Amatérský lovec pokladů Ole Ginnerup Schytz si připsal životní úlovek – u Vindelevu v jižním Dánsku objevil zlatý poklad. Podle odborníků jde o jeden z největších, nejcennějších a také nejkrásnějších zlatých pokladů v historii Dánska. V místě objevu pak následně zahájili archeologické vykopávky odborníci místního Vejle Museums i národního muzea National Museum of Denmark.

Archeologové zjistili, že poklad byl ukryt asi před 1500 lety v takzvaném dlouhém domě, jaké byly v době železné typické pro vysoce postavené osoby. Nález takového domu ukazuje, že Vindelev zřejmě v té době byl významným sídlem. Samotný poklad tvoří zlaté artefakty o celkové hmotnosti téměř jednoho kilogramu. Archeologové jsou  přesvědčeni, že takový poklad mohl nashromáždit pouze někdo, kdo byl v tehdejší společnosti v nejvyšších kruzích, nejspíš náčelník celé oblasti.

TIP: Amatérská lovkyně pokladů objevila vikingskou pokladničku se středověkými bitcoiny

Součástí pokladu jsou velké zlaté brakteáty, čili tenké jednostranně zdobené zlaté mince. Dále obsahuje římské zlaté mince, některé zpracované do podoby šperků s využitím postupů, s jakými se archeologové doposud nesetkali. Nápisy a motivy na některých artefaktech v pokladu zřejmě odkazují na tehdejší vládce, jiné zase souvisejí se severskou mytologií.

Jevy v atmosféře samozřejmě nezpůsobují pouze kosmické rakety, nýbrž i ty vojenské. Známé jsou především stopy po nosičích Topol. Na rozdíl od kosmických startů se jejich testy předem neohlašují a tím větší rozruch poté svými projevy budí. Topol představuje moderní mezikontinentální balistickou raketu ve dvou variantách: Buď se vystřeluje z raketového sila (nese označení RS-12M2), nebo z transportéru MZKT-7922, díky němuž může vzlétnout prakticky odkudkoliv (RS-12M1). Raketa měří 22,7 m na výšku, 1,9 m na šířku, využívá tuhé pohonné látky a má tři stupně. Její celkový dolet se uvádí v hodnotě okolo 11 000 km!

Již několik let doprovázejí zkoušky uvedených nosičů také světelné jevy v atmosféře. Někdy jsou opravdu efektní, a navíc je lze za vhodných podmínek spatřit i ze značné dálky. Jeden takový test zachytil 10. října 2013 z paluby ISS kosmonaut Luca Parmitano. Posádka si úkaz nejdřív nedokázala vysvětlit, ale ruské ministerstvo obrany potvrdilo zkoušku balistické rakety Topol, vypuštěné z kosmodromu Kapustin Jar a mířící na zkušební cíl v Kazachstánu. Parmitano s kolegou Mikem Hopkinsem pořídili několik fotografií, jež následně obletěly svět, a reakce na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejčastěji se opakující fáma přitom zněla, že vesmírnou stanici napadli mimozemšťané.

Pozdrav z Ruska

Vojenská raketa nezpůsobila takový rozruch poprvé. Například na druhý svátek vánoční v roce 2017 se dal podobný úkaz pozorovat dokonce ze střední Evropy, včetně Česka. Několik lidí z Miličína vidělo kolem půl páté ráno na východní obloze jasné světlo velikosti míče. Po několika vteřinách zhaslo a nad ním se objevil zvláštní, světlý, jasně ohraničený mrak ve tvaru oválu, stále se rozšiřoval, až se zcela rozplynul.

Stejná hlášení přišla z Opavy a Loukova, jev zachytily kamery Českého hydrometeorologického ústavu na Luční boudě či v Medvědině i na slovenské stanici Stupava. Pozorování ovšem hlásilo také Německo, Maďarsko, Rumunsko, Rakousko, Polsko a další místa. Oblak sledovaný z Rakouska dokonce připomínal logo automobilky Tesla. Úkaz na východní straně oblohy trval přibližně dvacet minut a kvůli datu události lidé vtipkovali, že se vrací Ježíšek.

