Evropsko-japonská sonda BepiColombo zaslala na Zemi své první fotografie planety Merkur, okolo které v pátek proletěla ve vzdálenosti méně než 200 kilometrů. Sonda míří na oběžnou dráhu Merkuru, na kterou vypustí dvě sondy, jednu od Evropské kosmické agentury (ESA) a druhou vyvinutou japonskou vesmírnou agenturou JAXA. Na oběžnou dráhu Merkuru má sonda BepiColombo dorazit v roce 2025.

Podle ESA je na fotografiích zachycena severní a část jižní polokoule nejmenší planety sluneční soustavy. Jsou na ní vidět pro Merkur charakteristické kulaté prohlubně včetně 166 kilometrů širokého Lermotovova kráteru. Jeden ze snímků zachytil kráter pojmenovaný po českém hudebním skladateli Bedřichu Smetanovi. Celkem ESA zveřejnila čtyři snímky, které byly pořízeny ze vzdálenosti 1 183 km, 1 410 km, 2 418 km a 2 687 km od povrchu Merkuru.

Vlevo lávové pole Sihtu Planitia a 166 kilometrů velký kráter Lermontov na severní polokouli Merkuru. Vpravo část jižní polokoule Merkuru zachycuje největším (částečně zakrytý) kráter Haydn s průměrem 251 km.(foto: ESA/BepiColombo/MTM, CC BY-SA 3.0 IGO)

BepiColombo bude zkoumat řadu aspektů Merkuru, od jeho povrchu po jádro planety, které je podle vědců zřejmě tekuté, podobně jako má Země. Obě planety proto mají jako jediné ve sluneční soustavě magnetické pole. Odborníci by nicméně očekávali, že jádro Merkuru bude vzhledem k velikosti planety již vystydlé a ztvrdlé. Chtějí proto zjistit, jak je možné, že tomu tak není.

Vpravo východ slunce nad zlomem Astrolabe Rupes, zachycený ze vzdálenosti 1 183 km od povrchu planety, vlevo 342 kilometry velký kráter Raphael ze vzdálenosti 1 410 kilometrů. (foto: ESA/BepiColombo/MTM, CC BY-SA 3.0 IGO)

Cesta na oběžnou dráhu Merkuru je velice složitá kvůli obrovské gravitační síle blízkého Slunce. K nejmenší planetě sluneční soustavy proto dosud vyrazila jen hrstka sond, přičemž oběžné dráhy dosáhla pouze jedna, a to sonda MESSENGER, jež obíhala Merkur od roku 2011 do roku 2015.

BepiColombo obletí Merkur na své cestě ještě pětkrát, jednou již přitom sonda proletěla kolem Země a dvakrát kolem Venuše. Při každém přiblížení k planetě plavidlo ztratí část své rychlosti a upraví dráhu letu. Orbitu Merkuru má podle plánu dosáhnout v prosinci 2025, ze Země přitom odstartovala v roce 2018.

TIP: Merkur: Jaká tajemství nejmenší planety objevila sonda Messenger?

Název mise ESA a JAXA je odvozen od jména italského vědce Giuseppeho „Bepiho“ Colomba, který pomáhal s návrhem cesty k Merkuru s využitím gravitačního pole dalších planet. Pomocí této metody se pak k nejmenší planetě sluneční soustavy dostala v roce 1974 jako první sonda Mariner 10 americké agentury NASA. Ta okolo Merkuru třikrát proletěla a pořídila jeho první fotky ze vzdálenosti jen několika stovek kilometrů.

Malárie má stále chuť zabíjet. V roce 2019 se stala osudnou pro více než 400 tisíc lidí, většinou malých dětí a kojenců. V některých ohledech se situace zlepšuje, ale původce malárie, jako každý správný patogen, nás umí zaskočit. Nejvíce smrtící formu malárie má na svědomí zimnička tropická (Plasmodium falciparum), která, jak se ukazuje, intenzivně mutuje.

V Etiopii se objevila minimálně jedna mutace, která zimničce pomáhá vyhnout se detekci rychlým diagnostickým testem. Odborníci odhadují, že asi 10 procent případů malárie v této oblasti kvůli tomu zůstává mimo zorné pole zdravotníků. To je pro mutované zimničky velkou výhodou, která jim umožňuje se šířit.

