Americká NASA se může právem chlubit prvenstvím v počtu úspěšných přistání roverů na povrchu Marsu. Je ale možné, že „svatý grál“, v podobě dopravení marsovských vzorků na Zemi, připadne nakonec Číně. Vzhledem k úspěchům čínského vesmírného programu posledních let to rozhodně není vyloučené.

Podle nedávné prezentace hlavního konstruktéra mise Tchien-wen 1 Mars Sun Ce-čoua, Čína doufá, že koncem roku 2028 zahájí misi Tchien-wen 3, jejíž cílem je doprava vzorků z Marsu na Zemi v červenci 2031 – tedy dva roky před plánovanou společnou misí NASA a Evropské kosmické agentury (ESA) – Mars Sample Return.

Mise Tchien-wen 3 podle dostupných informací nebude tak komplexní a sofistikovaná, jako plánovaná mise Mars Sample Return, která má dopravit na Zemi vzorky shromážděné roverem Perseverance. Americko-evropský projekt by měl k rudé planetě zamířit někdy v roce 2026 nebo 2027, přičemž původní plány počítaly s návratem vzorků v roce 2031. Dnes již zástupci NASA i ESA ale hovoří o nejméně dvouletém zpoždění společného projektu.

Důvody odkladu jsou zřejmé – pro NASA je nyní prioritou (znovu)přistání astronautů na povrchu Měsíce a rudá planeta, alespoň pokud jde o získání vzorků z jejího povrchu, je tak trochu na vedlejší koleji. „Technologickou čest“ západu by tak mohly „zachránit“ soukromé společnosti – například Elon Musk a jeho SpaceX.

Wehrmacht patřil mezi průkopníky úzké spolupráce různých druhů vojsk, a proto vedle proslulých tanků rozvíjel i mobilní dělostřelecké prostředky. Na počátku se jednalo zejména o útočná děla k podpoře pěchoty, následně se přidaly i samohybné houfnice pro nepřímou palbu a nakonec i stíhače tanků se stále výkonnějšími protitankovými kanony. Výsledkem tedy bylo velice široké spektrum typů „samohybek“ na různých podvozcích a s různými typy děl. Vedle toho vznikla i dlouhá řada zajímavých prototypů, které ale zůstaly ve fázi zkoušek, a také mnoho návrhů, jež neopustily kreslicí prkna konstruktérů.

První samohybná houfnice

Předpoklad, že se rychlý postup tanků a pěchoty neobejde bez nepřímé palebné podpory (tedy bez houfnic), vedl firmu Krupp k navržení samohybné houfnice na pásovém šasi. Návrh se objevil roku 1939 a počítal s použitím podvozku středního tanku PzKpfw IV Ausf. F, který měl nést otáčivou věž s variantou lehké polní houfnice leFH 18 ráže 105 mm. Armádu projekt zaujal, a tak slavná zbrojovka získala kontrakt na výrobu dvou prototypů, jež dostaly oficiální (a velmi komplikované) jméno „Geschützwagen Ivb für 10,5-cm leFH 18/1“.

Kromě toho se obrněnec označoval jako SdKfz 165/1. Kruppovi inženýři se tedy ihned pustili do práce: zkrátili podvozek tanku, pročež dva z původních osmi párů pojezdových kol zmizely. Místo původní věže s kanonem se na korbě objevila jinak tvarovaná a shora částečně otevřená věž, v níž byla umístěna houfnice leFH 18/1, která dostala masivní úsťovou brzdu. V zájmu udržení nízké hmotnosti vozidla byl pancíř věže relativně slabý a měl maximální tloušťku 20 mm. Nová samohybná houfnice tedy vážila 18 tun, což zahrnovalo také zásobu 60 granátů ráže 105 mm.

Vosa má přednost

Ze současného pohledu se asi jeví trochu zvláštní, že odměr věže byl omezený a činil jenom 35° na každou stranu; v době vzniku tohoto vozidla však šlo o progresivní řešení, protože většina samohybných děl nesla svou výzbroj v korbách či na nechráněných lafetách. Pohon zajišťoval agregát Maybach HL 66 P o výkonu 140 kW, pro sériová vozidla se však plánoval motor HL 90 P20 s dvojnásobným výkonem. Oba prototypy byly v lednu 1942 předány k testům, ve kterých si vedly dobře. Proto je Němci pokusně zařadili k 16. tankové divizi a odeslali na východní frontu, kde se také ukázaly v dobrém světle.