TIP: Vzácný zelený záblesk při západu slunce: Snadno vysvětlitelná záhada

Brzy se však ukázalo, že šlo o „vánoční pozdrav“ z Ruska: Tamní armáda oznámila, že odzkoušela nosič RS-12M Topol. Podobných příhod souvisejících s balistickými raketami různých typů, včetně těch z USA, existuje mnoho. Pokud se tedy někdy stanete svědky obdobného jevu, nejspíš půjde právě o zkoušku jedné z uvedených střel.

Zbarvení vlasů obecně způsobuje kombinace dvou pigmentů – hnědočerného eumelaninu a červenohnědého feomelaninu. Šediny však žádný bílý ani šedý pigment neobsahují. Vlasovou pokrývku tvoří keratin, tedy přirozeně bezbarvá stavební bílkovina. Pokud se pigment do vlasu nedostane, jeví se nám porost hlavy jako světlejší.

Barva vlasů se může změnit z nejrůznějších příčin: U dětí k tomu často dochází během růstu, kdy se aktivují a deaktivují různé geny odpovědné za blokování či naopak produkci pigmentů. A genetika také ovlivňuje, kdy začneme šedivět, přičemž u většiny lidí se nejdříve „odbarví“ chloupky v nose.

TIP: Tajemství zrzků rozluštěno: Co rozhoduje o barvě ryšavých vlasů?

Bělání vlasů mohou mít na svědomí i různé nemoci, poruchy a podvýživa. Podle studie na myších provedené v roce 2013 dokáže stres „donutit“ buňky generující pigment, aby migrovaly dál od vlasových kořínků, což vede k zešedivění. U lidí se ovšem nic podobného zatím neprokázalo. 

Termojaderná fúze je reakce, která pohání naše Slunce a každou sekundu produkuje ohromné množství energie. Není proto divu, že se vědci na celém světě snaží už desítky let zmíněný proces napodobit. Jenže – fúzní reaktory musejí vydržet teploty dosahující mnoha milionů stupňů, protože jinak není možné reakci „nahodit“. Palivo má při uvedené teplotě formu plazmatu, přičemž je však velmi obtížné uchovat požadované vlastnosti látky po delší dobu.

Pionýři slepých cest

Jaderná fúze bývá označována za „svatý grál“ energetiky. Proto také v roce 1989 způsobil velké pozdvižení experiment Stanleyho Ponse a Martina Fleischmanna z University of Utah. Vědci tvrdili, že při jejich pokusech s elektrodami ponořenými do těžké vody vznikal nadbytek tepla, který bylo možné vysvětlit jen pomocí jaderné fúze, jež prý probíhala takřka při pokojové teplotě.

Vypukla mediální senzace: Získá svět zdroj takřka neomezené a levné energie? Řada vědeckých pracovišť po celém světě se snažila experiment zopakovat, mnohdy s rozporuplnými výsledky. Ještě téhož roku se však většina odborníků shodla – nešlo o fúzi, ale o omyl. 

Dnes panuje takřka univerzální konsenzus, že je jaderná fúze za studena nemožná, neboť se jádra atomů za uvedené teploty příliš silně odpuzují, tudíž se nemohou slučovat. Přesto malé skupinky amatérů pokračují v pokusech.

Už řadu let například prosakují zprávy, že italský vynálezce Andrea Rossi disponuje zařízením, jež nese název E-CAT a zmíněnou rekci prý zvládá. Čas od času přistoupí Rossi k veřejné demonstraci, avšak podle mínění mnoha odborníků se jedná o obyčejného podvodníka, který odmítá svůj přístroj nechat otestovat nezávislými specialisty. Přesto se mu nedávno podařilo přilákat amerického investora, takže o kauze, jež se táhne už mnoho let, zcela jistě ještě uslyšíme.

Na východním okraji Jemenu v nehostinné poušti zeje obrovská díra. Říká se jí Pekelná studna a koluje o ní bezpočet temných legend a příběhů. Místní věří, že je to vězení džinů, kteří úpí v temnotách. Pekelná studna má na povrchu průměr asi 30 metrů a propadá se do hloubky cca 112 metrů. Prý se odtamtud linou podivné pachy.

Osmičlenný výzkumný tým z Ománu „Oman Cave Exploration Team“ (OCET) se nedávno jako první ve známé historii spustil do Pekelné studny a prozkoumal ji. Uvězněné džiny tam nenašli, ani žádné stopy po nadpřirozených úkazech. Podle geologa Mohammeda al-Kindiho z ománské German University of Technology, který byl členem výzkumného týmu, jsou v Pekelné studni hadi, mrtvá zvířata, a také jeskynní perly šedavé a limetkově zelené barvy. Návštěva tohoto mýty opředeného místa musela být dechberoucím a do jisté míry i mysteriózním zážitkem. 

