Ostrov Mayotte, který se nachází mezi Madagaskarem a Afrikou, je jedním z hlavních ostrovů Komorského souostroví a zámořským departamentem Francie v Indickém oceánu. V květnu 2018 se u východního břehu Mayotte odehrála rozsáhlá podmořská erupce, doprovázená zemětřesením.

Geofyzička Nathalie Feuillet z francouzské Université de Paris a její spolupracovníci zjistili, že šlo o největší známou aktivní podmořskou erupci, se kterou jsme se doposud setkali. Při průzkumu na místě vyšlo najevo, že zde vyrostl zbrusu nový podmořský vulkán, který se tyčí do výšky 820 metrů nad mořské dno. Před zmíněnou erupcí tam nic takového nebylo.

TIP: Australští odborníci objevili na dně Indického oceánu kus Tolkienova Mordoru

Detailní seismický průzkum této oblasti přivedl vědce k závěru, že šlo o skutečně masivní podmořskou erupci. Množství vylité lávy odpovídá erupcím v nejaktivnějších vulkanických oblastech souše. Intenzivní vulkanická aktivita u ostrova Mayotte bude velmi pravděpodobně pokračovat i do budoucna. Podle Feuilletové jsou ve hře scénáře, podle kterých by mohlo dojít ke zřícení nového vulkánu, dalším podmořským erupcím nebo i erupcím na pobřeží ostrova Mayotte. Tuto možnost naznačují i mohutné proudy dávno vylité lávy, které se nacházejí jak na pobřeží ostrova, tak i v okolním oceánu.

Osmnáctého ledna 2018 vzlétl z kosmodromu Kagošima malý nosič Epsilon 3 s družicí ASNARO 2, což je japonské zařízení vybavené radarem se syntetickou aperturou pro sledování Země. Pro raketu šlo teprve o třetí start, ačkoliv premiéru si odbyla už o pět let dřív, a náklad o hmotnosti 570 kg pro ni znamenal rekord.

Nosiče Epsilon umožňují ekonomickou dopravu s relativně nízkou cenou za kilogram. Vycházejí z raket M-V a H-II, jejich cena se pohybuje okolo 39 milionů dolarů a nabízejí tří- nebo čtyřstupňovou konfiguraci. Poslední jmenovaná posloužila i zmíněného 18. ledna 2018, kdy vynesla družici na plánovanou oběžnou dráhu ve výšce 504 km. Pozorovatelům však připravila nečekanou podívanou. 

Svítící oblaka spalin 

V Japonsku bylo v době startu šest hodin ráno, ještě tedy nevyšlo Slunce. Epsilon má vysoký poměr tahu vůči hmotnosti, proto v počáteční fázi stoupá opravdu rychle. Nosič doslova rozsvítil oblohu nad kosmodromem, každou sekundu spaloval 600 kg pohonných látek a směřoval k jihovýchodu. V čase T + 2 minuty a 41 sekund se oddělil první stupeň, , k zážehu toho posledního, tedy čtvrtého, došlo v T + 10 minut.

Díky příznivé době startu a dobrému počasí mohli lidé z částí Japonska pozorovat světelný jev, jejž za sebou raketa zanechala: Připomínal noční svítící oblaka, úkaz vznikající v horních vrstvách ovzduší, nejlépe viditelný za úsvitu či soumraku. Vyvolává ho nejvýše se vyskytující mrak v atmosféře, ozářený za vhodných podmínek slunečními paprsky zpoza horizontu. V daném případě jej nahradil oblak spalin z rakety, nicméně výsledný efekt byl velmi podobný. Navíc se spaliny mnohdy rozplývají jen pozvolna, takže celé nebeské představení přetrvalo téměř do úplného východu Slunce.

Událost se masově šířila po sociálních sítích, zejména v ostrovní zemi. Mnozí jev považovali za polární záři, podle jiných šlo o UFO. Situace se však rychle vysvětlila: Bylo totiž zcela evidentní, že barevnou podívanou vytvořila 26 metrů vysoká raketa Epsilon.

Jedním z rozhodujících faktorů, jenž měl vést ke zlomení odporu obránců města, se mělo stát postupné rozložení morálky neustálým ostřelováním vybraných cílů těžkým dělostřelectvem. Primární cíle měly představovat zbrojní továrny (především Kirovský tankový závod, jehož produkce posilovala obránce Leningradského frontu), ale také sklady potravin a kulturní památky.

U německé 18. armády působilo vyšší velitelství artilerie (H.ArKo) 303, jež podle původních plánů nepočítalo s obklíčením, a proto mu nebylo svěřeno téměř žádné těžké dělostřelectvo. Ze začátku byl k dispozici (kromě těžkých dělostřeleckých oddílů divizí podřízených 18. armádě) pouze oddíl těžkých 240mm děl a 210mm minometů. Dostřel polních kanonů však dokázal pokrýt palbou většinu rozlohy města, o čemž se jeho obyvatelé brzy přesvědčili. Každodenní ostřelování začalo ihned po dokončení obklíčení, Leningraďané si však rychle zvykli; i přes obrovské materiální ztráty to jejich morálku nezlomilo.

