Na slavné řece Klondike, která protéká kanadským Yukonem, došlo k významnému objevu, a tentokrát nejde o zlato. V oblasti proslavené zlatou horečkou, na tradičním území kmene Trʼondëk Hwëchʼin (Říčních lidí), se podařilo objevit mumifikované mládě mamuta srstnatého (Mammuthus primigenius). Šťastným nálezcem se velmi příznačně stal mladý těžař zlata.

Velké mládě z ledu

Objevená mumie mláděte dostala od starších kmene Trʼondëk Hwëchʼin jméno „Nun cho ga“, což znamená „Velké mládě“. Zemřelo zhruba před 30 tisíci lety, tedy hluboko v nejmladší době ledové a brzy poté skončilo zamrzlé v místním permafrostu. Paleontologové jsou nadšeni, protože Nun cho ga je skvěle zachovalé. Ve skutečnosti jde o nejvíce kompletního mumifikovaného mamuta, který byl nalezen v Novém světě.

„Jde o jeden z nejvýznamnějších objevů v paleontologii Severní Ameriky,“ uvedl Grant Zazula, paleontolog vlády teritoria Yukon. Pokud jde o okolnosti smrti mláděte, Zazula se domnívá, že mládě pravděpodobně doprovázelo matku a zřejmě se v nestřežené chvíli zatoulalo stranou a uvízlo v bahně, což se mu stalo osudným.

TIP: Dávní lovci: V Mexiku odkryli pasti na mamuty staré 15 tisíc let

Značný význam objevu potvrzuje i Dan Shugar z Univerzity v Calgary, který byl členem týmu paleontologů ohledávajících nalezenou mumii: „Jde o nejvíce vzrušující vědecký objev, jakého jsem se kdy účastnil.“ Zazula k tomu dodává: „Splnil se mi sen setkat se tváří v tvář s mamutem. Nun cho ga je krásné mládě a zároveň jde o jedno z nejúžasnějších mumifikovaných zvířat ledových dob, jaká kdy byla nalezena.“

Rajské ostrovy na Maledivách by se v souvislosti se vzestupem hladiny oceánů mohly stát do roku 2050 neobyvatelnými. Jde o nejníže položenou zemi na světě, s průměrnou nadmořskou výškou kolem 1,5 metru, přičemž přes 80 % jejího území se nachází pod úrovní jednoho metru nad mořem. Vláda souostroví v Indickém oceánu proto oznámila plány na výstavbu plovoucího města, které vznikne v místní laguně ve spolupráci s nizozemským developerem Dutch Docklands.

TIP: Potápějící se Maledivy: Korálový ráj mizí pod hladinou oceánu

Na projektu se pracuje již od roku 2009, teprve nyní byly zveřejněné podrobnosti a vizualizace, jak by plovoucí město mělo vypadat. Maledivské plovoucí město, které svým tvarem připomíná podmořské korály, bude první svého druhu na světě. Jeho součástí má být 5 000 plovoucích jednotek, zahrnujících obytné domy, restaurace, obchody i školy, uspořádaných do funkční sítě, která se rozprostírá na 200 hektarech laguny. První nájemníky by mělo plovoucí město přivítat již v roce 2024 a dokončené má být o tři roky později.

„Každý druhý je specialistou na nicnedělání!“ Tak zněl verdikt týmu entomologů pod vedením Daniela Charbonneaua z University of Arizona, který si vzal pod drobnohled kolonie amerických lesních mravenců Temnothorax rugatulus. Výsledek soustavného sledování stovek mravenčích dělnic skončil velkým překvapením. Bezmála polovina mravenců v mraveništi skutečně jen zevlovala a celé dny nedělala vůbec nic.

Armáda pro případ potřeby?

Mravenčí píle je příslovečná. Už Starý zákon nabádá: „Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš.“ (Př 6,6) Charbonneau však z chování mravenců příliš moudrý nebyl. „Možná, že ve skutečnosti něco dělají a jenom vypadají, že se žádných činností neúčastní. Anebo jsou to skutečně sociální parazité, kteří se chovají ryze sobecky?“

Vědci spekulovali, že si mravenčí kolonie drží „lenochy“ jako pracovní rezervu, kterou mobilizuje v případě nouze. Tomu by nasvědčovala pozorování ze včelích úlů, kam přináší jedna pětina létavek více než polovinu všeho pylu a nektaru. Tyto dělnice jsou podstatně pilnější než zbytek včelstva. Pokud z včelstva zmizí, stoupá během pouhých čtyřiadvaceti hodin výkon některých „línějších“ včel na pětinásobek a ty se promění v novou „pilnou“ elitu. Včelstvo se tak samo navrací do stavu, kdy jsou některé včely velmi činorodé a jiné jsou aktivní podstatně méně. Proč to tak je? Nevíme. Mají všechny včely schopnost „přeřadit na vyšších rychlostní stupeň“? Ani to nevíme.

