Nový majitelem dortu se stal Gerry Layton z Leedsu, kteří přihazoval online. Vyvolávací cena byla 300 liber, pořadatelé očekávali, že se nakonec prodá za zhruba 500 liber. Provozovatel luxusních lodí Layton chce dort vložit spolu se svým majetkem do své závěti, aby se po jeho smrti prodaly a výtěžek šel na charitativní projekty. Layton si dort chce osobně převzít příští týden, ale médiím sdělil, že se bude muset „držet, aby ho nesnědl“.

O zachování kousku z jednoho ze 23 oficiálních svatebních dortů se postarala zaměstnankyně královny matky Moyra Smithová. Vydražený kus je z marcipánu s bílou polevou, je ozdobený cukrovou verzí britského královského erbu se lvem a koněm, je „mírně popraskaný“ a uchoval se v potravinářské fólii. Podle aukční síně vypadá dort stejně jako ve svatební den, důrazně však nedoporučuje jeho konzumaci.

TIP: V Anglii se dražilo spodní prádlo Hitlerovy manželky Evy Braunové

Princezna Diana byla velmi oblíbená u britské veřejnosti a věci z její pozůstalosti se pravidelně prodávají v aukcích za velmi vysoké ceny. Vydražený kousek dortu se poprvé prodal již v roce 2008 po smrti Moyry Smithové. Dianin automobil Ford Escort se letos v červnu prodal za 52 640 liber (téměř 1,6 milionu korun), její tříkolka z dětských let se v červenci vydražila za zhruba třetinu prodejní ceny zmiňovaného automobilu.

Červený trpaslík s označením L 98-59, z jižního souhvězdí Létající ryby, je od nás vzdálený pouhých 35 světelných let. Pozornost vědců si získal před dvěma lety, kdy u něj satelit TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) objevil trojici exoplanet. Nejnovější pozorování prostřednictvím dalekohledu VLT (Very Large Telescope) ukázala, že hvězdu ve skutečnosti může obíhat dokonce pětice planet – přičemž hned trojice z nich by ve svém nitru či v atmosféře mohla obsahovat vodu.

Nejbližší planeta, která nese označení L 98-59 b, má podle vědců poloviční hmotnost než Venuše a je tak nejlehčím tělesem, jaké bylo dosud zaznamenáno metodou měření radiálních rychlostí. S velkou pravděpodobností jde o zcela suchý svět, nebo o svět obsahující jen malé množství vody. Podobné podmínky skýtá také druhá planeta L 98-59 c.

Vodní svět a skryté planety

Třetí planeta L 98-59 d je podle vědců mnohem zajímavější – voda by zde mohla tvořit až 30 % celkové hmotnosti tělesa a jednalo by se tedy o skutečný oceánský svět. Vodní planeta L 98-59 d se ale zřejmě nachází stále příliš blízko své mateřské hvězdě, takže by mělo jít o vodní, ale zároveň i velmi horký svět. Něco takového se poněkud vymyká naší představivosti, protože ve Sluneční soustavě nemáme ani vzdáleně podobné planety. 

Srovnání exoplanetárního systému hvězdy L 98-59 (nahoře) a vnitřní části Sluneční soustavy. (foto: ESO, M. Kornmesser, CC BY-SA 4.0)

Týmu se dále podařilo objevit „skryté“ exoplanety, které dosud nebyly v systému L 98-59 zaznamenány. Odhalili čtvrtou planetu a mají podezření na přítomnost páté (zatím nepotvrzené), která leží v té správné vzdálenosti od hvězdy – v zóně, kde by na jejím povrchu mohla existovat kapalná voda. Podle astronomky Maríi Rosy Zapatero Osorio by planeta v obyvatelné zóně mohla mít atmosféru, která by teoreticky mohla umožnit existenci života a zajistit i jeho ochranu.

Výzva pro nové teleskopy

Tyto výsledky představují významný krok ve snaze o nalezení života na planetách velikosti Země mimo Sluneční soustavu. Členové týmu doufají, že budou dále pokračovat ve studiu tohoto systému prostřednictvím připravovaného kosmického teleskopu Jamese Webba, a také obřího dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který ESO buduje v chilské poušti Atacama, a který by měl zahájit vědeckou činnost v roce 2027.

TIP: Exoplaneta K2-18b u červeného trpaslíka by mohla být zvětšenou verzí Země

„Tato soustava je jen předzvěstí toho, co teprve přijde,“ okomentoval objev vedoucí týmu Olivier Demangeon. „Lidstvo pátrá po planetách podobných Zemi od samotného zrodu astronomie. A nyní se konečně přibližujeme okamžiku, kdy budeme schopni detekovat terestrickou planetu ležící v obyvatelné zóně své mateřské hvězdy a budeme moci zkoumat její atmosféru.“

Samička netopýra parkového (Pipistrellus nathusii) který je veliký zhruba jako lidský palec, byla nalezena v Pskovské oblasti na západě Ruska. Na křídle měla známku londýnské zoologické zahrady. Tvoreček vážící pouhých osm gramů, který urazil 2 018 kilometrů, se dostal do péče ochránců zvířat poté, co jej v malé vesnici našla místní obyvatelka. Předchozí útok kočky se mu však stal osudným.

Migrující rekordmanka

„Je to pozoruhodná a nejdelší cesta netopýra z Británie přes Evropu, o níž víme. Vskutku to byla olympionička,“ poznamenala Lisa Worledgeová, ředitelka britské nadace na ochranu netopýrů Bat Conservation Trust. „Její cesta je vzrušujícím vědeckým zjištěním a dalším dílkem do skládačky migrace netopýrů. Pohyby netopýrů parkových po Spojeném království a mezi Spojeným královstvím a kontinentem zůstávají do velké míry záhadou,“ dodala.

Británie v roce 2014 zahájila projekt, jehož cílem je zmapovat netopýry parkové v zemi a s tím také jejich množení a migraci. Od té doby jich zaznamenala na 2600. Mateřské kolonie netopýra parkového byly v Anglii nalezeny v Kentu, Northumberlandu, Surrey a ve Velkém Londýně.

TIP: Vzdušní rekordmani: Kolik kilometrů dokážou stěhovaví ptáci uletět v kuse?

Netopýr byl oznámkován poté, co jej v roce 2016 okroužkoval Brian Briggs, který se zabývá zaznamenáváním pohybu těchto zvířat. Delší cestu než samička britského netopýra nalezená v Rusku v Evropě podle dostupných záznamů podnikl jen jediný netopýr stejného druhu, a to v roce 2019, kdy netopýr parkový urazil 2 224 kilometrů dlouhou cestu z Lotyšska do Španělska.

