Slavný francouzský psychiatr Raoul Leroy zažil v roce 1909 zvláštní příhodu. Zdálo se mu, že vidí množství postaviček, které vypadaly jako miniaturní lidé. Leroy zážitek popsal jako „liliputánské halucinace“. Od té doby lékaři zjistili, že jde o vzácný typ psychické poruchy nebo halucinací, které se objevují u některých pacientů. Bývají také důsledkem intoxikace atropinem nebo součástí deliria tremens.

Doktor Jan Dirk Bloom, odborný asistent psychiatrie na univerzitě v Groningenu a v Leidenu, ve své nové studii prozkoumal dosavadní informace z hospitalizací a výzkumů, které se liliputánských halucinací týkají. Vycházel z celkem 226 popsaných případů. Zjistil například, že takové halucinace mohou zahrnovat drobné postavičky mužů, žen, dětí, trpaslíků, skřítků, rarášků a podobných bytostí, často v nápadném až křiklavém oblečení. Jejich průměrná velikost je asi 23 centimetrů a mohou se zjevovat ve velmi velkých počtech tisíců až milionů.

TIP: Slyšíte je? Hlasy v hlavě zažije asi každý desátý z nás

Bloom odhaduje, že liliputánské halucinace postihují asi 30 až 80 klinicky léčených psychiatrických pacientů z 10 tisíc. Zároveň dospěl k názoru, že tyto zvláštní halucinace nejsou tak neškodné, jak by se mohlo zdát – v 18 procentech případů se tyto halucinace stávají chronickými a 8 procent postižených s nimi umírá. Samotné halucinace sice nejsou přímou příčinou úmrtí, mohou k němu ale významně přispět celkovým oslabením duševního a fyzického zdraví.

Když v roce 1923 zemřela našemu prvnímu prezidentovi milovaná žena Charlotta, bylo mu už sedmdesát tři let. I když se jeho puritánská dcera Alice snažila chránit jeho pověst dokonce i před ním samým, Masaryk se ženám líbil a ženy se líbily jemu. Není se čemu divit. Tento štíhlý a pohledný muž měl obrovské charisma. Žen si vážil a choval se k nim vždy pozorně. Přitahoval je přirozenou elegancí a na svůj věk i obdivuhodnou svěžestí a mladistvým zjevem. 

Po celý život se ostatně těšil relativně dobrému zdraví. Vždyť prakticky v důchodovém věku, ve svých čtyřiašedesáti letech, odešel do exilu a v následujících čtyřech letech stále cestoval a pracoval. Prezidentem se pak stal poprvé v 68 letech a poté byl zvolen ještě třikrát. Udržoval se ve skvělé kondici.

V posledních letech se do povědomí široké veřejnosti dostal intenzivní vztah TGM a spisovatelky Oldry Sedlmaye­rové. Podle všeho překračoval rámec obyčejného přátelství. Méně známá je poslední přítelkyně našeho prvního prezidenta – sochařka Helena Scholzová-Železná. 

Rodinné zázemí

Když se Helena s Masarykem seznámila, nebyla to už žádná mladice, ale zralá padesátiletá žena, ovšem stále přitažlivá umělkyně a intelektuálka. Narodila se sice v Chropyni, ale dětství prožila u prarodičů na zámku v Třebovicích. Její matka, německy píšící básnířka a spisovatelka Maria Stonaw­ski-Scholzová, publikující pod jménem Maria Stona, byla provdaná za doktora práv Alberta Scholze, syna ředitele důlních a hutních závodů, ale po sedmi letech strávených v Chropyni manžela opustila a i s dcerou se vrátila k rodičům. Zámek, který už dnes neexistuje, zakoupil spolu s přilehlým velkostatkem v 60. letech 19. století Mariin otec Josef Stonawski a Maria ho po jeho smrti zdědila. Helena tedy vyrůstala v podnětném prostředí – matka tu vedla významný umělecký salon, který se stal jedním z kulturních center Slezska. 

Helena měla nejen nadání na jazyky – domluvila se anglicky, italsky, francouzsky a německy – ale už od dětství se u ní projevoval výtvarný talent. Nejdříve studovala kresbu ve Vídni a Drážďanech, poté sochařství v Berlíně a Bruselu. Ve studiích též pokračovala v Paříži a Florencii. Na třebovickém zámku si zřídila svůj ateliér.

Exkluzivní zakázky

V roce 1914 se přestěhovala do Vídně, kde získala skvělou zakázku – portrétování habsburské rodiny. Tím vešla v širší známost. Brzy se provdala za Jana Železného, s nímž prožila harmonické, byť bezdětné manželství. Po válce se manželé usadili nejdříve ve Florencii a pak v Římě, který se stal jejich druhým domovem. Helena však neztrácela kontakt ani se svým rodným krajem.

