Na danou otázku neexistuje jednoznačná odpověď: Jednak jsou naše pozorovací údaje z mnoha důvodů nekompletní a jednak je pojem „mlhovina“ v tomto ohledu doslova poněkud zamlžený. Pokud bychom se zajímali o největší známý objekt, který pravděpodobně tvoří převážně plyn, museli bychom zmínit EQ J221734.0+001701 – obrovskou koncentraci vodíku ve vzdálenosti 13 miliard světelných let. Jde zřejmě o protokupu galaxií z dávné minulosti s rozměry přesahujícími 200 milionů světelných roků. Objekt lze pozorovat v ultrafialové čáře vodíku Lyman α.

TIP: Fotogalerie: Nejkrásnější mlhoviny ve vesmíru

Největší známou „klasickou“ mlhovinu představuje oblast ionizovaného vodíku (H II oblast) s označením NGC 604, v galaxii M33 v Trojúhelníku. Navzdory obrovské vzdálenosti je pozorovatelná amatérskými dalekohledy a její rozměry se odhadují na 1 520 světelných let. V naší Galaxii je patrně největší Gumova mlhovina, velmi slabý rozpínající se zbytek po supernově: Na jižní obloze zabírá oblouk téměř 40° a jeho lineární rozměry se odhadují na 1 100 světelných roků. 

Natočení levé tváře modelu k umělci či později k hledáčku fotoaparátu má skutečně svůj důvod: Levá strana obličeje se totiž jeví atraktivnější. 

Ke zmíněnému závěru dospěli v roce 2012 Kelsey Blackburn a James Schirillo z Wake Forest University. V rámci svého výzkumu pořídili černobílé fotografie levé i pravé strany obličeje deseti mužů a žen. Snímky – jak originální, tak zrcadlově obrácené – poté předložili dobrovolníkům, kteří měli posoudit jejich atraktivitu. Estetické preference vědci zjišťovali nejen na základě slovního vyjádření, ale rovněž měřením velikosti zornice: Její rozšiřování totiž spolehlivě indikuje, že nám objekt připadá zajímavý. 

Podle očekávání se potvrdilo silné upřednostňování levostranných portrétů, nezávisle na tom, zda byly zrcadlově obrácené, či nikoliv. Zmíněná preference se přitom týkala obou pohlaví. „Výsledky naznačují, že levá tvář intenzivněji ukazuje emoce, a pozorovatelé ji tak považují za estetičtější,“ shrnují Blackburn a Schirillo. Podle nich studie navíc odpovídá hypotéze tzv. lateralizovaných emocí: Zjednodušeně řečeno, pravá mozková hemisféra, která ovládá výraz levé tváře, se víc zapojuje do zpracovávání pocitů. 

Pokusy o pochopení času byly (a jsou) po dlouhá staletí úkolem filozofů, přírodovědců i astronomů. Ti však nejprve museli prolomit nejrůznější božské mýty, které fenomén času ve starších kulturách obestíraly – do té doby nebylo mnoho prostoru na individuální otázky či pochybnosti. První konkrétnější představu o čase lidé získali pozorováním opakujících se přírodních jevů, především pravidelného pohybu nebeských těles. Přesnost chronometrie se pak stále zdokonalovala díky vývoji matematiky, astronomie nebo fyziky, ale i obchodu či bankovnictví.

Slunce, voda, oheň

Počátky měření času jsou spojeny s používáním relativně jednoduchých pomůcek a mechanismů, souhrnně označovaných jako elementární časoměrné přístroje. Prvním užívaným způsobem bylo pravděpodobně měření délky stínu svislého sloupu – gnómonu, což naznačují i dochované prameny z Číny, Egypta a Mezopotámie. Postupně se sluneční hodiny rozšířily i k dalším starověkým národům. Od Chaldejců se jejich znalost dostala do Řecka a odtud byla později převzata Římany. Znaly je i některé civilizace předkolumbovské Ameriky, např. Inkové.