Austrálie je velmi skoupá na objevy pterosaurů, ikonických létajících „plazů“ z druhohor. Přesto se tam v poslední době nalezlo několik velmi zajímavých fosilií, které značně rozšiřují naše poznatky o této kdysi početné, ale dnes již dávno vyhynulé skupině obratlovců. Nově se k nim přidal monumentální pterosaurus, který je považován za největšího známého tvora Austrálie, schopného letu.

Tim Richards z australské University of Queensland a jeho kolegové nového pterosaura ze skupiny anhangueridů pojmenovali Thapunngaka shawi, což ve vymřelém jazyce původního etnika Wanamara z Queenslandu znamená „tlama ve tvaru oštěpu“. Jeho fosilie byla nalezena v lomu severně od města Richmond v létě 2011. 

TIP: Paleontologové objevili v Austrálii „železného draka“ z období křídy

Thapunngaka shawi měl podle paleontologů dlouhý krk a výrazně protáhlou lebku, která měřila přes metr. Jeho čelist zdobilo zhruba 40 zubů. Na křídlech s rozpětím okolo sedmi metrů létal v období střední křídy nad tehdejším vnitrozemským mořem Eromanga, ležícím v dnešním Queenslandu v severovýchodní Austrálii. Podle vědců v něm zřejmě lovil ryby, k čemuž je úzká lebka plná velkých zubů jako dělaná.

Náboženské spory mezi nekatolickou českou šlechtou a císařem Matyášem Habsburským (vládl 1611–1619) vyvrcholily 23. května roku 1618 vyhozením královským místodržících z oken Pražského hradu. V pořadí třetí pražskou defenestrací vstoupili protestantští stavové do otevřeného konfliktu s habsburským panovníkem a jeho spojenci. 

Válka se zprvu pro české stavy nevyvíjela špatně. Devátého listopadu 1618 porazil Jindřich Matyáš Thurn habsburskou armádu v bitvě u Lomnice a nedlouho na to dobyl Petr Arnošt II. Mansfeld katolickou Plzeň. Nadcházející zimu využily obě strany ke sbírání posil. Bývalo sice zvykem, že se žoldnéřská vojska na zimu rozcházela, aby se jim nemusel vyplácet žold, tentokrát však na to nikdo ani nepomyslel a armády byly drženy v pohotovosti. 

Do tábora povstalců

Mezi evropskými panovnickými dvory zatím probíhala čilá diplomatická aktivita. Císařská strana se snažila sjednat s českými stavy příměří. Do rozehrané diplomatické partie, ale udeřila jako blesk z čistého nebe nečekaná zpráva. Dvacátého března 1619 zemřel ve Vídni císař Matyáš Habsburský. Fakt, že je císař mrtev a žezlo má převzít fanatický katolík Ferdinand Štýrský (vládl v letech 1619–1637 jako Ferdinand II.), děsil protestanty nejen v rakouských zemích, ale i na Moravě. 

V březnu bylo na českém zemském sněmu rozhodnuto přivést dosud neutrální Moravu do tábora povstalců, třeba i vojenskou silou. České stavovské vojsko pod vedením Thurna tak v druhé polovině dubna překročilo zemské hranice a bez boje obsadilo Jihlavu a Znojmo. Do Znojma se sjely houfy bojovně naladěné nekatolické šlechty a manifestovaly svou ochotu zúčastnit se povstání. Převrat byl pak dovršen v Brně, kde byli paralyzováni příslušníci katolické strany a 4. května 1619 se Morava připojila k českým stavům.

Stavové před Vídní

České vrchní velení si přálo zostření války, která by přenesla boje na habsburská dědičná území. Na konci května tak zahájilo Thurnovo vojsko intervenci do Dolních Rakous. Čeští stavové počítali s pomocí tamní opoziční šlechty. Cílem totiž byla Vídeň, kde mělo podle osvědčeného moravského receptu dojít k převratu. Obdobná akce jako v Brně se ale nekonala, neboť dolnorakouští stavové se rozhodli vyčkat na povstání v Uhrách. 

Vídeň hájila posádka o síle 4 000 mužů a oddíly ozbrojených měšťanů. Thurn obsadil městečko Gross-Enzersdorf poblíž rakouské metropole. Dne 2. června pak překročil Dunaj a jeho moravské jednotky odrazily u Fischamendu silnou uherskou jízdu, která se snažila probít k vojsku císařského velitele Dampierra, jenž se nacházel poblíž Vídně. O čtyři dny později už Thurn obsadil některá vídeňská předměstí. Pak se ovšem dopustil osudové chyby. Dopřál císařským dostatek času na zmobilizování sil, a tím se připravil o možnost překvapení.

Mezitím se Dampierrovým rejtarům (asi 500 Florentinců) podařilo probít do Vídně a posílit tamní posádku. Českým stavům navíc chyběla k obléhání těžká děla a početní převaha. Thurn dal sice ze svých polních děl střílet na vídeňský Hofburg a jeho vojáci vybojovali několik drobných šarvátek u městských bran, Vídeň však neutrpěla žádné vážnější škody. Jen Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic se jako dělostřelecký důstojník proslavil tím, že dokázal vyděsit Habsburky přesnými ranami do oken tamního hradu. Později za to zaplatil svou hlavou. Už 13. června Thurn ukončil obléhání rakouské metropole a zahájil ústup do Čech, kam neodkladně spěchal v důsledku nepříznivých zpráv z jihočeského bojiště. Rakouská kampaň tak skončila neúspěšně. 

Mansfeld táhne do boje    

Císařský generál Karel Bonaventura Buquoy se svým vojskem vázal v jižních Čechách značné stavovské síly, které tak nemohly Thurna při obléhání Vídně podpořit. Hrabě Jiří Fridrich Hohenlohe nedůrazně obléhal České Budějovice a nedokázal zabránit přílivu nových císařských posil, které do Čech proudily Zlatou stezkou přes Šumavu až do Buquyova ležení. Stavovské vedení kupilo jednu chybu za druhou. Hohenhole, který neměl strategický důvtip a na bojišti příliš váhal, vydal rozkaz, aby se Mansfeld, který do té doby pobýval v Plzni, se svými oddíly neprodleně přesunul do hlavního stavovského stanu v Rudolfově. 

Mansfeld tentokrát souhlasil. Počátkem června začal shromaždovat své síly u Protivína a poté v čele asi 4 000 mužů vyrazil směrem k Záblatí (poblíž Vodnaň), kde se měl spojit se třemi praporci jízdy Jana Jiřího ze Solmsu. Když 10. června dorazil k Záblatí, obdržel zprávu, že jeden z jeho oddílů narazil u Netolic na protivníka. Byla to však léčka.