Do prvorepublikového Československa se pravidelně vracela o prázdninách a vystavovala tu svá díla. V září 1932 přijela na doporučení československého vyslance v Římě Vojtěcha Mastného do Topoľčianek, Masarykova letního sídla. Strávila tu devět dní a během sedmi sezení vytvořila Masarykovu pětaosmdesát centimetrů vysokou bronzovou sochu. Tehdy se s ním také sblížila a až do jara 1934 spolu udržovali čilou korespondenci. O tom, nakolik byl tento vztah vážný, se dá jen spekulovat. Nejspíše se jednalo o platonické intelektuální přátelství. Jisté ale je, že právě od tohoto momentu ochladl Masarykův cit ke spisovatelce Oldře Sedlmayerové. 

Zatímco Oldra si psala deníček a schovávala Masarykovy dopisy, i když ji prezident důrazně žádal, aby je vždy spálila, Helena nic takového nedělala. A protože tehdejší bulvár nebyl to, co dnes, zmínky o Heleně Scholzové se objevují spíše v náznacích prezidentova okolí, zejména jeho tajemníka Antonína Schenka.

Rychlý konec

V roce 1934 se povážlivě začal zhoršovat Masarykův zdravotní stav. Masaryk ztrácel zrak, potíže mu dělal i pouhý podpis na státní dokumenty. Proto si přestal psát i s Helenou Scholzovou. Byl tu i druhý důvod. Kdyby se dopisy dostaly do ruku italských fašistů, mohly by být politicky zneužity. 

TIP: Kdo byla Charlotta Garriguová: Masarykova osudová žena na celý život

A tak tento poslední „vážný vztah“ našeho prvního prezidenta pomalu vyšuměl… Alice Masaryková si mohla oddychnut a mohla budovat „tatíčkův“ kult, aniž by jí to TGM kazil, jak to občas dělával. A Helena Scholzová? Během době války žila v Americe, z níž se v roce 1945 opět vrátila do Itálie. Zde umřela v roce 1974 v krásném věku devadesát dvou let… 

3200 Phaethon je planetka z Apollonovy skupiny o průměru téměř šesti kilometrů, pro kterou je charakteristické křížení dráhy Země a trajektorie blízká Slunci. Phaethon je v tom extrémní a na své dráze se dostává do větší blízkosti ke Slunci, než kterákoliv jiná pojmenovaná planetka. Rovněž jde o těleso hodnocené jako „potenciálně nebezpečná planetka“, i když v nejbližších staletích srážka Phaethonu se Zemí nehrozí. Astronomové také předpokládají, že Phaethon je zdrojem meteoritického roje Geminid.

Kromě uvedených zajímavostí je Phaethon zvláštní také tím, že se vlastně chová podobně jako komety. Během přiblížení ke Slunci zjasňuje, což je typické právě pro komety. U komet to je obvykle vyvolané vypařováním povrchového ledu, přičemž se na uvolněné páře a prachu více rozptyluje sluneční záření.

Sodík na Phaethonu

Na rozdíl od komet ale na povrchu Phaetonu prakticky žádný led není. Proč se tedy zjasňuje podobně jako komety? Joseph Masiero z Caltechu a jeho kolegové ve své nové vědecké studii nabízejí pozoruhodné vysvětlení. Vycházejí z toho, že oběžná dráha Phaethonu, kterou planetka urazí za 524 dní, nejen protíná oběžnou dráhu Země, ale dostává se až za oběžnou dráhu Merkuru. V té době Slunce ohřívá povrch planetky na pekelných 750 °C.

TIP: Kometa Čurjumov-Gerasimenko letí vesmírem a mění barvu jako chameleon

Podle Masierova týmu z toho vyplývá, že příčinou zvláštního zjasňování planetky je sodík. Při tak těsném přiblížení Phaethonu ke Slunci dochází k uvolňování sodíku vlivem vysokých teplot a jeho úniku do okolního vesmíru. Tento prvek je na planetkách relativně hojný a zmíněné teploty se blíží bodu varu sodíku. Se sodíkem se uvolňuje i prach a výsledkem je podle vědců pozorované zjasňování Phaethonu.

Zvětšování habsburské armády a zavádění nových druhů zbraní na konci 19. století představovaly nápor na logistiku. Její klíčový význam pro udržení bojeschopnosti si rakousko-uherská armáda dobře uvědomovala a razila heslo „Nejdražší zásobování je žádné zásobování“.

Předchozí část: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (1)

Intendanční služba

Pro představu: pěší divize potřebovala k pokrytí denních potřeb vojáků asi 14 000 porcí komisárku (chleba z černé žitné mouky) a až 25 ks hovězího dobytka. Divize měla mít u sebe zásoby na pět dní boje, přičemž část potravin, například chleba a čerstvé maso, si měla zajistit sama z dodaných surovin, respektive z rekvírovaného hovězího dobytka.

