Neobvyklý experiment chystá americká společnost, která se zabývá hubením škůdců. Firma hodlá otestovat novou dezinsekční technologii a hledá proto dobrovolníky, kteří si nechají do svého domu nasadit stovku švábů. Jako odměnu firma nabízí 2 000 dolarů (v přepočtu zhruba 45 tisíc korun). Testovaný postup má odolné škůdce zlikvidovat během 30 dnů.

Zájem o účast v experimentu je podle všeho velký. Zakladatel společnosti David Floyd pro NBC News řekl, že na počátku tohoto týdne zaevidovali již přes 2 200 žádostí. Z nich chce firma do konce června vybrat 5 až 7 účastníků.

TIP: Život po apokalypse: Opravdu by dokázali švábi přežít atomovou válku?

Účast v experimentu je přístupná pouze pro obyvatele kontinentálního území Spojených států a účastníci se musí (mimo jiné) zavázat, že se během trvání experimentu nebudou pokoušet vypuštěné šváby sami likvidovat. Dobrou zprávou je, že pokud by nový postup nebyl dostatečně účinný, firma se zavazuje, že k hubení švábů použije tradiční a již odzkoušené metody.

Když se Karel IV. (1346–1378) vracel roku 1355 z Říma, kde převzal císařskou korunu, zpět do Čech, zastavil se počátkem května v italské Pise. Chtěl si zde odpočinout a vyřídit neodkladné záležitosti. Město ale ukázalo Karlovi svou odvrácenou tvář. V noci z 19. na 20. května vypukl požár radnice, kde spal císař se svou manželkou Annou Svídnickou. Oba se zachránili v poslední chvíli, když vyběhli na ulici jen v nočních košilích.

Městem se mezitím začala šířit zvěst, že oheň založil sám Karel, a mezi obyvateli Pisy a císařovým doprovodem se strhla mohutná bitka. Vojáci, spěchající svému vladaři na pomoc, se museli těžce probojovávat přes most až na náměstí, kde zatím Karel odrážel útočníky jen s malou družinou. Nakonec ale byla vzpoura potlačena a město tvrdě potrestáno. V boji a obraně císaře si prý obzvlášť statečně počínal Jan ze Smojna, purkrabí hradu Žampach. Panovník jej za odměnu pasoval na rytíře a sám mu na krk zavěsil zlatý řetěz.

Obávaný lapka

Po návratu na Žampach prý začal žít Jan neuvěřitelně okázale a rozmařile. Vyznamenáním, jehož se mu dostalo od císaře, velmi zpychl, den co den pořádal na hradě bujaré hostiny a pitky a když ho to omrzelo, dal se na dráhu loupeživého rytíře. Jelikož prý neustále chodil v brnění a nikdy neodkládal zbraň, začali mu lidé říkat Pancíř. Podle letopisů „nejen kupce přepadával a zboží bral, ale také zajímal je, věznil a trýznil“. Zprávy o jeho řádění se brzy donesly až k císaři, Karel IV. proto v únoru 1356 vytáhl do východních Čech, aby zjednal pořádek.

Nejdříve potrestal rušitele míru na Chrudimsku a poté přitáhl k Žampachu. Jan poznal, že je zle, a s odkazem na své bývalé zásluhy měl pro sebe i svou družinu žádat „rytířské zajetí“. „Pro lupiče ve svých zemích mám jen jedno vězení,“ vzkázal Karel IV. a nařídil zaútočit na hrad. Za necelou hodinu bylo loupežné sídlo dobyto a 18 lapků v čele s Pancířem zajato.

TIP: Inkognito Otce vlasti: Při cestě za římskou korunou šlo Karlovi o život!

