Většina autorů píšících o atentátu hovoří o tom, že Princip spatřil zastavující vůz s arcivévodou přes výklad Schillerova obchodu, v němž se v tom okamžiku právě nacházel. Chvíle před atentátem však ve skutečnosti strávil ve vinárně Branka Semize na rohu ulice Františka Josefa a ulice Kundurdžiluk (Obuvnické). Minci, kterou Princip zaplatil, uchovával majitel podniku jako cennou relikvii.

Jasné Potiorkovo opomenutí informovat šoféry kolony o změně trasy nebylo nikdy uspokojivě vysvětleno. Prostým pohledem na mapu Sarajeva lze ovšem zjistit, že jak k nemocnici, tak i k muzeu se dalo snadno a bez velké zajížďky dojet – byť za cenu jízdy nižší rychlostí – oběma cestami. Dodejme, že sám Potiorek se k záležitosti ve své výpovědi nijak nevyjádřil a rovněž se ani příliš nesnažil zabránit útokům proti srbskému obyvatelstvu Sarajeva a rabování, které bezprostředně po atentátu následovaly. 

Žofinko, neumírej!

Vraťme se ale zpět na místo činu. Po atentátu vypukl v davu chaos, takže Principovi se už nepodařilo spáchat vlastní pistolí sebevraždu. Další příležitost se mu naskytla poté, co spadl na zem granát, který měl ukrytý za opaskem a sevření lidí okolo proto na okamžik povolilo. Spolknutý jed však opět neúčinkoval. Několik mužů z arcivévodova doprovodu se na vraha ihned vrhlo a Princip schytal několik ran šavlí. Kdo ví, co by se mu stalo, kdyby přítomní policisté a detektivové potlučeného útočníka nezatkli.

Na vůz mezitím naskočili Rumerskirch a Lojka se zapnutým klaksonem konečně vyrazil přes Latinský most do sídla vlády – Konaku. Následnický pár zemřel v průběhu rychlého převozu téměř před Harrachovýma očima. Ten ani po atentátu neopustil své místo na levém stupátku. Nikdo nemohl tušit, že smrtící výstřely přijdou zprava, takže Harrach nemohl útoku jakkoliv zabránit. Poskytl však arcivévodovi alespoň první pomoc a zároveň mu prokázal i svoji poslední službu, když setřel kapesníkem krev z jeho rtů – první kapky krve Velké války. Harrach rovněž zaznamenal jeho poslední slova: „Žofinko, Žofinko, neumírej mi, zůstaň mi pro moje děti.“ Bylo asi 10.50. 

Poslední cesta

Těla následnického páru byla vynesena do prvního patra budovy Konaku, ale přivolaní lékaři již nemohli nic dělat, a tak představený jezuitského kláštera v Bosně Anton Puntigam udělil Výsostem poslední pomazání. Žofii přitom ponechali kytici, kterou dostala darem od sarajevské dívky před radnicí. Následnickému páru byly rovněž sejmuty posmrtné masky. Slavnostní oběd připravený v Konaku už neměl kdo sníst, a tak jej po částech a ve zmatku postupně zkonzumovali všichni přítomní až okolo 14. hodiny.

Druhého dne v 16.30 uzavřel nejvyšší hofmistr major Karl Rumerskirch za přítomnosti komořího Andrease Morseye rakve s těly zavražděného následnického páru. Po jejich vysvěcení v 17.30 se pohřební průvod vydal z Konaku na dnes už neexistující nádraží Sarajevo-Bistrik a ve večerních hodinách byly rakve naloženy do zaplombovaného železničního vozu.

Zůstává smutnou ironií osudu, že na dochovaných fotografi ích již nechybějí ani řady nastoupených a kolony pochodujících vojáků. Ostatky putovaly vlakem do Metkoviće, kde je přijala válečná jachta Dalmat, a poté z ústí Neretvy bitevní lodí Viribus Unitis dále do Terstu. Zde byly se všemi slavnostními poctami za přítomnosti terstského biskupa a nastoupené čestné jednotky vystaveny 30. června 1914 na katafalku na náměstí před palácem Lloyd. 

Smůla až do konce

Konečně 2. července přibližně v 10.00 dorazil zvláštní vlak z Terstu s truchlivým nákladem do Vídně, kde si rakve převzal nejvyšší hofmistr Alfréd Montenuovo, a neodkladně zahájil přípravy k pohřbu, jenž začal hned druhý den vystavením těl ve dvorní kapli v Hofburgu. Následoval převoz z vídeňského Západního nádraží do městečka Pöchlarn, kde musely být rakve z důvodu deštivého počasí vykropeny místním farářem v nádražní čekárně, a plavba v bouři přes Dunaj, která málem skončila kvůli bleskem polekaným koním pádem pohřebního vozu do řeky.

