Ve frázi „křtím tě ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“ zaměnil otec Andrés Arango první osobu jednotného čísla za množné, a podle duchovních ve státě Arizona je proto jeho počínání neplatné. Katolíci totiž věří, že začlenění do církve je pouze v moci Ježíše Krista, a nikoliv širší náboženské komunity.

TIP: Sadomaso v kostele: Kvůli sexuálním hrátkám museli v Louisianě spálit oltář

Kněz působil od roku 2013 ve Phoenixu, předtím sloužil Bohu v Kalifornii a Brazílii. Je tedy možné, že špatně pokřtil tisíce lidí, kteří teď budou muset obřad absolvovat znovu. Arango se po odhalení svého neúmyslného pochybení omluvil a na funkci rezignoval. 

Když Frederic Thompson a Elmer Dundy v roce 1901 postavili atrakci „Výlet na Měsíc“ při příležitosti výstavy ve městě Buffalo, ve státě New York, byl to okamžitý úspěch. Ústředním bodem atrakce byla vzducholoď jménem Luna, poháněná mávajícími křídly. V roce 1902 přestěhovali Thompson a Dundy atrakci na Coney Island v New Yorku do parku Steeplechase, kde si pronajali pozemek a postavili Luna Park. K jeho stavbě bylo použito 1 000 věžiček, čtvrt milionu světel a 700 000 dolarů.

TIP: Americký Coney Island: Zašlá sláva na ostrově zábavy

V den slavnostního otevření parku přišlo 60 000 lidí; každý zaplatil 10 centů za vstup, za atrakce se platilo zvlášť. Už v roce 1908 byl ale Luna Park zastíněn zábavním parkem Dreamland, který měl světel celý milion. Dundy zemřel v roce 1907 a Thompson zbankrotoval. Luna Park existoval i nadále a mnoho jeho budoucích vlastníků se snažilo využít jeho celý potenciál. V roce 1944 však shořel při požáru. Název areálu se však stal synonymem pro zábavní centrum a slovo Lunapark pojmem, který se v souvislosti s parky mechanických atrakcí užívá dodnes.

Ať se nám to líbí nebo ne, vesmír není úplně prázdný. I když se naše sondy a kosmické lodi nepohybují přímo v zóně orbitálního odpadu, i tak jsou ohroženy srážkou s kosmickým prachem i většími útvary. Ve čtvrtek NASA oznámila, že jeden ze segmentů primárního zrcadla nového vesmírného teleskopu Jamese Webba byl zasažen mikrometeoroidem.

Na první pohled to vypadá jako velká nepříjemnost, po rychlém zhodnocení to ale zřejmě nebude tak zlé. Vše nasvědčuje tomu, že dalekohled stále pracuje na úrovni, která překračuje původní požadavky mise. V datech je sice znát nepatrný pozůstatek této srážky ale to je vše. Budoucí objevy podle operátorů mise nejsou ohroženy.

Srážka s prachem

V tomto případě šlo o částici kosmického prachu, která byla menší než zrnko písku. Podle NASA se podobným srážkám nedá zabránit prakticky při žádném kosmickém letu. „Šlo o větší srážku, než jaké odborníci NASA dříve modelovali a předčila i vše, co tým dalekohledu Jamese Webba testoval na Zemi,“ uvádí v prohlášení NASA.

TIP: Robotickou ruku na Mezinárodní vesmírné stanici zasáhl kosmický odpad

„Jestliže jsou segmenty zrcadla teleskopu Jamese Webba vystavena kosmickému prostoru,“ říká Lee Feinberg z Goddardova kosmického střediska NASA, „museli jsme očekávat občasné zásahy zrcadla meteoroidy. Je nevyhnutelné, že budou postupně snižovat výkon dalekohledu.“

Podle Feinberga s kolegy zaznamenali již čtyři zásahy mikrometeoriody, které odpovídaly jejich odhadům. Podle něj přitom nejde o projev nějakého roje mikrometeoroidů, ale o čistě náhodnou událost, k jakým ve vesmíru prostě občas dochází. Pokud by byl dalekohled ohrožen známým rojem mikrometeoroidů, mohou jeho operátoři nastavit dalekohled tak, aby bylo možné škody minimalizovat.