Vlákán do pasti

Buquoy se od svých informátorů dozvěděl o Mansfeldových přípravách a rozhodl se zaútočit na nepřítele dříve, než se spojí s hlavními silami stavovské armády. V čele oddílu o síle asi 5 000 mužů jízdy a pěchoty vytáhl z Budějovic a přepadem se zmocnil Netolic. Císařští město vypálili, obyvatele pobili a některé ženy s dětmi naházeli do ohně. 

A právě sem byl Mansfeld vlákán do pasti. Buquoy totiž k němu vyslal sedláka s falešnou zprávou, že se skupinka 50 mušketýrů na nekatolickém hřbitově houževnatě brání nepřátelské přesile a potřebuje pomoc. Mansfeld se nechal touto lstí oklamat, rozdělil své vojsko na dvě části a sám v čele 200 jezdců a 400 mušketýrů spěchal vyprostit muže z obklíčení, následován zbytkem vojska.

Jaké asi bylo jeho překvapení když dorazil k Záblatí a zjistil, že narazil na celý Buquovův sbor. Byl to však zkušený voják a nepodlehl panice. Stáhl se do vsi, opevnil se zde a vyslal kurýry, aby přivedli posily. Buquoy se nejdříve snažil různými potyčkami a provokacemi vylákal Mansfedla z jeho obraného postavení. Poté ale provedl zdařilý obchvat a než se Manfeld stačil zorientovat, bylo jeho vojsko obklíčeno. V této pasti pak odpoledne svedl nerovný boj.  

Střelba do vlastních řad

První útok zahájili Valdštejnovi kyrysníci, podporovaní uherskou jízdou, kteří napadli levé křídlo Mansfeldova sboru. Současně se uherští husaři obořili na pravé křídlo, které pod jejich náporem zakolísalo. I když se zde osobně vyznamenal nizozemský plukovník Otto Hermann Styrum, jeho jezdci nakonec zbaběle prchali k Písku. Zběsilý úprk Styrumových rejtarů, kteří „ …v loupežení bývali udatní a na sedláky hrozní, jakoby čerta snísti chtěli…“, způsobil zhroucení levého křídla.

Chaos dovršili Mansfeldovi mušketýři, kteří nerozeznávali císařské jezdce od vlastních a pálili do vlastních řad. „Poněvadž pak pěchota mansfeldská, z omylu se domnívajíc se, že jízda k ní se přibližujíc byla nepřátelská, dávala zhusta na ni oheň a více jich sama postřílela, nežli nepřítel, jakkoli oficírkové ji z tohoto omylu velmi pilně vyvozovati hleděli,“ praví k bitvě spisovatel a historik Pavel Skála ze Zhoře. 

Buquovi Valoni a Uhři pak měli snadnou práci, prolomili tábor obránců, zapálili vesnici a rozehnali stavovské žoldnéře na všechny strany. Na bojišti zůstalo na 1 200 mrtvých stavovských vojáků a dalších 1 300 padlo do zajetí i s bohatou kořistí. Když Mansfeld zjistil, jak se věci mají, dal se s několika důstojníky na útěk k Protivínu, přičemž si jen stěží zachránil holý život.

Kdo je vinen? 

Hrabě Buquoy se po svém vítězství sešel při přátelském posezení se stavovskými veliteli Hohenlohem a Vchynským, aby si vyměnili názory o svedené bitvě. Hlavní vina porážky byla svalována na Mansfelda. Později zase Mansfeld obvinil Hohenloheho a Felse, že mu nepřispěchali na pomoc a nechali ho na holičkách. Dokonce se začalo mluvit o zradě.

Prohraná bitva u Záblatí vyvolala v Čechách paniku. Císařští pomalu přecházeli do ofenzivy. Padl Týn nad Vltavou, Hluboká, Rožmberk a Nové Hrady. Situace se pro české stavy stávala neudržitelnou. Vojáci neviděli žold už několik měsíců a pomalu začali vypovídat poslušnost.

TIP: Černý den na Bílé hoře: Začátek konce moci českých stavů

Hohenlohe ustupoval kvapně k Třeboni a poté k Jindřichovu Hradci. Poražený Mansfeld se stáhl zpět do Plzně a vytrvale odmítal jakoukoliv spolupráci na společných akcích stavovské armády. Situace se částečně uklidnila až spojením Hohenlohova a Thurnova vojska. Spojená stavovská vojska se pak od 2. července utábořila u Lomnice nad Lužicí, kde se Thurn snažil zažehnat paniku a poraženectví. Sebevědomí českých stavů pak částečně pozvedlo vítězství moravských stavů u Dolních Věstonic. To však na celkové situaci příliš nezměnilo. Iniciativa v jižních Čechách již zůstala na straně císařských.

Indiáni obývali okolí Sanfranciského zálivu již před deseti tisíci lety. Ostrovu dnes známému jako Alcatraz se však vyhýbali obloukem: podle prastaré legendy tam měli sídlit zlí duchové, čemuž odpovídal i původní indiánský název – Ďábelský ostrov.

Pro Evropany tento drobný kousek země o rozloze pouhých devíti hektarů znovu objevil až španělský důstojník Juan Manuel de Ayala, a to v roce 1775. Nijak zvlášť nadšený z něj ovšem nebyl – kromě nehostinných, větrem bičovaných skal tam nenašel nic zajímavého. Velké množství mořských ptáků jej inspirovalo k názvu Isla de los Alcatraces neboli Ostrov pelikánů. Postupné komolení španělského jména nakonec vedlo až k dnešnímu pojmenování Alcatraz.

Více než sedm následujících desetiletí zůstal ostrůvek, nacházející se pouhé dva kilometry od pobřeží, ležet ladem. Až v roce 1846 jej od mexického guvernéra získal darem Julian Workman, který na něm přislíbil vybudovat maják. Z jeho záměru však nakonec sešlo a ještě téhož roku se Alcatraz dostal do vlastnictví vojenského důstojníka a politika Johna Charlese Frémonta, který jej odkoupil za směšných pět tisíc dolarů. Právě on nechal ostrov pečlivě prozkoumat a posléze na něm navrhl vybudovat vojenské opevnění, jež by chránilo především přilehlé bohatnoucí San Francisco. Během roku 1849, kdy v Kalifornii propukla zlatá horečka, se totiž populace města navýšila z jediné tisícovky hned pětadvacetinásobně. Zlato přilákalo řadu dobrodruhů, ale i obchodníků a investic, a budoucí metropole tak všeobecně vzkvétala.