TIP: Útočná děla k podpoře pěšáků: Koncept vysoce mobilní Panzerwaffe

Armáda tudíž objednala nultou sérii deseti exemplářů a záhy přibyl i kontrakt na dvě stovky vozidel, jenž se však na podzim 1942 dočkal zrušení. Mezitím totiž zkouškami prošla samohybná houfnice Wespe, jež nesla shodnou výzbroj, jenže byla mnohem jednodušší a levnější. Zůstalo tudíž pouze u dvou prototypů a deseti sériových vozidel SdKfz 165/1, která pak v chaosu konce války zmizela beze stopy. Nesporným faktem však zůstává, že šlo o první skutečné samohybné houfnice vyvinuté pro Wehrmacht.

Agbogbloshie rozhodně nemůžete minout. „Naprosto odporně to tam smrdí. Skládku ucítíte, už když budete kilometr od ní. Pak si ale zvyknete a můžete chvilku nějak normálně fungovat. Aspoň místní už si zvykli,“ vypráví David Těšínský. „Je to smetiště neskutečných rozměrů. Než se dostanete doprostřed, jdete stovky metrů mezi horami vyhozené elektroniky.“

Sodoma a Gomora

Agbogbloshie není oficiální název, nýbrž přezdívka, kterou dali skládce obyvatelé ghanské metropole Accry. Kdysi šlo pouze o bažinatou oblast, podmáčenou řekou Odaw. Pro městskou zástavbu je tamní podloží příliš riskantní, ale ubohé chatrče unese. Stahují se tam nejchudší obyvatelé Ghany a smetišti říkají „Stará Fadama“ nebo také ironicky „Sodoma a Gomora“. Do jeho nejzazší části nejblíž u řeky pak koncem 60. let minulého století začali místní svážet vyřazenou komoditu, jež se stala symbolem úspěchu rodící se africké střední třídy – televize. 

Veškerá rozbitá elektronika i běžný odpad ze čtyřmilionového města si postupně našly cestu na skládku, která vyrostla přímo za chatrčemi a rozlehlým potravinovým trhem. Lidé si záhy uvědomili, že elektronika obsahuje vzácné kovy, a v okolí začaly vznikat výkupny, jež posílaly „vytěžený“ materiál k další recyklaci. Zrodil se fenomén jménem Agbogbloshie.

„Na skládku se však nesváží pouze kovový odpad, ale prostě cokoliv, co se ve městě sebere. Vždycky jednou za čas dorazí někdo s autem a z vlečky vyhází kupu smetí. Hned se seběhnou lidi a začnou nové věci rozebírat, je to vážně událost. Všichni jdou po mědi, ale občas narazí i na nějaký jiný poklad,“ popisuje Těšínský. 

Tři dolary denně

„Na většině fotek z Agbogbloshie uvidíte pracovat děti, jak kladivem rozbíjejí staré televize a počítače, aby z nich vytáhly nějaké dráty. Je to šokující a já jsem to chtěl samozřejmě zachytit taky. Ve skutečnosti tam však najdete všechny věkové kategorie, především kluky, kterým je dvacet, pětadvacet let, ale občas i padesátníky. Jenže to nijak nezmenšuje tu příšernou bídu. Oficiálně jde o nejvíc toxické místo v Africe, a když tam začne pracovat dítě, často se nedožije víc než třiceti let,“ vysvětluje Těšínský. 

Vzduch je kromě puchu z běžného komunálního odpadu plný odporného kouře, protože hledači nemají na stahování plastů a gumy z kabelů čas. Místo toho je prostě na hromadě zapálí a dráty pak sesbírají. Do vzduchu přitom unikají zplodiny rtuti, kadmia, chromu, a zejména olova. „Za den tam může člověk najít dost, aby mu ve sběrně vyplatili zhruba dva až tři dolary (asi 45–68 Kč, pozn. red.). Spousta lidí pak přežívá právě na těchto penězích. Rodiče na skládku posílají děti po škole, aby trochu vylepšily rodinný rozpočet,“ dodává fotograf. Jenže cena, kterou děti platí, je ohromná. Podle pracovníků sociálních organizací, jež se je snaží dostat mimo tato nebezpečná místa, jim těžké kovy a neurotoxiny nahromaděné v těle už v pubertě způsobují respirační onemocnění, poruchy funkce ledvin, zastavení fyzického i psychického vývoje a v neposlední řadě rakovinu. 

