Strategický vývoj 2. světové války zásadně ovlivňovala časová shoda. 7. prosince 1941 přišla přepadením Pearl Harboru válka do Tichomoří a našla si i dosud neutrální Spojené státy americké. Ve stejný den nabírala na obrátkách sovětská protiofenziva, která zahnala notně oslabená a vyčerpaná německá vojska od Moskvy.

Další shoda termínů důležitých událostí druhé světové války přišla v únoru 1943, kdy Spojenci úspěšně zakončili dvě významné bitvy. Začátkem tohoto měsíce se vzdali poslední Němci ve Stalingradě, zatímco Japonci evakuovali zbytky svých vojsk z Guadalcanalu. Souběh těžkých inkasovaných úderů předznamenal novou etapu války, kdy Osa ztratila strategickou iniciativu.

Chybějící koordinace

Za jiných okolností by jí mohl pomoci nějaký zastřešující orgán odpovídající spojeným náčelníkům štábů v podání Britů a Američanů, případně vrcholným konferencím Velké trojky, které určovaly ráz války ze strany Spojenců. Diktátorské režimy však takové úrovně spolupráce nebyly schopny, navíc začátkem roku 1943 pro ně již bylo stejně pozdě.

Jejich situaci dále komplikovala odloučená geografická poloha Japonska, která efektivně znemožňovala větší míru vzájemné koordinace akcí. V konečném důsledku se tak Německo coby nejsilnější článek Osy ocitlo zahnané do kouta a jeho velká strategie se čím dál více redukovala na pouhé zažehnávání jednotlivých krizí a vytloukání klínu klínem. Ukázalo se to hned v létě 1943, kdy se Wehrmacht a Waffen-SS naposledy na východní frontě pokusily o ofenzivu strategického významu.

Liška v koutě

I když se operace Citadela rozsahem nemohla rovnat gigantickým podnikům z předchozích dvou let, stále ještě šlo z německé strany o snahu získat iniciativu a likvidovat sovětské formace na úrovni celých frontů. Rusové dodnes rádi tvrdí, že postup nepřátelské ocelové pěsti v podobě II. tankového sboru SS zastavily jejich tanky u Prochorovky. Ze strategické perspektivy ale rozhodnutí v bitvě u Kurska padlo jinde.

Statečnost rudoarmějců je obdivuhodná a neoddiskutovatelná, jenže zásadní vliv na Hitlerovo rozhodnutí pozastavit ofenzivu mělo také vylodění západních Spojenců na Sicílii. Německých vojsk bylo najednou zapotřebí jinde a přišla doba velkých přesunů, které se týkaly především mobilních formací vhodných k rychlým protiútokům. Wehrmacht se ocitl v roli zvířete zahnaného do kouta, na které dorážejí lovci ze všech stran.

Koordinované údery

Strategická iniciativa těžce vybojovaná v letech 1942–1943 začala Spojencům přinášet sladké plody vítězství v roce 1944. Možnost svobodně si zvolit místo dalšího úderu a vnutit tak Ose svoje pravidla hry se ukázala jako klíčová. Kromě toho mohla široká koalice utahující smyčku kolem kontinentální Evropy všechny své akce lépe koordinovat. V takovém případě se uplatňují dva základní postupy – buď mohou útočníci udeřit naráz na různých místech a tím donutit obránce štěpit své síly, nebo je mezi ofenzivami krátká časová prodleva, která donutí napadeného zareagovat na první útok a tím vyčerpat své zálohy. Druhý úder pak má mnohem větší šanci na úspěch.

Přesně k tomu došlo v červnu 1944. Dlouho očekávaná invaze do Normandie zvedla oponu nad západní frontou a Němci museli okamžitě zareagovat. Na nové bojiště směřovaly posily jak z jiných pobřežních sektorů, tak útvary, které by za jiných okolností Berlín poslal na východ. Právě tam se přitom schylovalo k další drtivé porážce Osy, protože ještě téhož měsíce Rudá armáda spustila operaci Bagration, která záhy vyústila v likvidaci celé skupiny armád Střed. Sovětské nejvyšší velení dobře vědělo, že angloamerické vylodění v Evropě přijde na jaře 1944, a připravilo se zasadit druhý úder ve chvíli, kdy budou Němci řešit především dění v Normandii.

Dalším esem ve spojeneckém rukávu se stala možnost vzájemně si vypomáhat akcemi vzdálenými mnohdy i tisíce kilometrů. Když v prosinci 1944 německá ofenziva v Ardenách prolomila americkou frontu, v prvních dnech se zdálo, že hrozí katastrofa a po více než čtyřech letech od Dunkerku budou muset britské armády opět utíkat z kontinentu po moři. Na zoufalé volání o pomoc zareagovali i Sověti, kteří uspíšili přípravy své viselsko-oderské operace. Tuto ofenzivu spustili v lednu 1945, a i když už západní Spojenci tou dobou na ardenské frontě vítězili, svůj efekt měla a znásobila německé potíže. Wehrmacht opět musel dělit svou pozornost i skrovné posily mezi dvě hroutící se fronty.

Zmrzlina může chutnat všelijak – ochutnat tak můžete mraženou pochoutku s příchutí citronu s olivovým olejem, pečených mušlí, bazalky, humřích rolek nebo třeba slaniny. V japonské prefektuře Fukušima zájemcům servírují zmrzlinu vylepšenou papričkami habanero. Pikantní pochoutka je k mání v několika stupních ostrosti, přičemž tu nejpálivější mohou odvážlivci sníst zcela zdarma – pokud ji tedy dokážou pozřít. Předtím ale musejí podepsat čestné prohlášení, které zbavuje prodávajícího jakékoli odpovědnosti za možné následky konzumace.

Většina papriček habanero dosahuje pálivosti 200 000 – 300 000 Scovilleových jednotek pálivosti (SHU). Pro srovnání kajenský pepř má 30 000 – 50 000 SHU, paprička Trinidad Moruga Scorpion má 2 000 000 SHU a pepřové spreje mezi 2 000 000 až 5 300 000 SHU.

TIP: Pochoutka z hlodavců: V Ekvádoru nabízejí zmrzlinu s příchutí morčat

Nápad na pálivou zmrzlinu vznikl krátce po fukušimské katastrofě v roce 2011. Zdejší farmáři z vesnice Hirata přišli v důsledku obav z radiační kontaminace svých plodin o zákazníky a hledali nový zdroj obživy. Několik farmářů proto vsadilo na papričky habanero, žádný velký ohlas ale novinka nepřinesla. V roce 2015 tak spíše z nouze vznikl nápad používat pálivé papričky jako přísadu do zmrzliny. Nezvyklá příchuť překvapivě slavila úspěch a zmrzlina Habanero se časem stala novým symbolem vesnice a velkým turistickým lákadlem.

