Úřady africké Guineje před pár dny potvrdily, že se v jejich zemi vyskytla krvácivá horečka, jejímž původcem je virus marburg. Šlo o jediného pacienta, který zemřel na počátku srpna.

Marburg je RNA virus ze skupiny filovirů, kterou sdílí s virem Ebola. Je jedním z nejvíce vražedných virů, s nímž jsme se zatím setkali. Průměrně umírá polovina nakažených, zhruba týden po rozvinutí nemoci. Zároveň se ale přenáší tělními tekutinami, což limituje jeho možnosti rozpoutat rozsáhlé epidemie.

Zabijácký virus

Výskyt v Guineji je prvním případem, kdy se marburg objevil v západní Africe. Pro Guineu je to nepochybně stresující, protože před pár lety zde proběhla první epidemie eboly v západní Africe a ebola tam řádila i letos. Až doposud se marburg vyskytoval především v Ugandě a Angole. Není to ale zase tak velké překvapení, protože i v Guinei žijí kaloni egyptští, což jsou netopýři, u nichž byl tento virus nalezen v přírodě. Kaloni jsou také považováni za zdroj viru marbug. Lidé se primárně nakazí buď přímo od nich, nebo od dalších zvířecích mezihostitelů.

V současnosti není k dispozici žádná vakcína ani lék proti této nemoci, i když je známo, že včasná lékařská péče, především důkladný příjem vody, mohou podstatně zvýšit šance pacientů na přežití. Typickými příznaky jsou průjem, zvracení a silné krvácení z tělesných otvorů. Mortalita dosahuje až 87 % a nakažené oběti obvykle umírají do týdne.

Případ v Guineji vzbudil celosvětovou pozornost, protože marburg náleží k nejvíce obávaným virům. Zároveň ale v podstatě nehrozí, že by marburg mohl vyvolat globální pandemii, srovnatelnou s pandemií covid-19. Šíří se totiž podstatně hůře než pandemický koronavirus a příznaky onemocnění prakticky není možné přehlédnout.

Celý svět se připravuje na to, že americká NASA spustí program Artemis a v roce 2024, tedy po více než půlstoletí, přistane s první pilotovanou misí na Měsíci. Nedávno zveřejněná zpráva generálního inspektora NASA ale znamená pro tyto naděje studenou sprchu. Problém je s vývojem nezbytných skafandrů, který nabral značné zpoždění. Obleky pro astronauty budou zřejmě k dispozici nejdříve v dubnu 2025.

Vývoj skafandrů je pro NASA očividně velmi komplikovanou záležitostí. Obleky pro program Artemis jsou ve vývoji již 14 let. Byly sice s velkou pompou představeny veřejnosti těsně před pandemií v roce 2019, ale ještě nebyly ani zdaleka hotové. Což platí dodnes. Jedním z problémů, který vývojáři musejí řešit, je, že tyto kosmické obleky musí  fungovat na oběžné dráze Země i Měsíce, na povrchu Měsíce a nejspíš i na Marsu. Musí tedy být dost univerzální. Další věc je, že nové skafandry budou muset projít mnoha testy.

Skafandry mají rok a půl zpoždění

Podle uvedené zprávy je vývoj skafandru zpožděný asi o 20 měsíců. Z části je na vině pandemie covid-19, za zbytek jsou zodpovědné problémy s financováním a technické obtíže, které je nutné průběžně řešit. Podle odhadů by celý vývoj skafandru pro misi Artemis měl přijít na zhruba 620 milionů dolarů (asi 13,5 miliardy Kč), z čehož byly zatím utraceny asi dvě třetiny.

TIP: NASA se vrátí na Měsíc. Co tam ale astronauté budou dělat?

Zpožděný vývoj skafandru je zásadní příčinou, která zřejmě znemožní návrat na Lunu v roce 2024. Problémy jsou ale i s přípravou nosné rakety SLS (Space Launch System), kosmické lodi Orion a také s dohady kolem lunárního modulu. Na druhou stranu, lety na Měsíc nikdy nebyly snadné a s podobnými těžkostmi se muselo počítat. Snad to zpoždění nebude příliš velké.

Ač se to může zdát někomu překvapivé, i během pozdního středověku lidé věnovali značnou pozornost péči o vlasy – samozřejmě v první řadě šlechta a měšťané. Nedílnou součástí módy, součástí honosného oděvu, součástí nádhery, kterou stavěla středověká nobilita na odiv, byla i úprava tváře a především pak účesu. 

