Malé, mlhovinám podobné Herbigovy–Harovy objekty vznikají v okolí mladých hvězd. Formují se ve fázích, kdy stálice vytváří výrazné polární výtrysky v důsledku akrece látky z okolního protoplanetárního disku. Materiál je do prostoru vyvrhován rychlostí několika stovek kilometrů za sekundu. Jelikož jde převážně o plyn s podobným složením jako původní mateční mlhovina, jeví se zmíněné objekty v dalekohledu právě coby mlhoviny.

TIP: Kamera v důchodu zachytila zrod mladičké protohvězdy

Jejich záření má původ v rázových vlnách, jež vznikají při kolizi vyvržené látky s mezihvězdným plynem. Z toho vyplývá i značná proměnnost HH objektů: Výrazně mění vzhled již na časových škálách roků. Proces akrece u mladých hvězd velmi rychle variuje a tvorba výtrysků představuje záležitost maximálně několika tisíc let. Životnost, respektive pozorovatelnost Herbigových–Harových objektů se tak odhaduje na pouhá staletí.

Architekt, urbanista a příznivce zeleně v městských celcích Stanislav Semrád v článku Dnešní výstavba sportovních a lidových koupališť v časopise Architekt roku 1933 uvedl, že „spojení vodních lázní s lázněmi slunečními a vzdušními jeví se jako nejrychlejší a nejlacinější prostředek osvěžení (rekreace). Proto má pro široké vrstvy lidu nedocenitelný význam. Ale i tehdy, uvažujeme-li účely čistě sportovní, jsou vodní sporty, zvláště plování, nejdůležitější součástí sportovního programu. Poválečná doba svým kromobyčejným rozvojem sportu postavila architekty před úkoly zcela nové“. V areálech totiž často kromě ploch pro slunění a bazénu či přírodní vodní plochy chtěli mít jejich vlastníci i dětské brouzdaliště, hřiště pro volejbal, prostory pro šatny a restauraci. 

Symfonie dřeva a vody

Říční lázně ovšem žádnou „velkou“ architekturu nevyžadovaly. Zpravidla se budovaly vždy po zimě v těsné blízkosti vodního toku ze sbitých dřevěných trámů. Majitelé dali smontovat dřevěná plata na opalování a spustit bazény, v nichž se pak návštěvníci ochlazovali přímo vodou z řeky. V blízkosti pak vznikly dřevěné kabinky na převlékání a stánek či menší stavba, sloužící jako občerstvení. V Praze u Vltavy jich fungovala celá řada. 

Zánik mnoha z nich zapříčinila výstavba přehrad Vltavské kaskády (nejintenzivněji v padesátých a šedesátých letech 20. století), jejímž důsledkem došlo k ochlazení vody v řece a navíc se snížila i její kvalita. Druhý důvod spočíval ve vyvlastňování plováren během komunistického režimu – většina z nich totiž mívala soukromého majitele. Poslední u Vltavy dožívaly do šedesátých let, kdy je nahradila koupaliště a bazény s upravenou vodou.

Rozmarná léta v plavkách

Oproti říční vodě nabízely plovárny s betonovými bazény, napouštěnými spodní vodou z pramenů či z městského vodovodu, vždy „čisté koupání“, neboť již naši předkové se zabývali její filtrací a chlorováním. Areály v sezóně sloužily nejen pro sport a rekreaci, ale i jako místo pro setkávání a seznamování, korzování v plavkách a také pro různé kulturní účely. Večer se tu konaly koncerty, projekce filmů nebo taneční zábavy.

Vzpomíná se i na provazochodecká vystoupení, jako je známe z filmu Rozmarné léto. Plovárny měly své správce, kteří tu často i trvale bydleli a v zimě se starali o údržbu nebo proměnu vodní plochy na kluziště. Zdejší mistři plavčíci museli absolvovat kurz plaveckého výcviku a záchrany tonoucích a zájemce učili plavat. 

