Supermasivní černé díry si lidé obvykle představuje jako obrovské gravitační chřtány, které hltají okolní hmotu v ohromném množství. Jak se ale ukazuje, „stravování“ těchto ohromujících vesmírných objektů může být mnohem delikátnější. Dokládají to i nedávná detailní pozorování stravovacích návyků supermasivní černé díry galaxie NGC 1566.

Astronomka Almudena Prieto z institutu Instituto de Astrofísica de Canarias (IAC) na Kanárských ostrovech a její kolegové pozorovali tuto supermasivní černou díru Hubbleovým vesmírným dalekohledem, soustavou teleskopů Very Large Telescope (VLT) a soustavou radioteleskopů Atacama Large Millimeter Array (ALMA).

Pozorování supermasivního jedlíka

Galaxie NGC 1566 se nachází ve vzdálenosti přibližně 40 milionů světelných let, čímž se řadí mezi relativně blízké. Když badatelé zkombinovali snímky Hubbleova dalekohledu, VLT a ALMA, mohli prostudovat, jak se dotyčná supermasivní černá díra krmí. Zjistili, že polyká relativně tenká vlákna kosmického prachu, která jsou dlouhá několik set světelných let a široká méně než 10 světelných let.

TIP: Supermasivní černá díra galaxie GSN 069 spořádá tři pořádná jídla denně

Badatelé spočítali, že supermasivní černá díra galaxie NGC 1566 spolyká za rok méně než jednu setinu hmoty Slunce. To odpovídá asi 3 300 Zemím ročně. Podle Prietové je to poprvé, kdy jsme pozorovali krmení supermasivní černé díry takto přímo a v detailu. Badatelé doufají, že jejich studie přispěje k pochopení chování a vývoje supermasivních černých děr, kterým stále do detailu nerozumíme.

Spolehlivá antikoncepce je v současné době stále spíše doménou žen. Vědci ale pracují na tom, aby se na ochraně proti početí, která bude účinnější než kondom, mohli podílet i muži. Čínští odborníci z Nantong University nedávno představili novou pozoruhodnou technologii, která dokáže dočasně zarazit produkci spermií.

Čínský postup zahrnuje vpíchnutí magnetických nanočástic do šourku. Díky těmto nanočásticím pak badatelé působením magnetického pole rychle zahřáli šourek na 58 °C stupňů. Prozatím to zkoušeli u myších samců. Na první pohled to nezní příliš lákavě, ale tento zákrok, který trval 15 minut, zastavil produkci spermií a vedl ke zmenšení varlat. Podstatné je, že jde o dočasnou změnu, která u pokusných myší trvala 30 až 60 dní. 

TIP: Africký šípový jed by se mohl stát účinnou antikoncepcí pro muže

Uvedený postup využívá toho, že i jen malá změna teploty ovlivňuje fungování varlat. Podle vědců nebylo snadné nalézt nanočástice, které by byly zároveň magnetické, vstříknutelné injekcí a netoxické. Nakonec použili nanočástice oxidu železa které byly potažené vrstvou kyseliny citronové. Dalším krokem tohoto výzkumu bude zjistit, jak tento zákrok funguje u mužů a zda by byl prakticky použitelný.

Že měl Oscar Wilde blízko k nevázanému životnímu stylu, drogám i alkoholu, by tak nějak v tichosti prošlo, konec konců, nebyl jediný. Navíc, pořád to byl milující otec dvou dětí, a díky své manželce měl i dobré postavení. Na rozdíl od Byrona a Lambové to však byl Wilde, kdo se trápil láskou – láskou tehdy společensky zcela nepřípustnou. Předmětem jeho naprosto zoufalého zbožňování se totiž nestala žena, ale o šestnáct let mladší muž. 

