Na nezávislou vědeckou činnost chybělo tehdy Palackému materiální zaopatření (i proto, že své peníze investoval hlavně do knih) a úřednickou kariéru jako evangelík v katolické monarchii nastoupit nemohl. Od září 1817 tak načas doučoval v rodině Šréterových a pak i u dalších prešpurských měšťanů. Palacký se ovšem ani učitelem v Bratislavě ani pastorem ve Slezsku nikdy nestal. Osud mu totiž změnila jistá Anna Zerdahelyiová (1780–1844). 

Nepodařené manželství

Anna pocházela z magnátské rodiny Baloghyů (její otec si prý dokonce dopisoval s Voltairem) a prošla nezdařeným manželstvím s Karlem Zerdahelyim, majitelem vsi Vieska nedaleko Topoľčianek. Manželství bylo obdařeno dvěma dcerkami, které však brzy zemřely, a synem Zsigmondem. Svazek se ovšem poměrně brzy rozpadl a pokračoval pouze formálně. Anna žila hlavně v Prešpurku, kde se starala o děti příbuzných. Hned několik z nich, zejména Anniny neteře Jeanette a Louisu Baloghyovy, od přelomu let 1817 a 1818 doučoval tehdy ani ne dvacetiletý František Palacký.

Františkův ženský ideál

Poprvé se uviděli 1. prosince 1817. „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy pozorlivou a čím dál tím přívětivější se stala,“ zapsal si Palacký do svého deníku. A zdá se, že Nina, jak si nechávala Anna Zerdahelyiová říkat, tyto city opětovala. Ač jí bylo téměř čtyřicet let, byla stále krásná a značně inteligentní, znala se mimo jiné s obrozencem Pavlem Josefem Šafaříkem. Pod jejím vlivem také změnil Palacký své plány, teologické zkoušky na pastora nesložil, místo v Bílsku přenechal spolužákovi Janu Sepéšimu a rozhodl se najít si obživu v Prešpurku, aby byl dámě svého srdce nablízku. „Ona ze všech, co jsem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavši mne neméně, nežli ode mě milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně…“ Jinde o Nině soukromě psal jako o „nejdražší milostnici“.

Nina uvedla mladého Palackého do prešpurských salonů, zejména své sestřenice hraběnky Geczyové, účastnila se hodin, které Palacký dával svým svěřencům a svěřenkyním. Díky svým literárním znalostem s ním debatovala o umění, estetice i filozofii. Ostatně uměla slovensky, takže jí mohl její oblíbenec i recitovat své české verše… A dokonce svého „Franciho“ zvala i na obědy a večeře do svého domu. Pochopitelně, že vztah neunikl pozornosti okolí – bývalá Palackého bytná prý zkusila i mladíka svést, ale ten odolal a zůstal své Nině věrný. „Souznění obou bytostí bylo dokonalé a Palacký prožíval první velkou lásku svého života,“ hodnotil ve své monografii z roku 1998 vztah obou osobností historik Jiří Kořalka. 

Vstupenka mezi obrozence

 „Bože, jestliže větší rozkoše z lásky, nežli cítíval já, když ona, opanujíc mne milostností nejušlechtilejší, ruky mé pojetím dávala i brala sliby, že věčně se milovati, všecky radosti a hoře sdíleti a duchem nerozpojeným jen jeden život vésti budeme! Kdežto citem a milostí plápolajícímu ruku její ke tlukoucímu srdci vztáhnouti a všecky plameny v políbení sjednotiti dáno bylo!“, psal Palacký do deníku o setkání s Ninou – a snad tak mimoděk prozradil, že zažíval s krásnou dámou i jiné radosti než jen ty duchovní. Zejména léto 1818, kdy byl i o prázdninách domácím učitelem, ho naplnilo štěstím – se Šréterovými pobýval v Tiszaszentimre (na řece Tise, východně od Pešti) a cestou se zastavili i ve Viesce nad Žitavou, kam s nimi odjížděla na léto Nina Zerdahelyiová. „V jednom voze sám s ní do Viesky pocítil jsem několik blažených a svatých hodin…“, vzpomínal Palacký. Nina se mu odvděčila vlastními, německy psanými milostnými verši.