Vymazat město z mapy

Když ve svém komuniké z 22. září 1941 Hitler deklaroval své rozhodnutí vymazat město z mapy, aniž by došlo k jeho obsazení, bylo na léta dopředu rozhodnuto o povaze bojových operací v leningradské oblasti. Vrchní velitelství armády (OKH) se rozhodlo začít posilovat dalekonosné dělostřelectvo, spadající pod H.ArKo 303, a z celé Evropy se začaly do této oblasti přesunovat jedny z nejtěžších tehdy existujících kanonů.

Z okupované Francie dorazila ukořistěná železniční děla ráže 280, 370 a 400 mm a z bývalého Československa 305mm moždíře. Kromě toho z Německa přibyl na sever 420mm minomet Gamma a dva železniční kanony ráže 240 mm. Tato obrovská ničivá síla, shromážděná v roce 1942 před městem, neměla dostatek munice na srovnání celého sídla se zemí, ale měla být nasazena k podpoře případného německého útoku.

Dora na scéně

Z Říše dorazilo v srpnu téhož roku i největší německé dělo Dora o ráži 800 mm, jež se ale do bojů nakonec nezapojilo – stejně jako 600mm moždíře Karl, které byly po pár měsících odeslány na jiná bojiště. Nasazení supertěžkých kanonů vyznívalo spíše rozpačitým dojmem, protože nebyla jasně stanovená taktika jejich nasazení.

Pro ničení domovních bloků a továren bylo málo munice, proto měla tato děla sloužit hlavně k likvidaci bunkrů a zodolněných dělostřeleckých postavení na osách německého útoku, k němuž však nedošlo. Ostřelování města zesílilo v roce 1943, kdy bylo jasné, že koordinovaný útok na město už není v německých silách. Předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé se snažili likvidovat hlavně vojenské cíle, jako protiletadlové baterie a bunkry s těžkými kanony ostřelujícími německé pozice a klíčové průmyslové objekty.

Přetnout Cestu života

I přes shromáždění železničních a supertěžkých děl dopadaly na město většinou střely z polních děl a kanonů do ráže 155 mm, jež se zacilovaly v souladu s mapami vytvořenými z leteckých snímků a následnými opravami podle předsunutých pozorovatelů. Dělostřelectvo se také snažilo narušit v zimě Cestu života vedoucí po Ladožském jezeře.

TIP: Cesta života: Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře

Podle leteckých snímků nebylo těžké zaměřit těžká děla do míst, kudy projížděly konvoje, a několika salvami rozbít led na vyčištěné cestě. Zasáhnout projíždějící automobily bylo pouze věcí náhody, protože Němci neměli v oblasti dostatečně předsunuté pozorovatelny ani zpravodajské informace o jejich pohybu. Prolomený led na cestě představoval jen malou komplikaci; ledovou silnici stále kontrolovaly hlídky, nehledě na to, že po několika dnech díry opět zamrzly. 

Ťuknete-li do skleničky, vydává zvuk o rezonanční frekvenci, při níž sklo vibruje nejefektivněji. Pokud se vám hlasem podaří zmíněný zvuk napodobit, můžete sklenici skutečně i rozbít: výška vydávaného tónu přitom závisí především na tvaru a velikosti nádoby. Trik ovšem spočívá v tom, že musíte zpívat dostatečně hlasitě a zvučně. Lze jistě použít i reproduktory, těžší je to však bez nich.

TIP: Jaký nejhlasitější zvuk se kdy podařilo na Zemi zaznamenat?

Televizní ukázku rozbití skleničky bez jakýchkoliv pomůcek poskytl kanál Discovery Channel, a to v rámci pořadu Bořiči mýtů. Rockový zpěvák Jaime Vendera tehdy svým mocným vokálem pár kusů skla skutečně znehodnotil… 

Matrjoškám se říká také bábušky a bez těchto dutých dřevěných panenek se v Rusku neobejde snad žádný obchod se suvenýry. Tradičně se na „víceúrovňových“ figurkách usmívá krojovaná vesnická dáma s červenými „jablíčky“ na tvářích. Ty ale v době, kdy vzduchem lítá nepřítel jménem koronavirus, zakrývá rouška.

Virus místo lidových motivů

Matrjošky ozvláštnila Tamara Koryjová z města Semenovo, která si dílnu musela otevřít u sebe doma. „Musíme se chránit před koronavirem a rouška nám v tom může výrazně pomoct. Proto tahle matrjoška nemá červené tvářičky, ale právě roušku,“ vysvětluje Tamara. 

Matrjošky z Tamařiny dílny jdou zkrátka s dobou. Na šátek, který těmhle dřevěným vesnickým krasavicím tradičně zakrývá vlasy, kreslí Tamara Koryjová místo ruských folklorních motivů mikroskopická schémata koronaviru. Zelené „breberky“, které mají jen v Rusku oficiálně na kontě přes 200 tisíc lidských životů, zdobí u některých matrjošek i samotnou roušku. 

