Do míst, kde na Marsu operuje rover Perseverance a dron Ingenuity, přišla zima a podmínky pro pozemské vyslance vědy se tak stávají čím dál složitějšími. Největší problém představuje zvýšená prašnost a teploty, které přes noc padají k -80 °C.

Komplikované podmínky představují velkou výzvu především pro Ingenuity, jehož fungování na rudé planetě je koncipováno spíše jako technologická demonstrace než plnohodnotná vědecká mise. Kvůli zvýšené prašnosti není dron schopný akumulovat dostatek slunečního záření a vyrobit energii pro svůj provoz.

Zimní (polo)spánek

Operátoři NASA problém řeší tak, že se Ingenuity na noc vypíná a nechává resetovat svou palubní elektroniku. Tento nový způsob ovládání s sebou ale nese rizika pro elektronické součástky, z nichž mnohé nejsou navrženy tak, aby přežily teploty, kterým jsou v noci vystaveny. Problém představují i extrémní teplotní výkyvy mezi dnem a nocí, což by mohlo vést až k selhání důležitých komponent dronu. Jeden takový problém ostatně NASA právě řeší.

Během uvedení dronu do letové pohotovosti operátoři odhalili, že jeden z důležitých senzorů marsovského dronu Ingenuity nefunguje. Jedná se o přístroj, který dronu umožňuje udržovat si během letu svou polohu vůči povrchu. Nefunkční navigační senzor zní jako velký problém – a také problémem je – nemusí ale nutně znamenat konec létání dronu na Marsu.

Ingenuity v problémech

Nefunkční senzor se jmenuje inklinometr (měřič náklonu). Jedná se o dvojici akcelerometrů, které mají vždy ještě před startem Ingenuity změřit gravitaci. Tyto informace pak využívá navigační počítač robota k tomu, aby jeho let správně kopíroval povrch pod ním. Během samotného letu Ingenuity svůj inklinometr nepotřebuje (pro orientaci využívá data z jiných přístrojů), je ale důležitý před samotným startem. Bez něj se Ingenuity chová, jako by trpěl závratěmi.

TIP: Nástup marsovské zimy bude zřejmě znamenat konec pro dron Ingenuity

NASA už problém řeší. K vyhodnocení polohy má dron nově využívat data z akcelerometrů v inerciální měřící jednotce. Podle operátorů sice nebudou tak přesná jako z původního zařízení, ke správnému odhadu výchozí polohy by ale údaje měly stačit. Příslušnou úpravu softwaru již operátoři odeslali a brzy nejspíš uvidíme, nakolik byla oprava úspěšná. Pokud se záplata povede nasadit, měl by Ingenuity už brzy absolvovat svůj devětadvacátý let.

Když se řekne Austrálie, máme většinou jasno. Kontinent je to k nepřehlédnutí. Ovšem neobvyklý termín Sahul by nás mást mohl: označuje se jím totiž celá plocha souše, usazené na australské kontinentální desce. Kromě Austrálie  sem lze zařadit ještě Tasmánii, Papuu (Novou Guineu) a pár dalších ostrůvků. Tedy dnes geograficky izolované země, které k sobě ale měly před pár tisíciletími mnohem blíž. Jak to? Během posledního glaciálního maxima, doby ledové, byl dnešní Baasův průliv obyčejnou nížinou, kterou jste mohli projít takříkajíc suchou nohou. Vlastně jste mohli klidně vyrazit po svých rovnou za nosem z Papui přímo do Austrálie! Což bylo pro organizaci migrace prvních lidí zásadní.

Kudy?

Uznávaní badatelé mají jasno v tom, že první skupina přibližně tisícovky osob dorazila na území dnešní Austrálie přibližně před 75 až 50 tisíci lety. Kam ale dál směřovaly jejich kroky a jak probíhala postupná kolonizace, to už tak zřejmé nebylo. Zkuste se vžít do dilemat prvních lidí na novém a velikostí nezměrném kontinentu a popřemýšlejte, zda bude lepší držet se čáry pobřeží, anebo zamířit rovnou do vnitrozemí. Protože přesně takovou sérii úvah a zvažování při mapování pravděpodobných směrů podstoupili i výzkumníci z týmu Coreyho J. A. Bradshawa z jihoaustralské Flindersovy univerzity během své unikátní studie.

V čem byl jejich přístup originální? Třeba už jen v tom, jak dokonale zužitkovali všechny dostupné střípky dávné historie a drobečky užitečných informací, které se podařilo za poslední generace sesbírat akademickým odborníkům nejrůznějších profesí. Etno-lingvisté například sledovali, jak se štěpil a rozvíjel jazyk a dorozumívání lidí, vzdalujících se od míst, v nichž migrace do Austrálie započala. Genetikové mohli na bázi kosterních pozůstatků doložit přibližný vývoj některých rodových linií. Zkoumaly se i nejrůznější artefakty, pocházející z archeologických nalezišť, rozesetých po celé Austrálii, nástěnné malby a dalších formy umění, jež po sobě tito prapůvodní kolonisté zanechali.

