Produkce činných sopek nepochybně patří k nejpůsobivějším a v některých oblastech světa i nejnebezpečnějším představením, která má planeta Země ve svém repertoáru. Za činné vulkány nejsou považovány jenom ty, jež o sobě dávají vědět občasnou „ohnivou“ erupcí, ale také sopky, o jejichž aktivitě se dochoval alespoň nějaký historický záznam. Na Zemi je ovšem mnohem více sopek už dávno vyhaslých, o jejichž příslušnosti k pomyslné Vulkánově říši svědčí zejména horninové složení, představované různými typy láv, sopečných vyvrženin (tufů) atd. V krajině se pak většina sopek – ať už činných nebo vyhaslých – prozrazuje především svým vzhledem, včetně přítomnosti více či méně výrazného kráteru.

Přístupná přírodní učebnice 

U právě „bouřících“ vulkánů jsou krátery místem, kde je láva spolu s dalšími sopečnými produkty, včetně mračna plynů a par, vyvrhována do okolí. Ale i v případě sopek spících, nebo jen podřimujících, lze krátery považovat za pomyslná okna do útrob Vulkánovy dílny, přesněji řečeno pod povrch zemské kůry. 

Stěny, svahy, případně dna kráterů jsou dokonalou přírodní učebnicí, ze které vulkanologové (tedy odborníci zabývající se výzkumem sopek) dokážou mnohé vyčíst. Umí si odvodit mnohá fakta z minulosti sopky a v lepším případě předpovědět i její brzkou budoucnost. Snadněji dostupné vrcholky sopek a jejich krátery také patří k oblíbeným cílům cestovního ruchu a na některé lze dokonce vyjet autem či lanovkou. 

Několik generací sopečné rodiny

Vulkanologové rozdělují krátery podle různých kritérií, především pak podle toho, zda vznikly jednorázovým sopečným výbuchem, postupným výronem lávy, nebo jestli jsou součástí smíšených sopek neboli stratovulkánů, navršených střídáním obou výše uvedených procesů. 

Opravdovými „králi“ mezi krátery jsou kaldery. Mají vzhled impozantních, někde až desítky kilometrů širokých amfiteátrů, často alespoň na jedné straně rozevřených do okolí. Vznik kalder většinou bývá složitý a zpravidla k němu dochází po vydatné erupci probořením sopky do vyprázdněného podzemního zásobníku lávy. Některé mohutné krátery však má na svědomí také sice jednorázový, ale devastující výbuch. V rámci „sopečné rodiny“ jsou kaldery považovány za příslušníky nejstarší generace a nezřídka z jejich dna vyrůstá mnohem vyšší strmý kužel mladého vulkánu.

Od starověku po „žhavou“ přítomnost

Známým příkladem kaldery je italský Vesuv – jediná činná sopka na evropské pevnině, kde proslulý výbuch v roce 79 nejenže zničil města Pompeje, Herculaneum a řadu dalších sídel, ale takřka „odepsal“ i původní kalderu Monte Sommu. Mnohem zachovalejší a také rozlehlejší kaldera, navíc protkaná bizarními útvary z lávy a tufů, obklopuje kužel impozantní sopky Teide (3 718 m) na Kanárských ostrovech. Podobné jsou k vidění i na dalších sopkách uprostřed Atlantiku, třeba na Azorských ostrovech Pico a Faial a také pod kapverdskou sopkou Fogo, jejíž nedávná erupce zrušila v kaldeře obydlí stovkám lidí. 

„Prstence“ několika generací kalder provázejí i dvojici v současnosti zřejmě nejaktivnějších vulkánů na světě – havajskou sopku Kilauea uprostřed Tichého oceánu a Piton de la Fournaise na Réunionu v Indickém oceánu.

Atraktivní, ale hrozivé 

Zvláště působivé jsou dávné kaldery částečně vyplněné vodou. V sopečných oblastech jich je k vidění celá řada a k nejznámějším jistě patří Kráterové jezero (Crater Lake) v americkém Oregonu. Je hlavní atrakcí stejnojmenného národního parku, pozornost geologů a vulkanologů se však více upíná k jinému hojně navštěvovanému místu na americkém Západě – Yellowstonskému národnímu parku. 

Také více než 70 km širokou kalderu Yellowstonu místy vyplňují jezera, ale ostře sledovaná je především tamní soustava gejzírů, termálních pramenů, tektonických zlomů a dalších jevů, které svědčí o stálé životnosti tohoto sopečného území. V budoucnosti – doufejme, že značně vzdálené – je zde předpovídána exploze nebývalého rozsahu a yellowstonská kaldera je proto řazena mezi tzv. supervulkány. Těch sice není na světě mnoho, ale erupce každého z nich by měla fatální důsledky pro život na celé Zemi.

Názvoslovná matka kalder

Většina kalder se dnes chová už docela mírumilovně, což platí i pro úchvatný přírodní výtvor Caldera de Tabueriente, vyplňující značnou část kanárského ostrova La Palma. Právě tento mohutný, téměř dva kilometry hluboký „kotel“ inspiroval už v hloubi 19. století německého přírodovědce Leopolda von Busche k označení všech rozsáhlých kráterů pojmem kaldera (což v překladu ze španělštiny znamená kotel), který pak vešel do světové odborné terminologie.