Amatérští archeologové v Norsku měli pořádnou porci štěstí. Nejprve jeden z nich loni na farmě na západním pobřeží této severské země nalezl zvláštní kus železa, který sám o sobě zřejmě neměl žádný patrný účel. Letos na jaře další amatérský archeolog nalezl další kousek skládačky.

Ukázalo se, že jde o výjimečný, velmi cenný, velký a bohatě zdobený vikingský meč. Vše nasvědčuje tomu, že se po zhruba 1 200 letech k sobě dostaly kusy téhož meče, který byl z nějakého důvod rozpolcen. „Je to zřejmě D-meč“, uvádí archeoložka Ann Zanette Glørstadová z Univerzity v Oslo, „tedy jeden z nejtěžších a nejvíce zdobených typů mečů, jaké známe z éry vikingů.“

Meč z dovozu

Ačkoliv by mnozí zřejmě očekávali, že takový meč byl ukován někde v Norsku, poblíž místa nálezu, v tomto případě to nejspíš neplatí. Zpracování meče napovídá, že zřejmě pochází z velké dálky. „Původně mohl být vyroben v Anglii nebo v království Franků,“ odhaduje Glørstadová.

TIP: Moře u pobřeží Izraele vydalo skvěle zachovalý 900 let starý křižácký meč

Podobné meče se nacházejí po celém území Evropy. Asi nejpodobnější byl nalezen v hrobce z 9. století našeho letopočtu na skotském ostrově Eigg. Podle Glørstadové je jasné, že: „Náš objev zaujme odborníky z dalších částí Evropy.“ Nalezený meč je momentálně v péči restaurátorů Norského archeologického muzea, kde by měl být časem vystaven.

Od antiky až po dystopický svět terminátorů a Skynetu lidstvo fascinují a zároveň i děsí roboti podobní člověku. Teď jsme takovým androidům zase o něco blíž, díky výzkumu japonských odborníků z Tokijské univerzity.

Tkáňový inženýr Shoji Takeuchi a jeho spolupracovníci vyvinuli nový typ kůže pro roboty, kterou tvoří živé lidské kožní buňky. Na první pohled nezdravě vypadající materiál má ve skutečnosti řadu předností – podobně jako lidská kůže je odolný vůči vodě, má podobnou texturu a dokonce je schopný se samovolně hojit.

Robot v kůži člověka

„Myslím si, že živá lidská kůže představuje vrcholné řešení problému, jak dát robotům vzhled a dotyk živých bytostí,“ říká Takeuchi. „Jde totiž o přesně stejný materiál, jaký pokrývá těla lidí i dalších živočichů.“ S kolegy vytvořili prototyp robotické konstrukce s lidskou kůží v podobě fungujícího robotického prstu se třemi klouby.

Robotický prst s živou lidskou kůží, umístěný v živném médiu (foto: Shoji Takeuchi, CC BY-SA 3.0)

Místo implantování a sešívání kůže se japonští vědci vydali jinou cestou – robotickou strukturu ponořili do roztoku kolagenu a dermálních fibroblastů – buněk, které produkují proteiny tvořící strukturální matrici naší kůže. Poté pokryli tuto základní vrstvu epidermálními buňkami (keratinocyty), hlavní složkou naší nejzevnější vrstvy kůže. Bez této vrstvy by materiál postrádal přirozenou voděodpudivost. Výsledný materiál, i přes svůj poněkud nevábný vzhled, se chová podobně jako lidská kůže, je ale zatím mnohem slabší a méně odolný. Tento nedostatek hodlají badatelé vyřešit vyšší koncentrací kolagenu v roztoku.

TIP: Robot s citlivou elektronickou kůží disponuje hmatem a umí i obejmout

Nový typ kůže představuje významný pokrok, cesta k jejímu praktickému využití je ale ještě dlouhá. Nevydrží totiž dlouho bez živného média. Stejně jako skutečná lidská kůže vyžaduje nepřetržitý přísun potřebných živin a také vody – vypěstované kůži zatím scházejí příslušné systémy pro rozvod krve a tvorbu potu a v prostředí bez vyživujícího roztoku rychle vysychá.