V Džajpuru se odjakživa mísil islám s hinduismem, a došlo tak nejen k náboženskému, ale i ke kulturnímu prolnutí, které městu a okolí dodalo jedinečný ráz. Nikoliv náhodou se regionu přezdívá „země králů“. Ostatně vladaři tam dlouhá staletí skutečně žili a zanechali po sobě nejednu honosnou stavbu, jež dnes spoluutváří místního ducha. Panovnická přítomnost navíc dosud nevyvanula: V současnosti ve městě žije teprve 23letý mahárádža Padmanabh Singh, profesionální hráč koňského póla. Jeho domovem se stal palácový komplex v centru, který vznikl v 18. století spojením paláců Chandra Mahal a Mubarak Mahal. 

Venku sedí ve stínu stromů několik žebráků a vítr kolem nich víří smetí. Stačí však projít bránou a ocitnete se v jiném světě: Za vchodem narazíte na krotitele hadů, jehož píšťala vyluzuje ostré orientální zvuky a z košíku u jeho nohou se vynořuje hlava černé kobry. Palác září odstíny červené a žluté a uprostřed nádvoří stojí pevnost Diwan-i-Khas, kde panovníci přijímali vzácné návštěvy, jež si musely připadat jako v ráji: Obklopeny pastelovými barvami a ukryty pod stříškou s vyřezávanými ornamenty se procházely po šachovnicové podlaze a obdivovaly luxusní lustry visící ze stropu.

Není voda jako voda 

Současní návštěvníci se mohou pokochat také obrovskou stříbrnou nádobou vážící úctyhodných 340 kilogramů, na jejíž výrobu padlo přes čtrnáct tisíc stříbrných mincí. Pojí se k ní zajímavý příběh, v němž si ji mahárádža Sawai Madho Singh II. vzal s sebou do Británie plnou posvátné vody z Gangy –hodlal ji totiž pít místo té imperiální. Za zhlédnutí rozhodně stojí i několikapatrový palác Chandra Mahal zdobený zrcátky, na jehož nádvoří vedou čtyři brány: Z jedné vykukují pávi, druhou zkrášlují lotosové květy, třetí představuje jaro a čtvrtá je posetá květinami. 

Vstup do města lemují stavby připomínající římské vítězné oblouky s reliéfy císařů, ty indické jsou však jednoduché a také netradičně růžové. Spolu s velkou částí městské zástavby získaly svůj odstín roku 1876, kdy je nechal nabarvit mahárádža Sawai Ram Singh I. u příležitosti návštěvy britského krále Eduarda VII. Jako v každém indickém městě také zde panuje za branami chaos, který utichá až večer. Ulice se hemží lidmi, auty, taxíky, rikšami i velbloudy, kteří jsou pro Rádžasthán typičtí. 

V zajetí odpadků 

Bazar v Džajpuru se rozkládá na ploše celé čtvrti a podmanivostí se vyrovná svým arabským protějškům – jen si musíte zvyknout, že mu místní říkají „badžar“. Tamní staré růžové domy se mačkají jeden na druhý, zatímco nad centrem se tyčí minarety Páteční mešity. Ve stánku na rohu vaří majitel čočkový dhál, provoněný kořením a chilli papričkami. Každou chvíli někdo přijde a za pár rupií dostane misku teplého pokrmu, kterou si pak bokem sní a zbytky hodí na zem. O nepořádek už se postarají krávy nebo vítr. 

V postranní ulici se nad hlavami vinou stovky, ne-li tisíce kabelů. Bosí prodavači v tureckém sedu odpočívají na židlích, čtou si noviny a sem tam se snaží něco prodat. Na rozdíl od bazarů na Blízkém východě se ve vzduchu vznáší jistá letargie, a u jednoho obchůdku dokonce jen tak postává kráva. Od kolemjdoucích se dozvíte, že „ke komu zvíře přijde, tomu udělí požehnání“. 

Stačí kapka limetky

Nedaleko zas muži tlačí stonky cukrové třtiny do starobyle vyhlížejícího stroje. Ozubené kolo je drtí a z druhé strany vytéká sladká šťáva. Stačí ji dochutit kapkou limetky a osvěžující nápoj je na světě. Na bazaru si pak můžete za směšnou sumu koupit třeba kokos. Ovoce a zeleninu tam prodávají ženy v pestrobarevných oděvech, které posedávají na zemi, a působí tak jako ostrůvky krásy v moři špíny, odpadků a zbytků.  

Ze svatyně na druhé straně ulice se táhne těžké aroma santalového dřeva z bezpočtu vonných tyčinek. Několik věřících uvnitř odříkává modlitby – znějí přitom, jako by zpívali – a svatý muž jim kreslí na čelo červené tečky… Na každém kroku se toho zkrátka děje tolik, že si připadáte jako ve snu. A pak váš úžas přeruší dřevěný vozík tažený velbloudem. 

Kámen ke kameni 

Za hlavní křižovatkou ve starém Džajpuru se v dlouhé řadě otvírají malé kamenné obchůdky, ukryté pod červenou klenbou. Naproti přes ulici stojí starobylá observatoř Jantar Mantar a v parku okolo je rozmístěno několik obrovských instrumentů, jež dokážou velmi přesně měřit čas. Místní průvodce ozřejmuje jejich smysl: „Naši předkové milovali hvězdy, znamení i nebe a snažili se je pochopit. Každá část se dělí na obdélníky představující hodiny a čárky v nich odpovídají minutám. Jakmile vysvitne slunce, stačí se podívat, kam padá stín, a hned víte, kolik je hodin.“ 

Observatoř dokonce patří na seznam světového dědictví UNESCO a tvoří ji několik zajímavých staveb ve volném prostoru, jejichž účel se jen těžko odhaduje. Rozhodně se proto nebojte investovat do průvodce, díky němuž začne dávat smysl i na první pohled náhodné rozmístění obyčejných kamenů. A vám nezbude než žasnout, jak důmyslně dokázali místní obyvatelé vše naplánovat a postavit.