Poněkud kuriózní ovšem je, že Taburiente vulkanickou kalderou už v podstatě není. Vrstvy nesourodých sopečných hornin zde už totiž byly do značné míry rozrušeny vodní erozí, která vyhloubila i navazující strmý kaňon Barranco de las Angustias, směřující k břehu Atlantského oceánu. Úchvatný „kotel“ Taburiente i celý ostrov La Palma vrcholí horou Roque de los Muchachos (2 426 m), na jejíž skalnatý vrcholek jsou postupně umísťovány objekty hvězdářské observatoře, v současnosti nejvýznamnější na severní polokouli. 

Jícny do útrob sopek 

Opakem rozlehlých kalder jsou úzké krátery – jícny sopečných komínů, jimiž se láva prodírá na zemský povrch. Pokud stačí vytéct úplně, nebo v případě, kdy dojde k propadnutí výplně sopečného komínu, se tyto jícny stávají jakousi vstupní bránou do „suterénu“ pomyslné Vulkánovy říše. Jde o zvláštní a zároveň poměrně vzácný typ propasťovitých podzemních prostor, které speleologové označují jako kráterové jeskyně. 

TIP: Američtí geologové sestavili žebříček nejnebezpečnějších vulkánů

Na azorském ostrově Terceira byla jedna z kráterových jeskyní zpřístupněna pro veřejnost. Jmenuje se Algar de Carvão (což v překladu znamená „uhelný komín“) a její největší zajímavostí je unikátní výzdoba stěn a stropu z barevného sopečného skla obsidiánu a bělavých opálových krápníků.

Antikoncepční pilulky přinesly sexuální revoluci Západu. V roce 1974 na ně spoléhalo 70 % žen, dnes antikoncepci používá 83 % žen západního světa. Přestože hormonální antikoncepce patří mezi nejspolehlivější metodu kontroly porodnosti, pro mnoho žen je užívání hormonální antikoncepce problematické. V některých případech se při dlouhodobém užívání mohou objevovat závažné vedlejší příznaky – od přírůstku hmotnosti a snížení libida, až po migrény, změny nálad, a dokonce i deprese. Nezanedbatelné jsou také související zdravotní rizika – vyšší pravděpodobnost vzniku krevních sraženin a byť mírně, přece jen zvýšené riziko vzniku rakoviny prsu.

Proteinový inženýr a imunolog Bhawana Shrestha ze Severokarolínské univerzity v Chapel Hill a jeho tým pracují na úplně jiném typu antikoncepce, která není založena na hormonech ale na imunitních mechanismech. Vyvíjejí speciální protilátky proti spermiím, které se navážou na spermie a brání jim v pohybu. Pro spermie není snadné se dostat k vajíčku ani za normálních okolností, pokud je jejich pohyb omezený uměle, významně to ovlivňuje pravděpodobnost oplodnění.

TIP: V Indii zřejmě brzy zavedou první injekční antikoncepci pro muže

Badatelé již vytvořili umělé protilátky, které jsou velmi účinné, stabilní a spolehlivě brání spermiím v pohybu, prozatím v experimentech s ovcemi. Podle Bhawana Shresthy bude nutné ověřit fungování protilátkové antikoncepce u lidí, ale dosavadní výsledky vypadají slibně.

V éře uzavřených podniků museli restauratéři začít přemýšlet jinak a od základů překopat jídelní lístky, aby uspokojili poptávku po jídlech do ruky. Výdejní okénko zavedli i v tradiční pražské restauraci Savoy, kde hosté za normálních okolností stolují pod devět metrů vysokým neorenesančním stropem. „Museli jsme vymyslet úplně nové pokrmy. Bylo nám jasné, že je musíme začít připravovat tak, aby z nich měli zákazníci stejný požitek i při konzumaci vestoje,“ popisuje šéfkuchař František Skopec. 

Sázka na lanýže

Největší výzvou pro jeho tým bylo naučit se balit jídlo do krabiček – je totiž třeba brát v úvahu aspekty, které se dřív vůbec neřešily. Například čerstvé bylinky v krabičce ztrácejí barvu a vadnou, křupavé ingredience zase zvlhnou. Restaurace proto vyřadila z menu svá vyhlášená kachní prsa či bramboráky a nahradila je kupříkladu lanýžovými burgery. „Chtěli jsme něco nadstandardního, takže je zapékáme se sýrem gruyère a dovnitř přijde ještě lanýžová majonéza a hranolky,“ popisuje Skopec. Bestsellerem se stal i croque-monsieur čili zapečený sendvič se šunkou a bešamelem nebo zdánlivě obyčejná treska v housce. 

Pokusy s krabičkami

Podobnou zkušenost má i Šimon Havlík, majitel pardubické restaurace Caffetteria, kde kvůli novým stravovacím zvyklostem postupně vyřadili celou polovinu nabídky. Podnik se dřív specializoval mimo jiné na těstoviny, ale ty se do krabiček příliš nehodí – podobně jako klasické české omáčky s knedlíky. Přizpůsobit se provizorním podmínkám však nebylo jednoduché. 

