Nejslušnější češtinou se mluvilo zřejmě v 19. století, kdy ji čeští obrozenci chtěli zbavit slov „zemitých, nemytých, nečesaných“. To se jim sice částečně podařilo, avšak touha ulevit si skrze peprné nadávky z úst českých občanů nevymizela.

Po stopách Johanna Grasela

Do dnešních dnů například přetrvala nadávka „parchant“ nebo „panchart“ (obojí je „správně“), která dokazuje, že společenským původem se uráželo už od středověku. Jde přitom zřejmě o modifikaci z německého „bank hardt“, což kdysi označovalo dítě zplozené mimo manželskou postel, na tvrdé lavici. Německý výraz se uchytil, i když jeden velmi podobný nabízela i čeština: „Kopřivec, kopřivník, tedy ten, který byl zplozen v kopřivách, se používalo jako hanlivý výraz pro toho, jehož rodiče se scházeli v kopřivách, nikoliv na manželském loži,“ vysvětluje Kateřina Voleková z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR. 

Zajímavou historii má i hanlivé slovo „grázl“. Nadávka vznikla podle reálně existující osoby – Johanna Georga Grasela (1790–1818), vraha, jenž se stal počátkem 19. století postrachem Čech, Moravy i Dolních Rakous. Za loupeže a vraždy jej nakonec neminula šibenice, a když ho roku 1818 ve Vídni popravovali, pronesl prý „Ježíš, tolik lidí!“ – což byla i jeho poslední slova. 

Klení jako hřích

Nadávat výrazy souvisejícími s Bohem se u nás dlouho nesmělo. Například spojení „Pro Krista Pána“ už znamenalo porušení Desatera, podle nějž nelze brát jméno Boží nadarmo. Místo toho si tedy naši vynalézaví předkové našli jinou úlevu znějící podobně, nikoliv však shodně – „Krinda pána“. Čeština si pak s výrazem ještě pohrála až do fi nální podoby „Krindy pindy“, přičemž výraz „pindy“ zde představuje nic neříkající slovo podobně jako ve spojeních „Čáry máry“ nebo „Hala bala“. Dnes nadávkám vévodí zejména termíny související se sexuální tematikou, vylučováním, časté jsou však i rasistické a šovinistické výroky. S oblibou přitom sáhneme rovněž do oblasti náboženství. 

TIP: Dějiny nadávek: Kde se vzal vtyčený prostředník a jak si nadávali naši předkové?

A jak je to s nadáváním v jiných zemích? Například v Číně si člověk od plic pořádně neuleví – mohl by na sebe uvrhnout kletbu. Ani Japonci však nadávkami příliš nehýří. Vulgarita se řeší pouhou intonací: svého společníka tak můžete smrtelně urazit třeba větou „Tohle není legrace“ vyslovenou s patřičně sprostým tónem.

Dnes už víme, že v největším měřítku je hmota vesmíru rozložená v podobě vláken ohromující kosmické pavučiny, která obepínají mrazivě nekonečné prázdnoty. Kosmická pavučina je vlastně síť propojených vláken kosmického plynu, která jsou posázená galaxiemi. Pozorovat kosmickou pavučinu je ovšem velice obtížné.

Až nedávno se nám podařilo zachytit podobu vláken této pavučiny vesmíru. Zatím ale vždy šlo jen o jediné vlákno této nezměrné vesmírné struktury. Mezinárodní tým odborníků, který vedl Roland Bacon z francouzské výzkumné organizace CNRS, teď jako první pozoroval několik vláken kosmické pavučiny najednou. Nejvzdálenější z těchto vláken se nalézá ve vesmíru, kterému bylo jen 1,6 miliardy let. Vědci se na základě simulací domnívají, že tato vlákna osvětlují miliardy trpasličích galaxií, které pro nás ale bohužel nejsou zřetelné.

Pozorování pavučiny

Šlo o velice náročné pozorování, badatelé potřebovali 140 hodin pozorovacího času, což je na astronomický výzkum tohoto druhu dlouhá doba, zvlášť při výzkumu zaměřeném na velmi malou část oblohy. Využili k tomu pokročilé zařízení MUSE (Multi-Unit Spectroscopic Explorer), které pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope (VLT).