Dlouhovlasí muži

Podle Bible, konkrétně Prvního listu Korintským, si muž na rozdíl od ženy nemá zahalovat hlavu, neboť je obrazem a odleskem slávy boží a žena je odleskem slávy mužovy. V první polovině 15. století tak bylo u mužů módní nosit zvlněné či nakadeřené vlasy sahající lehce nad ramena či po jejich úroveň. Vlasy se stáčely do velice oblíbených lilíků, na rozžhaveném železu dělaných kadeří, které se zpevňovaly potíráním vaječnými bílky. Naopak se vůbec nenosily nakrátko sestřižené či oholené vlasy a také plešatící muži si ponechávali zbytky vlasů co nejdelší. Proti plešatosti se měl užívat popel ze spálené pijavice zředěný octem, nebo popel z kozího trusu smíšený s olivovým olejem. Ztrátu kštice se někteří snažili zamaskovat příčesky.

Kolem roku 1420 byly v Praze v kurzu delší pěstěné vousy. Pokud se nechaly růst pod nosem, nazývaly se podsebití; také vousy se mohly stáčet do lilíků. Mladíci, kterým ještě nenarostly, se nazývali holobrádci, což bylo obecné označení někoho nezralého, spíše ještě chlapce. Právě růst vousů býval spojován s projevem dospělosti.

Falešné copy

Na rozdíl od mužů ženské dlouhé vlasy středověcí mravokárci spojovali s hříšností, pokušením a rozumovou omezeností. Přesto ženy o své vlasy stejně jako dnes pečovaly a náležitě dbaly o jejich úpravu. Svědčí o tom řada nálezů kostěných či dřevěných hřebenů či vlasových jehlic, kterými se aranžovaly účesy, a v bohatším prostředí také zrcátek. Vlasy se někdy barvily a pro jejich zesvětlení se vystavovaly ostrým slunečním paprskům. Aby byly pevnější a hezčí, přelévaly se kopřivovým odvarem. 

Stejně jako muži, tak i ženy si natáčely kadeře v lilíky. Pokud žena nedisponovala dostatečným množstvím vlastních vlasů, mohla využít příčesků zhotovených z vlasů, nebo použila falešné copy. Jejich textilní základ se na povrchu pokryl barevnými pentlemi a naaranžovanými prameny vlasů, které většinou pocházely od zemřelých lidí. Nošení paruk a příčesků ale bylo ostře odsuzováno církevními představiteli.

Pod závojem či zavitím

Vdané ženy si obvykle vlasy zakrývaly po většinu dne závojem či zavitím, což byla jeho složitě naaranžovaná forma, která patrně pramenila ze starších antických zvyklostí. Zahalení chránilo vlasy při každodenních pracích před povětrnostními vlivy, ale mělo symbolizovat i počestnost a důstojnost. Po svatbě znamenalo důležitý přechodový rituál, kdy se z dívky stávala manželka a paní domácnosti. 

Ženy se obvykle vzdávaly vlasů, když vstupovaly do kláštera. Jejich ostříhání a odložení světského šatu bylo dalším významným přechodovým rituálem, který symbolizoval zproštění se světského života.

Ozdoby ženských hlav

Volně rozpuštěné rozčesané vlasy nosily ve středověku obvykle mladé dívky, které je také zdobily nejrůznějšími čelenkami a vínky, ty nejmajetnější dokonce diadémy. V písemných pramenech se setkáváme s různými podobami jejich označení jako schapel, chapel, corone, crinale, sertum. Ty nejluxusnější se zhotovovaly ze zlata a mohly být zdobeny perlami a drahokamy. Takovýto šperk bychom ale našli jen na hlavách paní a dívek na panovnickém dvoře či v domácnostech nejbohatších šlechticů. 

TIP: Gotická módní policie: Jaké kousky oblečení byly ve středověku nezbytností?

Podstatně prostší diadémy potom nosily měšťanské dcerky. Jednalo se patrně o jednodušší čelenky, které mohly být zdobeny perlami a podle nich se také nazývaly perlovce. Vyráběly se také ze skleněných korálků či polodrahokamů. Oblíbená byla také jednoduchá stužka nošená přes vlasy, která se nazývala pentlík. Řemeslníci, kteří dělali ozdoby na ženské hlavy, se nazývali věnečníci, ženy potom věnečnice.

