvakrát.

Proč právě ona?

Ostatně i samotnou Marii žádost o ruku překvapila. Sňatky mocných se v té době uzavíraly s vidinou zisku, ať už šlo o zpečetění nějakého výhodného spojenectví či příslib nového území. Princezna ale prakticky do manželství nic takového nepřinášela. Jenže šlo o záměr. To právě princ de Condé, první ministr krále Ludvíka XV., v jehož hlavě se plán na sňatek zrodil, sledoval. Hledal nenápadnou nevěstu z královského rodu, která by porodila co nejvíce dětí, nejlépe syny, aniž by Francii přinesla nějaké politické komplikace.

Jakými povahovými vlastnostmi vlastně Marie Leszczyńska oplývala? Zdobila ji laskavost, upřímnost i takt. Rovněž se jednalo o nenápadnou, zkrátka nekomplikovanou mladou ženu. Navíc vděčnou, že se jí dostalo té ohromné cti stát se francouzskou královnou. Na Ludvíkův vkus se však chovala velmi zbožně a manželské povinnosti moc nemilovala. 

Jeden porod za druhým

Zpočátku spolu manželé vycházeli velmi dobře. Královna porodila celkem deset potomků, dva syny a osm dcer. Děti přišly na svět v prvních dvanácti letech manželství, poslední se narodilo v roce 1737. Tři z nich zemřely v raném věku. Zbylí potomci dělali královně velkou radost. Marii jako matku totiž nesmírně milovali a vždy při ní stáli – i proti otci či metresám. 

Neustálá těhotenství a porody Marii totálně vyčerpávaly, a tak se začala uchylovat ke lsti, aby nemusela být tak často manželovi po vůli. Ten byl totiž jako mladší stále při chuti. Vymlouvala se na nevolnosti, jindy se zas večer prý modlila tak dlouho, až manžel usnul. Nebo říkala, že se bojí tmy, a tak chtěla, aby ji služebná držela za ruku. Také po porodech nechtěla s manželem nic mít tak dlouho, co to jen šlo… Nemůžeme se tedy Ludvíkovi příliš divit, že ho taková odmítnutí odradila a že začal Marii zanedbávat. Zpočátku sice vysedával s přáteli nad skleničkou šampaňského a kartami, ale brzy začal hledat i jinou útěchu. 

Nesmírně žádoucí muž

S nalezením milenky si nemusel vůbec lámat hlavu. Ludvík byl vysoký a pohledný, takže se mu ženy samy nabízely, a to ještě před svatbou. Nikdy je nesváděl. Vlastně to ani neuměl či nepotřeboval. Očekával iniciativu od nich. S nevěrami začal tedy poměrně pozdě, ale od té doby se nezastavil… Všechno dohnal. Počet žen, které prošly jeho ložnicí, přičemž navštěvoval i nevěstince pochybné pověsti, nelze zjistit. Mluví se o několika stovkách, za pozornost jich však stojí deset. Nejčastěji se uvádějí dvě – madame de Pompadour a Jeanne du Barry, obě velmi krásné, chápavé i inteligentní a obě neurozeného původu.

Jako král sice Ludvík vystupoval okázale, ale jako člověk toužil po přirozenosti. Vedle aristokratek tedy většina jeho milenek pocházela z lidových vrstev. Svá četná milostná dobrodružství a vztahy s výjimkou madame Pompadour a madame du Barry a úzkostlivě tajil, mnohdy o nich nevědělo ani nejbližší okolí. Za milenkami jezdíval inkognito a v převlecích, a když ho náhodou poznali, prchal.

Dokud je smrt nerozdělí

A co na to nešťastná Marie Leszczyńska? Tiše trpěla! Nezbylo jí, než královým záletům se zaťatými zuby přihlížet. Na Ludvíkovu obranu nutno říci, že ji po celý život respektoval a nikdy ji neponižoval. Nebránil jí také ve styku s jejími rodiči, ani v podpoře jejích krajanů žijících ve Francii, mezi nimiž se, a vlastně i mezi Francouzi, těšila velké oblibě.

TIP: Slavné milenky: Koho měli v náruči nejmocnější muži světa?

Svazek tak odlišných manželů, byť dlouhá léta jen formální, nakonec trval dlouhých čtyřicet tři let. Marie zemřela v pětašedesáti letech. Pochovali ji v tradiční hrobce francouzských králů v Saint-Denis, dnes v severní části Paříže. Její srdce ale spočívá v katedrále v Nancy, kde jsou pohřbeni Mariini rodiče.

Americká sonda Osiris-REx si připsala skvělý úspěch při odběru vzorků z asteroidu Bennu. Pro NASA šlo o premiéru. Možná to byl až příliš velký úspěch. Jak totiž v pátek uved šéf mise Osiris-REx Dante Lauretta z americké University of Arizona, sonda odebrala mnohem více materiálu, než bylo plánováno.

To samo o sobě není tragédie. Tento materiál je pochopitelně nesmírně cenný a zajímavý. Každá částečka asteroidu se vyvažuje zlatem. Problém je v tom, že odběrové zařízení je tak nacpané materiálem z asteroidu, že se zasekl jeho uzávěr. Na snímcích pořízených kamerou sondy je vidět, jak odebraný materiál uniká a odplouvá do vesmíru.

Osiris-REx hraje o čas

Lauretta souhlasí s tím, že se téměř stali obětí vlastního úspěchu. Zároveň podotýká, že teď bohužel nemohou udělat nic, co by mohlo zabránit dalšímu úniku odebrané horniny z asteroidu. Jedinou možností je co nejrychleji dostat odebrané vzorky do návratového modulu, kde by měly být zajištěny pro cestu na Zemi.

TIP: Mimořádný úspěch: Sonda OSIRIS-REx odebrala vzorky z planetky Bennu

Jak upozorňuje Thomas Zurbuchen, šéf vědeckých misí NASA, Osiris-REx teď hraje o čas. Operátoři mise již kvůli tomuto nečekanému problému změnili plán mise a budou se snažit dostat vzorky do návratového modulu do úterý, což je mnohem dříve, než bylo původně zamýšleno.

Kolem sondy byl pozorován celý oblak unikajících částic z odběru. Později se situace stabilizovala po uložení robotického ramene. Zatím není jasné, kolik materiálu je pryč. Vědci nicméně doufají, že ho tam zůstalo dostatečné množství. S jistotou se to dozvíme až po návratu sondy zpět k Zemi, k němuž by mělo dojít v roce 2023.