Oběť vášní za lásku tvrdě platí

V roce 1891 mu byl představen jistý Alfred Douglas, přezdívaný Bosie. Okouzlující mladík, velký obdivovatel mistrova díla. Není divu, že si měli o čem povídat. Jenže velmi záhy Wilde zcela propadl mladickému zápalu, a doslova se v Alfrédových očích utopil. A Douglas toho velmi dobře dokázal využít. Užíval si Wildovy pozornosti i cenných dárků, peněz a pozvánek na večírky. A občas mu to oplatil toužebně očekávanou fyzickou pozorností. Wilde nebyl zcela zaslepený, věděl, že je spíš tolerovaným sponzorem než milovaným partnerem. Přesto za sebou spálil všechny mosty a poslouchal jen vábení svého nerozvážného milence. Nenáviděl jej a miloval současně. Dobře to dopadnout nemohlo…

Urputný zhanobitel mládí

Nakonec se do celé věci razantně vložil Alfredův papá John Sholto Douglas, devátý markýz z Queensberry. Upřímně už svého zdivočelého synka dlouho nemohl vystát, a když se dozvěděl o jeho intimním vztahu s Oscarem Wildem, měl hned dobrý důvod jej vydědit. Vzduchem prý létaly urážky, rozvášněné telegramy, facky i střely z revolveru. Bulvár zavětřil další senzaci. A té se mu vrchovatě dostalo, když se ze soudu „urážky na cti“ stala dokonce veřejná obžaloba O. Wilda z homosexuality a sodomie!

TIP: Bouřlivák, pán jazyka i otrok lásky: Kdo skutečně byl Oscar Wilde?

Pán z Queensberry se postaral o takové množství svědectví z londýnských bordelů, že rozsudek dvou let nucených prací pro Wilda připadal mnohým jako velmi mírný trest. K tomu byl Oskar Wilde jako umělec i člověk naprosto zničen. Zdaleka největší ranou však bylo to, že Wilda u soudu nejvíce ponížila právě jeho láska Alfred. Sám sebe vylíčil jako oběť nechutných spádů zvrhlého starce…

Celý uplynulý rok měli vědci příležitost zjišťovat, jaký dopad na životní prostředí má globální zpomalení v důsledku pandemie. A zatímco emise oxidu uhličitého, úroveň hluku či znečištění ovzduší se prokazatelně snížily, příroda čelí novým hrozbám. Hygienické pomůcky vyrobené za účelem záchrany lidských životů mohou paradoxně způsobit zkázu jiným organismům, pro drobná zvířata totiž představují smrtící nástrahu. 

Hnízdo z roušek

Do volně se povalujících roušek se snadno zachytí například ptáci či ježci, přičemž se už nezřídka nedokážou sami vyprostit a hynou vyčerpáním. Nebo se drobní tvorové nedopatřením uškrtí poutkem. Latexové rukavice, které se dostanou do řek či oceánů, se mění v gumovou past: Pokud malá ryba nechtěně vpluje do otvorů pro prsty, je odsouzena k pomalému umírání. 

Mořští živočichové si navíc plující roušky snadno pletou s potravou – například želvám zdálky připomínají medúzy. Obětí podobného fatálního omylu se stávají i tučňáci na brazilském pobřeží a s rouškami bojují rovněž krabi, nebo dokonce chobotnice, jak dokládá nedávno zveřejněné video natočené u francouzské Riviéry. Už loni na jaře se pak objevily případy, kdy ptáci využívali nalezené kusy roušek jako materiál pro výstavbu hnízd. 

Latexové memento 

Vědci z nizozemského Leidenu nyní publikovali první výsledky výzkumu zaměřeného právě na dopady enormní spotřeby hygienických pomůcek. K vytvoření studie je pobídl osud okouna, kterého našli ochranáři loni v srpnu zamotaného v gumové rukavici v jednom z leidenských vodních kanálů. Ryba se nyní nachází v tamním muzeu, naložená v lihu jako memento pro budoucí generace. 

TIP: Kvůli plastům hynou velbloudi pomalou a bolestivou smrtí

Hygienický odpad však trápí celý svět: Podle odhadů hongkongské organizace OceanAsia skončilo za minulý rok 1,56 miliardy použitých roušek ve světových mořích, odkud se pak snadno dostanou tisíce kilometrů daleko. Leidenští vědci pod vedením Auke-Floriana Hiemstry proto vyzvali veřejnost, aby nebyla k podobným incidentům lhostejná a zdokumentovala je. Na webové stránce covidlitter.com můžete svými fotografiemi přispět i vy.  