Když jej předvedli před císaře, všiml si Karel, že má na krku zlatý řetěz. Rozpomněl se na příhodu v Pise a řekl: „Odměnil jsem kdysi rytíře, proč mě nyní nutíš, abych odměnil loupežníka?“ Poté dal Pancíře odvést k nedalekému dubu a sám mu hodil na krk konopnou oprátku se slovy: „Nechť se v příštích dobách uchová rčení: Karel IV. dvakráte v jednom roce obdaroval rytíře Pancíře – poprvé odznakem cti, podruhé znamením hanby.“

Když si z oceánu odmyslíme všechny mnohobuněčné živočichy, rostliny, řasy, prvoky a bakterie, stále v něm zbývá nesmírné množství organismů, i když jsou vlastně „živé“ jen napůl. Jde totiž o viry, které parazitují na všemožných obyvatelích moře. Jejich vliv na život v oceánu je přitom ohromný.

Potvrzuje to i tým badatelů, který vedl Guillermo Dominguez-Huerta z Ohijské státní univerzity. Vědci objevili množství doposud neznámých RNA virů. „Jsme si prakticky jistí, že většina RNA virů v oceánu infikuje prvoky a mikroskopické houby, plus v menší míře mořské bezobratlé,“ uvádí Dominguez-Huerta.

Virová infekce oceánu

Vliv těchto virů na mořské mikroorganismy je podle vědců enormní. Je jich ohromné množství a zároveň cílí na významné druhy mikroorganismů. Z toho plyne, že tyto viry nejspíš podstatným způsobem ovlivňují globální cykly prvků, jako je například uhlík. V tomto smyslu vládnou celému oceánu. Zatím se o nich ale ví jen málo a virologové mají co dohánět.

TIP: Průzkum lidské střevní mikroflóry odhalil přes 70 tisíc doposud neznámých virů

Badatelé zjistili, že diverzita virů v oceánu je překvapivě nejvyšší v polárních oblastech, přestože teplejší vody nabízejí vyšší počty potenciálních hostitelů. Jak se zdá, když jde o diverzitu společenstev virů v různých oblastech oceánu, virům nezáleží na teplotě vody. Rovněž z toho plyne, že v polárních oblastech oceánu si mnoho druhů virů konkuruje o relativně nízký počet hostitelů.

Z šestačtyřiceti islandských ság, jež se dochovaly až do současnosti, na ně narazíte ve 14 z nich. A u těch norských hrají zásadní roli v dvaapadesáti příbězích. Kdo? Vlkodlaci. Polo-lidé a polo-šelmy, dravci v člověčí podobě, kteří se proměnili do nemilosrdné zvířecí formy poté, co se oblékli do vlčí kůže. Nebo podlehli nějakému prokletí.

Zabijáci

Lykantropie je domnělá schopnost, při níž výměnou za svou lidskost získá její nositel možnost změnit své tělo do vlčí podoby a získat tím dravost predátora. Jako taková se stala vděčným námětem historického folklóru v celém západní civilizací osídleném prostoru. Častým námětem příběhů se vlčí lidé stávali i ve skandinávské mytologii, u Vikingů. Tam se ale vyprávěná forma od zbytku světa citelně odlišovala. To motá hlavu kulturním antropologům dodnes. 

Vikingské historky o vlkodlacích se totiž vyznačují neobvyklou příběhovou komplexností. Zkrátka a dobře, můžete být slušným člověkem a žít hodnotnou, společensky prospěšnou existenci. Pak se ale nějakou náhodou, vlivem kletby nebo kouzlem, stanete vlkodlakem. A budete dělat opravdu ošklivé věci, jež se s běžnými normami chování (a to ani podle vikingských měřítek) neshodují. Jenže bestialitám, jichž jste se ve své zvířecí podobě dopouštěli, znovu učiní náhoda nebo šťastný osud přítrž. Proměníte se zpět, do své lidské podoby a zúčtujete se svou zvířecí minulostí. A jste zase jako ze škatulky, spořádaným členem společnosti. Bez větších odsudků nebo trestu.

Je to jako pohádka bez morálního poučení na konci, v níž zůstane zlo nepotrestáno a všichni se tváří, že je to tak vlastně dobře. Což je v lidové slovesnosti napříč světem skutečně netradiční model. 

