Kolem roku 539 našeho letopočtu se odehrála gigantická erupce vulkánu v místě dnešního kalderového jezera Ilopango v Salvadoru. Byla to nejmohutnější erupce sopky ve střední Americe za posledních 10 tisíc let. Událost známá jako Tierra Blanca Joven svou intenzitou několikrát překonala erupci Hory St. Helens z roku 1980 a na dlouhou dobu ochladila klima na celé planetě.

V té době žili v oblasti kolem vulkánu Mayové, devastující erupce je ale přiměla opustit řadu sídel. Archeologové si dlouho mysleli, že návrat Mayů na místa dotčená erupcí trval celá desetiletí. Akira Ichikawa z Coloradské univerzity v Boulderu ale během svého archeologického výzkumu zjistil, že se Mayové podle všeho vrátili do San Andrés (dříve označované Campana) mnohem dřív, sotva pár desetiletí a možná jen pár let po ultimátní erupci.

Vulkanická pyramida

Po svém návratu Mayové vybudovali velkou pyramidu, přičemž k její stavbě používali i vyvřelou horninu. Jde o první známý případ, kdy Mayové na stavbu pyramid využili horninu tohoto typu, podle Ichikawy nejspíše z náboženských důvodů. Pyramida stojí na šest metrů vysoké a 80 × 55 metrů velké plošině. Samotná pyramida se tyčí do výšky 13 metrů.

TIP: Mayská civilizace významně měnila prostředí a klima již před tisíci lety

Ichikawa odebral vzorky na různých místech pyramidy a podrobil je radiokarbonovému datování. Podle jeho výsledků byla tato pyramida postavena mezi lety 545 a 570 našeho letopočtu. Navrátilci ji vybudovali jako první novou veřejnou budovu v oblasti po zmíněné sopečné erupci. Velké sopečné erupce a podobné přírodní katastrofy si většinou spojujeme se zánikem civilizací. Pyramida v San Andrés ale ukazuje jiný příběh, kdy lidé odolali síle přírody a rychle se pustili do obnovy civilizace.

Díky nálezům drahých kovů v Brazílii zažilo portugalské království v první polovině 18. století období mimořádné prosperity, jež proslulo jako portugalský zlatý věk. Svého postavení však nedokázalo využít k zajištění trvalé prosperity a půlstoletí nebývalého rozkvětu uzavřela zničující přírodní katastrofa v roce 1755. Ministr Sebastião José de Carvalho, hrabě de Oeiras, se hrozící úpadek své země rozhodl odvrátit sérií reforem, jež měly Portugalsku zajistit ekonomickou soběstačnost a posílení obchodní moci. Stůj co stůj. 

Vzestup ambiciózního muže

Sebastião se narodil 13. května 1699 v Lisabonu jako syn bezvýznamného venkovského šlechtice, který vlastnil majetek v okolí města Leiria. Studoval na univerzitě v Coimbře a poté krátce sloužil v armádě. Oženil se s Teresou de Mendonça e Almada (1689–1737), neteří vévody z Arcos, která si jej však vzala přes ostrý nesouhlas své rodiny. Pro ni byl Sebastião mužem bez minulosti a život mladému páru v Lisabonu tak znepříjemnila, že se novomanželé raději usadili nedaleko města Pombal.  

V roce 1738 se Carvalho zvaný Pombal stal portugalským velvyslancem ve Spojeném království, od roku 1745 zastával tuto funkci v Rakousku. Protože jeho žena byla v té době již po smrti, pojal za manželku Marii Leonoru Daunovou, dceru rakouského generála Leopolda Dauna. Pobyty v zahraničí zařadily Pombala do okruhu portugalských učenců, diplomatů a politiků, kteří se v cizině seznámili s evropským osvícenstvím a po návratu domů vstoupili do řad služebné šlechty. Ta byla považována za odcizenou elitu v tradičně orientované společnosti a netěšila se popularitě. Neměli ji rádi ani angličtí obchodníci v Lisabonu a v Portu, neboť usilovala o vznik domácí buržoazie schopné kontrolovat obchod ve vlastní zemi.