TIP: Plavková revoluce: Za střih odhalující nohy hrozilo návrhářce Kellermanové vězení

Lidé často trávili na plovárně celé dny. Otevíralo se většinou ráno v osm a zavíralo se kolem osmé večerní. Pravidelní návštěvníci si pronajali kabinu na převlékání nejen na celý rok dopředu, někteří ji měli i po desetiletí. Tyto dřevěné kabinky se po roce 1989 na některých prvorepublikových plovárnách obnovovaly, protože patří k typickým symbolům města a mají i svůj originální půvab. 

Něco k zakousnutí

Návštěvníci plováren se v letních vedrech pochopitelně zaměřovali především na nápoje – točené pivo a malinová limonáda v nabídce rozhodně nesměly chybět. Děti by tu nevydržely bez zmrzliny, dospělí zase bez buřta nebo párku s hořčicí. Pokud byla v areálu restaurace, vařily se i guláše a jiná teplá jídla. Ke stolu by však naši předci nikdy neusedli v plavkách; ostatně tenhle úbor ještě dlouho vypadal velmi cudně, a přesto se v něm nesmělo jinam než do přesně vyhrazených prostor. 

Pokud se občas šťouráte v nose, nejste žádnou výjimkou. První vědecká studie na toto téma z roku 1995 anonymně zkoumala obyvatele okresu Dane z amerického Wisconsinu. Vědci tehdy dospěli k závěru, že alespoň občas se v nose šťourá přes 90 procent sledovaných. Mnozí z nich také anonymně přiznali mukofagii, což je odborný výraz pro snězení vyšťouraného materiálu.

Očividně je to velice běžný zlozvyk. Odborníci ale varují a doporučují, aby lidé tuto praktiku pokud možno drželi na uzdě. Při šťourání může dojít k poranění vnitřních částí nosu, čehož využijí přítomné bakterie a rozpoutají infekci. Při troše smůly může být dost ošklivá, například pokud jde o stafylokoky.

Smrkance pro zdraví?

Někteří lidé věří, že pojídání smrkanců může být prospěšné pro imunitu. Někdy dokonce povzbudí děti, aby to dělali. Před pár lety se také objevila studie, podle které je tato činnost prospěšná pro zdraví zubů. Ani jedna z těchto věcí se ale nepotvrdila. Se vší pravděpodobností to jsou jen pověry.

TIP: Dali byste si? Vědci vyvíjejí energetické superjídlo ze švábího mléka

Hleny v nose fungují jako mucholapka. Zachycují mikroby a nečistoty, které se dostanou do nosu a brání jim ve vstupu do těla. Když člověk tyto hleny spolkne, docílí tím jedině toho, že se dotyční mikrobi dostanou tam, kam chtěli. Jen jiným otvorem. Sečteno a podrženo – mnohem lepší než šťourání v nose je použít kapesník a pořádně vysmrkat.

Supernovy jsou fascinující. Nesmírně energetická exploze rozpráší zhroucenou hvězdu do okolního vesmíru. Astronomové jejich pozorování a výzkum milují. Se supernovami je ale problém – explodují bez varování, takže dopředu nevíme, ve které oblasti vesmíru k takové explozi dojde. Pozorování explozí v plné síle a jejich „vychládání“ už máme za sebou spoustu, rané fáze supernov jsou pro nás ale stále do značné míry záhadou.

Exploze supernovy začíná zhroucením jádra masivní hvězdy, po němž následuje zpětný ráz. Při tom dojde ke spuštění rázu (anglicky shock breakout) a chladnutí rázu (shock cooling). Během pár dní pak následuje samotná spektakulární exploze supernovy. Patrick Armstrong z Australian National University a jeho tým měli to štěstí, že jako první detailně pozorovali fázi chladnutí rázu před výbuchem supernovy.

Štěstí s teleskopem Kepler

Podařilo se jim to u supernovy SN 2017jgh, která se odpálila po zhroucení masivní hvězdy v galaxii vzdálené asi miliardu světelných let. Záře této supernovy dorazila k Zemi před 4 lety. Astronomové měli veliké štěstí. Americký „lovec exoplanet“, vesmírný dalekohled Kepler měl právě v té době v zorném poli relativně blízkou hvězdu, která byla prakticky na stejném místě, kde se objevila supernova SN 2017jgh. 

