Kolem Saturnu obíhá 82 známých satelitů. K nejzajímavějším bezesporu patří Titan a Enceladus, přičemž nové poznatky to jen potvrzují. Díky nedávno zpracovaným datům ze sondy Cassini, jež strávila na oběžné dráze nejzdobnější členky Sluneční soustavy 13 let, upřesnili vědci rychlost, s jakou se Titan od své planety vzdaluje, zatímco u Enceladu objevili potenciál pro vznik života. 

Stokrát rychleji

Satelity se od svých planet vzdalují. Podle vědců to platí pro různá tělesa v naší soustavě: Například vzdálenost Měsíce a Země každý rok narůstá o 3,8 centimetru. Podle teorie vycházející z dřívějších modelů se ve složitých systémech s desítkami souputníků – jako v případě Saturnu – vzdalují vnější satelity pomaleji než ty, které se nacházejí blíž. Příčina by měla spočívat v nižší gravitaci v důsledku větší vzdálenosti od planety. 

Na základě popsané teorie pak vědci stanovili rychlost vzdalování Titanu od Saturnu na 0,1 cm za rok. Data získaná sondou Cassini však ukázala, že jeho odsun ve skutečnosti probíhá stokrát rychleji: Měsíc se každý rok vzdálí o 10,16 centimetru. „Jde o nový, důležitý kousek do skládačky vysoce diskutovaného stáří Saturnova systému a toho, jak se jeho souputníci formovali,“ uvedl Valery Lainey, hlavní autor studie publikované v Nature Astronomy. 

V současnosti dělí Titan od mateřské planety 1,2 milionu kilometrů. Vzhledem ke zjištěné rychlosti vzdalování by to podle odborníků znamenalo, že se utvořil mnohem blíž k plynnému obrovi, než se dosud domnívali. Stejně tak oběžné dráhy celé soustavy měsíců Saturnu expandovaly rychleji. 

Rozkolísaná planeta

Rychlost vzdalování Titanu vypočítali badatelé pomocí rádiových dat získaných sondou Cassini během deseti blízkých průletů mezi roky 2006 a 2016. Potvrzující údaje pak určili z pozice hvězd na pozadí pořízených snímků. „Použitím dvou zcela odlišných datových sad jsme získali shodné výsledky. Ty navíc odpovídají teorii astrofyzika Jima Fullera, která mnohem rychlejší migraci Titanu předpovídala,“ sdělil autor studie Paolo Tortora z italské Università di Bologna. 

Fuller už před čtyřmi lety vyslovil předpoklad, že se vnější měsíce planetárních systémů zahrnujících více satelitů vzdalují rychleji než jejich vnitřní protějšky. Příčinou má být „odlišný vzor oběžných drah, který souvisí s kolébáním mateřské planety“. Když totiž gravitační tah přirozených satelitů planetu natahuje a zase uvolňuje, může dojít k jejímu rozkolísání, přičemž se část uvedené energie přenáší na vzdálenější měsíce – jako je Titan. 

„Nová měření naznačují, že tento typ interakce mezi oběžnicí a měsíci může být výraznější, než jsme dosud očekávali. A platí zřejmě také pro jiné planetární systémy, dokonce i pro dvojhvězdy, jež se obíhají navzájem,“ doplnil Fuller, který se podílel rovněž na aktuální studii. 

Omlazovací kúra

Třináctiletá mise Cassini přinesla pozoruhodné informace i o dalším ze Saturnových měsíců, Enceladu. Už krátce po příletu zaznamenala sonda velký výron materiálu z jižní polokoule ledového průvodce. Později se potvrdilo, že se jedná o částice ledu a vodní páru vyvržené z podpovrchového oceánu. Objev tehdy Enceladus katapultoval na přední příčky seznamu těles Sluneční soustavy, kde by mohl existovat život, a měsíc se stal hlavním cílem dalších výzkumů Cassini i navrhovaných budoucích misí vesmírných agentur. 