Poslové veřejné osvěty

Stejně jako ostatní řezbáři a malíři si Tamara musela dílničku na výrobu ruských dřevěných suvenýrů otevřít dočasně doma. Továrna, v níž už řadu let pracuje, totiž kvůli preventivním opatřením musela zavřít a tamní umělci si povinně vzali dovolenou. 

Tamara přitom možná ani nečekala, že několik jejích matrjošek si objednají také úřady v Novgorodu, které s jejich pomocí hodlaly šířit mezi lidmi osvětu. Zejména na počátku pandemie bylo potřeba zdůraznit, že je nutné izolovat se v souladu s nařízeními a ve veřejné dopravě udržovat co největší vzdálenost od ostatních lidí. Matrjošky byly jedněmi z poslů, které měly tuto zprávu předat co nejširší veřejnosti. 

Vývoz zpátky do Japonska

Výroba panenky s dosud nevídanými motivy zabere asi týden. Vzory se nejprve nanášejí tužkou, teprve poté může přijít na řadu malování barvami. Na závěr je dřevěné ruské děvušky ještě potřeba nalakovat, aby novému majiteli dlouho vydržely. Zajímavá kresba se zalíbila nejen ruským patriotům, ale i kupcům v zahraničí, kteří si jedinečného provedení všimli na sociálních sítích a někdy se za Tamarou vydali i osobně. „Přišel sem za mnou jeden pán a zeptal se mě na cenu. Napsala jsem mu ji a on řekl: Dobrá, můžete mi zboží poslat do Japonska?“ usmívá se Tamara.

TIP: Šperkovnice z ruského Fedoskina: Dědictví v podobě ručně malovaných krabiček

Pestře malované panenky k Rusku patří od nepaměti. Kořeny ale mají právě v Japonsku. Nápad do země přivezl bohatý ruský obchodník Savva Mamontov, který si na sklonku 19. století během cesty po zemi vycházejícího slunce všiml do sebe zapadající figurky fukurama, která zobrazuje plešaté buddhistické božstvo. Od té doby se matrjošky začaly ve velkém vyrábět i v Rusku a staly se jedním z jeho symbolů. 

V říjnu mohou nedočkavci začít s pozorováním oblohy již za soumraku, konkrétně nízko nad jihozápadním horizontem, kde bude možné nakrátko zachytit Venuši. Počkáte-li si až do 9. října, pomůže vám k jejímu vyhledání úzký srpek Měsíce. Večernice bude zářit nedaleko od něj, zhruba 2,5° na jihovýchod. Příliš dlouho však na nebi nezůstane a zapadne už 90 minut po Slunci.

Říjnové planety

O poznání lepší to bude s dalšími dvěma jasnými planetami, Saturnem a Jupiterem. Obě se v říjnu nacházejí v souhvězdí Kozoroha, což znamená, že je po setmění spatříte nad jižním obzorem a viditelné zůstanou po celou první polovinu noci. Také zmíněné oběžnice poctí návštěvou Měsíc, a to ve dnech 13. až 15. října. 

Přibližně v té době začne být pozorovatelná i poslední z nápadných planet říjnové oblohy, zpočátku však jen obtížně. Přinese ji ranní svítání, kdy se zjeví těsně nad východem v již nerozpoznatelném souhvězdí Panny. Viditelnost oběžnice se ovšem rychle zlepší s tím, jak se bude na nebi vzdalovat od Slunce a poroste její jasnost. Už víte? Onou neznámou – vlastně neznámým – je Merkur a jeho „úprk“ od naší denní hvězdy se zastaví až 25. října, kdy se ocitne v největší východní elongaci.

Úprk po obloze

Merkur patří mezi nejrychlejší nebeské běžce, na nichž je už po pár dnech vidět, že se vesmírná tělesa oddávají neustálému pohybu. Planety se pohybují vůči vzdáleným hvězdám, stálice pak vůči sobě navzájem, přestože v jejich případě je to zjevné až s odstupem staletí. Připočteme-li denní posun oblohy od východu na západ, mohlo by se zdát, že na nebeské sféře neexistuje místo, které by v čase někam neputovalo…

Stačí však namířit fotoaparát vysoko nad severní obzor a nechat ho pár desítek minut exponovat. Na výsledném snímku se objeví spousta více nebo méně jasných zakřivených čar, ale také jedna drobná světlá ploška: Obloukovité linie představují stopy hvězd v průběhu času a kupodivu i zmíněná ploška odpovídá jedné skutečně výjimečné stálici. 

Dočasná výsada

Paradoxně ji často znají i ti, kdo se jinak na obloze vůbec neorientují: Polárka nebo také Severka – hvězda, která zůstává stále na místě, zdánlivě statická uvnitř nebe v pohybu. Čím si nenápadná stálice druhé velikosti, usazená v souhvězdí Malého medvěda – či na konci oje Malého vozu – získala tak výsadní postavení? Nachází se totiž v prodloužení zemské rotační osy, tedy poblíž severního nebeského pólu, kolem nějž se otáčí celá nebeská sféra (viz Těsně vedle). 