TIP: Materiál exploze Keplerovy supernovy stále letí rychlostí Mach 31 000

Právě díky teleskopu Kepler a následně dalším zařízením se Armstrongovi a jeho kolegům podařilo sledovat celou fázi chladnutí rázu, která trvala asi tři dny. Rovněž se jim podařilo identifikovat hvězdu, která v tomto případě vybuchla. To je obvykle velice obtížné. Badatelé určili, že šlo o žlutého veleobra o rozměrech 50 až 290 Sluncí.

Autoři studie zaznamenali varovné signály značící zhroucení oceánského proudění, které unáší teplou vodu z tropů podél východního pobřeží severoamerického kontinentu. Golfský proud se cestou postupně ochlazuje, v oblasti Grónska klesá ke dnu a chladnou vodu unáší jižním směrem do Atlantského oceánu. Kdyby se proud zhroutil, podle těchto vědců by asi existoval i nadále, ale byl by slabší a pomalejší.

Z analýzy vyplynulo, že proudy z takzvané Atlantické jižní cirkulace (AMOC) za poslední století téměř kompletně ztratily svou stabilitu. Dřívější studie publikovaná v odborném magazínu Nature Geoscience ukázala, že proudy zpomalily vinou globálního oteplování na nejnižší rychlost za poslední tisíciletí. Podle nového výzkumu je toto zpomalení dovedlo na pokraj kolapsu.

Zhroucení by mělo katastrofické dopady po celém světě. Ohrozilo by dešťové srážky, na kterých závisí miliardy lidí v Africe, Indii a Latinské Americe. Zvedlo by hladinu oceánů omývajících pobřeží Severní Ameriky a v Evropě by ochladilo počasí a přispělo k četnějším a vydatnějším bouřím. Složitost systému oceánského proudění neumožňuje předpovídat, kdy by ke kolapsu mohlo dojít. Může nastat v řádu staletí, ale i během následujících dvou až pěti dekád.

Nejasné vyhlídky

Ke zpomalování mořských proudů přispívají uhlíkové emise, není ale jasné, jaké množství by způsobilo zhroucení. Proto je důležité jich vyprodukovat co nejméně, uvedl hlavní autor studie Niklas Boers z Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatu.

Boers a jeho kolegové analyzovali osm nezávisle naměřených datových sad, které sledovaly teplotu a slanost oceánů v posledních 150 letech. Z jejich výzkumu vyplynulo, že globální oteplování proudění nejen zpomaluje, ale zásadně narušuje i jeho stabilitu.

Podle Davida Thornalleyho z londýnské univerzity UCL, který se na studii nepodílel, jsou její závěry sice znepokojivé, ale vědci zároveň netuší, zda ke kolapsu vůbec dojde a případně kdy. Kolaps by byl jedním z takzvaných bodů zvratu - rychlých, obrovských a nevratných klimatických změn - jejichž překročení může vést k velkým změnám celého systému.

Boers a jeho kolegové v květnu varovali, že významná část grónského ledového příkrovu je vážně ohrožena a může způsobit vzestup hladiny oceánů po celém světě. Další studie ukázala, že amazonský prales nyní vypouští více emisí než absorbuje. Požáry, které se v létě 2020 prohnaly Sibiří, zase způsobily uvolnění znepokojivého množství metanu do atmosféry.

Jiná analýza z roku 2019 tvrdí, že svět už možná překročil dostatečné množství bodů zvratů na to, aby byla ohrožena existence lidstva. Očekává se, že Mezivládní panel pro změnu klimatu v pondělní zprávě vyhlásí zhoršující se stav klimatické krize.

Za zajíce v pytli označujeme cokoliv, co si před koupí nemáme možnost důkladně prohlédnout. Kde se však zmíněné pořekadlo vzalo? Dnes ho používáme jen jako obrazné přirovnání, ovšem dřív byl jeho význam doslovný. Skutečný zajíc v pytli se dal totiž pořídit na středověkých trzích, kde se mimo jiné běžně prodávala živá zvířata na maso.