Během zlaté éry Portugalska byl vliv této vrstvy omezený, když ale v létě roku 1750 zemřel král Jan V., situace se změnila a konkrétně Carvalho dostal šanci k vzestupu. Příbuzenství s rakouskou nobilitou jej přivedlo do okruhu ovdovělé královny Marie Anny Habsburské. A právě ona prosadila, aby se stal ministrem zahraničí.

Nový portugalský král Josef I. ho jmenoval v srpnu 1750. Král si jej oblíbil a obratné zvládnutí situace po zemětřesení mu přineslo jeho důvěru. V srpnu 1756 se Pombal zmocnil křesla státního sekretáře – premiéra. 

Proti šlechtě

Za svého pobytu v Londýně se Carvalho seznámil s mnoha díly soudobých ekonomů. Rozuměl proto mimo jiné přednostem a záporům portugalských vztahů s Británií, která využila spánku Portugalců na vavřínech a v tamním obchodě si na počátku 18. století zajistila dominanci. Věděl, že největším nepřítelem jeho reforem bude tradiční šlechta. Ta byla ochotna tolerovat enklávy anglických heretiků v Lisabonu a Portu, protože se mnohem více obávala vzniku domácí obchodní buržoazie. Ministr, který se naopak snažil vytvořit prostor pro její vzestup, musel proto omezit její moc. Podle hesla „rozděl a panuj“ část nobility získala podporu a privilegia, což z vyvolených učinilo loajální podporovatele krále a jeho vlády, zatímco ostatní byli vystaveni perzekuci a do té doby nevídanému útlaku.

V roce 1758 bylo ohlášeno, že král je indisponován a královna převzala regentství. V následujících měsících vládní mašinerie prezentovala panovníkovu indispozici jako důsledek spiknutí, které zorganizovali nespokojení aristokrati s úmyslem krále zabít. Ti se měli pokusit i o sesazení prvního ministra. Hrabě zaměřil svou pomstu nejprve na vévodu z Aveira z nejvyšší šlechty. Jeho palác dal pobořit a zahradu posypat solí, symbolem neplodnosti.

Poté se obrátil proti rodině Tavora, jejíž nenávist vůči králi pramenila nikoli z politických důvodů, ale z raněné cti způsobené královou milostnou indiskrecí (byl údajně raněn, když se vracel z návštěvy své metresy, markýzy Terezy de Tavora). Po krátkém procesu nechal Carvalho markýze z Tavory lámat v kole. Manželka musela velkolepému představení přihlížet a poté sledovat popravu vlastních dětí. Erb Tavorů byl zrušen a zničen na všech budovách. Teror postupně zasahoval stále více takzvaných nepřátel krále. Řada ministrů skončila ve vězení, a ti kteří přežili, tam zůstali 20 let. Méně významní oponenti byli pro výstrahu posláni do kolonií. 

Proti jezuitům

Druhý útok Carvalha směřoval proti církvi, konzervativní opoře tradiční společnosti, disponující faktickým ideologickým monopolem a mimořádným vlivem ve státě. Začal vyhnáním jezuitů z pozice zpovědníků královské rodiny. Když protestoval papežský nuncius, Pombal neváhal pohrozit přerušením styků s kurií a vytvořením autonomní národní církve na protestantském základě. Perzekuce jezuitů zintenzivnila v roce 1759 uzavřením jejich škol a klášterů a konfiskací majetku. Nakonec byli vyhnáni z Portugalska. Pombalův postup se stal vzorem pro obdobné kroky ve Španělsku a Francii a v konečném důsledku vedl ke zrušení jezuitského řádu papežem v roce 1773. 

Příčinou Carvalhova konfliktu s jezuity byla mimo jiné snaha zintenzivnit exploataci Brazílie. Jezuité tam měli majetky od Amazonie po Rio de la Plata a mohli se pyšnit skvělým hospodářstvím. Pro zálesáky, kteří od 17. století využívali brazilské vnitrozemí, kde objevili zlato, představovali misionáři velkou konkurenci. Domorodým indiánům, které pokřtili, budovali na ochranu opevněné osady, takzvané redukce, protože se obávali jejich zotročení a vyhubení. Velké bohatství jezuitů vyvolávalo závist zbytku společnosti, včetně sekulárního kléru. Carvalhův útok na jezuity proto nebyl vnímán jako útok proti církvi jako celku a podíleli se na něm mnozí zneuznaní kněží. 

