Práce na kosmické stanici bývá fyzicky i psychicky velmi náročná. Dlouhodobý stres vede k postupnému rozvoji únavy, což znamená pokles výkonnosti a častější chyby. Astronauti popisují stavy apatie, napětí či psychosomatické potíže, jako rozvoj srdečních arytmií nebo poruchy erekce. Známe případy, kdy bylo nutné některým účastníkům mise předepsat sedativa, a jeden z členů posádky Saljutu 7 se dokonce musel pro pokles výkonnosti vrátit na Zemi.

Předchozí část: Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů (1)

Známý je případ z orbitální stanice Saljut 6: Jeden z účastníků mise zmínil v deníku utkvělé obavy, že jej při pobytu na oběžné dráze postihne zánět slepého střeva. Dále popisoval, že se mu často zdá o potížích se zuby, které ho pak po probuzení skutečně bolí…

Pro všechny případy

Astronauti mají proto na palubě k dispozici léky proti řadě psychických potíží, například anxiolytika na úzkost a také anti­psychotika používaná při řešení závažných stavů či příznaků, jako jsou halucinace. Nesmějí chybět ani antidepresiva a samozřejmě léky proti nespavosti: „Prášky na spaní“ například pravidelně užívalo až 15 % účastníků misí raketoplánů.

Především však kosmické agentury vyvinuly řadu protiopatření. Tým psychologů NASA hodnotí duševní zdraví astronautů v pravidelných intervalech ještě před startem a posádky také procházejí výcvikem k identifikaci a řešení psychických potíží u kolegů. Během pobytu na ISS pak zhruba každé dva týdny absolvují soukromý videohovor s psychologem, kterého zajímá vše, co souvisí se spánkem, morálkou na palubě, zvládáním pracovního vytížení, rodinnými starostmi… A v případě akutní potřeby lze psychologa samozřejmě kontaktovat kdykoliv.

Pozemní tým navíc podporuje komunikaci astronautů s jejich blízkými, snaží se jim zajistit přístup ke koníčkům a různým formám zábavy a posílá na oběžnou dráhu nejrůznější překvapení, dárky či oblíbená jídla. 

S ohledem na beztíži

Je-li však nutné přistoupit k psychoaktivní medikaci, musí se s ní zacházet velmi opatrně – stejně jako s ostatními léky podávanými ve vesmíru. V prostředí mikro­gravitace totiž účinkují jinak než v běžných podmínkách na Zemi a obzvlášť „citlivá“ jsou v daném ohledu některá antipsychotika či antidepresiva. 

Obecně řečeno velmi záleží na místě vstřebávání léku a také na tom, zda jde o léčivo podléhající ve velké míře tzv. first-pass efektu („účinek prvního průchodu“ znamená snížené působení léku přijatého ústy, neboť se jeho část před vstupem do systémového oběhu metabolizuje v játrech). Jisté specifikum zahrnuje při pobytu v mikrogravitaci rovněž aplikace injekcí do svalu: Doporučuje se je podávat spíš do paží než do hýždí či stehen, přičemž důvod spočívá v přesunu tekutin z dolních partií těla směrem nahoru. V úrovni nohou a kyčlí je popsaný efekt intenzivnější a ovlivňuje rovnoměrné vstřebávání léku.

Dál a náročněji

Jeden z nejslabších článků každé mise představuje lidský faktor, a naopak – zásah člověka může celou expedici zachránit. K prioritám výzkumu v oblasti pilotované kosmonautiky proto patří člověk a jeho reakce na pobyt v extrémním prostředí, přizpůsobení se a spolupráce s ostatními na plnění úkolů. Daný výzkum se provádí na palubě ISS, ale četné poznatky získáváme i v rámci tzv. analogových studií v pozemních simulátorech kosmických lodí, v podvodních habitatech, na polárních základnách, v jeskyních či na pouštích.

TIP: Co dělat se sebevražedným astronautem? NASA radí spoutat a podat sedativa

V brzké budoucnosti se lidé opět vydají za hranice běžných zkušeností: Astronauti přistanou na Měsíci a za nějaký čas snad zamíří i k Marsu. Čekají je náročné úkoly, které budou plnit ve smrtícím prostředí a daleko od domova v místě, kde se za chyby a selhání platí i cena nejvyšší. Takový tlak neunese každý. Proto již dnes vědci vyvíjejí metody, jež mají jediný cíl – pomoct posádkám se ve vesmíru „nezbláznit“. 

Poté, co se Japonci v květnu 1945 vylodili na ostrově Tulagi, námořní svaz s lehkou letadlovou lodí Šóhó a několika křižníky místo opustil a na místě zůstalo jen několik menších plavidel. Čtvrtého května ráno se k ostrovu přiblížil kontradmirál Frank J. Fletcher a vydal rozkaz zaútočit na nic netušícího nepřítele. Z paluby Yorktownu vzlétlo 12 devastatorů a 28 dauntlessů.