Přehledná trasa

Má to pochopitelně háček. Ani tyto fragmenty nevykreslují prostup prvních lidí Austrálií a nedávají jasnou představu o tom, jak dlouho jim například trvalo projít z jednoho konce kontinentu na druhý. Jsou to jen indicie, kterým chybí praktický rozměr. Proto se je do rámce konkrétních souvislostí pokusil zasadit Bradshaw, kterému při tom pomohla počítačová expertka Stefani Crabtreeová z Utažské státní univerzity. 

Pomohli jim komplexní analýzy, které automaticky propočítávaly a propojovaly osídlená místa virtuálními trasami. „Když se totiž ocitnete v neznámé zemi a nemáte s sebou mapu, pohybujete se velmi úsporně a logicky,“ popisuje Crabtreeová. „Šetříte zásoby potravy, nevzdalujete se příliš od vodních zdrojů, snažíte se tábořiště budovat na vyvýšených místech, ze kterých máte přehled o dění v okolí.“

Přírodní ukazatelé

Kromě podkladů od genetiků, archeologů a etno-lingvistů tak do hry vstoupil ještě faktor místní geografie a hydrologie, respektive dostupnosti vodních zdrojů. A také 120 různých modelů populačního růstu. Šlo tedy o opravdu robustní balík dat, který nabízel 125 miliard možných kombinací různých migračních tras. Ty naštěstí neprocházeli přímo badatelé, ale výkonný software univerzitních počítačů. 

Výstupem byl podnětný nahodilý ale přesto statisticky možný model základních cest, které se jevily být z hlediska logiky optimální. Je to vlastně podobný princip, na jakém byste v České kotlině pátrali po místech k založení hradiště: vyberete si místa na strategických pozicích, dobře ubránitelná, s výhodou terénu a přitom slušnou dostupností. 

V australském podání se pak jednalo o příhodné pozice míst k táboření poblíž zdrojů. Někdy se z bodu A dostanete do bodu C nejkratší cestou přes bod B. Pokud to ale obnáší přechod pouště nebo zdolávání strmých skalisek a nejste dosud přesvědčení o správnosti takové trasy, raději to vezmete zacházkou přes klidnější a komfortnější bod D. „Lidé mají tendenci si podvědomě vytvářet takové cesty, které je vedou do vizuálně atraktivních oblastí, bez rizika bloudění anebo s přemrštěným výdejem energie,“ dodává Bradshaw. Nevyberete si vždy tu nejkratší cestu, ale nejsnazší. A jste rádi, když vás na ní „vedou“ nejrůznější typické přírodní útvary, hory a řeky, k nimž se prapůvodní obyvatelé i duchovně upínali.

Superdálnice

Propočty počítače byly zpětně ověřovány údaji z dalších oblastí bádání. Například archeologické stopy vykreslují spíše období kolem 35 tisíc let př. n. l. a etnolingvistické informace spadají do dob ještě mladších. Z optimalizovaných migračních cest, proložených těmito drobečky, tak postupně vykrystalizovalo několik tras, které se badatelé nebáli nazvat prvními superdálnicemi, protože je v průběhu dlouhých staletí opakovaně využily miliony lidí nezávisle na sobě. 

Cesta z papuánského Sorongu nebo území dnešního Port Moresby vedla přes nížiny kolem velkých jezer, kde se dělila na cestu ke Cairns a Darwinu, směřovanou pohořími a pobřežím. V dolních partiích pak přes dnešní Perth či Sydney, až k tasmánského Hobartu. Jak dlouho taková cesta přes celý Sahul mohla trvat? Podle propočtů se zdá pravděpodobné, že lidé prostupovali kontinentem velmi dynamicky a nad očekávání rychle. „Kolonizace“ netrvala déle než 200 generací. Během nich se pochopitelně lidé, mezigeneračně putující z Papui až do Tasmánie, výrazně kulturně odlišili. Společný jim ale zůstal intenzivní (až intimní) vztah k přírodním útvarům, jež je na dlouhé cestě vedly. „Je to vetkáno do jejich historie, do vlastního původu a vyprávění,“ komentuje to Bradshaw. 

TIP: Austrálie je možná osídlená už 120 tisíc let: Budou se přepisovat učebnice?

Počítačové analýzy, doplněné o fragmenty známých informací, tak pomohly zmapovat první kroky nových obyvatel, i když se jejich cesta započala před desítkami tisíc let. Fascinující dobrodružství odstartované tisícovkou prvních odvážlivců postupně vedlo k trvalému aboridžinskému zasídlení, čítajícímu ve výsledku šest a půl milionů osob. 

Kořeny tanku T-55 lze vysledovat až do závěrečné fáze druhé světové války, kdy tvořil páteř obrněných sil Rudé armády střední T-34/85. Ten se mohl pochlubit vysokou pohyblivostí, účinnou výzbrojí i kvalitním pancéřováním, avšak jeho vývojový potenciál už se vyčerpal. Stalinovi generálové pochopili, že konstrukční kanceláře budou muset připravit modernější typ. 

Se 100mm kanonem

Prvním krokem se stal T-44, u něhož dosavadní systém zavěšení podvozku typu Christie nahradily torzní tyče. Další novinka spočívala v uložení pohonné jednotky napříč a Sověti otestovali též výkonnější kanon. Koncepce se ukázala jako životaschopná a posloužila pro další vývoj. Z něj už koncem roku 1945 vzešel Objekt 137, který dostal novou věž a experimentálně i dvojici dálkově ovládaných kulometů. Hlavní výzbroj tvořil 100mm kanon D-10T, jenž výrazně zvýšil palebnou sílu, ale značné rozměry munice zredukovaly počet převážených granátů na dvacet.