„Miluju, když můžu dávat jídlo na talíř tak, aby vypadalo pěkně. Nejdřív totiž jíme očima, a to u menu v krabičkách moc nejde,“ líčí šéf tamní kuchyně Daniel Vavrouška. Aby provizorní způsob servírování vyladil k dokonalosti, strávil několik hodin experimentováním. Do jídelníčku nově zařadil především položky, které nejsou ohroženy mnohdy náročnými podmínkami rozvozu a do cíle dorazí pokud možno v původním stavu. Nakonec si poradili: „Začali jsme dělat třeba hamburgery, do nichž jsme použili původní ingredience z těstovin.“ 

Dort na špejli

Flintu do žita nehodili ani ve zlínské kavárně Jedním tahem, kde stejně jako ostatní restauratéři přišli o zákazníky doslova ze dne na den. Podnik přitom funguje necelé dva roky, z toho v plném provozu jen několik měsíců. Během nich nabízel pohodlné posezení a možnost dát si polévku, sendvič, dort i plnohodnotné jídlo. 

TIP: Rychle něco do žaludku: Historie fast foodů sahá tisíce let do historie

O kontakt s návštěvníky se ovšem v kavárně připravit nenechali a rozhodli se rovnou změnit celý koncept. Nově jde o koloniál kombinovaný s květinářstvím, kde servírují moderní fastfood. Hosté teď přicházejí třeba pro trhané mexické maso s tacos a omáčkou guacamole, pro domácí fermentovanou limonádu či netradiční dezerty. „Snažili jsme se vymyslet moderní, rychlé a dobré jídlo, které si můžete odnést s sebou. Například z koláče jsme vytvořili jakýsi nanuk – je to vlastně dort na špejli, který se drží v ruce,“ přibližuje majitel podniku Antonín Tichý. 

Člověk by si myslel, že supernovy, nesmírně jasné a energetické exploze, které doslova otřesou vesmírem, lze jen velmi těžko přehlédnout. Vědci mají ale problém s tím, že v hlubokém vesmíru pozorujeme podstatně méně supernov, než kolik by jich podle teoretických odhadů mělo být.

Astronom Ori Fox z amerického institutu Space Telescope Science Institute v Baltimoru a jeho kolegové zjišťovali, jestli přece jen nějaké supernovy nepřehlížíme. V rámci výzkumu analyzovali snímky dnes již vyřazeného Spitzerova vesmírného infračerveného dalekohledu. Infračervený dalekohled má výhodu, že „vidí“ do prašných oblastí, které jsou ve viditelné oblasti neviditelné.

Zahalené supernovy

Vědci prozkoumali 40 prašných galaxií, které obsahují zvýšené množství kosmického prachu. V astronomii přitom „kosmický prach“ odpovídá materiálu, který je svými vlastnostmi blízký například kouři. Na snímcích teleskopu Spitzer odhalili celkem pět doposud neznámých supernov. V oblasti viditelného záření jsme si jich předtím ani nevšimli. 

TIP: Jak často v naší Galaxii vybuchne supernova?

Výsledky výzkumu potvrzují, že supernovy jsou ve skutečnosti zhruba tak časté, jak by podle výpočtů měly být. Jen jich zhruba polovinu nevidíme, protože se odpalují v oblastech plných prachu a zařízení, která pozorují vesmír ve viditelné oblasti spektra, si jich nevšimnou. Týká se to především vzdáleného vesmíru, v němž jsou galaxie mladší a často bývají plné prachu.

Knokautem (KO) se označuje ničivý úder, po němž boxer při zápasu upadá do bezvědomí v důsledku otřesu mozku. Soupeři k takovému zneškodnění protivníka skutečně stačí i dobře mířená rána do čelisti. Mozek totiž v důsledku náhlého úderu na hlavu „zaplave“ v mozkomíšním moku, přičemž naráží na vnitřní strany lebky.

TIP: Antičtí bojovníci MMA: Zápas (téměř) bez pravidel má své kořeny v Řecku

Pro úder do čelisti je však specifický také jiný mechanismus způsobující ztrátu vědomí – podráždění receptorů trojklaného nervu. Čelistní kloub je dobře inervován vlákny tohoto nejsilnějšího hlavového nervu. Úder na čelist způsobí velmi intenzivní podráždění receptorů v čelistním kloubu, které se následně přenáší přes vlákna trojklaného nervu až na mozkový kmen a způsobí útlum mozkové kůry. Reakce je okamžitá – nastává ztráta svalového napětí a bezvědomí. Postupně se boxer dokonce může stát po úderu na čelist ke knokautu náchylnějším: opakované rány totiž dokážou způsobit přecitlivělost receptorů v čelistním kloubu a ke ztrátě vědomí pak dochází snadněji a rychleji.

Širín byla arménská princezna, o jejíž kráse si vyprávěl každý na celém kavkazském pohoří. A nejen tam – její krásnou tvář popsal perskému princi Husravovi jeho přítel tak detailně, že se princ okamžitě vášnivě zamiloval a chtěl si dívku vzít. Sám však Persii opustit nemohl, a proto poslal právě onoho přítele Šahpura, aby se za ní vydal, zjistil situaci a Husravovým jménem ji požádal o ruku. 