Problém v Etiopii

Právě rychlé diagnostické testy malárie pomohly Etiopii, druhé nejlidnatější zemi Afriky, v uplynulém desetiletí významně zlepšit situaci s malárií. Ročně se tam prodá kolem 345 milionů těchto testů, detekujících antigeny v krvi pacienta. Teď mají v Etiopii vážný problém a zlepšení, bohužel, zatím není na obzoru. Alternativní testy mají totiž svá úskalí. 

TIP: Stateční dobrovolníci se kvůli výzkumu nechali nakazit malárií

Podle Jonathana Parra ze Severokarolínské univerzity se na mnoha místech objevují velké počty falešně negativních testů a někteří nemocní kvůli tomu umírají. Jde o vážný problém, který limituje naše snahy bojovat s touto vražednou chorobou. Zároveň jde o hlasité připomenutí evolučního potenciálu patogenů a jejich schopnosti velmi rychle se přizpůsobovat.

Nová vodíková superjachta ZeRO dostala do vínku mimořádně efektivní tvar trupu. 96 metrů dlouhé plavidlo je tak podle jejího autora Sama Sorgiovanniho schopné kombinovat vysokorychlostní plavbu s dlouhým dojezdem běžnou cestovní rychlostí. O pohon se starají nejmodernější vodíkové nádrže, palivové články a elektrické motory spolu s bateriovým úložným systémem. 

TIP: Inspirována labutí: Italská superjachta Avanguardia za 11 miliard

Ekologické plavidlo je ale stále především hračkou pro movité klienty – superjachtě tak nechybí nejmodernější vybavení, bazén nebo třeba výsuvný heliport se skládací kvadrokoptérou.

V červnu 1944 Sověti zaútočili na IV. sbor generála Taavettiho Laatikainenho na Karelské šíji. Téměř bez boje padlo klíčové město Viipuri (dnešní ruský Vyborg). Neschopnost Mannerheimových divizí zadržet nepřítele šokovala finskou veřejnost a vyvolala obavy i v Německu. Když Helsinky v tíživé situaci požádaly Berlín o pomoc, Hitler raději zareagoval obratem a vyslal do Finska 122. divizi, polovinu brigády útočných děl a desítky střemhlavých bombardérů Ju 87 i stíhaček Fw 190. Finský prezident Risto Ryti věděl, že diktátor neposkytuje muže a techniku zadarmo.

Podpora Wehrmachtu přišla Finům velmi vhod, neboť 25. června sovětský 30. gardový sbor zaútočil na Tali držené 17. divizí. Ta ihned ustoupila a na poslední chvíli ji museli zastoupit tankisté, jimž se podařilo zabránit průlomu. Stavka zareagovala vržením Leningradského frontu do obkličovacího manévru, který zahrnoval i námořní výsadky a měl protivníka odříznout ve Viipurské zátoce.

Finové vyslali do boje odpočinutou a přezbrojenou 10. divizi i jezdeckou brigádu, ale především německou 122. divizi. Sovětská 59. armáda se proti nim nedokázala prosadit natolik, aby vytvořila předmostí, a pokus o obchvat zkrachoval. Stalina stále odhodlanější odpor zaskočil, avšak nehodlal v tlaku polevit. Během 9. července překročila 23. armáda řeku Vuoksu a začala na severním břehu budovat předmostí. Dosavadní postup ale rudoarmějce tak vysílil, že SSSR už za dva dny přece jen musel útok zastavit.

Včasné stažení

Na druhé frontě v Karélii měl sovětský generál Kirill Mereckov k dispozici dvě armády s 15 střeleckými divizemi, dělostřeleckým sborem a tankovou brigádou. Hýřil sebevědomím, neboť finská Karelská armáda byla oslabena o tři divize odeslané Mannerheimem na linii VKT. Finský vojevůdce však tentokrát velel svým silám uvážlivě a nechal je spořádaně stáhnout na linii východně od hranice z roku 1940.