Líné mravenčí dělnice druhu Temnothorax rugatulus jsou o něco větší než jejich pracovitější protějšky, pohybují se jako ve zpomaleném filmu a drží se v blízkosti ostatních „lenochů“. Se zbytkem kolonie komunikují jen málokdy a tím padají teorie, které viděly v lenoších „styčné důstojníky“ pro udržení dokonalé komunikace v mraveništi. Vědci spekulovali, že tvoří armádu připravenou k boji. Napovídaly by tomu i jejich „zápasnické postavy“. Ale nakonec se ukázalo, že s línými mravenci je vše úplně jinak.

Výsada většinou královská

„Nejde o staré dělnice, kterým se už nedostává sil. A nejsou líné. Jen se chovají jinak než ostatní mravenci v kolonii. Vytvářejí zásobu živin pro celou kolonii,“ shrnuje výsledky sledování Daniel Charbonneau.

Detailní studium „lenochů“ odhalilo, že to jsou navzdory mohutnějším tělíčkům mravenčí „dorostenci“. Kolonie do nich zjevně investovala nemalé množství živin, aby pořádně narostli. Ze společného „krajíce“ se jim dostalo dokonce většího dílu než pracovitým dělnicím. Nejde ale o dar, nýbrž o půjčku. Lenoši totiž musí tento vklad kolonii zase vrátit. Půjčku splácejí ve vajíčkách, která kladou v pozdějších fázích života.

Vajíčka nejsou oplozená a nejsou určená k tomu, aby se z nich vyvinulo nové mravenčí pokolení. Ostatní mravenci je žerou a získávají tak vydatnou porci živin. Odborně se takovým „konzumním“ vajíčkům říká „trofická“ a v hmyzí říši nejsou žádnou vzácností. Samice mnoha druhů hmyzu mohou klást vajíčka dvou kategorií: Z reprodukčních budou noví potomci; trofická vajíčka představují konzervu s živinami. U mravenců a dalších druhů společenského hmyzu (např. včel nebo termitů) je ale kladou většinou jen královny.

Výjimeční i mezi mravenci?

Líní mravenci se chovají jako šetrní hospodáři. Živinami a energií, které do nich kolonie investovala, rozhodně nemrhají. Nic nedělají, a když už potřebují někam dojít, nijak nespěchají. Dělají vše pro to, aby mohli kolonii v trofických vajíčkách vrátit co nejvíc.

Řada vědců se však stále nechce vzdát teorií o tom, že mravenčí lenoši představují pracovní rezervu pro rušné a náročné časy, např. pro napadení mraveniště jinými mravenci. Vždyť takové mravenčí války jsou doslova na denním pořádku. Slavný znalec mravenců Edward Wilson jednou v nadsázce prohlásil na adresu mravenčí agresivity: „Kdyby měli mravenci k dispozici atomovou bombu, zničili by svět do týdne.“

TIP: Nejbojovnější ze všech tvorů: Mravenci na válečné stezce

Je ale možné, že líní mravenci neplní v kolonii jen jeden úkol, ale spektrum jejich úloh je podstatně pestřejší. Vědci zatím pozorovali „lenochy“ jen u mravenců druhu Temnothorax rugatulus. Pokud se vyskytují i u jiných mravenčích druhů, je možné, že se jejich funkce v kolonii liší.

Zajímavá je rovněž otázka, co uvádí mravence do stavu snížené životní aktivity. S vysokou pravděpodobností to má na svědomí pozměněná aktivita některých genů. I tady ale mají vědci k dispozici minimum dat. O to větší prostor se nabízí hypotézám, teoriím, fantaziím a samozřejmě i dalšímu výzkumu.

Astronomové na konci loňského roku objevili objekt, který se nacházel na kolizním kurzu s Měsícem. Další pozorování ukázalo, že umělé těleso směřující k povrchu Měsíce je část rakety. Prvním podezřelým byla společnost SpaceX, další zkoumání ale naznačilo, že by mohlo jít o třetí stupeň čínské nosné rakety Dlouhý pochod 3C mise Čchang-e 5-T1. Čína jakoukoli odpovědnost za srážku odmítla a v současné době je tak skutečná identita objektu stále nejasná.

Objekt dopadl na povrch našeho souputníka 4. března poblíž obrovského impaktního kráteru Hertzsprung, který se nachází na odvrácené straně Měsíce. Místo dopadu poté prozkoumala americká sonda Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO), která pozoruje povrch Měsíce z oběžné dráhy a objevila něco zvláštního.