Sovětská armáda přijala obrněnec do výzbroje na jaře 1946 a přidělila mu označení T-54. Kanon D-10T zůstal zachován, sekundární výzbroj sestávala ze spřaženého kulometu SGMT ráže 7,62 mm a někdy ji doplňoval i protiletadlový DŠK na stropu věže. Srdcem stroje se stal dvanáctiválcový diesel V-54, práci řidiče usnadnila instalace dvoustupňové redukční převodovky s pěti stupni pro jízdu vpřed a jedním pro couvání. 

Naděje generálů

Sovětské obrněnce měly operovat v nejrůznějších klimatických podmínkách, proto nechyběl pneumatický startér ani záložní elektrický systém. Výkon se přenášel na hnací kolo umístěné vzadu, vpředu se nacházelo kolo napínací. Podvozek sestával na každé straně z pěti pojezdových kol s gumovými obručemi. Na rozdíl od svých předchůdců se T-54 vyznačoval čtyřčlennou osádkou zredukovanou o střelce z kulometu v korbě.

Stanoviště řidiče se nacházelo vlevo vpředu, střelec a velitel seděli ve věži a nabíječ napravo od kanonu. Korba se vyráběla ze svařované válcované oceli. Měla kolmé boky a skloněné čelo s překrývajícími se styčnými plochami pro další zvýšení balistické odolnosti. Sériová výroba byla zahájena roku 1947 v Nižném Tagilu a následujícího roku i v Charkově. Generálové vkládali do novinky značné naděje, avšak produkce se rozbíhala pomalu. Stroj totiž trpěl dětskými nemocemi a až do roku 1950 připadalo 88 % vyrobených obrněnců stále na T-34.

Věž na třetí pokus

Inženýři se pustili do vylepšování, z nichž byla nejzřetelnější nová věž odvozená od těžkého IS-3. Lépe odolávala zásahům a dovolila převážet větší množství munice. Přesto se neosvědčila a teprve v roce 1951 přišli Sověti s třetí a definitivní podobou věže s protaženým půdorysem i vhodněji skloněnými stěnami.

Pokračování: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55 (2)

Výsledný obrněnec se mohl pochlubit účinnou ochranou – čelo věže kryly 203 mm oceli, její boky 115-160 mm. Pancíř na čele korby měl tloušťku 100 mm a její podlaha sestávala z 20mm desek. Při testech se typ osvědčil natolik, že politbyro rozhodlo o zahájení produkce i v třetím závodě v Omsku. Z linek začaly konečně sjíždět požadované počty T-54 a jen za rok 1952 vojáci převzali 1 925 kusů.

Radiační prostředí na Marsu je pro lidi podstatně nebezpečnější než na Zemi. Rudá planeta má jen velmi řídkou atmosféru a nechrání ji prakticky žádné magnetické pole. Na Zemi jsou lidé v rozvinutých zemích vystaveni dávkám ionizujícího záření průměrně 6,2 mSv (milisievertů), zatímco na povrchu Marsu by to bylo průměrně 244,5 mSv. Nejnižší roční dávka, která prokazatelně zvyšuje riziko rakoviny je přitom asi 100 mSv.

Kosmické záření na Marsu pochází z několika zdrojů. Jde především o galaktické záření v podobně vysokoenergetických elektricky nabitých částic, které na Mars proudí ve víceméně stálém množství. Další podstatnou složkou je záření ze slunečního větru, jehož intenzita ale značně kolísá v souvislosti s proměnlivým „slunečním počasím“.

Ochrana před zářením

Dionysios Gakis z amerického institutu Blue Marble Space Institute of Science (BMSIS) a jeho spolupracovníci analyzovali různé typy materiálů, které by mohli astronauté a případní kolonisté na Marsu použít jako ochranu před kosmickým zářením. Ve své studii zahrnuli materiály, které by si lidé mohli dovézt ze Země i materiály pocházející přímo z rudé planety, jejichž využití by podstatně zjednodušilo logistiku misí na Mars.

Proudy elektromagnetického záření v okolí rudé planety (foto: NASA/Goddard/MAVEN/CU Boulder/SVS/Cindy Starr, CC BY-SA 4.0)

Šlo například o hliník, polyetylén, cyklohexan, polymetyl metakrylát, mylar, kevlar, a pak také vodu, uhlíková vlákna, kapalný vodík a simulovaný regolit z povrchu Marsu. Tyto materiály testovali s využitím softwaru GEANT4, který simuluje průchod částic hmotou, s přihlédnutím k podmínkám Marsu.

TIP: Astronauti v ohrožení: Riziko onemocnění rakovinou při cestě na Mars je zřejmě vyšší

Výsledky analýz ukázaly, že jako ochrana před kosmickým zářením nejlépe fungují materiály bohaté na vodík, jako je třeba vodní led. Simulovaný regolit, tedy štěrk z povrchu Marsu, měl střední účinnost a mohl by posloužit pro doplnění ochrany před zářením, zejména v kombinaci s hliníkem.

