Během rutinního kolonoskopického vyšetření čekalo lékaře pořádné překvapení. Na obrazovce monitoru spatřili slunéčko východní (Harmonia axyridis) uvnitř pacientova tlustého střeva.

Jak se hmyz do útrob trávícího traktu je záhadou. Za nejpravděpodobnější lékaři považují možnost, že se beruška dostala do žaludku muže během spánku den před zákrokem. Protože tlusté střevo za normálních podmínek obsahuje tuhou stolici, je k úspěšnému kolonoskopickému vyšetření zapotřebí jeho důkladné vyprázdnění. K tomu je nutno vypít dostatečné množství prázdnícího roztoku, obvykle den předem. Právě čistící koktejl sehrál podle lékařů klíčovou úlohu v cestě hmyzu trávícím traktem.

TIP: Ženě z Tchaj-wanu se v oku zabydlelo několik včelek: Živily se jejími slzami

Hmyzí vetřelec by za normálních okolností nepřežil průchod žaludkem a působení žaludeční kyseliny chlorovodíkové. Projímavý koktejl ale podle lékařů jeho cestu natolik urychlil, že se živá beruška dostala až do tlustého střeva.

Přestože jde o zcela výjimečný případ, nejde o první svého druhu. V minulosti lékaři během kolonoskopického vyšetření objevili ve střevech například švába. Z tohoto pohledu se případ berušky ve střevech jeví jako poměrně úsměvná historka.

Bitva o Británii představovala první strategický neúspěch nacistického Německa, který měl několik zcela klíčových důsledků pro další vývoj konfliktu. V první řadě se Hitlerovi nepodařilo vyřadit Velkou Británii z války, takže ostrovní království mohlo pokračovat v odporu a stát se vedoucím článkem spojenecké koalice.

Krvácející Luftwaffe

Jeho území pak posloužilo nejen jako odrazový můstek pro invazi (v zásadě šlo o neustálou hrozbu v německém týlu, která vázala značné síly třetí říše), ale také jako centrum speciálních operací a podpory odboje v okupované Evropě a především coby základna pro strategické bombardování třetí říše.

Nelze také opomenout fakt, že Luftwaffe přišla během tří měsíců o téměř 2 000 drahocenných letounů, a co hůř, také o mnoho prvotřídně vycvičených pilotů. Na druhé straně přežití svobodné Británie znamenalo pro protinacistický boj možnost využívat obrovské materiální i lidské zdroje její koloniální říše.

USA se zapojují

Kromě toho měla bitva klíčový vliv také na veřejné mínění ve Spojených státech amerických, kde zpočátku většina obyvatel věřila, že Velká Británie bude poražena. Postupem času se ale tento názor změnil a Američané pochopili, že má smysl ostrovní království v boji podporovat, jak jen to bude možné.

TIP: Hitlerovy vzdušné zbraně: Pravda o Luftwaffe během druhé světové války

Do válečného úsilí se tak ve větší míře zapojil mohutný americký průmysl. Naproti tomu Adolf Hitler po tomto neúspěchu odvrátil svou pozornost na východ a rozhodl se pro osudovou invazi do SSSR.

NEJJASNĚJŠÍ 

Běsnící kvazary

Ačkoliv černé díry nedovolí v důsledku své gravitační přitažlivosti uniknout ani světlu, tvoří rovněž srdce nejzářivějších, nejvýkonnějších a nejenergetičtějších objektů ve vesmíru – kvazarů. Jedná se o aktivní jádra velmi starých galaxií, v jejichž nitru spočívá supermasivní černá díra. A právě díky ní dosahuje kvazar takových jasností. Materiál kolem černého monstra krouží v rozlehlém akrečním disku, hmota se intenzivně zahřívá a vyzařuje ve všech oblastech spektra, včetně krátkovlnného, rentgenového. V polárních lokalitách je pak silně urychlována ve směru rotační osy černé díry a následuje relativistický výtrysk, dlouhý až několik megaparseků. Svítivost kvazarů se odvíjí od změn v jejich těsném okolí, a záleží tak na množství materiálu, který právě konzumují. 

Kvazary se zřejmě rozzářily v době, kdy vesmír neexistoval ještě ani miliardu let. Nejjasnější známý objekt daného druhu, s označením J043947.08+163415.7, dělí od Země 12,8 miliardy světelných roků a svou jasností měl podle prvních odhadů překonávat Slunce 600bilionkrát! Teprve následná pozorování ukázala, že jeho svítivost je „jen“ 11 bilionů Sluncí. Kvazar se původně jevil jasnější díky galaxii nacházející se mezi námi, která zafungovala jako výkonná gravitační čočka a jasnost kvazaru znásobila. 