TIP: Budu to dělat jinak: Jaké úkoly čekaly v prvních dnech na císaře Karla I.?

Obě těla byla po vykonání příslušných ceremonií, ovšem bez přítomnosti císaře Františka Josefa I., uložena 4. července 1914 do krypty zámku Artstetten, v němž dnes sídlí muzeum Františka Ferdinanda. Události z onoho červnového dne otřásly celým mocnářstvím i starým kontinentem. Následný kolotoč ultimát, diplomatických nót, vyhlašování mobilizací i válek nakonec zavlekl do války téměř celý svět. Hrabě Harrach si 31. července 1914, snad v předtuše, jaké hrozné události všechny čekají, zapsal do svého deníku: „Válečné mocnosti celého světa, Rusko – Německo a Rakousko – Srbsko, Francie, Holandsko, Belgie a Švýcarsko mobilizují. Historické dny, kdo z nás je přežije. Já? Lojka?“ 

Studie vědců britské University of Plymouth, kteří se rozhodli prozkoumat chemické složení smartphonů, měřila přímo zastoupení jednotlivých prvků. Při nalýze se zaměřili i na složky problematické z hlediska těžby a devastace životního prostředí. Použili netradiční metodu: Telefon rozmělnili v mixéru na prach, poté materiál zahřáli na 500 °C a následně jej smíchali s okysličovadlem peroxidem sodným. Výslednou směs pak podrobili chemické analýze.

Křemík

Zastoupení tohoto polokovu v zemské kůře činí zhruba 30 %, přičemž tvoří základní složku většiny hornin. Využívá se k výrobě polovodičových součástek, a tedy i čipů. Uplatňuje se také při produkci skla, z nějž u drahých smartphonů vzniká nejen displej, ale rovněž tělo (namísto plastu). 

Wolfram

Těžký a mimořádně obtížně tavitelný kov je dvakrát hustší než ocel. V přírodě se vyskytuje poměrně vzácně a dřív se využíval k výrobě žárovkových vláken. Ve smartphonech se uplatňuje u obvodů či miniaturních motorků, které telefonu umožňují vibrovat. 

Praseodym

Měkký, stříbřitě bílý kovový prvek nachází uplatnění v produkci speciálních slitin pro letecký a kosmický průmysl. Využívá se také při výrobě barevných displejů a snižuje množství UV záření pronikajícího sklem telefonu. 

Kobalt

Namodralý feromagnetický kov se v přírodě vyskytuje vzácně, většinou jako doprovodný prvek v rudách niklu, mědi či olova. Využívá se především k výrobě lithium-iontových baterií. 

Stříbro a zlato

Společně s mědí představují vynikající vodiče elektrického proudu, a využívají se tak jako hlavní kovy pro výrobu mikroelektrických součástek. Z 1 t vysloužilých telefonů (váženo bez baterií) lze recyklovat asi 300 g zlata. Z milionu zařízení bychom pak získali zhruba 347 kg stříbra. 

Chrom

Vysoká tvrdost a zároveň křehkost – to jsou hlavní vlastnosti chromu, bílého lesklého kovu, který má poměrně hojné zastoupení v zemské kůře. Využití nachází především v metalurgickém průmyslu: Zvyšuje tvrdost i odolnost slitin a chrání kovy před korozí. 

Molybden

Stříbřitý až šedobílý tvrdý, a přitom křehký kov se uplatňuje zejména při výrobě legovaných ocelí a průmyslových katalyzátorů. Ve slitinách oceli zvyšuje tvrdost i odolnost vůči korozi. Molybdenová vlákna umožňují fungování dotykových obrazovek.

Neodym

Stříbřitě bílý měkký kov na vzduchu rychle oxiduje. Po sloučení s železem a borem z něj vzniká nejsilnější známý typ permanentního magnetu. Uplatňuje se při výrobě reproduktorů či vibračních motorků. 

Železo

Druhý nejrozšířenější kov na Zemi znali již pravěcí lidé. V přírodě se jeho minerály vyskytují velmi hojně a železo se z nich získává ve vysokých pecích – obvykle ve formě slitin s uhlíkem. U smartphonů se zmíněný prvek nachází v konstrukci těla, nabíječkách i bateriích. 