Jako nic

Příklad? Sigmundr a  Sinfjötli, otec a syn, se živí jako sprostí zloději. Proto nepřekvapí, že jednou v noci dvěma spícím boháčům ukradnou skvostné vlčí kožešiny. Jenže ejhle, poté, co si je oblečou, promění se v dravé vlkodlaky a stanou se postrachem okolí. Během pár dní roztrhají a rozsápou třináct lidí. A když už kolem není lidského masa, kterého by se nasytili, pustí se hnáni hladem sami do sebe. Sigmundr přizabije svého syna. 

Ve světlé chvilce svého činu lituje. Ošetří ho a uzdraví pomocí magických bylin. Svorně pak kožešiny, dávající jim onu vlčí moc a podobu, spálí. Kouzlo je zlomeno, otec a syn mohou spokojeně pokračovat ve své zlodějské profesi. Příběh v sobě rozhodně nenese přímočaré poselství. V tomto podání je vlastně fajn být neporazitelným vlkodlakem. Jen prostě nesmíte útočit na své blízké – vraždění cizích zase tolik nevadí. A o tom to možná celé je. 

Vyhoštěnci

Historik a spisovatel Stefan Brink, který se analýzou severských vlkodlačích ság zabýval, upozorňuje na jeden ze zajímavých aspektů vikingské justice. Nejhorší trest za prohřešek nebyla smrt, ale nucené vyhoštění, vyvržení ze společnosti. Exil.

Ve staré norštině se tomu říkalo vargr, což nejen shodou okolností současně znamená i vlk. „V komunitě, kde rodina a společnost byla vším, znamenalo vyloučení sociální smrt. A často i fyzickou, protože jednotlivec měl bez pomoci ostatních jen minimální šance na přežití.“ Odsouzený provinilec musel potupně odejít od osad, zmizet v lesích a žít sám, jako zvíře. Pokud by jej tam venku někdo zabil, nešlo by o zločin. Už neměl statut lidské bytosti. „Jako vlk, který zabil jiného člena smečky, stal se vyvržencem,“ píše k tomu ve 12. století dánský historik Saxo Grammaticus.

To, že ho jarl nebo komunita pod trestem smrti vykázali ze své osady, mu ale jako vyhoštěnci nevystavilo definitivu. Přece jen, i přes zločin, kterého se dopustil, nechal za sebou své blízké a rodinu. Ti se k němu z pochopitelných důvodů už neznali, ale vazba mezi nimi přetrvala. Takže když na někdejší osadu začali zle dorážet nájezdníci z jiného klanu, mohl se vyvrhel svým blízkým snažit pomoci. Nočními přepady ležení protivníků, vražděním ze zálohy. Nesvazovala ho žádná pravidla. Pověsti o nočních tvorech, vlkodlacích, tak dostávaly velmi reálné obrysy. Společenští vyvrženci, zběsilí jako vlci, přitom sehráli roli ochránců své někdejší komunity. 

Odpadlík, jehož jméno se doma nevyslovovalo, tak mohl svou odvahou způsobit zásadní zvrat akcemi v týlu nepřítele. Jako duch vystupoval z temných lesů a zabíjel nehodné. Jako vlkodlak, ale přitom kladný hrdina. Exil jako verdikt soudu tím přinášel dvojí výhodu: zbytečně se neprolévala krev provinilce – o jeho přežití v divočině rozhodovala náhoda a vůle bohů. Vyvrženec navíc pořád mohl být k užitku celé komunitě. Svým hrdinstvím se mohl dokonce i vykoupit a nabýt znovu svého jména a ztracené cti.

Komplikované vykreslení vlků a vlkodlaků má ale podle badatelů ještě jeden skrytý motiv. Vlci totiž mohou dělat pořádnou neplechu a krvavě běsnit, což většinou lidé dělat nesmějí. 

Převlékání

V životě Vikingů hrálo násilí zásadní roli. Nicméně se zhusta jednalo o násilí zaměřené vně, na vnějšího nepřítele. Samo nastavení vikingské společnosti bylo přitom svázáno tuhými a radikálními pravidly, která vnitřní agresivitu omezovala. Jen skutečně závažné sváry mezi sousedy měly oficiální podobu takzvaného holmgangu, soudního souboje. 