Ve starověku užívané sluneční hodiny byly zpravidla konstruovány jako pevné. Teprve na sklonku středověku začaly být více užívány i přenosné sluneční hodiny. Renesance gnómoniky nastala v 15. až 18. století, kdy vzniklo bezpočet důmyslných přístrojů tohoto typu. 

Vedle slunečních hodin byly již ve starověku užívány také vodní hodiny. Znali je Egypťané, Číňané, Indové a další východní národy. Velkého rozšíření dosáhly v Řecku, kde jim říkali klepsydry. Kapalinové hodiny měly značnou nevýhodu – byly většinou schopné měřit čas pouze po dobu několika hodin. Jejich výhodou naopak byla nezávislost na slunečním svitu.

Ohňové hodiny měřily uplynulý čas délkou knotu odhořelé svíčky nebo doutnáku, případně množstvím spáleného oleje v lampě. Doutnákové hodiny někdy disponovaly zvukovou signalizací – k tomu se používaly například kuličky, které se z doutnáku uvolnily. Nejvíce byly rozšířeny v Číně, kde byly užívány již před třemi tisíci lety.

Posledním typem elementárních hodin jsou hodiny přesýpací. Jako náplň se v nich nejčastěji používal jemný písek, ale také drcený mramor, zrna zinkového a olověného prachu nebo jemně rozemleté vaječné skořápky. Přesýpací hodiny se uplatnily pouze pro měření kratších intervalů a jen zcela výjimečně byly sestrojovány pro několikahodinový chod. Nevynikaly přesností, výhodou však byla spolehlivost a možnost použití v kteroukoli denní i noční dobu.

Ozubený zlom

Nesmírně důležitým mezníkem ve vývoji chronometrie byl vynález mechanických hodin s ozubenými koly, krokovým mechanismem a oscilátorem, označovaných také jako kolečkové hodiny. Dnes je zřejmé, že první takové hodiny byly zhotoveny přibližně v polovině 13. století v západní Evropě. Nejstarší písemné zprávy dokumentují tato měřidla v anglickém Westminsteru a v Canterbury v letech 1288 a 1292. V průběhu následujících let se objevují další exempláře zejména v Itálii, Francii a Německu.

Jak takové hodiny fungují? Hlavní části hodinového mechanismu představují oscilátor a tzv. krokové ústrojí. Oscilátor je zařízení tvořící jádro hodin a je to vlastně mechanická soustava s určitou frekvencí kmitání. Má proto zásadní vliv na přesnost hodin. Krokový mechanismus pak při každém kyvu oscilátoru propouští jeden zub krokového kola a dodává tak oscilátoru energii. 

Nejstarší mechanický oscilátor je tzv. lihýř, který byl použit například i u Pražského orloje. K dalším významným oscilátorům patří setrvačka a kyvadlo, jehož zavedení přineslo značné zpřesnění chodu hodin. 

Použití kyvadla k řízení hodinového stroje navrhl filozof, astronom a fyzik Galileo Galilei (1564–1642). Svoji myšlenku však již nestihl zrealizovat. To učinil až nizozemský matematik a astronom Christian Huygens roku 1655.

Řízení hodin pomocí kyvadla je umožněno dokonale stálou zemskou přitažlivostí. Pokud je kyvadlo dlouhé jeden metr, zhoupne se z jedné strany na druhou za jednu sekundu. Na kyvadle je připevněno ozubené kolo, které se s každým zhoupnutím posune o jeden zub. Na něm je další kolo, posouvající vteřinovou ručičku a pomocí dalších převodů i minutovou a hodinovou ručičkou. O pohon se stará závaží odvíjející se z bubnu. Hlavní nevýhodou kyvadla je to, že je nelze použít u přenosných hodin, u nichž se proto dlouho udržel lihýř. 