Vše se vyvíjelo zprvu dobře. Širín byla uchvácena obrazem prince a sama se rozhodla za ním odcestovat, aby co nejdřív spatřila na vlastní oči. Ani Husrav ovšem nevydržel čekat na zprávy o své milované, přes všechna rizika opustil své královské město a vypravil se jí naproti do Arménie. Zde se také poprvé setkali – ona se koupala v jezeře a on projížděl kolem v převlečení za chudého pocestného. Protože se nepoznali jejich cesty se opět rozdělily. A velmi na dlouho! 

Když se dva minou 

Když Husrav dorazil do Arménie, až od Šahpura se dozvěděl, že Širín je již na cestě. Mladý princ tedy opět přítele vysílal najít svoji lásku a přivézt ji k němu. Sám se totiž musel spěšně vrátit do Persie, aby převzal trůn po náhlé smrti svého otce. Ale aby ran osudu pro mladého prince nebylo málo, ambiciózní vojevůdce Bahram Cubin mu mezitím trůn vyfoukl! Husrav musel z rodného domu prchnout, aby si zachránil holý život, a opět se s Širín minul! 

Šahpurovi se nakonec podařilo oba sehnat dohromady. Jaké ale bylo jeho zklamání, když jej Širín odmítla! Přesněji – ujistila jej, že jej velmi miluje, ale že si jej vezme, až získá zpět svůj trůn. Byzantský král byl připraven pomoci Husravovi získat zpět vládu, ale jen s jednou podmínkou - že si vezme za ženu jeho dceru Mariam. Husrav se zároveň nesměl po dobu života Mariam znovu oženit. Jeho vyhlídky na manželství s Širín tedy vypadaly beznadějně! Ale byzantský panovník byl jediný, kdo mu může pomoci… S Mariam se opravdu oženil měl s ní i děti. A Širín? Nechtěla Husrava ztratit! Rozhodla se tedy počkat, co osud přinese. 

První smrt

Osamělá Širín se seznámila s proslulým architektem a stavitelem Farhádem. A zde se opět ukázalo, že je tato princezna osudová žena. Farhád, jako mnoho dalších mužů, se do ní totiž nekonečně zamiloval... byla to však láska nešťastná, Širín ji neopětovala. Stále myslela na svého krále Husrava. Zamilovaný stavitel se ale také nemohl své lásky vzdát! Neustále na ni myslel, nemohl se na nic jiného ani soustředit. Až se nakonec dozvěděl o jejím vztahu ke králi. Co mohl dělat? To, co činí ti opravdu zamilovaní. Vydal se za Husravem, aby od něj získal pro sebe a Širín požehnání. 

Ale ani Husrav, přestože byl ženatý s Mariam, neměl zájem se Širín vzdát. Proto zadal staviteli doslova nesplnitelný úkol - vytesat průsek do skal. Odměnou za to mu mělo být to, že se král vzdá Širín! Husrav si totiž myslel, že něco tak náročného nemůže nikdy žádný člověk zvládnout. Láska však doslova přenáší hory a Farhád byl také velmi zdatný stavitel… 

Když se Husrav dozvěděl, že už je průsek téměř hotový, lekl se. Nechtěl Širín ztratit! Uchýlil se proto ke značně podlému činu – poslal staviteli do skal lživý dopis, že Širín zemřela. V tu chvíli ztratil Farhád všechnu sílu vůbec žít. Se Širíniným jménem na rtech se vrhl do propasti. On byl tedy prvním mužem, kterému se láska k Širín stala osudnou – a ona sama nic netušila.

Konečně spolu? 

Krátce po Farhádovi zemřel i další aktér celého tragického příběhu – Husravova manželka Mariam. Náhle byl volný po další svatbu – a také už zase králem Persie! Od jeho prvního setkání s Širín už ale uběhlo tolik let, ani nevěděl, jestli o něj bude stále stát… Nemusel se bát. Širín ho stále milovala a také byla stále nejkrásnější ženou široko daleko. Nic nebránilo jejich společnému štěstí. 

TIP: Erós a Psýché: Příběh strastiplné pouti za věčnou láskou

Paradoxně to však byl ale právě Husrav, který také zaplatil za svou lásku k Širín životem. Ještě než si mohli společně vychutnat odměnu za tolik let čekání, byl perský král zavražděn. Kým? Nebyl to žádný politický oponent ani nájemný vrah ze znepřáteleného království. Byl to jeho vlastní syn z manželství s Mariam… Měl hned dva dobré důvody. Prvním byla pomsta Husravovi, který nikdy Mariam nemiloval, který jen čekal, až zemře, aby se mohl vrátit ke své opravdové lásce. Jen kvůli němu byla Mariam celý život odstrkovaná a přehlížená! A kromě toho? Nadpozemská Širínina krása okouzlila zcela i jeho… Chtěl ji mít, chtěl s ní žít! Ale princezna odmítala vůbec zůstat na světě bez svého milovaného Husrava. Přímo nad jeho mrtvým tělem se sama probodla mečem. 

Po premiéře populárního filmu Rain Man zakořenil ve veřejném povědomí mylný stereotyp, že každý autista je zároveň génius. Ve skutečnosti se zmíněná diagnóza v drtivé většině případů pojí naopak s nižším IQ. Výjimečná paměť, mimořádné matematické dovednosti či schopnost přesně reprodukovat jakýkoliv zvuk se podle statistik vyskytují zhruba u 10 % autistů. 