Čas nemá význam

Křižovatka v samém srdci starého města se neustále hemží lidmi: Spící Indové tam leží v prachu a špíně ulice a spokojeně oddechují. Nevzbudí je ani klaksony rikš, které vás za pár desítek rupií převezou třeba i z jednoho konce metropole na druhý. Na okraji fontány si pak muži čtou noviny, povídají si nebo pijí černý čaj s mlékem. Jako by čas ztratil význam, a přestože v okolí panuje chaos, nikdo nikam nespěchá…

Mezi nejnavštěvovanější místa nejen v Džajpuru, ale i v celém Rádžasthánu patří Hawa Mahal neboli Palác větrů, a někteří jej dokonce řadí k nejvýraznějším symbolům Indie. V roce 1799 ho nechal vybudovat mahárádža Pratap Singh a z ulice stavba působí jako z jiného světa. Pět pater posetých téměř tisícovkou okének připomíná včelí úl, přičemž průzory kdysi dovolovaly manželkám mahárádžů, konkubínám či jiným ženám u dvora vykouknout na ulici, kam nesměly vycházet. 

Život na nádvoří

Z bulváru se do paláce vstoupit nedá – musíte vyhledat skryté nádvoří na opačné straně, odkud přitom budova vypadá úplně jinak. Sedí tam několik lidí, zejména mladých párů, které se fotí. Památka je totiž natolik oblíbená, že se chce na jejím pozadí zvěčnit každý. Do věží vedou schody skrz místnosti, na jejichž podlahy kreslí slunce přes mozaiky v oknech barevné vzory. Nahoře si pak místní zpestřují impozantní výhled na metropoli pouštěním bollywoodských písniček. 

TIP: Odkaz mocných rádžů: Starobylé pevnosti indického Rádžasthánu

Na horizontu se táhne pás tmavých kopců a zvolna se ztrácejí v oparu. Z panoramatu města vyrůstají televizní i rozhlasové věže a samozřejmě nechybějí ani zašpičatělé hinduistické chrámy, z nichž se ozývají zvonky. Každopádně nejkrásnější pohled na palác se nabízí zvenčí, a budete-li mít štěstí, zavede vás někdo z místních na střechu nedalekých budov, odkud se zdá kouzlo majestátní stavby ještě silnější. Cestou přitom minete lidi, kteří žijí přímo na malém dlážděném nádvoří: Mají tam rozvěšené prádlo, mezi nímž si hrají děti, v rohu se vaří a vůně jídla se mísí s povědomými pachy. I tak vypadá život v Indii. 

Ve staré češtině zněla jeho podoba „prevét“, což vycházelo z latinské fráze „privatus locus“, tedy v doslovném překladu „soukromé místo“. A o jakém soukromém místě je řeč? O žádném jiném než o tom, kterému nyní eufemisticky říkáme „toaleta“.

TIP: Co jsou to pikle a proč se vlastně kují?

Prevét představoval primitivního předchůdce suchého záchodu, přičemž zachované exempláře si dodnes můžeme prohlédnout na některých hradech. Poznáme je jednoduše: Prevét je předsunutý výklenek v obvodové zdi sídla, kde se diskrétně ukrývá obyčejné sedací prkénko opatřené dírou.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

V hodinách dějepisu se běžně uvádí, že morová nákaza doputovala do Konstantinopole kolem roku 541 s náklady obilí z Egypta. A během následujících let silně zasáhla celou oblast Malé Asie, rozšířila se do Středomoří a nakonec zaúřadovala i v západní Evropě. Dýmějový mor, šířený blechami v srsti nenechavých hlodavců, se v několika etapách vracel a silně zredukoval počty obyvatel v zasídleném prostoru. Kolik bylo mrtvých? Tady už se potýkáme s nejistotou: hovoří se o 15 milionech, zrovna tak jako o 100 milionech obětí. A těch rozsáhlých nejistot je víc. 

Odkud a kam

Nejasno je i v tom, kde se mor zrodil. Vzniklo prvotní ohnisko morové nákazy v srdci Afriky? Odtud by se nemoc přes již christianizovanou Etiopii dostala do Egypta. Nebo se šířila z daleké Asie, konkrétně z okraje říše Chan, odkud přes novo-perské sasánovské impérium (jež tehdy kontrolovalo i Etiopii) dorazila ke království na Nilu? Zmatky vyvstvávají i kolem toho, kudy se epidemie, nejspíš přerůstající ve světovou pandemii, valila dál. Kvůli rozsáhlému námořnímu obchodu se s ní totiž ve stejné době potkáme na území někdejší Mezopotámie, zrovna tak jako ve francké Galii a Irsku. A dá se subjektivně vyhodnotit, jak byla zlá?

Pochopitelně, že žádná morová rána není milá nebo snesitelná, ale vykreslení justiniánského moru jde ve výkladu současných historiků takříkajíc ode zdi ke zdi. Ještě v 80. a 90. letech minulého století byla tato pandemie považována za naprosto zničující a měla katastrofálně změnit dosavadní vývoj lidské populace. Nicméně před zhruba deseti lety se někteří odborníci přiklonili ke spíše umírněnější interpretaci. Tedy, že tenhle mor byl vlastně jen větší patálií regionálního charakteru. Neblaze dopadla na hustě zabydlené oblasti především Východořímské říše a pár dalších civilizačních center, ale do situace „na venkově“ se příliš nepropsala. 

Pro a proti

Toto tvrzení v současnosti nejsilněji hájí badatelé z univerzit Annapolis a Columbie, přesněji tedy Lee Mordechai a Merle Eisenberg a jejich kolegové, spoluautoři víceoborové studie z roku 2019 s názvem Justiniánský mor: nafouknutá apokalypsa? Jde o renomované vědce, i ti se ale mohou mýlit. V čem nejspíš udělali chybu? Na to upozornil svou vlastní studií, podloženou komplexní analýzou historických zdrojů a několika novými archeologickými objevy, Peter Sarris z univerzity v Cambridge. Že současné hádání učených pánů o dávné historii není zajímavé? Budete se divit.

Zmínky v kronikách

Eisenberg a Mordechai vystavěli svou interpretaci, že justinánský mor nebyl pro svět 6. století až taková darda, především na tom, jak málo se o něm dobové zdroje mimo Východořímskou říši rozepisují. A mají naprostou pravdu. Přímé vylíčení katastrofy nabízí vlastně jen byzantský dějepisec Prokopios z Kaisareie, který v roce 542 dorazil do Konstantinopole. V krátkosti psal o tom, že v půlmilionové metropoli hynulo až 10 tisíc lidí denně. Není ale úplně zřejmé, jak se k takovým číslům dobral. Jeho práce je přitom jediným historickým pramenem, v němž padají konkrétnější čísla. 