Atomová přesnost 

Ve 20. století došlo k výraznému technickému rozvoji. Jedním z jeho výdobytků jsou atomové hodiny, o jejichž přesnosti si předchozí generace mohly nechat jen zdát. Jejich odchylka činí maximálně jednu sekundu za 150 milionů let. Atomové hodiny měří čas pomocí stabilní frekvence kmitání atomů plynného čpavku nebo cesia. První takové hodiny byly sestrojeny v USA v roce 1949. Jejich vynález znamenal skutečný zlom v dějinách měření a definice času – od roku 1967 je sekunda oficiálně popsána jako 9 192 631 770 kmitů atomů cesia. Pro svoji „nadčasovou“ přesnost se atomové hodiny využívají hlavně v hvězdárnách, laboratořích nebo vysokorychlostních letadlech. Nepostradatelná je také jejich funkce při kontrole jiných hodin. 

Dalším milníkem se staly elektronické hodiny řízené krystalem, obvykle označované jako „quartz“. Ty využívají tzv. piezoelektrického jevu, což je zjednodušeně řečeno schopnost krystalu generovat při deformaci elektrický proud určité frekvence, využitý pro řízení oscilátoru hodin. Nejznámějšími krystaly s touto vlastností jsou křemen a křišťál. Elektronické hodiny nejsou tak přesné jako atomové, přesto však přesností a dnes i lácí překonávají tradiční hodiny mechanické. Ty dnes existují již jen jako luxusní připomínka umu někdejších slavných hodinářů.

Jak vidno, od prostého pozorování vesmírných těles přes sluneční hodiny až do dnešních dnů urazila chronometrie nebývale dlouhou cestu. Nechme se proto překvapit, kam se měření času vydá za dalších pár desítek let.   

Lidstvo trpí pandemií obezity. Jeden ze čtyř Britů je dnes obézní, stejně jako dva z pěti Američanů. V Česku se obezita týká 71% můžu a téměř 57% žen. Léčba obezity je přitom stále svízelná. Často se používá bypas žaludku (vyřazení části tenkého střeva z procesu vstřebávání potravy), nebo tubulizace žaludku (chirurgické odstranění velkého zakřivení žaludku).

Jde o sice velmi účinné zákroky, které účinně snižují tělesnou hmotnost a zlepšují hladinu cukru v krvi, mohou ale být doprovázené nepříjemnými vedlejšími účinky, včetně zvracení, bolestí břicha nebo chronické nevolnosti.

Zeštíhlující hormony

Britští vědci a lékaři vyvinuli nový léčebný postup, který pomáhá obézním pacientům snižovat váhu bez nepříjemných vedlejších účinků. Tento postup je založený na injekci směsi tří vybraných hormonů, označované jako GOP. Novinka v léčbě obezity už má za sebou první test na malé skupině 61 diabetiků i pacientů ohrožených diabetem a srovnání s bypassem žaludku, dietou a placebem.

TIP: Nový trik pro léčbu obezity: Biochemická cigareta

Ukázalo se, že léčba hormonálními injekcemi GOP je výrazně účinnější než placebo a u sledovaného vzorku došlo ke snížení hmotnosti pacientů v průměru o 4,4 kilogramy za měsíc. Je to sice méně, než v případě bypasu žaludku (10,3 kilogramu) nebo nízkokalorické diety (8,3 kilogramu), léčbu injekcemi GOP ale neprovázely žádné vedlejší účinky.

Nosorožec tuponosý jižní (Ceratotherium simum simum) byl kdysi hojně rozšířený v křovinaté stepi jižně od řeky Zambezi. V moderní době však populace tohoto druhu (některými vědci je stále označován jen jako poddruh) zažila velkou krizi a na konci 19. století se zdálo, že jeho dny jsou sečteny. Poslední populace žijící v jihoafrické provincii KwaZulu-Natal tehdy sestávala z pouhých 20 až 50 jedinců.