Vše nasvědčuje tomu, že mnoho míst světa zasáhne v příštích měsících vlna hladovění, která prohloubí dnešní problémy s dostupností potravin. V čerstvě vydané zprávě o „hotspotech hladovění“ k těmto závěrům docházejí odborníci Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů (FAO) a Světového potravinového programu (WFP).

Podle této předpovědi by během příštích tří měsíců měly katastrofální problémy s jídlem zasáhnout obyvatelstvo především v oblasti Tigrej na severu Etiopie, v jižním Madagaskaru, Jemenu, Jižním Súdánu a v severní Nigérii. Odborníci se nejvíce obávají hladu v Etiopii, kde by měl počet hladovějících přesáhnout 400 tisíc, což je nejvyšší počet od katastrofálního hladovění v Somálsku, k němuž došlo v roce 2011.

TIP: Hladomor z druhé světové války mají Nizozemci stále ještě v genech

Situace eskaluje také v jižním Madagaskaru. Oblast zažívá nejhorší sucha za posledních 40 let a trápí ji problémy se škůdci a růst cen potravin. Podle FAO a WFP je pravděpodobné, že již během září zde pocítí „katastrofickou akutní potravinovou nejistotu“ spojenou s hladem a smrtí okolo 14 tisíc lidí. Na konci roku by zde mohlo být postiženo katastrofálním hladověním až okolo 28 tisíc lidí.

V devíti dalších zemích je podle zprávy FAO a WFP vysoký počet lidí, kteří čelí „kritické potravinové nejistotě“, spojené se zhoršujícími se příčinami hladu. Jedná se zejména o Afghánistán, Burkinu Faso, Středoafrickou republiku, Kolumbii, Kongo, Haiti, Honduras, Súdán a Sýrii.

Rovníkovou Guineu, zemi o rozloze asi jedné třetiny České republiky, sužovaly již od získání nezávislosti v říjnu 1968 mnohé problémy. Od srpna 1979 úřadující prezident Teodoro Mbasogo dlouhodobě potlačoval lidská práva a obohacoval se na úkor obyvatel, což se ještě znásobilo po objevu ložisek ropy v pobřežních vodách. V roce 2002 se v zemi těžilo 220 000 barelů této strategické suroviny denně, o dva roky později již šlo o 360 000 barelů. Za této situace obrátili k Rovníkové Guineji pozornost mnozí agresivní obchodníci, kteří tušili příležitost ke zbohatnutí.

Šanci jim měl poskytnout nástup nového politického vedení v podobě vůdce opozice Severa Mota, toho času žijícího ve španělském exilu. Ten údajně slíbil, že spiklenci dostanou v případě úspěchu 1 800 000 amerických dolarů a hlavně práva na těžbu černého zlata.

Žoldnéři v zajetí

Sedmého března 2004 zadržela zimbabwská policie na letišti v hlavním městě Harare bývalého příslušníka britských SAS Simona Manna a dva jeho kumpány, kteří čekali, než budou do jejich letounu naloženy zbraně. Na palubě stroje se pak nacházela tříčlenná osádka a dalších 64 žoldnéřů, takže se počet zatčených vyšplhal na 70. Většina z nich byli bývalí členové jihoafrického 32. praporu, což byla elitní jednotka lehké pěchoty, dokud ji vláda v roce 1993 zrušila.

Mann hájil sebe i své muže tím, že směřovali do Konga, kde měli údajně střežit diamantové doly, ale neuspěl. Již devátého března bylo přímo v Rovníkové Guineji zatčeno dalších 15 mužů. Pod velením obchodníka se zbraněmi a bývalého důstojníka 32. praporu Nicka du Toita sloužili jako předvoj hlavní skupiny a měli obsadit letiště v hlavním městě Malabo, změnit vysílací frekvence, spojit se se skupinou přilétající ze Zimbabwe a zajistit její bezpečné přistání.

