Boleslav I. zvaný Ukrutný (vládl 929/935–967/972) se do českých dějin zapsal především vraždou svého staršího bratra, knížete Václava. Na druhou stranu je ale nutno říci, že Boleslav byl v mnoha ohledech mnohem schopnějším panovníkem než jeho bratr. Svou rozsáhlou expanzí a vybudováním hradní soustavy de facto položil základy přemyslovského státu.

Šikovní potomci

Se svoji manželkou Biagotou zplodil Boleslav celkem čtyři děti: Doubravku, Boleslava II., Strachkvase a Mladu. Všichni se významným způsobem zapsali do dějin našeho národa. Boleslav II. se stal po smrti svého otce knížetem (vládl 967/972–999) a jak praví kronikář Kosmas, byl to „… muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků a Božích kostelů…“. 

Strachkvas, známý též jako Kristián, se věnoval církevní dráze. Podle některých badatelů sepsal také takzvanou Kristiánovu legendu (známou i pod názvem Život a umučení svatého Václava a svaté Ludmily, báby jeho – latinsky Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius), ačkoliv řadu historiků ji naopak považuje za pozdější středověké falsum nebo její autorství přisuzují někomu jinému. Jejich sestra Doubravka se pak výraznou měrou zasadila o christianizaci Polska a pozadu nezůstala ani Mlada, zakladatelka a abatyše kláštera sv. Jiří.

Stará nevěsta

Doubravka byla pravděpodobně nejstarším dítětem Boleslava I. a Biagoty. Kdy přesně se narodila, není známo, údajně to bylo někdy mezi léty 925–936/940. Jisté vzdělání a křesťanskou výchovu získala u řádových sester v bavorském Řezně a snad tam měla původně zůstat jako jeptiška či matka představená. Její otec Boleslav I. o ní uvažoval také jako o abatyši ženského kláštera, který plánoval zřídit v Praze. Nakonec ale rozhodl jinak! 

V šedesátých letech uzavřel Boleslav I. spojenectví s polským knížetem Měškem I. (vládl cca 962–992) a spojeneckou smlouvu pro jistotu stvrdil sňatkem. Nějakou dobu prý váhal mezi Doubravkou a její mladší dcerou Mladou, která byla ve věku mnohem příznivějším pro uzavření manželství, nakonec však volba padla právě na Doubravku. Roku 965, někdy mezi třicátým až čtyřicátým rokem svého života, se tak Přemyslovna stala manželkou polského knížete a vypravila se do nové vlasti.  

Těžko říct, jakou roli hrál při výběru vlastní nevěsty polský kníže Měšek I. Historik Václav Novotný ve svém díle České dějiny tvrdí, že „… není třeba nevěřiti, že to bylo kouzlo mladé choti, které v něm, dotud pohanu, urychlilo rozhodnutí přijmout víru Kristovu…“.

To je ale v naprostém rozporu se zprávou Kosmovou: „Léta Páně 977 zemřela Doubravka, která byla nehodná, že provdávajíc se za knížete polského, závoj se svojí staré hlavy sňala a vstavila si místo něho dívčí vínek.“ 

Kosmova zpráva dosvědčuje dvě důležitá fakta: Kouzlo mladé choti tu působit nemohlo, neboť Doubravka už mladá nebyla a navíc nosila závoj, což znamená, že učinila slib panenství. Tato skutečnost svědčí o tom, že Měšek nehledal ženu-milostnici, ale spolupracovnici, která by mu pomohla v jeho záměru přivést Polsko ke křesťanské víře. 

Apoštolka Poláků

Do Polska se Doubravka nejspíše vydala po řece Odře, po níž připlula na Tumský ostrov ve Vratislavi, kde se setkala se svým nastávajícím. Podle legendy se tak stalo roku 965, tedy rok předtím, než se nechal Měšek pokřtít. Během zásnub měli družiníci polského knížete tlouct meči do štítů a lid prý vhazoval do vody sošky pohanských bohů a bůžků, aby kněžnu přesvědčil, že polský kníže i jeho lid se definitivně vzdali pohanství.

O tom, jak velký vliv měla Doubravka na svého muže, se dodnes vedou spory. Stejně jako v případě českého knížete Bořivoje, tak i v případě Měška stál za přijetím křesťanství chladný politický kalkul. Tím, že polský kníže přijal křest, se Polsko, tehdy ještě zem Polanů, stalo rovnoprávným partnerem jiných křesťanských států v Evropě a zároveň získalo jistou formu ochrany – žádný křesťanský panovník ho neměl napadnout.

Kronikáři Gal Anonymus a Dětmar z Meserburku naopak vyzdvihují roli kněžny Doubravky v novém prostředí. Doubravka prý odmítala s manželem sdílet lože, dokud nepřijme křesťanství a vynaložila značné úsilí na to, aby ho obrátila k pravé víře: „… tato Kristu věrná paní, když poznala, že manžel její je naplněn různými bludy pohanskými, stále přemítala, jak by ho sobě přidružila i ve víře, a namáhala se všemi prostředky a snažila se jemu zalíbiti, nikoliv pro mnohotvárné požitky tohoto světa, ale spíše pro budoucí odměnu, chvályhodný a všem věřící toužebný plod…“.

Jako křesťanka navíc přivedla Doubravka do Polska mnoho církevních vzdělanců své doby, mezi nimiž se nacházel i budoucí první polský biskup Jordan. Podle tradice se Doubravce připisuje také založení biskupství v Poznani a kostelů sv. Trojice a sv. Víta v Hnězdně.  

Spokojené manželství

Podle kronikářů bylo manželství Doubravky a Měška šťastné a vzešlo z něj několik dětí. Rok poté, co Měšek přijal křest, se narodil Doubravce syn Boleslav, pozdější polský král (vládl 992–1025), který se na krátko stal i českým knížetem (1003–1004), než byl z Čech vyhnán německým císařem Jindřichem II. Doubravka byla údajně také matkou Vladivoje, který se rovněž krátce mihl na českém trůně (1002–1003). Nadělal tu ale více škody než užitku a nakonec se upil k smrti. Je možné, že Doubravka měla s Měškem ještě více dětí, ale buď zemřely v dětském věku, nebo se o nich historie nezmiňuje.

