Sedmadvacátého dubna 1973 se v kalifornském Stanford Research Institute vydal americký umělec a jasnovidec Ingo Swann pod dohledem vědců na „astrální cestu“ k Jupiteru: Těleso jim popsal jako plynného obra s prstenci, jež posléze dokonce nakreslil. Svým mimotělním zážitkem šel proti soudobému názoru astronomů, kteří se shodovali, že planeta žádné prstence nemá. V roce 1979 však okolo Jupitera prolétla družice Voyager 1 a šest let po Swannově astrálním výletu mu dala za pravdu. Jednalo se o pouhou náhodu?

Ruská konkurence

Ingo Swann patřil mezi hlavní hvězdy výzkumných programů placených americkými tajnými službami DIA (Vojenská rozvědka) a CIA (Ústřední zpravodajská služba). Tyto projekty vešly ve známost pod souhrnným názvem „Stargate“ a měly se stát přímou odpovědí na obdobné pokusy na straně Sovětů. Ti šokovali svět například schopnostmi Ninel Kulaginové, která dokázala zdánlivě jen silou vůle uvést do pohybu střelku kompasu nebo předměty umístěné pod skleněným krytem. 

Podle skeptiků se jednalo o pouhé laciné triky, při nichž žena používala statickou elektřinu či skryté magnety. Hůř se jim však vysvětlovaly kamerové záznamy situací, kdy Kulaginová prostým přiložením rukou vyvolávala u lidí pocity nesnesitelného tepla. Šlo o sílu sugesce? Jistota neexistovala, a tak se nadpřirozenem rozhodli zabývat i Američané.  

Magický Ingo

Do výzkumu jasnovideckých schopností se v roce 1970 pustili fyzikové Russell Targ a Harold Puthoff, k jejichž největším úspěchům patřil právě objev Ingo Swanna. Nadějný telepat prý například dokázal popsat vědecký přístroj, tzv. supravodivý magnetometr, který byl umístěn v útrobách jedné z budov Stanford University a jehož design měl být tajný. 

A to není vše – traduje se, že se Swannovi povedlo na dálku ovlivnit i činnost zmíněného zařízení: V okamžiku, kdy se na něj zaměřil, začal magnetometr údajně ukazovat dvojnásobek naměřených hodnot. Podivný jev trval třicet sekund a ukazatele se vrátily do normálu až v okamžiku, kdy se Swann přestal soustředit. Pokus prý Ingo ještě zopakoval téhož i následujícího dne a opět úspěšně. 

Přelet nad sopkou

V jiných experimentech poskytovali vědci Ingovi zeměpisné souřadnice a on měl popsat nebo nakreslit, co se na daném místě nachází. Načrtnul tak například obrysy neobydlených Kerguelenových ostrovů (ležících přibližně 3 300 km jihovýchodně od Madagaskaru) a zmínil, že je tam radarová anténa a malá přistávací dráha. V případě vysílače měl skutečně pravdu, otázka ranveje zůstávala nejasná: Targ tvrdil, že se mu podařilo její existenci potvrdit, podle jiných pramenů však na ostrovech žádná nebyla. 

Jindy zas dostal Swann souřadnice islandského vulkánu Hekla, načež skutečně popsal, že se vznáší nad „ohnivou pecí“ a že se tam nachází sopka. Mohl se naučit odpovídající zeměpisné údaje včetně souřadnic zpaměti? Russell Targ je přesvědčen, že nikoliv. 

Mimotělní špionáž

Tajné služby využívaly i další jasnovidce. Jedním z nich se stal bývalý policista Pat Price, kterému v létě 1974 jistý muž ze CIA sdělil souřadnice, jež podle něj označovaly důležité místo v Sovětském svazu. Dnes víme, že se jednalo o vojenský komplex u někdejšího Semipalatinsku, kde Sověti vyvíjeli atomové zbraně. Price se pak usadil v místnosti určené pro jasnovidecké experimenty, zavřel oči a po minutě ticha začal popisovat „dvou- či třípatrovou budovu“ a obrovský portálový jeřáb, který se pohyboval tam a zpět. Obojí rovněž nakreslil, a když potom vědci jeho skicu srovnali s kresbou pořízenou podle satelitních snímků, spatřili působivou shodu. 

Podobných příběhů o projektu Stargate koluje víc. Jasnovidec například dostal za úkol najít ruský bombardér Tu-95, který havaroval kdesi v Africe, a prý se mu to povedlo s přesností na několik kilometrů… 

Příliš dobré výsledky

O výkonech jasnovidců, na něž se zaměřili Targ s Puthoffem, informoval i prestižní časopis Nature. „Nadpřirozené“ úspěchy však neudělaly dojem na každého. Mnohé nesrovnalosti objevil ve výsledcích projektu Stargate známý skeptik a iluzionista James Randi, který se věnuje odhalování podvodů a s neskrývaným gustem často „jasnovidce“ a „mágy“ konfrontuje přímo před televizními kamerami. 

Randi například kontaktoval autora utajovaného magnetometru Arthura Hebarda, aby si ověřil, jak přesně ovlivnění přístroje probíhalo. Hebard se experimentu osobně zúčastnil, a mohl tedy potvrdit, že magnetometr skutečně začal ukazovat zvýšené hodnoty „pod tlakem“ Swannovy mysli. Jenže k tomu došlo až po deseti či patnácti minutách soustředění – nikoliv hned, jak tvrdili Targ a Puthoff. 

Hebard navíc nebyl zcela přesvědčen, že k výkyvu došlo přičiněním jasnovidce, a dodával, že se stejné anomálie občas vyskytly i v minulosti. Vzápětí vyvrátil, že by se podařilo pokus úspěšně zopakovat, a mimo jiné popřel i tajnou povahu designu přístroje: Jednalo se v podstatě o vylepšenou verzi zařízení, které se nacházelo na Harvardu a jehož nákresy byly veřejné. 

Hory na plynné planetě

Hebard rovněž vyjádřil pochybnost, co se týče preciznosti, s jakou Swann přístroj popisoval. Randimu pak řekl: „Prostřednictvím barev, tvarů a trochy básnické nadsázky pouze popsal, jak si myslel, že může detektor vypadat.“ Zdá se tedy, že Targ s Puthoffem při líčení svých experimentů přinejmenším poněkud přeháněli.

Podobné trhliny se začaly objevovat i v dalších příbězích, které provázely Swannovy jedinečné schopnosti. Jasnovidec se sice trefil s prstenci Jupitera, ale v dalších detailech se k pravdě příliš nepřiblížil. Tvrdil například, že se na obří planetě nachází deset kilometrů vysoké pohoří – což je samozřejmě nesmysl, protože jde o plynné těleso. 