Přicházejí rozsudky

Du Toit mimo to sháněl zbraně potřebné pro převrat. Mannův sedmdesátičlenný oddíl absolvoval mezipřistání v Harare právě proto, aby doplnil výzbroj. Výpovědi u soudu objasnily, že ji chtěli koupit od státního podniku Zimbabwe Defense Industries. Ten si příliš nelámal hlavu s tím, kam výrobky přijdou, a později se jeho představitelé chabě hájili, že šlo o lest a snahu napomoci odhalení zločinu. Mannova objednávka přitom nebyla zrovna malá – šlo o 20 kulometů, 61 útočných pušek AK-47, 10 protitankových granátometů RPG-7 se stovkou projektilů, 150 ručních granátů a 75 000 kusů munice do pěchotních zbraní.

Skupina z Harare stanula před tamním tribunálem v srpnu. Mannovi u soudu přitížila kontrola jeho účetnictví, která odhalila dva miliony dolarů, jež na jeho konto přišly z nevystopovatelných zdrojů. Část těchto peněz pak odešla k du Toitovi, aby za ně nakoupil zbraně. Pod tíhou důkazů byl bývalý britský důstojník odsouzen k sedmiletému trestu odnětí svobody, někteří jeho kumpáni vyfasovali po jednom roku, většina byla osvobozena. Zimbabwe kromě toho zabavilo najaté letadlo a 180 000 dolarů, které měli žoldnéři na palubě.

Věznice Black Beach

Podstatně hůř dopadla skupina zatčená přímo v Rovníkové Guineji. Prezident Mbasogo se s dodržováním lidských práv nikdy příliš nezatěžoval a v tomto případě dokonce hrozila žoldnéřům poprava, byť nakonec odešli „pouze“ s tresty několika desítek let odnětí svobody. Nájemní vojáci byli zavřeni ve věznici Black Beach, která má pověst jednoho z nejhorších zařízení tohoto typu v Africe, a údajně přežili pouze čtyři z nich.

Velitel předvoje Nick du Toit si odseděl pět roků a osm měsíců, přičemž podstatnou část z nich strávil na samotce v cele o rozměrech 150 × 210 cm. Dozorci jej často bili pažbami pušek, pálili cigaretami a odpírali mu zdravotní péči. V listopadu 2009 se pak dostal po udělení prezidentské milosti na svobodu.

Dokončení: Ostuda železné lady: Převrat v Rovníkové Guineji (2) 

Tou dobou se již v Black Beach nacházel i Simon Mann, kterého Zimbabwe v lednu 2008 vydalo do Rovníkové Guineje výměnou za ropu. Hlavní vykonavatel nezdařeného puče ale měl dostatek peněz na uplacení stráží, které mu pak nosily jídlo z nedalekého hotelu a dovolily mít na cele běžecký pás. Také Manna se týkal pardon z listopadu 2009, svou roli v tom mohl sehrát i tlak některých britských politiků na jeho osvobození.

Řecké Santorini je dnes malebnou turistickou destinací, což platí i pro široké okolí tohoto ostrova ve Středozemním moři. Nad celým regionem se ale vznáší riziko z devastující sopečné erupce. Přibližně před 3 600 lety zde totiž došlo k jedné z největších známých erupcí v historii lidstva, která svou silou mnohonásobně převýšila slavný výbuch sopky Krakatoa v roce 1883 (podle některých odhadů až stonásobně). Erupcí vyvolané klimatické změny a vlny tsunami tehdy dramaticky zasáhly kvetoucí mínojskou civilizaci v této oblasti.

Erupce na Santorini

Jisté je, že oblast Santorini je vulkanicky aktivní několik milionů let. Tým odborníků, který vedl Christopher Satow z britské Oxford Brookes University, prostudoval období posledních 360 tisíc let, v němž zde došlo k nejméně 211 erupcím. Porovnali tyto erupce s pohyby mořské hladiny a zjistili, že mořská hladina má na erupce Santorini velmi významný vliv.

TIP: Co rozpoutalo zkázonosné vlny cunami během Minojské erupce?

Podle badatelů jde o poměrně jednoduchý mechanismus. Když poklesne hladina Středozemního moře, změní se tlak vody působící na zemskou kůru v této oblasti, která v důsledku toho popraská. Prasklinami se dere vzhůru magma, které s určitým zpožděním vyvolá vulkanickou erupci. Kromě tří erupcí se všechny z 211 odehrály do 11 tisíc let poté, co byla hladina Středozemního moře minimálně o 40 metrů níže než dnes.