TULÁCI 

Srážka a pak vyhoštění

Při srážce galaxií mohou být černé díry z jejich středu doslova vymrštěny a začnou se toulat vesmírným prostorem. První takovou známou „tulačkou“ se stala SDSS J0927+2943, přibližně 600milionkrát hmotnější než Slunce, která kosmem uhání rychlostí 9,5 milionu kilometrů za hodinu.

K „přesunům“ dochází také po kolizi dvou menších supermasivních černých děr. Vznikne při ní jeden větší objekt a zároveň se generují gravitační vlny, emitované v jednom směru mnohem silněji než v jiných. Nově vytvořená černá díra tak může obdržet „šťouchnutí“ v opačném směru, než se pohybují tyto intenzivní gravitační vlny. Impulz dokáže čerstvě zformovaný objekt dokonce vymrštit z centra galaxie. Jeho síla přitom závisí na rychlosti a směru rotace obou černých děr před splynutím. Astronomická pozorování naznačují, že se pozice až pětiny černých gigantů odchyluje od geometrického středu hvězdného ostrova, což jasně ukazuje na prodělanou srážku.

ZBĚSILÉ 

Na plné obrátky

Černá díra GRS 1915+105 v souhvězdí Orla, ležící asi 35 tisíc světelných roků od Země, se otočí víc než 950krát za sekundu. Jde o 98 % maximální možné rychlosti, jakou mohou uvedené objekty teoreticky rotovat. Systém tvoří „normální“ hvězda a černý obr zhruba o 14násobku hmotnosti Slunce, přičemž lze pozorovat přetékající hmotu z jeho průvodce. Bod umístěný na samém okraji horizontu událostí rotujícího monstra by se řítil rychlostí přes 536 milionů kilometrů za hodinu, což odpovídá zhruba polovině rychlosti světla.

Rychlost otáčení černé díry, kterou astronomové změřili, ve skutečnosti odpovídá tempu, jakým rotuje – nebo je spíš strháván – prostoročas přímo na horizontu událostí. Hmota průvodce přitahovaná gravitací postupně padá po spirále na „povrch“ giganta a vytváří kolem něj rotující akreční disk, z jehož vnitřního okraje směřuje materiál už přímo do černé díry. Vědci se při pozorování zaměřili na tzv. nejvnitřnější stabilní kruhovou dráhu: Jde o trajektorii těsně nad horizontem událostí, po níž může ještě hmota obíhat, aniž by do černé díry okamžitě a nenávratně spadla.

Výkonné hospodářství tvoří motor každé války, tedy i té svaté. Evropské ekonomiky, fungující na chřadnoucím feudálním systému, však platby nedokázaly utáhnout – naturální dávky se ukázaly jako krajně nevhodné pro financování velkých žoldnéřských armád. Panovníci proto nedostatek peněz řešili zadlužováním, kdy zastavená půda často propadla věřitelům, nebo přímo obdarováváním šlechticů, kteří se vyznamenali na poli válečném či diplomatickém. Pro chudý stát šlo o jedinou možnou kompenzaci vojenských podnikatelů, platících obvykle zverbované jednotky ze svého. 

V největší míře se rozdávání státní půdy projevilo ve Švédsku. Za vítězné tažení bylo potřeba odměnit stovky důstojníků žoldnéřských armád a připoutat tento nadnárodní konglomerát k tamní koruně. Nová území v Pobaltí, jižním Švédsku a severním Německu zaplavila cizí šlechta, ale ani tyto konfiskované statky nepostačovaly a muselo se sáhnout na korunní majetek. Mezi léty 1620 a 1650 se podíl půdy v držení šlechticů zdvojnásobil, ve Finsku a v Pobaltí vzrostl dokonce šestinásobně. Dary a prodeje probíhaly tak rychle, že se nestíhaly ani zapisovat do pozemkových knih, a nejednou tak byl statek darován dvěma osobám. V roce 1650 už pětinu švédské ekonomiky ovládalo 22 rodin.

Rozprodané Švédsko

Dopady rozdávání byly na chod státu fatální. Na výdaje se skládalo čím dál méně královských poddaných, protože šlechta byla od odvádění dávek osvobozena. Po celém Švédsku navíc vyrůstaly nové zámky, což příjmy státu dál zmenšovalo: Lidé v okruhu deseti kilometrů od šlechtického sídla totiž odváděli daně jeho vlastníkovi. Roku 1644 činily výnosy z poddanských dávek 6 630 000 tolarů, ale v roce 1650 klesly na 3 790 000 tolarů, přitom se daňové zatížení na osobu ztrojnásobilo. Bylo jasné, že stát musí najít zdroje jinde.