Ingo Swann také napsal knihu Penetration: The Question of Extraterrestrial and Human Telepathy (volně přeloženo „průnik: otázka mimozemské a lidské telepatie“), v níž tvrdil, že se na odvrácené straně Měsíce nacházejí cizí základny. Popisoval vysoké věže, budovy, různobarevná světla, stroje připomínající traktory a mimozemšťany podobné lidem… 

Pod kobercem

Zdá se, že ústřední postavy projektu Stargate zametaly všechna nepohodlná fakta pod koberec, a podle Randiho dokonce Targ s Putthofem s výsledky bádání manipulovali: Když se experiment zdařil podle jejich představ, publikovali jej. V opačném případě vše zamlčeli. Ideálním nástrojem pro znevažování výsledků se stala již zmíněná speciální místnost pro psychické experimenty, kde prý bylo nutné zřídit elektromagnetické odstínění: Jestliže se pak pokus nepovedl, svedli to vědci právě na ochranné pole.  

V roce 1986 se stal šéfem projektu fyzik Edwin May a o pět let později se většina experimentů přesunula do společnosti Science Applications International Corporation. Výzkumy se od té doby řídily přísnější metodikou, a dokonce na ně dohlížela speciální vědecká komise. Kritikové však namítali, že mohl May výsledky zmanipulovat, protože k nim měl jako jeden z mála přístup. Navíc ve spoustě pokusů figuroval coby arbitr a posuzoval, zda se popisy jasnovidců shodují se zadanou destinací. I tímto způsobem tudíž mohl – vědomě, či nevědomě – napomáhat k úspěchu akce.

TIP: Jsou telepatie či předvídání budoucnosti vědecky možné, nebo jde o podvrh?

Největší ránu však programu zasadily rozhovory se zaměstnanci zpravodajské komunity, kteří služby jasnovidců využívali. Podle jejich slov byly informace získané „vzdáleným viděním“ většinou příliš vágní a postrádaly specifické detaily. Data si vzájemně odporovala, byla nepřesná a vyžadovala subjektivní výklad. Obdržené informace tak ani jednou nemohly posloužit k řízení zpravodajské operace. V roce 1995 byl proto program Stargate ukončen. 

V roce 1987 zachvátila povodí Luangwy, zambijského přítoku řeky Zambezi, epidemie sněti slezinné neboli antraxu. Nebezpečná infekce, která zabíjí zvířata stejně jako lidi, si vyžádala největší počet obětí mezi hrochy. Ve srovnání s jinými velkými druhy savců hroši dokonce onemocněli desetkrát častěji. Proč jsou tak náchylní k chorobě, kterou v západním světě už známe jen z teroristických hrozeb? Odpověď na tuto otázku se ukrývá za dlouho opomíjenou hroší slabostí pro maso. 

Smrt uprostřed proudu

Šedavý tok řeky Luangwa se líně valí vyprahlým krajem a opadlá hladina odhaluje na mnoha místech písečné kosy, ostrovy a obří kameny. Jenže mnohé z toho, co z dálky vypadá jako šedavé balvany vyčnívající z vody, se při pohledu z blízka ukáže jako několik desítek hroších mršin nafouknutých do obludných rozměrů. Vzduchu dominuje dusivý zápach hniloby a kolem se ozývá neodbytné bzučení nespočetných much.

Ve větvích nedalekých stromů posedávají čápi marabu přežraní k prasknutí a o kus dál proti proudu si uprostřed vodního toku hoví stovka hrochů. Tu a tam některý z nich zvědavě připlave na mělčinu k mršinám. Chvíli vzrušeně odfukuje a pak se zahryzne do rozkládajícího se trupu. Urve z něj kus masa či vnitřností a zmizí pod hladinou… 

Samotáři a neurvalci 

Hroch obojživelný (Hippopotamus amphibius) sehrává klíčovou roli v mnoha afrických ekosystémech. Formuje přírodu ve vodě i na souši. Základem jeho jídelníčků tvoří nízké traviny, které spásá během nočních výletů na břeh. Někdy se tak zatoulá od nejbližší vody až na vzdálenost čtyř kilometrů. Sem tam přikousne k trávám i nějakou tu větvičku z keřů nebo bylinu. Ráno se vrací do vody, kde pak stráví celý den. Ve vodě se nekrmí, i když se mu v řekách či jezerech nabízí k pastvě vodní vegetace. Vodní rostliny jsou totiž na živiny chudší než traviny rostoucí na souši a hroši se jim vyhýbají. K jejich konzumaci se uchylují jen v nouzi, např. v dobách sucha, kdy je tráva spálená na troud. 

Noční a denní aktivita se u hrochů zdaleka neliší jen živlem, v němž zvířata tráví čas. Zatímco noční výlety na pevninu podniká hroch většinou na vlastní pěst, denní vodní radovánky si užívá ve společenství příslušníků vlastního druhu. Někdy čítají stáda jen několik zvířat, jindy je tvoří i 100 až 150 kusů obou pohlaví a nejrůznějšího věku. 

Hroší soužití nebývá vždycky idylka, protože několikatunová zvířata umí být pořádně agresivní. Výjimkou nejsou souboje na život a na smrt. Často spolu soupeří samci o revíry a harémy samic, ale dochází i k „domácímu násilí“, kdy samec napadne samici ze svého stáda. Také hrošice se dokážou mezi sebou pořádně poprat. Někdy padnou za oběť neurvalosti dospělých hrochů i mláďata. Nevraživost a šarvátky eskalují v období sucha, když se hroši stahují ke stále se zmenšujícím zdrojům vody a koncentrace zvířat několikanásobně naroste. 

Hroziví milovníci masa

Řada vědců i amatérských pozorovatelů přírody přistihla hrochy při konzumaci masa a vnitřností z mršin velkých zvířat od slonů, přes buvoly a různé druhy antilop až po pakoně a zebry. Výjimkou nejsou ani případy, kdy hroši hodují na tělech mrtvých hrochů. V zoologických zahradách byly popsány případy, kdy hroch zabil a sežral hrošíka liberijského, tapíra malajského, klokana rudého či plameňáka růžového. 