Přísun ze zápolí závisel na železnici, v jejímž dosahu měly být zřízeny proviantní sklady. Z nich se měly potraviny dále distribuovat pomocí hipomobilních kolon ke konkrétním útvarům. Pokud to bylo možné, měly souběžně probíhat i rekvizice a nákupy v prostoru bojových operací, kterými se normované porce přisunuté ze zápolí rozšířily na takzvanou plnou porci.

Velikost přídělů

Základ jídelníčku na začátku první světové války představovala takzvaná normální dávka. Její normované hodnoty byly v praxi pouze orientační. Voják u sebe nesl jen záložní dávku a k tomu chleba a dvě kávové „konzervy“ po 46 g z normální dávky. Zbytek náležitostí se vezl na proviantním voze a ke spotřebě a výdeji jej připravili až kuchaři. Normální a záložní dávka měla být na plnou doplňována v případech, kdy bylo možné získávat potraviny navíc rekvírováním nebo nákupem na místě.

Již po několika měsících trvání války začalo být opatřování potravin v zápolí obtížné a na počátku roku 1915 byla dávka masa snížena o 100 g a dávka chleba pro útvary služeb o 140 g. Nedostatek se však prohluboval a v polovině roku 1917 došlo k dalšímu snižování. V červnu 1917 byla vyměřena dávka chleba pro útvary zbraní na 670 g (v prosinci téhož roku na 560 g), pro útvary služeb na 400 g (v prosinci na 370 g), pro útvary v zápolí na 370 g (v srpnu 1917 na 280 g) a denní dávka masa všeobecně na 270 g. Ještě radikálnější snížení přišlo v únoru 1918, kdy se denní dávka masa snížila na 200 g. Nenormované přídavky zavedené na počátku války (sýr, slanina) zmizely v roce 1918 úplně.

Předpisy vs. realita

Čísla však pocítili více úředníci etapní správy, kteří podle nich počítali přebytky sklizně, než vojáci v zákopech. Skutečně vydávaná podoba náležitostí se v závislosti na místních podmínkách a osobní kvalitě intendančního důstojníka mohla od předepsaných norem i velmi podstatně lišit, a to oběma směry.

Pokračování: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (3)

K vydávaným náležitostem se mnohdy přidávala i voda, která sice netvořila součást normy, ale její dostupnost byla často omezená. Vojáci vzpomínali, že na horké jižní frontě mnohdy dostávali pouze 0,5–1 litr na den. Voda měla být před vydáním mužstvu ze zdravotních důvodů převařena, čímž ztratila svou přirozenou chuť. Pokud se nevydávala ve formě kávy či čaje, měla být pokud možno smíchána s kyselinou vinnou, citronovou nebo improvizovaně i s octem.

Pestrokřídlec podražcový (Zerynthia polyxena) je pohádkové stvoření, které svou nedostižností možná nejvíc připomíná poklady odkrývané vyvoleným jedinou konkrétní noc v roce. Ať jsem ve svém životě dělal cokoli, v přírodě jsem na tento skvost nikdy nenarazil. Jeho mrtvá krása na mne zírala jen z vitrín muzejních exponátů.

Sledoval jsem sice famózní tah monarchů (Danaus plexippus) v Americe, v Kostarice jsem žasl nad pestrobarevnými exoty a na Ťan-šanu ani nedýchal nad velevzácným jasoněm Parnassius patricius uzyngyrus, ale pestrokřídlec pro mne zůstával nesplněným dětským snem. Ironií je, že nakonec se vytoužené dostaveníčko odehrálo nedaleko mého domova.

Práce pro detektiva

Kde pohádkové motýly hledat? Pestrokřídlec je striktně teritoriální a létá na nepříjemně miniaturní ploše. Informace jako „létají u Pasohlávek, jsou k zastižení na Bobravě, byli viděni u Želešic, najdete je na nejjižnější Moravě“, či „vyskytují se u Brna“ – se až nápadně podobají zašifrované a neúplné mapě vedoucí k pirátskému pokladu. Jsou to vágní údaje, které nelze konfrontovat se sebepodrobnější turistickou mapou. A GPS můžete s klidným svědomím nechat na dně batohu. 

Taky se vám určitě nestane, aby vás nějaký zarputilý motýlkář vzal za ruku a zavedl vás přímo do svatyně. Okřídlený klenot je příliš vzácný a nalézt jej vyžaduje bezbřehé úsilí, andělskou trpělivost a slušnou sumu životních zkušeností: nalezení pokladu přece nikdy nebývá bez tápání a útrap. Navíc lidé jsou různí, mnohým z nich nestačí k uspokojení pozorování či fotografie, chtěli by klenot „navždy“ vlastnit v prosklené krabičce, což by bylo (nejen v případě pestrokřídlece podražcového) čiré vandalství egoistického barbara. A toto riziko pravověrný entomolog a milovník přírody vědomě nikdy nepodstoupí.