TIP: Jazykovědma prozrazuje: Kde se vzala panenka skákavá

Pravidelně se tam také našel prodejce podvodník, jenž do pytle zavřel kočku a vydával ji za zajíce. Důvěřivý kupec se domníval, že si domů odnáší zajíce třeba na pečínku, jenže po otevření na něj z pytle vyskočila obyčejná kočka. Popsaná nepoctivá praxe se v češtině uchovala v podobě rčení o zajíci v pytli, zatímco ve slovenštině se ve stejném významu užívá přímo „mačka vo vreci“, tedy „kočka v pytli“. 

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.

NEJVĚTŠÍ 

Za hranicí představivosti

Téměř všechny hvězdné ostrovy ukrývají ve svém středu supermasivní černou díru. Jednu takovou pozorovali astronomové v roce 2011 v galaxii NGC 4889. Jedná se o nejjasnější členku kupy galaxií Coma a od Země ji dělí 335 milionů světelných let. Hmotnost černé díry v jejím centru byla podle prvních pozorování ohromující – deset miliard hmotností Slunce. Poloměr horizontu událostí takového monstra se rovná zhruba pětinásobku vzdálenosti Pluta od naší centrální stálice. Později vědci hmotnost černé díry upřesnili na 21 miliard ekvivalentů Slunce, čímž asi 5 200krát překonává svůj protějšek v nitru Mléčné dráhy.

Od roku 2011 dokázali astronomové objevit několik ještě větších supermasivních černých děr. V centru superobří eliptické galaxie Holmberg 15A, v kupě Abell 85, se ukrývá monstrum o 40 miliardách hmotností Slunce. Uvedenou hodnotu však dál předčí gigant ve středu extrémně jasného kvazaru TON 618: Vědecké odhady u něj hovoří o 66 miliardách slunečních hmotností. 

Obry s hmotností více než deset miliardkrát převyšující hmotnost Slunce astronomové často označují jako „ultramasivní černé díry“. Existovat by však prý mohly i varianty přesahující 100 miliard hmotností Slunce. Zatím ovšem nebyly pozorovány, proto zůstávají otázkou teorie a vědci pro ně používají termín „nesmírně obrovské černé díry“.

KANIBALOVÉ 

Bouřlivé splynutí

Černé díry pohlcují vše, co se k nim dostatečně přiblíží, a to i samy sebe navzájem. Zatím nejtěsnější dvojici supermasivních černých děr nalezli astronomové roku 2017 v galaxii NGC 7674, kterou dělí od Země 400 milionů světelných let. Vzdálenost mezi oběma monstry nedosahuje ani jednoho světelného roku a časem splynou v jediný objekt, za odpovídající emise gravitačních vln.

V posledních pěti letech se vědcům daří registrovat gravitační vlny vznikající při splynutí hvězdných černých děr, přičemž první úspěch přišel v roce 2015. Zasloužily se o to detektory LIGO alias Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory v USA a Virgo v Itálii. Astronomové předpokládají, že spolu s budováním dalších podobných zařízení a zvyšováním jejich citlivosti poroste také počet identifikovaných případů splynutí černých děr, a to až na několik denně.

Šlo o střed tehdejšího obchodu a o klíčovou zastávku na trase každé karavany, přesto tu badatelé nenašli žádné platidlo cizokrajného původu. Jen spoustu zlatých mincí nejasné provenience a podezřelou spoustu skleněných střepů. Jak později odhalil archeolog Sam Nixon, právě v absenci cizích mincí a v originální recyklaci skla tkvělo bohatství bájné Tadmekky.

Centrum dění

K tomu, abyste dnešní vesnici Essouk, nacházející se v kidalském regionu západoafrického státu Mali nazvali městečkem, byste nejspíš potřebovali větší než malé množství fantazie. Jenže mezi 9. až 15. stoletím to tu bylo hodně jiné. Celá dnes jen několika pastevci osídlená oblast byla sídlem a jmenovala se Tadmekka. Volně přeloženo „jako Mekka“, tedy ono město na Arabském poloostrově, ke kterému každoročně směřují svaté poutě. Byla obrovskou a lehce chaotickou změtí budov vystavěných z hlíny, písku a dřeva, labyrintem stanových sídlišť, tržišť, skladů či ohrad pro dobytek a velbloudy. Právě tady začínaly i končily karavany směřujících za obchodem přes saharskou poušť. I když tu stálých berberských obyvatel žilo pomálu, každodenně jich zde pobývaly tisíce. Čekali na zboží, výhodný obchod, chystali se na dlouhou cestu. 