Dokončení: Doubravka a Mlada: Zbožné přemyslovské dcery bratrovraha (2)

Každopádně dospělosti svých potomků se Doubravka už nedožila. Zemřela roku 977 a předpokládá se, že byla pochována v hnězdenské katedrále, přesné místo ale není známo. Její smrt znamenala konec dosud přátelských vztahů mezi Piastovci a Přemyslovci a nedlouho po jejím skonu vypukl mezi oběma zeměmi ozbrojený konflikt, který s přestávkami trval až do třicátých let 11. století.

„Utrpěl jsem největší ztrátu, která se může někdy nějakému knížeti a smrtelníkovi stát. Proto se také pokládám za nejnešťastnějšího a nejvíce politováníhodného člověka. Přestal jsem být otcem. To je víc, než mohu snést. Přes svou odevzdanost se nemohu zdržet toho, abych neříkal a nemyslel si: ‚Bože, vrať mi mou dceru, dej mi ji zpátky.‘ Slyším její hlas, vidím ji před sebou...“

Roku 1770 zemřela Josefovi II. na zápal plic osmiletá dcerka Marie Terezie. Příliš času však na oplakávání neměl. Hlásilo se jeho další dítě. Sice už žádné nečekal, ale ono už tu bylo a vyžadovalo veškerou jeho pozornost. Jmenovalo se hladovějící impérium...

Kruté rozmary počasí

Josef II., toho času spoluvládce stárnoucí císařovny Marie Terezie, byl nucen stále víc se zabývat hladem v některých zemích říše. Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště, druhý rok pro změnu přišel v březnu sníh, napadlo ho přes půl metru a ležel na polích více než čtrnáct dní. Když roztál, dostavily se záplavy, které znemožňovaly setí. Se setbou se mohlo začít až po svatém Jiří.

Ještě by se bývalo všechno mohlo napravit, ale zase dorazil nevídaný rozmar počasí: mokro vystřídalo neobvyklé sucho, které trvalo od konce dubna až do 17. června. Na polích nezůstalo téměř nic. Ceny obilí rychle stoupaly. Brzy byly spotřebovány i zásoby určené na osivo. 

Proto úřady už na jaře roku 1770 zakázaly vývoz obilí z Čech, ale ani to příliš nepomohlo. Celé léto pak pršelo, takže všechno hnilo doslova před očima. Lidé začali umírat hlady. Jedlo se všechno – tráva, kořínky, slupky ze žaludů. Chleba se pekl z pilin a s kousky zelí. Bandy žebráků ohrožovaly pocestné. Hromadně hynul dobytek.

Císař se o tom hodlal přesvědčit osobně, ale závěr léta roku 1770 byl už dříve vyhrazen zahraniční politice, konkrétně jednáním s pruským králem Fridrichem II. Velikým. Poté si chtěl udělat obrázek, jak v českých zemích vypadá zásobování potravinami. Marii Terezii poslal v polovině září z Prahy bochník chleba coby doklad nedostatku obilí a drahoty. A tak, zatímco do té doby byl zakázán vývoz obilí pouze z Čech, bylo toto opatření rozšířeno na celou říši.  

Čechy na kolenou

Hlad, mor, zimnice a horká nemoc si v řadách českého obyvatelstva krutě zařádily. Ztráty se počítaly na půl milionu lidí. Podle novodobých propočtů trvalo patnáct let, než počet obyvatelstva dosáhl stavu před rokem 1771 a na konci 18. století žilo v českých zemích přibližně 4,9 milionu obyvatel. Šlechtu bída a utrpení obyvatelstva vesměs nijak nedojala. Zato Josef II. s tím chtěl něco dělat, ale musel se nejdřív domluvit s maminkou – císařovnou.

„Důsledky války a hladomoru dolehly na všechny vrstvy českého obyvatelstva. I pražští fabrikanti, vyrábějící hedvábí, jsou ožebračeni,“ napsal s politováním. „Mají půjčky, které nejsou schopni zaplatit; vůbec neprodávají a krachují.“ V hlášení své matce musel konstatovat: „Čechy se málem položily. Hlad ničí zemi, a bude tuto zemi ničit ještě více, protože nikdo neví, co podniknout.“ Takové osobní zážitky nemohly toho reformně naladěného panovníka potěšit. On sám dával přednost dobře fungujícímu a zákony dodržujícímu úřednickému aparátu před šlechtickou správou.

Josef II. se chtěl vydat do českých zemí už dřív, aby byl osobně při překonávání důsledků sedmileté války, ale starostlivá Marie Terezie mu to zakázala. „Musím se ohnout a tento zákaz přidat ke statisícům dalších nepříjemností, k nimž mě mimořádně nepříznivý osud odsoudil,“ stěžoval si bratrovi Leopoldovi do Florencie. Své matce pak psal: „Záležitosti si stojí ve všech ohledech špatně. Jsme ve špatné jak zahraniční, tak vnitřní hospodářské a správní situaci.“

Hlad se šířil dál a dál, a i když Josef II. uvolnil na jaře roku 1771 dvakrát 20 000 zlatých, aby byly zajištěny pracovní příležitosti pro chudé, nedokázal tím zabránit emigraci hladovějících z Čech do Uher a Dolního Rakouska. 