U býložravce je to zjištění možná poněkud překvapivé, ale hroši se ze společenstva typických konzumentů rostlinné potravy vymykají i v mnoha dalších ohledech. Dokážou například rozevřít čelisti až do úhlu 180°, což je mezi kopytníky naprostá rarita. Mají také jak v dolní, tak i v horní čelisti velké špičáky, které do sebe při sevření čelistí zadají jako zámek. Nejen že jsou velké špičáky u býložravců vzácností, ale hrochovi navíc brání s pohybu čelistí do stran a ten proto velmi málo přežvykuje. Všechny tyto zvláštnosti – doširoka otevřená tlama i velké špičáky – nejsou adaptací na konzumaci rostlinné potravy, ale slouží hrochům k demonstraci síly. 

Býložraví masožravci 

Trávicí trakt hrocha je sice uzpůsoben ke zpracování rostlinné potravy, ale má celou řadu zvláštností. Podobně jako přežvýkavce vybavila příroda také hrocha systémem předžaludků, ty se ale svým uspořádáním liší od bachoru, čepce a knihy, jak je známe třeba u skotu. Hroší předžaludky se skládají z dvojice slepých vaků napojených na prostornou „trubici“ opatřenou poloměsíčitými záhyby. Střevo má hroch velmi jednoduché a krátké. Zcela postrádá prostorná „slepá střeva“, která sehrávají významnou roli při trávení například u koně. To má za následek omezené vstřebávání vody z natrávené potravy. Hroši mají proto vodnaté, řídké výkaly. Na rozdíl od suchozemských býložravců je velké ztráty vody netrápí, protože doplnit tekutiny mohou během dne prakticky kdykoli.

Konzumace živočišných tkání byla pozorována nejen u hrochů, ale i u dalších býložravců. Existuje řada nezpochybnitelných svědectví o antilopách, jelenech či turech požírajících maso z mršin, ptačí vejce nebo mláďata, malé savce či ryby. Samice většiny savců včetně býložravců po porodu obvykle sežerou placentu. Výjimku z tohoto pravidla představují pouze savci rodící ve vodě, např. velryby nebo delfíni. Také hrošice často rodí ve vodě. Zda požírají placentu, není jisté. 

Smrtící hrozba antraxu

Trávení živočišných tkání nepředstavuje pro býložravce žádný problém a hroši v tomto ohledu netvoří výjimku. Komplikace můžou nastat ve chvíli, kdy hroch pozře maso zvířete uhynulého na infekční chorobu. Pak mu hrozí onemocnění a nejednou i smrt. V poslední době vědci shromáždili celou řadu důkazů o tom, že se hroši z masa mršin často nakazí bakterií Bacillus anthracis, která vyvolává vysoce nakažlivé onemocnění snětí slezinnou čili antraxem. Bacillus anthracis patří k extrémně odolným bakteriím. Za pro něj nepříznivých podmínek vytváří spory, které přežijí i několik staletí. Býložravci mohou spory nebo živé bakterie vdechnout, spolknout, vypít s vodou nebo jim proniknou do těla přes kůži. Bakterii může přenášet ze zvířete na zvíře i hmyz sající krev, například střečci. 

Mezi savci je antrax jednou z nejrozšířenějších bakteriálních infekcí. Bacillus anthracis je doma v nejrůznějších prostředích. Vyskytuje se od nížin na úrovni moře až po hory s nadmořskou výškou kolem 4 000 metrů, od subarktických lesů, jako je sibiřská tajga, až po pouště či deštné tropické lesy. Snětí slezinnou se mohou nakazit všechny druhy savců včetně člověka a také některé druhy ptáků. Ze savců jsou k ní nejnáchylnější velcí býložravci a především přežvýkavci. Z afrických kopytníků nakažených antraxem může uhynout až 90 %.

Zrádně prostřený stůl

Šelmy se často infikují bakteriemi z těla nemocné kořisti. Konzumací masa a vnitřností se ale pochopitelně mohou nakazit i býložravci, kteří „mlsají“ živočišné tkáně. Mezi hrochy řádí antrax nejčastěji v období sucha, když se zvířata shlukují ve velkých počtech u posledních vodních zdrojů. Tehdy jsou hroši oslabení strádáním a dostávají se navzájem do těsného kontaktu. Antrax ale mezi nimi řádí i v období dešťů. Často jsou hroši prakticky jediným živočišným druhem, který je chorobou postižen. 

Jiní divoce žijící savci umírají na antrax většinou ojediněle. Například v roce 1987 uhynulo na antrax v řece Luangwa odhadem přes 4 000 hrochů, což byla plná pětina tamější hroší populace. Nejednou byli hroši pozorováni při požírání masa nebo vnitřností z uhynulých kusů a kanibalismus byl zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč choroba dopadla tak těžce právě na ně. Stáda buvolů kaferských se ve stejné době ztenčila v důsledku onemocnění antraxem jen o 2 %. Slonů uhynulo 1,2 % a zeber pouhých 0,15 %. Z místních lidí, kteří se pokusili zpracovat maso uhynulých hrochů, onemocnělo antraxem více než pět set! 

Pokud se hrochům nabízí maso, pokušení neodolají. To se ukazuje například při masovém tonutí pakoní, kteří při migracích překonávají řeku Mara. V tomto případě zůstávají masité hody hrochů bez následků, protože pakoně jsou zdraví. Když ale hroši najdou prostřený stůl v důsledku úhynu zvířat na antrax, na slabost pro maso krutě doplatí. 

Podle posledního sčítání patří červení trpaslíci mezi zdaleka nejvíc zastoupené hvězdy v naší Galaxii a zřejmě i v celém vesmíru. Oproti Slunci mají přibližně poloviční rozměr a hmotnost, jejich povrchové teploty také obvykle dosahují nižších hodnot. Bohatý katalog známých extrasolárních oběžnic nás přitom přesvědčuje, že jsou exoplanety běžné téměř u všech typů stálic, červené trpaslíky nevyjímaje. Ostatně i kolem toho Zemi nejbližšího, Proximy Centauri, krouží terestrická planeta – a to dokonce v obyvatelné zóně. 

Výhoda červených trpaslíků tkví v jejich velmi pomalém vývoji a dlouhodobé stabilitě zářivého výkonu. Na vznik života by se tudíž za vhodných podmínek nabízelo na podobné planetě dost času. Na druhou stranu jde obvykle o stálice bouřlivé: Jsou plně konvektivní, generují silná magnetická pole, v jejich atmosférách se vyskytují mohutné hvězdné skvrny a zažehávají se tam vysoce energetické erupce, jež účinně sterilizují okolí. Hvězdná aktivita červeného trpaslíka by život na blízké planetě téměř jistě znemožnila. 