Ze stejného důvodu spočívá Polárka stále nad severem, proto nepřekvapí, že ji lidé používali a používají k navigaci. Oči k ní upínali třeba mořeplavci, ale nikoliv od nepaměti. Alfa Ursae Minoris, jak ji označují astronomové, totiž nebyla „polárkou“ vždy. Nedaleko severního nebeského pólu se objevila před tisíci roky a od té doby se k němu stále přibližuje. V daném trendu setrvá po další století, načež se v následujících miléniích opět výrazně vzdálí. Může za to jev, kterému říkáme precese zemské osy. 

Rotační osa naší planety nezaujímá v prostoru stále stejný sklon, ale vlivem gravitačních interakcí, především mezi Zemí a Měsícem, vykonává pravidelný kývavý pohyb. V jeho důsledku putuje nebeský pól oblohou po kružnici s periodou 25 800 roků. A na své dráze se dostává do těsné blízkosti několika jasnějších hvězd, které se tak dočasně mění v „polárku“ – jako třeba Tau z Herkula či Thuban z Draka. Proto se naše Polárka coby „Stella Polaris“ neboli „polární hvězda“ objevuje ve hvězdných mapách až od 15. století, kdy ji přitom od pólu dělily ještě zhruba 4°. Na minimum, konkrétně na pouhých 30″, klesne jejich vzájemná vzdálenost kolem roku 2100.

Dva průvodci

Zatím jsme Polárku zkoumali pouhýma očima při pohledu ze Země, ze vzdálenosti 430 světelných let. Ukáže dalekohled něco víc? Rozhodně ano! Už v menších přístrojích postřehnete zhruba 19″ od jasné složky „A“ i jejího průvodce označovaného písmenem „B“. Danou stálici osmé velikosti zaznamenal poprvé William Herschel roku 1780. Zmíněnému páru přitom trvá přibližně 40 tisíc roků, než oběhne kolem společného těžiště.

Systém Polárky se pak „rozrostl“ ještě jednou: V roce 1929 dospěl americký astronom Joseph H. Moore na základě dlouhé řady pozorování k závěru, že okolo stálice „A“ krouží ještě jedna drobnější souputnice, označovaná dnes jako „Ab“. Protože se však nachází velmi blízko k hlavní složce, a navíc je zhruba 700krát slabší, neodhalí ji ani velký dalekohled, takže její existenci dokládají zejména spektroskopická pozorování. „Ab“ obíhá kolem Polárky „A“ po velmi protáhlé eliptické dráze s periodou asi 30 roků, přičemž teprve okolo popsané dvojice sviští vesmírem průvodce „B“.

Stálice nestálá

A co bychom spatřili opravdu zblízka? V případě Polárky „A“ žlutého obra, který svým průměrem překonává Slunce 45krát, a svítivostí dokonce 2 000krát, je však výrazně mladší. Astronomové odhadují, že se Polárka i s nažloutlými souputníky zrodila asi před 70 miliony roky, jelikož je ovšem takřka pětkrát hmotnější než naše denní stálice, stárne mnohem rychleji. V jejím nitru už vyhořelo veškeré vodíkové palivo a hvězda se nachází takříkajíc za zenitem. Naopak složky „B“ a „Ab“ s hmotností 1,3 slunce mají mnohem pomalejší metabolismus a čeká je několik dalších miliard roků spalování vodíku. Patří tedy mezi stálice tzv. hlavní posloupnosti.

TIP: Kdy přestane Polárka ukazovat sever?

Nadto představuje Polárka „A“ proměnnou hvězdu z kategorie cefeid, takže v pravidelném intervalu čtyř dnů mění jasnost – i když jen nepatrně, zhruba o 5 %, a očima si dané změny rozhodně nevšimnete. Dochází k ní v důsledku mohutných pulzů, které stálicí prostupují z nitra až k povrchu. Opakovaně se tedy nafukuje a smršťuje, což se projeví nejdřív poklesem jasnosti a následně jejím nárůstem. Zdá se proto, že je Polárka vším, jenom ne oázou stability, za kterou se na obloze docela přesvědčivě vydává.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Vah, 23. října v 6:51 SELČ vstupuje do znamení Štíra.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé půlce října ráno nad východem
• Venuše – viditelná večer nad jihozápadem
• Mars – nepozorovatelný
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – viditelný v první polovině noci
• Uran – viditelný po celou noc
• Neptun – viditelný téměř po celou noc kromě rána

Zajímavé úkazy v říjnu 2021

• 1. října – měsíční srpek poblíž Polluxe z Blíženců na ranní obloze
• 3. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranním nebi
• 9. října – setkání úzkého měsíčního srpku a Venuše na podvečerní obloze nízko nad jihozápadem (cca 2,5°), nalevo viditelný také Antares ze Štíra
• 10. října – měsíční srpek poblíž Antara ze Štíra na podvečerním nebi nízko nad jihozápadem
• 13. až 15. října – seskupení Měsíce, Saturnu a Jupitera v první polovině noci: 13. 10. Měsíc cca 9° od Saturnu, 14. 10. v půli cesty mezi Jupiterem a Saturnem, 15. 10. cca 6° od Jupitera
• 21. října – maximum činnosti meteo­rického roje Lyrid
• 24. října – Měsíc poblíž Aldebaranu z Býka na noční obloze
• 25. října – Merkur v největší západní elongaci, cca 18° od Slunce
• 27. října – Měsíc poblíž Polluxe z Blíženců na nočním nebi
• 29. října – Venuše v největší východní elongaci, cca 47° od Slunce
• 31. října – měsíční srpek poblíž Regula ze Lva na ranní obloze