V roce 1750 jezuité vystoupili proti přesunu uruguayských misií ze španělských do portugalských rukou a ozbrojili své chráněnce k obraně. Carvalho je obvinil ze spiknutí. Po vítězství vládních sil v takzvané guaránské válce byl jejich majetek zkonfiskován a prodán novým vlastníkům. 

Státní inkvizice

Carvalho nahradil jezuitské školství, včetně univerzity v Évoře, státním vzdělávacím systémem. Vznikla síť škol, které vychovávaly úředníky respektující nový pořádek. Odpor církve v univerzitním městě Coimbra vedl k uvěznění biskupa a k reformě vyššího školství na bázi francouzské filozofie. Do vzdělání byly zavedeny přírodní vědy a matematika. Systém však nebyl dotažen do konce. Koncepce založená na představě příchodu zahraničních odborníků do portugalských škol selhala.

První ministr rovněž pochopil, že jednou z velkých chyb bylo vyhnání portugalských židů v roce 1497. Zrušil proto náboženskou diskriminaci a nařídil, aby noví křesťané (pokřtění židé) měli nadále stejná práva jako staří křesťané. Tento krok jej postavil do opozice proti inkvizici. Církevní instituci proto Pombal odebral její náboženskou funkci a změnil ji ve státem řízený tribunál. Jeho vedením pověřil svého bratra Paula Antónia de Carvalho e Mendonça. Metody inkvizice se nezměnily, ale byly postaveny do služeb státu. Obětmi vyšetřování se nově stali nepřátelé reforem obviňovaní ze zrady. 

TIP: Konec impéria: Zemětřesení ukončilo zlatý věk portugalského království

Další krok působí velmi osvícensky – Carvalho zbavil černochy usazené v Portugalsku otroctví. Neučinil tak ale kvůli ideálům, nýbrž aby zastavil dovoz otroků z kolonií do Portugalska. Cílem bylo udržet je na plantážích v Brazílii. Brazilské hospodářství hrálo i nadále klíčovou úlohu v portugalské ekonomice a bez otrocké práce se neobešlo. 

V roce 1951 Sověti úspěšně dokončili nový proudový motor VK-1F, který vykazoval sice stejný výkon jako jeho předchůdce, disponoval však komorou přídavného spalování, zvyšující po dobu tří minut výkon o plnou čtvrtinu. Po instalaci do draku sedmnáctky tak vznikla verze F, zavedená do sériové výroby roku 1953. Kromě zvětšení brzdicích štítů obdržela také modernější radionavigační aparaturu.

Image

Čtěte také

Nad pouští i džunglí: Sovětská stíhačka Mikojan–Gurevič MiG-17 (1)

Pro noční lovce

Pro lety v noci se ale nehodila, což se stalo důvodem vývoje speciální noční stíhací varianty P. Ta dostala do přídě radiolokátor RP-1 Izumrud. Jeho vyhledávací anténa dokázala cíl zachytit na vzdálenost až 12 km, zaměřovací anténa se pak automaticky zapojovala po přiblížení k cíli na dva kilometry. Umožňovala palbu bez vizuálního kontaktu, za lepší viditelnosti se dala vypnout a pilot pak vedl palbu pomocí klasického zaměřovače v čelním štítku kabiny. Hmotnost celého zařízení ale činila více než 200 kg, a proto stroj nesl místo třetího kanonu N-37D ráže 37 mm lehčí kanon NR-23, celkově pak tedy disponoval trojicí stejných zbraní ráže 23 mm.

Výkony letounu přesto o něco poklesly. Problém vyřešilo další provedení – MiG-17PF, které poháněl motor VK-1F s přídavným spalováním. Jeho výkony dosahovaly stejných hodnot jako u původní denní verze, následně se vyrábělo ve velkých sériích a exportovalo do mnoha zemí.

Koncem 50. let se v Sovětském svazu začaly vyrábět první řízené střely RS-2U (také pod názvem R-5MS nebo  K-5MS). Počítalo se s nimi pro ničení těžkých bombardérů na velké vzdálenosti a naváděly se komplikovaně paprskem radiolokátoru z paluby letounu. Do výzbroje je dostala verze MiG-17PFU, sloužila ale téměř výhradně u protivzdušné obrany SSSR a do bojových operací se tak nedostala.