Zdražení potravin

Pouhou kapkou na rozžhavenou plotnu bylo následné otevření vojenských skladů s obilím. V klatovské kronice rodiny Šebestových se o té době píše: „Roku 1769 tak hrozné deště byly, že jich od čtyř set let nebylo, a protože cokoliv zaseto, to do jara vyhynulo, takže do žní ani semena na polích nevostaly. Pšenice stála dvanáct zlatých, ječmen vosum zlatých, hrách se prodával za šestnáct zlatých, voves za čtyři zlatý. Však přece toho všeho nedostatek byl, tři žejdlíky bílý mouky za jedenáct krejcarů, prostřední ječná mouka za sedum krejcarů tři žejdlíky, hrachu žejdlík za pět krejcarů.“ 

„V předešlým roce ačkoliv drobet pšenice bylo, všecko se do Bavor vyvezlo, neb v Bavořích a říši předtím ještě mnohem větší škody byly než v Čechách. Z toho takový hlad roku 1770 nastal, že mnozí skoro celý rok žádného chleba nejedli, a kdyby zemských jablek do Velikonoc nezůstalo, s kterýma se před hladem na ten čas hájili, byli by museli pomřít. Milost císařská si stanovila taxu na čtyři zlaté pod hrdelním trestem, avšak boháči, a ti, kteří obilí ještě měli, je skovali a zkazit nechali, než aby na taxu byli pauzírovali. A přišel rok 1771, ve žních nepřestali lidi hladem umírat neb se žita zase ztratila, strych za sedum zlatých byl, ječmen za pět zlatých, pšenice za šest zlatých, hrách dokonce vůbec žádný nebyl a proto za vosum zlatých po žních strych byl. Z tý neúrody hrozný strach pošel všemožných lidem neb neměli tu zimu čím zasít. Císař všemožně prostředky dělal s dovážením obilí z Uher do Čech, však tu drahotu zamezit nemohl.“  

Vzpoury proti robotě

Na šestnácti panstvích vypukly vzpoury proti robotě, nejprve v jižních a západních Čechách. Na Bezdružicku povstali sedláci na jaře roku 1771 a setrvávali v odporu až do podzimu. V srpnu bylo povoláno na panství vojsko, ale jeho přítomnost sedláky ještě víc rozjitřila. V některých obcích odmítali obyvatelé vůbec chodit na robotu, pokud vojáci nebudou odvoláni. Zlomily je tělesné tresty a vězení, jenže v tu chvíli už docházel k dalším nepokojům na Kouřimsku. 

Nevolnické vzpoury propukly i v roce 1772 a následujícím. Bylo to povstání vesnické chudiny na panství Rosice na Chrudimsku a povstání na těch panstvích, kde nároky vrchnosti byly neúnosné, například na panství Bezděkov na Plzeňsku, na panství Letohrad ve východních Čechách, v Nahém Újezdci na Tachovsku, na Rakovnicku, v Těrešově a Manětíně na Plzeňsku a jinde. K velkým protestním akcím proti peněžním dávkám došlo v západních Čechách na panství Dvory na Tachovsku, které patřilo hraběti Františku Antonínu Kolovratovi. Zvyšoval peněžní dávky, a to vyvolávalo už v šedesátých letech 18. století silné protesty robotníků.   

Jako sedláci u Chlumce

Stát si rostoucí nespokojenost venkovského obyvatelstva uvědomoval a na začátku roku 1775 byla zřízena komise k úpravě robotních povinností, které sedláky neúměrně zatěžovaly – například povinný odběr vrchnostenského zboží a všestranná vázanost k vrchnosti a půdě. Všechno vyvrcholilo v roce 1775 do té doby největším selským povstáním a čeština díky tomu získala notoricky známé přirovnání dopadnout jak sedláci u Chlumce.

Mohutná rebelie se rozhořela ve východních Čechách a hlavním podnětem jí byly nepřiměřené naděje poddaných. V březnu táhli v mohutných proudech ku Praze s cílem vynutit si radikální reformu u úřadů. Během tažení došlo na četných místech k plenění vrchnostenských kanceláří i far a povstalce nakonec potlačilo vojsko.

U samotného Chlumce nad Cidlinou srážky trvaly tři dny. V pátek 24. března se k zámku Karlova Koruna, patřícímu rodu Kinských, dostavil houf rebelantů a během konfliktů mezi zámkem a městem byl zajat obědovický rychtář Matěj Chára a dalších 74 rebelů; dva byli zabiti a dva se utopili. Druhý den zástup asi 1 200 povstalců přišel před Chlumec a poslal za vojenským velitelem delegaci, zda mohou vypálit zámek, což bylo pochopitelně odmítnuto. V neděli 26. března se odehrál hlavní střet, při němž poddaní zaútočili na zámek. Ztráty u vojska činily dva padlé, u vzbouřenců pět zabitých a tři utonulé, zajato bylo 211 poddaných.

TIP: Konec „člověčenství” v českých zemích: Jak probíhalo rušení nevolnictví?

Nepokoje byly dobře organizovány a měly dohru koncem jara a počátkem léta v robotních stávkách na mnoha panstvích, a tak Marie Terezie vydala patent upravující robotní povinnosti. Stanovil povinnosti podle berního ocenění rolníků a vedl k jejich zmírnění, ale na venkově vyvolal spíše zklamání. 

Většinu povrchu Měsíce pokrývá regolit, tedy prach a větší kousky hornin, vytvořené miliardami let dopadů malých i velkých meteoritů. Kvůli nepřítomnosti vody a větru je regolit proklatě ostrý a nebezpečný, jak pro techniku, tak i pro astronauty. Landery stojící v regolitu jsou permanentně v ohrožení, a když odlétají zpět do vesmíru, jejich motory odpalují do okolí částice rychlostí až tří kilometrů za sekundu.

Řešením by bylo vybudovat startovací plochy. Jenomže budovat cokoliv na Měsíci tradičními „pozemskými“ postupy, je nesmírně náročné a nákladné. Společnost Masten Space Systems vyvíjí unikátní technologii, díky níž si vlastně lander sám postaví malý lunární kosmodrom, už během přistání na Měsíci.

Kosmodrom na počkání

Zní to možná zvláštně, ale je to poměrně jednoduché. Technologie FAST (in-Flight Alumina Spray Technique) zahrnuje vstříknutí keramických částic s hliníkem do plamene raketového motoru ve vhodnou chvíli během přistání. Tyto částice se spojí s lunárním regolitem a vytvoří dostatečně velkou a pevnou plošinu, která poslouží jak při přistání, tak i při startu. Pokud bude FAST použit v programu Artemis, během 10 sekund spotřebuje 184 kg hliníkových částic a vytvoří plochu ve tvaru kruhu o průměru přes 6 metrů. Lander se pak bude muset ještě 2,5 sekundy vznášet, aby se plošina dostatečně zpevnila.