TIP: Vědci radí: Obyvatelné exoplanety hledejme především u oranžových trpaslíků

Naštěstí ve vesmíru najdeme i jejich klidné verze, u nichž by živé formy skutečně existovat mohly. Například dvanáct světelných let od Země se podařilo objevit stálici pojmenovanou Teegarden, kolem které krouží přinejmenším dvě planety zemského typu, přičemž Teegarden b se nachází v obyvatelné zóně. 

Proslulý chmelový mok a neméně populární knižní bestseller nespojuje pouze náhodná shoda jmen. O první vydání zmíněné publikace se roku 1954 zasloužil tehdejší výkonný ředitel irského pivovaru Hugh Beaver. Jako pravidelný účastník podzimních honů se dostal s přáteli do sporu, který z lovných ptáků je nejrychlejší, a napadlo ho, že podobné otázky jistě neřeší jako první. Přitom neexistoval žádný univerzální zdroj, kde by se dala hledat odpověď. 

TIP: Jak se zrodilo pivo: 15 historických milníků tekutého chleba

Dnes by pomohl Google, tehdy si musel Beaver poradit jinak. Právě na jeho popud tedy o rok později vyšla první sbírka známých rekordů. Stalo se tak 192 let poté, co začal Arthur Guinness v Dublinu vařit pivo. Beaver na jeho zásluhu stále pamatoval, a knihu tak nepojmenoval podle sebe, nýbrž na počest slavného otce zakladatele. Již v roce vydání se stala bestsellerem, a momentálně je dokonce druhá nejprodávanější na světě hned po Bibli. Dosud se prodalo přes 100 milionů výtisků ve více než stovce zemí a editoři už shromáždili na 53 tisíc záznamů rekordů.

Legendární prehistorický komplex Stonehenge na Salisburské pláni v jižní Anglii není jen archeologickým nalezištěm. Je to zhruba 5 tisíc let stará britská kulturní ikona, kterou vlastní Koruna a chrání ji řada britských i mezinárodních zákonů a úmluv. Pro samotné Stonehenge je to samozřejmě dobře, ale vědcům taková přísná ochrana pochopitelně ztěžuje výzkum. Někdy pomůže šťastná náhoda.

Příznivou souhrou okolností došlo před časem k tomu, že se badatelé dostali ke kusu Stonehenge, který zmizel před 60 lety. V roce 1958 se jistý Robert Phillips podílel na restauraci Stonehenge. V rámci tehdejších prací vyvrtal z kamene č. 58 vzorek horniny válcovitého tvaru. Časem emigroval do USA a vzorek ze Stonehenge si odvezl s sebou.

Unikátní příležitost k výzkumu

V roce 2018 byl tento kus Stonehenge navrácen a badatelům se naskytla jedinečná šance provést analýzy horniny, která tvoří zmíněný kámen ze Stonehenge. V dnešní době přitom není díky přísné ochraně možné takový vzorek legální cestou získat. David Nash z britské University of Brighton a jeho tým mohli zmíněný vzorek proskenovat výpočetní tomografií, prozkoumat různými mikroskopy a analyzovat jeho strukturu a chemické složení.

Analýzy ztraceného a opět nalezeného vzorku kamene č. 58 ukázaly, že ho z 99,7 procent tvoří křemen. Hornina vznikla z písků uložených ve starších třetihorách. Detailní analýzy izotopů neodymu prozradily, že část zrn zkoumaného materiálu pochází z hornin rozrušených během druhohor. Některá zrna byla dokonce ještě starší a vznikla před 1,6 až 1 miliardou let.

V roce 4241 př. n. l. ustavili Egypťané poprvé kalendář s 365 dny a 12 měsíci. Přesně o 6 177 let později se v americké Atlantě před zraky médií z celého kontinentu odehrála symbolická událost: Představitelé Oglethorpeovy univerzity slavnostně zapečetili vstup do gigantické podzemní místnosti nazvané Krypta civilizace. V roce 1936, se někdejší plavecký bazén o rozměrech 57 metrů čtverečních postupně začal plnit různorodým inventářem s jediným společným jmenovatelem: Až práce skončí, uvnitř se bude nacházet co nejkomplexnější soubor lidského poznání. Tisíce položek měly ilustrovat pokrok, kterého lidstvo za svou dosavadní existenci dosáhlo. 

Vzkaz pro deváté tisíciletí

Háček tkví v tom, že nikdo ze současných obyvatel planety interiér Krypty civilizace už nespatří. Duchovní otec projektu, tehdejší rektor Thornwell Jacobs, si totiž vytyčil ambiciózní cíl: Místnost se smí otevřít teprve za dalších 6 177 let, přesně 28. května 8113. Pokud ještě budou Zemi obývat inteligentní tvorové – ať už lidé, nebo nově příchozí z vesmíru – mohli by si podle obsahu Krypty udělat přibližnou představu, jak vypadal život v polovině 20. století, shodou okolností přímo uprostřed světové války. Aby měli potenciální nálezci šanci vzkaz rozluštit, neopomněl Jacobs připojit návod ke studiu angličtiny, neboť lze předpokládat, že během milénií dozná jazyk značných změn. 

Vzduchotěsná místnost ukrytá pod dvoumetrovou kamennou deskou připomíná interiér staroegyptských pyramid, jimiž se Jacobs inspiroval. Stejně jako Egypťané ji dobře zabezpečil proti nevítaným zvědavcům: Vstup chrání svařované dveře z nerezové oceli a nad nimi se nachází varování pro případné lupiče. Stojí v něm, že uvnitř nenajdou žádné cenné předměty ze zlata či stříbra, pokud by snad zatoužili po pokladech. Místo drahých kovů spočívají na policích i na podlaze tisíce obyčejných „artefaktů“ jako propiska, otvírák na konzervy, dentální nit, holicí strojek, láhev piva, dětské hračky, kalkulačka či miniaturní kopie slavných soch. Jinými slovy vše, co má charakterizovat současnou civilizaci.

Hlasy z minulosti

Svého kolegu Thomase Peterse, který se podílel na vynálezu mikrofilmu, pověřil Jacobs funkcí archiváře a zadal mu nelehký úkol: vytvořit co nejuniverzálnější záznamy dosavadních dějin. Výsledkem je soubor 800 ukázek literární klasiky, čítající 640 tisíc stránek od Bible přes Iliadu po Dantovu Božskou komedii, dále filmů, fotografií, ale třeba i obsahu archivů rosenkruciánské filozofické školy a kopií novin z druhé světové války. 