Záhada dvojitého kráteru

Snímky totiž ukazují, že po dopadu nevznikl typický kráter, ale kráter dvojitý, o celkovém průměru asi 29 metrů. Pokud jde o jednotlivé krátery, východně umístěný kráter má průměr zhruba 18 metrů a západní přibližně 16 metrů. Je to velmi nečekané, protože dvojitý kráter při dopadu raketového stupně na Měsíc doposud nikdy nevznikl. Na Měsíci známe krátery po dopadu raketových stupňů Apollo SIV-B misí Apollo 13, 14, 15 a 17, které jsou vždy jednotlivé a mají průměr přes 35 metrů.

TIP: Sonda LRO pořídila snímky čínského modulu na odvrácené straně Měsíce

Dvojitý kráter by mohl být ukazatelem toho, že objekt, který na povrch Luny dopadl, měl hmotu soustředěnou na obou svých koncích. Když někam dopadá typický použitý raketový stupeň, nejvíce hmoty se nachází v jeho spodní části, kde je umístěný motor. Zbytek raketového stupně obvykle zabírá prázdná palivová nádrž. Povaha kráteru by se tak mohla stát významnou stopou v pátrání po původu záhadného raketového stupně.

Krátery po dopadu raketových stupňů Apollo SIV-B (foto: NASA/Goddard/Arizona State University, CC0)

V oblastech s mírným podnebím se jaro pojí s novými začátky. Sníh taje, ze země vykukují první květiny a při procházce vás nejspíš doslova ohluší zpěv ptáků. Zmíněné roční období se svým přívětivějším počasím zkrátka nabízí mláďatům lepší šance na přežití, než kdyby přišla na svět jen o pár týdnů dřív. Navíc se dny pomalu prodlužují, což dává rodičům delší čas na zajišťování potravy pro hladové potomstvo. Kromě toho se probouzí celá příroda a poskytuje živočichům dostatek zdrojů v podobě zeleně, hmyzu i dalších tvorů na nižších stupních potravního řetězce.

TIP: Supermatky živočišné říše: Fascinující matematika zachování rodu

V českých lesích na jaře nejspíš narazíte zejména na kolouchy, mladé zajíce a muflony či divoká selata. Ve městě pak půjde především o ptáčata, stejně tak ale v této části roku přivádí na svět mladé řada hospodářských zvířat. Zároveň se jedná o období zrodu a líhnutí ryb, obojživelníků i plazů, takže se rybím potěrem a pulci bude hemžit téměř každá stojatá voda – totéž ovšem platí pro larvy komárů a jiného dotěrného hmyzu.

Asklepiony vlastně můžeme považovat za specifické předchůdce dnešních poliklinik či nemocnic. Na oltářích a v chrámech těchto posvátných okrsků byl uctíván Asklépius, hlavní léčebné božstvo antiky, skvělý léčitel a patron lékařů. V rozsáhlých areálech zároveň kněží v Asklépiově jménu praktikovali léčení, které kombinovalo zcela racionální terapeutické postupy i psychologické metody – zejména léčebný spánek.

Sny a koupele

V celém antickém světě se nacházelo přinejmenším několik desítek takových areálů. Po příchodu do svatyně a vykonání předepsaných kultovních úkonů mohl být pacient ošetřen kněžími. Ti jistě měli určité medicínské dovednosti, pokud si ale nevěděli rady ani oni, byli trpící odkázáni do Asklépiovy péče. Ve speciálních halách se uložili ke spánku a věřili, že je bůh ve snu buď přímo vyléčí, nebo jim alespoň během jejich snění sešle znamení či radu, jak se svého problému zbavit a opět nabýt zdraví. Tento „léčebný spánek“ se nazývá inkubace. Ráno po probuzení vylíčili pacienti své sny kněžím, kteří jim – ve shodě s Asklépiovou vůlí – poradili konkrétní terapii.

Významné místo v kultu i v celé terapii měla voda. Podle nedávných výzkumů byly všechny významné asklepiony vystavěny okolo či nedaleko pramenů s minerální vodou, jejichž účinky byly v mnoha případech dokonce analgetické či slabě halucinogenní. 

Terapie poskytovaná Asklépiem a jeho kněžími ale v řadě případů překvapivě dobře účinkovala. O tom svědčí i řada děkovných nápisů s příběhy konkrétních pacientů, i votivních reliéfů, znázorňujících často postiženou a vyléčenou část těla.