Kolébka kultury

Z původní Tadmekky se dochovalo více zpráv arabských cestopisců, než kolik toho viditelně zbylo v terénu. A sepsané legendy byly působivé. Zmiňovaly například, že Boctou z kmene Mandinků, údajný zakladatel města Timbuktu, pocházel právě odtud. Tady si měl vydělat jmění na stavbu nového města. Psalo se také, že z těchto míst pocházela část zlatého bohatství, ze kterého byly stavěny náboženské školy a mešity v Gao. A že význam této lokality byl pro Mansá Músu, nejbohatšího muže světa své doby, naprosto zásadní. Takže hledat tu kolébku Tuarégů nebo zdroj inspirace architektury pouštních měst se zdálo logické. Solidní archeologický průzkum tu ale nakonec proběhl až v roce 2005 pod vedením Sama Nixona z University College of London. Hned první výsledky vědce povzbudily.

Živé místo

Půdní vzorky prošly radio­nuklidovým datováním, které stanovilo intenzivní osídlení celé oblasti mezi 7. a 12. stoletím. Na své si přišli i archeobotanikové, kteří v půdním substrátu objevili semena čiroku a pšenice evidentně pocházející ze Súdánu. A také bavlny, prosa, datlí a lnu z dálky ještě větší. Před výzkumníky postupně vyvstával obraz čilého a frekventovaného trans-saharského obchodu. Byla tu ovšem jedna malá záhada. Obchod s sebou nese peníze a těch se tu překvapivě mnoho nenacházelo. Tedy, při odkrývkách se stopy po zlatě našly. Jenže ničím nepřipomínaly žádnou jinde užívanou měnu. Nebo spíše různé měny, jak by se u mezinárodního tržiště dalo čekat. Kde skončily všechny ty mince z Egypta, Sýrie a Arábie?

Zklamání?

Místo klasického platidla se tu používaly spíš lehce oblé kruhové valounky nesoucí místo vlysu nebo ražby maximálně tak pár znaků či písmen – snad označujících několik dosud zcela neznámých mincoven. Jinak byly zcela hladké a „nepopsané“. A s tím souvisela i druhá praktická záhada. Jak ukázal laboratorní metalurgický rozbor, tyto „plešaté dináry“ byly z hlediska čistoty obsaženého zlata nepřekonatelné. Tak koncentrovaný zlatý kov byl v tehdejším světě naprostým unikátem. Přece jen, všude se snažili měnu „vylehčit“ o jiné příměsi, buď proto, že to lépe neuměli, nebo aby znásobili své jmění. Ale tady nikoliv. Otázka zní, jak to vůbec dokázali?

Nixonovi a jeho kolegům napověděly až rozmanité skleněné střepy, kterých tu pod zemí odpočívalo skutečně hodně. Původně je měli za klasické artefakty minulosti, zbytky lahví, karaf a sklenic. Dokud nepoznali, že většina skleněného zboží sem už v podobě střepů dorazila. Proč by se s nimi někdo tahal až sem? 

Tvrdá měna

Kvůli čištění zlata! Skleněné střepy se tu totiž recyklovaly při originálním a jinde nevídaném procesu kupelace. Nixon spolu s univerzitními metalurgy celý postup úspěšně zopakoval, čímž historický postup potvrdil v praxi. A současně tím vysvětlil, proč se na archeologických nalezištích Tadmekky nesetkáme s žádnou jinou dobovou měnou, jen s oněmi plešatými dináry. Ty totiž byly unikátní měnou zdejšího tržiště.