Oslnivý lesk luxusních paláců, blyštivé šperky, vyumělkované róby, mondénní účesy. Šlechta už neví, jak by své bohatství dala lépe na odiv. A chudé matky netuší, kde vzít skývu chleba, aby nakrmily děti. Nůžky mezi hýřivou francouzskou šlechtou a zoufalstvím a vztekem poddaných se stále více rozevírají. Je jen otázkou času, kdy scvaknou a poteče krev. Symbolem rozmařilosti se v době vlády Ludvíka XVI. stal jeden výjimečný klenot, za jiných okolností symbol krásy a šperkařského umu. Diamanty obtěžkaný náhrdelník vyvolal aféru, jejíž důsledky byly vskutku kolosální. V rukou intrikánů totiž přispěl k rozpoutání francouzské revoluce.

Králova metresa

Původně to měl být mimořádný dárek pro mimořádnou ženu. Psal se rok 1772. Král Ludvík XV. byl zcela okouzlen svou milenkou madame du Barry a zahrnoval ji přízní. Nejspíš zamýšlel svou lásku vyvážit zlatem a diamanty. U vyhlášené dvojice klenotníků Charlese-Augusta Boehmera a Paula Bassenge si objednal náhrdelník, který měl svou mimořádností a cenou předčít veškerou konkurenci. 

Oba muži strávili sháněním vzácných kamenů a výrobou šperku rovné čtyři roky. Jenže když byli hotoví, situace na královském dvoře se dost změnila. Ludvík XV. mezitím zemřel a jeho slavná metresa, která se o něj až do posledních chvil vzorně starala, byla vypuzena do ústraní svého zámku v Louveciennes, který zavčasu dostala od svého královského milence darem.

Co s ním?

Proč Boehmer s Bassengem pracovali na šperku tak dlouhou dobu, i když dobře věděli, že jeho objednavatel a plátce už není mezi živými? Doufali, že se najde jiný kupec, který jim vložené náklady za diamanty a zlato i jejich práci v plném rozsahu vrátí. Tím kupcem měla být královna Marie Antoinetta. Provázela ji pověst rozmařilé a rozhazovačné ženy, která si v tomto směru se slavnou metresou Ludvíka XV. rozhodně nezadala. Jenže v tom se šeredně spletli. 

Francouzské královně by možná nebylo proti mysli ozdobit se pompézní nádherou, rozhodně však nehodlala nosit šperk, který byl původně určený kurtizáně. Co teď? Komu prodat a přitom neprodělat? A tady přichází ke slovu třetí žena, které by vlastnictví šperku s takovým cejchem z minulosti rozhodně nevadilo. Neměla v plánu se jím zdobit, chtěla na něm zbohatnout. Ale jak se k němu dostat? Vymyslela geniální plán hodný intrikánské špičky. 

Úplatek

U francouzského dvora působil jistý kardinál Louis de Rohan, štrasburský biskup a také ambiciózní muž. Jenže jeho kolosální schopnosti, jak se domníval, nebyly řádně doceněny. Kým? Především královnou. Rozšiřoval o ní nejrůznější pomluvy, které k ní jiní klevetníci s chutí donesli. Marie Antoinetta jej nemohla vystát, což bylo v Rohanově společenském i mocenském růstu u dvora zásadní překážkou.  

Podařilo se mu však získat si sympatie údajné královniny důvěrnice, jisté Jeanne de la Motte. Ta mu prozradila, že královna ve skutečnosti tajně touží po onom vzácném šperku. Nemůže si jej však dovolit zakoupit, ani společensky, ani finančně. A tady Rohan, řádně naveden, ucítil svoji příležitost. Vyměnil si s královnou ohledně náhrdelníku několik dopisů. Dokonce si s ní přes Jeanne domluvil tajnou schůzku ve versaillských zahradách. Vůbec mu nebylo divné, že panovnice při ní byla schovaná za hustým závojem. Nikdo nepovolaný ji přece nesměl poznat. Tehdy obdržel příslib, že jeho služba bude štědře odměněna. Že má ve skutečnosti před sebou najatou herečku, nadto prostitutku, ho ani ve snu nenapadlo. 