TIP: „Raketový“ těžební systém Rocket M obstará vodu na Měsíci

Na vývoji FAST spolupracují odborníci Honeybee Robotics, Texas A&M University a University of Central Florida, v rámci kontraktu uděleného v programu Phase 1 NASA Innovative Advanced Concepts. Technologie už má za sebou úspěšné testy se simulovaným přistáním na Měsíci, v němž se uplatnily skutečné raketové motory a pozemská náhražka lunárního regolitu. Dalším krokem bude testování přímo na povrchu Luny.

Sofistikované počítačové simulace odhalily, že se dvounozí dinosauři pohybovali jinak, než jak nám překládají populární filmy. Dávní ještěři podle vědců využívali během chůze i běhu ocas podobným způsobem, jakým používají lidé paže.

Simulace dinosaurů

Chůze i běh jsou u lidí i zvířat natolik komplexním pohybem, že jejich převedení do počítačové podoby je mimořádně náročné na počítačový výkon. Pokročilé algoritmy, původně určené pro výzkum pohybu zvířat a lidí, nedávno využili badatelé z londýnské Royal Veterinary College a vytvořili tak doposud nejrealističtější simulaci pohybu dinosaurů. Ukázalo se, že se dvounozí dinosauři pohybovali jinak, než jak nám překládají populární filmy. 

Zcela zásadní roli hrál při pohybu dinosaurů jejich ocas, který podle vědců nebyl jen pouhým prodloužením pánve a statickou protiváhou jejich hlavy. Dinosauři jej při pohybu využívali obdobným způsobem, jakým při pohybu používají lidé paže.

TIP: Nález velkého množství zubů potvrzuje, že spinosauři žili v řekách

Vědci se zaměřili na pohyb teropodního dinosaura Coelophysis bauri – lehce stavěného predátora, který žil na sklonku triasu, asi před 210 miliony let. Podle autora studie Dr. Petera Bishopa z Harvardovy univerzity se ukázalo, že ocas hrál u těchto dinosaurů zásadní roli jejich hybnosti. „Bylo překvapivé vidět, jakým způsobem se tito dinosauři pohybovali,“ uvedl k výsledkům simulace Dr. Bishop. Zatímco v Jurském parku a podobných filmech je ocas dinosaurů jen jakýmsi natřásajícím se přívěškem a ještěři vlastně moc nevědí co s ním, počítačové simulace odhalily, že ocas hrál pro pohyb těchto vyhynulých tvorů zcela zásadní roli.

Duby (Quercus) patří mezi bukovité (Fagaceae). Rostou na severní polokouli a čítají na šest stovek rozličných druhů. Jejich typickými plody jsou nažky s pergamovitým oplodím, které vytváří jakousi číšku. U nás se jim říká prostě žaludy. 

Potrava pro celý les

Tvar, zbarvení, zrání a spad žaludů závisí na konkrétním druhu dubu. V Česku začínají zralé žaludy padat koncem srpna a žaludový déšť pokračuje přes celé září až do října. Dub letní (Quercus robur) má žaludy na dlouhé stopce, zatímco u dubu zimního (Quercus petraea) stopky téměř chybí. Žaludy dubu cer (Quercus cerris) jsou usazeny v nápadné číšce připomínající ptačí hnízdečko a číška obkružující až 4 cm dlouhé žaludy severoamerického dubu velkoplodého vypadá velmi podobně. 

V jedné sezóně může na jediném vzrostlém dubu vyrazit až 50 000 žaludů. To uvítají především zvířata, pro něž jsou plody dubu vyhledávanou potravou. Žaludy se živí nejen černá zvěř, ale i mnoho druhů hlodavců a ptáků (např. sojky obecné). 

Jídlo našich předků 

V literatuře zabývající se životem severoamerických indiánských kmenů mě již dávno zaujaly informace, které se zabývají sběrem žaludů a přípravou pokrmů z nich. Žaludy „na talíři“ však nejsou výhradně indiánským vynálezem. Pro Slovany i Germány totiž byly duby posvátnými stromy. Dubové háje bývaly zasvěceny bohu blesku a hromu Perunovi a sběr žaludů byl obřad, jenž se konal vždy v den sv. Michala.

Nasbírané žaludy se pražily, loupaly a mlely na mouku, ze které se pekl chléb. Ovšem i v době, kdy byl obilí dostatek, se obilná mouka ochucovala moukou ze žaludů. Chléb z takové smíchané mouky byl údajně chutnější. Zvyk ochucovat pečivo moukou ze žaludů trval na vesnicích až do 18. století, žaludová mouka se však vyráběla ještě za první světové války.

Energetická bomba

Při pohledu na výživové hodnoty dubových plodů se nemůžeme divit, že po nich naši předci sahali nejen v době nouze. Žalud obsahuje 18 % sacharidů, 7 % bílkovin a až 46 % tuků. Jeho energetická hodnota je zhruba 2 100 kJ ve 100 g, což odpovídá například nutričním hodnotám arašídů. 

Žalud je ideální potrava, když člověku v přírodě dojdou veškeré jiné potraviny. V nějaké formě se totiž dá najít po celý rok a je velice výživný. Jeho nevýhodou je ovšem vysoké množství taninu (tříslovin). Tato látka je velice hořká a syrové žaludy jsou tak pro člověka nechutné a těžko poživatelné. 

Pryč s hořkostí

Naši předci přišli na několik způsobů, jak zbavit žaludy nepříjemné hořkosti. Za prvé je možné oloupané a nasekané žaludy namočit na dva dny do studené vody. Vodu je třeba nejméně čtyřikrát denně měnit. Takto upravené žaludy chutnají jako oříšky, ale stále jsou těžko stravitelné. 