Nový režim vstoupil v platnost se začátkem měsíce po roce administrativních průtahů. Na vyřízení povolení, které platí tři měsíce, musí zájemci kromě zaplacení poplatku také předložit platný doklad totožnosti. Žádost lze podat na policejní stanici nebo prostřednictvím internetu. Osobám přistiženým při žebrání bez licence hrozí pokuta až 4 000 švédských korun (v přepočtu zhruba 9 000 Kč).

Řada měst ve Švédsku v posledních měsících žebrání učinila nezákonným, když předtím švédská justice podpořila zákaz zavedený v městečku Vellinge na jihu země.

Radní z Eskilstuny Jimmy Jansson novinářům řekl, že povinná licence byla zavedena ve snaze žebrání ztížit. Nový systém by podle něj také mohl bezdomovce a další lidi z okraje společnosti dostat do kontaktu s úřady a sociálními službami. „Uvidíme, kam to povede. Doufám, že policie bude pravidlo vymáhat,“ prohlásil radní Jansson.

Kritici místní politiky mají za to, že zvolené opatření žebrání legitimizuje a může situaci lidí, kteří na ulici prosí o peníze, ještě zhoršit. Podle Tomase Lindroose z charitativní organizace Stadsmission tento systém otevírá cestu k vykořisťování. Zločinecké gangy by podle něj mohly žebrákům povolení zaplatit a poté od nich požadovat mnohem vyšší částky.

TIP: Žebrota má zlaté dno: V Dubaji lze žebrotou vydělat až 1,5 milionu měsíčně

Státní vysílací společnost SVT uvedla, že o víkendu bylo v Eskilstuně podáno osm žádostí o licenci, zatímco tři lidé, kteří v centru města žebrali bez ní, byli policisty informováni o novém režimu, načež místo opustili. Podle listu Aftonbladet se pak někteří žebráci povinnost obstarat si povolení pokouší obejít tím, že na ulici prodávají borůvky. Šéf místního policejního sboru Thomas Bergqvist uvedl, že zatím nebylo rozhodnuto, jak mají strážci zákona v takovýchto případech postupovat.

Rudolf  Diesel je jméno, které snad ani nemá smysl představovat.  Objevitelské snahy tohoto německého inženýra byly završeny v roce 1892, kdy obdržel patent na svůj vylepšený spalovací motor. Místo uznání odborné veřejnosti se však dočkal vyčerpávajících bojů s výrobci, kteří funkčnost motoru, a tedy i vlastnictví patentu neustále zpochybňovali. Přesto jeho společnost rostla raketovou rychlostí, což ale ne zcela vyrovnaný vynálezce nervově nezvládal. Sílící psychické vypětí však nikterak nesnižovalo jeho objevitelský potenciál. 

V roce 1897 zkonstruoval vysokotlakový spalovací pístový motor se samočinným zážehem, vyvolaným stlačením vzduchu, který pracoval na tekuté těžké palivo. Tento „Dieselův“ motor se mu podařilo vylepšit tak, že využíval tepelnou energii na 26 %, což bylo dvakrát efektivnější než v té době nejlepší parní stroj.

Vynálezce byl za svůj motor vyznamenán Velkou cenou na světové výstavě v Paříži a smlouvu s ním uzavřely i kodaňské loděnice. Jenže … „boje minulých desetiletí způsobily, že se jeho osobnost určitým způsobem rozpadla,“ poznamenal v otcově životopise jeho syn. Ke smutnému konci tohoto vynálezce jistě přispělo i vědomí rozpadajícího se výrobního impéria a nezadržitelně se blížící finanční krach.

TIP: Propiska: Banální vynález, který změnil svět

V roce 1913 se krachující milionář rozhodl skončit se životem při plavbě na lodi Dresden z Antverp do Anglie skokem z paluby. V obálce, kterou zanechal manželce, se nebohá vdova dočetla, že jejich bankovní účty jsou prakticky prázdné. 

Od odborníků již delší dobu přicházejí varování, že moderní automobily s připojením k internetu jsou zranitelné kybernetickými útoky. Kalifornská organizace Consumer Watchdog ve své nové zprávě upozorňuje na to, že by masový kyberútok na automobilový provoz mohl vést k velkým ztrátám na lidských životech.

Je to možné nějak zabránit? Consumer Watchdog naléhavě vyzývají výrobce automobilů, aby své vozy vybavily nikterak nákladným vypínačem, jehož úkolem by bylo v případě potřeby natvrdo vypnout připojení automobilu k internetu. Takové vypínače by vrátily automobil do rukou řidiče.