TIP: Průzkumníci na Yucatánu objevili největší zatopenou jeskyni světa

Průzkumníci pořídili spoustu snímků a videonahrávek. Kromě toho odebrali vzorky vody, hornin, půdy a mrtvých zvířat, které nyní analyzují. Místní lidé se obvykle bojí k Pekelné studni chodit nebo dokonce o ní mluvit. Nosí to prý smůlu. Jemen si v posledních letech užil smůly a neštěstí vrchovatě, první průzkum Pekelné studny by tak mohl naopak rozehnat přízraky a nějaké to neštěstí odvrátit. 

Státní bezpečnost (StB) označovala lidi, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli vrátit zpět do Československé socialistické republiky, jako takzvané navrátilce, které bylo potřeba po jejich příjezdu do země „vytěžit“, tedy získat od nich podrobné informace o jejich životě v zahraničí, a případně získat ke spolupráci. Těmito osobami se zabývala po reorganizaci StB v sedmdesátých letech 20. století II. správa Federální správy Zpravodajských služeb ministerstva vnitra (kontrarozvědka). 

Nic se vám nestane

Odchody čs. občanů na Západ zaměstnávaly bezpečnostní orgány Československa již nedlouho po únorovém převratu v roce 1948. Aby komunistické vedení země co nejvíce ztížilo možnost útěku, začalo se stavbou neproniknutelné hraniční bariéry, která byla nabita vysokým napětím a hlídána příslušníky Pohraniční stráže. Vedle toho se vedoucí činitelé státu snažili přesvědčit uprchlíky k návratu zpět do Československa. Pravidelně se opakovaly amnestie prezidenta republiky (první byla vyhlášena 9. května 1955), které dávaly možnost vrátit se lidem pobývajícím nedovoleně v cizině, a dopouštějícím se tak trestného činu „neoprávněného opuštění republiky“ na základě § 40 Zákona na ochranu lidově demokratické republiky (č. 231/1948 Sb.). 

Před první amnestií vzniklo Hnutí exulantů pro návrat domů. Tato fiktivní organizace vedená StB rozjela informační kampaň s cílem přimět uprchlíky k návratu. Za tímto účelem bylo, kromě vydání brožury distribuované čs. ambasádami na Západě, rozesláno na Vánoce roku 1954 i několik stovek anonymních ručně psaných dopisů, které měly u exulantů vyvolat stesk po domově. Rozvědka rovněž vyslala do zahraničí řadu agentů, kteří měli některé prominentní členy exilu k návratu přesvědčit. Pokud přemlouvání nepomáhalo, neváhala tajná policie sáhnout až k únosu, jak tomu bylo v případě sociálního demokrata Bohumila Laušmana z Rakouska.

Domů na amnestii

V rámci první amnestie byl 1. června 1955 také založen Výbor pomoci osobám navracejícím se do Československa. I když tato amnestie nenaplnila očekávání jejích iniciátorů, přece jen ji využilo 1 169 osob. Jednalo se převážně o členy poúnorového exilu, kteří uváděli jako důvod k návratu nejčastěji touhu po ztracené vlasti, či prosbu o jejich návrat některým členem rodiny. Vědomí, že již možná nikdy nespatří rodinu, stesk po domově a také nepříznivé prostředí uprchlických táborů, kde exulanty vyslýchaly různé tajné služby, muselo na část uprchlíků působit zdrcujícím dojmem. 

Potřeba je ovšem dodat, že další prezidentské amnestie v šedesátých letech již nikdy tak vysoký počet navrátilců nevyvolaly a končily fiaskem. V roce 1960 se vrátilo již jen 355 osob a v roce 1965 pouze 69. Exulanty možná odradil i fakt, že slíbená amnestie nebyla ve všech případech dodržena! Známy jsou případy osob, které byly po návratu odsouzeny za „špionáž“ k dlouholetým trestům odnětí svobody.

Hranice nejsou korzo

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 vyvolala novou desetitisícovou uprchlickou vlnu, která neustávala ani rok po příjezdu „spřátelených“ armád. Normalizační stranické vedení se proto rozhodlo k akci. Nový první tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák pronesl v září 1969 projev, v němž poukazoval na údajně nepřátelské aktivity emigrace a volal po uzavření čs. hranic, protože „niesu korzo, aby sa tu volakto prechádzal!“. 