Vina padá na Evropu

Odhadem se v Agbogbloshie nachází 240 tisíc tun elektronického odpadu, který nijak neubývá – právě naopak. Tisíce tun dorazí každý rok ze zemí Evropy: Podle statistik tvoří 78 % veškerého dovezeného elektroodpadu vyřazené přístroje z Belgie, Nizozemí a Německa, tedy států, jež se honosí ochranou vlastní přírody. Zametení problému pod koberec ve vzdálené a chudé Ghaně se na radar evropských voličů nedostane. 

TIP: Postapokalyptický ruský Norilsk: Zakázané město s pachutí kovu a síry

Jak Těšínský přiznává, fotit Agbogbloshie nedokázal dlouho. „Asi po hodině a půl jsem toho měl fakt dost a bylo mi na zvracení. Obrátil jsem se na svého průvodce, kterého jsem si cestou najal, abychom vypadli.“ Jenže vše mělo poměrně dramatickou dohru, jak se při focení v chudých částech světa občas stává. „Nalepili se na nás nějací kluci a začali vykládat, že je potřeba zaplatit za pomoc. Ale jelikož nepomohli vůbec s ničím, otočili jsme se k odchodu. Jenže nám zablokovali cestu, a prý pokud nezaplatíme, nechají si můj foťák. Milí kluci. Nechtěl jsem přijít o nafocený materiál ani jsem se s nimi nehodlal prát. Měl jsem po kapsách nějaké místní peníze, na koruny asi dvě stovky, tak jsem jim je dal. A i když si tohle nevydělají ani za tři dny, řvali na mě, že je to málo. Tak jsem začal řvát já na ně a nejspíš to pomohlo – prostě jsme rázně prošli kolem. Chvilku nás sledovali a pokřikovali, ale pak dali pokoj. Asi z toho potom měli docela srandu,“ vzpomíná Těšínský. 

Kolem funusů bývalo v Anglii mezi 18. až 19. stoletím vždycky živo. Pokud patřil nebožtík k zámožnějším, jeho tělo se před pohřbem vystavovalo na katafalku (kvůli zpomalení rozkladu se podkládal blokem ledu). Jeho věrní pak u něj stáli dlouhou stráž a květiny mezitím maskovaly zápach rozkladu. Sluhové museli v domě nastavit všechny hodiny na čas skonu, a z pokoje se zesnulým odstranit všechna zrcadla, aby se do nich nezachytila odcházející duše. Z mrtvého se odebírala osobní mementa, například prameny vlasů, které byly ukládány do rodinných archivů či šperků. Ženy z rodiny truchlily podle pravidel: na to, jak dlouho nesměly odložit černý šat, či kolik měsíců nebo let pak držely smutek, existovaly celé knihy. 

Soubor pravidel se týkal i stylu kondolencí a nejrůznější normy ovlivňovaly vlastně všechno. Tělo mrtvého se z domu vždy vynášelo nohama napřed, aby se pak ukládalo na zdobený vůz s předepsaným počtem tažných koní. Za ním pak následovalo předlouhé procesí tesknících. Na pohřbu obvykle nechyběly lkající ženy, plačky, smuteční proslovy a tu a tam i tklivá zvolání lamentářů. Pochmurnou atmosféru plnou černého sukna, květin, pštrosího peří, zapálených svíček i přezdobených náhrobků, obvykle koordinovali předem smluvení agenti pohřebního ústavu. 

Hlavní a poslední slovo měl pochopitelně nakonec pastor, který celý proces rozloučení vedl. Pohřeb významnější osobnosti byl prostě velkolepou inscenací s přesně daným scénářem a jasně rozdělenými rolemi. Pokud šly věci podle plánu. Což se nestávalo vždycky.

Příliš rychle

Předpokládaný harmonogram umírajícího měl totiž zahrnovat poslední návštěvu rodinného lékaře, rozmluvu s reverendem a krátkou rozpravu s advokátem, vypořádávajícím jeho pozůstalost. A před posledním vydechnutím ještě rodinné rozloučení. Jenže někdy přišla smrt rychleji, a tak se to prostě všechno nestihlo. Nad tělem zesnulého se pak vznášela řada nevyřčených slov, nepoložených otázek a nedokončených odpovědí. A dost možná i opar hříchů.