Z dat nashromážděných během několika setkání sondy s Enceladem nyní vědci vytvořili jeho detailní globální infračervenou mapu, která mimo jiné ukázala, že se na jižní polokouli u tzv. tygřích pruhů nachází geologicky mladší povrch. Část materiálu vyvrženého z gejzírů na jižním pólu totiž dopadne zpět a pokryje okolí. Uvedená skutečnost vědce nepřekvapila. Ovšem stejná spektrální data odkazující na mladý povrch se na mapě objevila také u severní hemisféry. Odborníci tak uvažují o čerstvém materiálu, který pokryl led, a o nedávné geologické aktivitě podobného typu, jaký už znají z opačné strany měsíce. 

Vědci vytvořili detailní globální infračervenou mapu Enceladu, která přinesla důkaz geologické aktivity i na jeho severní polokouli.

Šance pro život?

Objev oblasti na severní polokouli, jež byla v geologickém měřítku času nedávno aktivní, má význam nejen pro lepší pochopení evoluce měsíce. Důležitý bude i pro stanovení cílů budoucích misí, které by se mohly zaměřit na hledání podstaty organických látek, jež Cassini odhalila ve vyvržených ledových částicích. Už loni vědci detekovali nové druhy organických sloučenin – jakési předstupně pro vznik aminokyselin, základních stavebních kamenů života. 

TIP: Je metan ve výtryscích na Enceladu důkazem přítomnosti života?

„Nevíme, zda jsou aminokyseliny pro mimozemský život potřebné. Objev molekul, které je vytvářejí, však představuje významný kousek skládačky,“ uvedl Nozair Khawaja z berlínské Freie Universität. Výsledky studie ukazují, že organické látky rozpuštěné v podpovrchovém oceánu Enceladu se na hladině odpařují, poté kondenzují, mrznou a v popraskané kůře formují ledová zrníčka. Ta jsou pak vymrštěna výronem materiálu. V každém případě považují vědci měsíc za nadějný cíl pro výzkum obyvatelnosti. 

Limpopo, jedna z devíti provincií Jihoafrické republiky, leží na severovýchodě země a jde o poměrně mladý správní celek – vznikl až roku 1994, přičemž jméno získal o devět let později. Rozkládá se na území někdejší provincie Transvaal, která bývala součástí britských zámořských kolonií a později i búrskou republikou. Hlavní a největší město provincie představuje se 130 tisíci obyvatel Polokwane, ale většina z téměř šesti milionů Limpopanů je roztroušena v malých obcích a především v kmenových vesnicích. Místní populaci tvoří převážně černoši, bílých Afrikánců jsou pouze necelá 3 %, ale z historických důvodů vlastní nepoměrně větší množství půdy.

Vedle dějinné nespravedlnosti se Limpopo potýká i s řadou aktuálních problémů: Jedná se o nejchudší region v JAR a úrovní vzdělání patří rovněž na konec žebříčku. Devět procent tamní populace je HIV pozitivních a oficiální nezaměstnanost přesahuje 30 %, mnoho obyvatel však pracuje načerno, takže reálná čísla jsou poněkud nižší. Nicméně situace se postupně lepší, a klesá dokonce i kriminalita, přesto provincie na evropské poměry zůstává relativně nebezpečným místem. I běžný turista tam ovšem může s trochou přípravy a rozumu strávit bez větších rizik příjemnou dovolenou. Rozhodně však doporučujeme půjčit si auto: V regionu sice existuje dopravní síť s autobusy veřejné dopravy, ale svezení není zrovna nejbezpečnější. Stopování pak nepřipadá v úvahu vůbec. 

Žirafa na talíři

Místní lidé se k návštěvníkům chovají docela přátelsky, někdy však v cizincích vidí spíš obchodní příležitost a překračují meze dotěrnosti. Ačkoliv má JAR jedenáct úředních jazyků, velká část obyvatel ovládá alespoň základy angličtiny, takže se obvykle bez problémů domluvíte. Snadno si tak můžete třeba objednat některou zvěřinovou specialitu: Maso se připravuje na všechny možné způsoby a jeho konzumace probíhá například během „braai“, což je společenské setkání u grilu, kdy se podávají opravdu štědré porce. Kromě hovězího a skopového je v Limpopu populární divočina, zejména antilopy, ochutnat však můžete i žirafu nebo třeba lva. Labužníci si zkrátka přijdou na své.