Hned v říjnu 1969 byla zrušena platnost výjezdních doložek a hranice, otevřené během pražského jara 1968, se opět uzavřely. Znovu přišly na řadu amnestie, které ani tentokrát nedosáhly valného úspěchu (nejvíce se vrátilo 740 osob v roce 1971). Samotná StB přičítala neúspěch amnestií vlivu „buržoazní propagandy“, která prý tendenčně vykreslovala poměry v Československu. Vinu podle ní také nesla zahraniční „emigrantská centra“, která uprchlíky od návratu odrazovala. Samotní navrátilci uváděli jako důvody pro své rozhodnutí stesk po rodičích, příbuzných, známých či přátelích, neschopnost si na Západě najít práci, neznalost prostředí a jazyka dané země či nejisté vyhlídky do budoucnosti.

Do karantény

Posrpnová Státní bezpečnost se na navrátilce zaměřila a ti se tak po překročení státní hranice dostali pod její neustálý dohled. Tím, že porušili zákon o nepovoleném opuštění republiky, mohli být vystaveni trestnímu stíhání. Pokud navíc vypověděli zahraničním tajným službám citlivé informace, které spadaly pod státní tajemství, mohly být souzeny i za vlastizradu, což mohlo vést až k patnáctiletému odnětí svobody, či dokonce trestu smrti (podle § 91 sbírky zákonů č. 140/1961). V důsledku toho se navrátilci stávali snadno vydíratelnými. 

V roce 1973 nechala StB zřídit karanténní zařízení Třebotov, které spadalo pod kontrarozvědku, a jehož chod upravovala směrnice generálmajora bezpečnosti Jaroslava Hrbáčka (1925–1980). Podle ní měli uvnitř působící agenti navrátilce zpravodajsky „vytěžit“, následně je získat ke spolupráci, propagačně je využít či je předat k trestnímu postihu. Aby zabránili jejich případnému útěku a navíc je ponížili, odebrali jim všechny osobní věci včetně oblečení. Ti tak byli nuceni po celou dobu pobytu nosit nemocniční ošacení. 

Vytěžováni bezpečností

V rámci „vytěžování“ se vyšetřovatelé zaměřovali především na podmínky v uprchlických táborech na Západě, rozhovory se zahraničními úředníky, firmy, kde vyslýchaný pracoval, ale i vojenská zařízení v blízkosti jeho pobytu. Snahou bylo rovněž zjistit co nejvíce informací o životě dalších členů českého a slovenského exilu, se kterými se navrátilec setkal. Získané údaje zpracovával analytický odbor kontrarozvědky a posléze je se zahraničními dokumenty porovnávala I. správa ministerstva vnitra (rozvědka). Vyšetřovatel pak navrhl, zda by bylo možné navrátilce dále „operativně nebo propagandisticky využít“. 

Státní bezpečnost tedy některé navrátilce získávala ke spolupráci či je využívala v médiích v rámci „preventivně-výchovných opatření“ jako nástroje kontrapropagandy proti emigraci. Do této kategorie patřil například televizní pořad Třetí vlna, který byl vysílán Československou televizí na podzim roku 1971. Divákům značně zkresleně předkládal zkušenosti navrátilců s životem na Západě, který byl ukazován v negativních barvách.

Husákova taktika

Po nezdaru prezidentských amnestií z let 1969 a 1973 se komunistický režim na své bývalé občany žijící na Západě díval jako na potenciální hrozbu a podle toho k nim přistupoval. Cesty Čechů a Slováků do kapitalistické ciziny a s nimi spojená možnost emigrace byly výrazně omezovány, k zamítnutí žádosti o vydání pasu docházelo často jen na základě zdůvodnění, že cesta nebyla „v souladu se státními zájmy“.

Důležitým mezníkem nejen pro český a slovenský exil se stala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1972–1975), která znamenala jeden z vrcholů politiky „uvolňování napětí“ mezi Východem a Západem. Závěrečné dohody totiž alespoň teoreticky přinášely obyvatelům zúčastněných států snadnější cestování na opačnou stranu železné opony. Cesty za hranice měly být povolovány nejen z profesních, ale i rodinných důvodů a rovněž mělo být umožňováno slučování rozdělených rodin. Nicméně čs. vláda schválené závazky neplnila a plnit nehodlala.