Kniha Zacharjáš, kterou sepsal stejnojmenný hebrejský prorok, je součástí Starého zákona. V 5. verši 14. kapitoly se prorok zmiňuje o zemětřesení, které se mělo odehrát v Jeruzalémě za vlády judského krále Uzijáše (Azarjáše), přibližně v letech 785 až 733 před naším letopočtem. Zmínky o zemětřesení se objevují i na dalších místech Bible. Izraelští archeologové nedávno našli důkazy, které biblický záznam zemětřesení zřejmě potvrzují.

Zacharjáš 14:

V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma. Olivová hora se rozpoltí vpůli od východu na západ velmi širokým údolím. Polovina hory uhne k severu a polovina k jihu.

Vy pak budete utíkat údolím mezi těmito mými horami, neboť to horské údolí bude sahat až k Asalu. Budete utíkat, jako jste utíkali před zemětřesením za dnů judského krále Uzijáše. Pak přijde Hospodin, můj Bůh, a s tebou všichni svatí, Bože .

V onen den nebude světlo, vše vzácné ztuhne mrazem.

Archeologové prováděli vykopávky v takzvaném Městě Davidově, což je nejstarší doposud obydlená čtvrť Jeruzaléma. Toto místo bylo opevněným městem již v době bronzové. Badatelé zde objevili vrstvu se stopami po rozsáhlé destrukci, jejíž datování odpovídá vládě krále Uzijáše. Podobné stopy ze stejného období se přitom nalezly i na dalších archeologických nalezištích v okolí, což podle vědců odpovídá silnému zemětřesení, které zasáhlo tuto oblast.

Nálezy zahrnují množství zničených nádob různého druhu, které rozbily hroutící se zdi tehdejších domů. Archeologové zároveň nenalezli žádné stopy po požárech, a proto pochybují, že by v tomto případě šlo o důsledky ozbrojeného vpádu. Z nálezů rovněž vyplývá, že zničené budovy a hradby byly po čase obnoveny. Zmínky v Bibli ale ukazují, že zemětřesení se tehdejším lidem vrylo do paměti a že to pro ně byl traumatizující zážitek.

TIP: Archeologové objevili pečeť, která patřila vládci biblického Jeruzaléma

Podle Joe Uziela, archeologa z Izraelského úřadu pro památky, je pravděpodobné, že Jeruzalém sice nebyl přímo epicentrem zemětřesení, byl jím ale výrazně ovlivněn. Závěry izraelských archeologů opatrně připouští i další odborníci, kteří se výzkumu přímo neúčastnili. Podle emeritního profesora archeologie na univerzitě v Tel Avivu Israela Finkelsteina jsou závěry poměrně věrohodné. Přesto ale očekává, že se k objevu vyjádří i další odborníci, především pak seismologové.

Rover Perseverance společně s poletujícím dronem Ingenuity již šest měsíců zkoumá geologické objekty v marsovském kráteru Jezero. Až doposud se oběma zařízením všechny dosavadní plány dařilo plnit nad očekávání. Nyní ale přišel první větší zádrhel – roveru se nepodařilo odebrat vzorky z odběrového vrtu.

Perseverance nese ve svých útrobách celkem 43 zkumavek, přičemž plán NASA počítá s naplněním alespoň 35 z nich vzorky marsovské horniny. Ty mají být později dopravené na Zemi a podrobené analýze. Zatímco samotný vrt proběhl zcela podle očekávání, data, která později dorazila k operátorům ukázala, že odběrová zkumavka je prázdná. Pro operátory mise šlo o nepříjemné překvapení – během zkušebních testů se totiž nikdy nic podobného nestalo a neúspěch nenaznačovaly ani prvotní telemetrické údaje. Zklamání je o to větší, že celý proces vrtání až po uložení vzorků probíhá zcela autonomně a prostor pro chybu je takřka mizivý.

Nejde o první překvapení tohoto druhu, jaké rudá planeta pozemšťanům připravila. V roce 2008 sonda Phoenix odebrala vzorky hornin, jejich konzistence ale komplikovala přesun do palubních vědeckých přístrojů a problém se podařilo vyřešit až po několika neúspěšných pokusech. S problémy se v minulosti potýkal také rover Curiosity, který při vrtání narazil na nečekaně tvrdý a křehký materiál. Nečekané komplikace zaznamenala také podpovrchová sonda modulu InSight, která nebyla schopna proniknout do očekávané hloubky marsovského povrchu.