Předchozí část: Bitva o Korálové moře (1): První neúspěch japonských ozbrojených sil

Nebe plné Američanů

Než se překvapení Japonci zmohli na obranu, američtí piloti je zasypali pumami a beze ztrát se vrátili na Yorktown. Nepříteli však způsobili jen zanedbatelné škody. Kolem jedenácté hodiny proto odstartovalo dalších 39 letounů, leč výsledky byly opět hubené a navíc došlo ke ztrátě jednoho stroje. Na podporu vyslaná skupina wildcatů naopak zlikvidovala tři nepřátelské průzkumné stroje Micubiši F1M. V odpoledních hodinách provedli Američané poslední nálet 21 dauntlessů. Ani ten neuspěl a Fletcher se odebral na setkání se zbylými svazy.

Admirál Chester T. Nimitz, vrchní velitel Tichomořského námořnictva, později bombardování komentoval slovy: „Operace Tulagi byla vzhledem ke spotřebované munici a dosaženým výsledkům v každém případě zklamáním.“

V době, kdy radisté zachytili úpěnlivé volání o pomoc z Tulagi, byl jeden z japonských svazů příliš daleko, než aby mohl poskytnout účinnou pomoc. Jeho velitel Takagi se teprve ze severu pozvolna blížil ke Korálovému moři. Když však zjistil, že se v oblasti nachází nejméně jedna nepřátelská letadlová loď, po dotankování ihned vyrazil směrem na jihovýchod, Američanům vstříc.

Hra na schovávanou

Ráno 5. května se Lexington a Yorktown setkaly a po doplnění paliva pokračovaly v plavbě na severozápad. Šestý květen, kdy vplul do Korálového moře admirál Takagi s letadlovými loděmi Zuikaku a Šókaku, plynul bez výrazných událostí. Jak Američané, tak Japonci prováděli průzkum okolí, ale bez výrazného úspěchu.

Americké svazy byly před zraky Japonců skryty ve frontální oblačnosti a samy naopak pátraly ve špatném směru, i když se k sobě protivníci toho dne přiblížili na pouhých 110 km. Odpoledne získal Fletcher rádiové zprávy o velkém uskupení japonských lodí. Nebylo pochyb, že se jedná o invazní svaz.

Hlášení průzkumu

Informace o lodích získaly posádky čtyř bombardérů B-17 z Austrálie, které objevily svaz kontradmirála Aritoma Gotóa s letadlovou lodí Šóhó, a dokonce na něj neúspěšně zaútočily. Fletcher se tak obrátil severozápadním směrem s úkolem zneškodnit nepřítele. Pro potřeby pozdějšího natankování zamířil k jihu tanker Neosho a torpédoborec Sims.

TIP: Japonské válečné zločiny: Děsivé rituály krvelačných kanibalů

Takagi rovněž toho dne neměl žádné tušení o pozicích a síle Američanů. Přesto se 25. letecké flotile podařilo Američany objevit. Zpráva adresovaná Takagimu však postrádala přesnost a přišla pozdě. To už měl viceadmirál informace z nového průzkumu. Schylovalo se k rozhodujícímu střetu…

Dokončení: Bitva o Korálové moře (3): První neúspěch japonských ozbrojených sil

Psycholog Helmut Prior a jeho kolegové z Goethovy Univerzity ve Frankfurtu prokázali, že schopnost sebeuvědomnění mají i straky, jejichž mozek je zcela jinak strukturován než mozek savců. Celkem pět vybraných ptáků podstoupilo test v kleci se zrcátkem. V prvním kole jim byly přilepeny křiklavě zbarvené samolepící značky na místo, které mohly vidět pouze v zrcadle – těsně pod zobák. Při pohledu na svůj odraz se straky snažily samolepku pomocí zobáku a drápů odstranit. Když se jim to podařilo, zase se uklidnily.

Ve druhém kole byly strakám na stejné místo připevněny černé samolepky, které nebyly na tmavém peří vidět. Straky se značek zbavit nesnažily, protože je neviděly v zrcadle. Jednoduchým pokusem se tak prokázalo, že tito ptáci nepovažují svůj odraz v zrcadle za jiného jedince a že přítomnost samolepek na svém peří necítí.

TIP: Schopnost sebeuvědomnění u zvířat: Vidím se, tedy jsem!

Studie Helmuta Priora přinesla překvapivé zjištění, že vlastní obraz na lesklé ploše dokážou rozpoznat i zvířata, kterým chybí neokortex, což je vývojově nejmladší část mozku, zodpovědná za rozum a logickou analýzu. Zdá se tedy, že pokročilé poznávací schopnosti se mohly rozvinout v samostatných vývojových liniích zcela nezávisle a odlišným způsobem, stejně jako se u savců a ptáků vyvinul mozek s rozdílnou strukturou. Další studie se pokusí ukázat, jak přesně tyto rozdílně strukturované typy mozku dospěly ke stejným schopnostem.