Žádná odezva 

S pověřením ke koupi náhrdelníku, které mu královna měla poslat po Jeanne de la Motte, pak zašel za potěšeným klenotníkem. Dohoda byla jasná. Šperk v ceně 1 600 tisíc livrů převezme Rohan 1. února 1785. Uhrazen bude ve čtyřech splátkách, z nichž první obdrží klenotník 1. srpna. Tato smlouva byla podepsána i samotnou královnou. Náhrdelník pak kardinál předal muži, o kterém se domníval, že je královniným komorníkem.

Rohan mohl být spokojen. Až do této chvíle šlo všechno jako po másle. Teď stačilo jen počkat, kdy jej povolají mezi královy ministry. Čekal, čekal, ale stále se nic nedělo. Dokonce ani náhrdelník si na sebe královna nikdy na veřejnosti nevzala. A 1. srpna požadovanou splátku za šperk nikdo neuhradil. Klenotník ji začal vymáhat tam, odkud přišla objednávka – u královského páru. Ukázalo se ale, a svědkové to mohli potvrdit, že královna náhrdelník nemá a nikdy jej nevlastnila. Pozornost se tedy obrátila směrem k Rohanovi. 

V polovině srpna roku 1885 byl Louis de Rohan povolán před krále. Nikoliv kvůli povýšení, ale pro podání vysvětlení. Obhajoval se tím, že ho o zařízení koupě šperku požádala sama královna. Dokonce se oháněl dopisem, který mu za tím účelem zaslala i s podpisem „Marie Antoinetta de France“. Šlo ovšem o zřejmý padělek. Ať se kardinál sebepřesvědčivěji dušoval, že naletěl podvodníkům, nevěřili mu. Pro padělání královnina podpisu skončil v Bastille. 

Podvodnice

Inkriminovaný náhrdelník se v té době už dávno nenacházel v Paříži. Dokonce ani ve Francii. A za vším stála výše zmíněná intrikánka Jeanne de la Motte. Pochybná šlechtična se vydávala za osobu blízkou královně a šlo jí to tak dobře, že i Rohan naletěl. I když jí v královnině společnosti nikdy neviděl, uvěřil, že jsou tajné přítelkyně. Právě ona obstarala falešné dopisy od královny. Ona společně se svým neméně intrikánským manželem najala „herečku“, která měla Rohanovi předvést panovnici v celé kráse, i když skrytou za závojem. 

Jakmile cenný šperk skončil v rukou Jeanne de la Motte, okamžitě ho sbalila a odjela s ním a s manželem do Londýna. Z jeho krásy se ovšem těšit nehodlali. Rozebírali jednotlivé diamanty a nabízeli je klenotníkům. Požadovali tak nízkou cenu, že poctiví překupníci zakrátko zjišťovali, zda někde v zemi nedošlo k loupeži velkého množství vzácných kamenů.

Při všem štěstí, které Jeanne při její intrikánské hře provázelo, však přece měla v něčem smůlu. Právě když byl kardinál Rohan zatčen a smyčka se stahovala i kolem spolupachatelů v jeho okolí, vyskytovala se Jeanne de la Motte v Paříži a zatkli ji též. Rozběhl se soudní proces, který vzbudil velkou pozornost. Jeanne při něm pokračovala v tom, na co byla zvyklá, tedy ve vymýšlení fantazií. 

Ze sebe udělala nebohou oběť celého intrikánského spiknutí a z kardinála Rohana a francouzské královny milence. Pařížané s nadšením hltali Jeanniny výmysly a vůbec neřešili, kde je pravda. Soud byl v tomto směru o něco důslednější. Nakonec rozhodl, že se kardinál Rohan skutečně stal obětí spiknutí. Aktéři podvodu, včetně Jeanne de la Motte, byli potrestáni. Pro ni soud vyřkl zvlášť nepříjemný rozsudek: odsouzena k bičování, k vypálení písmena V jako zlodějka a k doživotnímu žaláři. Při veřejném cejchování prý vykřikla: „To královna by měla být na mém místě!“ A mnozí z přihlížejících s tím souhlasili.