Na začátku roku 1650 se do Stockholmu sjely švédské stavy, aby o finančních problémech rokovaly. Tři neurozené třídy – měšťané, sedláci a duchovenstvo – zahájily frontální útok na šlechtická daňová privilegia. Daňové výjimky aristokracie měly skončit, a navíc se chystalo odnětí korunní půdy šlechticům a její navrácení panovníkovi. Sedláci toho léta odmítali robotovat a panská půda ležela ladem.

Královna Kristina Švédská však nakonec k velkému překvapení měšťanů a svobodných sedláků šlechtě ustoupila. Výsledkem se tak nestala revoluce, nýbrž reforma daňového systému. Aristokracie zachránila své pozemky, měšťané získali monopol na obchod s cizinou a sedláci vybojovali ukončení robot. Stát však dané ústupky vyměnil za přechod od naturálních dávek k pravidelným daním – Švédsko tak jako první v Evropě přistoupilo k regulérním finančním odvodům.

Image

Čtěte také

Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně?

Etna je monumentální stratovulkán na východním pobřeží Sicílie. Jde o jednu z nejvíce aktivních sopek na světě, která soptí s různou intenzitou prakticky neustále. Zároveň jde o nejvyšší horu Itálie jižně od Alp. Jak už to ale u sopek někdy bývá, samotná výška Etny je dost nestálá, právě kvůli její vulkanické aktivitě a mění se i její nejvyšší vrchol. 

Podle nejnovějších měření odborníků italského institutu Istituto Nazionale di Geofisica e Vulcanologia (INGV) dosahuje výška jihovýchodního kráteru, který je dnes nejvyšším bodem vulkánu, 3 357 metrů nad mořem. Tento kráter „vyrostl“ od 16. února, kdy Etna zahájila letošní soptění. Od té doby došlo k přibližně 50 epizodám s erupcemi, které doprovázelo vyvrhování sopečného popela a lávy. Soptění navíc stále pokračuje, takže lze předpokládat, že kráter dále poroste. Jeho měření je ale podle vulkanologů stále obtížnější, kvůli množství kouře.

Nestálá výška Etny

V letech 1980 a 1981 probíhalo intenzivní soptění jiného, severovýchodního kráteru Etny. Kráter rostl a dosáhl výšky 3 350 metrů, což byl tehdy vrchol Etny. V následujících desetiletích se tento kráter hroutil a klesal. V roce 2018 byla jeho výška odhadnuta na 3 326 metrů. Stále ale zůstával nejvyšší bodem Etny. To se v poslední době změnilo.

TIP: Vědci varují: Největší pozemská sopka je připravená k mohutné erupci

Vědci nedávno analyzovali snímky dvojice evropských satelitů Pléiades, které snímkují zemský povrch ve velmi vysokém rozlišení. Když se jim povedlo odfiltrovat kouř a porovnat snímky s dřívějšími digitálními modely Etny, dospěli k výšce 3 357 metrů. Zároveň se ukázalo, že nejvyšším bodem Etny je teď podle všeho severní okraj jihovýchodního kráteru.

Americká armáda podpořila letecký start-up injekcí 60 milionů dolarů na vývoj hypersonického proudového letadla, které má létat rychlostí Mach 5. Letadlo s titanovou konstrukcí a delta křídlem, kterému se říká Quarterhorse, by mělo dosahovat maximální rychlosti 6 170 km/h s doletem 7 400 km. Pohon letounu má zajišťovat motor TBCC (Turbine-Based Combined Cycle), založený na komerčním proudovém motoru General Electric J85. 

Společnost Hermeus Corporation hodlá použít peníze na financování letových zkoušek letadel určených pro vojenské i komerční využití. Vývojáři společnosti věří, že Quarterhorse by se mohl komerčního provozu dočkat během následující dekády.

TIP: Návrat ladných pokořitelů zvuku: Kdy se do oblak vrátí nové Concordy?

Přestože atlantská firma Hermeus Corporation vznikla teprve v roce 2018, považovat ji za start-up v pravém slova smyslu je mírným eufemismem. Členy jejího týmu jsou supertěžké váhy, které dříve pracovaly pro Space X Elona Muska a Blue Origin Jeffa Bezose. Rozjezd společnosti podpořil indicko-americký miliardář Vinod Khosla, spoluzakladatel technologického giganta Sun Microsystems.