Pokud navíc do Limpopa jedete za divokou zvěří nejen na talíři, ale také ve volné přírodě, splní vám provincie všechny sny. Tamní fauna je početná i rozmanitá a zahrnuje mnoho atraktivních druhů, od antilop přes žirafy a lvy až po slony. Ačkoliv do oblasti míří rovněž nezanedbatelné množství „fototuristů“ z celého světa, tamní ekonomika stojí hlavně na loveckém turismu, který současnou podobu provincie do značné míry utvářel.

Ochránit zvěř lovem

Největší ekonomické odvětví v Limpopu sice představuje těžba nerostných surovin – tvoří až 25 % regionálního HDP – v těsném závěsu se ovšem drží komerční lov. Polovina všech loveckých farem v Jihoafrické republice se nachází právě v Limpopu, kde zmíněný „průmysl“ zaměstnává bezmála osmnáct tisíc lidí. Ačkoliv se svět na lovecký turismus obvykle dívá skrz prsty, jihoafrická praxe ukazuje, že jde paradoxně o jeden z funkčních způsobů, jak vzácnou zvěř ochraňovat. 

Lov se tam totiž odehrává udržitelně: Majitelé půdy zajišťují zvířatům podmínky vhodné k životu a nechávají odlovit pouze přírůstek vzešlý přirozenou cestou. Péče o divoké tvory je navíc v přímém zájmu obyvatel, protože případné vyhlazení druhu by pro turistický ráj znamenalo ekonomickou katastrofu. Uvědomuje si to jak vláda, tak zřizovatelé loveckých safari.

Zákazy nefungují

Myšlenka ochránit divokou zvěř úplným zákazem lovu v praxi zjevně nefunguje: Ve státech, kde naprosté omezení platí, decimují přírodu pytláci. Naopak tam, kde se za poplatek lovit smí, se obyvatelé do pytlačení nehrnou a zabíjení zvěře zůstává relativně pod kontrolou. Jako příklad slouží pakůň běloocasý, jehož stavy na území JAR v 19. století prudce klesaly. Hlavní podíl na tom měli farmáři, kteří sudokopytníky stříleli, protože útočili na dobytek a přenášeli na něj choroby. Začátkem 20. století jich zbývalo jen kolem tří set kusů. 

Vyhubení druhu šlo ovšem proti zájmům lovců, kteří se tedy rozhodli populaci pakoňů zachovat – a po rozsáhlých investicích i desítkách let ochrany také uspěli. Dnes má zmíněný druh stabilních a zdravých devatenáct tisíc jedinců, ačkoliv se regulovaně loví. Cena za odlov se navíc určuje podle stavů daného zvířete a poptávky. 

Výhra pro všechny 

Lov se většinou odehrává na ohraničených farmách a technicky vzato lze situaci připodobnit k návštěvám obor. Území farem je ovšem nesrovnatelně rozlehlejší (některé mají i stovky kilometrů čtverečních) a také divočejší: Jejich plocha je dost velká, abyste si tam připadali jako v opravdové divočině. Krajinný ráz se navíc nezměnil, takže se sice pohybujete v oblasti obehnané plotem a protkané několika cestami, ale příroda zůstává autentická. Pokud by totiž krajinu v Limpopu nechránily lovecké farmy, zřejmě by o svoji původní podobu přišla a skončila by přeoraná na pole či pastviny. V rozlehlém, avšak pevně vytyčeném prostředí se navíc snáz udržují stavy zvěře v rovnováze s loveckou poptávkou. 

TIP: 45 000 lovců se uchází o právo k odstřelu bizona: Šanci dostane 12 vyvolených

Lov pak rozhodně neprobíhá jen pro „zábavu“ – maso se zpracovává a dodává na trh, což redukuje zájem o klasicky chovaná jateční zvířata. Lovečtí turisté pak často zastupují roli českých myslivců, kteří redukují přemnožená prasata. Především štětkouni a prasata savanová devastují zemědělcům úrodu a majitelé půdy rádi pouštějí lovce na svůj pozemek, aby jim ulevili od problémů. Vyhrávají tak obě strany. 