Pokud tedy Satowova teze platí, znamená to, že vzhledem k nárůstu mořské hladiny po nejmladší době ledové a dnešnímu globálnímu oteplování, mohou místní i turisté na řeckých ostrovech spát o něco klidněji.

Za pomalostí, ospalostí, ale i sklíčeností lze často hledat chybu v jídelníčku. A z dlouhodobého hlediska může mít špatné stravování za následek celou řadu populačních nemocí: od depresí přes trvalý pocit stresu až po Alzheimerovu chorobu. 

Kuchařka podle psychiatra 

„Pokud jde o délku života, nedosahujeme například ve srovnání s některými skandinávskými zeměmi takových hodnot. A možná je u nás i jeho kvalita v seniorských údobích horší,“ uvádí profesor Jiří Raboch, který už sedmnáct let působí jako přednosta pražské psychiatrické kliniky. Souvislostí mezi jídlem a psychickými nemocemi se zabývá dlouho. S odbornicí na gastronomii Evou Filipovou dokonce sestavil speciální knihu receptů, jež nás mají chránit před depresí a „alzheimerem“. Její stránky zahrnují především středomořskou kuchyni bohatou na zeleninu a zejména ryby. „Je prokázáno, že nenasycené mastné kyseliny omega-3 a omega-6 mohou mít příznivý vliv na lidskou psychiku, jak z hlediska prevence duševních poruch, tak dokonce z hlediska jejich léčby,“ vysvětluje Raboch.

Superpotraviny a zelí

Pro udržení zdravého ducha a prodloužení života je podle Evy Filipové dobré zařadit tzv. superpotraviny, které obsahují celou řadu minerálů a vitaminů. Patří mezi ně například borůvky bohaté na antioxidanty nebo chia semínka s vysokým obsahem omega-3 mastných kyselin a vlákniny. Mozek „nastartují“ díky vitaminu C také ostružiny, zatímco granátové jablko čistí cévy. Nejlepším bojovníkem proti stresu je ovšem obyčejné kysané zelí. Pouhých 200 gramů pokryje naši denní potřebu vitaminu C a kyselina mléčná zas napomáhá celkové regeneraci organismu. Díky vitaminu B12 pak kysané zelí působí blahodárně také na náš mozek. 

V „osvíceném“ jídelníčku se doporučuje omezit máslo i margarín a nahradit je zdravějšími tuky, například těmi z avokáda. Ve zmíněném ovoci najdeme mimo jiné mononenasycené tuky, přispívající k bezproblémové průchodnosti cév, která je pro zdraví mozku víc než důležitá. Konzumace avokáda přitom rovněž pomáhá snížit krevní tlak. 

Zdraví z viktoriánské éry 

Snad nejvíc však naše nervová soustava ocení výše zmíněné ryby, a to kvůli obsahu omega-3 mastných kyselin. Lososa, sardinky či sledě doporučují lékaři zařadit do jídelníčku 2–3krát týdně. Někteří lidé chovají ovšem k rybám nepřekonatelný odpor – například proto, že jim jejich maso „nevoní“. Pokud navíc takoví jedinci nechodí na slunce, je podle Evy Filipové důležité, aby denně přijali alespoň 1–2 gramy rybího tuku v kapslích. 

Právě díky rybímu tuku byli například naši předci ve viktoriánské Anglii o dost zdravější než my. Kvůli dobovým chutím nekonzumovali mnoho soli, navíc ještě neexistovaly konzervy a v kuchyni se ani příliš často nesmažilo. „Lidé se tehdy dožívali přibližně stejného věku jako my, ale zjednodušeně řečeno – na rozdíl od nás umírali zdraví. Poslední roky stáří jsou dnes spojeny s rakovinou, aterosklerózou, ischemickou chorobou, hypertenzí a podobnými nemocemi, jež se u nich vyskytovaly daleko méně,“ dodává Raboch.

Vznik nových druhů mezidruhovým křížením vrtal hlavou už vědcům v 19. století a poté, co vyšlo Darwinovo stěžejní dílo „O původu druhů přirozeným výběrem“, nabyla tato otázka na naléhavosti. Mezi jinými na ni hledal odpověď i brněnský mnich Gregor Johann Mendel ve svých pokusech s hrachem. Výsledkem jeho práce bylo odhalení základních principů dědičnosti, jež jsou známé jako Mendelovy zákony. 