Lásku ukončily dluhy

Roku 1821 Nina ovdověla, ale to se stalo spíše překážkou než štěstím. Zesnulý manžel totiž za sebou zanechal spoustu dluhů a Zerdahelyiová nejenže nemohla českého vychovatele dále finančně podporovat, ale sama byla ráda, že unikala před věřiteli a splatila aspoň to nutné. Před Palackým se mezitím začala rýsovat jiná budoucnost, než sňatek s milovanou, ale již stárnoucí aristokratkou. Naposledy za ní zajel do Viesky ještě na přelomu let 1822 a 1823. Chtěl jí splatit jakousi půjčku, kterou od ní dostal, ale protože neměl peníze, přenechal jí aspoň část svých knih. Definitivně se rozloučili 8. ledna 1823. Přes rodné Hodslavice se pak v dubnu 1823 budoucí „otec národa“ vydal do Prahy, která se natrvalo stala jeho domovem. Zatímco před Palackým se otevírala vědecká dráha, stárnoucí Nina dožila v ústraní. V roce 1837 se se svou snachou a vnučkou usadila v Pešti, kde 20. března 1844 i zemřela. Se svým Františkem Palackým, mezitím historiografem Království českého, se již nikdy nesetkala.

Američtí vědci a milovníci piva už prý byli unaveni sledováním pasterizace piva a dalších nápojů i potravin. Tenhle proces, který krátkodobým zvýšením teploty zlikviduje patogenní mikroorganismy, vymyslel už Louis Pasteur v polovině 19. století. Pasterizace se mnohokrát osvědčila, ale už je čas na změnu. Staré postupy, které často využívají páru, jsou totiž pomalé, náročné na energii a občas mění kvalitu nápojů i potravin.

Nová metoda pasterizace funguje jinak. K zahřátí piva nebo jiných pochutin využívá elektromagnetickou indukci. Nedávno prošla prvním významným kolem testů a mílovými kroky se blíží na trh, kde by měla být k dispozici už koncem letošního roku. Výhodou nového systému je jeho snadná instalace, efektivní provoz a velmi přesné ovládání teploty.

TIP: Vědci přečetli DNA ječmene: Bude z toho lepší pivo a whisky

Proces elektromagnetické indukce není úplně nový. Používá se například při zpracování exotických kovů a v podobných technologiích. Teď se chystá vyvolat revoluci v potravinářském průmyslu. Jen pokud jde o pasterizaci ve Spojených státech, tak je to trh v hodnotě 20 miliard dolarů (asi 455 miliard Kč). 

Znečištění vzduchu je stále větším problémem na mnoha místech světa. Když lidé dýchají vzduch plný smogu, tak jim to přináší řadu zdravotních problémů a často jim to zkracuje život. Podle nových odhadů každým rokem na planetě předčasně zemře asi 7 milionů lidí, právě kvůli znečištěnému ovzduší.

Pro ochranu lidského zdraví je nezbytně nutné co nejpřesněji sledovat kvalitu vzduchu všude tam, kde hrozí jeho znečištění smogem. V současnosti existuje celá řada metod a přístrojů nebo i satelitů, které sledují míru znečištění vzduchu. Švédští odborníci nedávno vymysleli nový převratný typ optického nanosenzoru, který bude možné ve velkých počtech umístit například na lampy veřejného osvětlení.

TIP: WHO: Znečištění ovzduší zabije ve světě více malých dětí než malárie

Nové senzory jsou malé, snadno přenosné a zároveň velice citlivé. Dovedou měřit koncentrace oxidu dusičitého v ovzduší s přesností na jednotlivé částice v miliardě jiných částic. Hlavním zdrojem této látky jsou výfukové plyny. Oxid dusičitý je přitom velmi nebezpečný a i v nízkých koncentracích může způsobit závažné zdravotní potíže. Podobné senzory podle svých tvůrců zatím na trhu scházejí. V současnosti probíhají první testy nanosenzorů na vybraných místech ve Švédsku.

Po téměř 16 letech pozorování vesmíru v infračervené oblasti záření se americký Spitzerův vesmírný teleskop odebere na zasloužený odpočinek. NASA nedávno oznámila, že tuto pozoruhodnou vesmírnou observatoř definitivně vypne 30. ledna 2020. Délka mise teleskopu je přitom ohromným úspěchem. Přesluhuje totiž více než 11 let.