Pohled protestantských Angličanů na to, co přesně v sobě duše nese a jak ji minulost může připoutat k peklu, se od toho římsko-katolického poněkud lišila. Pokud nečekaně skonal nevyzpovídaný hříšník vstupovala do scénáře funerálního ritu další osoba: pojídač hříchů.

Jak mu chutná

Představte si, že do domu zesnulého dorazíte v čase, kdy sluhové teprve zastavují ony hodiny a zakrývají zrcadla a u těla nebožtíka ještě nebdí čestná stráž. Naopak, sedí vedle něj ten nejšpinavější pobuda, kterého jste kdy viděli. Co dělá? Soustředěně přežvykuje krajíc chleba, který si drze odkládá na hrudník mrtvého. Tělo nebožtíka je pokryté drobečky, které ten drban pečlivě sbírá, a přitom sousta zapíjí vínem z parádní skleničky. V té veškeré úpravnosti to působí naprosto nepatřičně. Není to žádný rodinný přítel, druh či známý Je to jen tulák, který se za odměnu čítající zhruba 4 šilinky (dnes v přepočtu kolem pěti stovek korun) uvolil, že na sebe dobrovolně přejme nevyřčené hříchy zesnulého. Zvláštní? To každopádně.

Srávníka buď mlčky sledují nebožtíkovi nejbližší, anebo se obřad odehrává zcela bez jejich účasti, za dozoru nějakého rodinného důvěrníka. Podstatné je, že na konci vandrák zašeptá do ucha zesnulého něco jako: „Tímto ti člověče odebírám tíživé břemeno, jež by ti bránilo v odpočinku. Nescházej do temných zákoutí uliček pekelných a zamiř na rozkvetlé louky zahrad rajských. Pro tvůj pokoj a mír zastavuji svou vlastní duši. Amen.“ 

Pečivo, obvykle krajíc chleba, položené na ústech či hrudi nebožtíka, do sebe symbolicky absorbovalo viny zesnulého. A pojídač hříchů je rituálně převzal na sebe. A dál? Teď musel zmizet. Hned. A raději zadním vchodem, aby ho nikdo neviděl. Štolba trhana vyprovodil i několika ranami biče, aby žebráka náhodou nenapadlo se vracet, nebo se ochomýtat kolem.

Z Bible?

Zrod netradiční profese pojídačů hříchů je poněkud nejasný. Kulturní antropologové ji zasazují až k gestu Ježíše Krista, který z ostatních snímal jejich hříchy a bral je na sebe. Anebo možná ještě o něco dál, až ke kořenům judaismu, v němž se „svaluje“ vina nebožtíka na beránka nebo jehně, které je poté vyhnáno do pouště. Možná ale pojídači hříchů protestantům jen suplovali svátost posledního pomazání, typickou pro římské katolíky. 

Jisté je, že počátkem 17. století našla tato svérázná pracovní pozice své pevné místo u pohřbů ve velšských hrabstvích. A že se odtud, z vesnic, nejspíš na počátku 18. století, rozšířila i do zbytku Anglie. Ne proto, že by nějak ladila s náboženskými zásadami protestantů, ale spíš proto, že ji ve své iracionalitě prakticky doplňovala. U lůžka umírajícího už zkrátka nebyl čas čekat na reverenda, který by duši navedl správným směrem. Bylo lepší neriskovat prodlení a raději nechat zesnulého preventivně očistit pojídačem hříchů. 

Odkud se vlastně rekrutovali? Šlo o poslední z posledních, vyvržence společnosti, absolutní spodinu a lidský odpad. O ty, komu by ctihodní občané jinak ani ruku nepodali, natož aby s nimi zapředli hovor. O ty, jejich jména nikdo neznal, ani znát nechtěl. Mohl to být žebrák, mrzák, choromyslný blázen. Klidně všechno dohromady. V končinách Walesu a přilehlých panství Anglie ale měli jednoho takového v každé vesnici. A lidé překvapivě dobře věděli, kde je hledat, když je zrovna potřebovali. 