Dostaveníčko se snem

„Bože, jsou tady!“ vydechla nadšeně Zdenka, jejíž o patnáct let mladší zrak je mnohem bystřejší než můj. To už jsem kvapně kurtoval ke stromu Taigu, neboť její entomologické zájmy československého vlčáka jsou ryze kulinářské. Kuželovitý kopec, vypínající se nad moravskou metropolí, ozařovaly štědré paprsky slunce. Pak jsem je spatřil i já! Úžas! Posvátné nadšení! Nebyl to přelud, létali přímo před námi!

Před našima očima poletovalo dvanáct pestrokřídleců podražcových. Usedali na květy a nořili do nich své sosáčky, třepotali se nad loučkou nebo se vyhřívali na kameni. To vše za hlasitého volání kukaček, které odměřovaly čas rajského bezčasí. Znovu jsem zažíval ono klukovské zajíknutí nad krásou jako kdysi nad stranou 65 v darované knize. Jenže nyní přede mnou poletovala krása živá a toužící po lásce: samečkové pronásledovali samičky v zásnubních tancích. Jako by k nám spanilá Šeherezáda vyslala dvanáct létajících koberečků z říše Pohádek tisíce a jedné noci…

Sluneční letci, kteří nespěchají

Pestrokřídlec podražcový přivádí na svět pouze jednu generaci za rok. Dospělé motýly je možné pozorovat od konce dubna do konce května, velmi výjimečně i počátkem června. V jižní Evropě létají imaga od konce března do začátku června. Jsou to heliofilní motýli, což znamená, že létají takřka výhradně za slunečného počasí. 

Pestrokřídlec ovšem není, na rozdíl od otakárků, baboček, batolců či bělopásků, nijak excelentním letcem. Poklidně se vznáší mezi kvetoucími rostlinami a poměrně často usedá. Když sedí na vegetaci, může navzdory svému výraznému a pestrému zbarvení lehce uniknout pozornosti nesoustředěného poutníka, protože mimikry jsou až překvapivě účinné. Tito motýli nocují usazeni na stéblech trávy nebo na suché vegetaci. Když spí, mají silně ohnutý zadeček, takže vypadají jako vyschlé mumie.

Námluvy a přezimování 

Pestrokřídleci jsou teritoriální motýlové. Celá lokální populace se pohybuje na překvapivě malé ploše – ostrůvku velikosti jen několika málo čtverečních metrů. Co, kromě jejich instinktu, vymezuje hranici jejich území, jsem dosud nepochopil. Dospělci žijí jen asi dva až tři týdny a v tomto období námluv létají samečci za teplých slunných dní už brzo ráno a hledají samičky, které se však objevují až kolem poledne a odpoledne. K páření dochází většinou uprostřed dne. Samičky kladou po oplodnění vajíčka buď jednotlivě nebo v malých skupinkách na spodní stranu své živné rostliny. Vajíčka jsou okrouhlá, hladká a lesklá, po nakladení bílá, později žlutavá a těsně před vylíhnutím housenky černá. 

TIP: Zázrak krok za krokem: Jak se z housenky stane motýl

Housenky se z vajíček líhnou po osmi až devíti dnech – objevují se od konce května do konce června. Dorůstají velikosti 30–35 mm. Dospělá housenka má na bocích šest řad červenohnědých až oranžovorůžových, na konci černě zbarvených výrůstků. Vykrmené housenky se počátkem léta zavinou do 23–36 mm štíhlé dlouhé kukly, která je k podkladu přichycena svým koncem a navíc je ještě připásána vláknem u základů křídel. Kukla má béžovou barvu a na bocích řadu černě zbarvených průduchů. Přezimuje a na jaře se z ní líhne dospělý motýl.

Jedovatá hostina

Nesmírně vzácní pestrokřídleci podražcoví vyhledávají řídké a teplé listnaté lesy, osluněné skalnaté oblasti, luční ekosystémy nebo i okraje vinic a zahrad. Může se jim líbit v lesostepních biotopech, ale také na železničních náspech, při okrajích jezer a řek (u Dyje a Moravy), v bohatě kvetoucích lučinách, na křovinatých slunečních stráních a na extenzivně obhospodařovaných pozemcích. Prý se s nimi lze setkat i na velmi netypických stanovištích: např. v okolí smetišť či v sadech nebo parcích. Tito motýli žijí spíše v nížinách a pahorkatinách, ale za vhodných podmínek mohou být viděni až do nadmořské výšky 1 500 metrů. 