Proti špionážním balonům

U čs. letectva se v roce 1955 nejdřív objevily dvě sedmnáctky, které nenesly palubní radar a měly sloužit jen k operacím ve dne za normálních povětrnostních podmínek a k přeškolení pilotů na nový typ. První z celkem 24 dodaných, radiolokátorem vybavených strojů MiG-17PF, dorazily do Československa v roce 1956, do výbavy je dostal 11. stíhací letecký pluk v Žatci a 1. v Českých Budějovicích. Působily jako přepadové a připsaly si řadu úspěšných zásahů.

Během 50. let se na naší obloze začaly objevovat ze Západu vypouštěné propagandistické, letákovými zásilkami naložené, ale též špionážní balony. Některé létaly ve výšce kolem 15 km a nesly fotografickou aparaturu mapující československé území. K jejich likvidaci vzlétali piloti sedmnáctek, které měly maximální dostup asi 16 600 m. Přepadové sedmnáctky sloužily hlavně k nočnímu stíhání a ostraze hranic za nepříznivých povětrnostních podmínek. Sériově se u nás ale nevyráběly a poslední dolétaly v roce 1968. Jejich licenční výroba ovšem běžela v Polsku a od roku 1956 i v Číně. Tam nesly označení Šen-jang J-5 a produkovaly se do roku 1969.

Nad Vietnamem

Sovětské i čínské MiG-17 se dostaly rovněž do výzbroje letectva severního Vietnamu, které začátkem února 1964 prohlásilo za bojeschopný 921. stíhací pluk. Bylo to právě v období, kdy se do konfliktu zapojilo americké letectvo. K prvnímu utkání s Američany došlo 3. dubna 1965. V dopoledních hodinách vzlétla čtyřčlenná formace sedmnáctek a utkala se se skupinou Vought F-8 Crusader. Pilot Pham Ngoc Lan jednu americkou stíhačku poškodil.

Další z vietnamských účastníků boje později uvedl: „Američané si stále neuvědomují, že i my máme stíhačky, a nevěří, že by se k nim ve vzduchu někdo vůbec odvážil přiblížit. Samozřejmě toho náležitě využíváme.“ Nejnebezpečnějším soupeřem vzdušných sil komunistického Vietnamu se staly americké F-4 Phantom II. Měly skoro dvakrát vyšší rychlost než MiG-17 a na rozdíl od nich mohly na velkou vzdálenost odpalovat samonaváděcí protiletadlové řízené střely.

Pro život pozemského typu je nezbytná voda. Na povrchu Země je voda běžná a podle toho, co víme, byl alespoň z části vodou pokrytý i dávný Mars. Povrch dnešní rudé planety je ale očividně prakticky bez vody. Planetární vědci se už dlouho snaží přijít na to, proč Mars o svou povrchovou vodu přišel.

Možných vysvětlení se již objevila celá řada. Často se uvádí například zeslábnutí magnetického pole Marsu, které mělo vést ke zřídnutí atmosféry a s ním spojeným ztrátám vody. Kun Wang z Washingtonské univerzity v St. Louis a jeho spolupracovníci dospěli k závěru, že vysvětlení může být vlastně celkem jednoduché. Mars je podle nich příliš malý na to, aby si od svého vzniku do dneška udržel velké množství povrchové vody. Jinými slovy, rudá planeta byla odsouzena k vyschnutí od samotného počátku.

Čím větší kamenná planeta, tím více vody

Wangův tým k tomu dospěl díky výzkumu stabilních izotopů draslíku, s jejichž pomocí je možné odhadnout přítomnost a množství těkavých látek, včetně vody, na různých planetárních tělesech. Vzorky z Marsu ani dalších planetárních těles na Zemi nemáme k dispozici, ale vědci je nahradili příslušnými meteority. Ukázalo se, že existuje dobře podložený vztah mezi velikostí tělesa a obsahem izotopů draslíku, tedy i množstvím obsažených těkavých látek 

TIP: Kam zmizela voda Marsu? Možná ji nasákly místní horniny

Podle Wanga Mars ztratil více vody než Země, ale zároveň méně vody než Měsíc a planetka Vesta. To odpovídá i jejich velikostem. Pokud mají badatelé pravdu, zřejmě existuje poměrně úzce vymezená velikost planet, na nichž může být dost kapalné vody na to, aby tam probíhala desková tektonika, pro kterou je voda nezbytná, a případně mohl vzniknout život.