Na věčnost

Obřad konzumace hříchů přitom představoval jediný moment, který těmto nuzákům dopřál nějakou minimální důstojnost. Jakmile pozřeli poslední sousto, jejich sociální stigma ještě více narostlo. Nesli v sobě přece tíži cizích vin. A tak se k nim ostatní s každou další ceremonií chovali s ještě větší odtažitostí. Regionální rozdíly tu samozřejmě byly. Třeba v Herefordshire se počítalo s tím, že pojídač hříchů se zastaví ještě  i na pohřbu nebožtíka, byť bude samozřejmě stát někde stranou.

TIP: Mumiová horečka v Evropě: Proč lidé pojídali lidské ostatky?

Jinde je už vidět nechtěli, ideálně nikdy, nebo aspoň do dalšího nečekaného skonu člena rodiny. Pojídač hříchů přitom musel zachovat diskrétnost. Jeho úděl totiž duplikoval činnost faráře, zaváněl kacířstvím a nevrhal dobré světlo na rodinu nebožtíka, která zjevně neměla důvěru ve svého reverenda a přenechala církevní úkon na nějakém pobudovi. Poslední „oficiální“ pojídač hříchů zemřel v Anglii roku 1906, a spolu s ním zanikla na ostrovech i tato profese. 

Americký eskortní torpédoborec USS Samuel B. Roberts (DE-413) byl ve službě jen asi půl roku, když se 25. října 1944 potopil ve slavné bitvě u Leyte ve Filipínském moři, jednom z největších střetnutí v historii námořních bitev. Sehrál významnou roli při „sebevražedném“ útoku amerických torpédoborců během dílčí bitvy u ostrova Samar, který kryl ústup početné skupiny eskortních letadlových lodí.

Po dělostřeleckém souboji s mnohem silnějším protivníkem klesla tato 93metrová loď do hlubin u ostrova Samar, s asi jednou třetinou své posádky. Přesné místo potopení torpédoborce ale dlouho nebylo známé. 22. června 2022 jeho vrak objevil miliardář a průzkumník oceánu Victor Vescovo se sonarovým specialistou Jeremie Morizetem.

Torpédoborec se slavným příběhem

„Sammy B“, jak torpédoborci průzkumníci přezdívají, spočívá ve dvou kusech v hloubce 6 895 metrů. To z něj dělá nejhlouběji potopený vrak na světě. „Byla to výjimečná čest, objevit místo odpočinku této neuvěřitelně známé lodi a mít možnost převyprávět její příběh o hrdinství a splnění povinnosti těm, kteří možná neznají tuto loď a oběť její posádky,“ prohlásil Vescovo.

TIP: Průzkumníci se potopili k nejhlouběji ponořenému vraku světa

Je kuriózní, že tímto rekordem vrak torpédoborce USS Samuel B. Roberts překonává jen zhruba rok starý rekord, jehož držitelem byl vrak torpédoborce USS Johnston. Jde totiž o druhý torpédoborec, který byl potopen ve stejném „sebevražedném“ útoku, tedy ve stejnou dobu a zhruba na stejném místě. Vraky obou torpédoborců byly přitom objeveny stejným týmem Victora Vescova. Jak se zdá, osud těchto dvou lodí je provázaný skutečně navždy.

V létě roku 1054 explodovala ve vzdálenosti asi 6 500 světelných let v souhvězdí Býka supernova. Dnes se v této oblasti Mléčné dráhy nachází proslulá Krabí mlhovina, uvnitř které se divoce točí pulzar. Pro pozemské pozorovatele to byla jedna z největších událostí za celá staletí.

O této supernově, kterou dnes známe pod jménem SN 1054, máme řadu historických dokladů. Doposud ale všechny pocházely pouze od „východních“ učenců a pozorovatelů, především od Číňanů, Japonců a Arabů. Západní historické prameny o tomto jevu téměř úplně mlčí. Na pozoruhodnou výjimku narazil se svými kolegy Miroslav Filipović z australské Univerzity Western Sydney, při studiu byzantských mincí.

Mince se supernovou

Badatelé si všimli, že na speciální edici mincí vydávaných za vlády byzantského císaře Konstantina IX. Monomacha, označované odborníky jako „třída IV.“, jsou na rozdíl od předešlých mincí tohoto císaře znázorněny dvě nápadné hvězdy. Mince „třídy IV.“ se zřejmě razily mezi létem 1054 a jarem 1055, což bylo v samotném závěru třináctileté vlády tohoto císaře.