Kardinála Rohana shledali v procesu nevinným. Soudce vyřkl stanovisko, že se skutečně mohl domnívat, že zahalená dáma ve versailleském lesíku je královna. Čímž ovšem současně ocejchoval královnu, že vzhledem k její pověsti by se něco takového opravdu předpokládat mohlo. Rohan se sice musel královně veřejně omluvit, to už však na faktu, že její pověst v očích veřejnosti značně utrpěla, nic nezměnilo. Její pád pokračovala dál zcela neřízenou cestou.

Prokletý šperk 

I záhadologové mají jasno: náhrdelník musel být prokletý! Každá z dam, se kterou byl spojený, uzavřela svůj život předčasně a nepřirozeně. Francouzská královna, která si už reputaci nikdy nenapravila a stala se pro Francouze nenáviděným symbolem šlechtické rozmařilosti, zemřela 16. října 1793 pod gilotinou. Stejně tak hraběnka du Barry, která přišla o hlavu stejným způsobem o necelé dva měsíce později.

TIP: Perla Marie Antoinetty se vydražila za rekordních 736 milionů korun

A Jeanne de la Motte? Ve vězení se dlouho netrápila. Podařilo se jí uprchnout v přestrojení za chlapce. Následně se dostala do Londýna, kde vydala paměti, v nichž obvinila Marii Antoinettu jako hlavní aktérku celého případu a sebe i nadále prezentovala jako nevinnou oběť. Její život nicméně skončil neslavně. Údajně v záchvatu šílenství vyskočila z okna hotelového pokoje 23. srpna 1791. Zemřela tak dva roky před francouzskou královnou.

Délka trajektorie Země kolem Slunce je 940 milionů kilometrů, za hodinu tedy Země urazí asi 107 tisíc kilometrů. To znamená, že se Země pohybuje kolem Slunce průměrnou rychlostí 30 kilometrů za sekundu. Jeden oběh kolem Slunce tak naše planeta zvládne za 365,25 pozemského dne.

Vesmír ovšem hostí planety s vlastnostmi, o jakých se nám ani nesnilo. Například TOI-1685b, detekovaná v roce 2021, obíhá kolem mateřské hvězdy v nejkratší známé periodě 0,67 dne, a tamní rok tudíž trvá 16 hodin. Těleso dosahuje 3,78násobku hmotnosti Země a průměrem ji překonává 1,7krát. Patří mezi horké planety s teplotou kolem 800 °C a jeho průměrná hustota činí 4,2 g/cm³. Soustavu od nás dělí 122 světelných let, mateřskou stálicí je červený trpaslík spektrální třídy M.

Naopak exoplanetou s nejdelší známou oběžnou dobou se stala COCONUTS-2b: Svou hvězdu L 34-26 totiž obkrouží jednou za 1,1 milionu let! Zmíněný červený trpaslík třídy M3 leží 35 světelných roků daleko a jeho poloha se promítá do souhvězdí Chameleona. Planeta o 6,3násobku hmotnosti Jupitera kolem něj obíhá ve vzdálenosti 6 471 au a dostala jméno podle pozorovacího programu COol Companions ON Ultrawide orbiTS.

Horký led či diamanty

Pozoruhodnou planetu představuje i horký neptun Gliese 436b, kroužící okolo červeného trpaslíka s periodou 2,6 dne, a to ve vzdálenosti pouhých čtyř milionů kilometrů. Povrchová teplota tělesa proto dosahuje 440 °C, ale obří gravitace i vysoký atmosférický tlak zároveň udržují vodu na povrchu v pevném stavu, a oběžnici tak pokrývá jakýsi „horký led“.

Zvláštností oplývá nejtmavší známá planeta, horký jupiter TrES-2b, který svým průměrem 1 670 000 km „našeho“ plynného obra překonává. Odborníci totiž zjistili, že odráží méně než 1 % dopadajícího světla! Zatím není jasné, proč je těleso tak černé, jedna z možností však tkví v absenci oblačnosti. Zvažuje se také varianta, že tamní atmosféra obsahuje chemické látky absorbující světlo – například vypařující se sodík a draslík či plynný oxid titanu.