Ovšem počet Čechoslováků, kteří nedovoleně opouštěli republiku, se od poloviny sedmdesátých let zvyšoval. To nutilo Husákův režim ke změně přístupu k občanům žijícím za státními hranicemi. Dne 16. března 1977 přijala vláda Směrnici o úpravě právních vztahů ČSSR k občanům, kteří se zdržují v cizině bez povolení československých úřadů. Směrnice měla nejen upravit postup státních orgánů k bývalým uprchlíkům, ale především odlišit členy exilových vln na základě jejich „poměru ke státnímu zřízení v ČSSR“. V konečném důsledku šlo ale vládě o snížení vlivu politického exilu.

Na základě tohoto nařízení mohly čs. úřady: 1) vydat cestovní doklad pro návrat do ČSSR, 2) vydat souhlas k trvalému pobytu v cizině, 3) propustit občana ze státního svazku a 4) „reakčním emigrantům“ odejmout čs. státní občanství. Směrnice nabízela těm, kteří žili nejméně pět let v zahraničí a nebyli angažováni v politických akcích namířených proti režimu, možnost upravit své právní postavení. 

Vykoupení z diktatury

Komunistické Československo stavělo bývalé uprchlíky do ponižující pozice. Pokud již byli odsouzeni na základě § 109 trestního zákona č. 141/1961 Sb., museli nejprve podat žádost o milost prezidentu republiky a až poté zažádat o vystěhování nebo propuštění ze státního svazku. Za obojí „úpravu“ navíc úřady vybíraly vysoké poplatky, které měly být kompenzací za poskytnuté vzdělání či kvalifikaci. Nejednalo se o zanedbatelné částky. Například Češi a Slováci nově žijící ve Švédsku museli za náhradu studia zaplatit 3 400 amerických dolarů, čehož si všímala i místní média. 

Někdejší obyvatelé Československa tak představovali pro komunistický režim odsouzence, kteří museli žádat o milost a „vyplatit se“ ze státního svazku. Na druhou stranu, pokud byl občanovi udělen souhlas s trvalým pobytem v cizině, získal opět československý pas a v případě, že se vyvázal ze státního svazku, přistupovaly k němu úřady jako k cizinci. V obou případech mohl opět navštěvovat příbuzné a známé ve staré vlasti a za určitých podmínek mohli i oni navštěvovat jej. Řada Čechů a Slováků nehodlala na tuto hru z pochopitelných důvodů přistoupit a směrnici ignorovala, a tak z odhadovaného počtu 115 000 osob žijících v zahraničí déle než pět let podalo některou ze žádostí do roku 1981 jen 20 616 Čechů a Slováků. 

Raději zůstat venku

V mnohých bývalých uprchlících přetrvával pocit trpkosti nad svévolným postupem čs. představitelů a státních úřadů. Celý proces úpravy vztahu je jen utvrdil v přesvědčení, že s Československem již nikdy nechtějí mít nic společného. Když se v roce 1988 dotazovala socioložka Irena Dubská uprchlíků z ČSSR, zda by se do země vrátili, odpověděly záporně čtyři pětiny respondentů. Dokonce i na pád komunistického režimu v roce 1989 reagovala část z nich slovy: „Vlastně už ani nemám chuť tam jet, země i lidé jsou mi cizí.“

Obecně se předpokládá, že za formování zmíněných hvězdných ostrovů mohou jejich vzájemné srážky. Těsné průlety z nich vytahují celé proudy stálic a plynu, mění vzájemnou rovnováhu, a mohou tak indukovat novou tvorbu hvězd i v partiích, kde k ní předtím již vůbec nedocházelo. 

Pokud projde malý „projektil“ přímo středovou částí terčové galaxie, rozšíří se od místa průletu rázová vlna a vyvolá středově symetricky probíhající utváření stálic. Ze správného pohledu pak mohou nová místa jejich vzniku formovat rozsáhlé prstence kolem zdánlivě méně aktivního galaktického jádra. 