Mince z doby vlády císaře Konstantina IX. Šipky ukazují dvojici hvězd. (foto: European Journal of Science and Theology, Miroslav D. Filipović, CC BY 4.0)

Filipović a jeho spolupracovníci si také všimli, že u různých mincí tohoto typu, kterých se jim podařilo po celém světě prostudovat celkem 36, se velikost znázorněných hvězd mění. Podle badatelů jde o záznam astronomického pozorování, související s postupným pohasínáním exploze supernovy. Druhou znázorněnou hvězdou je nejspíš Venuše.

TIP: Vědci rekonstruují historii kosmických jevů ze starobylých textů

Proč neznáme z křesťanských zemí Západu více pozorování supernovy SN 1054? Západ se v té době stále ještě příliš nevzpamatoval z pádu Římské říše a naprostého rozkladu její západní části. Byla to doba strachu a intelektuálního temna. Tehdejší vzdělanci se zřejmě báli upozorňovat na jakékoliv změny, natož na nebesích, která měla být stvořena jako perfektní a neměnná. Riskovali by přinejmenším vyobcování z církve a možná i krutou smrt.

„Jsme jako kaskadéři, kteří dělají věci, které by mohly poškodit hlas herce, nebo jsou mimo jejich schopnosti,“ popisuje náplň své práce Ashley Peldonová. „Jako umělec výkřiků musíte znát jemné rozdíly mezi výkřiky. Existuje mnoho různých druhů výkřiků – výkřiky strachu, hněvu, vzteku, výkřiky radosti a úspěchu, stejně jako nářek, výkřiky bolesti a úsilí. Ze všeho nejtěžší jsou ale ty, které vyjadřují smutek,“ přibližuje umělkyně. 

Její práce začíná ve fázi postprodukce. Společně s režisérem volí, jaký druh výkřiku je pro určitou scénu nejvhodnější, jeho intenzitu i délku trvání. Výkřiky Ashley podle svých slov nijak netrénuje, vycházejí z ní přirozeně v závislosti na scéně, na níž právě pracuje. Sama ale přiznává, že jde o práci velmi náročnou – někdy stráví křičením ve studiu až osm hodin.

Řeka Uvac pramení v jižní části Srbska na úpatí pohoří Golija. Protéká jihozápadem tohoto státu a na území Bosny a Hercegoviny se vlévá do řeky Lim, která se poté stává součástí Driny. Dále přes řeku Sávu a nakonec Dunaj se tak vody Uvacu dostávají až do Černého moře. V minulosti byly divoké kaňony řeky velmi těžko přístupné a později se její silný tok stal důvodem vybudování tří přehrad a na ně navázaných elektráren Uvac a Kokin Brod.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

Kdysi mohutné údolí Uvac tak zaplavily umělé vodní nádrže Uvac, Zlatar a Radoinja. Zachoval se ovšem hluboký meandrující kaňon mezi městy Sjenica a Nova Varoš, který má status chráněné přírodní rezervace. V oblasti je také rozsáhlý krasový systém, jehož převažující část je však přístupná pouze speleologům. Mezi mnoha unikátními živočišnými a rostlinnými druhy, které zde žijí, vyniká sup bělohlavý (Gyps fulvus), jenž je symbolem kaňonu.

Zhruba před sto lety objevili místní dělníci na předměstí Canterbury na jihovýchodě Anglie pazourkové pěstní klíny. Dlouho nebylo jasné, jak jsou vlastně staré. Zvrat přinesl nedávný výzkum vedený odborníky britské Univerzity v Cambridgi, kteří použili moderní metodu infračerveného-radiofluorescenčního (IR-RF) datování. 

Jde o pozoruhodnou metodu, která dokáže určit, kdy byly určité minerály naposledy vystaveny slunečnímu svitu. Z toho lze pak odvodit, kdy se ocitly pod zemí. Badatelé díky této metodě zjistili, že uvedené pěstní klíny pocházejí z doby asi před 600 tisíci lety. To je více než 300 tisíc let před tím, než vůbec vznikl náš druh Homo sapiens.

Prastaré pěstní klíny 

Podle archeologů je zřejmé, že pěstní klíny musel vyrobit někdo jiný. V té době panovalo klimaticky příznivé období a Británie byla spojená pevninou se zbytkem Evropy. Vědci přepokládají, že naši předkové v lidské vývojové linii dostávali do Británie možná už před 950 tisíci lety, ale zřejmě šlo jen o „dočasné pobyty“.