Prokletí „zázračné“ medicíny

Za prudkým poklesem počtu nosorožců stáli evropští přistěhovalci, pro něž byl lov tlustokožců vzrušující kratochvílí. Vláda Jihoafrické republiky se však vzpamatovala a zavedením přísných opatření a spoluprací s ostatními zeměmi dosáhla do dnešních dní nárůstu populace na počet zhruba 20 až 21 tisíc jedinců. Nosorožci dnes neobývají pouze území Jihoafrické republiky. Najdeme je v Botswaně, Namibii, Svazijsku, Zimbabwe, ale i ve státech, kde se dříve nevyskytovali – například v Keni, Zambii nebo Ugandě.

Ačkoli je populace poměrně četná, jméno nosorožce tuponosého stále figuruje mezi téměř ohroženými druhy, protože spolu s ostatními nosorožci neustále doplácí na jeden ze svých charakteristických rysů: mohutný roh. Tento zrohovatělý výrůstek tvořený bílkovinou zvanou keratin je hlavní příčinou útrap všech nosorožců. Podle tradiční asijské medicíny lze totiž rozemletý roh použít jako lék na mnoho nemocí od horečky, přes revmatismus, dnu, uštknutí hadem, halucinace, tyfus, zvracení až po rakovinu a dokonce posedlost ďáblem.

Není proč se radovat

Rohy ovšem nemají jen „zázračný“ účinek na zdravotní stav. Používají se také na výrobu nejrůznějších předmětů. Například v Jemenu, kde je import rohů oficiálně zakázán již od roku 1982, dodnes přežívá zvyk obdarovat chlapce ve věku dvanácti let zahnutou dýkou opatřenou rukojetí z rohu nosorožce vykládanou drahokamy. Dýka je symbolem mužnosti a oddanosti islámu a má sloužit k sebeobraně. Podobně jsou z rohů vyráběny obřadní poháry, knoflíky, přezky, spony či těžítka.

Poptávka po rozích navzdory snahám o osvětu stoupá, a tak se množí organizované gangy, které nosorožce střílejí nebo jim rohy nešetrně odřezávají a krvácející zvířata ponechávají svému osudu. Vědcům se podařilo vytvořit metodu, která umožňuje identifikovat oblast, z níž konkrétní roh pochází. Rohy zabavené pytlákům tam mohou posloužit k dopadení gangů a určení nejohroženějších regionů.

TIP: Nosorožci dvourozí v Čadu vyhynuli před 50 lety. Teď se tam opět vracejí

Doufejme, že se přes rostoucí zájem o přípravky z částí těl vzácných zvířat podaří jižní nosorožce ochránit a že je nepotká stejný osud, který přivedl na pokraj zániku nosorožce tuponosého severního (Ceratotherium simum cottoni). Obnova populace tohoto druhu dnes závisí pouze na dovednosti genových inženýrů a dvou posledních samicích Fatu a a Nájin, které byly roku 2009 převezeny do Keni ze zoologické zahrady ve Dvoře Králové a ani jedna z nich už nemůže donosit ani mládě „ze zkumavky“.

Celý svět dnes obdivuje opakovaně použitelné nosné rakety společnosti SpaceX, které se úspěšně a velmi efektně vracejí vlastními silami zpět na Zemi. Další ambiciózní společnost kosmických technologií Rocket Lab teď hodlá kráčet v jejich stopách. Rádi by své nosné rakety Electron používali vícekrát, pokud se jim podaří je dostat bez úhony na zem.

Rocket Lab se specializují na vynášení malých satelitů na nízkou oběžnou dráhu. Pochlubit se mohou movitými zákazníky, včetně amerického Pentagonu nebo třeba NASA. Používají nosné rakety Electron, které sice měří jen 17 metrů a váží pouhých 12,5 tuny, i tak jde ale o velmi rahé stroje. Jedna raketa Electron přijde zhruba na 5 milionů dolarů (asi 115 milionů Kč). Vícenásobné použití takové rakety by tak pochopitelně výrazně snížilo cenu za vynesení nákladu na oběžnou dráhu.

Jak ulovit raketu Electron?