Podle „záhadologické“ literatury má spousta lidí nevysvětlitelné schopnosti, k nimž patří například telepatie (přenos myšlenek), telekineze (schopnost pohybovat objekty sílou vůle) či jasnovidectví. O vědecký výzkum uvedených jevů se snažil obor zvaný parapsychologie, jehož počátky lze vysledovat až do roku 1882. Tehdy vznikla v Londýně první parapsychologická společnost nazvaná Society for Psychical Research.

Ganzfeldovy experimenty

Ve 20. století se tématu začaly věnovat i další laboratoře, někdy dokonce na prestižních univerzitách. Čas od času se pak v médiích objevily senzační zvěsti, přesto údajné paranormální schopnosti nikdy neobstály při důsledném vědeckém zkoumání. O jejich využití se zajímaly rovněž světové armády a tajné služby, nicméně zmíněné programy vždy skončily neúspěchem.

Za nejlepší „vědecký důkaz“ mimosmyslového vnímání, který už desítky let vyvolává vášnivé diskuse, se považují tzv. Ganzfeldovy experimenty: Vybraný jedinec se soustředí na jeden ze čtyř obrázků a snaží se jej telepaticky poslat jiné osobě v druhé místnosti, která má následně uhodnout, o jaký obrázek se jednalo. Mezi lety 1974 a 1981 proběhlo několik desítek podobných pokusů a jejich celková úspěšnost dosáhla 38 %, přičemž pokud by domnělí jasnovidci hádali náhodně, měli by docílit pouhých 25 %.

Kritikové však podotýkali, že pokusné subjekty mohly slyšet, o čem se „vysílající“ osoba v druhé místnosti baví, a navíc byly v uvedených studiích odhaleny statistické chyby. Pokusy se proto mnohokrát opakovaly s vylepšenou metodikou, a v mnoha případech se telepati i nadále „trefovali“ nad rámec náhody, byť šlo jen o několik procent.

Falešní kouzelníci

Dlouholeté badatelce v oblasti paranormálních jevů Susan Blackmoreové se ovšem podobné výsledky nepodařilo zopakovat, a proto navštívila specializovanou laboratoř v Cambridgi, která tehdy v Ganzfeldových experimentech vykazovala působivé výstupy.

„To, co jsem tam viděla, hluboce otřáslo mou důvěrou v celý obor a v publikovaná tvrzení o úspěšných pokusech,“ napsala tehdy. „Experimenty, které se na papíře jevily tak slibně, sklouzávaly ve skutečnosti k podvodům i chybám hned v několika rovinách, a já sama jsem odhalila několik pochybení a selhání v dodržování protokolu.“

Ostatně, nešlo o první případ: Během nechvalně proslulého projektu Alfa probíhajícího v letech 1979–1981 vodili odborný svět za nos dva kouzelníci, kteří předváděli laciné triky jako ohýbání lžiček. Počínali si však při tom nesmírně obratně, takže vědci skutečně uvěřili, že oba muži disponují paranormálními schopnostmi. Když pak „zázrační“ eskamotéři vystoupili na parapsychologické konferenci a otevřeně přiznali, že podvádějí, zůstal celý přednáškový sál s ústy dokořán.

Časté jsou také podvody ze strany samotných badatelů v oblasti paranormálních jevů, jak letos po více než čtyřiceti letech výzkumu uznal i parapsycholog James E. Kennedy: „V parapsychologii došlo k mnoha přečinům ze strany experimentátorů a jedná se o trvalou hrozbu. Po všech těch letech považuji závažné neodhalené podvody a manipulaci s analýzou v parapsychologickém výzkumu za stále pravděpodobnější. Absence účinných opatření přitom k podobnému chování přímo vybízí…“

„Křestní jméno nesmí nikoho urážet ani způsobovat ostudu svému nositeli nebo být z jakéhokoli důvodu považováno za nevhodné,“ uvedl švédský úřad Skatteverket. Úřad dodal, že není vhodné jako křestní jméno zvolit příjmení či přezdívku. Odmítl možnost, že by se slova „Vladimir“ a „Putin“ dala považovat za dvě samostatná křestní jména a vysvětlil, že je bylo nutné posoudit jako celek.