Sovětská ofenziva v Karelsku začala 21. června a po dvou dnech se za nepřátelskými liniemi na břehu Ladožského jezera vylodila i námořní pěchota. Její předmostí mělo Finům zamezit v dalším ústupu na západ, jenže Mannerheimovy oddíly jej obešly. S nejmenším odporem se setkala 32. armáda u řeky Svir, kde pohled namasy obrněnců vyvolal mezi Finy paniku. Nakonec se velitelům podařilo obnovit disciplínu, takže obránci úspěšně dokončili stahování a začali se chystat na finální nepřátelský úder.

Konec sovětského snažení

Stavka jej zahájila 10. července, jenže Mannerheim mezitím Karelskou armádu posílil a Sověti neprorazili. Na Mereckovovu hlavu pršela z Moskvy tvrdá kritika a přerušil ji až úspěch z 21. července, kdy rudoarmějci severně od Ilomantsi postoupili na zmíněnou předválečnou hranici. Neradovali se dlouho, neboť protiútok generála Erkkiho Raappany bleskově obklíčil dvě sovětské divize. Když se Rudá armáda začátkem srpna z kotle probila, zanechala na místě 3 000 mrtvých a stovku děl. Krvavé ztráty Stalina přesvědčily, že dobytí Finska nestojí za vynaložené úsilí, a 29. srpna všechny operace odvolal.

Patová situace umožnila Finsku dále rozvolňovat vztahy s Berlínem, aniž by padlo do Stalinových rukou jako snadná kořist. Ryti podal 4. srpna 1944 demisi a prezidentem se stal Mannerheim, jenž nebyl vázán předchůdcovým slibem. Helsinky zahájily s Moskvou jednání o separátním míru a 4. září se obě země dohodly na zastavení palby. Maršál se dočasně zbavil jednoho nebezpečí, nicméně věděl, že tento krok může vyvolat válku s třetí říší.

Změna ve velení

Německá 20. horská armáda se ocitla v těžké situaci, neboť po odchodu Mannerheimových jednotek by v její obraně vznikla trhlina. Jisti dalším vývojem si nemohli být ani Finové, kteří ve snaze o zachování nezávislosti lavírovali mezi nebezpečím z východu i západu. Moskva jejich vratkou pozici ostatně brzo potvrdila.

TIP: Nechtěný konflikt mezi soby: Laponská válka mezi Finskem a Německem

Smlouva o příměří z 19. září předpokládala, že finská armáda vytlačí německé síly z Laponska. Avšak Stalin vnutil Mannerheimovi nevýhodnou podmínku nařizující Finsku demobilizovat armádu na předválečný stav nejpozději měsíc po uzavření příměří. To znamenalo, že Finové buď v této lhůtě vyprovodí Wehrmacht ze svého území, nebo budou demobilizovat s Němci v zemi. A druhá možnost by dala Rudé armádě legitimní důvod část Finska obsadit.

Pokračování v úterý 12. října

Německé císařství během 19. století zaostalo v boji o zámořské kolonie. Většinu Afriky a Asie si tak rozdělily západoevropské mocnosti. Na černém kontinentu nakonec na Němce zbylo pouze několik dominií na území dnešní Tanzanie, Toga, Namibie a Kamerunu. V absolutní rozloze se nejednalo o malé regiony, s britským a francouzským koloniálním panstvím se však nedaly srovnávat. V průběhu první světové války pak Německo, stejně jako ostatní zapojené země, povolalo do zbraně také domorodé obyvatelstvo. Vzhledem k relativní nevýznamnosti zmíněných kolonií i námořní převaze Dohody ovšem africké jednotky do bojů na německé straně nezasáhly. 

Do povědomí společnosti se tak černí vojáci vryli pouze v souvislosti s nepřátelskou, zejména francouzskou armádou. Své vykonala také propaganda, líčící africké nepřátele jako necivilizované divochy, kteří rabují dobyté území, mučí zajatce a terorizují civilní obyvatelstvo. K rozšíření temného obrazu však přispěli také sami Francouzi, když se hrůzyplnými historkami o „černých ďáblech“ snažili vyvolat strach v táboře nepřátel, a svou roli sehrála rovněž obecně přiznávaná nižší morálka koloniálních jednotek.