Místo nálezu pazourkových pěstních klínů. (foto: University of Cambridge, CC BY 4.0)

Nové datování pěstních klínů z Canterbury podporuje teorii, že jako první lidé se v Británii usadili příslušníci člověka heidelberského (Homo heidelbergensis), v průběhu zmíněného příznivého klimatického období, které trvalo zhruba před 620 tisíci až 560 tisíci let.

TIP: Vědci v Etiopii objevili kostěný pěstní klín starý 1,4 milionu let

O těchto dávných obyvatelích Británie víme jen velmi málo. Objevené nástroje nicméně ukazují, že žili v rámci možností spokojeným životem lovců-sběračů. „Pěstní klíny tohoto typu se často používaly ke zpracování zvířecích kůží. Jejich nález proto ukazuje, že lidé tehdy ze zvířecích kůží něco vyráběli, snad oblečení nebo přístřeší,“ vysvětluje člen výzkumného týmu Tomos Proffitt z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii.

Jakkoli se nejstarší české dějiny skládají spíše z osaměle stojících střípků informací a souvislý příběh z nich složený stojí na poměrně vratkých nohou, o tom, že Přemyslovci jsou jedinou původem českou dynastií, která kdy v českých zemích vládla, panuje mezi domácí vědeckou obcí a odbornou veřejností poměrně jasná a dlouhodobá shoda. Hledání kolébky prvních knížat a králů kmene Čechů mimo jeho domovskou kotlinu, dříve doména spíše příznivců různých fantaskních teorií, dostalo impuls hodný zaznamenání (a s ním i určitou mediální pozornost) až v posledních letech, a to nikoli přímo z řad historiků, ale spíše archeologů a molekulárních genetiků. 

Moravská teorie

Takzvaná „moravská“ teorie původu Přemyslovců, založená na domněnce, že první doložený člen rodu Bořivoj (852/853–888/890) byl potomkem velkomoravského knížete Rostislava (846–870), se poprvé objevila někdy v osmdesátých letech 20. století. V jejím základě stálo vedle bádání historika Lubomíra Havlíka zejména zjištění antropologa Emanuela Vlčka, že ostatky velkomoravského velmože pohřbeného v Sadech u Uherského Hradiště a osoby z hrobu K1 pod někdejší rotundou sv. Víta na Pražském hradě vykazují stejnou anomálii ve zvukovodu. 

Na základě této shody začal archeolog Luděk Galuška o dekádu později rozvíjet teorii, podle které pohřeb v Sadech náležel moravskému knížeti Svatoplukovi (871–894), zatímco tělo uložené v hrobě K1 bylo až donedávna přisuzováno českému knížeti Bořivojovi.

U obou skupin ostatků se podařilo prokázat shodnou krevní skupinu B, naopak znaky, které by určovaly příbuznost v přímé linii, chyběly. Svatopluk tedy měl být podle této teorie Bořivojovým bratrancem, což by z prvního českého knížete za určitých okolností mohlo činit syna moravského knížete Rostislava. 

Výzkumy z dalších let však potvrdily dvě skutečnosti, které myšlenku na moravský původ přemyslovského rodu silně problematizují. Jednak se totiž ukázalo, že ona domnělá zvukovodová anomálie se objevuje i na ostatcích, které by ani s Mojmírovci, ani s Přemyslovci neměly mít nic společného, a dále také průzkum DNA osoby uložené ve svatovítské rotundě v sousedním hrobě K2 s velkou pravděpodobností vyloučil možnost, že v hrobě K1 je pohřben kníže Bořivoj. 

Podle analýzy provedené roku 2019 totiž v hrobě K2 leží žena. Jelikož ale Bořivojova manželka, kněžna Ludmila, je prokazatelně pohřbena v nedaleké bazilice sv. Jiří, bylo nutné hledat novou hypotézu.

Stav bádání na základě skutečnosti, že skelety hrobů pocházejí z materiálu, který se v době prvních Přemyslovců koncem 10. století ještě nepoužíval, po nějakou dobu zavdával domněnku, že hrob K2 patří západofranské kněžně Emmě, zatímco v hrobě K1 odpočívá její manžel, kníže Boleslav II. Dnes se ale jeví jako pravděpodobnější, že tato pohřební místa patří „neznámému“ nejstaršímu synovi Boleslava I., v pramenech doloženému k roku 950, a jeho případné manželce. Teorie o moravském původu Přemyslovců tak zůstává pouze slepou uličkou.