Astronomové rovněž objevili zřejmě diamantovou planetu, 55 Cancri e. Povrch mimořádně horkého kamenného světa o dvojnásobku velikosti Země tvoří převážně grafit – pokrývá přitom tlustou vrstvu diamantů, pod níž leží vrstva minerálů na bázi křemičitanů. V nitru tělesa pak spočívá roztavené jádro. 55 Cancri e patří mezi pětici planet obíhajících kolem stejnojmenné hvězdy podobné Slunci, kterou od nás dělí 40 světelných let.

Železo v ovzduší

Letos na jaře získali astronomové důkazy existence obří planety obíhající kolem Vegy ze souhvězdí Lyry, která leží 25 světelných roků daleko. Stálice se zrodila před pouhými 455 miliony let a hmotností dvakrát překonává Slunce. Kolem své osy se otočí jednou za 16 hodin, tedy mnohem rychleji než naše hvězda s rotační periodou 27 dnů.

Samuel Quinn z Harvard and Smithsonian Center for Astrophysics a jeho spolupracovníci analyzovali 1 524 spekter Vegy, shromážděných v průběhu 10 dnů na Fred Lawrence Whipple Observatory, a objevili signál radiální rychlosti s periodou 2,43 dne. Pokud ho způsobuje obíhající planeta, dosahuje minimálně 20násobku hmotnosti Země.

„Měla by přinejmenším velikost Neptunu a mohla by kolem Vegy kroužit blíž než Merkur okolo Slunce,“ objasňuje Spencer Hurt z University of Colorado v Boulderu. „Taková blízkost ke hvězdě může kandidáta na exoplanetu nafouknout jako balon, a v tamní atmosféře by se mohlo dokonce vyskytovat železo v podobě páry.“ Adept s předběžným označením Vega b se může stát druhou nejteplejší známou planetou, s průměrnou povrchovou teplotou 2 980 °C.

Dobře ukrytí nomádi

Díky datům z mise K2 observatoře Kepler detekovali astronomové čtyři nové události pozorování tzv. gravitační mikročočky: Jde o volně putující planety s hmotnostmi Země, jež neobíhají kolem žádné hvězdy a nacházejí se poblíž centra Galaxie. Pozorovací efekt gravitační mikročočky předpověděl již v roce 1936 Albert Einstein na základě své obecné teorie relativity.

Podle konzervativních odhadů se v našem galaktickém ostrově vyskytuje přinejmenším stejný počet osamělých oběžnic velikosti Jupitera jako hvězd, přičemž Mléčná dráha se stala domovem asi 200 miliard stálic. Menších toulavých planet by pak mohlo být ještě víc. Zatím ovšem známe asi jen tři desítky volně se pohybujících oběžnic, jež bychom mohli označit za jakési nomády Galaxie.

Toulavá šance?

Mohly by však i toulavé planety nabídnout podmínky pro život? Astronomové Barbara Ercolanová a Tommaso Grassi uskutečnili počítačové simulace teplotního uspořádání volně putujících oběžnic a jejich měsíců o velikosti Země. Z výzkumu plyne, že se na povrchu souputníků vyskytuje zhruba 10 000krát méně vody než v oceánech naší planety, avšak 100krát víc než v zemské atmosféře – což by mohlo pro případný rozvoj organismů stačit.

TIP: Labyrint cizích světů: Kde hledat planety, které by mohly hostit život?

Potulné planety bez mateřské hvězdy dodávající teplo a světlo mohou jen stěží hostit život podobný tomu našemu, pro jejich měsíce to ovšem platit nemusí. Odborníci spočítali, že za jistých podmínek se na nich může vyskytovat přijatelná atmosféra i kapalná voda. Zásadní roli hraje kosmické záření v kombinaci se slapovými silami vytvářenými gravitací, kterou by na exoměsíc působila jeho planeta.

Když se hovoří o německých puškách druhé světové války, zpravidla se objeví jméno slavné 7,92mm zbraně Sturmgewehr, díky které vlastně přišla na scénu nová kategorie výzbroje, tedy útočná puška. Pro definování a vytvoření této nové koncepce však měla nepochybný význam i další německá zbraň z tohoto období, a sice „výsadkářská puška“ FG 42. Přestože měla několik nedostatků, celkově představovala velmi povedenou konstrukci, v boji se rozhodně osvědčila a po válce významně ovlivnila další evoluci zbraní.