TIP: Bezpečnostní experti na dálku hackli auto a poslali ho do příkopu

V dnešní době se množí případy hacknutí jedoucího automobilu na dálku. Zároveň není tajemstvím, že miliony automobilů s připojením k internetu používají stejný software, takže případné slabé místo v zabezpečení takového softwaru může ohrožovat ohromné množství automobilů současně. Za takových okolností mohou i hackeři bez rozsáhlého zázemí spustit masivní útok proti automobilovému provozu, který by po sobě mohl zanechat spoušť, obrovské škody a tisíce mrtvých.

Vědci už řadu let naslouchají rádiovým signálům z vesmíru a hledají v nich známky existence mimozemského života. Zatím zcela bezúspěšně. Jednu z dalších teoretických možností, jak by o sobě mohly dávat vědět vesmírné civilizace na velkou vzdálenost, představují signály výkonnými lasery.

Andrew Siemion z výzkumného centra SETI Research Center a jeho spolupracovníci tvrdí, že již máme k dispozici technologie, s jejichž pomocí můžeme po takových laserových signálech z vesmíru pátrat. Tým programu Breakthrough Listen začne hledat stopy mimozemských civilizací se soustavou pozemních gama teleskopů VERITAS (Very Energetic Radiation Imaging Telescope Array Systém) v Arizoně.

Pátrání s gama teleskopy 

S gama teleskopy VERITAS budou astronomové pátrat po nanosekundových záblescích záření z okolí blízkých hvězd. Takové laserové pulzy by totiž teoreticky mohly přesvítit okolní hvězdy a fungovat jako pokročilý komunikační systém. Podobnou komunikaci už použila NASA mezi Měsícem a Zemí, takže není tak nemyslitelné, že by cizí civilizace mohla takovou komunikaci provozovat.

TIP: Jak komunikovat s Marsem? NASA sází na přenos dat vesmírnými lasery

Pozemní gama teleskopy, jako je VERITAS, vlastně nedetekují gama záření, nýbrž záblesky takzvaného Čerenkovova záření. Díky tomu jsou skvělé na pozorování záblesků světla z vesmíru. Soustava VERITAS je tak výkonná, že kdyby někdo umístil soudobé nejvýkonnější pozemské lasery na populární a záhadnou Tabbyinu hvězdu, tak by jejich signály gama teleskopy VERITAS detekovaly. A to je od nás poměrně daleko, asi 1 280 světelných let.

Zřejmě nejznámějším malomocným světa se stal muž, o jehož osudu se píše v Bibli: Podle evangelií se zázračně uzdravil poté, co se setkal s Ježíšem. Navíc jde patrně o jednu z nejstarších popsaných chorob vůbec – na zmínku o nemoci pojmenované řeckým výrazem s významem „loupu se“ lze narazit už ve spise datovaném 1 500 let před přelom letopočtu. 

Lepra je tu však s námi zřejmě mnohem déle. Zatím nejstarší kosterní pozůstatky poznamenané malomocenstvím pocházejí z doby okolo roku 2500 př. n. l. z indického Rádžasthánu, kde je vědci objevili teprve v roce 2009. 

Marné pátrání po příčině 

Příznaky lepry jsou natolik specifické, že mimo jiné inspirovaly Karla Čapka při psaní dramatu Bílá nemoc. Autor však hrdinům svého díla dopřál poněkud „odlehčenou“ verzi nemoci, zatímco realita je o poznání drsnější (viz Syndrom lví tváře). Naděje v podobě antibiotik pacientům svitla teprve před 80 lety, kdy se podařilo objevit správnou kombinaci tří účinných látek. Jedná se o velmi silná antibiotika rifampicin, chlofamizin a dapson, jež se podávají po dobu až dvou let. 

Dlouhá staletí před tím vnímali lidé malomocné jako nečisté a pokoušeli se je od zbytku společnosti izolovat. Lékaři si nevěděli rady a namísto pomoci podrobovali pacienty přísným pravidlům: Nejenže museli nakažení nosit zvonek, aby je kolemjdoucí již zdálky slyšeli a mohli se jim vyhnout, ale neměli právo ani uzavírat manželství. Úlevy se nedočkali dokonce ani po smrti, neboť církev nařídila pohřbívat je odděleně. 

V tzv. Salisburských liturgiích z 13. století se dochoval seznam zákazů vztahujících se k malomocným. Nesměli například vstupovat do chrámu a účastnit se jakéhokoliv většího shromáždění nebo se umývat ve veřejných studnách. Návod na jednání s malomocnými si lze přečíst už ve třetí knize Mojžíšově či ve staroindických védách z období kolem roku 2000 př. n. l. Přísná opatření měla ovšem rozumný cíl – zabránit šíření choroby. 

Boží trest, či dědičnost?