Spitzerův teleskop vyvinula a provozovala Laboratoř tryskového pohonu NASA (JPL), která sídlí v kalifornské Pasadeně. Observatoř obíhá Slunce po podobné dráze jako Země, pohybuje se ale o něco pomaleji. V současné době je pozadu za Zemí asi o 254 milionů kilometrů, což je více než 600-násobek vzdálenosti mezi Zemí a Měsícem.

Chlazení teleskopu Spitzer

Aby infrateleskopy mohly pozorovat infračervené záření vesmíru, tak musejí být ochlazovány. Obvykle k tomu používají nějaké chemické látky. Tvůrci Spitzerova teleskopu ale vyvinuli pasivní systém chlazení, jehož součástí je i oběžná dráha teleskopu. Teleskop sice používal i chemické chlazení, ale jen pro část pozorování.

TIP: Spitzerův vesmírný dalekohled: Svět v infračerveném světle

Zásoby chladící látky, kterou bylo kapalné helium, došly teleskopu v květnu 2009. Spitzer ale mohl dál pozorovat vesmír, ve dvou ze čtyř původně využívaných vlnových délek infračerveného záření. Právě v období po ukončení původně plánované doby pozorování infrateleskop zaznamenal řadu významných objevů, jimiž se výrazně zapsal do dějin astronomie. V roce 2017 to byl právě teleskop Spitzer, kdo objevil sedmero kamenných planet v úžasném planetárním systému TRAPPIST-1. V poslední fázi své mise se Spitzer bude věnovat především výzkumu zajímavých planetárních systému a jejich exoplanet.

Hon na pravěkou DNA neuvedli v obecnou známost vědci, ale americký spisovatel Michael Crichton, když v roce 1990 vydal román Jurský park. Práva na zfilmování příběhu o oživlých dinosaurech koupil Steven Spielberg, ještě než se kniha dostala k čtenářům, a natočil podle ní kultovní kasovní trhák.

Crichton si hlavní zápletku svého románu, tedy izolaci pravěké dinosauří DNA ze zbytků krve v útrobách komára dochovaného v jantaru, tak úplně nevymyslel. Inspiroval se pokusy vědců, kteří se už v 80. letech pokoušeli získat dědičnou informaci z vyhynulých organismů a mnozí upřeli svou pozornost právě k DNA pravěkých tvorů.

Jako z Jurského parku

Poprvé získali „starou“ DNA američtí genetici pod vedením Allana Wilsona, kteří izolovali zlomky dědičné informace ze 150 let staré kůže muzejního exponátu vyhubené zebry kvagy. Následovaly experimenty s izolací DNA z ostatků organismů dochovaných v jantaru. Vědci předpokládali, že zkamenělá pravěká pryskyřice dědičnou informaci chrání před rozkladem a že její studium nabídne dosud netušené pohledy do evoluce pozemského života. První vlaštovky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hned několik laboratoří hlásilo, že z fosilií dochovaných v jantaru získalo zlomky DNA pravěkého hmyzu. A když se podařilo izolovat zlomky DNA z dinosauřích kostí, mohlo se zdát, že Crichtonův Jurský park ožívá. 

Jenže jásot byl předčasný. Tehdejší metody molekulární genetiky nedokázaly rozlišit DNA pravěkého vzorku od náhodného znečištění a jako „pravěkou“ detekovaly DNA pocházející ze současnosti. Ta někdy pocházela z dědičné informace mikrobů, jindy z dědičné informace lidí, kteří se vzorky přišli do styku. Další experimenty odhalily, že se DNA ve fosiliích rychle rozkládá a ani za optimálních podmínek nepřežívá déle než milion roků. DNA z fosilií dinosaurů, kteří žili před více než 64 miliony roků, je tedy pro vědu nenávratně ztracená. 

Od snu k DNA mumií

Rozčarování z předčasného jásotu nad pravěkou DNA netrvalo dlouho. Vědci se soustředili na pátrání po dědičné informaci pravěkých lidí, protože ta má reálnou šanci na přežití. K průkopníkům na tomto poli, označovaném někdy jako paleogenetika, patří švédský genetik Svante Pääbo působící v Institutu Maxe Plancka v Lipsku. Syn estonské emigrantky a švédského laureáta Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu se odmalička zajímal o historii a snil o dráze egyptologa. Nakonec ale následoval svého otce: Vystudoval medicínu a věnoval se molekulární biologii.