Od vojáků k vězňům

V roce 1850 získala ostrov vláda Spojených států a tehdejší prezident Millard Fillmore jej vzhledem ke strategické poloze nařídil využívat k vojenským účelům. Plánovaná základna měla sloužit především k ochraně San Franciska, jež tou dobou představovalo jedno z nejbohatších měst světa. Její výstavba započala v roce 1853, ovšem postupně se v nehostinném terénu velmi prodražovala – přesto dělníci dokončili první ze tří plánovaných obranných staveb již roku 1859. Nedílnou součástí projektu se stal i maják, jenž vyrostl v roce 1854 a měl bezpečněji navigovat lodě v nedalekém rušném přístavu.

Celkem 111 děl, 450 elektricky řízených podvodních min, dokonale opevněná příjezdová cesta – tím vším se mohla pevnost chlubit ještě v 60. letech 19. století. Jenže s postupujícím rozvojem válečného loďstva obranné technologie zastaraly, a otevřela se tak otázka, jak s pevností naložit. Odpověď se vyloženě nabízela – základna vklíněná mezi nehostinná skaliska a omývaná chladnou vodou představovala dokonale izolované místo, odkud nebylo úniku. I proto sem vážné provinilce deportovali již v dobách občanské války (1861–1865). Oficiálně se pak Alcatraz stal vojenskou věznicí roku 1907.

Éra gangsterů

První vězni v období zmiňované občanské války Severu proti Jihu v ostrovním vězení velmi často umírali v důsledku tvrdých podmínek. Po skončení konfliktu sem umisťovali válečné trestance a v 30. letech 20. století nastoupila nová vlna zločinu – gangsteři, kteří dělali běžným lidem i politikům ze života skutečné peklo.

Únosy, bankovní přepadení a vraždy se staly v mnoha amerických městech každodenní realitou, přičemž se zdálo, že je policie na rozmáhající se kriminalitu krátká. S řešením přišel v roce 1933 tehdejší ministr spravedlnosti Homer Cummings: Navrhl vytvořit jakýsi superkriminál, kam by se posílali ti nejhorší z nejhorších. Panovaly by tam přitom tak tvrdé podmínky, že by se vězení stalo dostatečnou výhružkou i pro otrlé gangstery.

Nápad padl na úrodnou půdu a jako ideální místo byl zvolen právě Alcatraz. První federální věznice se zvýšenou ostrahou začala na ostrově fungovat v roce 1934 a brzy si vysloužila přezdívku Skála. Podle plánu získalo vězení záhy pověst nejděsivějšího kriminálu všech dob, kde existovala jediná šance na vysvobození – smrt.

Miniaturní cely

V bývalé pevnosti vzniklo 600 betonových cel s ocelovými mřížemi, jež nebylo možné přepilovat. Každá kobka měřila dva krát tři metry a byla určena pro jediného vězně. Odsouzený musel projít kontrolou dvou nezávislých dozorců, přičemž pevnost nepřetržitě hlídali ozbrojenci ve strážních věžích. Sebemenší přestupek se tvrdě trestal pobytem v neosvětlených podzemních kobkách, jimž nikdo neřekl jinak než „díra“. Vězni tam museli nazí a spoutaní prostát několik dnů, či dokonce týdnů, s téměř absolutním zákazem mluvit. Není divu, že se začali brzy uchylovat k sebevraždám, a to jakýmikoliv dostupnými prostředky. O jedné ze samotek se navíc tradovalo, že je sídlem zla – mnozí nešťastníci tam totiž údajně spatřili ducha vězně z 19. století.

O hrůzných podmínkách Alcatrazu by ostatně mohli vyprávět zločinci zvučných jmen jako George Kelly nebo Floyd Hamilton, komplic Bonnie a Clyda. K nedobrovolným „hostům“ neblaze proslulého místa patřil i Al Capone. A přestože se ze „Skály“ nakonec dostal, stálo ho to několik otřesných zážitků: jeden z vězňů jej bodl nůžkami do zad a pobyt na samotce ho doživotně poznamenal mentálně i fyzicky.

Mezi „hvězdy“ Alcatrazu patřil také notorický kriminálník a vrah Robert Stroud, řečený Ptáčník. Vězeňský lékař diagnostikoval vášnivého ornitologa jako psychopata, ovšem s IQ 134. Stroud strávil za zdmi ostrovní pevnosti zbytek života – celých sedmnáct let. Roku 1962 vznikl na motivy jeho životního příběhu snímek Ptáčník z Alcatrazu, který však odsouzenec nesměl nikdy zhlédnout.

Téměř třicet následujících let zůstala věznice věrna své pověsti, jež ostatně zcela nevybledla ani dnes. Vlna kritiky se na tamní kruté, až nelidské podmínky snesla teprve počátkem 60. let minulého století. V březnu roku 1963 pak Federální vězeňská kancelář Alcatraz uzavřela.

Dodnes na útěku?

Ještě v roce 1962 se však Frank Morris a John a Clarence Anglinovi – tři vězni odsouzení za bankovní loupež – rozhodli skalnaté břehy Alcatrazu navždy opustit. Z 36 zoufalců, kteří se kdy pokusili z ďábelského místa uprchnout, bylo 23 prakticky ihned chyceno, šest zastřeleno a dva utonuli v moři. Trojice proto strávila přípravou na útěk dlouhé měsíce. Pracovali ve vězeňské dílně, odkud si „vypůjčili“ všechny potřebné nástroje. Vrtačku například zhotovili ze součástí vysavače a dělnický stejnokroj jim zase posloužil jako plachty do loďky. Aby u dozorců nevyvolali podezření, vytvořili realistické makety svých obličejů, které na noc přikrývali dekami. Mohli se pak tajně prokopávat z cely ven – stavba narušená slanou vodou se nástrojům poddávala poměrně snadno.

TIP: Peklo jménem Alcatraz: Jak vypadal režim v nejznámější věznici?

Nakonec vyšplhali údržbářskou šachtou, přelezli střechu a po okapu se spustili na vytouženou zem. Následně si postavili malé loďky a zmizeli pravděpodobně na tři kilometry vzdálený Andělský ostrov. Rozhodně však ještě neměli vyhráno. Teplota tamního moře dosahuje i v červnu asi 10 °C, a zálivem navíc vedou desítky rušných dopravních tras.

Podle oficiálního stanoviska věznice se muži utopili. Faktem však zůstává, že jejich těla ani přes usilovné pátrání policie nikdy nenašla. Legendu o jediných uprchlících z Alcatrazu později přiživila i zpráva televizní stanice CNN z roku 1992, podle níž se jeden z dezertérů objevil v Kolumbii.