Důležitou součást tvoří rovněž hlasové nahrávky – budoucí obyvatelé Země si tak poslechnou, jak k nim promlouvají významné osobnosti 20. století v čele s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem, stejně jako diktátoři Adolf Hitler či Josif Stalin. Pokud tedy zjistí, jak zprovoznit čtečku mikrofilmů, neboť elektřinu mezitím pravděpodobně nahradí jiný zdroj. Peters proto připojil i malý generátor, včetně návodu na obsluhu.

Šicí stroj neprošel

Na základě rozhovoru, který Jacobs poskytl médiím ještě během náročných příprav, se jeho nápadem inspirovali zástupci amerického průmyslového koncernu Westinghouse. Záhy přišli s vlastní verzí dvou časových kapslí, jež představili u příležitosti Světových výstav konaných v New Yorku v letech 1939 a 1964. První z kovových válců o průměru zhruba 20 centimetrů měří dva metry a společnost jej vyvinula tak, aby odolal korozi po dlouhých pět tisíc let. Datum otevření bezmála 200kilogramové schránky totiž i tentokrát spadá do velice vzdálené budoucnosti, konkrétně do roku 6939. 

Uvnitř se nachází podobný obsah jako v Kryptě civilizace: 35 předmětů denní potřeby z počátku 20. století – například dolarová mince, panenka, výtisk časopisu Life nebo balíček cigaret Camel – dále 75 vzorků materiálů od textilu přes kovy po plasty, ukázky literatury, umění a novinové výstřižky. Na mikrofilmy zaznamenali zástupci firmy Westinghouse přes 10 milionů slov a tisíce obrázků znázorňujících běžný život. Kapsle rovněž zahrnuje semena a vzorky biologického materiálu. Bylo však důležité volit obsah tak, aby nepodléhal vlivu času a zároveň vhodně reprezentoval dobu. „Vypadl“ proto například šicí stroj, který už podle antropologů neposkytoval ideální obrázek o tehdejší realitě, stejně jako předměty související s náboženskými či svatebními obřady.

Nebeská nápověda

Druhá, menší kapsle obsahuje stručný souhrn vědeckého poznání, především z oblasti jaderného výzkumu či astronomie, ale také podpisy 750 tisíc návštěvníků washingtonského pavilonu: Nechybí mezi nimi autogram amerického prezidenta Lyndona Johnsona nebo papeže Pavla VI. Pokud by lidé budoucnosti používali jiný kalendář, poslouží jim nápověda – přesnou dobu vzniku kapslí lze dopočítat na základě popsaných astronomických úkazů na obloze roku 1939, jež se po několik následujících tisíciletí nebudou opakovat.

Obě kapsle spočívají pod newyorským parkem Flushing Meadows a informaci o jejich umístění rozeslali zástupci společnosti hned po jejich uzavření do tří tisícovek knihoven, muzeí a dalších institucí po celém světě. Doufají, že se tak podaří zajistit, aby zpráva o existenci schránek neupadla v zapomnění, a že jednoho dne je skutečně někdo otevře. V opačném případě by se mohlo jejich poselství snadno ztratit.

Navždy ztraceny?

Podobné chyby se v minulosti dopustili už mnozí, a v současnosti tak o řadě kapslí vůbec nevíme. Mezinárodní asociace časových schránek (ITCS) odhaduje, že jich na celé planetě může být ukryto až 15 tisíc. Umístění 80 % z nich přitom neznáme nebo se nestihly otevřít ke stanovenému datu. 

ITCS v současnosti spravuje registr přibližně tří tisíc dosud evidovaných schránek, a v roce 1990 navíc zveřejnila seznam deseti „nejžhavějších“, po nichž se momentálně pátrá. Je mezi nimi rovněž exemplář uložený prý pod základní kámen washingtonského Kapitolu samotným prezidentem. A ztratila se i kapsle s podpisy 22 milionů Američanů, kterou kdosi ukradl z nestřeženého vagonu přímo během slavnostního pečetění v červenci 1976.

Šťastná náhoda

O stovkách, nebo i tisících dalších ukrytých vzkazů navíc nejspíš nevíme. Čas od času tak některý z nich spatří světlo světa jen díky šťastné náhodě – jako například když v lednu 2015 narazili dělníci při rekonstrukci vládní budovy v Bostonu na schránku z roku 1795. Nejstarší známá časová kapsle obsahovala předměty z období založení Spojených států, kupříkladu medaili s podobiznou George Washingtona, dobový tisk, a dokonce šilink z roku 1652. Jen o dva roky mladší je pak evropská rekordmanka, ukrytá ve věži evangelického kostela v polském městě Ziębice nedaleko českých hranic. Tento rovněž náhodný objev zahrnoval mince i dobře dochované dokumenty týkající se stavby svatostánku. 

TIP: Jak se měří přesný čas: 60 let od prvních atomových hodin

Ostatně právě špičky kostelních či radničních věží patří mezi velmi oblíbené úkryty pro časové kapsle – a řada tuzemských obcí už podobný rituál v pravidelných intervalech opakuje. Obsah schránky obnovili loni třeba na olomoucké radnici a budoucí generace v ní najdou mimo jiné roušky jako svědectví o aktuální pandemii. 

Kariéru Kateřiny I. panující v letech 1725–1727 znamenitě zhodnotil francouzský osvícenec Voltaire: „(…) nebylo nic obyčejnějšího v Rusku a ve všech asiatských královstvích než sňatky mezi panovníky a jejich poddanými; že by se ale ubohá cizinka, nalezená uprostřed rozvráceného města, stala svrchovanou panovnicí právě té říše, do které přišla jako zajatec, je případ, ke kterému štěstí a zásluha nikdy dříve nedopomohly v dějinách světa.“

Neurozená chůva

Během velké severní války (1700–1721) ruští vojáci vypalovali zemědělské usedlosti, vesnice i města patřící ke švédským pobaltským provinciím a brali do zajetí tisíce civilistů. Mezi nimi se ocitla i prostá dívka Martha. Podle nejpravděpodobnější verze o jejím původu, zahaleném tajemstvím, pocházela neurozená nemanželská švédská poddaná z vesnice Ringen v dnešním Estonsku. Její otec byl neznámý a matka nevolnice, která zemřela tři roky po jejím narození.

Podle další verze se děvče dostalo do rodiny pastora, do jehož farnosti patřila. O dva roky později si již chudý kněz nemohl dovolit „nalezence“ živit, proto ji přenechal proboštu Johannu Ernstovi Glückovi, který vzal děvče s sebou do Marienburgu a zaměstnal jako chůvu. Další historici tvrdí, že se narodila v polském Livonsku katolickému sedlákovi a jeho ženě rozené Hahnové. Ještě v raném dětském věku byla svěřena do péče matčiny sestry a ve dvanácti letech začala dělat chůvu. 