Dětský sen o výzkumu egyptských mumií však Pääba neopustil a mladý genetik vynaložil na jeho splnění obrovské úsilí. V rámci doktorátu sice studoval genetiku virů, ale po nocích pracoval na analýze DNA z mumie staré více než dvě tisíciletí. Vzorky tkáně z mumifikovaného dítěte mu opatřil jeden penzionovaný egyptolog ze sbírek muzea nacházejícího se za tehdejší železnou oponou ve východním Berlíně.

Mamutí genom

Výsledky Pääbových „nočních směn“ zveřejnil prestižní vědecký týdeník Nature a mladý genetik se stal přes noc světovou celebritou. Na tom se nic nezměnilo, ani když Pääbo později sám výsledky studie zpochybnil a připustil, že izolovaná DNA nemusí patřit staroegyptskému dítěti. Je docela pravděpodobné, že náleží někomu, kdo s mumií manipuloval v relativně nedávné době. Možná je to jeho vlastní DNA z buňky, která mu odpadla z kůže a nalepila se na vzorek tkáně z mumie. 

Aby se Svante Pääbo vyhnul dalším podobným omylům, rozhodl se přesedlat na výzkum DNA pravěkých zvířat. Izoloval úlomky dědičné informace z fosilie obřího lenochoda žijícího v Americe před 12 000 lety. Zkoumal dědičnou informaci z ostatků mamutů dochovaných ve věčně zmrzlé půdě. Studoval i DNA vyhubených tvorů, například novozélandských ptáků moa nebo australských vakovlků tasmánských. Snu o výzkumu staré lidské DNA se ale odmítal vzdát.

Špatné odhady genetiků

Šestadvacátého června 2000 bylo oznámeno hrubé přečtení lidského genomu. „Den G“, jak se tomuto milníku v historii genetiky někdy přezdívá, měl poněkud trpkou příchuť. Vědci si od přečtení lidského genomu slibovali, že z něj pochopí, čím se člověk Homo sapiens vydělil z živočišné říše, čemu vděčí za svou výjimečnou inteligenci, kulturu a civilizaci.

Ukázalo se, že ani molekulární genetici neměli o lidském genomu reálnou představu. Při uzavírání sázek na celkový počet genů obsažených v lidském genomu běžně tipovali kolem 80 000 genů a výjimkou nebyly ani tipy na 100 000 až 120 000 genů. Z prvního kompletně přečteného genomu ale na genetiky vykouklo necelých 23 000 genů. Lidské geny přitom nápadně připomínaly geny myší a od šimpanzích se lišily ještě méně. Co tedy dělá člověka člověkem? Zcela jistě to má vepsané v dědičné informaci. Jenže kde?

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Odpověď se rozhodla hledat i americká firma 454 Life Sciences, neboť v té době disponovala nejpokročilejší technologií na „čtení“ DNA. Její experti byli přesvědčeni, že firemní „čtečky DNA“ (DNA sekvenátory) jsou natolik výkonné a spolehlivé, že se s jejich pomocí dá rozlousknout i podstatně tvrdší oříšek, než jaký představuje čtení dokonale zachovaných molekul DNA izolovaných z buněk člověka.

Skládka starých genů

„Pokud bychom našli schopného genetika, vybavili bychom mu laboratoře tak, aby se mohl pokusit o přečtení kompletní dědičné informace neandertálců,“ spřádali plány šéfové 454 Life Sciences. V roce 2006 přešla firma od slov k činům a iniciovala spuštění projektu The Neanderthal Genome Project. Do čela postavili nejpovolanějšího z povolaných – Svanteho Pääba. Ten viděl v genetických odlišnostech člověka Homo sapiens a neandertálců klíč k pochopení výjimečného postavení lidstva v živočišné říši. 

Obtížnost úkolu se ukázala v plné síle, když se Pääbo a jeho tým pokusili izolovat DNA z kousku pažní kosti prvního vědecky popsaného neandertálce nalezeného v létě roku 1856 v Německu v Neanderově údolí. Z dvojité šroubovice DNA zůstal v kostech jen genetický šrot – zlomky, z nichž se kompletní genom poskládat nedal.