Druhá možnost je rychlejší. Oloupané a nasekané žaludy se povaří v dostatečném množství vody (má jí být čtyřikrát víc než žaludů). Vodu je třeba každých patnáct minut měnit a vyvařování by mělo celkem trvat déle než jednu hodinu. 

Ve třetím případě se oloupané žaludy praží po delší dobu na mírném ohni. Že jsou hotové poznáte podle specifické příjemné vůně. Po rozkousnutí také nejsou uvnitř tvrdé. Žaludy upravené všemi zmíněnými způsoby můžete rovnou jíst (chutnají jako oříšky), nebo je můžete po vysušení rozdrtit na mouku.

Voda obsahující tanin může být dále využita, poněvadž tanin je účinný při léčbě kožních onemocnění, případně proti průjmu. Přikládání obkladu namočeného v taninové vodě také pomáhá rychlejšímu hojení mokvajících ran nebo různých opruzenin. Tanin je doporučován i na hemeroidová onemocnění a při zvýšeném pocení.

Dub ze žaludu

Jestliže vás experimentování se zdánlivě nepotřebnými žaludy bude bavit, můžete si zkusit vypěstovat ze žaludu vlastní doubek a sledovat tak postupný vývoj stromku. Nasbírané zralé žaludy je nejprve nutné podrobit „plovacímu“ testu: do nádoby s vodou nasypete žaludy, necháte je na dvě až tři minuty být, a ty, které i po této době plavou na hladině, odstraníte.

„Dobré“ žaludy vyjmete z vody a vložíte do uzavíratelného plastového pytle s vlhkými pilinami, vermikulitem a směsí rašeliny. Na nejméně jeden a půl měsíce vložíte pytel do lednice. Tento proces zvaný stratifikace simuluje přírodní podmínky. Po čtyřicet až pětačtyřiceti dnech přípravné fáze žaludy začnou klíčit a vy je můžete jednotlivě vysévat do malých květináčků do kvalitního substrátu s příměsí rašeliníku. Ven do zahrady vysazujete až rostlinky, které dosáhnou výše deseti až patnácti centimetrů. Pro čekání na „vlastní úrodu“ se však musíme obrnit trpělivostí. Některé druhy dubů totiž plodí za dvacet, jiné dokonce až za padesát let. 

TIP: Život v otevřených ránách: Dutiny ve stromech poskytují útočiště nejen pro ptáky

Zaručeně bez kofeinu 

Ve specializovaných obchodech dodnes můžete koupit žaludovou kávu. Obsahuje vysoký podíl tříslovin, které pomáhají proti průjmům a nadměrnému pocení. Káva ze žaludů má rovněž silný dietetický účinek a samozřejmě neobsahuje kofein. Žaludová káva je poměrně drahá, můžete si ji však připravit sami. Nejednodušším způsobem je tento: nasekáte žaludy a asi jednu polévkovou lžíci zalijete 200 ml vroucí vody. Nápoj se nechá luhovat v zakryté nádobě 30 minut a poté se scedí.

Baramundi malajská (Scleropages formosus), známá také pod názvy arowana asijská nebo arowana malajská, je v jihovýchodní Asii populární rybou. „Dračí ryba“, jak se jí také říká, je kvůli nadměrnému lovu a ztrátě původního životního prostředí ohroženým druhem. Zlaté a červené formy této až 90 centimetrů velké a 17 kilogramů vážící ryby jsou v Číně symbolem štěstí a bohatství. 

Čínská společnost Boya Gongdao představila populární „dračí rybu“ na letošní výstavě Military Expo v Pekingu. Nešlo pochopitelně o živou rybu, nýbrž o hyperrealisticky vyhlížející podvodní dron, který vydrží pod vodou 6 až 8 hodin. Bionická arowana se v akváriu pohybovala velmi přirozeně a na první pohled tak nebylo znát, že jde o sofistikovaného robota, vybaveného množstvím senzorů a pokročilých technologií.

TIP: Nová verze čínského aerotaxi EHang je požárním letounem rychlé reakce

Tvůrci této neuvěřitelně realistické robotické ryby věří, že by mohla najít uplatnění ve vzdělávání a vědeckém výzkumu, nebo například ve výzkumu mořské biologie. Vzhledem k okolnostem jejího představení, ale nelze přehlédnout ani její potenciál ve špionáži.

Imunitní systém je připraven na boj s patogeny. Vrozená imunita cílí na patogeny obecně, rozpozná tedy například, že se jedná o virus, ale už ne, s jakým konkrétním virem bojuje. A vir je schopen této nespecifitě uniknout. Adaptivní imunita už však potlačuje infekci konkrétního viru, rozpoznává totiž přesně jeho struktury. A právě na adaptivní imunitu cílí vakcinace. Imunitní systém se nemusí bránit skutečné infekci viru, který se snaží co nejvíc nad obranyschopností vyzrát. To vakcinace nedělá, pouze imunitní systém „zmanipuluje“ k tomu, aby si myslel, že se skutečnou infekcí bojuje. Pokud jste poté virem nakaženi, cílená imunitní reakce začíná velmi rychle.

Zpožděné reakce

Pokud u člověka dochází k infekci, lze v jeho těle pozorovat masivní namnožení specifických buněk proti tomuto patogenu. Jestliže se s tímto patogenem setkává poprvé, tedy jde o primární infekci, má tato odpověď 7–10 dní zpoždění. Po skončení infekce většina namnožených buněk odumře, zůstane jen malá část, a ta vytvoří imunitní paměť. U každé další infekce už dojde k namnožení efektorových buněk velmi rychle podle nachystaného plánu, po úspěšném boji proti patogenu opět tyto buňky odumřou a zůstanou buňky paměťové. Pokud nějakou dobu infekci nepotkáte, nemají paměťové buňky důvod v těle zůstávat. U některých onemocnění je tak paměť krátkodobější, u jiných ale zůstává dlouho, i celoživotně.