Lidé dlouho marně přemýšleli, co lepru způsobuje a jak se přenáší. Naši předkové v ní viděli boží trest, později se v podezření ocitala různá zvířata, například ryby či komáři. Ve druhé polovině 19. století se rovněž uvažovalo, že se choroba možná dědí – zmíněnou teorii dokonce v roce 1862 oficiálně přijala Britská lékařská společnost. 

Tisíce let starý medicínský rébus se podařilo definitivně rozluštit o 11 let později, když norský lékař Gerhard Hansen poprvé spatřil pod mikroskopem bakterii blízce příbuznou původci tuberkulózy. Ukázalo se, že Mycobacterium leprae patří do skupiny nemnoha mikroorganismů, které se po miliony let adaptují výlučně na jediného hostitele – člověka. Dnes už však víme, že to není tak úplně pravda: Podle posledních výzkumů se mohou nakazit také jihoameričtí pásovci. 

Již v dávné minulosti si lidé všimli, že k přenosu infekce nestačí pouhý kontakt zdravého a nakaženého člověka, ale že je potřeba jejich dlouhodobější soužití. Strach z nekontrolovatelného šíření infekční nemoci byl ovšem v dobách morových epidemií víc než namístě. Už v 6. století se proto v dostatečné vzdálenosti od obydlených oblastí objevila první specializovaná zařízení, kam se nemocní – většinou proti své vůli – museli přesunout. Počet takových azylů rychle rostl a v roce 1225 jich po celé Evropě existovalo ohromujících 19 tisíc. Lepra tehdy řádila s nebývalou silou. 

Poslední v Evropě

Tzv. leprosária nepřipomínala klasické nemocnice – ve skutečnosti šlo o rozlehlé areály s kompletním sociálním zázemím. Malomocní totiž navzdory postižení zvládali každodenní režim, nebyli upoutáni na lůžko a mohli se volně pohybovat i pracovat. V uzavřených komplexech se ještě v letech 1901–1955 používala dokonce speciální platidla, aby se zamezilo jakémukoliv kontaktu se světem.  

Nová leprosária se otevírala až do první poloviny minulého století, přičemž některá fungují dodnes. V Evropě už ovšem zbývá jediné, rumunská osada Tichilești. Roku 1928 tam přivezli prvních 180 malomocných proti jejich vůli, načež museli čelit naprosto nevyhovujícím podmínkám: Zařízení ležící v deltě Dunaje totiž dlouho postrádalo základní zázemí a spojení s okolím obstarával koňský povoz. Existenci místa se úřady pokoušely před veřejností tajit a socialistická vláda oficiálně evidovala tamní malomocné jako mrtvé. 

Spása jménem Vasiliu 

Situace se obrátila k lepšímu až poté, co do osady v roce 1991 zavítal rumunský lékař Razvan Vasiliu. Tehdy v místě živořilo šest desítek pacientů, kteří neměli k dispozici ani splachovací záchod. Někteří tam přitom strávili takřka celý život. Například jistá Hima Dumitruová se do Tichilești dostala na konci druhé světové války, když jí bylo osmnáct let, a od té doby v osadě žila v tomtéž domku. 

Vasiliu se postaral, aby se o leprosáriu dozvěděl svět, a díky získaným dotacím se místo proměnilo v hospic s důstojným prostředím. Dnes nejvíc ze všeho připomíná idylickou středověkou vesničku, kde obyvatelé nejen nemusejí zůstávat ve striktní izolaci, ale dokonce se mohou podle vlastního uvážení vydávat i mimo útočiště. Každý rok je jich však méně, jelikož se nové případy lepry objevují v Evropě jen velmi zřídka – v samotném Rumunsku zaznamenali poslední nákazu v roce 1981. Zbývají tak nemocní, u nichž léčba započala pozdě a jejichž stav se nelepší. Předloni jich v Tichilești pobývalo už jen deset. 

Řecký zázrak

Zatímco do rumunského leprosária nemají návštěvníci volný přístup, v případě již nefungujících institucí je tomu naopak. Mnoho z nich se dokonce proměnilo v turistickou atrakci. 

Patří k nim i nevelký ostrov Spinalonga na dohled ke břehům Kréty. Řekové tam v roce 1903 vybudovali leprosárium, kam přemístili malomocné nejprve přímo z Kréty a posléze i z pevniny. Celkem jich nakonec v někdejší osmanské pevnosti přebývalo několik set a stejně jako v Tichilești nebyly jejich životní podmínky zrovna příznivé. Celé čtyři roky po otevření totiž na místo nezavítal žádný lékař, a navíc tam chyběl zdroj pitné vody. Pacienti tak zůstávali odkázáni pouze na občasné návštěvy lodí se zásobami, které však nepřiplouvaly nijak často. O osud místních se zajímala jen hrstka jejich krétských příbuzných. 