Když irský přírodovědec Robert Boyle zkoumal v 17. století dopady vodního tlaku na lidské tělo, došel k závěru, že zhruba 30 m pod hladinou by nám tekutina jednoduše roztrhala plíce. Jeho teze vešla ve známost jako Boyleův zákon a dlouhá staletí se považovala za platnou. V roce 1949 se však maďarský pilot Raimondo Bucher vsadil a ponořil se do hloubky 30 m. Nejenže tehdy vyhrál v přepočtu na dnešní ceny 17 tisíc korun, ale také položil základy tzv. freedivingu, tedy potápění na jedno nadechnutí. V následujících letech pak padal v dané disciplíně jeden rekord za druhým: V roce 1976 klesl například Francouz Jacques Mayol až do 100 m.

Extrémní koníček

Primát v délce zadržení dechu pod hladinou dnes drží Španěl Alex Segura – vydržel tak 24 minut a tři sekundy. Rekord v hloubce ponoru náleží Herbertu Nitschovi z Rakouska, který dosáhl 214 m. Spustil se sice také do těžko uvěřitelných 252 m, ale daný výkon neplatí, protože cestou zpět ztratil potápěč vědomí. Polák Mateusz Malina se zas pyšní prvenstvím, pokud jde o uplavanou vzdálenost: Na jeden nádech pod vodou urazil 244 m bez ploutví a 300 m s nimi.

Je pravda, že se freediverem může stát téměř každý člověk ve slušné kondici, pod správným vedením a s dostatkem tréninku: 20 m hloubky a dvě minuty bez dechu opravdu neznamenají problém. Rovněž je pravda, že freediving představuje v první řadě rekreační sport. Jak je však možné, že suchozemský tvor dosáhne pod vodou zmíněných extrémních výkonů? Z počátečních studií vyplývalo, že čistě na základě objemu plic a tvaru lidského těla by podobné rekordy neměly být dosažitelné. Nakonec se ovšem ukázalo, že jsme k pobytu pod hladinou uzpůsobeni mnohem lépe, než jsme si mysleli. 

Pod hladinou meditujte

Zjistilo se kupříkladu, že při potápění člověku drasticky klesá tep, podobně jako vodním živočichům. Fyziolog Per Scholander ze Scrippsova oceánografického institutu v USA hovořil o „potápěcím reflexu“. A právě uvedená adaptace tvoří jednu z odpovědí ohledně neuvěřitelných výkonů potápěčů. Naše tělo se pod vodou dostává do stavu podobného hibernaci a srdce zpomaluje až na 40 úderů za minutu, ale u výjimečných jedinců i na pouhých deset. Klesá tak rovněž spotřeba kyslíku. Krev z končetin se navíc přesouvá do srdce, mozku a dalších vitálních orgánů: Z daného principu těží hlavně plíce, které ji do sebe natahují a vytvářejí si z ní pomyslný ochranný val. V hlubinách proto nepraskají, jak si myslel Boyle, pouze se smršťují.

Důležitá je také mentální průprava, protože freediving sice může být extrémním sportem, ale rozhodně ne adrenalinovým. Vzrušení výkonům neprospívá, naopak se vyžaduje maximální klid a uvolnění, čímž se opět snižuje spotřeba kyslíku. Mnoho freediverů přistupuje k potápění jako k meditaci: Snaží se pokud možno na nic nemyslet, což pozitivně ovlivňuje čas, který jsou schopni pod vodou strávit. Potápěcí reflex mají přitom už děti. A kmeny, pro něž se stal podvodní lov každodenní rutinou, vykazují další tělesné modifikace – jako úspornější metabolismus či mírně odlišnou stavbu oka (viz Podvodní nomádové). 

Maska plná vody 

K lepším výkonům pomáhá také adekvátně zvolená výstroj a její nejdůležitější součást tvoří maska: Na rozdíl od klasických brýlí pro šnorchlování či přístrojové potápění má menší vnitřní objem, aby pojala méně vzduchu. S rostoucí hloubkou se totiž přitlačuje k obličeji, takže hrozí barotrauma oka – poškození způsobené rozdílným tlakem tělesných dutin a prostředí. Problému lze předejít například vydechováním nosem přímo do masky, potápěče to však stojí drahocenný vzduch.  

Při sportovním ponoru do extrémních hloubek se proto používají speciální brýle, které se naplní vodou. Díky vestavěným čočkám umožňují vidět podstatně lépe než prostýma očima, ale současně nedochází k potížím s tlakem. Sportovci je pak také doplňují klipem na nos. Další základní položku výstroje představují ploutve. Modely navržené přímo pro freediving bývají podstatně delší než ty klasické, mohou měřit až téměř metr. Jejich tvar přitom umožňuje co nejúčinnější pohyb. Specialitu potom tvoří tzv. monoploutve, tedy jedna ploutev pro obě chodidla. Zvládnutí zmíněné techniky vyžaduje značné úsilí, ale odměnou je nejvýhodnější možný pohyb při freedivingu. 

Jako druhá kůže

Sportovní potápěči standardně používají neoprenový oblek. S rostoucí hloubkou totiž poměrně rychle klesá teplota vody a déletrvající vystavení chladu je jednak nepříjemné a jednak zvyšuje spotřebu kyslíku. Freediveři proto běžně sahají po dvoudílném kompletu z neoprenu se zapínáním v rozkroku. Freedivingový neopren musí velice dobře sedět, a často se tedy uzpůsobuje na míru. Před ponorem se pak potápěč zpravidla maže nějakou látkou, jež zmenší tření mezi pokožkou a oblekem – osvědčil se například naředěný kondicionér. Neopren potom působí doslova jako druhá kůže. 

Sportovní speciály jsou navíc maximálně odlehčené a jejich povrch bývá co nejhladší, aby se snížil odpor ve vodě. Tloušťka neoprenu závisí na teplotě okolí. Většina freediverů si dál pomáhá olověnou zátěží, umístěnou obvykle na gumovém opasku: Díky ní lze dosáhnout vhodného vztlaku, což šetří síly a snižuje spotřebu vzduchu.  

Ve dvou ke dnu 

Freediving samozřejmě ukrývá jistá rizika, obzvlášť jeho extrémní sportovní varianty. Obecně však platí, že pokud dodržujete všechna opatření a nepotápíte se „na doraz“, jde o poměrně bezpečnou aktivitu. Největšího zabijáka tak představuje tzv. blackout neboli náhlá ztráta vědomí. Zjednodušeně řečeno nastává kvůli nedostatku kyslíku, jedná se však také o následek přílišného prodýchání před ponorem, změny tlaku při výstupu a podobně. Dochází k němu ovšem poměrně vzácně a rizikový je zejména proto, že o sobě většinou nedá vědět dopředu. 