Během vykopávek v bývalých lázních ve čtvrti Kerameikos, kde ve starověkých Athénách sídlili hrnčíři, archeologové před časem narazili na množství předmětů v lázeňské studni. Mezi nimi pak bylo objeveno asi 30 proklínacích tabulek, které představují velmi cennou sondu do života a myšlení obyvatel starověkých Athén.

Když lidé v antickém Řecku a Římu chtěli získat výhodu nad svými protivníky, nejčastěji v soudních sporech, lásce, sportu či v osobních rozepřích, vytvářeli proklínací tabulky (defixe) s kletbou či kouzlem, v nichž se obraceli na božstva spojená s podsvětím (Pluto, Proserpina či Hermés), případně exotická božstva, především ta egyptská.

Proklínání v Athénách 

Proklínací tabulky z lázeňské studny pocházejí z přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem. Jak čas, tak i místo jsou ale dost netypické. Podobné proklínací tabulky totiž známe z 5. a 4. století př. n. l., většinou z hrobek. Podle archeologů jde o důsledek změn, které zavedl Démétrios z Faléru, když byl v letech 317 až 307 př. n. l. správcem Athén.

Model sarkofágu a figurka vyrobená z olova nalezené na dně studny. (foto: German Archaeological Institute, Jutta Stroszeck, CC BY 4.0)

Démétrios totiž změnil „provoz“ athénské nekropole, nechal ji hlídat a především vehementně bránil tomu, aby se v hrobkách praktikovala magie. Obyvatelé Athén ale prokázali kreativitu v proklínání svých bližních a namísto hrobek začali ke komunikaci s podsvětím využívat místa, jako jsou studny, z nichž se staly „skluzavky“ pro kletby k podsvětním božstvům.

TIP: 2300 let starý džbán z athénské Agory ukrýval dávnou kletbu

Potvrzuje to i vedoucí výzkumu Jutta Stroszeck z Německého archeologického institutu v Athénách: „Objev proklínacích tabulek v lázeňské studni určitě souvisí s tím, že Athéňané viděli ve studních další možnou přístupovou cestu do podsvětí.“ S kolegy obdivuje různorodost tvarů i obsahu proklínacích tabulek. Některé kletby žádají, aby proklínaný nemohl mluvit, hýbat se nebo dokonce myslet. V jednom případě žárlivá sokyně v lásce proklíná vagínu jisté nevěsty.

Hlavním tématem obrazu Giuseppeho Antonia Lomuscia se mělo stát setkání sv. Sabina z Canosy a sv. Benedikta z Nursie. Jenže když bylo plátno v přepočtu za půl milionu korun odhaleno, nemohli si přihlížející nevšimnout, že zobrazuje i místního kněze a ředitele charitativní organizace, která dílo zaplatila. Ani jedna z osobností však ke svému ztvárnění nedala souhlas, a tak se musel obraz z očí veřejnosti zase v tichosti vytratit.

TIP: Znuděný hlídač v ruské galerii „vylepšil“ propiskou obraz za 20 milionů korun

Lomuscio si prý myslel, že postačí, když jednomu z mužů namaluje přes obličej roušku a druhého zčásti zakryje křížem. Údajně chtěl jednoduše zachytit vůdčí persony komunity – a nyní mu nezbývá než svůj výtvor upravit.

Příběh brněnské secesní vily Löw-Beer je spjat se jménem stejnojmenné židovské průmyslnické rodiny, která získala významné postavení v rakousko-uherské ekonomice 19. století a velkou roli hrála i po vzniku samostatné republiky. V nedávné době prošla rekonstrukcí a nyní je přístupná návštěvníkům. Jaké osudy pamatuje?

Fuhrmannova vila

Novodobá urbanizace dnes velice atraktivní brněnské lokality Černá Pole začala někdy v poslední třetině 19. století. Tehdy se v blízkosti současného Lužáneckého parku nacházely rozsáhlé vinice a zahrady. Dvě z parcel v oblasti ulice Sadové neboli Parkstrasse, jak se v 19. století nazývala dnešní ulice Drobného, vlastnil v letech 1854 až 1888 majitel cihelny Antonín Rüdiger Dreyks. Po jeho smrti byly dědicům na obtíž, a tak je prodali.

Parcely se po čase staly majetkem jiného továrníka – Moritze Fuhrmanna. Ten si tu v letech 1903 až 1904 nechal postavit secesní rodinnou vilu, v níž se nacházely čtyři byty se čtrnácti pokoji, sedmi kabinety, třemi kuchyněmi, dvěma koupelnami a šesti záchody. Je zajímavé, že tak obrovská budova není podsklepená! Důvod? Vysoká hladina spodních vod v nedalekých Lužánkách. Jméno projektanta dlouho nebylo známo, nicméně poslední dobou se objevují názory, že by jím mohl být vídeňský architekt Alexander von Neumann. Továrník Fuhrmann si domu příliš neužil, zemřel už v roce 1910. Jeho synové ji pak v srpnu 1913 za 290 tisíc korun prodali továrníku Alfredu Löw-Beerovi, jehož jméno vila dnes nese. 