Změna k lepšímu přišla se skupinou malomocných z Atén, kteří se rozhodli areál zvelebit a učinit obyvatelnějším. Věděli totiž, že se z ostrova už nejspíš nedostanou. Návštěvy rodinných příslušníků byly navíc prvních třicet let zakázané a někteří příbuzní nesli odloučení od svých blízkých velmi těžce. Vypráví se dokonce o ženě, jež se úmyslně bodla infikovanou jehlou, aby onemocněla a mohla žít po boku svého manžela. 

Pod taktovkou bratrstva

Spinalonga se ovšem v průběhu první poloviny 20. století změnila k nepoznání. Významnou roli v tom sehrál Epaminondas Remoundakis, který na ostrově založil organizaci „Bratrstvo pacientů“. Hájil zájmy malomocných přímo u řecké vlády a jeho snahy se neminuly účinkem. Stát nakonec přiznal nemocným alespoň minimální důchod a zorganizoval i různé charitativní sbírky. 

Remoundakis dokázal pro pacienty sehnat z pevniny neuvěřitelné poklady, například první elektrický generátor na Krétě. Rovněž pořádal kulturní akce: Obyvatelé ostrova hráli divadlo, chodili do kina, do kaváren a malí nemocní později navštěvovali i nově založenou školu. Několik dětí se na ostrově dokonce narodilo, ale vláda je rodičům v obavě z nákazy ihned odebrala.

Spinalonga se nakonec stala takovým pojmem, že se několik Řeků rozhodlo na místo odejít dobrovolně a hledat tam vnitřní klid. Navíc z ostrova přicházely i dobré zprávy: Řadu nemocných se podařilo vyléčit, a mohli se tak vrátit domů. Poslední pacient leprosárium opustil v roce 1957.

Ostrov žijící smrti 

Značný počet podobných zařízení vyrostl i mimo starý kontinent – ostatně právě za hranicemi Evropy zůstává dosud nebezpečí nákazy relativně živé. Vůbec největší areál tohoto druhu na světě fungoval až donedávna na filipínském ostrově Culion, kde podle odhadů žily na počátku minulého století tři až čtyři tisíce nemocných. Dnes už v místě tráví své dny zhruba sto posledních pacientů, přezdívka „ostrov žijící smrti“ mu však zůstala. 

TIP: Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Jihovýchodní Asie je na leprosária vůbec překvapivě bohatá – vznikla například i na Tchaj-wanu či v Japonsku. Stejně tak se však nacházejí na opačné polokouli, kam lepru pravděpodobně zavlekli evropští dobyvatelé. Jedno takové zařízení navštívili při své cestě po Jižní Americe v roce 1965 i Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Paraguayský komplex Santa Isabel popsali až do mrazivých podrobností v knize „Tam za řekou je Argentina“. Areál o pětadvaceti kilometrech čtverečních vyrostl v roce 1933 a v době návštěvy slavných Čechů měl 450 nemocných obyvatel. Nicméně v celé Paraguayi tehdy údajně žilo až 120 tisíc malomocných. 

Nakažlivá psí rakovina, čili pohlavně přenosný nádor psů (CTVT, z anglického canine transmissible venereal tumor), je výjimečná tím, že se přenáší mezi psy pohlavním stykem, kousáním nebo třeba olizováním. Podle nové rozsáhlé genetické studie vznikla tato choroba asi před 6 tisíci lety ve východní Asii a postupně se rozšířila po celém světě, hlavně kvůli zámořským plavbám.

Mezinárodní tým vědců prostudoval DNA této choroby u celkem 546 různých psů z celého světa. Výsledkem jejich úsilí je historická rekonstrukce šíření této zákeřné nemoci psů. Nakažlivá psí rakovina podle všeho pochází z jediného psa, v němž kdysi vznikla, a stále nese jeho DNA, i když ve značně mutací pozměněném stavu.

TIP: Genetika proti exkrementům: Londýn nasazuje testy DNA na líné pejskaře

Šíření nakažlivé psí rakoviny je jako napínavý historický příběh. Poprvé se tato nemoc objevila před 4 000 a 8 500 lety, pravděpodobně v Asii nebo Evropě. Zhruba před 500 lety vyrazila z Evropy s dobyvateli do severní i jižní Ameriky. Prakticky veškeré případy nakažlivé psí rakoviny z moderní doby se vážou k jedné konkrétní plavbě přes Atlantik. Z amerického kontinentu se psí rakovina šířila dál po moři do světa, do Afriky i do Indie, téměř vždy tam, kde byly evropské kolonie.