Jak tedy přepnout mezi od dětství vynucovaným pacifistickým domácím režimem a válečnickým módem, při němž náctiletí mladíčci bez uzardění podřezávali krky civilistů v pleněných a vypalovaných osadách při výbojích podél pobřeží? „Jednoduše. Uděláte z nich vlky,“ navazuje Aðalheiður Guðmundsdóttir, expert na staro-norskou literaturu z Islandské univerzity. „Proto také všechny nejstarší ságy o vlkodlacích mají nějaké spojení s válkou a bojem.“

Předcházel tomu lehce šamanistický rituál, typický především pro osady věrně uctívající Odina. Mladí muži se zasvěcovali do tajemství síly a prošli duchovní proměnou, při níž se vnitřně navázali na spiritualitu zvířete. Stali se z nich úlfhéðnar – vlčí bojovníci. Do boje nastupovali oděni ve vlčích kůžích a sami se pasovali do „vlčí podoby“ svým chováním. Hlasitě vyli, okusovali své štíty, lačnili po krvi a mase nepřátel. A na bojišti se pak chovali jako nemilosrdné šelmy, dravci vraždící bez soucitu.

„Tahle zvířecí deziluze se může zdát nadbytečná, ale pro vikingské mladíky byla rozhodně účelná,“ říká Guðmundsdóttir. Proč? „Je lepší jít do války jako zvíře, z něhož se poté znovu stane člověk, než jako člověk, z nějž vřava boje udělá zvíře.“

TIP: Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

Po návratu domů totiž mohli odložit své zbroje a vlčí kožešiny a vytvořit mentální bariéru mezi tím, čeho se dopouštěli a životem, k němuž se navraceli. Úlfhéðnar přitom byli veskrze respektovaní válečníci. Uctívaní i obávaní současně. Ostatní si byli moc dobře vědomi toho, čeho mohou být schopní. Proti těmto lidským predátorům se nikdo nechtěl ocitnout tváří v tvář v boji, ale mít ho na své straně znamenalo velkou podporu.

Vlkodlak byl „vznešenou bestií“. Zlem i Dobrem, stojícím tu na straně sil chaosu a jindy pořádku. Proto je vikingská mytologie ve světě příběhů tak netypická v jejich vykreslení. Vlčím člověkem se totiž může tu a tam stát každý. Ale když se vlčí kožešiny zbaví, je opět jen člověkem, spořádaným členem společnosti.

U poranění jsou častou komplikací bakteriální infekce. V dnešní době se v takových případech často preventivně podávají antibiotika, což ale může vést k rozvoji nežádoucí rezistence. Odborníci z americké Brownovy univerzity hodlají tento problém řešit pomocí léčivého hydrogelu. Obsahuje terapeutické nanočástice, které navíc uvolní jen v případě, kdy se skutečně objeví patogenní bakterie.

„Vyvinuli jsme chytrý systém pro aplikaci léčiva, který je spouštěný přítomností bakterií,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Anita Shukla. „Vycházeli jsme z toho, že tyto technologie přispívají ke snižování množství používaných léků a zároveň snižují jak vedlejší účinky léčby bakteriální infekce, tak i rozvoj rezistencí.“

Hydrogel se senzorem

Jde o polymerový hydrogel, který je citlivý na přítomnost bakteriálních enzymů beta-laktamáz. Tyto enzymy jsou typické pro patogenní bakterie. Jejich přítomnost vede k degradaci spojovacího polymeru v hydrogelu, čímž dojde k rozvolnění struktury tohoto materiálu a uvolnění nanočástic, které útočí na bakterie.

TIP: Inteligentní náplast, která světélkuje, když se do rány dostane infekce

„Je zajímavé, že enzymy beta-laktamázy ve skutečnosti hrají významnou roli v rozvoji bakteriálních rezistencí. Ničí totiž betalaktamová antibiotika, jejichž typickými představiteli jsou penicilíny nebo cefalosporiny,“ uvádí Shukla. „My jsme vzali tento účinný obranný mechanismus bakterií a použili jsme ho proti nim.“ Badatelé pokračují ve vývoji chytrého gelu, který by rádi dotáhli až do klinického využití.