Nový majitel 

Alfred Löw-Beer (1872–1939) nebyl jen tak někdo. Do Brna se přestěhoval ze Svitávky spolu s manželkou Mariannou a třemi dětmi Hansem, Gretou a Maxem. Byl „nechutně bohatý“, řečeno dnešním slovníkem. Jak jinak by mohl své dceři Gretě věnovat horní část své zahrady a k tomu i neomezený rozpočet na stavbu proslulé vily Tugendhat? Löw-Beerovy továrny prosperovaly, rodina patřila k brněnské smetánce. Žila na vysoké kulturní i společenské úrovni. 

Ve třicátých letech už secese není „in“, a tak ve vile dochází k výrazným změnám a modernizaci interiéru. Úpravy navrhl vídeňský architekt a rodinný přítel Rudolf Baumfeld. Unikátní světlé secesní obložení a zábradlí v centrální hale bylo překryto tmavých dřevem bez jakýchkoli ozdob. Na to se při nedávné rekonstrukci přišlo úplnou náhodou… Část tmavého obložení při práci nešťastně odpadla a památkářům se ukázala původní nádhera. Dnes mají návštěvníci vily možnost srovnání secese i moderní úpravy z třicátých let. 

Tragický 15. březen 1939

Poklidný život rodiny končí ve druhé polovině třicátých let, kdy dochází k perzekuci židovských rodin. Löw-Beerovi si nebezpečí nacismu moc dobře uvědomují, a tak se většina z rozvětvené rodiny, včetně Grety a Fritze Tugendhatových, rozhodne emigrovat do Velké Británie. Jejich majetek je však obrovský. Alfred Löw-Beer tedy prozatím zůstává v Brně, řeší finanční záležitosti a snaží se zachránit, co se dá. Jenže ho sledují…

Prakticky ještě před příchodem německých okupantů a vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava, v brzkých ranních hodinách 15. března 1939 je zatčen. Ještě téhož dne vpodvečer ho propustí. Druhý den se scénář opakuje. Opět je ráno zatčen, dovezen na Policejní ředitelství v Brně a večer propuštěn. Důvody nejsou známy. Kdo pomohl Alfredovi z vězení? Vykoupil se?

Dramatický konec

Pro Alfreda Löw-Beera jsou tyto události jasným signálem. Už nesmí na nic čekat. Narychlo prchá do Prahy, aby si zde sehnal pas na jméno Friedrich Schweigler. Pod touto identitou se snaží dostat ze země. Jenže… za pár dní je na železniční trati v blízkosti Stříbra, tedy na samých hranicích Protektorátu na kolejích nalezena jeho mrtvola! Stal se obětí vraha nebo zemřel nešťastnou náhodou? Jaké drama se odehrálo v posledních hodinách před jeho smrtí? To se dodnes nepodařilo spolehlivě objasnit.

TIP: Vila Tugendhat: Funkcionalistická perla z brněnských Černých Polí

Rodina v Británii neměla tušení, co se s Alfredem stalo. Najala si proto agenta britské tajné služby Paula Dukese a od něj se dozvěděla, že Alfred zemřel. Dukes  na základě svého vyšetřování v roce 1940 napsal špionážní román An Epic of a Gestapo. Mezitím továrníka pod falešnou identitou Friedrich Schweigler pochovali na hřbitově ve Stříbře. Až po válce jej pozůstalí exhumovali a pod pravým jménem uložili do rodinného hrobu na Židovském hřbitově v Brně. 

Další osudy vily

Vilu po Alfrédově útěku okamžitě zabavilo gestapo. Po dobu války ji okupovalo pro své potřeby. Veškerý nábytek Němci ukradli nebo zničili. Proto se nedochovalo nic z původního vybavení vily. Bohužel se nedochovaly ani autentické fotografie. Po válce byla vila znárodněna a v letech 1962 až 2012 tu sídlil Domov mládeže. Naštěstí! Za totality nebyly peníze skoro ani na údržbu, natož na nějaké stavební zásahy či rozsáhlejší změny. Proto dům zůstal v původním stavu. Proto mohl být rekonstruován do dnešní krásy…

V březnu 1909 vyrazila z New Yorku do africké Mombasy, která tehdy byla součástí Britské východní Afriky a dnes je druhým největším městem Keni, pozoruhodná výprava. Takzvaná Smithsonova-Rooseveltova africká expedice měla za cíl nasbírat vzorky pro Národní muzeum přírodní historie spravované Smithsonovým institutem. Výprava vedená Theodorem Rooseveltem, kterého jen pár dní před startem výpravy vystřídal v křesle amerického prezidenta William Howard Taft, měla zásadní vliv na koncepci afrických národních parků, jak je známe dnes.

Vědecká expedice před sto lety

Smithsonova-Rooseveltova africká expedice asi sotva odpovídala tomu, co si dnes představujeme pod pojmem vědecká výprava. Kromě všestranné lovecké výzbroje, pochopitelně včetně velkého množství palných zbraní a nábojů do nich, s sebou Roosevelt a spol. vezli několik tun soli určené jako konzervační prostředek na kůže ulovených zvířat. Ani v tomto obrovském množství nepřišel bílý nerost nazmar. Vůdce výpravy a jeho společníci, mezi nimiž byl například stopař R. J. Cunninghame nebo známý britský lovec a objevitel Frederick Courteney Selous, během deseti měsíců zastřelili nebo chytili do pastí více než 11 000 kusů zvířat.