Německá domněnka

Okolo roku 2010 se v některých domácích médiích objevila zpráva, že by rod Přemyslovců mohl pocházet z „kolébky“ evropských panovnických rodin v dolnosaském Oldenburgu. Jak se však zakrátko ukázalo, celá „teorie“ vznikla pouhým neuváženým vyjádřením, v němž mohla jistou roli hrát i záměna dvou geografických pojmů.

Tým forenzního genetika Daniela Vaňka se okolo roku 2000 podílel na výzkumu raně středověkého pohřebiště ze 7. století poblíž dolnobavorského města Ergolding, kde měl mimo jiné za úkol potvrdit či vyvrátit příbuzenský vztah dvou mužů, ležících v jednom hrobě vedle sebe a držících se za ruce. Za pomoci analýzy DNA a shody v jejím chromozomu Y, dědičném v mužské linii, se příbuzenství opravdu podařilo prokázat.

Velkou podobnost tohoto ukazatele ale následně potvrdily i kosterní pozůstatky ruského cara Mikuláše II. a jeho potomků, kteří byli povražděni bolševiky v Jekatěrinburgu v červnu roku 1918. Velmoži, zabití patrně v boji v 7. století, tak mohli být vzdálenými příbuznými členů rodu, který měl své kořeny právě v dolnosaském Oldenburgu.

Vaňkovo vyjádření „Přemyslovci jako bratranci vévodů z Ergoldingu? Nic není vyloučeno. Dozvědět se to ale můžeme jen z testů DNA“ následně vyvolalo komentáře několika českých historiků a archeologů, ukazujících na mizivou pravděpodobnost takového spojení z geografických i kulturních důvodů. Konec konců dolnosaský Oldenburg, jehož vládci v 15. století vyženili dánskou, norskou a švédskou královskou korunu a o další tři staletí později pronikli i na ruský carský trůn, v době prvních Přemyslovců dost možná vůbec neexistoval – první pramenné zmínky o něm existují až z počátku 12. století.

Něco málo přes 200 kilometrů vzdušnou čarou severovýchodně, v sousedním Holštýnsku, leží jiný Oldenburg, před jehož založením na místě existovalo slovanské hradiště Starigrad. Ani zde však možné kontakty kmene Čechů s místními obyvateli nestojí na jakékoli doložitelné bázi a sestávají tak pouze z domněnek fabulujících na více či méně fantastických výkladech přemyslovského mýtu.

Franská stopa

Zkoumání genetického profilu z kostí přemyslovských knížat, spočívajících v areálu současného Pražského hradu, přineslo ještě jednu zajímavou informaci. V DNA, získané z kostí mužských příslušníků rodu, se bez výjimky vyskytoval chromozom R1B. Co tato buněčná struktura o původu panovnické dynastie může vypovídat?

Koncentrace osob s haploskupinou R1B je v současnosti k nalezení zejména v západní Evropě a na Britských ostrovech. Podle dvou etnik, pro která je typická, se nazývá také keltsko-germánská. Naproti tomu haploskupina R1A do Evropy dorazila o něco později – šířila se zde zejména v souvislosti s migrací Slovanů v 5. století. V současné české populaci mají obě výrazné zastoupení: u R1A je to 37 %, což z ní činí vůbec nejpočetnější haploskupinu, v případě R1B pak 26 %. 

TIP: Jsou Češi Slované? Co o našem původu prozradila analýza DNA?

Hledat předky přemyslovského rodu v západní Evropě by se v dnešní době s největší pravděpodobností nesetkalo s úspěchem. Sotva ale můžeme v této souvislosti zcela pominout osobu franského kupce Sáma, který měl v 7. století ve střední Evropě vytvořit rozsáhlý kmenový svaz. Pravděpodobně ale nebyl jediný.

Území Čech představovalo odedávna přirozenou křižovatku obchodních cest, na kterých se setkávali příslušníci mnoha evropských i mimoevropských etnik. Informace o tom, že českým velmožům kolovala v žilách germánská či keltská krev ještě předtím, než kníže Bořivoj vstoupil skrze dochované prameny do dějin, v tomto světle vyznívá spíše samozřejmě.