Podle oficiálního životopisu se nicméně Martha narodila v roce 1684 v litevsko-polské šlechtické rodině Skawronski, což převzal Voltaire do své biografie Petra I. Ve třicátých letech 18. století se carská vláda snažila uchránit dobrou pověst Romanovců, proto zničila všechny dokumenty, které mohly dokládat Marthin rolnický původ. V každém případě se v roce 1702 dostala do ruského zajetí.

Mladičká atraktivní chůva působila půl roku jako pomocnice v domácnosti vrchního velitele Šeremetěva. Někteří tvrdí, že se stala jeho milenkou. Maršál Šeremetěv za války hodně zbohatl, gosudar mu věnoval tisíce nevolníků i velké množství půdy, což se stalo základem obrovského majetku jeho rodu. Šeremetěvovi byli na konci 18. století největšími vlastníky půdy mezi evropskými aristokraty, neboť jim patřilo 800 000 hektarů půdy a milion nevolníků včetně žen a dětí.

Protiklady se přitahují

Při jedné návštěvě u Šeremetěva si Marthy všiml carův nejbližší spolupracovník Alexandr Danilovič Menšikov (na portrétu vpravo), jemuž se zalíbila, proto ji vyplatil a odvezl do Moskvy. Martha se stala carovou novou hlavní metresou. Díky své naprosté oddanosti, zdravému selskému rozumu a udivující životní energii si udržela jeho přízeň. Pouze ona a Menšikov byli schopni držet krok s carovým děsivým tempem, jímž uskutečňoval své plány. Petrovi mimo jiné imponovala také svou veselostí, soucitem a velkorysostí. Uklidňovala ho při záchvatech, hodiny ho hladila po vlasech a vyprávěla mu příběhy. Starala se o jeho garderobu a dbala, aby mu připravovali jeho oblíbená jídla – zelňačku, pečené sele, studenou pečeni s kyselými okurkami nebo solenými citrony. Vyhovovali si i jako milenci, měli spolu dvanáct dětí. 

Na druhou stranu byla Martha nevzdělaná, negramotná, povrchně religiózní, neuměla zpívat ani skládat verše, o to více milovala sladkosti, pompu, luxus, krásné šaty a šperky. Avšak protiklady se přitahují. Car neustále něco studoval a upřednostňoval jednoduchý život. Martha se mu stala nenahraditelnou družkou. Nedokázal si představit, že by se bez ní obešel, bylo mu jedno, že nemá vhodný původ, prošla náručemi mnoha mužů a u žádného evropského dvora by se nikdy nemohla stát manželkou aristokrata, natož panovníka. Petr I. ji miloval, a nakonec ji pozvedl na svou úroveň. Řídil se údajnými slovy Ludvíka XIV.: „To já určuji, kdo je urozený. Člověk má takový původ, o jakém rozhodnu já.“ Poté, co přijala pravoslaví, se s ní v roce 1707 oženil tajně a v roce 1712 oficiálně. Definitivní přerod bývalé chůvy v carevnu Kateřinu Alexejevnu nastal v roce 1723, kdy ji manžel nechal v Moskvě slavnostně korunovat. 

Petr I. a Kateřina Alexejevna jen zčásti odpovídali dobové představě o ruském nejvznešenějším páru. Jeden z pruských dvořanů je popsal po návštěvě Berlína: „Carevna je malé postavy, hrubá, bez veškeré spanilosti a oduševnělosti. Je hned vidět, že je z nízkého rodu. Vypadá jako německá herečka. Šaty, které má na sobě, jako by pocházely z krámku s loutkami; vše je staromódní a pokryto stříbrem i pozlátkem. Byla ozdobena asi tuctem řádů, podobiznami svatých a ostatky, což způsobilo takové cinkání a klinkání, že když chodila, mohlo se myslit, že se blíží osel se zvonky.“ 

Převrat v režii orlíků

Třiapadesátiletý Petr Veliký zemřel 8. února 1725 na následky prochlazení po pádu do ledové vody. Doplatil na svůj nevázaný život, kdy přepínal své síly, nešetřil se a neustále nezřízeně pil. Život mu neprodloužily ani kůry v Karlových Varech či Teplicích. Jeho léčba spočívala v tom, že ráno vypil až dvacet sklenic minerální vody. Ačkoliv se měl vyhýbat čerstvému ovoci, snědl po „minerální kůře“ údajně například tucet fíků a plno třešní. 

Kdo měl po smrti „Otce vlasti, všeruského imperátora, Petra Velikého“ stanout v čele říše? Petr nezavedl nástupnický řád ani nestihl určit svého nástupce. Zkušenou, pevnou mužskou ruku však dynastie neměla. Z jeho potomků žily tři dcery, šestnáctiletá Anna Petrovna, patnáctiletá Alžběta Petrovna, šestiletá Natálie Petrovna, a dva vnuci, devítiletý Petr Alexejevič a desetiletá Natálie Alexejevna. Naživu byla též jeho bývalá manželka, pětapadesátiletá Jevdokija Fjodorovna, zavřená v klášteře, a jeho druhá žena, čtyřicetiletá korunovaná carevna Kateřina Alexejevna. K romanovskému rodu patřily rovněž tři carovy neteře.

Úkol najít nového vládce tedy připadl nejvyšším hodnostářům. Část z nich se snažila vnutit svou představu ostatním, přičemž musela využít nátlaku či zastrašování. Pro takový účel se hodili statní vojáci z gardového preobraženského a semjonovského pluku, jejichž velitelé byli převážně příslušníci nové šlechty, takzvaní orlíci Petra Velikého. Pocházeli vesměs z nízkých vrstev a svého skvělého postavení a majetku dosáhli díky petrovským reformám. Proti nim stáli „starorusové“, představitelé urozené rodové šlechty, kterým reformy nepřirostly k srdci a nejraději by byli otočili kolo dějin zpět.

Car je mrtev, ať žije carevna

Z carových příbuzných vyhovovala orlíkům nejvíce jeho vdova, neboť věděli, že není schopna sama řídit stát, takže pokud by ji prosadili na trůn, přenechala by jim moc a spokojila se s reprezentativní funkcí. Orlíci proto nebrali ohledy na zákony ani tradice. Jelikož se báli o své postavení a hrozila jim nemilost, rozhodli se s plným nasazením jednat. Orlíkem číslo jedna byl maršál a kníže Menšikov, jímž potomci bojarů pohrdali a tajně o něm říkali, že „opice zůstává opicí, i když nosí zlaté ozdoby“. Na druhou stranu s ním těžko mohli soupeřit co do vlivu v armádě, gardě či u dvora. Menšikov také ovládal carevnu Kateřinu Alexejevnu, kterou před lety „milostivě“ přenechal carovi, čímž se zasloužil o její neuvěřitelný vzestup. 