Ve SpaceX již mají zavedenou praxi v návratu použitých prvních stupňů nosné rakety Falcon. Za velkého zájmu médií i veřejnosti se snášejí z nebe a obvykle velmi přesně a bez problémů přistávají na kosmodromech anebo autonomních lodích. Rocket Lab to chtějí dělat úplně jinak. V první fázi chtějí nechat padat použité první stupně nosné rakety Electron do oceánu, a pak je vylovit a připravit na druhý start.

TIP: Šikovní Rocket Lab vynesli do vesmíru 3 satelity US Air Force

Ještě mnohem zajímavější je ale druhá fáze, ve které Rocket Lab hodlají chytat vracející se rakety Electron přímo ve vzduchu – s pomocí vrtulníků.

Podle představ inženýrů Rocket Lab se po odpojení druhého stupně rakety s nákladem bude první stupeň rakety Electron vracet zpět. V určitém bodu sestupu se otevře padák, na němž se raketový stupeň bude pomalu snášet dolů. Ve vhodný okamžik se se přiblíží vrtulník se speciálním zařízením, s nímž zachytí lano, které bude spojovat raketu s padákem. Vrtulník pak opatrně odnese raketu na loď, která ji dopraví na souš.

Jednotlivé zbraně protiletadlového systému M45 se nastřelovaly tak, aby osy hlavní byly souběžné, čímž se zvětšovala oblast pokrytá palbou. Ta měla být ve většině případů vedena dlouhými dávkami po 30–50 nábojích, i když velké zásobníky sváděly k nepřetržité střelbě až do jejich vyprázdnění. To však manuály zakazovaly, protože tím docházelo k velkému zahřátí hlavní a enormní spotřebě munice.

Úspěšný v pozemních bojích

Při palbě na vzdušné cíle pomocí zaměřovače musel střelec nebo velitel baterie nejprve odhadnout protivníkovu rychlost a určit jeho kurs. Po natočení kompletu do požadovaného směru zachytil střelec cíl na jeden ze čtyř soustředných kruhů, které viděl v zaměřovači, a to v takové pozici, aby letoun směřoval do jejich středu. Při vypálení dlouhé dávky do tohoto bodu pak měl být cíl zasažen.

Střelec ovšem mohl jen obtížně provádět výraznější opravy palby a sledovat nepřítele, takže se řídil rozkazy velitele baterie. Pokud byl komplet nasazen jednotlivě, střelci většinou zvolili záměrný bod před letounem a vypálili několik dlouhých dávek bez následných oprav. Střelba na pozemní cíle byla podstatně jednodušší, stačilo namířit a jemnými pohyby rukojetí pokrýt vybranou oblast palbou. Soustředěný dopad několika stovek projektilů ráže 12,7 mm měl na protivníka většinou zničující efekt a velitelé menších pěchotních jednotek tuto zbraň s oblibou používali proti německým kulometům nebo zodolněným postavením.

V Tichomoří i Normandii

V Tichomoří se M45 nasazovaly k umlčení prakticky neviditelných japonských pozic v džungli. Pokud je střely přímo nezasáhly a nezničily, dokázaly alespoň poškodit jejich maskování a tím je odhalit pro dělostřelecké pozorovatele. Naopak při nasazení v prvních liniích se na střelecké věže montovalo rozložitelné pancéřování chránící obsluhu před ručními zbraněmi, i když se tím zbraň stávala těžkopádnější. 

První komplety přišly do služby právě včas, aby se v lednu 1944 vylodily s americkými jednotkami u Anzia, kde se osvědčily proti letadlům i pozemním cílům. Obě verze byly organizovány v divizních protiletadlových praporech s 32 komplety, a i když většina střelců neměla větší zkušenosti, příliš to nevadilo, protože aktivita Luftwaffe neustále slábla. M45 tak našly hlavní využití při poskytování pozemní palebné podpory. Velmi se osvědčily v Normandii, kde samohybné verze M45 dokázaly rychle reagovat na změny taktické situace, a v krajině protkané živými ploty se staly doslova „řetězovou pilou“ pěchoty. V bitvě v Ardenách podporovaly quadmounty obklíčené výsadkáře ve sněhových závějích proti útokům pěchoty, ovšem svou životní roli sehrály při obraně mostu přes Rýn u Remagenu, který padl do rukou Spojenců a Němci se jej snažili za každou cenu zničit. 