A Eisenberg s Mordechaiem soudí, že je notně zveličil. O morové nákaze se pak zmiňuje ve svých spiscích i exulant Jan z Efébu, popisující neradostnou situaci v Sýrii, i Evagrius Scholasticus, církevní učenec z města Antioch. Přesnými údaji ale šetří. Eisenberg a Mordechai zkoumali i další dostupné dějepisné zdroje informací z regionu, a zmínek o moru a nákaze v nich nalezli skutečně pomálu. Proto soudí, že justinánský mor byl spíše smrtící metlou velkých měst Byzance – Východořímské říše, ale v tehdy známém světě hlubší jizvu nezanechal.

Čtení mezi řádky

Peter Sarris na to šel jinak. Začal třeba tím, že v databázích starých svitků nehledal jen klíčová slova mor a nákaza (jako Eisenberg a Mordechai), ale přidal i termíny jako boláky, dýměje, vředy a hlízy. Tedy spíše popisné charakteristiky nemoci. Historických zdrojů rázem přibylo. Své hledání přitom neomezil jen na sektor někdejšího Egypta a Malé Asie, ale přidal i někdejší končiny etiopského království, sasánovské říše a západní Evropy. A zjistil, že se o nich psalo v 6. století víc než dost. I na nečekaných místech – třeba ve španělské Valencii nebo francouzském Lunel-Viel a Saint-Doulchar. Za zvláště silný argument přitom považuje tzv. kontextuální zdroje historických informací. Tedy různé listinné dokumenty, které sice přímo nezmiňují mor, ale jeho vedlejší důsledky. 

Záznamy například dokládají, že východořímské soudní dvory v rozmezí let 540 až 550 doslova paralyzovaly rozepře o dědictví. V krátkém časovém úseku totiž zemřelo nebývale velké množství lidí, jež po sobě nezanechali závěť. Nejspíš tedy umírali rychle. Nikde nenajdeme zmínku o moru, ale napojení na epidemii vystupuje poměrně zřejmě. Podobnou situaci kopírují daňové záznamy: úhrn vybraných peněz se citelně ztenčil. Nepřibylo neplatičů, ale ubylo plátců daní. Císař Justinián na vzniklou ekonomickou krizi velmi pružně zareagoval a ve čtyřicátých letech vydal řadu progresivních fiskálních a legislativních reforem. Ovlivnil jimi cenu zboží, potravin i řemeslné práce. Dělníky a stavitele přitom až přeplácel a nadhodnocoval. Proč? Panoval jich kritický nedostatek. 

Až na slova „v časech obklopujícího sevření smrtí“ přitom není v jeho nových nařízeních jediná zmínka o moru nebo nákaze. Takže může snadno zaniknout informace o tom, proč ony progresivní reformy zrovna činil. A do širšího kontextu spadá i vylehčení oběživ. V roce 542 začínají konstantinopolské mincovny razit solidi, jež nesou nápadně méně zlata a do módy přichází i měděné mince follis. Celospolečenský úpadek byl tedy znatelný. „A o tom to je: je třeba projít různé typy textu, od různých autorů a z nejrůznějších zdrojů. Do současnosti se zachovalo sice jen minimum historických textů z Východořímské říše, jež by zmiňovaly mor nebo nákazu, ale kontextuální zdroje o nich víc než zřetelně vypovídají,“ říká Sarris.

Smrt a venkov

Sarris dále upozorňuje na „objev“, na němž se v 80. letech minulého století podíleli britští archeologové, a který nyní výtečně doplnila laboratorní práce archeogenetiků z týmu Marcela Kellera. Ve vesničce Barrington se na kopci Edix Hill podařilo najít vydatné archeologické naleziště datované k 6. století. Velmi šlo o pravděpodobně hřbitov z anglosaské éry. Podobných se dá v okolí nalézt spousta, ale protože se jedná o řekněme hroby obyčejných lidí a ne šlechticů, nevěnovali jim vědci zprvu takovou pozornost. Ostatky upoutaly až genetika Kellera, který v chaotické skladbě těl a kosterních pozůstatcích identifikoval DNA dýmějového moru.

Neuspořádaný hřbitov, který archeologové odkryli a prozkoumali jen asi ze čtyřiceti procent, v sobě nese několik silně atypických „hromadných“ hrobů ukrývajících pozůstatky těch, kteří houfně hynuli na morovou nákazu. V čem je háček? Že Barrington rozhodně nemůžeme považovat za nějakou ranně středověkou metropoli. Zůstal naprosto izolovaným venkovem. Tedy místem, jež od Egypta dělí 5 tisíc kilometrů, a kde by podle Eisenberga a Mordechaie neměla být stopa „uměle nafouknuté“ morové nákazy z Konstantinopole vůbec patrná. 

TIP: Krize středověku: Tři rány, které ve 14. století proměnily tvář Evropy

Nález z Edix Hill přitom volně navazuje na totožně datované hroby odkryté na území nynějšího Bavorska, pobřeží Baltu a území Skandinávie. I tady lze nalézt otisk DNA bakterie Yersinia pestis, původce dýmějového moru. Navíc se zdá, že do těchto končin světa dorazila nákaza už kolem čtyřicátého roku, nejspíš ještě před tím, než se naplno projevila v centru Východořímské říše. Svět byl už v minulosti velmi propojeným místem, a to šíření nákazy silně napomohlo. Justiniánský mor tedy nebyl žádnou malou patálií, s níž se potýkala jen velká města skomírajícího impéria. Šlo o pandemii, která postihla opravdu celý tehdy známý svět, a to včetně izolovaných venkovských oblastí.

Gigantičtí hyperobři jsou největší a také nejsvítivější známé hvězdy. Mají ale jen velice krátký život, sotva několik milionů let. Mezi největší červené hyperobry patří VY Canis Majoris ze souhvězdí Velkého psa. Jde o hvězdné monstrum, jehož velikost až 2 000krát přesahuje velikost našeho Slunce. Pokud bychom tohoto hyperobra umístili do Sluneční soustavy, jeho povrch by se nacházel až za oběžnou drahou Jupitera. 

Astronomka Lucy Ziurys z americké Arizonské univerzity a její kolegové jako první sestavili detailní trojrozměrný obraz této podivuhodné umírající hvězdy, kterou od nás dělí asi 3 900 světelných let. Využili k tomu rozložení a pohyby různých typů molekul, které se nalézají v bezprostředním okolí VY Canis Majoris. Pozorovali je pomocí soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama.