Pokud však přece jen přijde na svět druhý Kim Peak, tedy reálná předloha filmového Rain Mana, má potenciál dosáhnout naprosto ojedinělých výkonů a zapsat se do dějin – musí ovšem dostat příležitost. Pokročilá psychologická diagnostika dnes umožňuje odhalit génia již v raném věku, a dát mu tak prostor plně vyniknout. Z některých pak dokonce vyrostou doslova celebrity. Ještě relativně nedávno však panovala přesně opačná situace. 

Newton, Tesla, Cavendish

Termín „autista“ pochází z řeckého „autos“ s významem „sám“ a v odborné literatuře se poprvé objevil v roce 1911. Jako označení pro danou diagnózu se užívá až od roku 1943, což ovšem neznamená, že by autisté neexistovali již dávno předtím. Dle svědectví o chování řady historických osobností můžeme zpětně soudit, že k nim patřili například renesanční malíř Michelangelo, britský fyzik Isaac Newton či vynálezce Nikola Tesla. Pokud se ovšem jedná o míru podivínství, patrně nejdál zašel britský chemik a fyzik Henry Cavendish, jeden z nejvýznamnějších představitelů osvícenské vědy. 

Roku 1766 objevil vodík, dokázal vypočítat hmotnost Země, popsal složení atmosféry a experimentoval s magnetismem či elektřinou. Jeho současníci však žádnou z uvedených zásluh nedocenili, protože jim k tomu vlastně ani nedal příležitost: Zatímco jiní vědci si libovali v disputacích a nahlas se předháněli, kdo překoná hranice stávajícího poznání, Cavendish se na veřejnosti objevoval jen zřídka. Jako potomek významných šlechticů měl dostatek prostředků, aby mohl celý život strávit v rodinném sídle a nemusel si hledat zaměstnání. Takřka nikdy nebyl viděn mimo domov, stranil se společnosti, a pokud už s někým zapředl hovor, údajně mluvil jen o svých experimentech. 

Ten, který zvážil Zemi

Když Cavendish vstoupil do místnosti plné lidí, začal prý hlasitě kvičet, čímž hodlal prostory vyprázdnit. Příležitostí k hlasitému projevu měl ovšem pomálu: Jeho sociální fobii způsobil s největší pravděpodobností Aspergerův syndrom a údajně dosáhla takových rozměrů, že se Cavendish zásadně odmítal stýkat s kýmkoliv včetně služebnictva. Proslýchalo se, že ke svému londýnskému domu nechal dokonce přistavět zadní schodiště určené výhradně pro hospodyni, aby ji vůbec nemusel vídat.

Zásluhy muže, který v červnu 1798 „zvážil Zemi“, by patrně zůstaly navždy skryty v jeho pozůstalosti, kdyby se o ně nezačal náhodou zajímat skotský fyzik James Clark Maxwell, přesně o sto let mladší než Cavendish. Pozdější objevitel elektromagnetického pole se zasloužil o to, aby práce jeho předchůdce nezapadla, a roku 1871 založil na univerzitě v Cambridgi tzv. Cavendishovu laboratoř k provádění fyzikálních experimentů. Právě díky podobným podivínským vědcům se později v anglosaském prostředí ustálil výraz „savant syndrome“ neboli „syndrom učence“, popisující ohromně nadané, avšak v běžném světě naprosto nepoužitelné jedince. 

Zločin a trest

Podobně extrémní povahové rysy jako Henry Cavendish vykazoval britský kvantový teoretik Paul Dirac, narozený roku 1902. Nepotkal jej sice osud takřka zapomenutého vědce – naopak už coby 31letý získal Nobelovu cenu za fyziku – nicméně spolupracovníci ani příbuzní s ním rozhodně neměli lehké pořízení. Společnost jiných lidí mu byla nepříjemná, a pokud netrávil čas v laboratoři, což dělal každý den s výjimkou neděle, toulal se na dlouhých procházkách. Neprojevoval téměř žádné emoce ani empatii a mluvil jen velmi spoře. 

TIP: Nejchytřejší člověk historie měl IQ 270: Kdo byl William James Sidis?

O jeho podivínství se přitom tradují hotové legendy. Oblíbená historka se vztahuje ke konferenci fyziků konané na hradě, kde prý strašilo. Když byl Dirac otázán, co říká na to, že se v jednom z pokojů o půlnoci zjevuje duch, suše odvětil: „Máte na mysli greenwichský standardní čas, nebo britský letní?“ Poté, co mu jistý ruský kolega půjčil k přečtení román Zločin a trest a následně jej požádal o názor na knihu, Dirac prohlásil: „Je to hezké, ale autor má v jedné kapitole chybu. Napsal, že slunce vyšlo dvakrát během jediného dne.“ 

Stačí jeden pohled 

Stejně jako mnoho autistů měl i Dirac do jisté míry potíže správně interpretovat význam toho, co říkají ostatní. Když se po přednášce obrátil na studenty, zda mají k tématu nějaké otázky, jeden z nich se přihlásil s tím, že výkladu nerozumí. Dirac na to zareagoval slovy: „Nejde o otázku, ale konstatování.“