Matrika své rozhodnutí doručila na začátku září rodičům, kteří žijí v malém městečku Laholm na jihu Švédska. K zamítacímu dopisu přiložila novou žádost o jméno dítěte.

TIP: Indonéskému chlapci dali rodiče jméno Google. Má mu to usnadnit život

Není to zdaleka poprvé, kdy Skatteverket odmítl žádost rodičů o neobvyklé jméno pro dítě – v minulosti úřad zamítl například jména Ford, Allah, Pilzner nebo Q. Podle statistického úřadu žije ve Švédsku 1413 mužů se jménem Valdimir, nicméně jméno Putin statistika neuvádí. Buď nikdo s takovým jménem v zemi nežije, nebo jsou jeho nositelé méně než dva – v takovém případě je databáze kvůli ochraně osobních údajů nezobrazuje.

Pro vznik života ve vesmíru jsou nezbytné základní stavební kameny v podobě molekul organických látek. Z nich pak mohou vznikat složitější a složitější molekuly, které se postupně stanou součástí živých organismů. Nedávné analýzy záření z oblastí kolem mladých hvězd odhalily velké zásoby takových organických látek.

John Ilee z britské University of Leeds a jeho tým na základě svých výsledků tvrdí, že „polévka“ organických látek, která byla na počátku života na Zemi, by mohla být ve skutečnosti běžná na řadě míst v Mléčné dráze a nejspíš i v jiných galaxiích. Je to příznivá zpráva pro naše úsilí nalézt alespoň primitivní život na jiných planetách ve vesmíru.

Organické látky v discích mladých hvězd

Badatelé nalezli zmíněné organické molekuly v protoplanetárních discích mladých hvězd. Podobný disk přitom kdysi dávno obklopoval i mladé Slunce. Vznikaly v něm planety Sluneční soustavy, včetně Země. Přítomnost objevených organických molekul je podle odborníků významná, protože představují nezbytný krok ke vzniku života mezi jednoduchými molekulami anorganických látek a komplexními molekulami v živých organismech.

TIP: Náhlý výtrysk mladé hvězdy odhalil množství organických látek

Organické látky byly v protoplanetárních discích objeveny díky pozorováním soustavy radioteleskopů ALMA v Chile. Badatelé se přitom zaměřili na tři organické molekuly – kyanoacetylen, acetonitril a cyklopropenyliden, po nichž pátrali v protoplanetárních discích pěti hvězdných systémů – IM Lup, GM Aur, AS 209, HD 163296 a MWC 480. Všechny tyto disky se nacházejí ve vzdálenosti 300 až 500 světelných let od nás a ve všech pozorujeme známky vzniku planet.

Řekli byste, že zubní kaz je lidskou „vymožeností“ a „trestem“ za naše nevhodné stravování? Omyl! Zuby se kazily už dávným savcům ve starších třetihorách. Zjistil to tým odborníků, které vedl Keegan Selig z kanadské University of Toronto, při zkoumání fosilií starých asi 54 milionů let.

Postiženým savcem byl archaický primát, či spíše blízký příbuzný nejstarších primátů, který nese jméno Microsyops latidens. Fosilií tohoto druhu bylo objeveno celkově jen velmi málo. Několik zubů těchto živočichů se ale podařilo objevit badatelům v pánvi Bighorn Basin na jihu státu Wyoming. Vědci zuby prostudovali pod mikroskopem a u 77 z nich objevili zubní kazy, které pak potvrdili pomocí snímků rentgenové mikrotomografie.

TIP: Vědci objevili patrně nejstarší známý nádor: Je starý okolo 240 milionů let

Podle badatelů byl microsyops vášnivým jedlíkem ovoce, což se u některých jedinců neblaze projevilo na jejich chrupu. Jak podotýká Keegan Selig, jezení ovoce bylo zásadní pro počátky evoluce primátů. Právě díky němu například máme barevné vidění. Zároveň se ale ukazuje, že přechod na stravu bohatou cukry nebyl pro naše pradávné předky úplně bezbolestný. A prokletí zubních kazů si tak ve své evoluční linii neseme dodnes.