Jedinou nadějí potápěče v bezvědomí samozřejmě zůstává, že jej někdo vytáhne nad hladinu. Podobně jako v případě klasického potápění je tudíž vhodné se dolů vydávat v páru. Další bezpečnostní prvek spočívá ve správném vyvážení – až do své limitní hloubky by měl mít freediver lehký vztlak. Pokud by tedy například ztratil vědomí, jeho tělo by začalo samo stoupat vzhůru. 

S ploutvemi či bez

Sportovní freediving zahrnuje několik základních disciplín, které se dělí na bazénové a hloubkové. Do první skupiny patří tzv. statická apnoe, jejíž podstatou je vydržet pod vodou na jeden nádech co nejdéle, a dynamická apnoe, kdy se měří uplavaná vzdálenost s ploutvemi nebo bez nich. Při hlubinném potápění se využívá lano, sloužící v některých disciplínách i jako vodič závaží, kterého se freediver drží.

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Základní hloubkovou disciplínu tvoří „konstantní váha“, kdy sportovec plave – opět s ploutvemi či bez – podél lana do maximální hloubky a následně se vynoří bez odhození závaží. Dále se soutěží v tzv. free immersion neboli „volném ponoru“, při němž se místo plavání po laně ručkuje. V disciplíně „variabilní váha“ pak sportovec využívá závaží do 30 kg, v cílové hloubce se jej pustí a k hladině vystoupá vlastními silami. Poslední a nejextrémnější disciplínu představuje „no limits“, tedy „bez omezení“, kdy není limit hmotnosti závaží stanoven a vystupuje se pomocí tažného balonu. 

Sativex, známý též jako Nabiximols, je ústní sprej založený na extraktu z konopí. Používá se k mírnění nepříjemných symptomů roztroušené sklerózy. V roce 2011 bylo zjištěno, že účinné látky z konopí, tedy především tetrahydrokanabinol (THC) a kanabidiol (CBD), omezují růst nádorů mozku, v buněčných kulturách a u myší. 

Tým odborníků, který vede Susan Short z britské University of Leeds, v dohledné době zahájí další kolo prvních klinických testů tohoto druhu, které ověří využití spreje Sativex v léčbě nádorů mozku u lidských pacientů. V nadcházejícím kole se testů zúčastní 232 pacientů s mozkovým nádorem glioblastomem z 15 britských nemocnic. Dvě třetiny z nich dostanou Sativex v kombinaci s chemoterapeutickým přípravkem temozolomidem a zbývají třetina placebo.

TIP: Pomoc v nemoci: Marihuana podporuje duševní kondici pacientů s HIV

Shortová s kolegy letos zveřejnila výsledky 1. fáze těchto klinických testů, kterého se zúčastnilo 27 pacientů s glioblastomem. Jeho cílem bylo ověřit bezpečnost léčby Sativexem s temozolomidem u lidí. 1. fáze testů dopadla výtečně. I když úvodní část klinických testů nebyla zaměřena na hodnocení úspěšnosti léčby, i v tomto směru jsou výsledky slibné. Po uplynutí jednoho roku žilo 83 procent účastníků, kteří dostali tuto léčbu, zatímco pacientů s placebem žilo jen 44 procent.

Začátek vlády mladičkého krále Ludvíka Jagellonského (vládl 1516–1526) nepřinesl v zemích Koruny české žádnou podstatnou změnu. Po slabém panování jeho otce, stále nepřítomného krále Vladislava II., se o moc v království dělila zejména česká šlechta, kvůli neustálým sporům rozdělená hned do několika politických frakcí, které udržovaly mír prostřednictvím takzvaných landfrýdů.

Také v německých zemích to roku 1517 vřelo. V Curychu kázal Zwingli proti katolíkům a k zásadnímu vystoupení proti Římu se už chystal i mladý teolog z Wittenberku Martin Luther. Na mnoha místech docházelo k častým povstáním proti vrchnosti, což poddaným v českých zemích jistě nezůstalo utajeno.

Hynek Suchý Čert

Nepokojnou dobu tvořili nepokojní lidé, mezi něž patřil i urozený Hynek Boček z Kunštátu a na Polné (1482–1518), pocházející ze slavného rodu s erbem tří černých pruhů na stříbrném poli. Bohatý šlechtic, jehož neotřesitelnou pozici podporovala i skutečnost, že pocházel ze stejného rodu jako král Jiří z Kunštátu a Poděbrad, patřil v duchu rodové tradice k neochvějným utrakvistům, jejichž práva hodlal bránit všemi dostupnými prostředky. 

Kromě majetků v Čechách a na Moravě mu k tomu měly dopomáhat i jeho úzké vazby na nejvýznamnější šlechtické rody té doby. Jeho strýcem a poručníkem byl vůbec nejbohatší muž království Vilém z Pernštejna, díky své manželce Anně se stal švagrem mocného velmože Adama I. z Hradce a blízké přátelské vztahy udržoval i se vzdáleným vnukem krále Jiřího, knížetem Bartolomějem Minsterberským. Ani kontakty na nejvyšší aristokracii v zemi však nezměnily jeho prudkou, urputnou a neúprosnou povahu, kvůli níž byl běžně zván nepříliš lichotivou přezdívkou, která se v jeho rodině dědila už několik generací – Suchý Čert.

Časy jen pro otrlé

Hašteřivá a malicherná šlechta Jagellonského věku čekala jen na příležitost, aby mohla opět vytáhnout do boje. Stačilo málo. Například spor o peníze. Hlavní roli v jedné málem rozpoutané domácí válce s nedozírnými důsledky sehrál právě roku 1517 Hynek Boček z Kunštátu. Kvůli nesplacenému dluhu za prodané panství Polná vyhlásil v srpnu na svém hradě v Kunštátě válku Burianovi Trčkovi z Lípy. Přestože Kunštátovy nároky uznal i zemský soud, Trčka z Lípy platit nehodlal, a proto se Hynek Boček spojil s dalšími šlechtici, se záměrem poplenit Trčkovské statky. 

Proti porušení zemského míru se okamžitě ohradil tehdejší zemský hejtman Jan z Pernštejna, který s dalšími moravskými šlechtici vytáhl do boje proti Kunštátovi. Do zbraně krátce na to zavelel i český nejvyšší purkrabí Lev z Rožmitálu. Nechybělo mnoho a kvůli sporu o peníze se v Čechách a na Moravě mohla rozhořet domácí válka. Vyřídit si účty, případně zabrat majetky svého souseda bylo více než lákavé. Na poslední chvíli zasáhl jeden z královských diplomatů, který přivedl obě strany k jednacímu stolu. Hynek Boček riskoval téměř vše, ale nakonec se zaplacení svého dluhu dočkal. 