Divoké tvary největších hvězd

Menší hvězdy, jako třeba naše Slunce, se brzy po svém vzniku zformují do podoby žhavé koule. Víceméně kulatý tvar si udrží až do svého zániku. I když se ve fázi červeného obra podstatně zvětší, stále jde o kouli. S hyperobry je to jiné. Mají tendenci procházet poměrně častými epizodami masivního vyvrhování hmoty, v nichž vznikají nepravidelné struktury tvořené různými oblouky a shluky. Spíše než kouli připomínají obrovského roztoče v divoké křeči.

TIP: Vesmírné rekordy: Největší hvězdy jsou tisíckrát větší než Slunce

Hyperobr VY Canis Majoris je mnoha věcech podobný dalšímu červenému hyperobrovi – hvězdě Betelgeuse ze souhvězdí Orionu. V řadě parametrů ho ale předčí, včetně velikosti a nejspíš i hmotnosti.

Badatele obzvláště zajímá, jak vlastně VY Canis Majoris a další hyperobři „umírají“. Podle obecných představ mají gigantické hvězdy končit v nesmírné explozi supernovy či spíše hypernovy. Tento pohled se ale postupně mění, neboť v takovém případě bychom podle vědců museli pozorovat mnohem více podobných explozí. „Myslíme si, že se hyperobři mohou tiše a bez efektů zhroutit do černé díry,“ říká Ziurys. „Nevíme ale, kolika takových hvězd se to týká, proč k tomu dochází, ani jak konkrétně takový proces probíhá.“

Slavná bitva u Waterloo, ke které došlo v roce 1815, byla velmi krvavá. Zahynulo během ní dohromady více než 60 tisíc vojáků řady národností a spolu s nimi asi 7 tisíc koní. Přesto archeologové u Waterloo (ale i na řadě dalších bojišť této doby) nenacházejí téměř žádné ostatky, ať už lidské či zvířecí. Co se s nimi stalo?

Možná to bude znít neuvěřitelně, ale se vší pravděpodobností s nimi pohnojili pole v širokém okolí. „Evropská bojiště podle všeho byla snadno dostupným zdrojem velkého množství kostí. Tyto kosti mohly být zpracovány do podoby kostní moučky, což je velmi efektivní hnojivo,“ uvádí Tony Pollard z výzkumného Centra pro studia válek a archeologii konfliktů britské Glasgowské univerzity.

Výborné hnojivo z bojiště

S kolegy narazili na nejméně tři novinové články ze dvacátých let 19. století, tedy z doby jen několik let po bitvě u Waterloo, které zmiňují dovoz lidských kostí z evropských bojišť kvůli výrobě hnojiva. Badatelé dospěli k závěru, že velká pohřebiště v té době představovala výtečný zdroj ceněného fosforečného hnojiva.

TIP: Vědci přišli na omyl slavného antického dějepisce Hérodota

Podle Pollarda se Waterloo po bitvě a rozhodující porážce Napoleona stalo velkým lákadlem pro tehdejší „turisty“ a místní ze širokého okolí. Ti nejprve obrali mrtvé o vše cenné a užitečné, včetně například zubů, které se pak používaly k výrobě protéz. Po čase, když mrtvoly zetlely, přišly na řadu i kosti padlých vojáků.

Alpy jsou nejkrásnější na jaře. Ještě před třemi týdny ležel na horách sníh, teď jsou nižší svahy pokryté koberci bíle kvetoucích sasanek narcisokvětých, pryskyřníky omějolistými, které též kvetou bíle, a žlutými upolíny. Jak stoupáme výš, květena se samozřejmě mění. Rostlinky jsou nižší a druhů přibývá. Hřeben pak vypadá, jako by na něm byla vysázená jedna velká skalka. Mezi kameny vyrůstají žluté prvosenky aurikule s dužnatými listy a v kombinaci s modrými hořci Clusiovými vytváří zlato-úborové petrklíče dekorativní porost, v němž září purpurové kopyšníky a fialově svítí střapaté dřípatky či miniaturní zvonky alpské.

Odměna s horským dramatem

S rozmanitostí květin ovšem ten den rostly na obzoru také mraky. Nedělali jsme si starosti, protože jsme předpokládali, že na mapě značený bivak nám poskytne útočiště před případnou bouřkou. Ovšem někdy bývá všechno jinak, než si člověk naplánuje. Bivak zbudovaný v 70. letech minulého století postrádal podlahu, místo ní zbyl jen značně nerovný terén a hlína. Na trosky sedátek jsme alespoň umístili batohy a před bivakem jsme postavili stan, který se však v noci podle průsaku tvářil starší než samotný bivak. Noční bouřka byla velká: Přišel silný vítr a lilo jako z konve. Nás však kromě spacáků hřálo vědomí, že ještě ten večer jsme pořídili pěkné fotografie kozorohů, kteří se pásli na strmém svahu kousek od bivaku.

Kozorožci a kamzíci se během slunných jarních dnů a v létě zdržují ve vysokých polohách, kde odpočívají v nepřístupném terénu. Kamzíci mnohdy vyhledávají poslední zbytky sněhu, na kterém se ochlazují. Za potravou společně s kozorožci sestupují ze skalních teras až navečer a brzy ráno, kdy je klima příhodnější.

Na zelených alpských loukách při horní hranici lesa lze pozorovat také jeleny. I oni se chtějí v parném dni zchladit, proto často lehávají na vlhčích místech, v blízkosti horských bystřin a během léta třeba i v některém ledovcovém plese. Odpočinek však nebývá klidný. Zvířata otravují hejna dotěrných much, které na jaře přitahuje i prokrvené lýčí jeleních parohů. Mouchy útočí i na nás; pijí náš pot a přitom nepříjemně lechtají. Rozhodně to není nijak příjemná společnost.

Za tajemným hlasem

Už předešlý večer mě zaujal nápadný hlas, který se ozýval od sněhových polí. Poměrně hluboké, tajemně znějící „orr ke-kerrr“ se neslo do šera smrákajících se hor. Časně ráno se hlas ozval znova. Vykročila jsem přímo k nejbližším zbytkům sněhu, fotoaparát v pohotovosti. Odhalení na sebe nedalo dlouho čekat. V jeden okamžik mi téměř zpod nohou vylétl zavalitý pták, jehož jsem si předtím ani nevšimla, a usedl na nedalekou skálu. Jednalo se o bělokura horského (Lagopus muta). V přírodě jsem se s ním setkala poprvé, a tak jsem pochopitelně neznala ani jeho volání, které prý zřejmě plní funkci zpěvu.