Na úsvitu komerčních letů byla služba ve vzduchu vyhrazena pouze mužům – vůbec první „letuškou“ na světě se stal v roce 1912 Němec Heinrich Kubis na palubě vzducholodi LZ-10 Schwaben Zeppelin. Teprve s rozšířením letecké dopravy pronikaly do vzduchu i stevardky: Ellen Churchová chtěla být původně pilotkou, doba jí však ještě nepřála. Odvážná žena nakonec přesvědčila vedení firmy, že nastoupí alespoň jako letuška – argumentovala tím, že je zdravotní sestra, tudíž může v cestujících probouzet pocit bezpečí. 

TIP: Z nebe rovnou do pekla: Jak vypadala životní dráha první české letušky?

Její nápad se uchytil, a tak začaly i další společnosti postupně najímat výhradně zdravotní sestry. Zmíněná éra se uzavřela až během druhé světové války, kdy sestřičky aerolinky opouštěly a přidávaly se k armádě. Letecké firmy následně přijímaly mladé nezkušené ženy, důsledně však vyžadovaly, aby byly bezdětné a neprovdané. V případě porušení závazku jim smlouvu okamžitě vypověděly. Přísná kritéria se uvolnila až v 60. letech v rámci boje za ženská práva.

Přibližně před 49 miliony let, tedy ve třetihorách žil v oblasti dnešního Colorada brouk. Po smrti se stal součástí geologické formace Green River, která byla původně krajinou plnou jezer v Coloradu, Wyomingu a Utahu. Dnes je tato formace bohatá na fosilie. Zmíněný brouk byl již od roku 1995 vystaven v muzeu Denver Museum of Nature and Science v Coloradu, až doposud byl ale mylně řazený k tesaříkům, které na první pohled připomíná.

Paleontologové brouka důkladně prozkoumali a zjistili, že ve skutečnosti jde o mandelinku. Pojmenovali ho Pulchritudo attenboroughi, což znamená „Attenboroughova kráska“, na počest slavného britského přírodovědce a popularizátora Sira Davida Attenborougha. Důvodem je i to, že podle vědců jde o fosilii brouka s doposud nejlépe zachovalým zbarvením.

TIP: Myanmarský jantar uchoval divukrásné barvy hmyzu starého 99 milionů let

Podle vedoucího výzkumu Franka-Thorstena Krella z muzea Denver Museum of Nature and Science je pro vznik tak úžasné fosilie nezbytné, aby se mrtvolka brouka dostala do velmi jemného sedimentu. Snad nejlepší jsou v tomto ohledu jemné jezerní sedimenty nebo jíl. Budoucí fosilie pak musí rychle klesnout do sedimentu, dřív než by se rozpadla. Další důležitou podmínkou je prostředí bez kyslíku, v němž se mrtvý hmyz nerozloží.

Před 66 miliony let dopadla do míst dnešního Mexického zálivu obrovská planetka. Její náraz znamenal nejen vyhubení velkých dinosaurů, kteří Zemi vládli stovky milionů let, ale i většiny dalších živých tvorů na planetě. Původ ničivé planetky Chicxulub je přitom do značné míry obestřen tajemstvím. Za nejpravděpodobnější domov Chicxulubu vědci považují hlavní pás planetek – oblasti Sluneční soustavy, která se nachází mezi drahami Marsu a Jupitera.

Do pátrání po původu Chicxulubu se nedávno zapojili i vědci z jedné z nejstarších a největších nezávislých neziskových organizací aplikovaného výzkumu a vývoje ve Spojených státech – Southwest Research Institute (SwRI) a na pomoc si přizvali superpočítač Pleiades – nejvýkonější superpočítač provozovaný NASA.

TIP: Ohromující srážky s obrovskými tělesy zažívala Země mnohem častěji, než jsme si mysleli

Simulace, která analyzovala pohyb 130 tisíc planetek a dalších objektů hlavního pásu potvrdila, že domov Chicxulubu se s velkou pravděpodobností skutečně nachází v oblasti mezi drahami Marsu a Jupitera. Před zkázonosnou poutí se podle vědců pohybovala ve vnějších částech hlavního pásu. Výzkum také ukázal, že pravděpodobnost vyvržení objektu z této části Sluneční soustavy směrem k Zemi je přibližně 10× vyšší, než se doposud předpokládalo.