Podle NASA je nejpravděpodobnější příčinou selhání nečekané složení odebíraného materiálu. Podle vědců byly shromážděné vzorky zřejmě příliš jemné na to, aby se udržely v mechanismu vrtáku a nepodařilo se je tak přenést do odběrové kapsle.

TIP: Vyslanec vědy a techniky: Jaké vědecké přístroje nese rover Perseverance

Další pokus o odběr vzorků by měl být pro Perseverance o poznání snazší – rover nyní zamíří do oblasti South Seitah, nejvzdálenějšího bodu této fáze vědecké kampaně. Podle toho, co se z dat shromážděných roverem a dronem Ingenuity podařilo operátorům vyčíst, by zde měl Perseverance narazit na sedimentární horniny. Ty by měly lépe odpovídat zkušenostem a testům Perseverance ze Země.

Snad vůbec nejproslulejší nože se vyrábějí z damascénské oceli. Nenechte se ovšem mýlit – nejde o materiál ze Sýrie, nýbrž o zvláštní technologii výroby: Do Evropy se z Asie dostala právě přes Damašek. 

Stovky vrstev oceli 

Kovář Jiří Čurda dnes vyrábí nože prakticky stejně, jako se to dělalo před staletími. Čepel vytváří ze stovek vrstev různých druhů oceli, které trpělivě překládá a ková do sebe. A protože mají použité materiály odlišné vlastnosti, pyšní se výsledné výrobky tím nejlepším, co mohou „kudly“ nabídnout: Jsou měkčí a ohebnější, ale zároveň i dlouhodobě ostřejší a celkově odolnější než nože z jediného druhu oceli. 

Na závěr projde čepel kovářskou výhní a po namočení do kyseliny se na ní objeví zvláštní vzory, které vykouzlily jednotlivé vrstvičky. Zmíněné mramorování je poznávacím znakem nožů z damascénské oceli. Hotová čepel se pak vykalí v peci. Rukojeť může vzniknout z mnoha různých materiálů – třeba i z mamutího zubu nebo žirafí kosti. Proces výroby zakončuje broušení a leštění. 

Lepší nůž, lepší jídlo

Vyrobit ideální nůž se lidé snaží už tři tisíce let, kdy používají železo. Kromě boje ho lze přitom samozřejmě využít i velmi pragmaticky – v kuchyni. Zasvěcení tvrdí, že ostrá pomůcka má nezpochybnitelný vliv na výsledný pokrm. Přesněji řečeno: Čím ostřejší nůž, tím lepší prý může být i jídlo. 

„Čím šikovněji si s nožem počínáte, tím lepších vůní a chutí docílíte,“ vysvětluje šéfkuchař Paul Day. „Když třeba limetku nakrájíte natenko, získáte z její slupky víc olejů. Takže je zcela zásadní mít k vaření opravdu ostré nože.“ Zmíněný šéfkuchař tráví s nožem v ruce i čtrnáct hodin denně. Proto už patnáct let dává přednost ručním výrobkům z Japonska. Podceňovat bychom podle něj neměli ani prkénko – v žádném případě se nevyplatí kupovat keramické či plastové, ale jedině dřevěné. 

Od talíře k ocílce 

I to nejkvalitnější ostří je třeba čas od času nabrousit. Mnohým z nás se jistě vybaví obyčejné kuchyňské brousky s plastovou násadou, odborník na nože Petr Fígr však vysvětluje: „Je to sice dobré na rychlé obnovení ostří, ale nevýhodou zůstává, že při každém takovém broušení ubývá čepel. Máte-li tedy nějaký velmi dobrý nůž, tak je možná škoda takovou brusku používat.“ 

Naše babičky ovšem raději sáhly po obyčejném talíři, a nebyl to vůbec špatný nápad: Dnes na stejném principu fungují speciální keramické ocílky, které jsou k čepelím nejšetrnější. Nejpoužívanější přesto zůstávají ty ocelové a hodně tupý nůž pak dostane do kondice ocílka potažená diamantovým prachem. Samotné broušení však není úplně jednoduché. „Nůž se tahá proti ostří na ocílce, je ale potřeba udržet správný úhel. Při broušení kuchyňských nožů se například doporučuje úhel dvaceti stupňů,“ vysvětluje Fígr.

TIP: Je hygieničtější krájet maso na dřevěném, nebo plastovém prkénku?