Přírodní rezervace Sasan Gir se nachází ve státě Gudžarát a rozkládá se na území tří okrsků. Lvi indičtí (případně perští či asijští) (Panthera leo leo, dříve Panthera leo persica) se o park dělí s jednou z nejsilnějších populací indických levhartů v zemi a také s komunitou místních obyvatel, kteří si říkají „Maldhari“. Pro nynější počet cca 500 kusů lvů asijských je rezervace příliš malá, ale jednání o přesunu části zdravé populace do jiného indického parku stále zůstává na mrtvém bodě. 

Ztraceni mezi lidmi 

Gudžarát je domovem 60 milionů lidí a přes 24 milionů kusů chovného dobytka. Tyto počty je potřeba zdůraznit, protože obrovsky kontrastují s množstvím divoce žijících savců. Na jediného z nich totiž v průměru připadá asi 50 kusů dobytka nebo 120 lidí. Zvířata jako slon indický, gaur, gepard, divoký pes dhoul nebo tygr z tohoto koutu Indie již vymizela a asijští lvi neměli být výjimkou v nastoleném „trendu“. 

Příběh o záchraně těchto unikátních šelem zahrnuje obětavost i odhodlání na poli indické ochrany přírody a může být velkou inspirací pro další oblasti a druhy na pokraji vyhynutí. Politikaření bohužel ochráncům přírody podráží nohy a jejich dosavadní úspěšné činy je proto nutné brát jako skutečné vítězství vůle. Navíc před nimi stojí další velké výzvy. Pokud má Sasan Gir zůstat jediným místem, kde lvi (i když úspěšně) přežívají, jedná se o neúměrný a navíc zbytečný risk. 

Hranice značené nejen pachem

Asijští lvi se kromě genetické výbavy od svých afrických bratranců nijak výrazně neliší. Na pohled je odlišuje lalok volné kůže na břiše a chybějící břišní hříva. O praktickém významu hřívy na hlavách lvů v Asii i v Africe se mimochodem mezi zasvěcenými stále vedou diskuze. Jednou z možností je, že hříva svého nositele opticky zvětšuje, takže budí i větší respekt. Není ani vyloučeno, že funguje jako částečná ochrana při soubojích „tváří v tvář“ – drápy útočícího soka se po ní snadno smeknou. Ozdoba, kterou mají na hlavě lvi v Indii, je v porovnání se lvy v Africe o něco chudší, takže by si teoreticky měli ze soubojů častěji odnést nějaký ten šrám v obličeji. 

Vyjma jmenovaných rozdílů jsou ovšem indičtí lvi typickými zástupci svého druhu s charakteristickou stavbou těla. Jejich mohutné a svalnaté přední končetiny dokážou jediným úderem srazit kořist a zadní zase poskytují sílu odrazu nutnou pro stíhání kořisti na kratší vzdálenost. Ostré zahnuté drápy se postarají o finální fázi útoku. Oproti ostatním kočkovitým šelmám jsou lvi známí společenským chováním a životem ve smečkách, které průměrně čítají 10–15 členů. V Giru ovšem byla pozorována i smečka 28 lvů. Smečku většinou tvoří samice s mladými. Odrostlí samci se obvykle rychle osamostatní nebo jsou ze své rodné smečky vypuzeni zhruba ve věku tří let – bývají totiž poměrně agresivní a mohli by ublížit nastupující generaci, což samice pochopitelně nedopustí. Mezi vyhoštěnými lvy často zůstává velice silné bratrské pouto a taková zvířata spolu mohou vést společný nomádský způsob života i několik další let. Každá smečka má i vůdce – dominantního samce, jenž velice aktivně brání své teritorium, které rovněž pravidelně značí pomocí pachových značek, nebo drápáním do kůry stromů. Rituál značení teritoria většinou doprovází i působivým hlasovým projevem. 

Lvi mimo rezervaci

Koncem 19. století přežívala kvůli nekontrolovatelnému lovu už jen hrstka asijských lvů a zdálo se, že indický subkontinent se bude muset s těmito šelmami rozloučit. Naštěstí byl tehdy v Gudžarátu místodržícím Naváb z Džunágadhu – vášnivý lovec, který pochopil, že poměr sil mezi lvy a lidmi se zásadně změnil a musí se tedy změnit i přístup ze strany lidí. Vzal si proto za cíl nikoli lovit, ale zachránit tento živý symbol státu a díky jeho odkazu žijí lvi v Gudžarátu dodnes. 