TIP: Extrémní vzácnost: Astronomové objevili galaxii se dvěma prstenci

Z popsané skupiny hvězdných ostrovů stojí za zmínku dva krásné příklady: tzv. Hoagův objekt promítající se do souhvězdí Hada a galaxie Kolo od vozu (známá také jako Zwickyho elipsa) v souhvězdí Sochaře. Druhá jmenovaná dobře ukazuje i pozůstatky původních spirálních ramen terčové galaxie před srážkou, jež se zachovaly jako „loukotě“ propojující jádro s prstencem. 

Odlesňování nabralo na mnoha místech světa děsivé tempo i rozměry. Lidé nekácí lesy jen pro dřevo. Porážejí stromy také proto, aby získali novou zemědělskou půdu, parcely pro budovy, pozemky na stavbu komunikací, aby si uvolnili prostor k těžbě nerostných surovin a z mnoha dalších důvodů. Lesy sice stále ještě pokrývají asi 30 % souše, ale ročně z nich ubude 73 000 km², což bezmála odpovídá ploše České republiky. Z tropických lesů zbývá v současnosti jen polovina jejich původní rozlohy.

Zalesnění znamená ochlazení

Pokud člověk opustí plochy získané zničením lesů, dřívější les se na nich sám neobnoví. Na opuštěných místech vznikají často zcela nové ekosystémy, jimž nejednou dominují trávy. Návratu lesů musí napomoci člověk. Nebývá to jednoduché ani laciné, ale není to neproveditelné. 

K zalesňování má člověk celou řadu dobrých důvodů. K těm nejpádnějším se řadí boj s emisemi oxidu uhličitého a globálním oteplováním. Rostoucí stromy odčerpávají oxid uhličitý z ovzduší, fotosyntézou jej mění na organické sloučeniny a ty vážou ve svém těle. Čím víc dřevní hmoty naroste v lese, tím víc oxidu uhličitého zmizí z atmosféry. 

O tom, že „chladící efekt“ zalesnění na klima kontinentů může být citelný, máme důkazy ze 14. století, kdy se Evropou prohnaly epidemie moru známé jako „černá smrt“. Zemřelo na ni přinejmenším 50 milionů lidí. Rozsáhlé oblasti se vylidnily a opuštěné louky a pole zarůstaly křovinami a stromy. Došlo k poklesu koncentrace oxidu uhličitého v ovzduší, zeslábl skleníkový efekt tohoto plynu a výsledkem byla „malá doba ledová“. 

Původní, nebo lidmi vytvořené?

Přibližně za posledních pět let bylo v rámci obnovy lesů a boje s globálním oteplením zalesněno 1,5 milionů kilometrů čtverečních zatravněných ploch. Jihoafrický biolog William J. Bond z university v Kapském Městě na stránkách vědeckého časopisu Science upozornil na alarmující skutečnost: zdaleka ne všechny porosty travin určené k proměně na les jsou výsledkem předchozího kácení lesa člověkem! Mnohé vznikly zcela přirozeně, jsou velmi staré, hostí nepřeberné druhové bohatství rostlin i živočichů a patří k tomu nejcennějšímu, co v krajině ještě zbylo. Jejich proměnou na les pácháme nenapravitelné škody. 

Především v tropech věnovali přírodovědci obrovskou pozornost lesům, ale travnatými porosty se příliš nezabývali. Jsou tedy prozkoumány jen velmi málo a proto mají přírodovědci takové problémy, když mají odlišit přírodní cenné travní ekosystémy od těch, které vznikly tam, kde naši předkové vykáceli nebo vypálili lesy. 

Cerrado a další bohaté ekosystémy

Druhové bohatství původních savan a pamp bylo dlouho hrubě podceňováno. Všichni vědí, že brazilský deštný les patří k oblastem nejbohatším na různé formy života. Méně už se ví o brazilském travinami zarostlém ekosystému zvaném cerrado. Na seznamu míst světa s nejvyšším druhovým bohatstvím mu přitom patří se 6 000 druhy rostlin dvanácté místo! Vědci si z neznalosti příliš necenili bohatství fauny cerrada a dnes jsou uchváceni například nepřeberným množstvím druhů plazů, které zde žijí. 

Další podobně bohaté travnaté ekosystémy najdeme v Jižní Africe, kde botanici napočítali bezmála 4 000 druhů rostlin. Neuvěřitelných 6 000 druhů flóry hostí také pláně na atlantickém pobřeží Severní Ameriky. Je to bezmála třetina druhového bohatství celé severoamerické flóry! Plných 29 % rostlin z těchto travnatých plání jsou endemické druhy, což znamená, že je mimo tyto ekosystémy nikde jinde nenajdeme. 