Vysoké požadavky letectva

Za vývojem speciální zbraně pro výsadkáře stálo trpké poučení z invaze na Krétu, která začala 20. května 1940. Strategicky důležitý ostrov sice Němci nakonec dobyli, ale pro výsadkáře šlo o Pyrrhovo vítězství, jelikož utrpěli obrovské ztráty. Jedním z důvodů byl fakt, že při shozu u sebe měli jen pistole a samopaly, kdežto dlouhé zbraně (čili pušky a kulomety) byly shazovány odděleně v kontejnerech. Němci je pak museli hledat a otevírat, čímž britští obránci získali velkou převahu v palebné síle.

Po strašných ztrátách na Krétě sice Hitler další vzdušné výsadkové operace zakázal, ale Luftwaffe přesto začala pro své výsadkáře hledat novou zbraň. Projevila se i rivalita s pozemní armádou, jež tehdy chystala zavedení automatické nebo poloautomatické pušky (pozdější zbraně Gewehr 41 a 43), ale letectvo se rozhodlo pro vlastní konstrukci. V roce 1941 tak příslušná komise na ministerstvu letectví vydala velmi náročné požadavky, které mimo jiné žádaly, aby byla nová zbraň menší a lehčí než standardní armádní puška Mauser 98k, ale aby současně nabízela palebnou sílu lehkého kulometu. Stručně zněly základní požadavky takto: pušková munice 7,92×57 mm, dalekohled a bajonet, možnost střílet granáty, odolnost vůči drsným podmínkám při padákových výsadcích.

Do výběrového řízení vstoupilo šest německých zbrojovek a bylo příznačné, že pro mechanismus nové zbraně vesměs vybraly modifikace funkčních principů kulometů. Zakázku získala firma Rheinmetall-Borsig, která ale trochu paradoxně navrhla zbraň s mechanismem příbuzným britskému kulometu Lewis.

Puška s firemním názvem Gerät 450 byla letectvem označena jako Ausführung A, ale pozdější sériové zbrani se podobala jen dosti vzdáleně, ačkoli už měla typický prvek v podobě zásobníku zasouvaného zleva. Poté vznikly vývojové verze B, C a D, z nichž třetí absolvovala vojskové testy. V prosinci 1942 pak puška obdržela oficiální jméno Fallschirmjägergewehr 42 (FG 42), které údajně vymyslel sám Adolf Hitler.

Dva režimy fungování závěru

Po menších úpravách se z varianty D stal model Ausführung E určený již pro sériovou produkci, jenže vzhledem ke zhoršující se válečné situaci a vytížení firmy Rheinmetall-Borsig se mohlo začít vyrábět až na přelomu května a června roku 1943, a to ve zbrojovce Krieghoff.

Jisté nicméně bylo, že šéfkonstruktér zbraně Louis Stange odvedl dobrou práci a vytvořil mimořádně zajímavou a kompaktní pěchotní zbraň. Ačkoliv její rozměry i hmotnost skutečně byly menší než u standardní pušky Mauser 98k, dokázala FG 42 pálit zcela automaticky s kadencí až 800 ran za minutu, takže opravdu mohla částečně nahradit i lehký kulomet. Plnou náhradu nepředstavovala kvůli omezené kapacitě zásobníku (10 nebo 20 ran) a také kvůli tomu, že se nedala snadno vyměnit hlaveň. Současně však FG 42 svou palebnou silou výrazně překonávala tehdy běžné pušky, a proto se pořád vzpírá přesnějšímu zařazení.

Pokud jde o technické řešení, rozhodně nejzajímavějším prvkem byl funkční mechanismus, který pracoval s energií prachových plynů odebíraných z hlavně a používal závěr, jenž se zamykal otočným závorníkem. Dost neobvyklé byly dva režimy fungování, jelikož FG 42 pálila buď jednotlivými ranami z uzavřeného závěru, nebo dávkami ze závěru otevřeného. Faktem ale je, že vzhledem k poměrně nízké hmotnosti se zbraň při střelbě dávkou poměrně špatně ovládala, navíc vlevo umístěný zásobník poněkud zhoršoval stabilitu, a proto se plně automatický režim palby používal málo (byť v některých speciálních situacích se automatická střelba vleže velmi hodila).