Až do roku 2010 byla veškerá sčítání lvů zaměřena výhradně na Gir a jeho hraniční oblast. Kvůli nárůstu populace a nedostatku lovné zvěře se však lvi často vydávali za hranice parku a vzrůstala pravděpodobnost konfliktu mezi šelmami a lidmi. Mám ale dojem, že ve zvládání těchto situací se může zbytek Indie od velice tolerantních obyvatel Gudžarátu učit.

Budoucnost nezbytného „vývozu“

Samci jsou v roli vůdců smečky ke „svým“ samicím a mláďatům obvykle přátelští. Velké nebezpečí však hrozí zejména nedospělým mláďatům v případě, že se na scéně objeví jiný samec, který dřívějšího vůdce vyžene. V tom případě často dochází k tzv. „infanticidě“, kdy nový samec zabije potomky předchozího vůdce. Nejde o nějaké nastolení „hrůzovlády“, jak by si možná tento čin někdo mohl vykládat. Nový vůdce smečky si je dobře vědom toho, že taky on může o svou pozici dominantního vládce brzy přijít. Zabitím mláďat si proto zajišťuje, aby se lvice přestala starat o dosud nesamostatné potomky. Samice tak může rychleji zabřeznout a samec dostane rychleji příležitost zplodit potomstvo s vlastní generační stopou. Když pak bude mít štěstí a dost sil a uhájí vůdcovství dostatečně dlouho, jeho potomci se dožijí dospělosti. 

Velkou předností života ve smečce je společný lov, díky němuž se na jídelníčku lvů ocitá například jelen sambar, divoké prase, antilopa nilgau a v nemalé míře i hospodářský dobytek! V případě úspěšného lovu dospělý jedinec za týden spořádá 35–50 kilo masa. V poslední době se ovšem lvům v Indii lovných zvířat spíš nedostává. Girský les má i přes mimořádný ekosystém své limity a v dlouhodobém měřítku se zdá přesun vzácných šelem do jiné rezervace či národního parku nevyhnutelný. Nebude to ale jednoduché. Mimo jiné proto, že hrdý Gudžarát se své chlouby a pocitu výjimečnosti tak snadno nevzdá.

Kolísavá populace asijských lvů

Lev indický byl kdysi rozšířen od tzv. Malé Asie a Arábie přes Persii až do Indie a konkrétně v Indii byla jeho populace přítomná prakticky po celém subkontinentu. Před koncem 19. století však byl (s výjimkou dnešního národního parku Gir) na většině území vyhuben. Vůbec poslední jedinec přežívající ve volné přírodě mimo Gudžarát byl zaznamenán roku 1884!

Na konci minulého století pak Naváb z Džunágadhu (Gudžarátský místodržící) se zděšením zjistil, že lvů asijských zbývá i zde pouhý tucet. Naváb z Džunágadhu umožnil přiměřenou ochranu těchto zvířat a nastartoval tak postupný nárůst populace. Ta celkem výrazně vzrostla již mezi roky 1904 až 1911. Po smrti Navába se ale vše vrátilo do starých kolejí (ročně bylo zastřeleno 12 až 13 lvů), od roku 1911 byla střelba kontrolována britskou správou a v průběhu roku 1913 nahlásil hlavní důstojník Džunágadhu, že v lesích Giru již nezbývá více než 20 lvů. 

Je potřeba dodat, že až do roku 1936 byla všechna tato čísla a udávaný stav populace pouze výsledkem odhadů založených na osobních znalostech. První organizované sčítání bylo provedeno v roce 1936, kdy Indové napočítali 287 lvů. 

TIP: Soužití afrických velikánů: Boj o africké království mezi slony a lvy

Silný nápor ze strany lidí pak vyústil ve smršťování lvího území až na úroveň dnešní rezervace Gir, která je posledním útočištěm a šancí pro tyto ohrožené savce. V roce 1965 zde byl zahájen program na zachování volně žijících živočichů na území o rozloze 1 265 km², později byla oblast ještě rozšířena na 1 412 km². S nárůstem populace lovné zvěře se postupně „uzdravoval“ i stav lvů, který dnes čítá (podle informací na stránkách parku Gir) 523 kusů včetně mláďat (stav v roce 2015).