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Na konci měsíce ve středoevropském času (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Seriál pozorování oblohy vzniká ve spolupráci s Hvězdárnou a planetáriem Brno

Mohutní a do značné míry zvláštní dinosauři z příbuzenstva spinosaurů jsou vděčným objektem pozornosti vědců i médií. Paleontologové nedávno objevili dva nové velké predátory z této skupiny teropodních dinosaurů. V obou případech jde o velké dinosaury o délce těla kolem 9 metrů.

TIP: Nález velkého množství zubů potvrzuje, že spinosauři žili v řekách

Jedním z nových spinosaurů je Ceratosuchops inferodios, což přeloženo do češtiny znamená „pekelná volavka s rohatou krokodýlí hlavou“. Jde o docela přesný popis, jak tento dinosaurus vypadal a jak asi žil. Se svou masivní krokodýlí hlavou číhal na kořist podobně, jako dnešní volavky. Druhý z dvojice dinosaurů nese jméno Riparovenator milnerae, čili „lovec na říčním břehu“ a jeho životní styl byl podle vědců podobný jako u předchozího dinosaura. Obě fosilie pocházejí z britské lokality Chilton Chine a jejich původní nositelé žili před 125 miliony let, tedy v období spodní křídy.

Farinelli se narodil jako Carlo Maria Michelangelo Nicola Broschi 24. ledna 1705 v italském městě Andria v oblasti Apulie. O šest let později se jeho rodina přestěhovala do Neapole. Carlův otec Salvatore Broschi pracoval jako úředník a několik let také vykonával úřad starosty v jednom apulském městečku. Podle některých tvrzení byl zároveň hudebníkem a skladatelem, ale není to zcela prokazatelné. Život v Neapoli umožnil malému Carlovi získat kvalitní hudební vzdělání. První hudební zkušenosti však zřejmě čerpal od vlastního bratra. O sedm let starší Riccardo Broschi (1698–1756) se stal později známý jako operní hudební skladatel. 

Jméno podle mecenáše

Po otcově smrti začal Carlo od roku 1717 navštěvovat soukromé lekce zpěvu u Nicoly Porpory, který vyškolil řadu tehdy známých zpěváků. Kromě Farinelliho byl jeho žákem i další slavný kastrát Majorano Caffarelli (1710–1783). Kdy přesně fyzickou kastraci podstoupil malý Farinelli, není známo. Carlovo nadání také rozpoznal neapolský měšťan a soudce Farina, který se stal jeho mecenášem. Z vděčnosti si pak podle něj Carlo zvolil své umělecké jméno. 

Jako zpěvák se Farinelli poprvé veřejně představil roku 1720 malou rolí v jedné Porporově opeře. Při zkoušení se též seznámil s autorem libreta Pietrem Metastasiem. Tento básník a spisovatel se stal Farinelliho největším a celoživotním přítelem. Od roku 1722 už Farinelli profesionálně účinkoval v mnoha operních představeních v Neapoli i v Římě. Jeho hvězdná umělecká kariéra se naplno rozjela. Mimořádný úspěch sklízel také při svých vystoupeních v Benátkách, Miláně či Florencii. Jeho hlas prý měl nezvyklou sílu, sladkost, rozsah a ohebnost. Stejně jako jiní kastráti byl pro své pěvecké kvality často obsazován do hlavních ženských rolí. To dokládají i dochovaná Farinelliho dobová vyobrazení v ženském převleku. Většinou však jde o zesměšňující karikatury.

Jeden Bůh, jeden Farinelli!

V letech 1727–1734 žil Farinelli v Boloni, kde roku 1730 spolu se svým bratrem vstoupil do hudební instituce Accademia Filarmonica, která tam jako prestižní sdružení profesionálních hudebníků existuje dodnes. V této době také na radu císaře Karla VI. změnil svůj pěvecký styl a přešel od složitých hlasových efektů k větší jednoduchosti a dramatičnosti. Císař mu údajně při audienci ve Vídni doporučil, aby se nesnažil publikum jen ohromit dokonalostí svého hlasu. Především by měl posluchače chytit za srdce a pohnout jejich city. 

Pro Farinelliho další kariéru bylo důležité navázání kontaktu s anglickým velvyslancem lordem Essexem, jenž sehrál rozhodující roli při vyjednávání o Farinelliho vystoupeních v Londýně. V roce 1734 podepsal Farinelli smlouvu s tamní operní společností, kterou řídil již zmíněný Farinelliho učitel Nicola Porpora. Svým zpěvem londýnské publikum doslova uhranul a jeho hlas prý uváděl přítomné posluchače do extáze. Například jedna rozrušená dáma měla při jeho vystoupení vykřiknout: „Jeden Bůh, jeden Farinelli!“ Přesto v roce 1737 Farinelli svou spolupráci s Porporovou společností v Londýně ukončil. 