Zbraň pro námořníky?

Po úspěšném nasazení v pozemních bojích projevilo zájem o M45 i námořnictvo, které se potýkalo s japonskými letci kamikaze, kteří svými útoky způsobovali velké škody na životech i válečných lodích. Na letadlové lodi Lexington nové třídy Essex se v květnu 1945 quadmounty zkoušely jako zbraň poslední fáze obrany, ale nakonec z jejich nasazení sešlo. Ani kadence čtyřhlavňového kompletu kvůli velké rychlosti střemhlavě útočícího letounu nestačila k jeho zničení a prostřílený stroj by pokračoval dál až do nárazu do lodi. Tento úkol tak dokázaly až radarem řízené rotační kanony Phalanx o desítky let později.

TIP: Nestárnoucí protiletadlový kanon Bofors: Strašák pilotů Luftwaffe

S nástupem proudových letounů pak přestal být komplet M45 efektivní protiletadlovou zbraní, nicméně došlo k jeho nasazení v korejské válce, kde se znovu osvědčil při podpoře pěchoty, a naposledy jej Američané použili ještě v rámci konfliktu ve Vietnamu, kde sloužil jako hlavní zbraň k ochraně zásobovacích konvojů. Ke stejnému účelu jej nasadili i Francouzi během bojů v Indočíně a čtyři M45 bojovaly i během obklíčení v Dien Bien Phu. I když se kulomety M2 používají v různých světových armádách dodnes, protiletadlové komplety Quadmount jsou konstrukčně již dávno překonané, a tak je možné je vidět zejména ve vojenských muzeích.

Vědci v dnešní době vyvíjejí umělou kůži, umělé oči nebo i umělé mozky. Britští vědci nedávno přispěli do seznamu umělých orgánů s další novinkou – umělým jazykem. Skutečný jazyk sice příliš nepřipomíná, je ale skvělý v ochutnávání whisky.

Nejde o první umělý jazyk na světě, nové zařízení má ale vylepšenou strukturu, která zahrnuje dva typy umělých kovových chuťových pohárků, tedy chemoreceptorů, které na lidském jazyku vnímají chuť. Tyto umělé chuťové pohárky jsou vytvořené z uspořádaných mikroskopických plátků zlata a hliníku a jsou zhruba 500× menší, než jejich protějšky na lidském jazyku.

TIP: Vůně chutí a chuť vůní: Čichové receptory máme i na jazyku

Podle tvůrců funguje nový umělý jazyk vlastně dost podobně jako ten lidský. Nedokáže sice identifikovat jednotlivé chemikálie, které by rozlišily například kávu od ananasového džusu, ale snadno zvládne rozlišit dva nápoje, které tvoří složitá směs různých látek a chutí, jako například dvě různé whisky. Během testů měl bionický jazyk 99% úspěšnost.

Umělý jazyk tak rozpozná nejen whisky od různých výrobců, ale určí dokonce i whisky stejného výrobce, ale různého stáří. V budoucnu by podobné umělé jazyky mohly hlídat bezpečnost potravin nebo hledat jedy v životním prostředí.

Napoleon Bonaparte se na velení slavné Grande Armée přímo podílel během celkem pětašedesáti velkých bitev. Navenek se pochopitelně rád prezentoval jako muž, který nepoznal porážku. Byla to ale pravda? 

Neporažený vojevůdce?

Je dobře známo, že dějinné střetnutí u Waterloo pro něj v roce 1815 skončilo debaklem. Jenže ve skutečnosti Napoleon prohrával už dříve a častěji. Minimálně v osmi případech dostal nehezky na frak a ve dvou to dotáhl sotva na remízu.