Kritici první filmy, které byly velmi krátké, odmítali zejména proto, že je považovali za pouhou špatnou nápodobu divadelních představení – vždyť filmová akce se vyčerpala v jednom statickém záběru, kdežto divadelní scéna se mohla měnit několikrát za představení. V počátcích filmu navíc dominoval komediální žánr čerpající z frašek, burlesky a žertu. Hlavními tématy prvních snímků (pokud ovšem měly nějaký vyprávěcí charakter) byly milostné zápletky, které končí buď bitkou, nebo objetím. 

První film točili Američané

Kolébkou kinematografie se stala Paříž, kde 28. prosince 1895 bratři Auguste a Louis Lumièrové úspěšně promítali sotva minutové snímky jako například Dělníci odcházejí z Lumièrovy továrny, Příjezd vlaku anebo hraný kousek Pokropený kropič, který ukazuje chlapce, jak přišlápl zahradníkovi hadici na zalévání, čímž ho pokropil. Velký sukces pařížských zhruba půlhodinových představení vyslal film do světa, přičemž o sedm měsíců později, přesněji 15. července 1896, se uskutečnila první filmová projekce francouzských snímků v Karlových Varech. Po nich hned následovala představení v Mariánských Lázních, Brně, Ústí nad Labem nebo v Moravské Ostravě. 

Do Prahy se francouzské kinematografy podívaly v říjnu onoho roku a první natáčení na našem území proběhlo roku 1897, kdy američtí agenti navštívili Čechy s cílem zaznamenat světoznámé Hořické pašijové hry na Šumavě. Z natáčení vznikl zhruba hodinový záznam, který promítali v rámci svého přednáškového turné po Spojených státech a Kanadě.

Filmový pás měl tehdy neuvěřitelných 1 500 metrů. Z jedné ze soudobých poznámek je známo, že jen ve městě Atlantic City mělo v roce 1900 Hořický pašijový film zhlédnout okolo 200 tisíc diváků, přičemž postupem času zájem o dílo neupadal ani s přibývající konkurencí. 

Duo Kříženecký a Šváb-Malostranský

První natáčení u nás neměli na svědomí tedy čeští tvůrci, tento zlom přišel až v roce 1898. To se fotograf, nedostudovaný architekt a svého času také úředník pražského magistrátu Jan Kříženecký (1868–1821) rozhodl zakoupit od bratrů Lumièrů kinematograf, s nímž natočil vlastní dokumentární i hrané snímky. Ve spojení s prvním filmovým hercem Josefem Švábem-Malostranským (1860–1932) má na kontě hrané snímky jako Smích a pláč, Dostaveníčko ve mlýnici anebo Výstavní párkař a lepič plakátů. Poslední ze jmenovaných filmů v jedné minutě vypráví o lepiči plakátů, který na stěnu lepí plakát o Českém kinematografu. Od párkaře si chce koupit párek, jenže přitom mu vylije své lepidlo do jídla. Oba se tak začnou prát a do mely se přidají i další kolemjdoucí. 

Dostaveníčko ve mlýnici zas vypráví o postarším pražském záletníkovi, který si dá před mlýnicí schůzku s mlynářkou. Nečekaně se ovšem objeví i její muž, strhne se tak rvačka, do které se přidává mlynářská chasa. Smích a pláč se svým dějem naopak odlišuje, v detailním záběru zobrazuje obličej Josefa Švába-Malostranského, jehož kdosi pošimrá ve vlasech. Hercova tvář se poté rozjasní, postupně ale zvážňuje, až se nakonec rozpláče. 

Krachy průkopníků

Jan Kříženecký sice zařadil českou kinematografii mezi desítku zemí, ve kterých vznikly první hrané snímky, jeho podnikatelské aktivity ale skončily finančním fiaskem. Dalším průkopníkem byl Antonín Pech, který stanul v čele první české filmové společnosti – Kinofa. První snímky, které společnost vyprodukovala, byly krátké skeče s hlavní postavou Rudiho. Konkrétně se jednalo o čtyři snímky Rudi na křtinách, Rudi na záletech, Rudi se žení a Rudi sportsmanem. Filmy se nedochovaly, pravděpodobně se ale opět jednalo o zápletku založenou na nevěře nebo na zbrklém chování hlavní postavy.