Syn Apollonův

Jaký příběh se však váže k samotnému Asklépiovi? Nechme jej představit XXII. Homérským hymnem: „Asklépia nejprve opěvám, lékaře chorob, Apollónova syna, jejž zrodila Korónis jasná, dcera Flegya krále, kde Dótijská rovina zkvétá, velkou útěchu lidstvu, by konejšil bolesti trapné. Tak již, pane, buď zdráv! Svou písní vroucně tě vzývám.“ První zmínky o Asklépiovi ostatně najdeme už v Homérově eposu Ílias popisujícím část bájné trojské války, kde se dozvídáme, že „výborným lékařem býval.“

V řeckých mýtech se Asklépiův příběh traduje v několika verzích. Byl synem božského střelce, léčitele a patrona umění Apollóna, ale identita jeho matky není jednoznačná. V některých příbězích za ni považují právě smrtelnici Koronis. V tom případě by se tedy Asklépios narodil pouze jako polobůh. Koronis ovšem v synově životě příliš nefigurovala. Buď ji zabil Apollón za její nevěru, zemřela při porodu, anebo své dítě prostě opustila. Apollón se každopádně o novorozeně postaral a naučil ho medicíně. Později se stal jeho učitelem moudrý kentaur jménem Cheirón, vychovatel hned několika významných řeckých hrdinů i bohů.

O Asklépiovi se říkalo, že se oženil s Hygieiou, bohyní spojovanou se zdravím – ačkoli ta je v některých mýtech považována za jeho dceru. Z jejího jména, které mimochodem v novořečtině znamená „zdraví“, pochází termín „hygiena“. Asklépiovi potomci založili dynastii skvělých léčitelů, tentokrát již smrtelníků, která podle tradice zahrnovala i slavného „otce západní medicíny“ Hippokrata z Kósu. 

Asklépios ve svém léčení dosáhl takového mistrovství, že kromě uzdravování veškerých chorob prý dokázal i křísit mrtvé. Tím ale porušoval řád tehdejšího světa, a tak si sama Smrt na božského léčitele stěžovala u nejvyššího boha Dia. Zeus se bál, že by příliš dokonalá lékařská péče mohla rozrušit hranice mezi smrtelníky a nesmrtelnými bohy. Proto Asklépia srazil bleskem a potrestal i Apollóna, který proti takovému zacházení s jeho synem protestoval. Zeus ale nezabránil smrtelníkům, aby na Asklépiovu počest vytvořili několik posvátných míst spjatých s léčením – asklepiony.

Asklépiův kult

Je zvláštní, že jako samostatný bůh lékařství se Asklépios v řeckém panteonu etabloval až ke konci 6. století př. n. l. a po řeckém světě se rozšířil teprve v 5. století př. n. l. Napomohl tomu i fakt, že mu okolo roku 420 př. n. l. založili v Athénách svatyni.

TIP: Moč i protézy po zemřelých: Jak vypadala zubní péče ve starověku

První velký rozmach Asklépiova kultu nastává o století později. Tehdy vznikají či jsou velkoryse přestavovány řady asklepionů. Nejstarší se nacházel v Epidauru na Peloponnéském poloostrově. Jeden z největších a nejproslulejších pak na ostrově Kós, kde také vznikla proslulá lékařská škola, mezi jejíž nejznámější představitele patřil již zmiňovaný Hippokratés.

Baalbek obestírá podobná rouška tajemství jako britský Stonehenge nebo egyptské pyramidy – ani v jejich případě nemají vědci přesnou představu, jakou technologii naši předkové při budování použili. Oba zmíněné monumenty vznikly ve 3. tisíciletí př. n. l., tedy v době, do níž se datuje první osídlení Baalbeku. Jeho název odkazuje ke starověkému bohu Baalovi, uctívanému zejména Féničany, a doslova znamená „Pánovo údolí“. Dnes patří město ležící zhruba 60 km východně od Bejrútu v nadmořské výšce 1 170 m k nejstarším souvisle osídleným místům planety. 

Římané na vrcholu

Baalbek znali už staří Řekové za vlády Alexandra Velikého a jejich mapy ho uváděly jako Heliopolis neboli „město boha Slunce“. Vrcholná éra sídla – a také důvod, proč dnes figuruje na seznamu UNESCO a pokládá se za osmý div světa – však přišla po dobytí Blízkého východu Římany. Antické impérium se v polovině 1. století blížilo ke svému největšímu rozmachu, kdy zaujímalo území o rozloze pěti milionů čtverečních kilometrů a dominovalo naprosté většině známého světa. 

Kdekoliv se Římané usadili, stvrzovali svou nadvládu budováním velkolepých staveb, jejichž impozantnost pak přetrvala tisíciletí. A Baalbek dokládá, že popsaná strategie fungovala: Nepřestává ohromovat ani poté, co se na něm během uplynulých staletí významně podepsal zub času. Z dosud neznámého důvodu si totiž Římané libanonské údolí vzdálené přes dva tisíce kilometrů od Věčného města zvolili k vybudování největšího chrámu v dějinách impéria. 