Podle záznamů výpravy toto číslo zahrnovalo asi čtyři tisíce ptáků, dva tisíce plazů a obojživelníků, pět stovek ryb a zhruba pět tisíc savců. Pokud by se k tomu započítali mořští a sladkovodní korýši, brouci a další bezobratlí společně s dovezenými rostlinami, vyšplhal by se počet vzorků na ohromujících 23 tisíc kusů.

Jen pro vědecké účely

Jenom katalogizace materiálu, který expedice přivezla, zabrala osm let a mnohá z ulovených zvířat v podobě vycpaných exponátů jsou dodnes součástí Národního muzea ve Washingtonu. Zvířata, která výprava přivezla ve více kusech, byla v mnoha případech předána dalším muzeím.

Ochráncům přírody nad výčtem ulovených tvorů, mezi nimiž bylo i množství exemplářů dnes kriticky ohrožených druhů, pravděpodobně vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Ti, kdo mají potřebu se v dnešních zcela změněných podmínkách výpravy zastávat, však uvádějí, že například slavný lovec skotského původu Walter Dalrymple Maitland Bell, známý jako Karamojo Bell, ulovil více než 1 000 slonů. Ve srovnání s tím působí 11 zastřelených slonů Smithsonovy-Rooseveltovy africké expedice skutečně skromně. A přestože lovecká vášeň byla pro účastníky expedice nesporně důležitým prvkem, nedá se popřít, že jimi ulovená a polapená zvířata skutečně posloužila především k vědeckým účelům.

Vzor z liduprosté Ameriky

Klíčová účast dřívějšího amerického prezidenta dodala expedici patřičného lesku a její působení si vysloužilo soustředěnou pozornost sdělovacích prostředků. Na základě zkušeností a vyprávění členů výpravy vznikl v západním světě obraz „nedotčené Afriky“ – nekonečné savany, kde se volně prohánějí nesčetná stáda, poslední místo na světě, kde život probíhá podle prastarých vzorů bez zásahu člověka. Sám Roosevelt, známý jako ochránce přírody, se vyjádřil, že toto nezměrné bohatství je bezpodmínečně nutné zachovat. Jeho představy o způsobu ochrany byly poměrně jasné – skutečná nebo virtuální hranice, na jejíž jedné straně je divočina a na straně druhé lidé a jejich hospodářství. V Americe už tehdy několik takových parků fungovalo.

Americko-britská skladba expedice měla zásadní dopad na pozdější vznik afrických národních parků coby oblastí, kde má život divokých zvířat probíhat bez přítomnosti člověka. Tato koncepce byla na začátku 20. století relativní novinkou a Američané s Brity byli jejími pionýry. Ačkoli totiž první národní park na světe vyhlásili mongolští vládci už v roce 1783 (Národní park Bogd úl), hned za ním, i když se stoletým odstupem, následoval roku 1872 americký Yellowstone a mezi deseti nejstaršími národními parky světa figurují ještě tři další, které leží na americké půdě. Ze zbylých pěti náležejících do nejstarší desítky patří tři Kanadě, jeden Austrálii a jeden Novému Zélandu – tedy zemí spadajících do sféry britského vlivu.

Největší africká pohroma

Co ovšem funguje v obrovských odlehlých prostorách Ameriky, Kanady či Austrálie, kde je hustota obydlení nulová nebo minimální, nemusí být stejně dobré pro Afriku, kde vedle sebe už stovky a tisíce let před příchodem bílého muže žili lidé a jejich hospodářská zvířata vedle divokých tvorů. Obraz Afriky, jaký viděl v letech 1909 a 1910 Roosevelt a jeho společníci, a jaký byl jejich prostřednictvím šířen dál, totiž vůbec neodpovídal „typické Africe“. Poukazuje na to anglický žurnalista Fred Pearce, který ekologickým tématům a jejich popularizaci zasvětil podstatnou část svého života.

Klíčem k správné interpretaci obrazu východní Afriky, kterou výprava projížděla, je pohled zpět do roku 1887. Tehdy u Afrického rohu (Somálský poloostrov) přistála nepočetná italská výzkumná výprava, která s sebou mimo jiné vezla hospodářská zvířata z Asie. Některá z nich byla nakažena dobytčím morem, jenž se velmi rychle rozšířil ve východní části Afriky a postupoval na jih. Britská koloniální správa v jižní Africe se pokusila zastavit nemoc více než 1 500 km dlouhým plotem z ostnatého drátu a odstřelováním nemocných kusů, ale vše bylo marné. Dobytčí mor se stal největší přírodní pohromou, která Afriku v moderní době postihla.

Pokřivený obraz

Jen jižně od řeky Zambezi (tedy například bez započítání oblastí dnešní Keni a Tanzanie) podlehlo moru více než pět milionů kusů hovězího dobytka společně s obrovským množstvím domácích ovcí a koz. Vůči smrtícímu viru nebyly imunní ani populace divokých buvolů, žiraf, antilop a pakoňů. Pro tradiční pastevecké kultury to byla rána, z níž se některé národy dodnes početně nevzpamatovaly. Odhaduje se, že v důsledku moru sekundárně zemřela smrtí hladem například třetina obyvatel Etiopie a dvě třetiny všech tanzanských Masajů. Podobně trpěly i jiné africké národy. Jeden z masajských pamětníků později uvedl, že mrtvol leželo na zemi „takové množství, že supi zapomněli létat“.