Černochy nechceme

Jestliže se během Velké války netěšili afričtí vojáci v Německu valné pověsti, po skončení konfliktu se situace ještě zhoršila. Již na konci roku 1918 zahájila spojenecká vojska okupaci Porýní, jež měla západním velmocem pomoct kontrolovat německý průmysl a s ním i platby válečných reparací. V květnu 1919 přišly do oblasti první koloniální jednotky ze Senegalu a Madagaskaru. A s tím, jak okupačních sil přibývalo, se v Porýní objevili také vojáci z Alžírska, Maroka, Tuniska nebo Indočíny. 

Konali obdobnou okupační službu jako jejich kolegové z Evropy, ale část Němců vnímala jejich přítomnost jako další z řady ponížení. Muže z dominií považovali za podřadné vojenské síly, které Francouzi poslali do Porýní mimo jiné proto, aby se jich sami zbavili. Šeptanda a některé německé nacionalistické plátky pak Afričanům často neprávem připisovaly masové znásilňování porýnských žen, loupeže a podobné delikty. V roce 1920 podal dokonce německý ministr zahraničí svému francouzskému protějšku oficiální stížnost na přítomnost černochů v zemi. 

Tisíce příchozích

Jak ovšem dokazují dochované zprávy, mnoho místních obyvatel vycházelo s africkými vojáky celkem bezproblémově. Většina je dokonce s odstupem hodnotila jako výrazně milejší a vstřícnější než rodilé Francouze. Jsou doloženy stovky případů, kdy si koloniální vojáci našli mezi německými ženami partnerky, či dokonce manželky. A právě z těchto svazků se měli narodit tzv. porýnští bastardi. 

Dodnes se nepodařilo přesně určit, o kolik dětí šlo, ale odhady většinou hovoří o čtyřech až osmi stovkách. Po konci války se také do Německa vrátily tisíce lidí z bývalých císařských kolonií a řada z nich si přivedla i domorodé manželky a potomstvo. Podle historiků se mohlo jednat o 20–25 tisíc černochů a míšenců. Navzdory tomu si německá společnost jedince tmavé pleti dál spojovala především s nenáviděnými okupanty a „rýnský bastard“ se stal symbolem pošpinění domácí krve.

Shnilé plody

Po nástupu nacistů k moci se téma ještě vyhrotilo. Adolf Hitler „odhalil“ v celé záležitosti židovské spiknutí: V knize Mein Kampf vysvětlil, že právě Židé měli hlavní podíl na příchodu afrických jednotek do Porýní. Zkřížení černochů s tamním obyvatelstvem mělo totiž oslabit a degradovat bílou rasu v Německu, aby ji židovští páni mohli lépe ovládat. V projevu z roku 1928 potom Hitler hovořil o „odněmečtění, negrifikaci a judaizaci“ starého kontinentu. 

Přední nacistický ideolog Alfred Rosenberg zas připsal podobnou roli ve spiknutí samotné Francii, jež podle něj již nebyla evropskou zemí, ale spíš „předmostím Afriky, ovládaným Židy“. V popsaném duchu se nesly i další nacistické myšlenky, které se o dětech vzešlých ze styků černých vojáků s Němkami zmiňovaly jako o „shnilých bastardských plodech“, slabých a podřadných. Horší ovšem bylo, že podle nacistů představovali tito míšenci neustálou hrozbu pro údajnou čistotu německé krve. Když se tedy nacisté chopili moci, okamžitě vůči nim přijali tvrdá opatření.

Ve spárech nacistů

Již v roce 1933 vznikla Zvláštní komise č. 3 složená z úředníků a lékařů, kteří měli zastavit další „negrifikaci“ v Německu. Zmínění „odborníci“ několik let diskutovali o možném postupu: Už od roku 1933 platil v Říši zákon o sterilizaci psychicky nemocných či postižených jedinců, jenž měl zamezit rozšiřování vadných genů. Nakonec padlo rozhodnutí zahrnout „bastardy“ právě do uvedené kategorie, aby se zabránilo „šíření dalšího utrpení“. 

Na míšence se také vztahovaly norimberské zákony z roku 1935 – nesměli vstupovat do manželství s árijci ani s nimi mít intimní styk. Afričanka těhotná s Němcem měla být přinucena k potratu. V nařízení z uvedeného roku stálo: „Německá krev není ohrožena jen německo-židovskými míšenci. Míchání naší krve s cizí má negativní vliv na vývoj našeho národa. Také negerští bastardi z Porýní a cikáni musejí být považováni za nositele cizí krve.“ Franz Messfeller, autor těchto vět i řady dalších textů o rasové čistotě, přitom pracoval na německém ministerstvu spravedlnosti až do roku 1964. 