K nejznámějším autistickým savantům současnosti patří 47letý britský malíř Stephen Wiltshire, jemuž vynesla světovou proslulost mimořádná vizuální paměť. Umělec totiž dokáže přesně reprodukovat vše, co spatří. Jeho příběh se začal psát před 15 lety, kdy přeletěl helikoptérou nad Tokiem a krátce nato zhotovil desetimetrové plátno s městským panoramatem. Preciznost díla brala dech a z muže, který nedokáže komunikovat verbálně a je posedlý americkými automobily, se přes noc stala celebrita. Následovaly obrazy dalších metropolí: Svou přesnou kopii už mají Řím, Dubaj, Hongkong, Sydney i New York. Poslední zmiňované město zobrazil Wiltshire na 76metrovém plátně, jež je k vidění v hale tamního letiště Johna F. Kennedyho.

Kolik je hodin?

Překvapivě častou doménu savantů představuje také hudba a princip jejího vnímání se podobá Wiltshirovým vizualizacím: Absolutní sluch umožňuje geniálním hudebníkům přesně reprodukovat jakoukoliv skladbu či pouhý zvuk, který slyšeli. Zmíněná schopnost bývá ovšem vykoupena různými hendikepy. Kupříkladu 64letá Američanka Ellen Boudreauxová je od narození slepá. Na svět přišla předčasně, přesto si už coby šestiměsíční kojenec broukala ukolébavku a kromě toho dostala do vínku jakousi lidskou obdobu sonaru – tak jako některá zvířata dokáže na základě odrazu zvukových vln analyzovat nejbližší okolí. Zvláštní mechanismus v mozku jí navíc dovoluje si neustále udržovat přehled o čase: Aniž by nosila hodinky, v každém okamžiku s přesností na minutu ví, kolik ukazují. 

Zajímavé je, že i řada dalších slepých savantů s absolutním sluchem se narodila předčasně: Například Dereka Paraviciniho přivedla jeho matka na svět už v 25. týdnu těhotenství. A přestože 41letý Brit trpí několika poruchami učení, již ve dvou letech mistrně ovládal hru na piano a v devíti koncertoval s Královským symfonickým orchestrem. Američan Leslie Lemke zas musel v důsledku předčasného porodu prodělat chirurgické odstranění očí a ze stejného důvodu u něj došlo k poškození mozku. Na nohy se postavil až ve 12 letech a chodit začal teprve v patnácti. Jeho IQ dosahuje pouhých 58 bodů, navíc trpí spasticitou obou rukou a nikdy nemluví. Jakmile však usedne ke klavíru, prsty stažené křečí se jako zázrakem uvolní a 69letý hudebník dokonale zahraje a zazpívá libovolnou melodii. 

Profesionální autista

Patrně nejslavnějším autistickým savantem je ovšem londýnský rodák Daniel Tammet, excelující v matematice i jazycích. Jeho mozek pracuje zjevně odlišně než kterýkoliv jiný. Dle vlastních slov totiž Daniel dokáže zcela přirozeně „vidět“ to, co jiným zůstává skryto. Pokud jde o matematiku, má každé číslo v jeho mysli svůj tvar a barvu, a to až do výše 10 000. Navíc cifry vnímá i z hlediska estetiky: Například číslo 289 je podle něj ošklivé, 333 ucházející, avšak za naprosto překrásné považuje π – pamatuje si ho na 22 514 desetinných míst, přičemž je odříká za pět hodin a devět minut. 

TIP: Malířka s genetickou mutací vidí 100× víc barev než ostatní

Díky vzácné schopnosti tzv. synestezie neboli „souznění smyslů“ pak svým vnitřním zrakem vidí výsledek libovolné matematické operace. A jako by to nestačilo, stal se 42letý Brit zároveň lingvistickým géniem: Hovoří plynně 11 jazyky včetně islandštiny, kterou si bez potíží osvojil během týdenního pobytu na ostrově. Kromě toho se jako jeden z mála savantů naučil poměrně obstojně vystupovat na veřejnosti, a svůj mentální hendikep tak přetavil v ojedinělou výhodu. 

Ve středu 11. srpna zřejmě padl letitý teplotní rekord Evropy. V Syrakusách, na jižním pobřeží Sicílie, se teplota vyšplhala na strašidelných 48,8 °C. Pokud údaj potvrdí Světová meteorologická organizace WMO, půjde o nový rekordní zápis. Rekordní měření přišlo v době, kdy Středozemí již několik dní sužuje vlna extrémního vedra s mnoha devastujícími požáry, které ničí a zabíjejí. Viníkem toho všeho je zřejmě „Lucifer“.

Tak pokřtila italská média anticyklónu, čili oblast vysokého tlaku, která se vytvořila nad severní Afrikou a zasahuje do Středomoří. Lucifer se pohybuje Středomořím na sever a s ním i devastující vedra. Jen v Itálii vypuklo podle vládních statistik od 15. června 44 442 lesních požárů. Jde o ohromný nárůst oproti loňskému roku, kdy v Itálii za celé léto zaznamenali „pouhých“ 26 158 lesních požárů.