Vrchol kariéry

Přijal totiž lákavé pozvání na španělský královský dvůr. Zdejší panovník Filip V. trpěl apatií a depresemi. Jedno z dobových svědectví ovšem nepříliš lichotivě uvádí: „Král byl infantilní hypochondr, duševně tupý, paličatý, nepřekonatelně líný, ležel celý den v posteli a jen pár hodin v noci byl ochoten něco dělat.“ Jeho ctižádostivá manželka Alžběta Parmská věřila, že Farinelliho zpěv pomůže zlepšit manželův psychický stav. Farinelli zpíval králi každý den několik árií a skutečně měl na něj pozitivní vliv. Přiměl prý Filipa V. k návštěvám státní rady a alespoň občasnému plnění vladařských povinností. Svým kouzelným hlasem obšťastňoval i Filipova nástupce Ferdinanda VI. a jeho ženu královnu Barbaru. U španělského dvora nakonec strávil dlouhých 22 let.

Ve službách Ferdinanda VI. začal Farinelli působit také jako diplomat a politický rádce. Získal rytířský titul a některé zdroje dokonce uvádí, že obsadil úřad prvního ministra. Zároveň též organizoval a řídil veškerou hudební produkci na královském dvoře v Madridu. Od roku 1747 zastával funkci uměleckého ředitele divadla v paláci Buen Retiro a divadla Aranjuez, kde během devíti let realizoval mnoho operních představení. K pobavení obyvatel a návštěvníků nechal na řece Tajo zřídit lodní hudbu. Mohl tak uplatnit nejen své bohaté umělecké zkušenosti, ale i četné osobní kontakty s mnoha významnými umělci své doby. V Madridu na jeho pozvání účinkovali nejlepší operní zpěvačky a zpěváci (často též kastráti), s nimiž se přátelil.

Farinelliho význam a postavení u dvora vtipně a zároveň výstižně charakterizuje dobový aforismus: „Farinelli cepoval jeden den soprány a tenory, druhý den vyslance a ministry.“ Každá pohádka však má svůj konec. Král Karel III. po svém nástupu na trůn v roce 1759 Farinelliho angažmá ve Španělsku ukončil. Nový panovník totiž nesouhlasil s jeho politickým působením a o hudbu se příliš nezajímal. 

Sběratel a statkář

Farinelli se tak po mnoha letech znovu vrátil do Itálie, kde se však po dlouhém odloučení cítil téměř jako cizinec. Existenčně byl ovšem velmi dobře zajištěný na zbytek svého života. Nedaleko Boloni si již v roce 1732 koupil venkovský statek. Zde postupně shromáždil rozsáhlou uměleckou sbírku, kterou tvořily vzácné knihy a rukopisy, hudební nástroje (například několik Stradivariho houslí) i výtvarné umění. Přijížděla sem řada významných hostů, návštěvou ho dokonce poctil i císař Josef II. nebo Wolfgang Amadeus Mozart.   

Po svém návratu ze Španělska již Farinelli nikdy aktivně nezpíval. Žil klidným životem a staral se o zahradu a své příbuzenstvo. Je zajímavé, že po celý svůj život také psal básně, skládal hudbu a hrál na cembalo a violu. Jeho nejhodnotnějším počinem bylo zkomponování šesti technicky náročných árií s řadou vynalézavých variací, které jsou v rukopise z roku 1753 věnovány habsburské císařovně Marii Terezii. V roce 1756 vytvořil také árii pro Ferdinanda VI. Zmíněné kompozice jsou nesporným svědectvím šíře jeho hudebního nadání.

Farinelli zemřel v noci z 16. na 17. září 1782 ve věku 77 let v Boloni, kde ho také pohřbili. Jeho původní hrob byl ovšem zničen za napoleonských válek. Příbuzní pak jeho ostatky přesunuli na jiné místo. V roce 2006 byly kosterní pozůstatky slavného pěvce exhumovány a podrobeny výzkumu. Přestože se nedochovaly v dobrém stavu, výsledky poukazují na některé zajímavosti, které pravděpodobně souvisejí s dopady kastrace. Dlouhé kosti Farinelliho končetin totiž vykazují znaky osteoporózy. Tato anomálie je poměrně běžná u žen po menopauze, ale u mužů se vyskytuje jen velmi zřídka.

Studie vedená Markem A. Davisem z University of Illinois a Charlesem F. Smithem z Wofford College vycházela z předpokladu, že hadi specializovaní na lov obojživelníků by měli být suchými roky ovlivněni. V roce 2010, předtím, než pětileté období sucha začalo, dostali hadi k dispozici „náhradní“ potravu – obrovské množství cikád, které se objevují jednou za 17 let. Následujícího roku (2011) pak 20 sledovaných samiček přivedlo na svět rekordní počet 148 mláďat.