Věda již přinesla řadu důkazů o prospěšnosti kávy pro lidské zdraví, pokud se pije přiměřeně. Přesto se ale ukazuje, že káva může být i nebezpečná. Například pro naši peněženku. Zdálo by se, že káva před cestou do nákupního centra ničemu neublíží. To je ale omyl, který se může prodražit.

Ukazuje se, že před cestou na nákupy stačí vypít jediný šálek kávy s kofeinem a člověk utratí až o 50 procent více peněz, než by nechal v obchodech, pokud by si ve stejné situaci dal kávu bez kofeinu nebo třeba čistou vodu. Výzkum na toto téma, který zahrnoval sérii experimentů, publikoval odborný časopis s příhodným názvem Journal of Marketing.

Utrácení s kofeinem

Vše nasvědčuje tomu, že v tom má prsty kofein. Zároveň nejde jen o množství peněz. Badatelé zjistili, že káva s kofeinem zřejmě ovlivňuje i složení nákupu, směrem k věcem, které nutně nepotřebujeme. „Kofein je mocný stimulant, který spouští uvolňování neurohormonu dopaminu, a ten zase výrazně ovlivňuje řadu aspektů psychiky i tělesné kondice,“ říká vedoucí výzkumu Dipayan Biswas z americké Univerzity jižní Floridy.

„Vyšší produkce dopaminu uvede člověka do nabuzeného stavu, v němž se cítí plný energie. Tím se otevírá cesta k impulzivnímu jednání a snížení sebekontroly,“ dále vysvětluje Biswas. „Důsledkem je, že kofein zesiluje nutkání nakupovat, což obvykle končí větším utrácením.“

TIP: Boj s obezitou: Naší tajnou zbraní by se mohla stát káva

Experimenty v rámci tohoto výzkumu probíhaly ve vybraném obchodu s domácími potřebami ve Francii a obchodním domu ve Španělsku. Celkem se jich účastnilo přes 300 dobrovolníků. Pozoruhodné je, že podobné výsledky přinesla i další studie se 200 dobrovolníky, která se zaměřila na online nákupy. Kofein očividně funguje výše uvedeným způsobem i při nakupování na internetu.

Až donedávna se odborníci domnívali, že lze polární záře pozorovat pouze u tělesa s magnetosférou, která velmi efektivně směruje nabité částice na „správná“ místa. Tam pak mohou energizovat atomy a molekuly atmosféry do metastabilních stavů, z nichž padají do stavů základních při uvolnění elektromagnetického záření na daných vlnových délkách. Přesto se ukázalo, že polární záře existují i na Marsu, a to hned ve třech typech. 

Data o tzv. diskrétní polární záři na Marsu, pořízená sondou Hope (vlevo). Jasný půlměsíc představuje denní stranu planety, vzácný úkaz má podobu světlých „prasklin“ na noční straně. Pravá část tvoří vizualizaci získaných pozorování. (foto: Emirates Mars Mission, CC0)

Jeden z nich se objevuje výhradně na denní straně planety a vzniká při přímých srážkách nabitých částic slunečního větru s marsovskou atmosférou. Popsané aurory se vyskytují ve výškách 110–150 km nad povrchem a jsou pozorovatelné zejména v ultrafialové oblasti spektra. Další dva typy se objevují na straně noční: Jeden lze sledovat pouze při velmi silných slunečních bouřích a v ultrafialovém světle „rozsvítí“ téměř celou noční stranu Marsu. Možná, že právě takové události jej v minulosti téměř zbavily plynného obalu.

TIP: Na kterých planetách můžeme pozorovat polární záře? 

Nakonec – a to je naprostá novinka – zachytila sonda Al-Amal (Naděje) Spojených arabských emirátů tzv. diskrétní polární záře. Neomezují se jen na silné projevy sluneční aktivity, ale v určitých oblastech rudé planety existují téměř permanentně. Souvisejí zřejmě se slabými magnetickými anomáliemi, jež se občasně projevují v kůře Marsu, a představují jakési protažené obláčky ultrafialové záře na jeho noční straně.

Norsko bylo na jaře 1940 kvůli své strategické poloze obsazeno německou armádou. Hitler měl s touto přímořskou zemí zvláštní plány. Hodlal podél členitého pobřeží vybudovat severní část Atlantského valu – Festung Norwegung, která by chránila „Novou Evropu“ od nepřátelské invaze. Ve středu valu se mělo nacházet výstavní německé město Nordstern (Severní hvězda), po válce nazývané též Neu Drontheim (Nový Trondheim), které by pojalo statisíce obyvatel a stalo se urbanistickou perlou severu.