TIP: Jihozápad Kanady a severozápad USA drtí devastující „kupole vedra“

Těžce zasažena je i Sicílie. Jen během noci ze středy na čtvrtek tam hasiči čelili více než 500 požárům. Nasazeno bylo i 5 hasících letounů. Dosavadní teplotní rekord Evropy byl naměřen v roce 1977 v řeckých Aténách. Tehdy se teplota vyšplhala na 48 °C. Klimatologové upozorňují, že kvůli postupujícím klimatickým změnám budou podobné vlny extrémního horka, sucho nebo naopak záplavy stále častější.

Před narozením budoucího císaře Karla IV. se na nočním nebi už delší čas ukazovala kometa, oznamující dle obecného přesvědčení katastrofy všeho druhu. Zpráva, že se český král Jan Lucemburský (vládl 1310–1346) s manželkou Eliškou Přemyslovnou dočkali 14. května 1316 dědice trůnu, který při křtu obdržel jméno Václav, byla jednou z mála radostných.

Letní měsíce propršely, řeky se vylily z břehů, úroda v celé Evropě byla žalostná. Následovala extrémně tuhá zima. Nepřízeň počasí neskončila ani v roce 1317. Ceny obilí a potravin letěly nahoru, lidé umírali v důsledku hladomoru. Na některých místech se prý vyskytly projevy kanibalismu. Malý princ si však na nedostatečnou péči stěžovat nemohl.

Důsledky manželské krize

První trauma prožil až poté, co se živly utišily. Roztržku rodičů pocítil tříletý hoch na vlastní kůži. Otec ho odloučil od matky a internoval na hradě Lokti, prý ve sklepní prostoře, kam světlo pronikalo pouze malým okénkem. Následující tři roky strávil Václav na Křivoklátě, odkud na příkaz Jana Lucemburského odcestoval 4. dubna 1323 do Paříže.

Vzdor prvotnímu šoku pro něho znamenala chlapecká léta strávená na francouzském královském dvoře asi nejšťastnější životní období. Hned v květnu obdržel při biřmování nové jméno Karel a uzavřel (zatím jen formální) sňatek se sedmiletou Markétou, řečenou Blanka, z Valois.

Francouzská královna Marie byla jeho vlastní tetou, vzdělávali ho nejméně dva učitelé, k dispozici měl tři panoše a vyrůstal společně s několika vrstevníky, mimo jiné s budoucím francouzským panovníkem Janem II. Dobrým (vládl 1350–1364). Navíc mu šlo vše, čeho se dotkl. Snadno se učil, ve dvanácti letech ho začaly zajímat filozofické i teologické problémy, povinně se účastnil rozmanitých slavností a bez nesnází se vpravil do tajů dvorské etikety. Přitom zvládal i náročný fyzický výcvik, pojímaný jako příprava budoucího válečníka.

Nejdřív jed, potom meč

Lucemburské hrabství bylo ideální destinací, v níž se mohl seznámit se správou malého státního útvaru, pocvičit se v němčině a ještě si užít milostných objetí s půvabnou chotí, s kterou konečně naplnil manželství i v sexuálním ohledu. Dlouho ale v Lucembursku nepobyl. Ještě před patnáctými narozeninami ho otec povolal do severní Itálie. Jan se tu pokoušel vytvořit vlastní panství v oblasti, kudy procházely obchodní cesty z italských městských center přes Tyrolsko do Podunají, a zároveň získat zázemí pro své mocenské ambice. Snad pomýšlel i na důstojenství římského krále. Za dědičku Tyrolska Markétu Korutanskou, zvanou Pyskatá, už stačil oženit Karlova mladšího bratra Jana Jindřicha.

Italské dobrodružství nezačalo pro Karla zrovna šťastně. Při pobytu v Pavii unikl otravě jen díky své příslovečné zbožnosti. O velikonoční neděli 1331 programově nesnídal, aby neposkvrnil své nitro před zpovědí a slavnostním přijímáním svátosti oltářní. To jej uchránilo před zdravotními potížemi. Všichni členové jeho doprovodu, kteří se ráno najedli, na sobě záhy zpozorovali příznaky otravy. K úkladnému činu se na mučení přiznal neznámý „krásný a hbitý muž“, jenž údajně přimíchal jed do jídla na příkaz milánského vládce Azza Viscontiho. Český princ připsal záchranu svému oblíbenému mysliteli svatému Augustinovi, jehož tělesné ostatky tehdy spočívaly v pavijském klášteře, kde byl Karel ubytován.

Vedle svatého Augustina, jehož proslulý spis Vyznání posloužil Karlovi jako inspirace pro sepsání vlastního životopisu Vita Caroli, uctíval dědic českého trůnu také svatou Kateřinu, patronku filozofů. O jejím svátku, 25. listopadu 1332, svedl svou první a vítěznou bitvu, před níž obdržel rytířský pás. Snažil se ze všech sil dostát rytířské cti. V líté seči pod ním dokonce padl kůň, ale riskovat kralevicův život nepřipadalo v úvahu. Zbývající průběh boje sledoval Karel z bezpečného místa, což nijak neumenšovalo jeho radost nad porážkou milánských, ferrarských, mantovských a veronských vojsk. 