Nejčastějším signálem mezi alpakami (Lama pacos) je mručení, které zvířata vydávají ve stavech úzkosti, například způsobeném náhlou změnou prostředí. Frkáním se alpaky upozorňují na nebezpečí a pomlaskáváním samice napravují chování svých mláďat. Krátkým beknutím upozorňují ostatní, že na určitou část pastvy si činí nárok a skřípavý zvuk je slyšet, když jsou s jídlem hrubě nespokojeny. Ve stresu téměř piští a hlasitý zurčivý zvuk vzdáleně připomínající oslí hýkání vydávají samci při páření.

Ve vysokých nadmořských výškách, kde noční teploty klesají pod 0 °C, se těmto býložravým sudokopytníkům hodí bohatá srst, která prý může mít 22 různých barev – od bílé až po hnědou a černou. Jednotlivé kusy jsou přitom jednobarevné, nebo se v jejich srsti kombinuje více různých barev.

TIP: Za lamami do Džungle – Na návštěvě v brněnském Lamacentru Hády

Lama alpaka je nejmenším domestikovaným zástupcem čeledi velbloudovitých (Camelidae). Dospělí jedinci jsou zhruba 55–65 kilogramů těžcí a v kohoutku dorůstají výšky 90–130 cm. Od hlavy po zadek měří asi 1,2–2,25 metru a jejich ocas je dalších 15–25 cm dlouhý.

Alpaky přirozeně obývají vysoko položené oblasti jihoamerických And od 1 000 do 4 800 metrů nad mořem, kde se živí výhradně spásáním trávy. Fakt, že alpaky někde dodnes žijí i v nižších nadmořských výškách, naznačuje, že dříve přirozeně žili i v nižších polohách. Do hor se ve větší míře uchýlily zřejmě s příchodem španělských konkvistadorů a jejich stád dobytka.

Stavba Casa Milà, přezdívaná „La Pedrera“ (v překladu „kamenolom“), zdobí centrum Barcelony a jako málokterá jiná vypovídá o geniálních nápadech svého tvůrce – architekta Antoniho Gaudího. Secesní skvost s prvky španělské gotiky a baroka vznikal v letech 1906–1910 a u Gaudího si jej pro svou nastávající choť objednal vlivný aristokrat Pere Milà i Camps. Představě činžovního domu se stavba vymyká snad ve všech ohledech – a právě její střecha patří k opravdovým unikátům.  

Strážci zakletí do kamene

Návštěvník se na ní ocitá doslova v jiném světě, někde mezi pohádkou a surrealistickým snem. Přispívají k tomu především neobvykle řešená schodiště a větrací věže v podobě unikátních sousoší. Střešní dominantu pak tvoří komíny, jež Gaudí „zaklel“ do soch kamenných rytířů. 

Ve „zvlněném“ domě bychom nenašli jedinou místnost se stejně vysokým stropem a také střecha působí velmi organicky. Prolamuje se a všelijak klikatí, a nabízí tak množství zajímavých zákoutí a vyhlídek. Navíc z ní lze dohlédnout na monumentální chrám Sagrada Família, na němž slavný architekt pracoval od roku 1883, přičemž stavební práce dosud pokračují. 

TIP: Superstavby, které mění svět: Nejodvážnější architektonická díla posledních 100 let

Je ironií osudu, že jednu z dnešních nejcennějších památek obyvatelé Barcelony ještě na počátku 20. století odmítali a Gaudí kvůli ní čelil posměchu. Dnes Casa Milà figuruje na seznamu UNESCO a odborníci ji řadí k nejpůsobivějším secesním budovám světa. 

V centru Galaxie, ve vzdálenosti 8,1 kpc od Země ve směru souhvězdí Střelce, nalezneme černou veledíru s hmotností 4,1 milionu slunečních hmot. Obklopuje ji několik prachoplynných struktur v nejrůznějších fázích mezihvězdné hmoty a také tzv. jaderná hvězdokupa, populace stálic obíhající blízko galaktického centra: Obsahuje celé spektrum členek, od hvězd pozdních typů po jejich horké protějšky spektrálních typů O a B. 

Infračervená pozorování ukázala, že se v oblasti středu Galaxie nachází překvapivě málo jasných rudých obrů, zato se tam povedlo odhalit zvýšené zastoupení mladých jasných stálic. Zdá se, že v okolí galaktického středu funguje mechanismus, který vede k nadměrnému „úhynu“ rudých obrů a naopak k vyššímu výskytu horkých modrých hvězd. 

TIP: Který typ hvězd je v naší Galaxii nejpočetnější?