Násilná sterilizace

Na začátku roku 1937 oslovila Zvláštní komise č. 3 úřady v Porýní s požadavkem na nahlášení počtů „bastardů“ v oblasti. Jelikož nebylo možné prokázat psychické nebo fyzické onemocnění dětí či dospívajících, docházelo ke sterilizacím tajně. Rodiče většinou pod nátlakem úřadů souhlasili. U mnoha dětí se zákrok dokonce odehrál bez jejich vědomí, například pod záminkou jiného lékařského úkonu. V letech 1937–1938 se nacistům podařilo sterilizovat na 400 „porýnských bastardů“.

Další osudy míšenců z Porýní se velmi různí, většina zůstává neznámá. Někteří prošli koncentračními tábory, jiné nacisté zneužili k pokusům. Víme i o případech dětí, jež prostě beze stopy zmizely. Historička Tina Camptová zaznamenala téměř neuvěřitelný příběh míšence, který i po sterilizaci dál podporoval režim a bojoval v uniformě wehrmachtu. 

Tíživé dědictví

Osudy „porýnských bastardů“ patřily dlouhá léta mezi téměř zapomenuté kauzy nacistického režimu. Zatímco západoevropští historici věnovali pozornost především hrůzám židovského holokaustu, pro jejich německé kolegy nepředstavovaly osudy míšenců atraktivní téma. Navíc nepanoval zájem přidávat k tíživému dědictví nacismu další závaží. 

První systematickou knihu na téma sterilizace „porýnských bastardů“ vydal teprve v roce 1979 kolínský historik Reiner Pommerin a okamžitě se dostal pod palbu některých kolegů. Prý celou věc příliš nafukoval a zaznívaly také argumenty, že ke sterilizacím částí populace docházelo i v jiných zemích. Po Pommerinovi následovaly další práce, jež se osudy míšenců zabývaly podrobněji. Zanedbání výzkumu však zapříčinilo vznik mezer v historickém poznání, které se nejspíš už nikdy nepodaří zacelit – i proto, že většina pamětníků již nežije. 

Image

Čtěte také

Ukradené dětství: Neúspěšný dánský sociální experiment s dětmi Inuitů

Společnost pro rozvoj oblasti Rudého moře (RSDC) představila ve spolupráci s mezinárodní architektonickou skupinou Oppenheim Architecture plány nového luxusního střediska, které má vzniknout v Saúdské Arábii. První fáze výstavby již odstartovala a nový komplex by měl první hosty přivítat na konci příštího roku.

V horách poblíž Rudého moře má v první fázi vyrůst 48 apartmánů a 12 hotelových pokojů. Veškerá výstavba má přitom maximálně splynout s okolím – stavby budou zasazené přímo do skalních masivů. Architekti si od projektu slibují, že přiláká zájemce, kteří si chtějí užít nerušeného klidu, pohodlí a vyhlídky na pouštní krajinu u pobřeží Rudého moře. Jednotlivé stavby mají splňovat nejpřísnější certifikaci ekologického stavitelství Leadership in Energy and Environmental Design.

TIP: Saúdové chtějí postavit 170 kilometrů dlouhé město, které se obejde zcela bez aut

Součástí velkorysého komplexu Desert Rock má být v roce 2030 50 samostatných resortů s 8 tisíci hotelovými lůžky a tisícovkou soukromých apartmánů. Plány počítají i s výstavbou přístavů, golfových hřišť, restaurací a volnočasových zařízení nebo zbrusu nového mezinárodního letiště. 

Josef Václav Myslbek mezi přáteli občas nerad přiznával, že se „musí honit za kšefty“. Rodina se mu rozrůstala, finančně podporoval rodiče i zahálčivého bratra Františka, přitom hmotné starosti ležely výhradně na něm.