Stabilita imunitní paměti po očkování nebo prodělané infekci se zkoumá a u mnoha patogenů či vakcinací je již dobře známá. Proto třeba očkovací kalendář zahrnuje přesné časové odstupy několika dávek vakcíny, která včas obnoví zanikající imunitní paměť nebo způsobí její ještě přesnější diferenciaci – výsledné paměťové buňky jsou proti patogenu ještě účinnější (viz Osvědčené zbraně).

Situace kolem imunitní paměti proti nemoci covid-19 je však stále nejasná. Když vědci zkoumali imunitní paměť, která vznikla přirozenou infekcí SARS (dnes virus způsobující toto onemocnění nazývají odborníci SARS-CoV-1 – Severe acute respiratory syndrome coronavirus 1), zjistili, že i po 17 letech zůstala u pacientů buněčná paměť. Specifické protilátky ale z krve vymizely. Jak se tato paměť bude chovat v případě blízkého příbuzného tohoto viru, který dnes sužuje svět, se teprve uvidí.

Najdi a znič

Aby se virus dokázal navázat na buňky lidského těla, musí mít na svém povrchu receptor, kterým se může vázat na jiný receptor našich buněk. Tím je dnes již proslavený spike protein na povrchu SARS-CoV-2. A podobně vypadají i receptory na našich buňkách, až na to, že buňky lidského organismu jsou mnohonásobně větší, zatímco receptory na buněčném povrchu zůstávají stejně velké. Na našich buňkách máme také stovky různých jiných receptorů, jež spouštějí a zastupují různé buněčné funkce.

Oba receptory, virový i buněčný, do sebe musejí zapadat. Když si představíte zámek a klíč, víte, že jen jeden specifický klíč patří do určitého zámku – nejde pouze o přibližný tvar. U vazebných partnerů molekul to funguje podobně, ale až teprve po dostatečném přiblížení klíče změní zámek svou strukturu tak, že klíč zapadne. 

V boji proti infekci je tento pomyslný klíč na povrchu viru zablokován protilátkou, která musí být přesná, nikoliv pouze přibližně kopírující tvar virového receptoru či jiné struktury. Pokud tomu tak není, protilátka se nenaváže vůbec, nebo jen příliš slabě. Protilátky nemusejí virus neutralizovat pouze zablokováním vazebného místa virového receptoru, mohou také svazovat několik virových částic k sobě, mohou je označovat pro imunitní systém a působit v podstatě jako majáčky, které přivolají například imunitní „popeláře“ zvané makrofágy, jež viry zlikvidují.

Brána do těla

Virus je schopen infikovat jen určité typy buněk, které cílový receptor na svém povrchu mají. U SARS-CoV-2 se tento cíl nazývá ACE-2 (angiotensin converting enzyme) receptor. Je to molekula, která snižuje krevní tlak štěpením vazokonstikčního peptidu na peptid vasodilatační. Viry a jiné patogeny totiž často (i když ne vždy) využívají molekuly, které jsou pro lidský organismus důležité a mají danou fyziologickou funkci. Náš organismus se tedy nemůže dost dobře bránit změnou této molekuly. Jen určité typy buněk lidského těla mají na svém povrchu ACE-2 a právě ty jsou cílem virové infekce. 

Zajímavé je, že ACE-2 byl vstupní branou i pro SARS-CoV-1. Nynější virus se ale na ACE-2 váže mnohem účinněji, a to může být důvod, proč je výrazně nakažlivější. Stejně i takzvaná britská mutace, oficiálně označená jako B.1.1.7, se výrazně rychleji šíří právě díky mutacím ve spike proteinu. K novým mutacím bude docházet i dále a je tu reálné riziko, že se objeví taková, která bude více či méně rezistentní vůči jakkoliv získané imunitní paměti. Čím déle se bude protahovat očkování, tím je větší pravděpodobnost, že by se tak mohlo stát.

Rozsáhlá reakce

Pokud je člověk přirozeně infikován patogenem, imunitní paměť se může vytvořit proti různorodým strukturám. Hodně zde také záleží na tom, jak u něj infekce probíhá. Je dobré si uvědomit, že při infekci virem mohou vznikat paměťové imunitní buňky proti různým virovým částem, a to by mohlo znamenat, že má tato paměť širší záběr. Tím, že se virus snaží imunitním reakcím všemožně unikat, může však vznik imunitní paměti oslabit, protože celý proces nemusí proběhnout tak, jak má. Virus může například oslabit vznik B buněčné odpovědi, a tím pádem vznik paměťových protilátek.

Nejnovější studie z La Jolla Institute for Immunology však ukazuje slibné výsledky imunity získané přirozeně infekcí virem SARS-Cov-2. Po osmi měsících byly u pacientů nalezeny paměťové B buňky. Pokud není v krvi dostatečné množství protilátek, po reinfekci dojde k aktivaci těchto buněk, které začnou protilátky znovu produkovat. Byla zjištěna i T buněčná odpověď, která cílí na virus samotný.

Na hodnocení podobných účinků imunitní paměti získané očkováním je zatím příliš brzy. Podobné studie však vzniknou a už nyní lze říct, že krátkodobě je paměť vyvolaná vakcínami účinná. To ostatně potvrzují nejnovější epidemiologická data z Izraele. Vysoká proočkovanost populace již přináší solidní výsledky – počet hospitalizací a infekcí ve státě výrazně klesl. U jedinců, kteří byli očkováni oběma dávkami vakcíny BNT162b2 (tedy vakcína od firmy Pfizer), ukazuje nejnovější studie až 92% účinnost proti přenosu infekce či až 92% účinnost v prevenci těžkého průběhu covid-19. Účinnost vakcíny pouze po první dávce byla výrazně nižší. To ukazuje, jak důležité může být vyvolat imunitní reakci velmi brzy po vytvoření imunitní paměti. Z této studie, která porovnala data od více než milionu lidí, také víme, že nejúčinnější paměť je vytvořena 7 a více dní po druhé dávce vakcíny. 

Je možné z tvaru lebky odvodit charakter člověka či jeho intelekt? Německý lékař Franz Josef Gall se domníval, že ano. A tak spatřila okolo roku 1800 světlo světa nová disciplína zvaná frenologie. 