Místa, která byla stovky let před morovou pohromou pastvinami domácího dobytka i divokých zvířat, osiřela a zarostla. Tento stav nahrál rozšíření mouchy tse-tse – nositele spavé nemoci, která je v Africe dodnes obávanou smrtící chorobou. Tse-tse totiž potřebuje bujnou vegetaci, na níž mouchy kladou vajíčka. Dokud milionová stáda domácího dobytka rostliny spásala, bylo rozšíření tohoto hmyzu a spavé nemoci drženo na uzdě. Uvolněný zarostlý prostor ale rychlému rozšíření tse-tse nahrál a lidé i s jejich zvířaty se zamořeným místům začali vyhýbat. Kruh příčin a následků se uzavřel a právě za tohoto stavu dorazila do Afriky Rooseveltova kohorta a nadchla se pro „nekonečné divoké pláně, kde ruka člověka dosud nepanuje“. Vznikl mýtus o nedotčené Africe.

Logika nepřekročitelné hranice

V následujících desítkách let bylo v Africe vyhlášeno množství národních parků, které měly tuto „panenskou přírodu“ zachovat. Ochrana přírody byla vyhlášena nad Serengeti a Masai Marou, Tsavem, Selousovou rezervací, Okavangem a mnoha dalšími místy. V drtivé většině případů šlo o místa, kde dobytčí mor vymazal nedávnou přítomnost lidské populace.

Přístup západních ekologů k národním parkům charakterizuje výrok legendárního německého biologa Bernarda Grzimka, který bojoval za zachování NP Serengeti: „Aby byl efektní, musí národní park zůstat oblastí prvotní divočiny. Žádní lidé, včetně domorodého obyvatelstva, by neměli žít uvnitř jeho hranic. Serengeti nemůže uživit zároveň divoká zvířata a dobytek chovaný domorodci.“

Život vedle sebe

Na základě představy o jediné správné možnosti totálního oddělení dnes funguje většina afrických parků a rezervací. Jejich ohraničení a snaha uchovat je nedotčené přitom vychází z neznalosti historie a mýtu, který byl na začátku 20. století vzdálen od skutečnosti stejně jako Evropa od doby bronzové. Při pohledu na historickou skutečnost přitom může být málokomu divné, že Afričané hranice parků nerespektují. Vždyť je to země jejich předků, na které jejich otcové a otcové jejich otců po staletí hospodařili.

TIP: Naděje pro velké kočky: Za 100 let klesla populace zvířat v Africe o 90 %

Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že za posledních sto let se obraz Afriky dramaticky proměnil. Populace roste a nároky na využití půdy jsou ze strany Afričanů stále větší. Navíc je dnes africká příroda ve stavu, kdy je potřeba některé zvířecí druhy skutečně hlídat jako korunního svědka v mafiánském procesu. Pokud ale má africká příroda přežít, je potřeba uvědomit si, že lidé a divoká příroda zde už dávno před koloniálním obdobím dokázali koexistovat. Budoucí ochrana africké divočiny by tedy měla daleko více stavět nikoli na oddělení ale na soužití divokých zvířat a lidí.

Ceny zlata, stříbra a drahokamů si byl Karel IV. dobře vědom. Vnímal ji už od malička, a zvláště pak na francouzském dvoře. Povědomí o jejich hodnotě podporovaly též středověké texty.

V bibli se zlato a drahokamy objevují na mnoha místech a příznačně se jimi popisuje Hospodinův trůn, boží zahrada nebo nebeský Jeruzalém: „(…) hradby jsou z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel.“

Také ve vlastním životopisu Karel IV. říká, že: „(…) perla jest drahokam úplně čistý, jasné barvy a beze vší poskvrny, a proto v tomto podobenství může k ní býti jistě právem v obrazném smyslu přirovnán zákon boží.“

Do vyšších sfér 

V Karlově době byla dobře známa symbolika zlata a drahokamů, jak ji vysvětloval například papež Řehoř Veliký. Panovník se mohl seznámit také s úvahami opata Sugera (1080–1151) z kláštera Saint-Denis, který snoubení zlata a duchovních hodnot vystihl slovy: „Mám rád krásu božího domu. Mnohobarevný lesk drahokamů mě odvádí od vnějších starostí a přenáší mě z hmotného světa do nehmotného, k upřímnému rozjímání o bohatství svatých ctností a je mi, jako bych dlel kdesi mimo tento svět, na místě, odkud bych se mohl s pomocí boží povznesením přenést vzhůru do vyšších sfér (…) myslím, že se vnější nádhera posvátných nádob nehodí k ničemu víc než právě ke svaté oběti.“  

Třeba velkého cisterciáka Bernarda z Clairvaux takové okázalosti „vytáčely“ a ve svém traktátu se ptal, nač je v chrámu zlato, nákladné ozdoby a „podivné malby“. Ale Karla IV. působivost a symbolický rozměr těchto věcí fascinovaly, jejich třpyt se pojil s magickou posvátností i reprezentativností, lesk zlata byl leskem Boha. Poznal „ostatky, koruny a skvosty“ připomínající dávné panovníky v pokladnici Saint-Denis, viděl Svatou kapli v Paříži obdařenou nádherou (a později i tu římskou), uchovávající ty nejvzácnější relikvie, ale též velkou antickou kamej oslavující Germanika.