Společnost Kinofa dosáhla dokonce i zahraničního úspěchu, když dvouminutový dokumentární snímek Svatojánské proudy (1912) získal zlatou medaili na 1. mezinárodní filmové výstavě ve Vídni. Společnost natočila za dobu své krátké existence (1911–1914) přes dvě stovky filmů, dokumentárních i hraných. Valná většina z nich se ale nedochovala. 

Druhá česká filmová společnost Illusionfilm nevydržela o nic déle, v roce 1913 pod záštitou společnosti vznikly čtyři nedochované snímky, například komedie Cholera v Praze či první adaptace stejnojmenné divadelní klasiky od Ladislava Stroupežnického Zkažená krev. Slibný vývoj filmového podnikání zastavila první světová válka, která odvedla na frontu většinu personálu Illusionfilmu. Ještě před válkou potkal finanční krach společnost ASUM, v níž se architekt a režisér Max Urban snažil produkovat i umělecky náročnější snímky, do nichž obsazoval svou ženu, hvězdnou herečku Andulu Sedláčkovou, či jiné divadelní herce.

Lucerna Vácslava Havla

Během první světové války mohly české filmy točit jen dvě společnosti, z nichž dodnes známý je Lucernafilm založený roku 1912 podnikatelem Vácslavem Havlem, dědečkem pozdějšího prezidenta Václava Havla. Filmový materiál a vybavení nakoupil Havel od Kinofy a jeho syn Miloš, prvorepublikový a protektorátní filmový magnát, projednával souhlasy točit s rakouskými úřady.

Hlavním režisérem Lucernafilmu se stal Antonín Fencl, pod jehož vedením společnost vyprodukovala ty nejúspěšnější snímky jako například komedie Zlaté srdéčko nebo Pražští adamité. Jednalo se již zhruba o půlhodinové snímky, přesto ale česká filmová tvorba neměla do roku 1918 stabilizovanou výrobu, finanční zázemí a spíše než úspěch jsou pro ni charakteristické omezené prostředky na výrobu a distribuci. 

TIP: Kinematografie první republiky: Kolik filmů se u nás ročně točilo?

Filmovému umění vedle stále otřesnější válečné bídy neprospíval fakt, že dvě třetiny kin vlastnili němečtí podnikatelé, kteří do svého programu vybírali přirozeně snímky z německého prostředí a upřednostňovali nesrovnatelně lepší francouzské nebo anglické snímky. Teprve po první světové válce se film dostal ze svého dětského období a meziválečné Československo bylo fascinováno filmovými hvězdami, moderními ateliéry Barrandov patřícími Lucernafilmu a postavenými podle návrhů Maxe Urbana i zvukovým filmem.

Už loni v červenci vědci poukázali, že v důsledku útlumu letecké dopravy či průmyslových provozů prožíváme vůbec nejtišší období za poslední dekádu. Hydrologové z americké University of New Hampshire se nejnověji zaměřili na to, jak nastalé ticho ovlivnilo život v oceánech, který stejně jako suchozemská příroda trpí tzv. hlukovým znečištěním. V rámci rozsáhlého projektu si vytyčili nemalý cíl – díky analýze dat z více než 200 podvodních mikrofonů rozmístěných po celé planetě vytvořit „mapu“ současných oceánských zvuků. 

Orientace pod vodou

„Naměřená data nám umožní získat přehled, kde a jak se projevuje hluk z námořní dopravy nebo těžby ropy. Můžeme však pozorovat třeba i migrační trasy velryb, nebo dokonce mapovat postup klimatické změny díky zvukům z tajících ledovců,“ popisuje oceánoložka Jennifer Miksis-Oldsová. 

TIP: Kanadské město léta trápí tajemný hluk: Nikdo neví odkud pochází

Hluk z lidské aktivity výrazně ovlivňuje i životní prostředí pod hladinou moří. „Člověk je zvyklý přijímat většinu informací z okolí pomocí zraku. Ale pokud jste se někdy potápěli, víte, že pod vodou vidíte sotva na pár metrů, zato zvuky se nesou třeba i na kilometry,“ objasňuje profesor Peter Tyack z University of St. Andrews. Podvodní živočichové se přitom orientují právě pomocí sluchu. A nejde jen o kytovce s jejich sonary – dokonce i rybí larvy dokážou podle zvuků z korálových útesů najít místo, kde se usadí.  