Chtěla jsem si tohoto hrabavého ptáka prohlédnout a také zkusit zdokumentovat, proto jsem se v zákrytu balvanů plížila k místu, kam usedl. Plížení ale bylo zbytečné. Samec téměř přepeřený do letního šatu se moc nebál a až velkoryse mě nechal fotografovat na pouhé čtyři metry. Dal mi šanci několikrát zmáčknout spoušť fotoaparátu a poté s drnčivým voláním přelétl přes malé údolí na protější skálu.

V Alpách se bělokuři vyskytují od klečového stupně až po hranici věčného sněhu. Na zimu se stahují do nižších poloh, kde vyhledávají společnost velkých býložravců. Ti ve snaze dostat se k potravě odhrabávají sníh a bělokurům tak usnadňují přístup k semenům trav a zbytkům rostlin. Na jaře bělokuři oždibují pupeny a živí se hmyzem, koncem léta bobulemi.

Vyhlídka na „vzdušné zámky“

Po úspěšném focení bělokura jsme se chtěli přesunout na horskou chatu. Důvod byl prostý: Docházela nám voda. Právě jsme nebyli v dosahu žádného horského potoka, a ani odtávající sníh nevytvářel malou stružku, ale hned se vsakoval. Z mapy jsme vyčetli, že chata, poblíž které vyvěrá pramen, je nejbližším možným místem, kde bychom mohli vodu doplnit. Od včerejška však fičel silný vítr a občas se mnou zacloumal tak, že mě navzdory těžkému batohu na zádech nekompromisně naklonil do kosodřeviny. Chůze v takovém fičáku byla nejen nepříjemná, ale na exponovaných místech i nebezpečná. Vydala jsem se tedy zpět k bivaku a o pár hltech vzácné tekutiny jsem přežívala navzdory větru i pražícímu slunci.

Manžel zatím schoval svůj batoh ve skalní puklině a jen nalehko s prázdnými láhvemi absolvoval cestu k prameni za chatou. Zpět se vrátil s naprosto úžasnou novinou. U pramene zastihl stádo kozorožců! Vzhledem k tomu, že se zvířata klidně popásala na travnatých svazích kolem jediného vodního zdroje v dosahu několika kilometrů (alespoň podle mapy), jsme usoudili, že zítra navečer bychom s notnou dávkou štěstí mohli kozorožce zastihnout na stejném místě. Alespoň jsme v to doufali. S vidinou „vzdušných zámků“ jsme opět postavili protékající stan. Tentokrát naštěstí nepršelo, ale protivný, chladný vítr ustal až k ránu.

Lepší než trekové boty

Ráno se mi za pokřiku bělokurů podařilo vyfotit kamzíky. Tři dospělci okusovali trávu ve strmém srázu v blízkosti samice s loňským mládětem. Všichni však byli pode mnou, takže fotografie by byly příliš z nadhledu. Snažila jsem se tedy nenápadně slézt níž, když tu si mě jeden z kamzíků všiml a ostrý hvizd, který vznikne vyfouknutím vzduchu z nozder, prořízl ranní ticho. Všichni zbystřili a ladně popoběhli v krkolomném terénu ještě víc dolů. Ten, který výstražně zahvízdal, ale rozvážně vystoupal na vytrčený skalní ostroh, odkud jistil okolí (dominantním smyslem kamzíka je zrak).

Opatrně jsem sešplhala ještě níž, abych se dostala na úroveň zvířete a zpoza kamene vyfotila na skále „pózujícího“ strážce. V tu chvíli jsem ocenila základy skálolezení, ačkoliv jsem na kluzké trávě záviděla kamzíkům blánu mezi prsty, díky níž se kopýtko doširoka roztáhne a dokonale tak přilne k povrchu. To jim zaručuje bezpečný pohyb i možnost dělat odvážné skoky v náročném horském terénu. Při sestupu zvířata využívají i paspárky na noze – jejich tvar a sklon zvyšuje brzdící účinek. Což se o vzorku sebelepších trekových bot říct nedá.

Dohled nad kamzičí školkou

Po zdárném začátku jsme se konečně vypravili k horské chatě, kde jsme plánovali složit těžké batohy a přes noc i naše těla. V půli cesty nám opět začala docházet voda, což bylo nepříjemné, protože slunce pražilo. Museli jsme tedy vyjít s posledním litrem, dokud jsme nedošli k chatě. Jinak jsme obvykle vypili pět litrů na dvě osoby na den.

Cesta k chatě byla poměrně dlouhá, poněvadž jsme zastavovali kvůli fotografování alpské flóry a také kvůli pozorování kamzíků, kteří v nezvykle parném jarním dni polehávali na zbytcích sněhu a chladili se. Leželi však vždy velmi daleko. Dalekohledem jsme na stráni náhorní planiny sledovali i zvolna přecházející tlupu kamzic s letošní drobotinou. Kamzíčata se držela pospolu a tvořila jakousi „kamzičí školku“. Dospělé samice je v této formaci snadněji uhlídají a oni se zase mohou mezi sebou dosyta honit a přitom pružně a obratně vyskakovat do výšky.

Jednodenní kozorožčí divadlo

Na chatě jsme si zamluvili nocleh, občerstvili se a s velkým očekáváním jsme se vydali s fotoaparáty k prameni, kde Zdeněk den předtím zastihl kozorožčí stádo. Štěstí nám přálo. Když jsme přišli k vodě, stačilo se jen rozhlédnout po okolních kopcích a začít počítat. Zaznamenali jsme neuvěřitelných 28 kusů, které pospávaly na vyvýšených místech, otíraly se o kleč, popásaly se a občas přátelsky i s trčící trávou v tlamě zkřížily rohy. Úchvatné divadlo odehrávající se častokrát v bezprostřední blízkosti majestátních zvířat vygradovalo, když se několik kusů rozhodlo přeběhnout přes sněhový jazyk, aby se vzápětí připojilo k většině.

Nakonec nás od kozorožců vyhnal termín večeře, čehož dodnes lituji. Ubytovaní turisté nám stejně všechno snědli, takže na nás zbyly poslední dvě porce špaget (i když výtečných) a zatímco jsme jedli, kozorožčí divadlo u pramene určitě pokračovalo.

Na ráno jsme si směle „naplánovali“ repete ve společnosti kozorožců, ale celé stádo zmizelo někde v horách. Na skalách vysoko nad námi přecházely tři opožděné kusy a i ony zanedlouho zmizely v hustém porostu růžovo-červeně kvetoucích pěnišníků rezavých (rododendronů). Své druhové jméno získaly pěnišníky podle rezavé pryskyřičnaté plsti na spodní straně listů, která rostlinám pomáhá bránit se proti vysušujícím větrům.