Mezidruhová bokovka

Naštěstí dostal Pääbo druhou šanci v podobě kousků kostí neandertálců objevených v chorvatské jeskyni Vindija. Z těch se podařilo izolovat DNA v přece jen lepším stavu. Ani pak ale nebyl trablům konec, protože většina – zhruba 80 % – této dědičné informace nepatřila neandertálcům, ale bakteriím namnoženým v rozkládající se neandertálské mrtvole. Vědci museli záplavu dat z DNA sekvenátorů očistit od tohoto bakteriálního balastu. Když jim zbývala jen DNA pocházející z lidské dědičné informace, vyvstal před nimi další problém: Některé úseky se až příliš podobaly částem DNA současných lidí.

Dokončení: Zálety pravěkých předků: Spletitá historie lidstva

Že by se do vzorků DNA přimíchala dědičná informace z buněk archeologů nebo genetiků? Při srovnávání s DNA současných lidí si však vědci všimli jedné zvláštnosti. DNA získaná z neandertálských kostí vykazovala částečnou shodu s dnešními lidmi z Evropy a Asie. Tyto shodné úseky ale zcela chyběly v DNA současných obyvatel subsaharské Afriky. Pääbo a jeho spolupracovníci provedli bezpočet ověřovacích experimentů a nakonec měli pro záhadnou shodu šokující vysvětlení. Usvědčili pravěké lidi Homo sapiens z křížení s neandertálci!

Jan pocházel z německého města Gelnhausen, ale záhy se dostal do Čech, kde v Kutné hoře vykonával funkci horního a posléze dokonce důlního písaře. Díky svým mimořádným schopnostem se nakonec propracoval až na dvůr Karla IV. a stal se písařem královské komory a později i registrátorem. I když výčet těchto činností nepůsobí zrovna dramaticky, císaře často doprovázel, a tak byl jeho život plný cestování a tedy i drobných dobrodružství.

Právníkem do posledního dechu

V roce 1374 však Karlovy služby opustil a odešel do Olomouce, kde byl biskupem jeho slavný jmenovec Jan ze Středy. Gelnhausen zde pracoval nejen v biskupských službách, ale také jako veřejný notář a nasbíral další cenné zkušenosti. Z Olomouce se pak vydal do Brna, kde však nebyl spokojen, a tak se stáhl do Chrlic. Ani tady mu štěstí příliš nepřálo, protože zabředl do sporů s jistým Ješkem z Hranic a tyto pře ho nakonec dovedly k rozhodnutí vrátit se zpět do veřejných služeb. 

V té době mu již táhlo na sedmý křížek a na svou dobu byl až neuvěřitelně starý. Podobný krok pro něj tudíž byl nesmírně náročný, a to nejen psychicky, ale i fyzicky. Přesto se odhodlal a přesídlil do Jihlavy, kde začal působit jako veřejný notář a rektor zdejší školy. Podnítil zde vznik hned několika kodexů, z nichž ten nejcennější a nejkrásnější právem nese jeho jméno a talentovaný muž tak konec svého života korunoval svým nejcennějším přínosem.

Když ježek vystrnadí lva

Pro nás je jeho rukopis zajímavý zejména po uměleckohistorické stránce, a to díky unikátní výzdobě, kterou ho zkrášlili dva neznámí autoři. V úvodu každého privilegia se nachází miniatura toho panovníka, který Jihlavě danou výsadu potvrdil, a tak je dílo zároveň i jakousi galerií osobností od Václava I. po markraběte Jošta. Vládci jsou zde zachyceni v majestátu a s atributy moci nebo jako rytíři v plné zbroji tak, jak se objevují například na pečetích. 

Vzácný svazek má zároveň i své nej. V iniciále S se zde možná vůbec poprvé setkáváme se znakem Jihlavy v podobě, v jaké ho městu potvrdil až císař František Josef I. v kulatém roce 1900. Známý jihlavský ježek se na něm střídá s dvouocasým lvem, který byl na původním znaku.

Výtvarnou stránku kodexu vhodně doplňují i drobné výjevy, jako je například postava sokolníka. Tito muži bývali dříve znázorňováni jako prostí lidé, ale sokolník z kodexu je dvořan Václava IV. oblečený v úzkých nohavicích a přiléhavém kabátci. Pestrost a rozmařilost jeho oděvu je přesně tou hýřivostí, kterou kritizovali mravokárci dané doby a která pronikla i do rétoriky jednotlivých kázání. (Nezapomínejme, že se se nacházíme v době, kdy již začínaly doutnat první jiskřičky budoucího požáru husitských válek.)