V noci 8. února 1725 se sešli senátoři, členové synodu a hodnostáři prvních čtyř tříd. Menšikov se vyslovil pro předání vlády vdově Kateřině a připomněl, že na Petrův rozkaz byla korunována a pomazána ve starobylé Moskvě, tedy označena jedinou dědičkou. Další diskuse ustaly, když gardisté shromáždění pod okny paláce začali křičet: „Náš tatíček je mrtev, ale naše matička žije!“ Někteří dokonce vyhrožovali, že starým bojarům usekají hlavy, pokud se postaví proti ní. Tato manifestace ozbrojené síly nazývaná smutečním převratem umlčela poslední argumenty odpůrců truchlící vdovy.  

Hýřivá imperátorka

Kateřina I. neměla zkušenosti s řízením státu ani vlohy, proto se stala loutkou v rukou Menšikova. Její snaha opřít se o svého zetě, šestadvacetiletého holštýnského vévodu Karla Fridricha selhala, neboť neuměl rusky, a podle jednoho vyslance byl „slabý na duchu i na těle, opilý už po několika málo locích pálenky, (…) neměl ponětí o ruských záležitostech ani dostatečnou administrativní zkušenost“. Po letech vlády tvrdého a rozhodného Petra I. se žezlo dostalo do ruky nekompetentní ženy, která předala moc Menšikovovi, zatímco sama trávila čas na nekonečných oslavách, svátcích a hostinách. V jednom hlášení diplomatů se o ní psalo: „(…) celou noc prožije na velkolepé pijatice, rozchází se až k ránu v pět nebo sedm hodin. O vládu se nezajímá. Všechno strádá a hyne.“ 

Carevnino zdraví se od počátku roku 1727 zhoršovalo, takže se u dvora hekticky spekulovalo o jejím nástupci. Kdo přicházel v úvahu? Její nejmladší dcera zemřela záhy po Petru I., zbylé dvě byly handicapovány tím, že se narodily mimo manželské lože a teprve dodatečně byly uznány za legitimní a plnoprávné princezny. Imperátorka si navíc uvědomovala, že přeskočit znovu jediného mužského člena dynastie, velkoknížete Petra Alexejeviče by mohlo být velmi nebezpečné, a proto ho prohlásila v závěti za svého dědice. 

TIP: Carevna Kateřina II. a Grigorij Potěmkin: Milenci na čas, přátelé navždy

Na Tři krále se Kateřina I. zúčastnila u zamrzlé Něvy slavnosti svěcení vody a přehlídky. Dlouhé hodiny stála prostovlasá v mrazu, takže prochladla, ulehla a po dlouhé agónii zemřela v sobotu 17. května 1727. Smrt třiačtyřicetileté imperátorky nevyvolala po dvou letech vlády, která zemi nic významného nepřinesla, hluboký smutek. Slzy prolévaly jen její děti a placené plačky. Ostatní volali: „Ať žije imperátor Petr II. Alexejevič!“ 

Nejostudnější porážku v první světové válce Britové neutržili na západní frontě, ale na východě Afriky. Po vypuknutí konfliktu Dohoda naplánovala sérii operací s cílem zlikvidovat německé koloniální panství. Generál Arthur Aitken (1861–1924) vedl útok proti klíčovému přístavu Tanga, po jehož pádu měli Britové bez větších obtíží obsadit také zbytek Německé východní Afriky. Aitken však patřil ke generálům ze staré školy, zvyklým především na střety s domorodci. Císařské síly v oblasti složené především z domorodých askari naprosto podcenil a celou operaci pokládal za formalitu.

Image

Čtěte také

Nejhorší velitelé první světové války (2): Enver Paša a Alexej Kuropatkin

Strůjce koloniální tragédie

Druhého listopadu 1914 připlul do Tangy křižník Fox, jehož kapitán oznámil místním, že mají jednu hodinu na kapitulaci, jinak začne britský útok. Němci však místo složení zbraní začali rychle stahovat do města všechny dostupné jednotky z okolí a nakonec měli k dispozici asi tisícovkou mužů (askari i německých osadníků). O den později se na plážích východně od Tangy vylodilo necelých 9 000 mužů, kteří se bez jakéhokoliv průzkumu vydali do města.

Již první střet s dobře připravenými obránci skončil masakrem, když pochodující indické vojáky smetly dobře ukryté německé kulomety. Aitken nařídil všeobecný útok a boje na kokosových plantážích se změnily v nepřehlednou změť lokálních střetů a potyček. Proti Aitkenovým mužům se ale postavila také příroda v podobě divokých včel, které rozprášily celý 98. pěší pluk.

Němcům se nakonec podařilo zatlačit jedno z britských křídel a části útočících sil hrozilo obklíčení. Rozzuřený a frustrovaný Aitken nařídil všeobecný ústup a nalodění i přesto, že měl stále několikanásobnou převahu. Bilance dvoudenní bitvy byla pro Dohodu děsivá. Útočníci přišli o necelou tisícovku mužů oproti 150 padlým či zraněným nepřátelům. Střetnutí se zapsalo do Guinnessovy knihy válečných omylů a nešťastného Aitkena čekalo odvolání a předčasný důchod.

Nad mé horování o tajze na Moravě si samozřejmě vložte odmocninu. Nestanul jsem na prahu nedozírné divočiny, na niž v naší přelidněné Evropě nezbylo místo. Nebyly tu ani medvědí stromy rozdrásané drápy obřích huňáčů, ani žádné vlčí zavytí nezpůsobilo našinci vzrušené mrazení v zátylku. Přede mnou se otevírala jen dětská dlaň divočiny, pár hektarů panenské svatyně obklopené civilizací, květnatými loukami a smrkovými monokulturami. Ale ten kousek stál za to!

Vlastně jsem si od návštěvy Pavlovských mokřadů nic moc nesliboval. Zprostředkovaně za moji přítomnost zde vlastně mohl losí trus. Ten tu totiž již po mnoho let trpělivě sbírá můj přítel ekolog Petr Svoboda jako jediný, avšak kardinální důkaz existence protahujících obřích kopytnatců. A nebýt Petra, který nám byl průvodcem, nikdy bych tu utajenou svatyni krásy nenašel!