Hodně ztupený nůž ovšem nezachrání ani ocílka – ostří je třeba obnovit na mokrém kameni. Ten brusičský musí být naprosto rovný, aby fungoval rovnoměrně. Zhruba za dvě stě korun lze koupit běžný brousek z karbidu křemíku, zatímco za luxusní přírodní japonské kameny zaplatíte i několik tisíc korun. Při broušení musí být kámen hodně vlhký: Nožem pak po něm rovnoměrně přejíždíte, aniž byste příliš tlačili – taháte směrem od sebe a stejný postup zopakujete po obou stranách.

Rozbor vzorků z 25 mangrovových porostů odebraných v oblasti Indo-Pacifiku ukázal, že tyto stromy zadržují čtyřikrát více CO₂ než většina tropických lesů na celém světě. „Již dlouho se ví, že mangrove jsou mimořádně produktivní ekosystém, v němž se uhlík rychle vyměňuje, ale až doposud neexistoval žádný odhad množství tohoto prvku obsaženého v porostech. Jde o zásadní informaci, protože pokud dojde ke změně využití půdy, velká spousta uhlíku se může uvolnit do atmosféry,“ říká ekolog, biochemik a molekulární biolog Daniel Donato z Harvardovy univerzity.

Schopnost mangrovových porostů zadržovat uhlík je částečně přičítána hluboké půdě bohaté na humus. Jen v této půdě je nashromážděno více uhlíku než v celé biomase a půdě většiny tropických pralesů. Mangrove proto mohou v době, kdy se lidstvo snaží vypořádat s klimatickými změnami, sehrát důležitou roli. V poslední době se však právě pobřežní porosty staly terčem rychlého odlesňování a jejich plocha se za posledních padesát let zmenšila o 30 až 50 procent. Vědci doufají, že studie přiměje vlády k vytvoření programů zaměřených na snížení úniku uhlíku do atmosféry právě uchováním a ochranou mangrovových porostů.

V roce 2004 byla v Zimbabwe a Rovníkové Guineji zadržena skupina žoldnéřů, kteří měli připravovat státní převrat. Většina z nich později skončila v nechvalně známé věznici Black Beach, která má pověst jednoho z nejhorších zařízení tohoto typu v Africe.

Předchozí část: Ostuda železné lady: Nevydařený převrat v Rovníkové Guineji (1)

S odstupem času se zdá, že převrat v Rovníkové Guineji nemohl uspět. Nigel Morgan, bývalý britský důstojník a přítel Simona Manna, totiž považoval akci za nemorální a vyzradil řadu naplánovaných detailů jihoafrické tajné službě. Zvěsti o verbování žoldnéřů z řad bývalého 32. praporu se donesly i k jednomu poradci prezidenta Mbasoga, který s předstihem několika měsíců varoval mimo jiné představitele Velké Británie a Spojených států amerických.

Tyto informace vypluly na povrch až později, stejně jako jména podnikatelů, kteří za pokusem o převrat stáli. Nejvíce pozornosti se logicky dostalo synovi bývalé britské premiérky Marku Thatcherovi, toho času pobývajícího v Jihoafrické republice.

Černá ovce rodiny

V roce 1953 se budoucí britské premiérce narodila dvojčata. Zatímco dcera Carol se může pochlubit bezproblémovou a klidnou kariérou novinářky, syn Mark Thatcher způsobil matce řadu nesnází. Prošel různými elitními internátními školami a v 80. letech se vrhl na dráhu obchodníka. Pracoval v různých oborech a bez zaváhání u toho využíval svého slavného příjmení. Pravděpodobně se také nechával uplácet, namočil se do lichvy a byl obviněn z daňových úniků. Mezinárodní pozdvižení způsobilo také, když se v roce 1982 zúčastnil automobilového závodu Paříž–Dakar a na několik dní se ztratil.

Kvůli svým nekalým obchodním aktivitám se často stěhoval a občas musel změnit adresu i nedobrovolně, když jej daná země označila za nežádoucího. Bydlel ve Spojených státech amerických, Švýcarsku, Monaku, Jižní Africe, Gibraltaru, na Barbadosu a ve Španělsku. Do příprav puče v Rovníkové Guineji měl investovat čtvrt milionu dolarů. Tamější policie si pro něj došla pět měsíců po zadržení Mannových mužů a vyslechl si obvinění z porušení protižoldnéřských zákonů, protože financoval leteckou přepravu a nutnou logistiku.