Bylo jedno, z jakého kouta světa jste sem přijeli utrácet, zlato tu platilo za každé situace. Jenže předtím než se pustíte do nakupování, si musíte nechat obsah svého naditého měšce „vyčistit“ v jedné z místních mincoven. Ze zlatých mincí celého známého světa o různé kvalitě drahého kovu se tu v tavírně stala čistá a univerzální měna. Už nemusíte přepočítávat, kolik dirhamů nebo tolarů vydáte za jeden aksamit, tady se platí jen čistým zlatem a podle váhy.

TIP: Izraelský výzkum ukázal, že falšování platidel je starší než samotné peníze

Pro některé obchodníky musela být tahle směna hořkou zkušeností, protože tu možná zjistili, že jejich vlastní a doma platné zlaté mince za mnoho nestojí. Tadmekka, která vystavěla své bohatství na trans-saharském obchodu, na tom ale rozhodně netratila. Nikdo zdejší kupce nemohl šidit slabou mincí. Tady se obchody vedly v nejčistším zlatém standardu.

Budoucí špičková systémová inženýrka a informatička Margaret Hamiltonová skončila bakalářským titulem v oboru matematiky na méně významné univerzitě zaměřené navíc spíše na umění a pedagogiku. Její otec Kenneth Heafield byl ostatně básník a filozof a její dědeček ředitel školy.

Potom se navíc vdala, porodila dceru a trpělivě čekala, až její manžel dokončí svá vysokoškolská studia. Typická podporující manželka… Naštěstí ne úplně. Aby uživila manžela a dcerku, pracovala pro Massachusettský technologický institut. Zaměřila se na programování a stoupala výš a výš. 

TIP: Mistři dobrého světla: Kdo jsou autoři nejlepší snímků z misí Apollo

Pracovala na programu protiletadlové obrany, ale vrcholem jedné éry její kariéry byla právě práce pro Apollo 11. Vyvíjela pro NASA navigační software potřebný pro let a přistání na Měsíci. Obří tým čtyř stovek pracovníků řídila od roku 1965. O dva roky později se rozvedla. A potom konečně přišel ten dlouho plánovaný den – 20. července 1969 dosedlo Apollo 11 na měsíční povrch. Kód, který Hamiltonová se svým týmem naprogramovala, neselhal a poté byl použit znovu v řadě dalších vesmírných projektů NASA. 

Po zdrcujících porážkách z léta a podzimu roku 1941 se zdálo, že přežití Sovětského svazu visí na vlásku. Wehrmacht stál na předměstích Moskvy a lidské i materiální ztráty, které Rudá armáda utrpěla, by zřejmě zcela zdecimovaly každé jiné ozbrojené síly tehdejšího světa.

Německá hrozba a osvobození Moskvy

Situace ale nebyla ani zdaleka tak jednoznačná – také Němci přišli o mnoho mužů i techniky a navíc přicházela pověstná ruská zima, na kterou nebyli vůbec připraveni. Toho si bylo sovětské vrchní velení vědomo, a tak mohl armádní generál Grigorij Žukov 29. listopadu požádat Stavku o schválení svého plánu na protiofenzivu.

V odůvodnění napsal: „Nepřítel je vyčerpán. Pokud ale nyní nezlikvidujeme jeho nebezpečné průniky, bude schopen své divize v moskevském regionu posílit, (…) což by vyústilo v nebezpečnou situaci.“ Naproti tomu Němci nepředpokládali, že by mohli čelit významnější protiofenzivě, a ještě 4. prosince zpravodajské oddělení Vrchního velení pozemních sil hlásilo, že v „současné době není nepřítel před skupinou armád Střed schopen bez větších záloh podniknout protiútok“.

Jenže Rudá armáda rezervy stále ještě měla a 5. prosince spustila mohutný útok, který Němce v následujících dnech a týdnech vrhl zpět o desítky až stovky kilometrů. I když se nepodařilo skupinu armád Střed zničit, v což Stalin doufal, měla porážka u Moskvy pro třetí říši i další vývoj války zcela zásadní důsledek.

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Šlo totiž o konečné selhání Blitzkriegu a zhroucení německých nadějí, že Sovětský svaz bude poroben během několika měsíců – dlouhou opotřebovávací válku přitom Hitler nemohl vyhrát, zvláště když 11. prosince 1941 vstoupil do otevřeného konfliktu také se Spojenými státy.