Na tyto velkolepé stavební projekty potřebovali nacisté prostředky, materiál a pracovní sílu. Zajištovali je částečně z norských, hlavně pak z německých zdrojů a také z obsazených zemí.

Okupované Norsko a Nory coby prototyp árijské rasy nacisté dlouho šetřili před terorem praktikovaným jinde. Pracovní povinnost norské mládeže byla proto v porovnání s povinnými odvody v Protektorátu Čechy a Morava krátkodobější záležitostí a probíhala jen v místním prostředí, i když zdaleka nestačila pokrýt německé budovatelské ambice. Decimace práceschopného norského obyvatelstva nebyla cílem okupačních orgánů. Pracovní sílu pro nacistické plány v Norsku proto tvořili především zahraniční pracovníci. Jednak ruští a jugoslávští váleční zajatci, jednak civilní zahraniční pracovníci získaní v rámci povinných pracovních odvodů v podmaněných oblastech.

Válečný ročník

Symbolem válečných útrap způsobených nucenou prací se stal ročník 1921. Sotva tato generace dospěla, začala druhá světová válka a všichni mladí museli povinně na práci do Říše. To byl i případ Oldřicha Svobody původem z Třebíče, který byl na podzim 1942 přidělen spolu s dalšími tisíci lidmi na práce k polovojenské Organizaci Todt. Ta řídila stavbu vojenských objektů a strategických komunikací a zajištovala pracovní sílu z okupované Evropy.

Část českých transportů roku 1942 delegovala do Norska, do kterých byli na základě lékařské prohlídky vybráni fyzicky nejzdatnější pracovníci. Svoboda byl jedním z nich. Byl přidělen do těch nejvzdálenějších, málo osídlených oblastí daleko za polárním kruhem, jež známe pod starším označením Laponsko. Pracoval jako pomocný dělník německé firmy Conrad, která v daleké Arktidě stavěla silnice a přístavy, aby i odtud mohli nacisté ovládat svět.

Cesta do nejsevernější části Norska trvala skoro tři měsíce. Svoboda tehdy zažil s dalšími soukmenovci svou první plavbu přes moře, jejíž hladký průběh mohly ohrozit spojenecké nálety. Ze Štětína do Osla je převážela tranzitní loď Urundi, dále pokračovali vlakem do Trondheimu, kde čekali na transport do Narviku.

Během několikatýdenního čekání byli přiděleni na fyzicky vyčerpávající práce na budování ponorkové základny Dora I. Bunkr představoval největší německou stavbu v Norsku. Byl určen pro 16 ponorek a vyžádal si složitou konstrukci – zasahovala do mořského dna a bylo pro ni nutné zajistit obrovské množství betonu, který by odolal mořské vodě i klimatickým poměrům severu. Zde zakusil Svoboda životu nebezpečné situace při podmořském hloubení základů a přišel k prvnímu pracovnímu úrazu, který mu v německém lazaretu ošetřili, podle jeho vzpomínek, pouze papírovým obinadlem. 

Po pobytu v Trondheimu následovala zdlouhavá plavba podél pobřeží směrem k Narviku, jenž nesl stopy po bombardování z roku 1940. Pobřeží dosud lemovaly potopené lodě a trosky letadel. Cesta poté pokračovala po moři a dále vnitrozemím až na místo určení. 

Vzpomínky z polárních krajin

Během svého pobytu si Svoboda psal deník. Vylíčil v něm krutou, avšak dechberoucí polární přírodu, ale také pracovní vztahy s Němci, kontakty s místním obyvatelstvem, a především řadu strastiplných zážitků z nucené práce – arktickou zimu, provizorní a nevyhovující pracovní podmínky, nedostatečnou stravu a hlad. Díky záznamům rovněž víme, že Svobodu a jeho pracovní skupinu před hladem zachránilo sobí maso tajně zakoupené od sámských (laponských) pastevců. 

V osmdesátých letech doplnil Svoboda svůj deník dalšími vzpomínkami, nechal jej přepsat na stroji a jelikož si přál podělit se o zážitky z Norska s veřejností, poslal jej do rozhlasu. Zveřejnění se tehdy nepodařilo, až prostřednictvím jeho vnuka se nedávno paměti dostaly do rukou badatelů z Karlovy univerzity. Ti spolu se studenty a norskými historiky odkrývají dosud zapomenutý příběh českých pracovníků v Němci obsazeném Norsku.

TIP: Otroci třetí říše: Co se dělo v pobočných koncentračních táborech?