Vycházela z předpokladu, že lebka kopíruje tvar mozku, jenž se podle Galla skládal z 27 částí (tzv. orgánů), přičemž každá měla mít na starosti určitou funkci či vlastnost. Jedna se prý pojila s moudrostí, jiná s pýchou, se smyslem pro humor či třeba s náboženským cítěním.

Zločinecký hrbolek

Frenologové však neposuzovali jen celkovou velikost a tvar lebky, ale využívali také prostý pohmat či naopak speciální nástroje. Hledali hrbolky, jamky a další nepravidelnosti, přičemž větší hrbolek znamenal, že schopnost sídlící v daném místě byla mimořádně rozvinutá. Například velký týlní hrbol odpovídal nadání pro matematiku a výstupky na čele značily vysokou inteligenci.

Frenologie se těšila značné popularitě v Evropě i ve Spojených státech, věnovaly se jí specializované společnosti a vycházela o ní řada knih. Zaměstnavatelé si pomocí této metody vybírali zaměstnance a při své práci ji mnohdy využívali i kriminalisté.

Oblíbenost frenologie poklesla až ve 20. století s rozvojem vědeckého poznání mozku. Ukázalo se totiž, že ačkoliv v tomto klíčovém orgánu skutečně najdeme specializovaná centra například zraku či řeči, při většině mentálních aktivit se zapojuje více jeho částí, které spolu čile komunikují a spolupracují.

Nejnavštěvovanější oblast rozlehlého Altiplana se rozkládá na chilsko-bolivijských hranicích. Základnu pro výlet do tamní krajiny tvoří prašné městečko San Pedro de Atacama, jež vděčí za své zrození jednomu z mála vodních zdrojů v atacamské poušti. Pozůstatky předkolumbovského osídlení, známé jako Pukará de Quitor, tam můžete navštívit i dnes. Ve městě samotném však v současnosti převládají turisté a na ně navázané služby. 

Za jednotlivými krásami Altiplana je třeba urazit značné vzdálenosti relativně špatně schůdným terénem. Objevování oblasti proto obvykle nabízejí tamní cestovní agentury v rámci jednodenních výletů. Pokud se však nechcete tlačit s ostatními a dodržovat přesný časový harmonogram, můžete si půjčit terénní vůz a zažít dobrodružství podle vlastní chuti. 

Slané perly Atacamy

Pro začátek zamiřte třeba k pozůstatkům dávných moří, z nichž se uchovala sotva pár desítek centimetrů hluboká, extrémně slaná voda v lagunách. Nebo jde naopak o mocnou vrstvu soli, obsahující mimo jiné lithium: Na Salar de Atacama spočívá třetina jeho světových zásob. Pokud se však na solné pláně vypravíte, musíte počítat s extrémními teplotami. Pražící slunce nedá nikomu nic zadarmo a srážek tam ročně spadne doslova jen pár milimetrů.

Laguny Chaxa a Tebinquiche můžete obdivovat v národní rezervaci Los Flamencos, nesoucí název podle ikonických růžových ptáků. Slétají se tam na zimu, kdy výš ležící jezera zamrzají, a obvykle lze pozorovat tři druhy: Nejvzácnějšího plameňáka Jamesova, jeho blízkého žlutonohého příbuzného s přívlastkem „andský“ a největšího plameňáka chilského. Vedle nich v místě hnízdí třeba jespák dlouhokřídlý, čírka kropenatá, tenkozobec andský nebo kachna vlasatá připomínající potápku.

Pod hranicí únosnosti 

Pod vrcholem vulkánu Miñiques se nebe zrcadlí v laguně Miscanti, jež patří mezi největší i nejhlubší na náhorní plošině, a navíc tvarem připomíná srdce. Leží v nadmořské výšce 4 100 m, kde ročně spadne asi jen 200 mm srážek a průměrná teplota se pohybuje okolo 2 °C, zatímco v zimě rtuť padá až k −25 °C. Podobné podmínky vládnou na celém Altiplanu, čímž se vysvětluje, proč tam téměř nežijí lidé a také zvířat i rostlin v oblasti prospívá pomálu: Se zasněženými hřebeny kontrastují hlavně chomáče tuhé trávy stipa ichu, v doprovodu žlutě kvetoucích keřů a kaktusů.

Jen kousek od argentinské hranice narazíte na další dobře ukryté poklady krajiny: Rudé skály Piedras Rojas lemují solnou pánev Salar de Talar, jejíž povrch však není jednolitý a bílou krustu na mnoha místech střídají jílové usazeniny. V některých oblastech je sůl sypká, jinde naopak utváří vrstvu silnou i desítky metrů. Další magnet představuje vrchol Cerro Medano, který vypadá jako vymodelovaný z plastelíny. V jeho okolí pak objevíte lávové proudy, jež kdysi vyvrhla sopka Caichinque. To vše dohromady formuje dokonale snovou krajinu, jako z jiného světa.  

Mniši z lávy a popela 

O několik kilometrů dál můžete zastavit a klidně i přenocovat u laguny Tuyajto, jejíž břehy pokrývají močálovité porosty bofedales, obklopené ledem a námrazou. Pokud však drsné podmínky přijmete, ohromí vás – díky nadmořské výšce, suchému vzduchu i absenci světelného znečištění – noční nebe zcela poseté hvězdami. 

Dál na sever pak zavítáte do oblasti, kde zhruba před čtyřmi miliony lety vybuchl supervulkán La Pacana. Vyvržený prach a láva pokryly území o rozloze bezmála 8 000 km², což odpovídá asi desetině České republiky. Eroze postupem času vymodelovala ze sopečné směsi až třicetimetrové pilíře, jejichž siluety připomínají mnichy – a podle toho také získaly španělský název Monjes de la Pacana.