TIP: Proměny lidského myšlení: 7 knih, které změnily svět

Unikátní cyklus královských podobizen však nesmíme vnímat jako galerii skutečných portrétů. Jedná se o symbolické rekonstrukce, které mají sloužit především právnímu účelu knihy. Také proto má kodex hned na začátku výjev přísahy, jenž zavazuje všechny současné i příští představitele města s tím, že na vše dohlíží vládci, kteří rozhodli, aby byla sepsána a vyzdobena. Tyto podobizny jsou zcela mimořádné a ani u nás ani v sousedním Rakousku či Německu není žádný srovnatelný exemplář. Není divu, že jihlavští radní tento reprezentativní svazek považovali za zosobnění městské samostatnosti a nechali ho vyzdobit pravým zlatem.

Kvůli chybám v navigačním systému nemohly první dva letouny provést vysazení, takže výsadkáři seskočili teprve ze třetího stroje až téměř za rozbřesku v 5.27. Výsadek se uskutečnil z extrémně malé výšky 165 m, takže od otevření padáku do přistání uběhlo pouhých 10 vteřin. I tak byli Rangers vystaveni překvapivě silné protiletadlové palbě.

Předchozí část: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (1)

Speciálové na zemi

K jejímu potlačení povolali letadla palebné podpory AC-130 s 20 a 40mm kanony a 105mm houfnicí na palubě. Ihned po přistání začalo odklízení zátarasů z přistávací dráhy. Před 6. hodinou nalétl čtvrtý letoun s výsadkáři, ale znovu jej přivítala palba. Téměř všem mužům se podařilo vyskočit a bez zranění přistát, ale zbývající tři letadla musela výsadek odložit. Rangers na přistávací ploše zahájili palbu na obsluhy protiletadlových zbraní na okolních výšinách, jejichž houževnatý odpor zlomil až nálet „bitevníku“ AC-130. To umožnilo obnovení výsadkové operace a po 6.23 mohly seskočit i zbylé síly Rangers. 

Komanda SEAL se do akce zapojila i po zahájení invaze, tentokrát s úkolem osvobodit vězněného generálního guvernéra Paula Scoona. Také v tomto případě nešlo vše podle plánu a útok se zpozdil, čímž byl ztracen moment překvapení. V 6.15 přelétlo sedm vrtulníků MH-60 z útvaru Task Force 160 vojenského letectva přes St. George na západním pobřeží a narazilo na silnou protiletadlovou palbu, která je donutila vrátit se na výsadkovou loď USS Guam, kde vyložily raněné a poté opět odlétly k určenému cíli. 

Úder speciálních jednotek 

Druhý pokus již byl úspěšnější, 22 členů SEAL slanilo do areálu guvernérovy rezidence a osvobodilo jej. Brzy však přišel protiútok grenadské armády s podporou obrněných vozidel, který zatlačil záchranné komando bez protitankových zbraní do defenzivy. Celkovou situaci ztížil výpadek spojení. Řešením se stalo použití funkční telefonní linky k mezinárodnímu hovoru do USA, odkud bylo poté zprostředkováno spojení s velitelským centrem na USS Guam. Díky tomu mohla ve prospěch obránců zasáhnout letadla AC-130, A-7 a vrtulníky AH-1.

S pomocí palebné podpory SEAL udrželi obranný perimetr v těžké palbě kulometů i pancéřovek RPG-7 po celých 21 hodin, přičemž měl jeden z amerických odstřelovačů dokonce sám vyřadit 21 protivníků. Kvečeru se podařilo severně od St. George’s vysadit rotu námořní pěchoty s četou tanků M60A1, jež brzy ráno obklíčené námořníky vyprostila. Smůla provázela i útok SEAL na vysílač severně St. George’s , jehož obsazení bylo nutné k přerušení vysílání grenadského rozhlasu, vyzývajícího k odporu proti Američanům. Ihned po vysazení z helikoptér museli SEAL čelit útoku obrněných transportérů a minometné palbě, proto lehce vyzbrojená jednotka musela ustoupit až k pobřeží. Uniknout z obklíčení se komandu podařilo až v noci, kdy odplavalo na volné moře, kde ho našel torpédoborec USS Caron. 