V roce 2012 ale udeřilo sucho a každé další období bylo mláďat méně a méně. Bez ohledu na klimatické podmínky čítaly vrhy jednotlivých samic vždy zhruba šest malých hádků a jejich velikost se při srovnání mezi jednotlivými roky rovněž nelišila. Poslední suchý rok ale přivedla mláďata na svět jediná samice a v roce 2017, rok poté, co sucho skončilo, nespatřilo světlo světa ani jediné nové mládě. Roku 2018, po roce normálních srážek, reprodukce ploskolebců amerických (Agkistrodon contortrix) poskočila zpět k normálu a biologové napočítali 100 mláďat od 16 samiček.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

„Ukázalo se, že samice ploskolebců zvažovaly: ‚Mám letos v nádrži dost paliva, abych mohla mít další potomky?‘ A jak sucho postupovalo, stále víc z nich si odpovídalo: ‚Nemám!‘“ komentoval výsledky Davis. Studie tedy potvrdila předpokládanou houževnatost ploskolebců amerických, ale zároveň zdokumentovala, že jejich schopnost přizpůsobit se klimatickým změnám má své limity.

Byla to velkolepá podívaná, jakou New York už dlouho nezažil. Když časně zrána 21. prosince roku 1935 prořízl vzduch jekot policejních sirén, všichni věděli, že se děje něco mimořádného. Desítky houkajících vozů mužů zákona z pěti okrsků neochvějně mířily k jedinému cíli. A tím je Terminal Market, tedy k železničním kolejím připojená Centrální tržnice v Bronxu. Pro celou metropoli vcelku oblíbené místo, zvlášť když sháníte čerstvou zeleninu nebo ovoce za slušnou cenu. A teď? Jsou tu novináři, policisté se zbraněmi, konstáblové, policejní prezident, antony a nákladní vozy propůjčené městem. A do čela zástupu ozbrojených mužů zákona se staví sám Fiorello LaGuardia, starosta New Yorku. Takové manévry tu nepamatují od prohibice. Co to všechno znamená?

Velké zelené zlo

Divácky vděčný moment, při kterém se starosta chystá osobně sekyrou rozrazit vrata do tržnice, se pravda trochu nepovede. Není totiž zamčeno. Ale to už dovnitř, mezi rozespalé trhovce, chystající zboží u stánků a skladů, vbíhají muži v uniformách. Ještě že tahle velká šťára přináší výsledky – policisté zajistili stovky kilogramů kontrabandu. A jak s neskrývaným nadšením vysvětluje novinářům starosta: „Jde o vážnou hrozbu pro celé město.“ Ještě chvíle napětí, než si fotografové připraví své aparáty a trhne se oponou. Bedničky, teď už naskládané na korbách připravených náklaďáků, jsou plné zelených bodlákovitých koulí. Artyčoků. Vypadají poměrně neškodně a celé to nákladné divadlo se v daný moment jeví bizarně.

Ale novináři už vědí, i když to tu nikdo neřekne nahlas. Mafie. Organizovaný zločin, napojený na emigranty z Itálie. Tedy, hlavně ze Sicílie. Nahlas to samozřejmě nikdo z radnice nebo od policie nepotvrdí, ale vztah mezi Italoameričany a artyčoky je celkem zřejmý. 

Milionová pochoutka

Lidé, kteří přišli do Států z jihu Evropy, prostě artyčoky milují a konzumují je jako oblíbenou pochoutku v ohromném množství. Je to pro ně chuť vzdálené domoviny. A na tuhle sentimentální poptávku pochopitelně uslyšeli zemědělci z Kalifornie, kteří je začali pěstovat ve velkém. Od roku 1900 se objem produkce zvýšil o 800 %. Jen z Monterey County, jednoho kalifornského okrsku, proudily do New Yorku artyčoky za 660 tisíc dolarů. Kalifornie vydělávala miliony na zeleném zlatu!

Mafiáni měli pochopitelně na peníze nos. Takže nejpozději v roce 1910 „vstoupili“ do výhodného zelinářského podnikání. Jejich prvním cílem se staly noční nákladní vlaky, směřující s nákladem artyčoků z prosluněné Kalifornie do Filadelfie, New Yorku a Bostonu. Občas tak nabraly extrémní zpoždění, někdo je odstavil na špatnou kolej nebo nedbale naložil, případně rovnou zapálil. Mafiáni tohle uměli, kontrolovali odbory ve skladech i na železnici. Pokud přepravce nezaplatil cca 25 až 50 dolarů za každý vagon, nastaly komplikace a zboží do cíle nedorazilo – nebo zkažené. Zvlášť aktivně si v tomto byznysu počínala rodina Morellů a Terranovů, která sektor přepravy dočista ovládla. Chtěla ale víc.