Obavy ze snů

Barvité italské prožitky odpovídaly princovu bouřlivému jinošství, které středověk vymezoval čtrnáctým a čtyřiadvacátým rokem. Bylo by s podivem, kdyby se na žhavé italské půdě neocitl v zajetí erotických lákadel. V bujaré karnevalové atmosféře, která na počátku roku 1333 panovala ve městě Lucca, podlehl Karel, odloučený od manželky Blanky, tělesným svodům. Svůj pád „do osidel špatnosti a smilství“ snášel těžce a po několik měsíců si poklesek vyčítal.

Kýženou psychickou úlevu mu přinesl až sen, jenž se mu zdál ve vsi Terenzo o svátku Nanebevzetí Panny Marie v neděli 15. srpna. Anděl s ohnivým mečem v ruce v něm uťal jednomu z bojovníků, jímž byl Karlův známý Dauphin z Vienne, pohlavní úd a potrestal jej tak za smrtelný hřích smilstva. Hrůzou zpocený princ pochopil sen jako varování a svému bezstarostnému otci sdělil, že Dauphin určitě zemřel. Jan Lucemburský syna odbyl slovy: „Nevěř snům.“ Za několik dní však dorazila zpráva o Dauphinově smrti. Tentokrát se i otrlý český král nad vztahem snu a skutečnosti hlouběji zamyslil. 

Karla však vidění pronásledovalo i poté, co se na podzim 1333 vrátil z Itálie do Čech. Když na jaře 1340 cestoval za bratrem Janem Jindřichem do Tyrol, zvolil si v obavách před pronásledováním náročný alpský terén, v němž každé zakopnutí koně mohlo znamenat pád do propasti a neodvratnou smrt. Sen mu tehdy znovu neodbytně vyvstal před očima a přiměl ho k zbožnému skutku. Rozhodl se založit sbor 24 duchovních, kteří měli v pražské katedrále pěstovat úctu k Panně Marii. Ale to nebylo vše. Při tažení za císařskou korunou v roce 1355 se již jako zralý a úspěšný muž zastavil v Terenzu, kde měl před léty varovné vidění, a dal tu založit augustiniánský klášter. I psychicky odolný a rozvážný panovník však byl jen slabý člověk. Trvale odolávat mimomanželskému sexuálnímu pokušení nedokázal.

Smrt všude okolo

V pozdním středověku se umíralo dříve a častěji. Smrt byla všudypřítomná. Skony rodiček, dětí, zvláště kojenců, i dospělých v důsledku poranění, otravy zkaženým jídlem, podvýživy či epidemických onemocnění byly na denním pořádku. Vyhnout se jim nedokázala žádná rodina, ani královská. Pandemie pravého moru, který řádil v Evropě od poloviny 14. až do počátku 17. století, mortalitu ještě umocnila. Smrt se nevyhýbala ani lucemburské dynastii. Karel IV. přežil čtyři své sestry a čtyři bratry (z nichž dva byli nevlastní), přičemž pět jeho sourozenců zemřelo předčasně. Rozloučil se i s třemi manželkami, Blankou († 1348), Annou Falckou (†1353) a milovanou i půvabnou Annou Svídnickou, která roku 1362 skonala při porodu i s dítětem.

Expanze smrti zároveň vysvětluje, proč se Karel téměř okamžitě po ztrátě manželky znovu ženil. Potřeboval zplodit co nejvíce legitimních potomků, s jejichž množstvím stoupala i naděje, že se dožijí dospělosti, zajistí trvání dynastie a popřípadě umožní její mocenský rozmach. Platila jednoduchá rovnice. Čím více dětí, tím větší příležitost k politicky výhodným sňatkům. Z Karlových jedenácti potomků zesnuli před dosažením hranice právní zletilosti čtyři, více než třetina.

Asi nejbolestnější byla ztráta prvorozeného syna Václava, který se nedožil ani dvou let. Přesto i dalšího syna (pozdějšího českého a římského krále Václava IV. (vládl 1378–1419) pojmenoval panovník shodně. Tak důležitá pro něj byla kontinuita s přemyslovským rodem a odkaz k českému patronovi v nebeském království. Poslední dítě, princ Jindřich, který rovněž zemřel jako nemluvně, se Karlovi narodilo roku 1377, kdy císaři zbývalo posledních patnáct měsíců života. 

Požár jako symbol

Karlův život začal ve znamení komety, zvěstující nadcházející hrůzy. Symbolicky se také uzavřel. Umíráček, který se večer 29. listopadu 1378 rozezněl na Pražském hradě, oznamoval, že velký a mocný panovník právě skonal v důsledku akutní pneumonie.

TIP: Nástupcům na mém dvojím trůně: Co odkázal Karel IV. svým potomkům?

Malou chvíli poté zachvátil křižovnický špitál na staroměstské straně Kamenného mostu oheň. Jakoby předjímal neklidnou dobu, vyplněnou nestabilitou, násilím i otřesy, které daly rychle zapomenout na problémy, s nimiž se kdysi potýkal Otec vlasti. Idealizovaný obraz slavného a úspěšného panovníka brzy zcela překryl odvrácenou stranu jeho působení. Karlův zdánlivě skvělý a mimořádný život může z jiného úhlu pohledu vypadat spíše jako série událostí z černé kroniky.