Delta v akci

Murphyho zákony se „vyřádily“ i na nasazení protiteroristického útvaru 1st Special Forces Operational Detachment – Delta, jenž měl za úkol osvobodit politické vězně z pevnosti Richmond Hill v kopcích východně od hlavního města. Po splnění úkolu měla Delta pokračovat k letišti Point Salines a pomoci prvnímu invaznímu sledu potlačit odpor obránců. Nakonec měla čerstvá skupina Delty ve vrtulnících MH-6 obsadit poslední cíl – pevnost Fort Ruppert. Skutečnost však byla poněkud jiná.

Dokončení: Smolná invaze v Karibiku: Speciální operace na Grenadě (3)

Kvůli zpožděnému zahájení operace se vrtulníky MH-60 speciálního leteckého útvaru TF 160 dostaly k pobřeží Grenady až za rozbřesku, takže vlétly přímo do palby zalarmovaných protiletadlovců. Přesto se většině strojů podařilo dostat nad cíl, kde příslušníci Delty těsně před slaněním zjistili, že objekt je již delší dobu opuštěný. Mise byla zrušena a pocuchané vrtulníky vysadily raněné na lodích námořnictva. Díky vysoké odolnosti vrtulníků MH-60 pro zvláštní operace obránci sestřelili jen jeden stroj, který však nouzově přistát. Po přeskupení na lodích nastoupili bojeschopní muži opět do vrtulníků a odletěli k Point Salines, kde pomáhali zlikvidovat obranná postavení na okolních výšinách. Plánovaný útok na Fort Ruppert byl odvolán kvůli silné protivzdušné obraně cíle.

Když lidé stárnou, tak musí čelit celé řadě problémů. Procesy doprovázející stárnutí jsou zodpovědné za celou řadu onemocnění. Pokud by se nám povedlo do těchto pochodů úspěšně zasáhnout, tak bychom tím mohli taková onemocnění léčit a zlepšit kvalitu života seniorů.

Pracují na tom i švýcarští vědci, kteří zkoumají látku, pocházející z oblíbeného ovoce – granátového jablka. Nedávno zaznamenali úspěch v klinických testech na lidských pacientech staršího věku, u nichž tato látka zpomalovala stárnutí buněčných továren mitochondrií. Zároveň se během testů neobjevily žádné nežádoucí vedlejší účinky.

TIP: Našli jsme lék na stáří? DNA mitochondrií v buňkách ovládá stárnutí kůže

Dotyčná látka je urolitin A (UA). Vlastně se v granátovém jablku přímo nevyskytuje. Jsou tam ale její prekurzory, chemicky příbuzné látky, ze kterých bakterie střevní mikroflóry vyrobí urolitin A. Tyto prekurzory se nacházejí nejen v granátových jablkách, ale také v jahodách, malinách nebo třeba ve vlašských ořechách. Dřívější výzkum ukázal, že urolitin A může prodlužovat život červům a myším. Teď je jasné, že by tato látka mohla být velmi zajímavá i pro lidi.

Inženýrům společnosti Youbionics bylo nejspíš líto, že drony obvykle nemají k dispozici bionické ruce. Proto vyvinuli dron „Drone for Handy“, který je tak trochu jako noční můra milovníka dronů. Připomíná křížence mezi bionickýma robotickýma rukama a kvadrikoptérou.

Bionické ruce dronu „Drone for Handy“ jsou plně funkční. Dron může přiletět na zvolené místo a tam pak využít svoje šikovné ruce. Třeba rozcuchat něčí vlasy. „Drone for Handy“ je volně dostupný v podobě STL souborů pro 3D tisk. K vytištěným součástkám si pak vlastník dronu ještě musí sehnat 11 miniaturních servomotorů SG90 nebo Arduino Nano a pak si sestaví kompletní dron.

TIP: Různých dronů už tu bylo hodně. Teď se ale objevil dron s rukama

Kvadrikoptéra „Drone for Handy“ má ve své typické podobě dvě bionické ruce. Ty mohou uchopovat různé objekty, zvedat je a zase pokládat, a vůbec s nimi různě manipulovat. Podle tvůrců dronu záleží výkon rukou především na programátorských schopnostech vlastníka. Co si naprogramujete, to „Drone for Handy“ udělá.