Češi a Norové sdíleli zkušenost okupovaného národa, v osudech totálně nasazených se proplétají příběhy jednotlivců, kteří se na sever Evropy dostali v důsledku nacistické válečné expanzivní politiky. Kromě krutých životních podmínek jim pobyt přinesl i jedinečné zážitky, přátelství s místními obyvateli a někteří si tam dokonce našli norskou známost. Všichni si pak domů přivezli mnoho různorodých vzpomínek, ba i suvenýrů, barevných pohledů a fotografií. Příběh Oldřicha Svobody vyčnívá mezi stovkami dalších nasazených Čechů a Moravanů tím, že jeho potomci doma stále uchovávají bohatou sbírku válečných materiálů, a zvláště pak barvitě sepsané paměti. 

Plameňák růžový (Phoenicopterus roseus), zřejmě jeden z nejelegantnějších ptáků, dnes nenachází dost vhodných hnízdišť. Hnízdní kolonie jsou velmi citlivé ke změnám a některé populace jsou kvůli tomu nestabilní. Naštěstí se to ještě nepromítlo do celkového populačního trendu, jenž má dokonce vzestupnou tendenci. Početný druh se totiž na některých lokalitách obřího tříštivého areálu výskytu stále úspěšně množí.

Mokřady mizejí

Nezávislé populace růžového krasavce zabydlely pás od Afriky přes jižní Evropu až k jihozápadní Asii. Výjimečně se zatoulají severněji. Nejjižnější ptáci jsou stálí nebo přelétaví, jihoevropští a kazachstánští zimují ve Středomoří a v Africe. Hnízdí na mělčinách především solných lagun a pánví či brakických, slaných a alkalických jezer. Nejvhodnější místa nacházejí v Africe.

Nicméně člověk, zejména v minulém století, snížil kvalitu a počet vhodných hnízdišť. Intenzivním rozvojem turistického ruchu (např. výstavbou komunikací, přístavů a pláží), zemědělství (např. vysoušením mokřadů, zatížením hnojivy) a průmyslu (např. zatížením těžkými kovy, těžbou soli a alkalické sody) narušil mokřady. Ty dnes patří k nejohroženějším biotopům vůbec.

Změny, které plameňáci nevítají

Před negativními změnami se plameňáci růžoví snaží uprchnout jinam. Nikdy se však nestěhují v době hnízdění, protože mláďata by delší přesun nepřežila. Reprodukční úspěch jejich kolonií klesá hlavně kvůli rušení a ohrožování člověkem (např. letadly, loděmi, terénními vozidly) a pozemními predátory (např. liškami a divokými psy).

Ale ani klimatické změny růžovým opeřencům nesvědčí. Kupříkladu pokles vodní hladiny, stejně jako komunikace, láká predátory nebo může zvýšit salinitu a změnit potravní nabídku. V budoucnu se v důsledku globálního oteplování očekává vzestup hladiny moří či silné deště, které zřejmě budou hnízdiště celkově devastovat.

Bez ochrany to nepůjde

Na některá extrémní prostředí jsou plameňáci adaptováni. Mají velmi dlouhé neopeřené nohy, kryté silnou odolnou kůží. Díky tomu mohou brodit hlubokou, silně alkalickou i slanou vodu, která je mnohdy tak agresivní, že by ostatním zvířatům i člověku kůži poškodila. Solné žlázy v nozdrách je zbavují přebytečné soli. Také dokážou popíjet téměř vroucí vodu, protože na salinách jsou horké gejzíry mnohdy jediným zdrojem pitné vody.

Přestože je vybaven pro tyto extrémní podmínky, zdárné přežívání plameňáka růžového se dnes bohužel bez ochrany stávajících i nových hnízdišť a zimovišť neobejde. V rámci mezinárodních záchranných projektů se již podařilo mnohým jeho nestabilním populacím pomoci. Ve Francii a ve Španělsku se např. úspěšně vypořádali s nedostatkem hnízdních ostrovů i s erozemi. Na Kypru ozdravili lokalitu zatíženou těžkými kovy. Nově plameňák zahnízdil např. v Ulcinjských salinách v Černé Hoře. Evropská populace plameňáka růžového dnes čítá kolem 45–60 tisíc párů a konečně roste.

Ptačí ráj Camargue

Největším pravidelným evropským hnízdištěm plameňáka růžového je Camargue. Jihofrancouzský chráněný mokřad ve tvaru trojúhelníku, jehož stranami jsou ramena řeky Rhôny a středomořské pobřeží, má rozlohu 1 450 km² a je skutečným ptačím rájem. Jen v minulém století hostil na 400 druhů, včetně plameňáka růžového, jenž je symbolem této oblasti.