V rámci nedávného výzkumu, na němž se podíleli i čeští odborníci, přišli astronomové s lákavým scénářem: Kdysi dávno bylo zřejmě jádro hvězdného ostrova aktivnější a vznikaly mohutné polární výtrysky. Pokud jimi opakovaně prošla stará stálice typu rudého obra, výtrysk odvál její rozepnutou atmosféru. Ztrátou hmoty vzrostla povrchová teplota hvězdy, a to až na dvojnásobek, takže „zmodrala“. Rudí obři tedy v okolí galaktické černé veledíry nehynou – naopak zřejmě prodělali kúru, jež z nich vytvořila zástupce zdánlivě mladších, horkých modrých obrů.

Průměrný muž potřebuje při běžné činnosti příjem asi 2 500 kilokalorií (kcal) denně, při fyzické námaze potřeba úměrně stoupá. Například americká armáda dnes počítá s denní normou asi 3 600–6 000 kcal na vojáka v bojovém pásmu podle místa a podmínek nasazení. Pokud denní příjem klesne pod 2 000 kcal, odráží se to nejen na fyzické kondici, ale i na psychickém stavu.

Čísla však nejsou všechno, důležitá je i forma a konkrétní podoba přijímaných kalorií. Během první světové války nedokázala plně uspokojit nároky vojáků snad žádná armáda, k čemuž přispívalo i velmi mlhavé povědomí o správné výživě. Míra selhání rakousko-uherské armády však byla téměř bezprecedentní.

Produkce potravin v říši

Na počátku 20. století byla habsburská monarchie z hlediska potravinové produkce plně soběstačná a málokoho napadlo, že by s dostupností potravin mohl být v případě války závažný problém. Od konce roku 1914 však produkce vytrvale klesala a brzy se každodenním společníkem vojáků i civilistů v předlitavské části monarchie stal hlad, který v roce 1917 dorazil i na frontu.

Kolaps měl několik důvodů. Na prvním místě stála skutečnost, že průmyslově orientované Předlitavsko záviselo na dovozu potravin z Uher. Po vypuknutí války však Uhři přestali vnímat svou zemědělskou výrobu jako zdroj společný pro obě části habsburské říše a část nadúrody z roku 1915 dokonce prodali Německu, které nabídlo vyšší cenu. Druhým důvodem bylo vyplundrování a okupace úrodné Haliče, zajišťující před válkou 1/3 obilných výnosů Předlitavska.

Hnojiva ze zahraničí

Dalším faktorem se stal náhlý nedostatek pracovních sil i potahů, zrekvírovaných armádou, nevhodné zásahy státu do hospodářství, které mnohé velkostatkáře vedly k orientaci na méně efektivní živočišnou výrobu, a v neposlední řadě i nedostatek hnojiv, což bylo fatální zejména pro neúrodné alpské země. Na rozdíl od potravin spotřeba hnojiv závisela na dovozu ze zahraničí, přímá souvislost mezi těmito veličinami se však v očekávání krátké války nezdála důležitá. 

Službu v armádě nebo zeměbraně absolvovala před válkou asi polovina mužské populace, jednalo se buď o zkrácený osmitýdenní výcvik, nebo tříletou prezenční službu. Až do roku 1909 si vojáci vařili společně v rámci roje (skupina asi 10 mužů). Za přípravu stravy odpovídal velitel roje a jím určení vojáci, kteří ve druhém roce prezenční služby absolvovali kuchařský kurs. 

Stoly jen pro důstojníky

V roce 1909 byla zavedena polní kuchyně pro 250 mužů, čímž starost o stravu vojáků přešla z velitele roje na velitele setniny. Na předválečných manévrech kuchyně zpravidla v klidu uvařila a pak přijela až na pozice vydat vojákům teplé jídlo, což se dělo i několikrát za den. Tato praxe se později ve válečných podmínkách ukázala jako neudržitelná a z důvodu shlukování vojáků na jednom místě i nebezpečná, takže zvláště v době pohyblivé války docházelo ke kombinaci obou výše uvedených systémů.

Pokračování: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (2)

Úroveň stravování nebyla lepší ani během pobytu v kasárnách. Jídelny existovaly pouze pro důstojníky, kteří je navíc museli udržovat ze svých prostředků. Mužstvo jedlo buď na dvoře, nebo v případě špatného počasí na palandách ve světnici. Tento způsob stravování korespondoval se soudobými zvyky početných dělnických a nižších sociálních vrstev, ve kterých jídelní stůl nepatřil k běžnému zařízení domácnosti.