Myslbekovské manýry

Poté, co si několika úspěchy hned na počátku dráhy ověřil průraznost svého talentu, opřela se jeho výrazná ambicióznost nejen o nabyté sebevědomí, ale i o zvláštní soutěživou smělost – ta se v Myslbekově případě časem stala proslulou. Chtěl být uznán, oceněn. Aby si ve vzrůstající konkurenci vydobyl pozici a pokud možno i určité výhody, zacházel ve své dravé touze dostat se k zakázce až příliš daleko. K praktikám, jež leckdy překračovaly meze korektnosti. Neváhal slibovat nereálné termíny. V rozpočtových nabídkách směle uplatňoval taktiku dumpingových cen.

Rychle pochopil, že u velkých (čili i drahých) sochařských děl jde při rozhodování o realizaci vždy a na prvním místě o peníze – proto se nabízel levně. Nejdřív chtěl mít vrabce v hrsti, později se uvidí... Pak se ale dostavila fáze realizace, a uzavřené dohody přestávaly z jeho strany platit. Myslbek prostě neuměl být hotov včas a takřka nikdy nevyšel ani s penězi. Všude nasliboval, ale pak nedokázal plnit. Však z toho bývala sem tam veřejná ostuda. Slíbil mimo jiné pomník do Domažlic, vzal zálohu a pak ze sebe dělal „mrtvého brouka“.  

Jak rostla Myslbekova umělecká autorita – a ta od jeho Kristových let byla už zcela mimořádná – uplatňovala se čím dál víc i jeho ráznost. Takže nakonec si o sochařově obchodní zdatnosti i o „myslbekovských termínech“ štěbetali vrabci na střeše. Ale nebuďme jednostranní. Poloviční omluvou Mísovy praxe (Mísa nebo i Mýsa byla jeho celoživotní přezdívkou) bylo to, že se ke konečné podobě svých děl vskutku trýznivě propracovával. Byl rychlý a virtuózní v nalezení základní myšlenkové koncepce. Prvotní ideje se většinou zmocňoval zlehka, takřka v božské prozření. Ale následovala etapa boření a „shazování“ takřka hotových soch a jejich nového „nahazování“. Vše, co následovalo po prvním uchopení tématu, se proměňovalo v martýrium pro Myslbeka, pro jeho okolí a samozřejmě i pro zákazníka.

Martyrium s Národním divadlem

Lze považovat za poloviční zázrak, jestliže při tomto těžkopádném klopýtání k cíli dokázal vykonat tak omračující množství práce. Leckdy to byl vandr kocourkovský a někdy i neúspěšný. Tím narážíme na trable se sochou Jana Žižky v Táboře. Ale pořád tu byla onačejší nabídka než nepovedený táborský Žižka, nabídka Josefa Zítka na vyhotovení dvou soch, Dramatu a Opery, pro budovu Národního divadla. Myslbek ji přijal nadšeně a takřka bez rozmýšlení. Skici a modely vypracoval obratem. A v opojení nad tím úkolem zbrkle oznámil stavebnímu výboru svou cenu. Načež odjel na zkušenou do Německa, ke zmíněnému Hähnelovi, aby zpřesnil svoje poznatky o novorenesančním sochařství. Jenže po návratu mu začalo docházet, že rozsah i cenu dosud nevykonaných prací hluboce podcenil… 

A tak se sebezapřením sepsal uctivou supliku, v níž k původním 800 požádal o příplatek 420 zlatých na provedení soch. Dlouho marně čekal na odpověď, v pokladně totiž nebyly peníze. Nakonec mu na základě dodatečného znaleckého posudku zvýšili celkový honorář o 240 zlatých. Architekt Zítek jeho sochy přijal, ale dál jeho služeb už nevyužil. Možná mu vadily průtahy a finanční komplikace, snad se mu nelíbily příliš mánesovské, oblé a robustní tvary jeho sochařských alegorií, anebo že by mu byl Myslbek málo novorenesanční? Či málo přizpůsobivý? Příliš svéhlavý? Patrně svému o čtvrt století staršímu zadavateli nevyhovoval ze všech uvedených důvodů. 

Zítek ho odepsal

Kvůli protahujícímu se zápasu o konečnou podobu Dramatu a Opery propásl Myslbek termín nedávno vypsané soutěže na hlavní sochařskou výzdobu Zlaté kapličky. Bez boje tak vyklidil pole konkurentovi, kterého si hlídal jako ohař: přijaty byly tenkrát Trigy a Múzy Bohuslava Schnircha. Myslbek musel svou neúčast vnímat jako zlomyslnost osudu. Vždyť do onoho prvního, málo vydařeného konkursu zasáhl kromě Schnircha už jenom drážďanský Flockemann. 