Rozhodující podmínkou pro výskyt motýlů je, aby se v lokalitě vyskytovala jejich živná rostlina. Pro pestrokřídlece jsou to například podražce Aristolochia pallida, Aristolochia rotunda a Aristolochia maurorum. V Česku je ale jedinou hostitelskou rostlinou jedovatý podražec křovištní (Aristolochia clematitis). Jed podražce chrání housenky i dospělé motýly – pestrokřídlece nepronásledují ptáci, protože z potravy housenek se do jejich těla dostávají i jedovaté látky z živné rostliny. Podražec křovištní u nás byl ale bohužel odjakživa považován za nepříjemný jedovatý plevel a byl nemilosrdně huben. Mateřských živných rostlin pro housenky petrokřídleců tak povážlivě ubylo. 

Ochrana druhu

Pestrokřídlec podražcový patří k nejvzácnějším motýlům střední Evropy a v České republice je chráněn vyhláškou 395/1992 Sb. jako kriticky ohrožený druh. Nejvíce ho ohrožuje zalesňování lesních luk a neplodných ruderálů (rumišť), na nichž se udržel podražec křovištní. V minulosti byl pestrokřídlec nedílně svázán s extenzivním zemědělstvím a žil například na vinohradech. V současnosti se zdají být jeho nejdůležitějšími stanovišti např. náspy železničních tratí, říční navigace a některé tradiční lokality. 

Současně s motýly je nutno chránit i jejich živnou rostlinu a případně podražec křovištní i dosazovat. Drastický úbytek podražce v tradičním útočišti pestrokřídlece – v Lednicko-valtickém areálu – jenž byl způsoben hustým babykovým náletem, znamenal v atraktivní lokalitě i zkázu tohoto motýlího skvostu. 

TIP: Něžně křehcí otužilci: V čem spočívá strategie přezimujících motýlů?

Nepočetné kolonie může nadobro zničit i například nevhodně načasovaná jarní senoseč porostů na náspech a hrázích, rovněž úlety z pesticidů z okolní zemědělské krajiny a samozřejmě nesmyslné předjarní vypalování trávy.

Návštěva baru La Fogata v texaském Andrews se v před dvěma lety pro Daniela Rawlse změnila v divokou pitku. Rawls se během pití dostal do sporu se svým kumpánem Robertem Henricksonem a jak už to tak bývá, nezůstalo pouze u slovní výměny názorů. Oba muži se rozhodli vyřídit si své postoje na parkovišti před barem. Pitka se tak změnila ve rvačku, při které Rawls utrpěl blíže nespecifikovaná zranění hlavy. Až dosud by nešlo o nic zvláštního, ostatně podobných příběhů zná každý barman desítky…

Opili jste mě, zaplaťte!

Daniel Rawls se ale rozhodl, že za jeho zranění je (spolu)zodpovědný i bar, ve kterém se opil. Podle jeho tvrzení měl barman oběma mužům umožnit konzumaci alkoholu v nadměrné míře a přispěl tak ke zranění Rawlse. Barman měl podle Rawlsova mínění také zabránit oběma mužům ve společném odchodu na parkoviště a po zranění přivolat záchranku. Daniel Rawls proto nyní po majitelce baru požaduje odškodné ve výši 5,5 milionu dolarů (v přepočtu přes 100 milionů korun).

Ačkoliv se může zdát požadavek na odškodnění za způsobení opilosti jako mírně absurdní, Daniel Rawls má poměrně slušnou šanci ve sporu uspět. V prvním řízení soudce jeho návrhům vyhověl a vzhledem k tomu, že žalovaná majitelka baru se jednání nezúčastnila a ani jinak na žalobu nereagovala, rozhodl soudce rozsudkem pro zmeškání (kontumační rozsudek ve prospěch žalobce) o oprávněnosti Rawlsových nároků. Nešťastná majitelka baru Lourdes Galindo má nyní 30denní lhůtu na odvolání.

TIP: Jak dlouho trvá doživotí? Americký soud řešil neobvyklou žádost doživotně odsouzeného

Absurditu celého sporu podtrhuje fakt, že Daniel Rawls má ve spojitosti s alkoholem bohatou trestní minulost. Tři měsíce před incidentem v La Fogata byl zatčen za pití na veřejnosti a ve vězení ho stráž nachytala při přenášení nepovolených látek. Za opilost na veřejnosti byl zatčen také dva měsíce před vynesením vítězného rozsudku.

Rozporuplnost Magdaleny Dobromily Rettigové se netýkala jen její činnosti, ale odrážela se i v hodnocení jejího vzhledu. Ještě na počátku 20. století byla pro literárního historika Arne Nováka „tělnatou matrónou“ s úsměvem v „masité tváři“, jejíž „horizont končil spižírnou, postelí, plotnou a prádelníkem.“ Naopak spisovatelka Tereza Nováková o ní psala jako o dobrotivé ženě s milým úsměvem v „srdečné tváři“. 