Osudy obou nejslavnějších maršálů mají mnoho společného a vzájemně se proplétají. V řadě ohledů se Koněv s Žukovem od ostatních velitelů nelišili, ovšem dokázali nejlépe využít příležitostí, které jim štěstěna nabídla. Vedle okamžiků slávy je však čekaly i temnější časy a několikrát se ocitli v nepřízni svého „šéfa“. 

Kritika carské armády

Georgij Konstantinovič Žukov (1896–1974) se narodil v roce 1896 do rolnické rodiny v obci Strelkovka jižně od Moskvy. Ve dvanácti nastoupil do strýcovy dílny jako kožešnický učeň a přičichl si k tvrdé práci. Roku 1915 „vysvobodil“ mladíka z otrocké dřiny povolávací rozkaz ke kavalerii a díky mimořádnému nadání Georgij brzo putoval do poddůstojnického učiliště.

V pamětech později popsal, co mu na carské armádě vadilo: „Většina generálů a důstojníků, kteří pocházeli ze šlechtických rodů, se o své vojáky vůbec nestarala a naprosto jim nerozuměla.“

Vždy přísný velitel

Za Velké války byl dvakrát vyznamenán Řádem sv. Jiří a dosáhl hodnosti četaře. Když revoluce svrhla carský režim, coby příslušník dělnické třídy změnu podporoval a vstoupil do bolševické strany. Kvůli onemocnění tyfem se však do bojů s bělogvardějci zapojil až koncem roku 1918. Během občanské války prokázal Žukov vůdcovské kvality a stoupal v hierarchii Rudé armády. Při prosazování vůle strany se neváhal obrátit proti hladovějícím rolníkům a získal Řád rudého praporu za potlačení jejich vzpoury v tambovské oblasti. Roku 1923 stanul v čele jízdního pluku a vysloužil si pověst přísného důstojníka, který vždy plánuje do posledního detailu a vyžaduje naprostou kázeň.

O sedm let později se Žukov stal velitelem 2. jízdní brigády a opakovaně organizoval rozsáhlé manévry. Projevoval zájem o nové druhy zbraní v čele s tanky i o mobilní vedení války. V letech 1931–1933 pracoval na generálním štábu, poté stanul v čele divize kavalerie a roku 1935 obdržel za vynikající výsledky Leninův řád. Druhou polovinu dekády strávil ve funkci velitele jízdního sboru a zástupce velitele kavalerie Běloruského vojenského okruhu. 

Z politruka šéfem armády

Ivan Stěpanovič Koněv (1897–1973) pocházel z obdobných poměrů. Přišel na svět o rok později taktéž v rolnické rodině, která žila ve Vologdské oblasti. Navštěvoval farní školu a v patnácti si našel práci dřevorubce u Archangelsku. V roce 1916 dostal povolávací rozkaz, který jej přivedl ke 2. brigádě těžkého dělostřelectva v Moskvě. Následujícího roku se zúčastnil Kerenského ofenzivy, byť v první linii strávil jen málo času.

Po Říjnové revoluci byl Koněv demobilizován a vrátil se domů, kde vstoupil do bolševické strany a působil coby okresní vojenský komisař v Nikolsku. Velel oddílu gardistů a roku 1918 vstoupil do Rudé armády, načež bojoval v řadách Východního frontu proti Kolčakovým bělogvardějcům. Jeho nadřízeným se stal budoucí lidový komisař obrany Kliment Vorošilov, přičemž tato známost měla ve 30. letech urychlit Koněvův postup a poskytnout mu ochranu při stalinských čistkách. Začátkem 20. let se Koněv angažoval spíše politicky a vystřídal pozici komisaře u několika jednotek včetně obrněného vlaku nebo brigády.

TIP: Myslitel proti cholerikovi: Stalingradský duel maršálů Pauluse a Čujkova

V pamětech toto období popsal následovně: „Se skupinou demobilizovaných vojáků jsem organizoval svržení dosavadních úředníků, konfiskaci zemědělské půdy a uvěznění obchodníků.“ Teprve roku 1926 opustil Koněv kariéru politruka a absolvoval důstojnický kurs na Frunzeho vojenské akademii, takže mohl stanout v čele 50. pluku. Po dalším studiu se v roce 1934 stal velitelem 37. střelecké divize a dále stoupal po kariérním žebříčku. Podzim 1938 jej zastihl na velitelském postu 2. armády v Chabarovsku. 