Rekordní balvany

Největší historickou hádanku však nepředstavuje samotná svatyně zasvěcená Jupiterovi. Vědci tápou především v otázce základů kolosální stavby. Tvoří je 27 kamenných megalitů, jež patří k největším, jaké kdy lidé opracovali – každý váží okolo 700 tun.

Nedaleko pak leží i trojice ještě výrazně těžších kvádrů, původně zřejmě zamýšlených ke stejnému účelu coby tzv. triliton, tedy konstrukce tvořená dvěma svislými monolity a třetím umístěným vodorovně napříč. Nejtěžší z nich archeologové plně odhalili teprve v roce 2014 a šlo o významný milník: Ukázalo se, že s hmotností 1 650 tun a délkou přes 20 metrů se téměř určitě jedná o nejmohutnější přírodní objekt, jaký kdy člověk opracoval. Pro srovnání: Kamenné bloky slavného Stonehenge váží v průměru „pouze“ 200 tun. V místech, kde se triliton nachází, přibližně 800 metrů jižně od chrámu, zřejmě kdysi fungoval vápencový lom poskytující stavební materiál. 

V dobách vrcholného římského impéria představoval Baalbek vyhlášené náboženské centrum, kam proudily davy poutníků z celé říše. (foto: Baalbek Reborn od Flyover Zone Productions a DAI ve spolupráci s Německým archeologickým institutem, CC BY 4.0)

Jenže právě způsob, jakým římští stavitelé s gigantickými balvany manipulovali a dokázali je přemístit ke zvolené základně, zůstává dodnes nejasný. Experimentálně se podařilo zjistit, že dostatečný počet lidí zvládne pomocí pák, kladek a kulatin přesunout kamenné objekty o hmotnosti až 300 tun. V tomto případě však máme co do činění s více než dvojnásobnými břemeny. Otazníky vyvolává také preciznost opracování: Podle odborníků bychom podobné úrovně stěží dosáhli dokonce i s moderními technologiemi.

Dráha pro mimozemšťany

Britský novinář Graham Hancock dokonce vyslovil fantastickou hypotézu, že ve skutečnosti nejsou chrámy dílem Římanů, nýbrž že za nimi stojí daleko starší civilizace. Dle jeho představ měla v blízkovýchodním regionu vzkvétat již před 12 tisíci lety. Hancock k tomu uvedl: „Jsem přesvědčen, že vznik megalitů časově předcházel vybudování Jupiterova chrámu. Podle mého názoru jde o práci dávno ztracené civilizace, jejíž příslušníci žili ve stejné době jako obyvatelé Göbekli Tepe.“ 

Publicista ovšem mezi odbornou veřejností proslul coby zastánce pseudovědeckých teorií a nikdo ho nebere příliš vážně. Nicméně vedle dalších bizarních spekulací o tajemství Baalbeku je ta Hancockova ještě relativně střízlivá. Například izraelský historik Zecharia Sitchin se domníval, že gigantické kamenné pódium sloužilo coby přistávací dráha pro mimozemské lodě. 

Obři i džinové

Na druhou stranu věrohodná teorie, která by okolnosti vzniku chrámu uspokojivě vysvětlila, dosud chybí a vědci se nemají o co opřít: Právě tuto epochu římské historie totiž písemné záznamy mapují jen řídce. Nevíme, kdo svatyni navrhl, zaplatil a vystavěl. Je pouze jisté, že vyrostla na místě dřívějšího chrámu zasvěceného fénickému bohu Baalovi, o němž ovšem archeologové vědí ještě méně. V podstatě jediný zdroj, ze kterého mohou vycházet, tvoří legendy.

Historik John Upton popisuje: „Existuje mnoho lokálních mýtů o původu chrámu: například že ho postavil Kain, aby se ukryl před Božím hněvem, nebo že to byli obři na příkaz biblického krále Nimroda. Některé legendy svatyni ztotožňují s babylonskou věží, podle dalších ji nechal vybudovat Šalomoun jako palác pro královnu ze Sáby. Říká se, že mu přitom pomáhali džinové, a proto některé kameny zůstaly stranou v lomu – džinové se totiž rozhodli stávkovat.“ 

V roce 1860 navštívil Baalbek skotský cestovatel David Urquhart a také jeho zaujaly nepoužité obří balvany. Domníval se přitom, že se dostaly na místo v době starozákonního proroka Noema, který tehdy pomocí dodnes neznámých technologií stavěl svoji archu. Práci však prý přerušila potopa světa a některé monolity, shodou okolností ty největší, pak už navždy zůstaly nevyužité ležet stranou. Zde ovšem archeologové možné vysvětlení mají: V tzv. kameni těhotné ženy se totiž nachází obrovská prasklina, která podle všeho znemožnila jeho transport na delší vzdálenost.  