Jedním z často probíraných strategických aspektů druhé světové války se stala dlouhá absence západní fronty. Josif Stalin na jednáních s britskými či americkými představiteli často a rád zdůrazňoval, že jeho armáda a lid trpí pod údery jádra fašistických sil, zatímco západní velmoci jsou v bezpečí za mořem. Do určité míry měl jistě pravdu, avšak nikdy plně nedocenil, jak náročný podnik představuje velká obojživelná operace. Tu nejde naplánovat a rozběhnout v řádu několika málo měsíců či dokonce týdnů, jak se běžně stávalo u velkých sovětských ofenziv.

Předchozí část: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (1)

Damoklův meč

Posouzení této otázky je i s odstupem téměř 80 let složité. Sovětskému diktátorovi musíme dát za pravdu z toho hlediska, že Rudá armáda doopravdy nesla hlavní tíhu války a přinesla největší oběti. Otevření druhé fronty v západní Evropě v roce 1942 by Němce donutilo zeslabit tlak na SSSR a dost možná by ani nedošlo k bitvě u Stalingradu – Wehrmacht by se do této ofenzivy nepustil.

Na druhou stranu obojživelná invaze velkých rozměrů představuje jednu z nejobtížnějších vojenských operací. Kdyby západní Spojenci vysadili ve Francii 10 či 15 divizí a poté o ně přišli, další pokus o takový podnik by mohli podniknout nejdříve o rok později. Němcům by se tak uvolnily podstatné síly střežící kontinentální pobřeží k nasazení na východě. Strategie zvolená Američany a Brity přitom svůj efekt měla.

I nepřímá hrozba možné invaze po tři roky nutila Wehrmacht držet vojska v Norsku, Beneluxu, Francii a Itálii, byť šlo často o formace druhého řádu. Těžiště německého úsilí leželo na východě a zůstalo tam i po vylodění v Normandii. Dokládá to například rozložení německých sil v lednu 1945, kdy proti Rudé armádě bojovalo 161 divizí – 146 na hlavní frontě a dalších 15 na Balkáně. Ve stejné době stálo proti západním Spojencům 122 divizí (79 přímo na západní frontě, 28 v Itálii a 15 v Norsku).

Kdy přišel obrat?

Vývoj strategické situace zásadně ovlivňovala časová shoda, a to klidně i náhodná, jako tomu bylo 7. prosince 1941. Přepadením Pearl Harboru přišla válka do Tichomoří a našla si i dosud neutrální Spojené státy americké. Ve stejný den nabírala na obrátkách sovětská protiofenziva, která zahnala notně oslabená a vyčerpaná německá vojska od Moskvy. I když to tak nevypadalo, v konečném důsledku obě události znamenaly pro Osu těžký úder.

Japonské vítězství v Pearl Harboru sice vypadalo na první pohled impozantně, jenže šlo také o probuzení spícího obra, který začal naplno rozvíjet svůj mohutný průmyslový potenciál. S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že Pearl Harbor znamenal počátek německého pádu, byť nesmíme pominout fakt, že to byl sám Adolf Hitler, kdo vyhlásil Americe 11. prosince válku a tím nepromyšleně vnutil Spojencům možnost koordinovat své akce celosvětově. Tou dobou už navíc jeho armády s těžkými ztrátami ustupovaly od Moskvy a konečné vítězství nad Sovětským svazem Němcům unikalo mezi prsty.

Pouštní písky i ruiny na Volze

Pozoruhodnou časovou shodu můžeme pozorovat i u dalších rozhodujících událostí války. Ještě na začátku listopadu 1942 se Erwin Rommel držel v pozicích u El Alameinu a v rámci druhé tamější bitvy odrážel nápor silnějších spojeneckých vojsk. Stejně tak 6. armáda Friedricha Pauluse bojovala v ruinách Stalingradu, přičemž nejvyšší velení věřilo, že vítězství je na dosah. Koncem měsíce již bylo vše jinak.