Když byla za čas ohlášena další soutěž, zaměřená na plastický dekor hlavního vstupu do divadla, obeslal ji svými sochami Záboje a Lumíra (což byly postavy vyskytující se v Rukopisech), a znovu i Dramatem a Operou. V konkurenci jedenácti anonymních modelů získaly nejvyšší ocenění návrhy pod heslem Saxa loquntur, což přeloženo z latiny znamená Kameny mluví. D

ruhou cenu obdržela obálka s kroužkem. Z onoho vítězného anonymu se vyklubal vídeňský Čech, zkušený už Antonín Wagner, a za kroužkem se skrýval Myslbek, který zase neuspěl. Nejvíc výtek v hodnotící komisi zaznělo prý z úst Josefa Zítka: Údajně by narušil čistotu jeho architektonického díla. Bylo to pro Myslbeka velké zklamání a jeho další spolupráce na venkovní plastické výzdobě stánku Thálie se už nekonala.

Skupina ohromných panáků

Naopak na začátku osmdesátých let 19. století Myslbek úspěšně pracoval na sochách pro vídeňský parlament a roku 1881 se pustil do úkolu, do něhož pak investoval víc než šestnáct let práce, totiž do monumentálního sousoší pro Palackého most v Praze. Ještě předtím si však dopřál kratičký, včetně cesty všehovšudy osmnáctidenní, přesto nejdůležitější výlet svého života – odjel do Paříže. Splnil se mu dávný sen. Navázal tam upřímné přátelství se dvěma krajany a vrstevníky, kteří do města nad Seinou odešli hledat umělecké štěstí, s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem. Jako hypnotizovaný chodil Myslbek celé dny po Louvru a ostatních stáncích umění. Vrátil se vskutku obohacen: natrvalo pro sebe objevil hodnoty moderního francouzského umění.

Součástí projektu Palackého mostu byly na všech čtyřech rozích mostu domky pro výběrčí mýta. Jakási moudrá magistrátní hlava přišla s nápadem, aby se tyto budky staly podstavci pro monumentální sochařskou výzdobu. Myslbek si o tom musel myslet svoje, nicméně uměleckou soutěž nemohl pominout. Potřeboval si doma udělat konečně jméno, když už neuspěl při výzdobě Národního divadla. Navíc byl jako obvykle švorc. Vždyť se hrálo hned o čtyři skupiny „velkých panáků“, jak říkával. Sešlo se sedm návrhů. V porotě neseděl sice žádný sochař, ale byl v ní vrstevník, malíř František Ženíšek, hlavně však sochařův přítel a obdivovatel, estetik Miroslav Tyrš.

Velikáni, kteří nežili

Do uzávěrky konkursu stihl Myslbek připravit pouze tři ze čtyř povinných skic a modelů, zjevně si však žádnou protekci zjednávat nepotřeboval, neboť jeho modely jednoznačně předčily ostatní, a to jak kompoziční a technickou zralostí, tak jednotící myšlenkou, upřenou k české mytologii, k bájným postavám z Rukopisů. Na pylony v Podskalí navrhl postavy Přemysla s Libuší a Lumíra s Písní, na smíchovský břeh Záboje se Slavojem, dodatečně pak Šárku se Ctiradem. Toto poslední sousoší bylo pak právem hodnoceno jako nejpůsobivější. Jestli byl soutěžní triumf nad soupeři Seidanem, Wagnerem a dalšími šťastně jednoznačný, ve všem, co následovalo, jako by se Myslbekovi lepila smůla na paty. S malichernou městskou radou se musel handrkovat o každý halíř, o smluvní podmínky, o technické zajištění realizace. Město nemínilo platit za dovoz kamene nebo hradit osazení soch na místo. 