Na francouzském dvoře pochopil význam dynastického pokladu. Sám pak budoval prostory takové nadpozemské krásy a svaté ostatky uctíval ve výjimečných předmětech z těch nejdražších materiálů. Tak Beneš Krabice k roku 1354 (nikoli naposled) ve své kronice píše, že když král získal řadu relikvií, ozdobil je „zlatem, stříbrem a drahými kameny“. 

Torzo mimořádné produkce

Karel IV. jako vášnivý sběratel ostatků věřil, že skrze ně přichází požehnání a jistota věčné spásy – se Spasitelovými ostatky nejvyšší. A stejně tak mu bylo zřejmé, že Kristovi náměstci nemají dřevěné koruny. Posvátnou symboliku českého klenotu zmiňuje samotný korunovační řád: „Požehnej a posvěť tuto korunu. Jako je sama ozdobena rozmanitými vzácnými kameny, tak ať je tvůj služebník, její nositel, naplněn, z tvé štědré milosti, mnohonásobným darem vzácných ctností.“ Trn, který koruna obsahovala, spojoval korunovaného panovníka s Kristem jako králem králů. 

Karel IV. neshromažďoval jen relikvie, jeho sbírka vynikala rozsahem rozmanitostí shromažďovaných předmětů. Svou univerzálností měla reprezentovat císaře, který se považoval za majitele dědictví antických vládců. Její součástí byly i drahé a historicky cenné kameny, z nichž mnohé našly uplatnění ve zlatnických dílech, která objednal. Zlatnické výrobky představovaly ve středověku nejhojnější umělecké zakázky. Jejich rozsah i samotné zpracování zlata a drahokamů byly v Karlově době zcela mimořádné. Praha se v nich mohla měřit například s Paříží či italskými městy.

TIP: Symboly moci a prestiže: Nejkrásnější koruny Evropy

Dodnes se z bohaté produkce zhotovené pro Karla IV. dochovalo několik desítek více či méně izolovaných zlatnických prací. Tvoří je zejména tři hlavní skupiny, a to korunovační klenoty, jež jsou součástí pokladu katedrály sv. Víta, dále relikviáře a předměty, které panovník věnoval především chrámové klenotnici v Praze, a věci z karlštejnského pokladu. Vedle toho se ve sbírkách po celém světě nalézají jednotlivé artefakty spojované s císařem.

V dnešní době vede celá řada lidských aktivit k uvolňování emisí uhlíku do atmosféry. V důsledku toho roste množství oxidu uhličitého, který funguje jako skleníkový plyn a přispívá k ohřívání našeho světa. Podle amerického Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) dosáhla letos v květnu hladina oxidu uhličitého úrovně, která tu nebyla minimálně 4 miliony let.

Květen je obvykle měsícem, kdy hladina oxidu uhličitého v atmosféře dosahuje nejvyšších hodnot za celý rok. V květnu 2022 odborníci zjistili, že množství oxidu uhličitého překročilo úroveň 420 ppm (parts per milion, česky „částic na 1 milion“). V květnu 2021 to bylo 419 ppm, v květnu 2020 se hladina oxidu uhličitého pohybovala na 417 ppm.

Oxid uhličitý na úrovni z dávných dob

Tato měření pocházejí z americké observatoře na havajské vyhaslé sopce Mauna Loa, kde probíhají již dlouhé desítky let. Observatoř se nachází v nadmořské výšce 3 397 metrů, což vědcům dovoluje měřit oxid uhličitý bez obav z většího vlivu místních zdrojů emisí uhlíku.

Graf s průměrnou měsíční hodnotu oxidu uhličitého naměřenou na observatoři Mauna Loa na Havaji. Jde o nejdelší záznam přímých měření CO2 v atmosféře. (foto: NOAA, Kalifornská universita v San Diegu (Scripps Institute of Oceanography, CC BY 4.0)

Od rozšíření zemědělství před zhruba šesti tisíci lety se množství oxidu uhličitého v atmosféře pohybovalo kolem hodnoty 280 ppm. Zhruba počátkem 20. století se hladina tohoto skleníkového plynu začala zvedat. Dnes podle NOAA dosahuje hodnot, které Země naposledy zažila zřejmě před déle než 4 miliony let, ve spodním pliocénu. Hladina oceánů přitom tehdy byla o 5 až 25 metrů výš než dnes a dnešní oblast arktické tundry pokrývaly velké lesy. 

TIP: Oxid uhličitý nám leze na mozek: Vyšší hladina CO2 může zpomalovat myšlení

Podle geochemika Ralpha Keelinga, který vede program Scripps na Mauna Loa, sice využívání fosilních paliv již podle všeho nezrychluje, stále ale míříme vysokou rychlostí směrem ke globální katastrofě. Pesimismus a rozpaky ale neskrývají ani další odborníci. „Oxid uhličitý je teď v atmosféře v takovém množství, jaké náš druh nikdy nezažil,“ upozorňuje například Pieter Tans ze výzkumného střediska Global Monitoring Laboratory. „Víme o tom půl století a nedokázali jsme s tím udělat nic smysluplného,“ dodává tento respektovaný odborník.