Celoročně tu najdeme jednu z nezávislých populací osídlující region Středozemního moře. Nicméně jen část ptáků ve Francii zimuje. Na podzim mnoho z nich zamíří do Španělska, Afriky či do Asie a vrací se v předjaří. O tom, zda budou odlétat na jihozápad nebo jihovýchod, rozhodnou převažující větrné proudy konkrétního podzimu, kdy se na cestu vydají poprvé. Obvykle letí v noci a urazí vzdálenost 500–600 km, dokážou zrychlit i na 50–60 km v hodině. Mladí plameňáci často na prvním zimovišti stráví pubertu a poprvé zahnízdí. Na Camargue nakonec hnízdí jen část místní populace.

Když laguna hoří

Ptáci se v místních lagunách sdružují do obřích kolonií, které se už z dálky ozývají hlasitým „hô-hôk, hô-hôk“. Až desítky tisíc se jich pospolu krmí, hnízdí a cestují. V semknutém davu snáz čelí útoku predátorů.

V rozlehlých lagunách, např. Étang de Vaccarès, si od lidí drží značný odstup a na obzoru splývají v růžový opar. Jen tu a tam někdo zasalutuje křídly nebo skupinka přeletí do sousední laguny. Když se ale zvedne celá růžová masa najednou, jejich ohnivě červené krovky se roztančí jako tisíce malých plamínků.

Namíchat a filtrovat

Sběrem potravy tráví plameňáci mnoho času. Plovací blány jim umožňují nejen plavat (plavou ale zřídka), ale také chodit po měkkém bahně. Trpělivě procházejí mělčinou v hlubokém předklonu, zobákem usilovně rejdí v bahně u dna a filtrováním bahenního kalu získávají drobné organismy.

Aby bylo co filtrovat, míchají si výživný bahenní long drink. Chvíli přešlapují na místě, bahno odtrhávají plovacími blánami ode dna a důkladně ho mísí s vodou. Rádi pracují v týmu. Když už v bahně moc dobrot nezbývá, přesouvají se v šiku o kus dál. Nohy odlepují od černé kaše až překvapivě lehce.

Spaní na stojáka

Pokud neloví, odpočívají vestoje s hlavou schovanou pod křídlem, často jen na jedné noze. Tu druhou mají také zachumlanou v peří. Ačkoliv tuto polohu si ke spaní jen tak někdo nezvolí, oni si ji oblíbili. Vítr je něžně kolébá ze strany na stranu a spící hejno působí impozantně.

Spaní na stojáka je termoregulační strategií, kterou často využívají nezávisle na prostředí. Hlava a noha pod peřinou jim šetří tělesné teplo. A kdykoli se jim zachce, nohy si klidně prohodí, aniž by ztratili rovnováhu nebo se probudili. Polovina mozku i ve spánku pracuje. Ale občas si schrupnou i v sedě s nohama složenýma pod sebou.

Rozkvétá jako růže

Peří plameňáků je zbarveno karotenoidy, které získávají z potravy, především z planktonních korýšů (zejména žábronožky solné) a řas. Vliv stravy na zbarvení je nejzřetelnější u mláďat. Zprvu jsou bílá, pak šedá a teprve samostatným krmením zrůžoví (v 1–2 letech). Plně se vybarví s pohlavní zralostí. Dospělci blednou v době krmení mláďat, kdy jim část barviv ve stravě předávají. Naopak nejatraktivnější jsou v době toku a páření. Plameňáci v zajetí jsou kvůli sytosti vybarvení přikrmováni karotenoidy.

TIP: Záplava růžových per: Tisíce plameňáků zimujících na Kypru

Odpočatí plameňáci mají dost sil na výměnu názorů, ke které ve spleti růžových těl běžně dochází. Někdy se zobáky jen tak pošťuchují, jindy se šermují zostra. To se jim krky rozvlní a hlavy na nich popojíždí nahoru a dolů. Nakonec vítěz vypnutím krku vpřed definitivně zažene soupeře.
I rozčilení plameňáci jsou nádherní. Peří se jim vzrušením načechrá a na odiv vystaví ohnivě červené krovky, jako když rozkvetou růže. Večer jejich barvy ještě ožívají. A tak nechme ty spanilé růže dál kvést.

Kdyby se narodila o tři století později, mohla by hovořit o splněném snu. Dívka z chudých venkovských poměrů totiž zažila něco, o čem dnes tajně sní tisíce mladých žen: svatbu na Mauriciu. Dost možná, že se Jeanne Barretová stala první Evropankou, jíž se podobná věc poštěstila. Otázkou zůstává, zda je v jejím případě zmíněný výraz namístě – kdyby si totiž tehdy 28letá rodačka z Burgundska mohla vybrat, patrně by se na ostrově v Indickém oceánu vůbec nevylodila. Neměla však jinou možnost. 