TIP: Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Z těžce probojovaného honoráře si musel tvůrce hradit prakticky veškeré náklady, včetně kameníků, kteří jeho návrhy měli převést do monumentality pomníků. Celkový honorář ve výši 24 000 zlatých mu úřední šíbři naporcovali na osminy a po ždibcích je blahosklonně poukazovali vždy až po realizaci dílčích prací. Myslbek se před hmotnou nouzí zachraňoval obvyklou taktikou – současnou prací na řadě jiných zakázek. Mimo jiné na karyatidách pro Českou spořitelnu, na Krucifixu, na votivní soše Schwarzenbergově. Pražská obec mu zadala výzdobu městského chudobince na Slupi. Začal posléze i s přípravnými studiemi na sochu svatého Václava… A tak poslední skupinu, Ctirada se Šárkou, dodělal teprve v roce 1897, přitom první sousoší, Lumíra s Písní, dokončili kameníci bratři Ducháčkové už v roce 1885. 

Avšak nejbolestnější zrada ho potkala uprostřed práce, když počínaje únorem 1886 začaly v novém vědeckém časopise Atheneum, redigovaném profesorem T. G. Masarykem, vycházet statě útočící na pravost básnických zpěvů v Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Mladí vědci celé dílo, jež se Myslbekovi stalo hlavní inspirací k sochám Palackého mostu, prohlásili za novodobé padělky.  

První lebka neandertálce, ještě před slavným objevem v německém Neanderthalu, byla nalezena na Gibraltaru v roce 1848. O zajímavé nálezy zde ale není nouze ani dnes. Archeologové zde nedávno odkryli doposud neznámé prostory v přímořské jeskyni Vanguard Cave. Vchod do těchto prostor byl zasypán pískem, po dobu nejméně 40 tisíc let.

První průzkum objevených prostor, jejichž délka je zhruba 13 metrů, odhalil pozůstatky rysa, hyen a supů bělohlavých. Rovněž zde vědci nalezli stopy drápů na stěně jeskyně, které tam zanechal neznámý dravec, a také velkou mořskou mušli. Tu tam podle všeho přinesli lidé, kteří tam v té době žili. Podle archeologů šlo pravděpodobně o neandertálce.

TIP: Neandertálec a moře: Naši nejbližší příbuzní rybařili a milovali mořské plody

Zatím není úplně zřejmá povaha nálezu. Jednou z možností je, že jde o hrobku nebo pohřebiště neandertálců. V okolních jeskyních se již dlouho nalézají nejrůznější stopy po jejich přítomnosti. Nově objevené prostory by podle vědců mohly být jedním z posledních útočišť neandertálců, než naši nejbližší příbuzní vymřeli.

Většina hvězd ve vesmíru není osamocená. Vyskytují se ve dvojhvězdných nebo i vícehvězdných systémech. Donedávna nebylo úplně zřejmé, zda se v takových systémech vůbec mohou vyskytovat planety. Ukázalo se ale, že mohou. Dokonce jsme objevili případy, kdy planeta obíhá dvě hvězdy zároveň. Zatím jsme ale nenarazili na soustavu, kde by planeta obíhala kolem tří hvězd současně. Tedy až doposud.

Záhada disku trojhvězdy GW Orionis

Tým astronomů, který vedl Jeremy Smallwood z Nevadské univerzity v Las Vegas, se zaměřil na protoplanetární disky v trojhvězdném systému GW Orionis. Jak vědci dobře vědí, právě v těchto discích obvykle vznikají planety. Badatelé si všimli, že v disku, který obepíná všechny tři hvězdy současně, je patrná nápadná mezera. Nejprve si mysleli, že jde o důsledek spletitého působení gravitačních sil tří hvězd. Když si ale vytvořili podrobný model soustavy GW Orionis, dospěli k mnohem zajímavějšímu vysvětlení.

TIP: Sedmnáctiletý stážista z NASA objevil novou planetu z Hvězdných válek

Pozorovanou mezeru v disku kolem trojhvězdy GW Orionis podle nich vytváří jeden nebo několik plynných obrů, tedy masivní planeta či planety, na orbitě kolem všech tří hvězd najednou. Pokud má Smallwood a jeho kolegové pravdu, podařil se jim skutečně úžasný jev, který si nepochybně zaslouží podrobný výzkum. Šlo by totiž o první planetu, která krouží kolem tří hvězd současně. V příštích měsících se na GW Orionis zaměří chilská soustava radioteleskopů ALMA.