Osamělá malá Magdalena 

Budoucí nejslavnější česká kuchařka se narodila v lednu 1785 v malé obci Všeradice na Berounsku do rodiny nižšího vrchnostenského úředníka Franze Artmanna. Všichni její tři sourozenci ještě v útlém věku zemřeli, takže vyrůstala jako jedináček. Na tento neobvyklý stav, kdy kolem ní byly rodiny běžně se čtyřmi pěti dětmi, vzpomínala jako na smutnou kapitolu svého života.

Většinu času také proto trávila spíše prací v domácnosti než dětskými hrami. Navíc přísná matka jí vštěpovala silný smysl pro povinnost, řád a pilnou práci. Rettigová uváděla, že ke svým pátým narozeninám dostala punčochy, jehlice a přízi se slovy: „Co si napříště upleteš, budeš mít! Jsi už dost velká, abys mohla plést sama pro sebe!“ Nejbližší škola byla vzdálená asi hodinu cesty, a proto se číst, psát a počítat naučila také doma. 

Když bylo Magdaleně sedm let, zasáhla celou rodinu předčasná otcova smrt, což znamenalo finanční katastrofu. Museli se přestěhovat do Prahy a hmotná nouze zesílená matčinou nemocí ještě více zatížily malou Magdalenu prací a starostmi. Dívka vyrůstala jako uzavřená, zdatná pomocnice v domácnosti, která si tajně po večerech ráda četla. 

Svatba a stěhování

Změnu do jejího života přinesla až svatba s Janem Aloisem Rettigem v roce 1808. Chudý právník si Magdalenu získal empatičností a také trpělivostí, protože od prvního seznámení uběhlo přibližně deset let, než si před oltářem řekli „ano“. Magdalena v něm viděla především blízkého přítele a ne muže, který by rozezněl její srdce. Až zpětně jejich vztahu připisuje punc osudovosti: „Milovali jsme se již dávno dříve, než jsme si to řekli, ba dokonce, než jsme to sami věděli.“

Sňatkem žena automaticky následovala svého muže a v případě Rettigů to znamenalo několik stěhování. Rettig totiž získal úřednické místo ve státní správě, s nímž byla spojena povinnost pracovat na přiděleném úřadě. A tak manželé vystřídali Tábor, Přelouč a pak hlavně Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou a Litomyšl – trojice měst ve východních Čechách se stala centry Magdaleniných pestrých kulturních aktivit. Zdá se, že Rettigová doprovázela svého muže bez větších obtíží a stejně bezproblémové se jeví také jejich dlouhé manželství, v němž zplodili jedenáct dětí, ovšem jen tři z nich se dožily stáří. 

Průměrná spisovatelka

Ještě než se Rettigová pustila do psaní kuchařky, zkoušela své literární dovednosti na kratších básních v němčině. Česky pod vlivem svých přátel a manžela publikovala poprvé v roce 1820, ovšem před tím se musela naučit česky! Její výchova i výuka probíhala v němčině a teprve později začala docházet na setkání obrozeneckých rodin, kde se účastníci snažili mluvit česky. 

Literární díla Rettigové vydaná mezi lety 1821–1846 jsou kratší a velmi návodné moralizující povídky v duchu sentimentalismu určené ženám. Všechny mají jasná zakončení opěvující křesťanské a dobové etické ctnosti ideálních žen. Jako spisovatelka je dalšími generacemi hodnocena velmi průměrně a později se začalo diskutovat o tom, zda její jméno vůbec patří do kánonu české literatury. Její zastánci zdůrazňují, že patřila mezi první ženy snažící se vstoupit do literatury českého obrození, následně inspirovala ostatní a její knížky byly i několik desetiletí následně čteny. Naopak odpůrci mluví o banalitě příběhů a „maloměšťácké žvatlavosti“ bez jakéhokoli uměleckého přínosu. 

V mlze kuchyňské páry

Když v roce 1826 vydala Rettigová poprvé svoji Domácí kuchařku aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky české a moravské, nebyl to zdaleka první český soupis receptů. V čtyřiceti předchozích letech bylo publikováno sedm česky psaných kuchařských knih a některé z nich se dočkaly několika vydání. Domácí kuchařka se ale v některých ohledech od svých předchůdkyň lišila, a proto si vysloužila takovou popularitu. V prvé řadě se neobracela na odborné mistry kuchyní, ani na rodiny z nejvyšších sociálních vrstev. Její recepty byly určeny pro „dívčinky v malých městech, jakož i na statcích, zámcích, farách a dědinách“. Neobsahovaly luxusní či těžko dostupné ingredience, příprava jídel obvykle nebyla příliš náročná a navíc krok za krokem popsaná.