Mezi další typické znaky zbraně patřila nezvykle tvarovaná mohutná kovová pažba, ostře dozadu skloněná rukojeť a velký úsťový nástavec. V místě připojení hlavně k tělu pušky se nalézala dvounožka. Pokud jde o pomocné vybavení, na FG 42 se běžně instalovala mířidla ZfG 42 se čtyřnásobným zvětšením a z ústí hlavně se daly vystřelovat puškové granáty. Firma Krieghoff vyrobila asi 2 000 kusů FG 42 Ausführung E.

Kariéra výsadkářské pušky

Podle některých pramenů zbraň němečtí výsadkáři využili již v květnu při obraně Rhodosu. Pokud je to pravda, nejspíše šlo o zkušební sérii modelu D. Každopádně sériové zbraně Ausführung E poprvé zasáhly do boje v září 1943, když německé síly vedené známým Ottou Skorzenym osvobodily uvězněného fašistického vůdce Mussoliniho. Jak známo, debakl na Krétě způsobil, že němečtí výsadkáři pak bojovali nejčastěji jako obyčejná pěchota, a tak se pušky skutečně dost uplatnily v boji, nejvíce na západní frontě.

Výsadkářské pušky Fallschirmjägergewehr 42 Ausführung E a G (foto: Wikimedia Commons, Amendola90, CC BY-SA 4.0)

Koncem roku 1943 byla vytvořena zjednodušená vývojová varianta FG 42 Ausführung F, z níž vyšla modifikace G. Na pohled se dala snadno odlišit podle dřevěné pažby, méně skloněné rukojeti, odlišného tvaru úsťového nástavce, montáže dvounožky u ústí hlavně a jiného typu dalekohledových mířidel (GwZf 4). Díky těžšímu závěru se sice o trochu snížila kadence, ale nová verze se lépe ovládala.

Firma Krieghoff dostala v lednu 1944 zakázku na ohromujících 120 000 kusů, ale kvůli řadě problémů se produkce rozběhla teprve na podzim a do konce války bylo zhotoveno kolem 5 200 exemplářů FG 42 Ausführung G, jež se uplatnily při závěrečné obraně třetí říše. Zbraň ovšem stále trpěla určitými nedostatky, například nestabilitou při střelbě dávkou.

TIP: Nesmrtelná opakovačka: Německá puška Mauser K98k přežívá dodnes

Kariéra FG 42 však pokračovala i po válce, protože se pušky objevily i v dalších konfliktech, zpravidla v rukou německých žoldnéřů (např. v Indočíně, kde Němci tvořili polovinu stavu francouzské Cizinecké legie), menší série prošla zkouškami v armádě Argentiny. Kvality FG 42 nepokrytě chválili vítězové války a její vliv se projevil v některých poválečných konstrukcích pušek i kulometů. Jasně nejvýznamnější z nich je americký kulomet M60, který je v principu jakýsi „hybrid“ FG 42 a kulometu MG 42. Také to dokazuje, že výsadkářská puška FG 42, byť ve své době nebyla příliš doceněna, představovala vydařenou a perspektivní zbraň s velkým potenciálem.

V přírodě jsou barevné odstíny skutečně zastoupeny s různou četností. Barva plodů a květů závisí na obsaženém pigmentu, který absorbuje různé vlnové délky světla, zatímco jiné odráží: Například chlorofylu tak odpovídá zelená, karotenu oranžová, xantofylu žlutá apod. Modrý pigment se však v přírodě nevyskytuje, a zmíněná barva se tudíž objevuje pouze v případech, kdy se v rostlinných buňkách změní hladina kyselosti nebo se smísí již existující pigmenty.

TIP: Tajemství neviditelné modré barvy

Většina modrých odstínů květů či plodů proto vždy obsahuje i náznak červené či fialové. Zmíněná vlastnost se u některých druhů vyvinula kvůli přilákání opylovačů, neboť modrá je pro ně lépe rozpoznatelná. Zároveň jsou však popsané procesy energeticky značně náročné, proto má například modře zbarvené květy méně než desetina kvetoucích rostlin.