Pokračování v úterý 24. srpna

Už víme, že na Zemi existují hlubinná společenstva bakterií, která závisejí na radioaktivních izotopech. Jejich záření rozkládá molekuly vody takzvanou radiolýzou a produkty takového rozkladu využívají bakterie. Tímto způsobem žijí v místech, kde se hluboko pod zemí nacházejí pukliny a póry v horninách, které jsou vyplněné vodou. Taková společenstva mohou fungovat miliony nebo i miliardy let, téměř úplně izolovaná od života na povrchu naší planety.

Planetární vědec Jesse Tarnas z JPL NASA navrhuje, že by podobně mohl existovat podpovrchový život na Marsu. Povrch Marsu je dnes velmi nehostinný. Drásá ho kosmické záření i časté prachové bouře. Proto se dnes odborníci při hledání dávného nebo i současného života na rudé planetě soustředí na místa pod povrchem.

Průzkum meteoritů z Marsu

Tarnas s kolegy analyzovali dostupné informace o vnitřních částech Marsu. Na Zemi jsme sice ještě nedovezli vzorky z rudé planety, přesto ale už takový materiál máme k dispozici. Jde o meteority pocházející z Marsu, které nám mohou poskytnout spoustu zajímavých informací. Je z nich možné vyčíst strukturu marťanských hornin, jejich minerální složení a obsah radioaktivních izotopů.

TIP: Jak hledat život na Marsu? Pomocí podkaliberních střel

Závěry vědců naznačují, že by pod povrchem Marsu, tedy v kůře planety teoreticky mohl být nějaký život. Badatelé ale zároveň zdůrazňují, že ať bývalá nebo i současná existence organismů v kůře planety Mars je kriticky závislá na přítomnosti vody. Bez vody by tam žádná radiolýza neprobíhala. Zatím nevíme, jak to s vodou v kůře Marsu je. Zjistit to bude dalším zásadním krokem výzkumu možné přítomnosti života na rudé planetě.

Před pár dny došlo na jedné farmě v americkém státě Ohio k tragédii. Gary, Todd a Brad Wuebkerovi byli nalezeni v bezvědomí v jímce na hnůj, kde předtím pracovali. Zdravotníci je dopravili do nemocnice, tam ale později všichni tři zemřeli. Vše nasvědčuje tomu, že se jim staly osudnými bakterie v hnoji a toxické plyny, které tam díky těmto bakteriím vznikají.

Hnůj je plný bakterií, které se podílejí na jeho rozkladu. Je mezi nimi mnoho anaerobních bakterií, které svou činností vytvářejí řadu nebezpečných plynů, včetně sulfanu, oxidu uhličitého nebo amoniaku. Tyto plyny mohou ohrozit lidské zdraví a zároveň nahrazují v daném prostoru kyslík, takže není co dýchat.

Smrtící sulfan

Podle americké databáze bezpečnosti v zemědělství NASD (National Ag Safety Database) je z uvedených plynů největší hrozbou sulfan. Pokud se ho člověk nadýchá, dochází k paralýze čichových nervů, takže postiženého již nevaruje charakteristický zápach po zkažených vejcích. Ve vyšších koncentracích přitom může zabít již po několika vdechnutích. Zákeřné je i to, že se sulfan drží při zemi, kde jeho koncentrace postupně roste. 

TIP: Překvapivá recyklace: Britští vědci přišli na způsob, jak využít pivovarský odpad

Podobné fatální nehody se občas stávají. V USA k nim většinou dochází v srpnu, kdy aktivitu bakterií podporuje horké počasí. NASD doporučuje, aby do jímek na hnůj a podobných míst lidé nevstupovali bez dýchacích přístrojů nebo alespoň se spolehlivým testem kvality vzduchu. Rovněž doporučuje, aby lidé na takových místech byli při práci jištěni dalšími lidmi, kteří by mohli v případě potřeby zavolat pomoc. NASD uvádí na svých webových stránkách, že by lidé měli k jímkám na hnůj přistupovat jako ke smrtícím pastem, tedy s maximální obezřetností.