Domácí kuchařka navíc nebyla psána neosobním stylem, nestala se pouhým pracovním návodem. Autorka do receptů vkládala své zkušenosti, postřehy, hodnotila jednotlivé postupy a zároveň i své představy o výsledné podobě jídla. Na talíři měl člověk dostat pokrm lahodící nejen žaludku, ale také oku, což se projevovalo různými tipy na zdobení a úhledné servírování. V neposlední řadě kniha vybízela hospodyně ke tvořivému přístupu při vaření, nabádala je k experimentování. 

Ovšem ani Rettigové receptář nezůstal mimo palbu kritiky, která jí vyčítala podporu poživačnosti a přízemnosti v době, kdy se český národ teprve konstituoval a potřeboval dosáhnout vyšších met, zaměřit se na vzletnější cíle. „Celý vesmír plyne v mlze kuchyňské páry, jídelní lístek stává se deskou hodnot, bohatě a skvěle uchystaná tabule líčí se jako vysoký cíl ženského snažení,“ napsal o Rettigové zmíněný vědec Arne Novák.

Ženy kuchařky a vychovatelky

Představy Rettigové o zlepšení společenského postavení „druhého pohlaví“ se neopíraly o žádné revoluční akce a tajné schůzky skrytých feministek. V souladu se svým naturelem i atmosférou biedermeieru se domnívala, že nejspolehlivější cestou je dobré jídlo, útulná domácnost a jistá vzdělanost dívek. Ženy si zlepší svůj život tím, když získají právě tímto způsobem respekt manžela, který se pak nebude potulovat po hospodách a nevěstincích, ale bude se těšit domů a tam také spokojeně pobývat. Danou idylou neměly získat jen ženy, ale celý český národ. Obrozenecké snažení Rettigové se odráželo ve vizi „lepšího“ národa skládajícího se ze spořádaných rodin a také výchovy dětí oslavující významné postavy české kultury. 

Rettigová proto pořádala soukromé kurzy ve většině svých působišť. Soustředila se na dívky z nižších sociálních vrstev, kterým se snažila předat své kuchařské umění, zkušenosti z vedení domácnosti a také v nich probudit lásku k české literatuře. Kromě toho založila nadaci pro studium chudých dívek v Litomyšli, kterou i později finančně podporovala. Hlavní důvod, proč je Rettigová považována za předchůdkyni ženského hnutí, představuje důraz na vzdělání dívek jako prostředku k vlastní emancipaci. Linka různých kuchařských a hospodyňských škol se od ní táhne až do poloviny 20. století. 

Mužům nevzdorovat

Kritici snah „první české kuchařky“ upozorňují na její silně konzervativní náhledy nepřekračující tradiční role žen jako oddaných matek, hospodyň a manželek. Ve své knížce s praktickými radami do domácnosti, příznačně nazvané Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla z roku 1840, výslovně píše: „Ať chrání je samo nebe od pomyšlení muži vzdorovati.“ 

TIP: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové

Ať už jako ztělesnění omezenosti, nositelka pokroku nebo „jen“ autorka nejslavnější kuchařky, Magdalena Dobromila Rettigová zemřela v srpnu 1845 v Litomyšli, kde jí byl o necelých třicet let později vystavěn masivní náhrobek zdobený její podobiznou. 

Po incidentu z Tonkinského zálivu v srpnu 1964 se USA rozhodly přímo vojensky zapojit do konfliktu mezi jihovietnamským režimem a komunistickými partyzány (Vietkongem) a severním Vietnamem. V březnu 1965 se 3 500 příslušníků námořní pěchoty (USMC) vylodilo v Danangu, kde měli chránit leteckou základnu, hlavní logistický uzel amerických sil.

Povolení zaútočit

Ta ale s rostoucím počtem amerických vojáků v zemi brzy přestala stačit. Na jaře 1965 proto padlo rozhodnutí zřídit nedaleko druhé velké letiště. Volba padla na oblast asi 90 km jihovýchodně od Danangu, kde během května 1965 vyrostla letecká základna Chu Lai. Ta se následně stala domovem 3. námořní expediční brigády a později přešla pod spojené velení III. námořního obojživelného sboru (III. Marine Amphibious Force, MAF). Stavba základny pochopitelně neunikla průzkumníkům Vietkongu, který podle amerických zpravodajců během června 1965 do oblasti přesunul celé tři pěší pluky.