Inspirace ve Francii?

Vědci z Německého archeologického institutu, kteří na místě provádějí intenzivní výzkum, jsou navzdory popsaným alternativním teoriím takřka stoprocentně přesvědčeni, že Jupiterův chrám v Baalbeku vybudovali Římané. Podle Margarete van Essové z německé pracovní skupiny tak můžeme soudit díky nápadné podobnosti s kameny použitými ke stavbě římského akvaduktu Pont du Gard v jižní Francii. Tvoří jej vápencové bloky, které stavitelé dopravili na místo z nedalekého lomu patrně s využitím kladek a tahů. 

TIP: Jak se stavěly pyramidy: Používali Egypťané astronomii, Číňané a Mayové kompas?

Výstavba chrámu započala podle van Essové kolem roku 15 př. n. l., tedy v době dokončení zmíněného akvaduktu, a odehrávala se ve čtyřech etapách. Nakonec se protáhla na celá dvě století, přičemž některé prvky jako nádrže před svatyní či výjimečná výška oltářů naznačují, že do ní později zasáhly i jiné kultury. V každém případě jsou kamenné základy, na nichž chrám spočívá, pro stavbu daných rozměrů z čistě technického hlediska zbytečně velké. K jejich vybudování by bohatě postačily méně objemné kusy materiálu, přesto je dávní stavitelé nevyužili a raději sáhli po rekordních kamenech. A důvod si s sebou vzali do hrobu. 

Majitelka Pana Smíška (Mr. Happy Face), muzikantka Jeneda Benallyová, psího veterána z útulku adoptovala teprve před rokem a tvrdí, že do rodiny přinesl radost, i když mu veterinář zpočátku předpovídal jen pár týdnů života.

„Byl tam jeden hodně starý pes se zdravotními problémy a dostala jsem varování, že možná vzešel z incestního křížení, protože je hrozně ošklivý. Pracovníci (útulku) se mě snažili připravit na to, co uvidím. Já viděla jen stvoření, které bylo opravdu staré, ale potřebovalo druhou šanci a zasloužilo si lásku,“ popsala Benallyová, jak svého šampiona získala. „Pan Smíšek se snaží o dvě věci: mít delší jazyk než Gene Simmons a rozcuchanější čupřinu než Billy Idol,“ dodala.

TIP: Královna korpulence: Tohle jsou finalisté soutěže o nejtlustšího medvěda

Benallyová svého mazlíčka přihlásila do soutěže neplánovaně, když byla na služební cestě v Kalifornii. Pan Smíšek nakonec porazil sedm konkurentů a odnesl si odměnu ve výši 1 500 dolarů (v přepočtu zhruba 35 tisíc korun).

Soutěž psích ošklivců má dlouhou tradici a porotci umějí ocenit všechno, co obyčejně lidem připadá nevábné – chybějící srst, křivé zuby, šilhající oči i anatomické deformace. Letos se klání konalo po dvouleté pandemické pauze.

Schopnost udržet rovnováhu se s věkem zhoršuje. Projevuje se to především po 55. roce života a může jít o rychlé až dramatické zhoršení. Mezinárodní tým odborníků nedávno zjistil, že právě tato dovednost může sloužit jako indikátor rizika budoucího onemocnění či dokonce smrti.

Sníženou schopnost udržet rovnováhu ovlivňuje celá řada faktorů, včetně poklesu hustoty kostí, ztráty fyzických sil či oslabování schopnosti zpracovávat smyslové informace. Zhoršení této schopnosti rovněž souvisí s řadou onemocnění, jako jsou například ušní infekce, mozkové mrtvice nebo roztroušená skleróza a další autoimunitní choroby.

Test udržení rovnováhy

Badatelé do svého výzkumu zahrnuli 1 702 lidí, kteří netrpěli problémy s chůzí, ve věku 51 až 75 let. Analyzovali celou řadu jejich údajů, od tělesných proporcí až po medicínskou historii. Klíčovou součástí výzkumu byl ale test stání na jedné noze. Účastníci experimentu měli za úkol vydržet stát na jedné noze po dobu 10 sekund, s volnou nohou opřenou o stojící nohu a rukama podél těla. Každý měl tři pokusy na pravé a tři na levé noze. Testem neprošlo 348 z nich, tedy zhruba jedna pětina, přičemž podíl neúspěšných narůstal s věkem.

V následujících sedmi letech zemřelo z nejrůznějších příčin 123 lidí, kteří se experimentu účastnili. Vědci zjistili, že lidé, kteří neuspěli v testu rovnováhy, byli vystaveni podstatně vyššímu riziku úmrtí (17,5 %), ve srovnání s těmi, kteří test zvládli (4,5 %). Lidé, kteří nevydrželi stát 10 sekund na jedné noze, měli obecně chatrnější zdraví, byli častěji obézní, více trpěli problémy se srdcem i vysokým tlakem. Rovněž měli podstatně častěji diabetes.