Meditativní ticho a výbuch života

Poprvé jsem zdejší fantaskní krajinu spatřil v dubnu loňského roku a o necelé dva měsíce později jsem přijel znovu. Proměna krajiny, která za dobu naší nepřítomnosti proběhla, nás ohromila. Vše bylo na svých místech a přece tak naprosto jiné. Malebné skupinky bříz stále lahodily očím, osiky a vrby se skláněly nad tůňkami, nad nimiž s naléhavými výkřiky kroužila volavka popelavá, ale… Tajemnou a meditativní atmosféru severské tajgy nahradily živočišné orgie bujnosti. Okolní vegetace jako by vybuchovala zběsilým životem.

Mokřady střežily sadistické stráže pálivých kopřiv v plné zbroji, miliardy otravných much a miliony hladových samiček komárů s neúprosnými sosáky. Kolem se vlnilo spanilé vlnobití travin, přesně takových, do jakých kdysi zasazoval své černobílé, dráždivé a zároveň cudné a spanilé akty geniální fotograf Taras Kuščynskyj. Nad tůňkami, v nichž bdělý pozorovatel zahlédl plaché mladinké čolky a vlnovky užovek obojkových, patrolovaly všemožné druhy vážek.

Pár klenotů z pokladnice

Pavlovské mokřady oplývají mnoha botanickými poklady. Kromě kosatce sibiřského (Iris sibirica) zde můžete ve vhodném období objevit i vzácné orchideje – prstnatec májový (Dactylorhiza majalis) a prstnatec plamatý (Dactylorhiza maculata). V mokřadech najdete i zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare), klikvu bahenní (Oxycoccus palustris), rosnatku okrouhlolistou (Drosera rotundifolia) a mnoho dalších rostlin, které nejsou zrovna běžně k vidění. V tůních se rozrůstají bujné porosty ďáblíku bahenního (Calla palustris) a na odvodněném mokřadu je nepřehlédnutelný suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum).

Botanik by mě zcela určitě pokáral za stručnost – vždyť pokladnice této lokality je neskonale bohatší. V mokřadech si ovšem přijdou na svoje i entomologové a samozřejmě také milovníci obojživelníků a hadů; lokalita je vyhlášená například výskytem zmije obecné (Vipera berus).

Podvečer v mokřadech

Dlouhý červnový den se zvolna chýlil ke konci. Šikmé paprsky slunce nasvěcovaly rudými efekty hladinu tůně a barvily tělíčka čolků horských a obecných. Seděli jsme v trávě s mladinkou fenkou československého vlčáka Taigou, jejímž vlčím smyslům neujde zhola nic. V lese poštěkávali nervózní srnci, jimž se blížil čas lásky a častovali se vzájemnými urážkami. Mezi podrostem a nad hladinou střelhbitě poletovaly vážky, jejichž štíhlá tělíčka zářila jako neónové tyčinky.

V duchu jsem listoval pamětí stránkami kapitoly Aldo Leopolda z jeho Elegie mokřin: „Smutek některých mokřin pochází snad z toho, že kdysi bývaly domovem jeřábů. Teď tu stojí pokořené, vydané dějinám napospas.“ Z hustého podrostu sousední tůně alespoň s výkřikem vzlétla volavka popelavá …

Tajemný noční návštěvník

Z hlubokého spánku nás vyburcovalo temné zavrčení: Taiga hlídala náš tábor ostražitě. Lidský návštěvník v tuto dobu byl vyloučen – mokřady nenavštívila lidská noha ani ve dne, natož v noci. V okolních vesnicích babičky po generace varují svá vnoučata před zákeřnými místy, kde mnozí zhynuli bídnou smrtí v náručí zákeřného bahna, a kde v noci na blatech tancují potměšilé bludičky, jež vábí poutníka do záhuby. Jen několikrát ročně navštíví lokalitu zvídaví botanikové, herpetologové či entomologové. Teď ovšem panovala hluboká hvězdnatá noc, tichá, jako let sovy. Vrčení Taigy ovšem neustávalo.

V trávě za našimi hlavami, kde jsme měli uloženy batohy, které se do malinkého stanu nevešly, se ozývalo hlasité čenichání. Zvědavý čenich tajemného nočního návštěvníka se dokonce několikrát dotknul stěny stanu u našich hlav. Další hlučné kroky a čenichavé funění za doprovodu temného vrčení Taigy. Být v Karpatech – napadlo by mě jediné: medvěd! Ale tady na Drahanské vysočině? Kdo se to tu potlouká? Panovalo vedro a my měli napjaté jen tropiko proti dotěrnému hmyzu. Stačilo nahmátnout čelovku a přes moskytiéru namířit kužel světla směrem k hlasitému tvoru. Rázem jsme stanuli tváří v tvář rozmrzelému statnému jezevci. V příští sekundě již jeho macatý zadek mizel v husté smrčině a vzrušená Taiga se opět mohla svinout do klubíčka.

„Bože, Erebia aethiops!“

Toto zaklínadlo nábožně hlesl zanícený entomolog Libor, se kterým jsme Pavlovské mokřady opět navštívili – tentokrát v polovici července. Věděl jsem sice, že „erebia“ značí motýla okáče, ale netušil jsem, proč ten povyk. „Okáč kluběnkový by se tu podle mapování motýlů v Česku vůbec neměl vyskytovat,“ vysvětloval entomolog. „Z mnoha tradičních lokalit zcela vymizel. V současnosti je k zastižení jen v pošumavských vápencích kolem Vltavy, v Českém krasu a na Křivoklátsku. Na Moravě je kriticky ohrožený a malé populace jsou známy jen ve Vsetínských vrších a v Javorníkách.“ No vida, a nám se tenhle krasavec předvádí na květnaté louce v Pavlovských mokřadech. Zdeňka sice z jeho hbitosti kapku šedivěla, ale nakonec přece jen několik fotografií ulovila.

TIP: Polozapomenuté Bílé Karpaty: Místo, kde lidé souznějí s přírodou

Lokalita je na motýly vskutku bohatá – vyskytuje se zde např. ohniváček modrolemý (Lycaena hippothoe), vlnopásník pětipásný (Scopula immutata), plavokřídlec luční (Mythimna impura), řada druhů modrásků a mnoho dalších. My jsme navíc objevili zajímavého a stále vzácnějšího přástevníka chrastavcového (Diacrisia sannio), či drobného vřetenuškovitého motýlka zelenáčka šťovíkového (Adscita statices). Samičky od samečků tohoto druhu lze snadno rozeznat: samečkové se pyšní hřebenovitými tykadly, zatímco tykadla samiček jsou štíhlá.