Podobně jsou na tom traviny Madagaskaru. Vědci jich zde sice napočítali jen 580 druhů, ale kolem 40 % jich je endemických – nikde mimo Madagaskar nerostou. Těžko bychom ve světě hledali další savany s tak vysokým podílem endemitů. Přesto vědci dlouho považovali madagaskarské savany za výsledek kácení a vypalování lesů lidmi, kteří na tento ostrov přišli nejprve z oblasti dnešní Malajsie a následně i z mnohem bližší Afriky. 

Zalesňování s rozumem

Travní porosty vzniklé tam, kde člověk zničil lesy nebo jiné ekosystémy, se od přirozených savan, pamp nebo prérií v mnoha ohledech liší. Nápadná je jejich druhová chudost. Rostou na nich hlavně trávy; jiné typy rostlin, jako jsou byliny nebo podzemní stromy (viz Nezastupitelná role ohně), se tu vyskytují málo nebo vůbec ne. 

Není jedno, zda zalesníme travnaté plochy vzniklé v důsledku lidské činnosti nebo původní porosty travin. Namístě je nejvyšší obezřetnost. Pro vysoký podíl endemických druhů hrozí, že zničení i malé plochy pampy, savany či prérie může způsobit nenávratnou ztrátu jedinečných rostlin a živočichů.

TIP: Odpadkové ekosystémy překvapují: Neuvěřitelná fakta o nových ekosystémech

Nad projekty zalesňování se ovšem vznáší řada dalších znepokojivých otazníků. Není například jasné, jak se změna vegetace promítne do tepelné bilance krajiny. Když světlou savanu silně odrážející sluneční záření nahradí tmavě zbarvené koruny stromů, může tmavší povrch pohlcovat více sluneční energie a výsledkem pak není ochlazení, ale naopak další prohřátí daného území.

Podle posvátných textů spatřil chlapec, jenž později proslul jako Buddha Šákjamuni, světlo světa v háji Lumbiní – v oblasti dnešního jižního Nepálu, asi 25 km východně od Kapilavastu. Královna Mája si tam udělala zastávku na cestě do Dévadahy, a poté co se vykoupala v jezírku, povila pod jedním z vysokých stromů syna. Princ, který podle legendy uměl okamžitě chodit, následně udělal sedm kroků do všech světových stran a v jeho šlépějích hned vyrostly lotosové květy.

Odkaz panovníka Ašóky  

Zhruba ve 3. století př. n. l. už Lumbiní patřilo k nejvýznamnějším buddhistickým poutním lokalitám. Centrální památkou se stal chrám zasvěcený královně Máje, z jehož původní podoby se však mnoho nedochovalo – v jeho centru se měl každopádně nacházet kámen označující přesné místo narození Buddhy a jeho stěny zdobily basreliéfy s výjevy ze světcova života. 

Roku 249 př. n. l. navštívil tehdy již vzkvétající vesnici panovník Ašóka a nechal tam na paměť svatého vztyčit sloup, který se naopak dochoval dodnes. Zdobí jej i původní nápis, jenž mimo jiné zmiňuje, že vladař osvobodil posvátné místo od daní. 

Znovuzrození po 500 letech 

V 15. století zničili lokalitu muslimští Mughalové, kteří tou dobou budovali na území dnešní Indie, Pákistánu, Afghánistánu, Nepálu a Bangladéše rozlehlou říši. Lumbiní na dlouho zmizelo z map, ale právě díky nálezu Ašókova sloupu mohlo být na sklonku 19. století znovu objeveno. Archeologům se podařilo odkrýt i pozůstatky buddhistických klášterů z období od 3. století př. n. l. do 5. století a zbytky buddhistických stúp (3. století př. n. l. – 15. století). 

TIP: Larung Gar: V největším buddhistickém městečku na světě žije 40 tisíc mnichů

Od 70. let minulého století probíhaly pod vedením architekta Kenzóa Tangeho rozsáhlé práce na obnově: Dnešní Lumbiní tak zahrnuje rekonstruovaný chrám s kamenem označujícím místo Buddhova narození, posvátné jezírko i Ašókův sloup. V komplexu se nachází také Pagoda světového míru, věčný plamen a v širším okolí rovněž řada buddhistických chrámů.