Doly na bílé zlato

Na další cestu po Altiplanu můžete zamířit z pobřežního Iquique a vydat se třeba k někdejším nalezištím ledku. Po objevení bílého minerálu vznikly v poušti Atacama dvě stovky dolů a okolo nich postupně vyrostla celá města. Po železnici směřovala strategická surovina pro výrobu střelného prachu do přístavů a dál do světa. Z majitelů těžebních společností se stali boháči a ledku se začalo přezdívat „bílé zlato“. 

Vynález syntetické verze, která svůj přírodní protějšek téměř kompletně nahradila, však po první světové válce přivedl chilskou těžbu ke kolapsu. Průmyslové odvětví, tvořící tehdy čtyři pětiny státního vývozu, postupně upadalo. Doly se zavřely, obyvatelé odešli a prázdná torza měst se dodnes rozpadají v poušti, zavátá prachem i výjimečnou atmosférou…  

Mezi plaché lamy

Doklad tektonické aktivity na Altiplanu tvoří vedle sopek i gejzíry, fumaroly neboli průduchy páry a vulkanických plynů a jezírka s vodou tak horkou, že se musíte koupat dál od vývěru. Jakmile se však ocitnete v termálním pramenu, zatímco teplota vzduchu se bude v nadmořské výšce přes 4 000 m pohybovat okolo nuly, nejspíš už nebudete chtít ven. 

Teplou koupel si navíc můžete užít bez davů lázeňských hostů. Společnost vám budou dělat jen poměrně plaché lamy vikuně, jež pro svou jemnou srst čelily před několika dekádami úplnému vyhubení. S trochou štěstí zahlédnete i ještě bojácnější opeřence nandu Darwinovy, plameňáky, husice andské nebo činčily ušaté, které se v okolí pramenů pasou na chudých porostech.

TIP: Ekvádorská zrcadla nebes: Sopečná jezera poblíž rovníku

Výlet pak můžete zakončit v národním parku Lauca, jemuž vévodí majestátní sopka Parinacota. Její pravidelný kužel se zrcadlí v hladině drobných i větších jezer, která vznikla před osmi tisíci lety poté, co se ze svahu vulkánu sesula do údolí řeky Lauca masa horniny. V tamních vodách žijí ryby kandiru chungaránský a orestias chungarský, jež jinde na světě nenajdete. Z parku potom můžete zamířit třeba do města Arica na pacifickém pobřeží, odkud se již většina návštěvníků vydává na cestu domů. 

Minová pole okolo Leningradu byla v zasněženém porostu prakticky neviditelná a dokázala výrazně zpomalit postup sovětské pěchoty. Německé oddíly také neustále budovaly polní kryty, okopy a bunkry z klád, jež je chránily před dělostřeleckými přepady. Fronta se v této oblasti nadlouho zastavila, a tak měli (nejen) Němci na posilování obrany dost času.

Předchozí části: Leninovo město na německý dohled: Stagnace východní fronty (1)

Válka s partyzány

Časový faktor však pracoval i pro obránce Leningradu, kteří již během první válečné zimy vykopali stovky kilometrů protitankových příkopů a zákopů. Mezi troskami staveb budovaly pracovní oddíly žen a větších dětí překážky a střelecká postavení, která se během obležení neustále vylepšovala. Tak jako sovětská vojska neměla dostatek sil prolomit německou obranu, neměli by ani Němci dost vojáků k dobytí Leningradu.

V jejich blízkém týlu navíc začaly působit partyzánské oddíly. Území obsazené německou armádou nebylo liduprázdné a přes úsilí mobilních hlídek a polního četnictva se partyzánům dařilo pronikat do německého zápolí. Jejich hlavní cíle představovalo ničení vojenských skladů, zásobovacích autokolon a železničních tratí. Do protipartyzánských akcí musely být nasazovány stovky vojáků, ovšem tyto operace vykazovaly ne zcela uspokojivé výsledky. 

Útoky střídají protiútoky

Sovětské armády Volchovského frontu již od podzimu 1941 prováděly útoky na východní postavení německé 18. armády, jenže bez výrazných úspěchů. I když úder Rudé armády pronikl hlouběji do německé obrany, nemohl se kvůli terénním překážkám rozvinout a rychlé protiútoky na křídla postup zastavily. Tímto způsobem Němci na jaře 1942 prakticky zničili 2. údernou armádu, která sice prorazila hluboko do německého koridoru, ale nepodařilo se jí obsadit německé uzly obrany.

Tohoto úspěchu však Němci nedokázali využít, protože jejich zálohy byly vyčerpané a na útok proti armádám Volchovského frontu nebylo ani pomyšlení. Během dlouhých měsíců tak zůstávala strategická situace prakticky stejná. Ještě složitější situace panovala pro sovětská vojska v západním sektoru, kde linie fronty kopírovala řeku Něvu. Překonat ji nebyl (zvláště v zimě) problém, ale udržet a rozvinout předmostí se Rudé armádě opakovaně nedařilo kvůli německým obranným uzlům, minovým polím a rozsáhlým zátarasům. Sovětské dělostřelectvo, jež by dokázalo tyto uzly vyřadit z boje, bylo nepřesné a slabé.

Krvavé šachy

Na změnu situace si musela Rudá armáda počkat až do ledna 1943, kdy se podařilo prolomit a udržet otevřený koridor do Leningradu podél Ladožského jezera. V bojích u Leningradu byli Němci lepšími taktiky, jenže rozhodnutí neobsadit město z léta 1941 se jim krutě vymstilo. Sovětské divize Leningradského frontu bez možnosti přísunu zbraní a munice z leningradských továren by byly odsouzeny ke zničení, zatímco německá skupina armád Sever by problém se zásobováním zřejmě neměla a mohla tak svést rozhodující bitvy s armádami Volchovského frontu.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Armádní svazky obou stran se u Leningradu na dlouhé roky ocitly ve vzájemném šachu. Bitvy, které rozhodly o výsledku války, se svedly na jiných frontách a na vojáky u metropole na Něvě zbyly jen stále se opakující útoky a protiútoky na stále stejném bojišti – buď zmrzlém na kost a zasypaném sněhem, nebo naopak plném bažin a říček.

Dokončení v neděli 3. října