Rodina Moserů byla židovského vyznání a spolu s jinými se výrazně podílela na hospodářském i kulturním životě Karlových Varů. Už Ludwigův dědeček David Moser, měšťan z nedalekého Hroznětína, provozoval kolem roku 1800 v domě Zlatá váha v Karlových Varech známou židovskou rituální jídelnu. K jejím návštěvníkům patřila řada významných lázeňských hostů a pravidelně ji při svých pobytech navštěvovali také příslušníci rodiny Rothschildů. 

Ve vedení jídelny pokračoval i Ludwigův otec Lazar, jehož manželka Henriette, rozená Becherová, pocházela z rodiny obchodníka Abrahama Bechera z Chodové Plané. Lazar Moser byl také vůbec prvním Židem, který získal celoroční povolení k práci a pobytu ve městě.

Učení u Mattoniho

Ludwig Moser se narodil 18. června 1833 v Karlových Varech. Zde se mu dostalo základního vzdělání, poté absolvoval čtyři třídy reálky u piaristů ve Vídni. Roku 1847 se vrátil do Karlových Varů a pokračoval ve studiu na reálce v nedalekém Lokti. Z rodinných (nejspíše finančních) důvodů ale následujícího roku studia zanechal a vstoupil do učení v dílně uznávaného karlovarského rytce skla Andrease Mattoniho. Současně se učil a zdokonaloval v kresbě u zdejšího malíře Ernsta Antona.

Už po dvou letech však Mattoniho dílnu opustil a snažil se vylepšit existenční potíže rodiny jako rytec skla. Roku 1851 odešel do Prahy, kde získal místo u významného obchodníka se sklem Wilhelma Hoffmanna. O dva roky později se vrátil do Karlových Varů a začal jako rytec pracovat u Antona Heinricha Pfeiffera. Pravděpodobně pro nízký výdělek se ale brzy znovu vydal hledat výnosnější práci. Tentokrát zamířil do Saska a přes Zwickau a Lipsko došel až do Berlína, kde získal zaměstnání v rytecké dílně na Markgrafenstrasse. 

Rytec v butiku

Snad právě zájem o jeho práci, nově nabyté zkušenosti i přesvědčení o vlastních podnikatelských schopnostech Mosera povzbudily v rozhodnutí osamostatnit se. Roku 1855 se vrátil do rodného města a od Andrease Mattoniho si na Staré louce pronajal butik. Tyto malé krámky na nábřeží řeky Teplé sloužily ve městě k sezonnímu prodeji upomínkových předmětů. 

Vedle obchodníků s různorodým zbožím zde působili také rytci skla. Nabízeli hlavně hotové skleněné předměty, řezbou na počkání ale občas doplňovali i číšky a poháry upomínkovými nápisy, monogramy či věnováním. Právě příznivé a perspektivní obchodní podmínky, rostoucí popularita a návštěvnost lázeňského města přispěly ke zřizování a rozvoji ryteckých dílen do té míry, že se Karlovy Vary během první poloviny 19. století staly jedním z hlavních středisek ryteckého umění v Čechách.

Vlastní dílna

Ludwig Moser působil v pronajatém butiku ještě v létě 1856, následujícího roku dospěl k rozhodnutí založit vlastní živnost. V březnu 1857 si proto za 65 zlatých pronajal prostory v domě Město Výmar na Zámeckém vrchu, zřídil zde ryteckou dílnu a obchod se sklem. 

Rekonstruovat šíři a skladbu nabídky jeho obchodu v samých počátcích lze dnes jen těžko. Jistě ji částečně tvořilo ryté sklo s náměty, které se nijak výrazně nelišily od tvorby ostatních karlovarských či severočeských rytců. Vedle běžných upomínkových a ornamentálních motivů se nejspíše jednalo o rytiny s loveckými výjevy, s nimiž získal úspěch už v Berlíně. Rubínově a modře vrstvené číšky a poháry mu dodávala Harrachovská sklárna v Novém Světě v Krkonoších. Sklo ale dovážel také ze Šumavy, především ze sklárny Meyr's Neffe v Adolfově u Vimperka.