Artyčokový král

Kromě přepravy začala kontrolovat distribuci zeleného zlata. Kdo a za kolik jej prodává, jak čerstvé zboží kdo dostane, kolik musí odebrat každá restaurace. Chobotnice výhrůžek, násilí a vymáhání výpalného ale natahovala svá chapadla až ke zdroji artyčoků, k farmářům, kteří museli dodávat určitý objem zboží za dané ceny a odvádět poplatky za bezpečnost – za to, že artyčoky vůbec mohli pěstovat. Mafie netlačila na nadprodukci, vyhovalo jí, když bylo artyčoků na trhu méně. Stály pak víc peněz. V konečném důsledku tak 30 až 40 % ceny z každého artyčoku končilo coby čistý zisk v pokladně samozvaného Artyčokového krále Cira Terranovy, jednoho z nižších bossů mafián­ské rodiny Morellů.

Agromafie

Muži zákona si dobře hlídali prohřešky spojené s pašováním, obcházením daní, alkoholem, prostitucí. Ale zelenina? Ta je přece neškodná a každému lhostejná. Morellové-Terranovové zvolili maximálně bezpečný sektor trhu, se stálou poptávkou a spotřebou, a vybudovali na něm své zločinecké impérium. Že za jejich podnikatelským úspěchem stojí mafiánské praktiky, dlouho unikalo pozornosti. Tedy než pár reptajících farmářů uhořelo na svých usedlostech, bylo zabito nebo znenadání zmizelo.

Šerifové v Kalifornii nebyli slepí, ale měli dlouho za to, že jde spíš o nějakou osobní či obchodní válku mezi producenty artyčoků. Že se za nitky tahá až z New Yorku, netušili. Agromafie „zelinářů od Terranovy“ zatím rozšiřovala podnikání.

S příchutí krve

Dovoz banánů z Kuby, citrusové plody z pobřeží, avokádo z Mexika, melouny. Ale také broskve, meruňky, jablka. Importované datle a fíky. Přepočítali se jen jednou – a to u olivového oleje. Obchod s ním už kontrolovali „gentlemani z Kalábrie“. Artyčoky ale pořád vynášely nejvíc a díky úplné kontrole výrobního a dodavatelského řetězce si na nich Artyčokový král zřídil absolutní monopol. Ve Státech samozřejmě platil anti-monopolní zákon, ale těžko se tu něco dokazovalo. Daně se přece řádně platily, účetní knihy seděly, svědkové neexistovali nebo mizeli. Atmosféra strachu houstla, stejně jako když metropoli kralovali gangsteři za prohibice. Vše doprovázela i masivní korupce. 

Napravený hříšník?

Stopy naznačovaly, že za tím vším stojí Terranova, ale solidních důkazů bylo málo. Ano, mezi lety 1916 až 1925 stanul pětkrát u soudu – vždyť byl také členem jednoho z nejstarších italských gangů v New Yorku. Nařkli jej z poškozování cizí věci, držení zbraně, přepadení, loupeže, krádeže, únosu a vraždy. Neodsoudili ho ale ani jednou. A na začátku 30. let se už Artyčokový král jevil jako napravený hříšník, který jen „dělá do ovoce a zeleniny“.

Že žil v pohádkové vile, bez bodyguardů neudělal ani krok a po městě jezdil v opancéřovaném sedanu? „Byznys se zeleninou je v poslední době tvrdý a policie nekoná, takže se musím chránit sám,“ odvětil vždy se smíchem. 

FBI zasahuje

Podobné poznámky policejní vyšetřovatele dráždily, a proto se na přímluvu newyorského státního návladního a čerstvě zvoleného starosty LaGuardii do věci konečně vložil Federální úřad pro vyšetřování – FBI. A jeho ředitel Edgar Hoover splnil zadaný úkol na výtečnou. Jeho agenti dokázali v rekordním čase rozkrýt celou artyčokovou mafii. Vše bylo připraveno na velký lov, který zahájilo houkání sirén 21. prosince 1935.

To byl ale jen prolog. Po zásahu policistů na tržnici v Bronxu vydal starosta LaGuardia několik nařízení. Je zakázán „dovoz, držení, vystavování a prodej artyčoků do odvolání“. Nechal také zabavit zboží ze zdejších skladů. Vánoce byly za dveřmi a italská část New Yorku si štědrovečerní večeři bez předkrmu z artyčoků s holandskou omáčkou neuměla představit. Takže jejich cena na černém trhu rázem vyletěla o několik řádů a mafiáni se mohli přetrhnout, aby z Kalifornie dostali tolik artyčoků, kolik vlaky uvezou. Při tom shonu si ale nevšimli, že poskytli agentům FBI ten nejlepší důkaz o existenci své sítě, propojující producenty, přepravu i prodej. Během pěti dnů byli všichni za mřížemi. Federálové odvedli špičkovou práci, o důkazy nebyla nouze. Zelené zlato, artyčoky, teď k usvědčení stačily.

TIP: Potlačení metly lidstva: Prohibice v Americe přispěla k vzestupu mafie

V prvních lednových dnech 1936 byl zákaz zrušen, protože už není zapotřebí. Mafiánská síť se rozpadla. A jak dopadl Artyčokový král? Odsouzen sice nebyl, ale ze ztráty svého zelinářského impéria se už nevzpamatoval. Umírá o dvě léta později na zástavu srdce, jako velmi chudý muž.