Sestup za dohledu svišťů

Vrátili jsme se na chatu, vyzvedli jsme batohy a obtěžkáni věcmi jsme pro tentokrát vyrazili do údolí. Jenže nešlo to tak rychle. Cesta byla totiž lemována rozličnými kvítky všemožných barev a tvarů, takže náš sestup byl každou chvíli prokládán fotografickými zastávkami. Zakrslá dryádka osmiplátečná, růžokeřík listový, bílý mák Sendtnerův, rozčepýřené modré hlavičky kdoulenek srdcolistých… Jemnost květin až v ostrém protikladu kontrastovala s drsnou krajinou skal a příkrých kamenitých svahů, odkud nás bedlivě pozorovali svišti. Slunili se rozvalení na kamenech a patrolovali okolí nebo dřímali v ústí svých nor.

Svišti nemají rádi vysoké teploty a během parných dnů nepřijímají potravu. Obecně jsou horská zvířata uzpůsobena k přežití v drsných podmínkách, kdy například ještě na jaře může rozkvetlé stráně zčistajasna zasypat sníh. Vedra krátkého horského léta proto snášejí hůř než chlad a nepohodu.

Namísto doslovu

Dívám se na kamzíka, který leží na nepřístupné skalní římse, a snažím se dalekohledem odhalit skrytou pěšinku, po které se tam na ni dostal. Ozvěnou od skalních stěn se odráží křik kavčat, a když zvednu hlavu k obloze, všimnu si siluety orla, který krouží vysoko nad námi. Jen mi tu idylu krásné a dosud nespoutané přírody odlehlého koutu hor kazí posed, který vyčnívá na kraji lesa a v téměř panenské divočině působí doslova zlověstně (obliba trofejního lovu v Alpách v posledních letech roste). Otočím se k němu zády a se supěním nahodím na ramena přeplněný batoh.

TIP: Století kamzíků v Jeseníkách: Dva světy kamzíka horského

Sice se plahočíme z kopce do kopce s těžkou fototechnikou, ale zastřelit zvíře umí každý. My, lovci beze zbraní, se k němu musíme přiblížit tak, aby výsledná fotografie byla efektní. Vyfotit a přitom nevyplašit. A protože počasí v horách bývá opravdu „náladové“, snášíme nepohodu společně se zvířaty, zdoláváme úzké chodníčky, kde často chybí jištění, a proto fotoaparát někdy z batohu vytáhneme, až když už je pozdě. Zejména obezřetní svišti a kamzíci vám nedají žádnou fotku zadarmo. Ale i to patří k divoké tváři Alp.

Vyprávět by mohl Charles Osborne z americké Iowy, jenž škytal nepřetržitě 68 roků, v letech 1922–1990. Nebo brazilský prezident Jair Bolsonaro, kterého desetidenní škytavka nedávno dovedla až do nemocnice. Nepříjemnou zkušenost má také Hana Koželuhová, jejíž případ patří k nejtěžším v Česku. „Netušila jsem, že může být tak úmorná,“ líčí. 

Když nic nepomáhá

Škytavka se u ní spustila v roce 2010 na rekreačním pobytu s lidmi po dětské mozkové obrně. „Podle toho, co jsem slyšela, ji mohl způsobit stres,“ uvažuje Hana, kterou tehdy vedoucí tábora poslali na pohotovost. Tam dostala kapačky a tlumicí léky, druhý den se ale všechno opakovalo – a nakonec nepřetržitě škytala celé tři roky. Při vyšetřeních jí lékaři diagnostikovali mimo jiné zánět jícnu, porucha ovšem nezmizela ani po jeho vyléčení. 

„Těžké to bylo hlavně pro okolí. Po prázdninách jsem nastoupila na gymnázium a musela jsem všem vysvětlovat, že mám zdravotní problém a opravdu nenarušuji výuku úmyslně,“ vzpomíná Hana. „Když jsem intenzivně škytala už třeba přes půl hodiny, měla jsem křeče v jícnu a problém se nadechnout.“ Jenže jak náhle potíže přišly, tak nakonec odezněly – jednoho dne se Hana zkrátka probudila a už neškytala. 

Přejídání i alkohol

Z medicínského hlediska představuje škytavka náhlé stahy bránice, vyvolané drážděním okolních nervů. Při záškubech se prudce nasává vzduch do plic, přičemž se uzavře hrtanová příklopka a nahromaděný vzduch se pak dostává ven za doprovodu charakteristického zvuku. „Na středně těžkých škytavkách se často podílí stres, může je nastartovat například nepříjemný zážitek,“ doplňuje neurolog Martin Bojar. Přesné příčiny však odborníci neznají. Obecně se nejčastěji uvádí přejídání, při němž se do žaludku dostane vzduch, další spouštěče tvoří sycené nápoje, kořeněná jídla, dehydratace, emoční vypětí, ale především alkohol.

„Nejdelší škytavka u mě trvala asi čtyřiadvacet hodin,“ vypráví barman Michal Spotkay. Později zjistil, že se problém objeví vždy po určitém druhu alkoholu, a společně se štamgasty vyzkoušeli některé „zaručené tipy“ z internetu: úlek, dýchání do papírového sáčku, úder mezi lopatky nebo si nechat dát od někoho napít. Nakonec pomohl zpěv – zapojí se při něm správné svaly, a navíc na škytání přestanete myslet.

Jde do tuhého

Při dlouhotrvající škytavce ovšem podobné rady příliš nepomohou, neboť její příčiny mohou být mnohem závažnější. Nepotlačitelné křeče signalizují mimo jiné potíže se štítnou žlázou, nádory jícnu či hrtanu, poranění hlavy, ale i cévní mozkovou příhodu. „V takových případech se používá různá farmakologická léčba, léky tlumící záškuby bránice nebo upravující pohyb trávicí trubice. Další možnost představuje chirurgické ‚opíchnutí‘ nervu, který bránici inervuje, případně stimulace přístrojem, jenž pomocí impulzů upravuje její pohyb tak, aby odpovídal dýchacímu cyklu,“ uzavírá neurolog Bojar.

TIP: Životně důležitý reflex: Bez vzdychání by nám hrozilo selhání plic

Také astronauti jsou jen lidé, a v průběhu mise je tudíž mohou potkat mimo jiné deprese, záchvaty úzkosti či nespavost. Let do vesmíru totiž vždy představuje ohromnou stresovou zátěž. Jakkoliv se přípravě na každou kosmickou výpravu věnuje velká pozornost, stále se může mnoho věcí pokazit. Vědomí nebezpečí a tíha zodpovědnosti kladou značné nároky na psychickou odolnost posádek. Navíc hrají roli i další faktory jako odloučení od rodiny a přátel, mediální tlak, ale rovněž kulturní rozdíly mezi členy mise. Nesmíme zapomínat ani na rizika environmentální, k nimž patří pobyt v uzavřeném prostoru či problémy související s reakcemi organismu na prostředí mikrogravitace.