Ve vzpomínkách jej asi nejvíc mrzel výprask, který mu v roce 1796 uštědřil habsburský polní maršálek József Alvinczi. Napoleona dlouho sžíralo, že zatímco na jeho straně tehdy stála dvojnásobná přesila bojem zocelených vojáků, Rakušané svou nouzovou obranu postavili z čerstvých odvedenců, a přesto s nimi Napoleon prohrál! Dokonce dvakrát během jediného listopadového týdne: u italského Bassana a poté u Caldiera. Chvilku trvalo, než znovu získal ztracenou sebedůvěru a začal tvrdit: „S neschopností rakouských generálů se dá počítat jako se strategickou veličinou.“  

Velitel nejskvělejší armády světa?

Vybičovat své muže k neuvěřitelným výkonům a pěstovat v nich bojovného ducha Napoleon rozhodně uměl. O poznání hroší to ale bylo s profesionalitou prostých vojáků. Zavedený systém komplexního velení a členění jednotek byl na svou dobu velmi komplikovaný. Jednotlivé regimenty měly často problém postupovat v určených formacích. Ostřílení vojáci měli co dělat, aby mladší odvedence udrželi „v řadě“, zvlášť tváří v tvář nepříteli. A když se z veteránů začali tvořit „gardové“ jednotky? U nováčků pak nezůstal nikdo, kdo by je mohl učit.

O Francouzích navíc bylo známo, že jsou mizerní střelci. Pevninská blokáda totiž zabránila dovozu ledku, základní suroviny pro výrobu střelného prachu. Většina vojáků si tak poprvé naostro vystřelila až v boji! Většinou i naposledy.

Až pětadvacet procent bojových ztrát měla na svědomí palba do vlastních řad, způsobená chaosem při neustálých přesunech a divokých manévrech. Tolik obdivovaná rychlost Napoleonových vojáků byla vykoupena tím, že s sebou nevezli trén se zásobami. Statisícová vojska musela být neustále v pohybu na nepřátelském území, aby se mohla živit pleněním. Což se ukázalo jako fatální chyba třeba při osudové výpravě do Moskvy!

Nejlepší z nejlepších?

Napoleon bezpochyby vede žebříček nejznámějších vojevůdců světa, ale navzdory obecnému úsudku ve své éře opravdu nepatřil mezi ty nejlepší. Vždyť jej porazil i Wellington, který válku nesnášel. Skutečnou „evropskou“ jedničkou byl nejspíš Napoleonův generál, o rok mladší Louis-Nicolas Davout.

Napoleon se rád chlubil svým ukázkovým vítězstvím u Jeny, kde odvážnými manévry rozprášil předvoj pruských vojsk. Ale že ten samý den Davout a jeho III. sbor zdecimoval hlavní pruské síly, se už nezmínil. Právě Louis-Nicolas Napoleonovi zajistil také vítězství u Slavkova, protože své dvě divize dokázal „lvím skokem“ přesunout o 120 kilometrů za dva dny! Podobně pak zabránil francouzské prohře u Jílového (Eylau), a vyhrál u Wagramu. A když tažení do Ruska skončilo katastrofou? Byl to zase Davout, který odvážně kryl ústup svého císaře.

Žárlil Napoleon na jeho úspěchy? Možná. Jisté je, že si svého „železného maršála“ ponechával výhradně pro řešení zoufale beznadějných situací. A Davout ho nikdy nezklamal. A kde byl u Waterloo? Prohrané bitvy se tenkrát neúčastnil, na přímý Napoleonův rozkaz se svými vojáky zajišťoval vzdálený týl.

Stratég od přírody?

To, že mu nepřátelé podléhali, vypovídá více o nich než o Napoleonových schopnostech. Držel se svého hesla: „Dělá-li protivník osudovou chybu, netřeba ho rušit.“ Jeho vojenské vzdělání totiž bylo velmi formální. 

Jako patnáctiletý mladíček nastupuje na pařížskou prestižní vojenskou školu École Militaire, ale studuje vlastně jen jediný rok. Jeho hlavním oborem je dělostřelectví, ve kterém zrovna nevyniká. Známky jej řadí na 42. místo z 58 studentů v celém ročníku. Frčky podporučíka si vyslouží vlastně jen díky tomu, že je prvním absolventem původem z Korsiky. A dál? Dalších šest let je přiřazen k záložnímu a školícímu pluku artilerie, přičemž více času tráví na dovolených než ve službě.