Thatcher tvrdil, že jeho peníze měly směřovat na humanitární činnost, ale další svědkové a obžalovaní potvrdili, že o všem dobře věděl. Sám Mann během svého druhého soudu v Rovníkové Guineji prohlásil, že Thatcher „nebyl jenom investor. Přidal se k nám a stal se částí managementu“.

Skandál bobtná

Byznysmen s kontroverzní pověstí nakonec ze skandálu vyšel relativně snadno, dost možná i kvůli svému původu. Podmíněný trest na čtyři roky a velká finanční pokuta určitě nešly srovnat s pobytem v Black Beach, který čekal na řadu žoldnéřů. Kromě toho jej posléze JAR označila za nežádoucí osobu a k velké ostudě své země i matky musel Mark Thatcher zase jednou zvednout kotvy a přesídlit do jiného státu.

TIP: Příběh Boba Denarda: Konec univerzálního válečníka

Prezident Mbasogo poté mohl ukázat i lidskou tvář a vedle výše zmíněné milosti pro zbývající žoldnéře se vyjádřil i na adresu Thatchera s tím, že spravedlnosti bylo učiněno zadost a nebude žádat jeho vydání. Diktátor vládne v Rovníkové Guineji nerušeně dodnes.

Slavnosti většinou využívají mocní tohoto světa, aby prezentovali vládnoucí ideologii, svůj hodnotový systém a šířili slávu a moc. Slouží tedy k potvrzení stávajícího společenského zřízení a zviditelňují hierarchii. Proto se jich téměř vždy účastnily všechny společenské vrstvy. Bez níže postavených diváků by totiž většina oslav k tomuto účelu neměla smysl.

V raném novověku do slavností stále více pronikal podíl zábavy, a to především hudba, ale i tehdy velmi oblíbené divadlo a opera. Rytířský věk pravidelně připomínaly turnaje, respektive zábavy na koních, například běhání ke kroužku či k hlavě medvěda a jiná „sportovní“ klání.

Scénář i rituály byly dány, ale stávalo se, že došlo k odchýlení od předpokládaného programu, třeba vlivem nečekané davové reakce. Po korunovaci římského císaře ve Frankfurtu nad Mohanem se například přihodilo, že dav strhl z koně jednoho z kurfiřtů, jenž vjel na náměstí před radnicí, aby rozhazoval korunovační mince. Byl rád, že se mu podařilo zachránit krk. Extrémní je pak případ karnevalu ve francouzském Romans, kde se z tradiční masopustní veselice v roce 1580 stala revolta proti místním elitám, kterou muselo potlačit vojsko.

Velkolepé vjezdy

Společenskou hierarchii nejlépe odrážely slavnostní vjezdy do měst. Původně se konaly tehdy, když nový panovník nebo jeho zplnomocnění zástupci poprvé vjížděli do svého rezidenčního města nebo do sídla jiného vládce či jiného významného města. V novověku byla Evropa plná rezidenčních měst, dvorů a panovníků, a tak se pořádaly velmi často. Pravidelně je zažívali obyvatelé těch nejvýznamnějších, jako Londýn, Paříž, Řím či Vídeň.

Slavnostní vjezdy absolvovali nejen světští vládci, ale i duchovní s vysokými světskými hodnostmi. Například olomoucký či salcburský arcibiskup byli zároveň říšskými knížaty a jako takoví přijížděli do svých rezidencí se všemi poctami po instalování do funkce. Císařští velvyslanci zase místo svého panovníka podnikali vjezdy do Benátek (po vodě), do Paříže, papežského Říma či Varšavy. Níže postavení diplomaté (vyslanci, rezidenti a podobně) však na tuto slávu nárok neměli, protože pouze velvyslanci zastupovali svého panovníka se vším všudy. Velkolepé vjezdy postupně zanikly v druhé polovině 18. století jako typický projev starého, předrevolučního režimu.

Přivítejte českého krále!

Jak konkrétně vypadal vjezd Leopolda I. do Frankfurtu nad Mohanem před volbou římským králem? Nejprve se s mladým českým a uherským panovníkem Leopoldem I., jeho strýcem Leopoldem Vilémem a početnou suitou vydáme před brány města. Dorazili tam 19. března 1658 po strastiplné cestě z Čech, aby se účastnili zasedání kurfiřtského kolegia, jež mělo zvolit nástupce zesnulého císaře Ferdinanda III. a jediným kandidátem byl právě mladý Leopold. Ten vjel slavnostně do města v doprovodu úctyhodných 1 500 osob a 130 kočárů. Nejprve překročil most přes Mohan, pak projel Quirinovou branou a hlavními ulicemi směřoval ke svému příbytku v domě Velký Braunfels, kde tradičně pobývali čeští králové v době volby.