Dnes víme, že mezidruhovým křížením nové druhy vznikat mohou. Poměrně běžný je tento mechanismus vzniku druhů u rostlin. Například pšenice setá je křížencem hned tří různých travin, konkrétně planě rostoucí pšenice Triticum urartu s mnohoštětem druhu Aegilops speltoides a mnohoštětemTauschovým (Aegilops tauschii). 

Mezidruhovým křížením vznikají ale i nové druhy savců. K druhům s tímto původem patří například severoamerický vlk rudohnědý (Canis rufus). Tato psovitá šelma se vyskytovala na rozsáhlém území na jihu USA. Pod tlakem člověka však začalo vlků rudohnědých ubývat a nakonec přežívali už jen v zajetí. Ochránci přírody vynaložili velké úsilí a prostředky na záchranu této šelmy. Přitom podrobili analýzám i dědičnou informaci vlka rudohnědého. Ty odhalily, že vlk rudohnědý vznikl relativně nedávno křížením vlka (Canis lupus) a kojota (Canis latrans). Po vysazení do přírody se toto podezření potvrdilo. Tam, kde se vlci rudohnědí dostávali do styku s kojoty, docházelo ke křížení obou šelem. Stejně tak se křížil v místech společného výskytu vlk rudohnědý s vlkem. 

Prostor, vytvořený člověkem 

Někteří zoologové jsou přesvědčeni, že zachraňování vlka rudohnědého byl omyl. Mezidruhový hybrid si podle nich ochranu nezaslouží. Jiní vidí ve vlkovi rudohnědém regulérní samostatný druh vzniklý mezidruhovým křížením a snaží se zabránit jeho dalšímu křížení s vlky a kojoty. Například v Severní Karolině, kde byl vlk rudohnědý vysazen do přírody, sterilizovali ochránci přírody místní kojoty, aby vytvořili kolem populace vlka rudohnědého „nárazníkové pásmo“. Tito kojoti brání svá území proti průniku konkurentů a nedovolí cizím plodným kojotům proniknout do blízkosti vlků rudohnědých. Kojoti z nárazníkového pásma jsou neplodní a z hlediska křížení nepředstavují pro vlky rudohnědé riziko. 

Křížení kojotů a vlků na zvířata označovaná jako vlk rudohnědý probíhalo zjevně i v přírodě, kterou ještě nestačil ovlivnit člověk. Dokazují to paleontologické nálezy kostí, jež patří vlkům rudohnědým. Člověk ale v poslední době zásadně mění podmínky, v jakých živočichové žijí, a tím na mnoha místech otevírá mezidruhové hybridizaci dveře dokořán. 

Už ve 40. letech se na západ od New Yorku objevovali nezvykle velcí kojoti. Genetické analýzy prokázaly, že těmto šelmám kolují v žilách jen dvě třetiny kojotí krve. Zhruba čtvrtinu genů měli od vlků a asi desetinu od domácích psů. Tahle zvířata vyplňovala prostor uvolněný vyhubenými vlky a přebírala nejen jejich areály, ale také jejich původní kořist. Zatímco malí kojoti si na vysokou zvěř, například na jelence, netroufnou, noví mohutnější mezidruhoví hybridi takhle velké zvíře ulovit dovedou. 

Když ryby špatně vidí

Řada živočišných druhů se vzájemně nekříží ne proto, že by nemohly, ale protože nechtějí nebo se k sobě jejich příslušníci nedostanou. Cichlidy v afrických jezerech tvoří úžasně pestrou směsici druhů, z nichž každý si v prostředí jezera našel své „místo na slunci“ – to znamená, že si našel zdroj potravy a prostředí, v němž se mu daří a kde není vystaven příliš tvrdé konkurenci jiných druhů. Druhy cichlid jsou si velmi blízké, ale za běžných podmínek se mezi sebou nekříží. Samci i samice neomylně poznají, kdo je příslušník jejich druhu a kdo ne, například podle odlišného zbarvení těla. 