Jenže ještě téhož roku, snad jako dozvuk málem rozpoutané války, byl Hynek Boček obviněn jedním příbuzným, že vlastně ani není pravým členem urozeného rodu pánů z Kunštátu. Posměšné narážky, zkoušející trpělivost prchlivého šlechtice, donutily Kunštáta objet všechny příbuzné, kteří měli jeho původ doložit. Tuto listinu si pak nechal potvrdit zemským hejtmanem a členy zemského soudu, čímž uchránil rodovou důstojnost od dalších urážek. Ale to nemělo být vše. Hynek Boček se v onom roce 1517 stal původcem i další události, která se v podobě pověstí dochovala dokonce až do současnosti. I pro drsné poměry v moravském markrabství pod vládou Jagellonců šlo o historku pro otrlé. 

Hádka na hostině

Celý příběh měl začít na zámku v Černé Hoře, kde se Hynek Boček z Kunštátu zastavil u svých přátel, bratrů Dobeše a Tasa z Boskovic, kteří se stejně jako Kunštát hlásili ke kalichu. Suchý Čert se po zemské stezce vracel z Brna, kde si do zemských desek nechal zapsat své nově získané panství Kvasice na Hané, což byl samozřejmě důvod k oslavě. K slavnostní tabuli zasedli také kunštátský farář Jan a rychtář Burian. Oba poddaní byli přátelsky pohoštěni, ale za chvíli bylo více než zřejmé, že urození pánové dávají mnohem větší přednost utrakvistovi Burianovi před katolickým knězem Janem. 

S narůstajícím počtem vypitých číší se začali pánové bavit na úkor římského vyznání, což vyvrcholilo přípitkem na památku Jana Husa. Zjevná provokace slavila úspěch a kněz Jan byl čím dál víc zamlklejší a zachmuřenější. Vystoupit proti pánům se neodvážil, ale ani to mu nepomohlo. Zanedlouho jej napadl Kunštát slovy, které v rámci literární licence sepsal Josef Pilnáček (1883–1952): „To je jeden z těch, kteří husu pekli, aniž by ji mohli stráviti.“ To už se farář neudržel a urážku opětoval: „Takové maso není pro křesťany, nýbrž jen pro psy.“ Uraženého pána z Kunštátu jeho přátelé taktak udrželi, aby se nechopil meče. Na tuto poznámku však neměl zapomenout.  

Maso z těla utrakvisty

Po nepovedené hostině ovšem značně ochladly také vztahy mezi farářem a rychtářem, kteří dosud žili v přátelství. Nepřátelství mezi katolíkem a utrakvistou, na Moravě té doby zřejmě nic neobvyklého, trvalo až do Burianovy smrti. Zášť však faráře Jana neopustila ani tentokrát a Buriana jako údajného kacíře odmítl pohřbít v posvěcené zemi. Do sporu mezi kunštátským farářem a pozůstalou vdovou ale nečekaně zasáhl hradní pán. Nařídil ženě, aby mrtvolu dopravila na hrad a současně pozval faráře a jeho kaplany na hostinu u příležitosti zdařilého lovu.  

Pointa příběhu je celkem jasná. Duchovní zasedli k bohatě prostřené tabuli a za upřímného přání dobré chuti se pustili do skvostné pečeně. Hynek Boček z Kunštátu je pobízel v jídle, doléval jim vína, ale sám se krmě ani nedotkl. Teprve až si katoličtí kněží utírali mastná ústa, povstal a pronesl hrozivou větu: „Cítíte a poznáváte pečeni, která vám dobře chutná?“ Pak otevřel dveře vedlejší místnosti, kde ležel zbytek Burianova těla. Protože mu ani to nestačilo, měl cynicky dodat: „Zde vizte, že maso z těla utrakvisty, hodí se nejen pro psy, ale též i pro lidi.“ 

Ponaučení z tohoto příběhu bylo podle pověsti pouze částečné. Buriana, nebo spíše to, co z něj zbylo, slavně pohřbili u kostela a farář se prý z hostiny tak roznemohl, že zanedlouho zemřel také. Na své výslovné přání byl pochován s Burianem ve společném hrobě. O tom, zda tak učinil z křesťanské lásky, či z obav před komplikacemi, které mohly nastat při posledním soudu, se pověst nezmiňuje.

Pověst a fakta

Pověst o snědeném kunštátském rychtáři se poprvé objevila v Pamětích renesančního rytíře Mikuláše Dačického z Heslova. Jeho verze, v níž zpracoval zápisky svého dědečka Mikuláše z Práchňan, byla o poznání stručnější než ta, kterou mnohem později zachytili vlastivědci konce 19. století. „Léta 1517 měsíce ledna umřel v Kunštátě rychtář, člověk urozeného pana Hynka Bočka z Kunštátu. A ten rychtář byl víry boží pod obojí spůsobou. Z té příčiny farář kunštátský s kněžími svými, jsa strany římské, nechtěl mu dáti pohřebu na krchově, pravě, že kacíř jmá pohřben býti pod šibenicí nebo u stínadel. I rozkázal pan Boček toho umrlého rychtáře rozsekati a nadělati z něho krmí vařených a pečených a zval toho faráře s kněžími k obědu a dal jim toho rozsekaného, vařeného a pečeného rychtáře k jídlu. Po obědě pak žádal jich, aby rychtáře dopustili na krchově pohřbíti, a když vždy odpírali, lál jim a řekl: ‚Jste sami kacíři zvyvedení! Nechtěli jste ho pohřbíti na krchově, i žrali jste jej a pohřbili v svých břiších. I vyhnal je ze zámku a ostatky toho rychtáře kázal na krchově pohřbíti, jsa osobně přítomen toho.“

Mikuláš z Práchňan byl současníkem příběhu kunštátského rychtáře. Je proto pravděpodobné, že historka, která kolovala po celém království, mohla mít reálný základ. Její podstata ovšem v první řadě obsahovala morální poselství. Mířila na konfesijní spory a měla do značné míry odhalit pokrytecké jednání katolické strany, porušující kompaktáta. Horší už je to se samotnými aktéry.

TIP: Klan lidožroutů: Okolí skotského Edinburghu sužovali v 15. století kanibalové

Farář Jan, ani rychtář Burian v pramenech doloženi nejsou a podobné to je i s oběma pány z Boskovic, kteří byli roku 1517 ještě příliš mladí. Navzdory lidové tradici a literární licenci sběratelů pověstí z přelomu 19. a 20. století, je tak možné brát vážně pouze jádro příběhu o částečně zkonzumované mrtvole. Pověst je to nicméně v českých zemích zcela mimořádná a její autentičnost může dokládat i skutečnost, že prozatím nemá žádný známý ekvivalent ani v cizích zemích. 