Na počátku července pak partyzáni v přímém střetu zničili posádku jihovietnamských sil (ARVN) ve vesnici Ba Gia, zhruba 30 km od Chu Lai. Šlo o důkaz toho, že útok na Chu Lai je jen otázkou času. Generál William Westmoreland, vrchní velitel amerických sil ve Vietnamu, se proto 6. srpna spojil s generálmajorem Lewisem Waltem, velitelem III. MAF, a udělil mu oficiální povolení k zahájení ofenzivních akcí. Šlo o přelomové rozhodnutí, neboť do té doby byli Američané oprávněni mimo své základny zasahovat pouze na žádost velení ARVN. 

Aktivita průzkumníků

Walt neztrácel čas a hned následující den zahájil operaci Thunderbolt, během které měl 3. a 4. prapor USMC provést sérii průzkumných patrol v prostoru jižně od řeky Tra Bong, protékající několik kilometrů jižně od Chu Lai. Šlo o oblast s členitým terénem krytým velmi hustou vegetací, která byla protkána malými vesnicemi a rýžovými políčky. Vojáci se zde několikrát dostali do kontaktu s početným a dobře vyzbrojeným nepřítelem, jedna z hlídek dokonce musela po napadení minomety povolat dělostřeleckou podporu.

Při ohledání mrtvých těl nepřátel pak Američané nalezli pušky AK-47 a raketomety RPG. Šlo o jasný důkaz, že v oblasti operují síly Vietkongu. Jen o den později získali Američané poslední díl do zpravodajské skládačky. Jednotkám ARVN se podařilo zajmout dezertéra, který při výslechu poskytl nečekaně přesné informace. Zajatec hledaný partyzánský útvar identifikoval jako 1. pluk Vietkongu, který měl sestávat ze dvou pěších praporů, jedné pěší roty a jedné roty těžkých zbraní o celkovém počtu 1 500 mužů. Hlavní základna pluku se pak nacházela v okolí pobřežní vesnice Van Tuong ležící zhruba 20 km jižně od Chu Lai. 

Plánování bitvy

Vybaven těmito informacemi odletěl generálmajor Walt 16. srpna do Chu Lai, kde narychlo svolal bojovou poradu. Kromě Walta a velitele základny, brigádního generála Fredericka Karche, se jí účastnili i plukovníci James McClanahan a Oscar Peatross, kteří stáli v čele 4. a 7. pluku USMC. Ve snaze eliminovat hrozbu co nejdříve pak zúčastnění vytvořili během dvou dnů plán operace nazvané Starlite.

Hlavní útočnou sílu měly tvořit dva prapory námořní pěchoty – 2. prapor podplukovníka Josepha Fishera (4. pluk USMC) a 3. prapor v čele s podplukovníkem Josephem Muirem (3. pluk USMC). Kromě nich se měl akce zúčastnit i útvar Special Landing Force, sloužící jako obojživelná rezerva americké 7. flotily operující v Pacifiku; v dané době jej tvořil 3. prapor USMC (7. pluk) posílený o dělostřelectvo. Sedmá flotila se v tu dobu nacházela u pobřeží Filipín, na základě času potřebného pro její přesun k Vietnamu proto Walt stanovil začátek operace na 18. srpna.

Image

Čtěte také

Hvězdný svit nad Vietnamem: Americká operace Starlite 1965 (2)

Roboti určení pro pohyb v komplikovaném terénu, bývají obvykle vybaveni pásy, anebo kráčivými končetinami. Nový robot Tready unikátním způsobem kombinuje oba tyto způsoby. Pohybuje se na čtyřech končetinách, které jsou vybavené samostatnými pásy. Robota vyvinula americká společnost HEBI Robotics se sídlem v Pittsburghu.

Pokud jde o využití, robot Tready se hodí pro pátrací nebo záchranné mise v náročném terénu, pro inspekci průmyslových zařízení nebo infrastruktury anebo třeba pro výzkumné účely. Jak uvádí představitel společnosti Kamal Carter, Tready je pro každého, kdo má zájem o zdatného a šikovného robota, který zvládne mnoho rozmanitých prostředí.

Končetiny s pásy

Tready má centrální část ve tvaru hranolu, který je vybavený čtyřmi samostatně ovládanými končetinami. Každá z končetin má pohyblivý pás. Robot je schopný překonávat překážky v terénu nebo se pohybovat po schodech. Rovněž je slušně vodotěsný a může zůstat ponořený ve vodě v hloubce jednoho metru až půl hodiny.

TIP: 3D tištěný robot s měkkými končetinami zvládne obtížný terén

Hmotnost robota činí asi 25 kilogramů a může dosáhnout rychlosti pohybu až cca 0,5 metru za sekundu. Na jedno nabití 4 lithiových baterií může Tready fungovat 2 až 3 hodiny. Robot je také vybavený palubním minipočítačem Intel NUC, který lze naprogramovat anebo je možné robota ovládat prostřednictvím Wi-Fi.