Jak křehká je tahle bariéra chránící před mezidruhovým křížením, se ukázalo, když v důsledku masivního kácení lesů na březích jezera Malawi došlo k obnažení půdy a jejímu splachování dešti do jezera. Do té doby křišťálově čistá voda se zakalila a to cichlidám zastřelo výhled. Najednou už si nemohly být jisté, zda si vybírají k tření správného partnera a dopouštěly se omylů. V jezeře Malawi se objevili plodní mezidruhoví hybridi cichlid a druhová pestrost se začíná pomalu ale jistě vytrácet s tím, jak se ryby různých druhů dostávají do „jednoho hrnce“ a tam se jejich původně odlišné dědičné vlohy křížením slévají do jedné „směsky“. 

Pizzly a jiná zmatení druhů

V prostředí pozměněném člověkem se dostávají do kontaktu mnohé původně izolované druhy. Postupující globální oteplení například dovoluje teplomilným druhům posouvat hranice svého výskytu do oblastí, které pro ně dříve byly příliš chladné. Tak se dostávají do vzájemného kontaktu například medvěd hnědý (Ursus arctos) s medvědem ledním (Ursus maritimus). Medvěd hnědý nachází příhodné podmínky ve vyšších zeměpisných šířkách a medvěda ledního mu žene v ústrety časnější jarní tání arktického ledu. Oba druhy se od sebe evolučně oddělily relativně nedávno a hlavní překážkou, která jim bránila v křížení, byl fakt, že se nepotkávaly. V kanadské Arktidě byl v poslední době zaznamenán výskyt jejich kříženců, pro které se ujalo označení „pizzly“ vzniklé kombinaci anglických názvů „polar bear“ pro medvěda ledního a „grizzly“ pro americký poddruh medvěda hnědého. 

Podobných příkladů se objevuje mnohem více a vědci se obávají, že je to předzvěst zániku některých živočišných druhů. Na pomezí východní části USA a východní Kanady dochází nově ke křížení pěvců lesňáčků zlatokřídlých (Vermivora chrysoptera) s lesňáčky modrokřídlými (Vermivora cyanoptera). Americký rys červený (Lynx rufus) se na severu amerického státu Minnesota kříží s rysem kanadským (Lynx canadensis), který je tu vysazován, aby se vrátil do volné přírody. 

Nevratné genetické změny 

Ve volné přírodě mezidruhové křížení zřejmě mnoha živočichům pomohlo k zisku nových vlastnosti, které se následně ukázaly jako výhodné v boji o přežití. Z tohoto zorného úhlu představuje mezidruhové křížení zcela přirozený proces. Na druhé straně ale vliv člověka dovolil v několika posledních desetiletích mezidruhové křížení v rozsahu, jaký by za přirozených podmínek nenastal. 

Lidé v řadě případů převezli zvířata na nová území a tím jim umožnily křížení s místními druhy. Například jelen sika (Cervus nippon) dovezený do Evropy z Asie se bez problémů kříží s místním jelenem lesním (Cervus elaphus) a jejich kříženci jsou plodní. Krev těchto vetřelců už z žil našich parohatých „králů lesa“ těžko někdo odstraní. 

Afrikanizovaná včela medonosná

Za mezidruhového hybrida bývá někdy mylně prohlašována „afrikanizovaná včela“, kterou v 50. letech 20. století vyšlechtili brazilští včelaři křížením afrických včel s včelami evropského původu. Obojí včely ovšem patří k jednomu a témuž druhu – včele medonosné (Apis mellifera), přičemž africké včely jsou představiteli středoafrického poddruhu včely medonosné Apis mellifera scutellata a evropské včely náleží k poddruhu Apis mellifera mellifera. 

Cílem křížení afrických a evropských včel medonosných bylo získat včely, které by zdědily po obou podruzích to nejlepší – produkci medu po evropské včele a odolnost po afrických včelách. Výsledný hybrid ale zdědil po afrických včelách velkou agresivitu, a když z experimentální stanice uprchlo nedopatřením hned několik rojů, vydala se afrikanizovaná včela na tažení Novým světem. Dnes její včelstva doputovala až na jih Spojených států a svou agresivitou ohrožují všechny, kdo se s nimi utkají.