Posádka lodi, na níž se plavila v převleku za komorníka ve službách přírodovědce Philiberta Commersona, totiž odhalila její pravou totožnost. Psal se rok 1768 a představa ženy ve společnosti ostřílených mořských vlků znamenala něco nevídaného, ba dokonce ilegálního. Kapitán výzkumné expedice Louise Antoine de Bougainville nestál o potíže, proto se s Jeanne dohodl, že ji vysadí na exotickém ostrově a loď se vrátí do vlasti bez ní. 

Pravá ruka botanika

Jak se vůbec prostá služebná ocitla víc než devět tisíc kilometrů od domova? Jako jediný z posádky znal pravdu biolog Commerson, který ji na loď přivedl. Seznámili se šest let před cestou, když tehdy dvacetiletá dívka nastoupila do služby v jeho domě v Burgundsku coby děvečka. O třináct let starší přírodopisec měl tou dobou již solidní renomé jako lékař a botanik. Když pak o dva roky později jeho žena zemřela při porodu, mladá služebná postupně převzala její roli. 

Vztah nikdy nevyústil ve sňatek. V roce 1764 však Jeanne přivedla na svět dítě, dala jej do péče pěstounů a odmítla uvést jméno otce. Historikové se dnes shodují, že jím byl s největší pravděpodobností právě Commerson. Krátce nato se dvojice přestěhovala do Paříže a z Barretové se rychle stala vědcova pravá ruka. K péči o domácnost tak přibyly další povinnosti: Kromě toho, že badatele ošetřovala, když byl nemocný (k čemuž údajně docházelo dost často), spravovala také jeho sbírky. V botanických znalostech se jí tudíž brzy málokdo vyrovnal. 

Když pak roku 1766 obdržel Commerson pozvání k účasti na expedici kolem světa vedené Louisem de Bougainvillem, ihned navrhl, aby ho šikovná pomocnice doprovázela – navzdory faktu, že coby žena měla vstup na palubu zakázán. Dvojice si proto připravila pečlivý plán zahrnující přestrojení za muže, a aby předešli odhalení, rozhodli se před ostatními předstírat, že se neznají. 

Kapitánova liána

Válečná plachetnice Boudeuse a trojstěžník Étoile vypluly v prosinci 1766 z Bretaně a Bougainville i Jeanne se k ní krátce nato připojili v západofrancouzském přístavu Rochefort, aniž kdokoliv pojal sebemenší podezření. První měsíce plavby napříč Atlantikem směrem k Montevideu v dnešní Uruguayi trpěl Commerson bolestivým vředem na noze, a sběr rostlinných vzorků tak zůstával převážně na Jeanne. Nutno podotknout, že nešlo o právě bezstarostnou kratochvíli: Prales představoval riziko sám o sobě, ovšem bezpečno nebylo ani v místech, jež se za uplynulá dvě a půl staletí stihla proměnit v „civilizovaná“ centra. Hned po vylodění v Rio de Janeiru například domorodci zavraždili námořního kaplana.

Navzdory všem nepříjemnostem si nicméně Jeanne alias Jean na pobyt na palubě Étoile poměrně dobře zvykla. Fyzická námaha při vědecké činnosti se stala její druhou přirozeností a spolu s Commersonem svědomitě popisovala dosud neznámé druhy. Novou položku v botanických atlasech představovala například dnes hojně pěstovaná okrasná liána bugenvilea původem z Brazílie, kterou nazvali na počest kapitána. 

Jasnozřiví divoši

Z jara 1768, když minuli břehy Patagonie, se skrz Magalhãesův průliv přesunuli do Pacifiku. Obě plavidla úspěšně dorazila na Tahiti, největší z ostrovů dnešní Francouzské Polynésie, ležící přibližně na půli cesty mezi Austrálií a Jižní Amerikou. Ačkoliv se zmíněné přistání často označuje za „objevitelské“, už o rok dřív stanul na tamní pevnině anglický kapitán Samuel Wallis, Britové však o kolonizaci neprojevili zájem. Když se v místě vylodila Bougainvilleova posádka, přivítali ji pouze domorodci, a to prý značně přátelsky. Kapitán nicméně ostrov ve svém životopise později popsal jako „ráj na zemi“ a významně ho u Francouzů zpopularizoval. I díky tomu zřejmě udržovala francouzská vláda v regionu koloniální vliv a o sto let později prohlásila Tahiti za svou državu.

Zcela jiný zážitek si však odnesla Jeanne. Už šestnáct měsíců trávila ve společnosti desítek námořníků, a nikdo z nich přitom nepojal ani stín podezření, že by se něčím lišila (pouze chirurg François Vivès ve svých deníkových zápiscích spekuloval, že je Jeanne nejspíš eunuch). Pečlivě střežené tajemství o skutečné identitě houževnatého vědeckého asistenta nicméně vyšlo najevo právě na Tahiti. Ostrované se totiž rozhodně zmýlit nenechali a údajně začali pokřikovat, že vidí ženu, jen co ve svém mužském oděvu vystoupila na břeh. Byli prý natolik rozrušení, že námořníci – v tu chvíli sami nepochybně v šoku – museli Jeanne urychleně ukrýt zpátky na loď. 