TIP: Nový krevní test předpoví, s jakou pravděpodobností zemřete během příští dekády

Jak říká jeden z autorů studie Setor Kunutsor z britské Bristolské univerzity: „Test stání na jedné noze se používá již dlouhá desetiletí, ale většinou nikoliv při vyšetření starších lidí. Doposud totiž scházela data, která by osvětlovala souvislost mezi tímto testem a rizikem úmrtí. Teď se to může změnit.“

Inzerát, uveřejněný na počátku roku 1860 ve většině amerických státních novin, poptával pro dosud neznámou společnost mladé, hubené, šlachovité muže, ne starší osmnácti let a ideálně sirotky. Hlavně to ale měli být špičkoví jezdci, kteří se nebojí velkých odměn ale ani rizika vlastní smrti. 

Nebezpečná cesta?

Kolem roku 1850 sice střed severoamerického kontinentu nějak závratně mnoho lidí neobývalo, ale jeho mapa rozhodně nebyla bílá a nepopsaná. Pokud si někdo naplánoval cestu koňmo z východního pobřeží na západní, do Washingtonu DC či do San Franciska v Kalifornii, absolvoval ji v průměru za 5 až 6 týdnů, aniž by se po celou dobu odchýlil ze značených cest. Vlastně, po přímé trase z New Yorku na druhou stranu pobřeží se dal náznak dobrodružství pocítit teprve v Kansas City, protože až sem se dalo pohodlně dojet vlakem. A dál? 

Nic, co by se dalo považovat za zásadní komplikaci. Ve zbytku cesty byste nezažili ani konstantní adrenalin, jak se o tom píše v šestákových kovbojkách, ani věčný strach z přepadení bandity. Na cestující, jež vystoupili z polstrovaného kupé vlaku čekalo jen pomalé a nudné třítýdenní hrkání vozem. Jediným skutečným problémem bylo, že přeprava osob a nákladů trvala vnitrozemím nekomfortně dlouho. Právě proto se do přepravního byznysu pouštělo stále více nových společností. Šlo o relativně bezpečné a výnosné podnikání. 

S jistou nelibostí na takový nárůst konkurence hleděli obchodní ředitelé Central Overland California & Pikes Peak Express Company. Kdo? To jejich vozy se na trase z Missouri do Kalifornie objevovaly nejčastěji. Dobře zavedená firma měla solidní provozní zázemí. Pracovalo pro ně skoro šest tisíc lidí, k dispozici měli 75 tisíc tažných volů, 10 tisíc koní, tisícovku povozů a dostavníků. Vlastnili dílny, pilu, sklady. A také banku a pojišťovnu. Bohužel, zajišťovali kompletní servis přepravy už příliš dlouho na to, aby je potenciální zákazníci vnímali jako nějakou lákavou novinku. Proto také statistiky jejich meziročních zisků, navzdory jejich spolehlivosti, klesaly. Chtělo to změnu, chytrý marketingový tah. A proto došlo v dubnu 1860 k založení Pony Express.

Expresní jízda

Co mohli nabídnout nového? Pro začátek zdánlivě nesplnitelný slib, jež by k nim připoutal pozornost celých Spojených států. Když dostanou dopis z odeslaný z amerického pobřeží Atlantiku doručí ho prý k adresátovi na tichomořském pobřeží za 10 dní. Deset dní!

Trasa, na níž si jezdci Pony Expressu předávali štafetu, byla úctyhodně dlouhá. (foto: Shutterstock)

A Central Overland California & Pikes Peak Express Company, respektive její ředitelé – pánové Russell, Majors a Waddell, si to během dvou měsíců testovacího provozu opakovaně ozkoušeli. Nevytvářeli přitom něco z ničeho. Personál i provozní zázemí měli víc než dostatečné. Jejich štafetový systém vedl ze stájí v missourském St. Joseph, přes Nebrasku a Wyoming (věčně zasněžené Colorado raději vynechali), přes Utah a Nevadu až do cíle v Hastings v kalifornském Sacramento. Po známé trase vytýčili prvních 184 poštovních stanic. Do začátku sehnali na inzerát 80 zkušených jezdců a poskytli jim 400 rychlých koní. Fungovalo to dokonale. Tedy, skoro dokonale. Pořád ještě bylo zapotřebí zapracovat na marketingu. 