Doba zrcadlová

O zaměření a šíři Moserových obchodních aktivit v průběhu šedesátých let 19. století informují četné inzeráty v Karlsbader Wochenblatt. Doporučují zejména „velký výběr zrcadel a skleněného zboží, zvláště nejnovější toaletní zrcadla“. Už po pěti letech od založení, v březnu roku 1862, Moser oznamuje otevření další prodejny v domě Zlatý klíč na Mlýnském náměstí. V letech 1863 a 1864 zde nabízel velký výběr zrcadel ve zlacených rámech. O prudkém rozmachu firmy svědčí zřízení nového obchodu v domě Červené srdce na Staré louce roku 1866.

Zaměření na prodej zrcadel ukazuje na Moserova obchodního ducha a prozíravost, protože právě v šedesátých letech, v době intenzivní výstavby lázeňských domů a zařizování interiérů, šla zrcadla velmi dobře na odbyt. Podobně nabídkou „plynových lustrů a nástěnných svítidel jak z křišťálu, tak bronzových se skleněnými ověsky“, podnikatel pohotově reagoval na zavedení plynového osvětlení v Karlových Varech roku 1867. 

Zlatá šedesátá

Šedesátá léta přinesla důležité změny i v Moserově osobním životě. Po sňatku se Sarou Benedictovou, dcerou obchodníka Hermana Benedicta, se stal otcem dcery Mathilde a pěti synů. Podruhé se oženil roku 1870 s Julií Meyerovou, s níž měl čtyři syny. Ludwig Moser se také aktivně zapojil do společenského života. Stal se jedním z prvních zástupců místní židovské obce a brzy byl zvolen jejím představeným. Toto vysoké a zodpovědné postavení zastával až do konce života. Zasadil se o vybudování synagogy v Parkové ulici a významně se podílel i na zřízení izraelitského hospice. 

Během prvních deseti let existence živnosti se mu podařilo vytvořit prosperující obchod. V závěru šedesátých let tedy mohl přikročit k realizaci dalších plánů. Produkci rozšířil o luxusní, broušené a ryté dekorativní sklo, o které byl velký zájem. Vedle stálých zaměstnanců – roku 1875 jich bylo už 56 – navázal také spolupráci s předními karlovarskými rytci. Nárůst výroby měla zabezpečit i nová rafinerie skla v Mistrovicích u České Kamenice, uvedená do provozu roku 1872.

Dvorní dodavatel

V závěru šedesátých let si Moser uvědomil význam co nejširší prezentace své produkce a systematicky začal propagovat výrobky firmy na různých výstavách. Certifikát z ledna roku 1869 podepsaný ředitelem vídeňského muzea dosvědčuje, že zde už víckrát vystavil „křišťálové sklo, které se vyznačuje technicky dokonalým brusem“. Dokládá to jeho snahu vejít v povědomí a získat uznání v hlavním městě mocnářství a tedy rozšířit obchodní zázemí.

Snaha prosadit se ve Vídni byla následně korunována ziskem Medaile za zásluhy na Světové výstavě, pořádané roku 1875. Moser zde upoutal především poháry s figurálními kompozicemi a sklem s loveckými náměty. Přestože se hodnocení výtvarné úrovně exponátů různí, nemění to nic na skutečnosti, že rok 1875 byl jedním z nejúspěšnějších v dosavadní historii firmy, protože právě tehdy byl Ludwigu Moserovi udělen titul c. k. dvorního dodavatele. Tímto prestižním a pro další úspěšný rozvoj podniku velmi důležitým potvrzením prvotřídní úrovně se zařadil mezi nejlepší výrobce skla v Rakousko-Uhersku.

Sklo králů

Závislost na dodávkách ze skláren v Krkonoších a na Šumavě přiměla Ludwiga Mosera uvažovat také o stavbě vlastní hutě. Touto myšlenkou se zabýval zřejmě už v průběhu osmdesátých let, ale mohl ji uskutečňovat až od roku 1892, kdy se mu po dlouhých průtazích podařilo získat svolení od karlovarské městské rady.

TIP: Byznys postavený na vodě: Mattonka chutnala ve Vídni stejně jako v Americe!

Stavět začal okamžitě a za jediný rok vybudoval v nedaleké obci Dvory moderně vybavenou sklářskou huť se dvěma pecemi. Na sociální výhody a nově postavené byty sem přilákal množství zkušených sklářů, čímž zajistil vysokou kvalitu výroby. Vrcholu dosáhl roku 1900, kdy za své sklo s květinovými motivy získal stříbrnou medaili na „výstavě století“ v Paříži. Moser byl držitelem řady vyznamenání, včetně vzácného řádu Slunce a lva 3. třídy od perského šáha Musaffereddina, a stal se exkluzivním dodavatelem královských dvorů Anglie, Norska, Bulharska nebo Španělska. Jeho výrobkům se dostalo označení „sklo králů“.