Africký azyl

Následující týdny, během nichž expedice pomalu postupovala napříč Pacifikem a posléze Indickým oceánem k mysu Dobré naděje, aby pomalu zamířila zpátky do Evropy, znamenaly pro Jeanne jednu z nejnáročnějších epizod celého dobrodružství. Odehrálo se přinejmenším několik incidentů, kdy se námořníci chtěli na vlastní oči přesvědčit, co se skutečně ukrývá pod jejím převlekem. Nijak nepomáhal ani fakt, že bezmála po dvou letech na moři se značně ztenčily zásoby potravin, posádku sužovaly neznámé nemoci a všichni si dobře uvědomovali, že je od domova a rodin dělí ještě několik měsíců jednotvárné plavby.  

Ostrov Mauricius, ležící nedaleko Madagaskaru východně od Afriky, sloužil od roku 1715 jako francouzská obchodní stanice pod názvem Isle de France. V době, kdy u jeho břehů zakotvila Bougainvilleova flotila, tam shodou okolností působil jako správce Pierre Poivre, botanik a Commersonův známý. Padlo proto rozhodnutí, že on i Jeanne na ostrově raději nějakou dobu zůstanou, než aby po návratu čelili potížím se zákonem. Expedice tedy odplula bez nich. 

Kavárna na Mauriciu

Jenže podmínky na Mauriciu, který dnes znamená synonymum tropického ráje, nesvědčily Commersonovu chatrnému zdraví. Zatímco Bougainville v polovině března 1769 s velkou slávou přistál zpátky v Bretani, přírodopisec – jenž teprve nedávno oslavil čtyřicetiny – rychle chřadl. Podařilo se mu sice nasbírat množství vzorků a popsat další nové druhy jak na Mauriciu, tak na přilehlých ostrovech, ale v únoru 1773 zemřel. 

Jeanne se přesto dokázala postavit na vlastní nohy a opět potvrdila svou emancipovanost, která ji tolik odlišovala od naprosté většiny vrstevnic: V mauricijské metropoli Port Louis úspěšně provozovala vlastní kavárnu i další drobné podnikání, což jí vyneslo solidní finanční zajištění. Rok po Commersonově smrti ji požádal o ruku Jean Dubernat, někdejší úředník francouzské armády, který na ostrově sloužil. Spolu s ním se o rok později vrátila do rodné země, a symbolicky tak završila cestu kolem světa započatou o dlouhých devět let dřív. 

TIP: První turistka Evropy: Celia Fiennesová zvládla na koni nepřekonatelnou vzdálenost

Přestože svou přítomností na palubě zjevně porušila zákony, francouzské úředníky její odvaha patrně ohromila natolik, že jí ministerstvo pro námořnictví udělilo doživotní roční rentu ve výši 200 liber. Neohrožená Jeanne Barretová už se však na další cesty nevydala: Usadila se v jihofrancouzském departementu Dordogne, kde také na počátku nového století v 67 letech zemřela. 

V roce 1900 byl u řeckého ostrova Antikythéra, severozápadně od Kréty, lovci mořských hub objeven vrak římské lodi, která se tam potopila zhruba v letech 70 až 60 před naším letopočtem. Postupně se ukázalo, že tato loď vezla spoustu zajímavých věcí, mimo jiné i slavný „mechanismus z Antikythéry“.

Podmořští archeologové nedávno ohlásili výsledky nejnovější expedice k vraku, kterou označili jako extrémně úspěšnou. Expedice začala odstraněním velkého kusu skály, který doposud archeologům bránil v přístupu do doposud neprozkoumané části vraku. Odkryl se jim nový prostor, kde uskutečnili řadu pozoruhodných objevů.

Héraklés má zase hlavu

Objevili například hlavu mramorové sochy, která zpodobňuje mohutného muže s výrazným vousem. S velkou pravděpodobností jde o Hérakla (pro Římany Herkula). Nalezená hlava podle všeho patří k soše zvané „Héraklés z Antikythéry“, kterou vylovili potápěči již krátce po objevení vraku, tedy více než před sto lety.

TIP: Vědci objevili lidské pozůstatky ve slavném vraku z Antikythéry

Mezi dalšími cennými nálezy jsou dva lidské zuby, které určitě patří někomu z posádky či pasažérů vraku. Ty sice nemají uměleckou hodnotu, ale vědci s nimi mohou provést genetické a izotopové analýzy, které mohou přinést cenné informace o lidech, co se před více než dvěma tisíci let plavili na této nešťastné lodi.