Příjezd tak velkého průvodu trval minimálně hodinu, přihlížející si mohli dobře prohlédnout všechny účastníky a sledovali, jak směrem ke středu procesí gradovalo jejich společenské postavení. V čele těchto vjezdů se vždy nacházely oddíly hostitelů, v tomto případě Frankfurťanů. Následovali je trubači, královi osobní koně, urození komorníci (včetně několika českých šlechticů), tajní radové a na jejich konci vjížděl nejvýznamnější hodnostář králova dvora, tedy jeho nejvyšší hofmistr. Po oddílu dalších trubačů mohli diváci spatřit kočár španělského velvyslance, který zvyšoval lesk průvodu Leopolda I. i díky početné suitě svých lidí.

Pak se přiblížilo jádro průvodu: po krásně vystrojených pážatech se objevil nádherný kočár přivážející mladého Habsburka a jeho strýce. Byl obklopen lokaji a příslušníky trabantské gardy, která jej střežila. Následovala garda harcířů, další trubači a bubeníci. V druhé části průvodu mohli lidé spatřit komorní vozy, jež byly naloženy nábytkem, textiliemi, nádobím a vším, co měl král při svém pobytu potřebovat. Procesí uzavíralo šest oddílů kyrysníků. 

Tak velké množství lidí se samozřejmě nemohlo ubytovat přímo ve městě, kam se měli vejít i další kurfiřti se svými společníky. Kyrysníci a další níže postavené osoby tedy Frankfurtem jen projeli a ubytovali se v okolí.

Inscenace „zlatého věku“ 

Nejvýznamnější panovníci v období baroka do zahraničí moc necestovali, avšak slavnostní vjezdy jejich zástupců, velvyslanců, dosáhly v první polovině 18. století pozoruhodné pompy. Podle znalce tehdejšího ceremoniálu Gottfrieda Stieveho se razila zásada, že „taková vnější nádhera pronikne spíše do očí než do rozumu a přinutí především obyčejné lidi si myslet, že takový velvyslanec, který je obklopen nádhernými a mnoha zlatem a stříbrem zářícími livrejemi a kočáry, pochází ze země, v níž panuje zlatý věk“.

Příkladem takové inscenace „zlatého věku“ může být vjezd, který absolvoval v prosinci 1738 kníže Josef Václav z Lichtenštejna v Paříži. Poměrně dlouho jej odkládal a čekal na zhotovení pěti nových kočárů, jež měly mít premiéru právě u této příležitosti a vyráběly se přímo v Paříži. Vjezd začal po poledni u františkánského kláštera na předměstí St. Antoine, kam mu přijeli naproti například princové královské krve. Na místo dorazil i oficiální zástupce francouzského krále s uvaděčem velvyslanců v královském kočáru s osmispřežím, v němž pak kníže Lichtenštejn absolvoval vjezd. 

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Do Paříže nejprve vjížděly tři kočáry královských komisařů, které následoval celý velvyslancův dvůr s nejvyššími hodnostáři. Ve dvojstupu přicházelo 36 knížecích lokajů v nových livrejích, pak osm knížecích komorníků, 12 členů personálu stájí na ušlechtilých knížecích koních a osm urozených pážat. Potom přijíždělo jádro průvodu tvořené královským kočárem s velvyslancem a královniným kočárem, v němž seděl zkušený císařský legační sekretář, druhý muž diplomatické mise. Dále mohli přihlížející spatřit 16 kočárů s princi královské krve, které vezly další členy velvyslancova doprovodu. Pozornost diváků jistě vzbudila ta část průvodu, v níž se nacházelo oněch pět nových kočárů pana velvyslance včetně luxusního „parádního kočáru“ dekorovaného malířskou výzdobou. Podívanou uzavíralo pět kočárů habsburských poddaných, mezi nimiž mohli lidé spatřit i vůz českého hraběte Františka Josefa Pachty z Rájova, jenž tehdy dlel na kavalírské cestě v Paříži. Slavnostní vjezd trval asi tři hodiny a byl naplánován tak, aby velvyslanec ještě za světla dorazil do svého ubytování.