Snadné dobytí italských základen v prosinci 1940 jasně ukázalo jejich slabiny. Především šlo o to, že obranu tvořily hlavně pěší jednotky, které britské tanky izolovaly a zničily dříve, než mohly zorganizovat efektivní obranu. Samotné tábory sice chránilo dělostřelectvo a minová pole, ale chyběly protitankové kanony a mobilní jednotky k udržování kontaktů se sousedními základnami.

Před branami Sídí Barrání

Britové rozdělili své síly tím způsobem, že 7. obrněná divize odřízla Sídí Barrání od italských posil přicházejících ze západu a ostatní jednotky postupovaly přímo na město. Útočící vojáci nejprve přerušili Italům telefonní vedení i přívod vody a samotný útok zahájili ráno 10. prosince.

Generál O’Connor vyslal ke zteči proti Sídí Barrání z jižního směru 1. prapor elitního pluku Argyll and Sutherland Highlanders následovaný 2. praporem leicestershireského pluku. Britský úder doprovázela podpůrná palba děl a 11 tanků Matidla. Z východu potom město sevřely jednotky brigádního generála Selbyho. Ani zde nebyl italský odpor nikterak sofistikovaný a do setmění jej Britové překonali. Nad ránem 11. prosince už mohl O’Connor v klidu počítat zajatce. Do rukou jeho mužů padlo 20 000 italských vojáků a navíc se mohl pochlubit ukořistěním 180 děl různých ráží a 60 tanků. To vše za cenu pouhých 600 padlých či zraněných Britů. Pád Sídí Barrání uštědřil obrovskou ránu prestiži italské armády a společně s neúspěchy v Řecku se významně podílel na dalším poklesu morálky Grazianiho vojáků.

Pronásledování

Zatímco se hlavní část britských sil podílela na dobytí města, další jednotky odřízly ústupové cesty a zajaly tisíce mužů. Během tří dnů od zahájení operace Compass se Britům vzdalo přes 40 000 Italů a ostatní ve zmatku prchali na západ. V tom okamžiku se však britské velení dopustilo závažné chyby, která překazila dosažení ještě větších úspěchů. Ke 12. prosinci totiž Wavell odvolal 4. indickou divizi, která se měla přesunout na nové působiště do Súdánu a podílet se na nové ofenzivě proti sousedním italským koloniím.

Nahradily ji jednotky 6. australské divize. Jenže tato výměna určitou dobu trvala a umožnila mnoha italským vojákům vyklouznout z pasti, kterou pro ně dosavadní rychlý postup Britů představoval. Tankové jednotky společně s 16. brigádou však postupovaly dál a 15. prosince obsadily přístav Sollúm a Forte Capuzzo, což dovršilo vyčištění egyptského území od Italů.

S tím se však Wavell nespokojil a pokračoval v postupu do libyjského vnitrozemí. Jeho cílem byla pevnost Bardíja, kde se protivník silně opevnil. Britové museli počkat na australské posily a poté, 3. ledna 1941, zahájili úspěšný útok: během tří dnů se vzdalo dalších 38 000 Italů. Do rukou vítězů padlo také velké množství válečného materiálu za cenu necelých 500 mrtvých a zraněných. Během dalšího postupu zaútočily 21. ledna O’Connorovy jednotky na strategický přístav Tobrúk a o den později už byl jejich. Počet zajatých zde dosáhl počtu 30 000. 

Hon na „elektrického bíbra“

Mezi italskými důstojníky v severní Africe se velké popularitě těšil velitel XXXIII. sboru generál Annibale Bergonzoli. Upozornil na sebe už během španělské občanské války a vojáci mu kvůli jeho rezavým vousům, z nichž prý jako by sršely jiskry, přezdívali „vysokonapěťová veverka“ nebo „elektrický bíbr“. Během překotného italského ústupu se pro britské vojáky stalo věcí cti, kdo tohoto energického velitele dopadne. Britové po něm po každém vítězném střetu mezi zajatci pátrali, ale Bergonzoli, přestože byl jeho sbor prakticky celý zničen, stále unikal.

Generál na nepřátelském území

Štěstí jej opustilo až během dobytí Benghází 7. února 1941. Na generálův automobil totiž narazil nadporučík James Clark od 11. husarského pluku, a když okénkem prostrčil hlaveň svého automatu, italský velitel pochopil, že jeho ústup tady končí.

Během výslechu na O’Connorově velitelství zajatec rezignovaně poznamenal: „Když jste v prosinci obklíčili Bardíji, prošel jsem s několika důstojníky v noci vašimi liniemi. Ve dne jsme se schovávali v děrách. Trvalo nám pět dní, než jsme se dostali do Tobruku. Když padl Tobruk, stahoval jsem se dál na západ, až do Derny. A když Dernu obléhali Australané, odjel jsem pobřežní silnicí do Benghází. Ale teď jste mě dostali. Tentokrát jste byli příliš rychlí.“

Kromě Bergonzoliho zajali Britové v Benghází dalších šest italských generálů. Nekladli odpor a naopak působili dojmem, že mají všeho dost a zajetí v podstatě vítají.

Následky

Dobytí Benghází a porážka Italů u Beda Fommu v první polovině února 1941 představovaly poslední úspěchy operace Compass. Winston Churchill totiž 12. února nařídil postup v Libyi zastavit a některé jednotky přemístit jako posily do Řecka, kde se situace začínala horšit. I když se části italských jednotek podařilo proklouznout průsmykem Agheila a ustoupit směrem na libyjské hlavní město Tripolis, mohli být Wavell a O’Connor s dosavadním průběhem operací spokojeni. Celkový počet italských zajatců se vyšplhal k číslu 110 000 včetně 22 generálů a jednoho admirála. Britové dále ukořistili velké množství válečného materiálu, a to vše za cenu pouhých 500 vlastních mrtvých, 1 373 zraněných a 55 nezvěstných vojáků.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Ofenziva Compass se stala prvním pozemním vítězstvím Britů za druhé světové války a jako taková byla propagandou v Londýně náležitě oslavována. Italský debakl v poušti však velmi rozladil Adolfa Hitlera a nacistický diktátor se rozhodl vyslat Mussolinimu na pomoc do Libye německé jednotky. Jejich velením pověřil talentovaného generála Erwina Rommela, který na sebe upozornil během tažení ve Francii. Do Tripolisu dorazil 12. února a ihned začal plánovat ofenzivu s cílem vytlačit Brity z dobytých pozic. Skutečná válka měla v severní Africe teprve začít…