Jestli něčemu rozumí, pak je to politika. A pokud projevuje nějaké strategické nadání, tak pouze v té oblasti, že dobře ví, na kterou stranu se včas přidat při debatách. Dvacet let jeho vojenské kariéry nebylo poznamenáno významnými úspěchy. Povyšován byl za odsloužená léta. Teprve v revolucí poznamenaném roce 1793 rázem poskočí z majora na brigádního generála. 

První francouzský občan, nebo korsický vlastenec?

Korsika byla k Francii vojensky připojena tři měsíce předtím, než se malý Buonaparte narodil. A protože v klimatu ostrova spoutaného násilnou nadvládou strávil dětství, silně to ovlivnilo jeho úsudek. V jeho dochovaných listech z mládí tak můžeme číst, jak Francouze troufale nazývá „nelidskými monstry“ a píše, že „Francie je nepřítelem všech svobodných lidí“.

Mladík, kterému tehdy místní přezdívali Nabulio, byl pro nezávislost Korsiky skutečně zapálený. „Jediné, co člověka činí silným, je jeho národnost. Historie Korsiky je nepřetržitým bojem malého národa, který touží po svobodě, a těch, kteří ho chtějí ovládnout. Neporazili nás Féničané, Římané, Saracéni, Pisánci ani Janovští a neskloníme se ani před Francií.“

TIP: Císařovy fatální chyby: Proč skončil Napoleon u Waterloo?

Jenže pobyt na pevnině ho změnil. Viděl, že domovská Korsika je skutečně zaostalým provinčním ostrůvkem a Evropa je velkým světem neomezených možností. Tehdy si také změnil příjmení na Bonaparte, aby nepůsobilo tak venkovským dojmem. Korsičtí nacionalisté Nabulia za přílišnou pofrancouštělost vypudili z ostrova! Do emigrace za ním brzy musí putovat i jeho rodina.

Čínský mikrosatelit Longjiang-2, známý též jako DSLWP-B, strávil na oběžné dráze Měsíce celkem 437 pozemních dní. Od letošního ledna operátoři plánovali ukončit jeho činnost řízeným nárazem do povrchu Měsíce. Jejich záměrem bylo zakončit misi tak, aby po sondě Longjiang-2 nezůstal odpad na oběžné dráze Měsíce.

Ve středu 31. července operátoři sondu nasměrovali k nárazu do Měsíce. Longjiang-2 po nějakém čase přestala vysílat rádiové signály, což bylo neklamným důkazem jejího pádu a zániku na Luně. V tu chvíli vznikl na odvrácené straně Měsíce nový kráter, který tam 47kilogramový mikrosatelit vyhloubil.

Dvojice mikrosatelitů Longjiang

Mikrosatelity Longjiang-2 a jeho dvojče Longjiang-1 se vydaly na cestu k Měsíci 21. května 2018, jako doprovod čínské lunární mise Čchang-e 4. Longjiang-1 se nedostal na oběžnou dráhu Měsíce, ale Longjiang-2 uspěl. Úkolem obou mikrosatelitů bylo pozorovat vesmír v oblasti velmi nízkých frekvencí 1-30 MHz. Na oběžné dráze Země taková pozorování nejsou možná kvůli působení pozemské ionosféry.

TIP: Čínská sonda Čchang-e 4 úspěšně přistála na odvrácené straně Měsíce

Mikrosatelit Longjiang-2 byl vybavený detektor záření o velmi nízkých frekvencích, který používal pro svá radioastronomická pozorování. Součástí zařízení mikrosatelitu byla i optická kamera, kterou v rámci spolupráci vyvinuli v Saúdské Arábii. Tato kamera pořídila 30 snímků Měsíce ve vysokém rozlišení.