V severní Africe zdecimovaná vojska Osy nezadržitelně ustupovala, přičemž je nově ohrožovaly i síly vyloděné v Maroku a Alžírsku. Na východní frontě zase Sověti sevřeli ocelový kruh kolem 6. armády obklíčené ve Stalingradu. Ten měsíc zkrátka znamenal pro Němce totální katastrofu, na kterou mohli jen stěží adekvátně reagovat, protože porážky přišly příliš rychle po sobě a na velmi vzdálených bojištích. Obě velké akce v Africe byly koordinované, nicméně o sovětské protiofenzivě západní Spojenci dopředu nic určitého nevěděli.

Dokončení: Správný rytmus na všech frontách: Dynamika druhé světové války (3)

Ve výzkumu vesmíru hrají velmi důležitou roli kosmologické simulace. Ty se ale obvykle skutečnému vesmíru podobají jen ve statistickém smyslu a nikoliv detailně. Detailní simulace se zase typicky věnují našemu lokálnímu vesmíru v širokém sousedství Sluneční soustavy. Vzdálený vesmír zůstává v detailnějších simulacích opomíjen.

Metin Ata z Kavli institutu pro fyziku a matematiku (Kavli IPMU) a jeho spolupracovníci vyvinuli detailní simulaci reálného vzdáleného vesmíru, která ukazuje dávnou minulost i vzdálenou budoucnost struktur, které dnes pozorujeme ve vzdálenosti 11 miliard světelných let od Sluneční soustavy. Výsledkem jejich úsilí je simulace COSTCO (COnstrained Simulations of The COsmos Field).

Kosmologický stroj času

Podle badatelů připomínala práce na COSTCO stavbu stroje času. „Představte si, že najdete černobílou fotku z mládí vašeho dědečka a podle ní natočíte video o dědečkově životě,“ přibližuje jeden z autorů Khee-Gan Lee. V tomto případě badatelé použili jako výchozí snímek pozorování vzdáleného vesmíru. Vědci věří, že jejich simulace rozšíří naše obzory o vzdálených kupách galaxií. 

TIP: Mohutný teleskop GranTeCan objevil největší kupu galaxií mladého vesmíru

Simulace COSTCO se již stala významným zdrojem dat pro další projekty, včetně výzkumu kosmologického prostředí galaxií a absorpčních čar spekter vzdálených kvasarů. Simulace jako je COSTCO jsou rovněž užitečné pro testování kosmologických modelů, používaných k popisu fyziky vesmíru. Díky „stroji času“ této simulace můžeme létat historií vesmíru tam a zpět a přitom sledovat, zda se vývoj vesmíru drží testovaného modelu či nikoliv.

Pokles mužské plodnosti vědci pozorují už desítky let. Předpokládá se, že se na něm podílí řada faktorů, například strava, kouření, stres a vystavení některým běžným chemickým látkám. Největší problémy se objevují v ekonomicky nejvyspělejších zemích, uvádí profesor Pierre Jouannet z Pařížské univerzity Reného Descartese.

Andreas Kortenkamp z Brunelovy univerzity v Londýně a Hanne Frederiksenová z Kodaňské univerzitní nemocnice porovnávali míru škodlivosti látek, které se vyskytují v každodenním životě. Moč stovky mužů v Dánsku testovali na 29 chemikálií. 

S velkým náskokem jsou nejškodlivější látkou pro plodnost plasty. Největší váhu mají bisfenol A (BPA) a jeho náhražky (BPS, GMP), následují polychlorované dioxiny a další změkčovadla (ftaláty), některé parabeny a paracetamol. Podle odhadů výzkumníků je mediánová hladina těchto škodlivin, které jsou muži vystaveni, zhruba dvacetkrát vyšší než hladina, která už je považována za rizikovou. V některých případech vědci naměřili až stonásobné překročení limitu.