Vybrat ty pravé

Významné psychopatologie, například rozvoj závažného psychiatrického onemocnění jako schizofrenie či bipolární poruchy, jsou v průběhu kosmické mise jen málo pravděpodobné. Astronauti v prvé řadě procházejí přísnou selekcí prostřednictvím psychologických testů, rozdělených do dvou, respektive tří hlavních fází. V té první jde právě o vyloučení psychopatologií: Psychiatři a psychologové vyšetřují jednak aktuální psychický stav kandidáta, ale zajímají se také o jeho osobní anamnézu. Důležitou roli hraje rovněž anamnéza rodinná: Léčil se někdo z příbuzných na psychia­trii? S čím? Vyskytla se v rodině sebevražda, alkoholismus či užívání drog?

V další fázi následuje výběr adeptů s odpovídajícími psychologickými vlastnostmi, jež ovšem nejsou dány konkrétně a striktně – vždy záleží na typu mise. Jiné vlastnosti byly žádoucí u krátkodobých letů raketoplánů, jiné potřebují astronauti žijící půl roku na palubě ISS. Mise na Měsíc a na Mars mají také svá specifika, která se musejí při výběru posádek zohlednit. Obecně však platí, že vhodný kandidát by měl mít vysokou motivaci a dobrý úsudek, což znamená umět z předpokladů vyvozovat správné závěry. A nezbytná je i zralá osobnost a relevantní životní zkušenosti.

S citem pro kulturu

Ve třetí fázi se testují kognitivní schopnosti astronautů, zejména zvládání různých úkolů, adekvátní reakce na nové situace, přizpůsobivost, dále paměť, koncentrace a pozornost. Psychologové zkoumají, jak se kandidáti vyrovnávají se stresem a jak dokážou plánovat a organizovat, jsou-li zahlceni množstvím úkolů. 

Opomenout nelze ani tzv. mezikulturní kompetence. Kosmické mise dnes představují především mezinárodní záležitost. Od každého člena posádky se proto očekává, že se bez problémů domluví anglicky a rusky. Důležitý je také jakýsi cit pro kulturní odlišnosti a specifika různých národů. A v neposlední řadě rozhoduje i schopnost samostatně pracovat či zapadnout do týmu.

Koho s kým?

Jedna ze zásadních otázek zní, které lidi poslat do vesmíru společně. Složení posádky ovlivňují zejména faktory jako věk, zkušenosti a úroveň spolupráce s ostatními během předletové přípravy. Kromě sledování astronautů při výcviku mají psychologové a manažeři kosmických letů k dispozici různé psychometrické pomůcky. Využívá se například test FIRO-B alias Fundamental Interpersonal Relations Orientation – Behavior, který vyhodnocuje interakce mezi lidmi v uzavřené skupině. Vychází přitom z teorie vypracované americkým psychologem Williamem Schutzem v roce 1958. 

Zdaleka však nejde o jediný uplatňovaný psychometrický nástroj. Kupříkladu test NEO PI-R neboli Revised NEO Personality Inventory zkoumá u jednotlivce míru zastoupení pěti obecných a široce pojatých dimenzí osobnosti: neuroticismu, extraverze, otevřenosti vůči zkušenostem, přívětivosti a svědomitosti. Úkolem psychologů a letových manažerů je pak poskládat posádku z lidí, kteří mají osobnostní charakteristiky sice rozdílné, ale vzájemně kompatibilní. 

Především díky pečlivému výběru členů posádek se tedy závažná psychiatrická onemocnění během kosmických misí prakticky nevyskytují. Ovšem lehčí psychické potíže se astronautům při pobytu ve vesmíru občas nevyhnou… 

Neshody a izolace

Průkopníky ve sledování a v analýze psychického stavu svých kosmonautů se stali Sověti. Někteří účastníci misí na stanicích Saljut 6 a 7 v letech 1977–1991 pociťovali známky psychické tísně, případně fyzických potíží s psychologickou příčinou. Šlo o první dlouhodobé pobyty v kosmu: Na palubě Saljutu 6 zůstala posádka poprvé půl roku, na „sedmičce“ dokonce osm měsíců. Každá expedice znamenala uzavření dvou či tří kosmonautů do stísněných prostor malé stanice. Rusové tak ve svém kosmickém programu začali spolupracovat s psychology a psychiatry, kteří sledovali duševní stav členů posádek a rovněž se podíleli na jejich výběru. 

V polovině 90. let se spolupráce s „odborníky na duši“ uplatnila také v NASA. V rámci rusko-amerického programu Shuttle–Mir začali na dlouhodobé mise na oběžnou dráhu létat rovněž astronauti Spojených států. Život na Miru byl ovšem náročný: Zatímco někteří Američané si vedli výjimečně dobře – například Shannon Lucidová v roce 1996 ve stísněných podmínkách ruské stanice bez potíží fungovala šest měsíců – jiní přiznali, že na takový pobyt nebyli připraveni. V důsledku izolace, obtížné komunikace s ruskými protějšky a nedostatku volnočasových aktivit se u mnohých projevilo psychické strádání. 

Strasti přizpůsobování

Ať již hovoříme o misích minulých, nebo současných, coby nejčastější psychické potíže se ve vesmíru vyskytují tzv. poruchy přizpůsobení. Špatná adaptace na nové prostředí a zátěž, k níž při letu dochází, se projevují hlavně příznaky deprese a úzkosti. Už Valentin Lebeděv v hlášení uváděl, že ho během mise na Saljutu 7 trápila skleslost a napjaté vztahy s kolegou z posádky. 

Zajímavou poruchu přizpůsobení, kterou jako první popsali sovětští vědci, představuje tzv. astenizace. Jde o zvláštní typ adaptační reakce podobné neurastenii, kdy jsou kosmonauti unavení, podráždění, emocionálně labilní. Dále trpí poruchami soustředění, mají nestabilní tlak a popisují palpitace, tedy náhle vzniklé „bušení srdce“. Také špatně spí a ztrácejí chuť k jídlu. Podstata popsaného problému zůstává předmětem výzkumu, ale některé studie dokonce uvádějí, že se jedná o kulturně specifickou záležitost.

Image

Čtěte také

Jak se ve vesmíru nezbláznit? Jak vypadá péče o duševní zdraví astronautů (2)