Chytlavá reklama

Ten velkou měrou tkvěl v podporování poněkud bulvárních článků dramaticky popisujících úskalí cesty. Ano, provozovatelé Pony Express si připláceli nejen za inzerci a pozitivní reklamu, ale schválně i za popis toho, že výkony jejich poslů jsou vlastně překonáním nemožného. A právě tohle potenciální klienty nesmírně lákalo. Sesuté svahy na cestách, číhající bandité, indiáni na válečné stezce, rozvodněné řeky a hladoví kojoti. Práce poslů Pony Expressu rozhodně nebyla bez rizik, ale většina zaznamenaných nebezpečenství byla v rámci adrenalinové reklamy pořádně nafouknutá. 

Brzy se Pony Express stal celospolečenským fenoménem i známkou určitého osobního postavení. Poslat dopis jejich prostřednictvím dávalo všem jasně najevo, že odesílajícímu záleží na rychlosti a spolehlivosti, zrovna tak jako na čerstvosti informací. A že disponuje financemi. Zaváděcí taxa 5 dolarů za půl unce přepravené váhy (14 gramů) dopisu skutečně nebyla nejlevnější. Většina lidí ve Státech tehdy vydělávala se štěstím 1 dolar denně. Pokud tedy zrovna nepracovali pro Pony Express. O jezdce tu bylo nadstandardně dobře postaráno. Zaměstnání u koňské rychlo-pošty přinášelo velkou prestiž i slušné peníze. Každý měsíc, bez ohledu na to, kolik dotyční najezdili, dostávali plat 100 dolarů, plus další příplatky za rychlost.

Specifika

Motivační ohodnocení zabíralo na samotné jezdce, kteří neváhali jít do rizika a opravdu plnili svůj úkol, aniž by si hleděli deště či mrazu. Byli ekvivalentem vysokorychlostního internetu v době jehličkových tiskáren a faxů. I za cenu toho, že občas strhali koně k smrti, nebo sami podlehli omrzlinám. 

Zásadním faktorem rychlosti byla hmotnost zátěže. Naplněná mochila, tedy sedlo s všitými vaky s poštou, vážila 9 kilogramů. Dalších devět připadalo na drobné balíčky v brašnách. Výbavu doplňoval měch s vodou a revolver. Z toho vyplývalo, že jezdec nesměl vážit více než 57 kilogramů! Proto se poptávka orientovala na stěží zletilé chlapce drobnější postavy a vzrůstu, ideálně i bez rodiny, aby je nemělo co zdržovat. Před vlastním přijetím do pracovního poměru pak tito jezdci ještě museli přísahat na Bibli, že nikdy nezneužijí svého postavení, budou se chovat zdvořile k adresátům, nebudou klít, požívat alkohol a hádat se s dalšími zaměstnanci…

Jednička na trhu?

Obchodní strategie přímočaře počítala s tím, že pokud klient neoželel oněch 5 dolarů za psaní v režimu expresní koňské pošty, nejspíš s ním nevyrazí na poštovní úřad US Mail, ale přenechal je kurýrům Central Overland California & Pikes Peak Express Company. Šlo přece o stejnou partu, ne? Dopis sice dorazil až po třech týdnech, ovšem pobýval v rukou spolehlivých profesionálů. Pony Express prostě vytvářel lichotivější a mediálně vděčnější tvář celému byznysu pánů Russella, Majorse a Waddella.

TIP: Dnes podáte, zítra dodáme: Historie poštovních služeb je stará přes 5 tisíc let

Pony Express si držel úctyhodnou reputaci. Za dobu své existence, jež čítala 35 tisíc poslaných psaní, jen jedinkrát zásilku nedoručili. Neznamenalo to ovšem, že nezažívali problémy. Rozšířili expresní systém o novou jižní trasu. Tím se zvýšil záběr na 3 tisíce mil, včetně napojení stanic na poštu přicházející z Washingtonu. To ovšem začalo Pony Express přetěžovat, aniž by se zásadně zvýšil objem zásilek. Nepomohlo ani snižování cen. Provoz si žádal nové investice a přestával se vyplácet. V Nevadě se do trasy poslům nakonec skutečně postavili vzbouření Indiáni a došlo k dočasnému výpadku. A měnilo se i politické klima. Blížila se občanská válka, již známe pod názvem Sever proti Jihu.

Ještě rychlejší

Koňské rychlo-poště, nesporné známce pokroku v transkontinentální komunikaci, pak definitivně zlomil vaz až další stupeň pokroku: telegraf. Když 26. října 1861 dorazí sloupy telegrafního vedení do utažského Salt Lake City a propojí tak státy Oklahomu a Nebrasku s Kalifornií, hodí ředitelé Pony Express ručník do ringu. Po 18 měsících provozu zavírají krám. Jezdci Pony Express byli možná ďábelsky rychlí, ale se zprávami běžícími po drátech skutečně soutěžit nemohli. Legenda poslů, částečně přifouknutá reklamou, se musela odporoučet do minulosti.