TIP: Strava ovlivňuje plodnost: Čím více ořechů, tím lepší kvalita spermatu

Z výzkumu, který provedl tým Shanny Swanové z Newyorské univerzity a který byl publikován v roce 2017, vyplývá, že průměrná koncentrace spermií u mužů ze západních zemí klesla v letech 1973 až 2011 z 99 milionů na 47 milionů spermií na mililitr. To představuje pokles o 50 až 60 procent za méně než čtyřicet let. Pozdější lokální studie ukázaly, že se tento problém nadále stupňuje.

Ačkoliv to tak na první pohled nevypadá, většinu našeho těla pokrývají jemné chloupky: „Zarostlé“ nejsou pouze dlaně, chodidla, rty, zadní strany uší, některé části genitálií, pupek a zjizvená kůže. V pubertě se však objevuje také ochlupení, jehož délka, barva i hustota se liší v závislosti na pohlaví, genech a hormonální rovnováze. 

Zarostlé Středomoří 

Mužům rostou vedle genitálií silnější chlupy také na hrudi či zádech. Podle výzkumu Stewarta Hindleyho a Alberta Damona, publikovaného v americkém Journal of Physical Anthropology, mají nejvíc tzv. androgenních chlupů obyvatelé Středomoří, Skandinávie, Islandu a japonského ostrova Honšú. Česká republika se pohybuje v rozmezí 60–69 %, zatímco zdaleka nejméně „zarostlí“ jsou muži subsaharské Afriky zhruba s 5 %.

Předpokládá se, že jde o pozůstatky srsti, jakou dnes vidíme u zvířat, která v průběhu evoluce ustupovala holé kůži. Vědci si však nejsou zcela jisti, proč a za jakých podmínek k řídnutí došlo. Podle Hindleyho a Damona jsme „kabát“ shodili kvůli ektoparazitům, tedy cizopasníkům žijícím na povrchu těla – jako jsou klíšťata či vši. Nicméně z výzkumu pubických a vlasových vší vyplývá, že nepříjemní „nájemníci“ na člověka přeskočili z goril zhruba před 3,3 milionu let. Mohli tedy sehrát určitou roli, ale netvořili hlavní nebo nejdůležitější faktor ztráty porostu.

Horka se nelekneme

Další teorie hovoří o formě adaptace na teplotní podmínky Afriky, odkud naši předkové vzešli. Kvůli srsti se organismus přehříval, a tak začala ustupovat, aby se povrch těla mohl lépe ochlazovat potem. Pravěkým lidem to umožňovalo „vynalézt“ vytrvalostní běh a na něj navázanou techniku lovu, kterou dodnes využívají Sanové neboli Křováci v poušti Kalahari: V polední výhni dokážou pronásledovat gazelu tak dlouho, dokud nezemře na přehřátí. Běh dlouhý i 60 kilometrů přitom zvládnou díky účinnému pocení a odvodu tepla. 

Podle jiné teorie došlo k postupnému úbytku chlupů proto, že něžné pohlaví v minulosti upřednostňovalo méně zarostlé muže. Vědci se však přou, že se sem promítá chování, jež pozorujeme spíš v dnešním světě a které ochlupení často démonizuje. Kdysi dávno by naopak bujná hříva symbolizovala zdravého, dobře živeného a silného jedince, kterého by si ženy vybraly na úkor „naháčů“ mnohem pravděpodobněji.

Mohutnější a zdravější

Chlupy každopádně tvoří důležitou součást našich těl a hrají významnou roli v regulaci teploty. Zachycují totiž pot vylučovaný žlázami a pomáhají při jeho odpařování. Pevnější a delší ochlupení na hrudi, zádech či genitáliích pak mimo jiné přenáší otřesy, a slouží tak coby „nadstavba“ hmatové soustavy. 

TIP: Mužský plnovous: Symbol moudrosti, atraktivity, ale i zanedbaného vzhledu

Některé části našeho těla navíc chlupy chrání a podle Markuse J. Rantala z univerzity ve finském Jyväskylä kdysi usnadňovaly výběr partnerů: Na porostu intimních partií se mohou zachytávat feromony, jež vábily opačné pohlaví. A například zarostlá hruď je opticky mohutnější, což u mužů zvyšovalo šanci najít si svolný protějšek.