TIP: Kosmická pavučina: Mezigalaktický prostor je protkaný dlouhými vlákny vodíku

Místo k pozorování si přitom vůbec nevybrali náhodně. Jde o součást plochy slavného snímku oblohy „Hubble Ultra Deep Field“, který na přelomu let 2003 a 2004 vytvořil Hubbleův vesmírný dalekohled. Od té doby zůstává snímkem nejvzdálenějšího vesmíru, jaký jsme pořídili. Teď si jej můžeme doplnit vlákny kosmické pavučiny.

2 250 galaxií pozorovaných MUSE podle stáří vesmíru (v miliardách let). Období raného vesmíru (0,8 až 2,2 miliardy let po Velkém třesku) je vyznačené červenou barvou.

Žraloci a rejnoci se na první pohled podstatně liší. Ve skutečnosti jsou si ale navzájem těsně příbuzní. Někteří žraloci mají na těle znaky, které obvykle přisuzujeme rejnokům, čímž vznikají podivuhodně stavěné paryby. Právě to je případ nedávno objeveného druhohorního žraloka z období křídy, u kterého je možné mluvit spíše o rozpětí křídel než o velikosti ploutví.

Bizarně vyhlížející Aquilolamna milarcae žila asi před 93 miliony let, v oblasti dnešního Mexického zálivu. Na aquilolamně okamžitě zaujmou ohromné prsní ploutve, díky nimž tento žralok nápadně připomíná rejnoka mantu. Jejich „rozpětí“ u nalezené fosilie Aquilolamny činí 1,9 metru, zatímco tělo žraloka měřilo jen 1,65 metru. 

TIP: Vědci zjistili, jak byl doopravdy velký legendární obrovský žralok megalodon

Aquilolamna možná působí dojmem přízračného predátora, ale ve skutečnosti to nejspíš byl zdatný filtrátor. Svědčí o tom její veliká tlama a množství malých zoubků. Prakticky kompletní fosilie tohoto stvoření byla objevena v roce 2012 v mexickém Valenciu. Na této lokalitě se nacházejí skvěle zachovalé fosilie z křídového oceánu, včetně spousty amonitů nebo ryb. Pro vědce je Aquilolamna fascinující novou kapitolou napínavé historie žraloků.

Koronavirus přinesl rok strachu, úzkosti, nemocí, smrti, osamělosti a karanténních uzávěr, ale nová Světová zpráva o štěstí (World Happiness Report) nasvědčuje tomu, že pandemie elán lidí neudusila. I když se emoce v době pandemie proměnily, dlouhodobou spokojenost se životem infekce zasáhla méně, konstatují autoři zprávy. „Ptali jsme se na dva typy otázek. Jedna se týkala života obecně, nazýváme to jeho hodnocením. Jak jde váš život? Další je o náladě, emocích, stresu, úzkosti,“ přiblížil jeden z editorů dokumentu Jeffrey Sachs. „Samozřejmě jsme stále uprostřed hluboké krize. Ale odpovědi ohledně dlouhodobého hodnocení života se (oproti předchozí zprávě) výrazně nezměnily, i když narušení našich životů bylo tak rozsáhlé,“ dodal Sachs, podle nějž lidé v uplynulém roce prokázali velkou odolnost.

Zpráva hodnotí 149 zemí světa na základě faktorů, jako je například hrubý domácí produkt, předpokládaná délka zdravého života, míra korupce, sociální podpora nebo osobní svoboda. Hlavní pořadí je sestaveno stejně jako v minulosti na základě hodnocení za poslední tři roky. Autoři zdůraznili, že údaje za rok 2020 měli k dispozici z necelé stovky zemí a hodnocení ostatních států jsou tak založená na odhadech z dřívějších dat.

TIP: Hledá se recept na domácí štěstí: V čem tkví jeho tajemství?

Evropské země nakonec obsadily devět z prvních deseti míst, vklínil se mezi ně pouze Nový Zéland. Jako nejšťastnější země světa se opět ukázalo Finsko následované Dánskem, Švýcarskem, Islandem a Nizozemskem. Česko z loňské 19. pozice postoupilo na 18. příčku, přičemž v posledních letech v žebříčku setrvale stoupá vzhůru. V roce 2016 bylo 27., o rok později 21. a předloni 20. Slovensko letos skončilo 34., poskočilo z loňského 37. místa. Naopak coby nejméně šťastné země se ukázaly Afghánistán, Zimbabwe, Rwanda, Botswana a Lesotho.

Na základě studia chemických pozůstatků po dopadu komety do atmosféry planety na začátku 90. let 20. století vědci zjistili, že se ve středních vrstvách atmosféry Jupiteru vyskytuje extrémně silné proudění, jehož rychlost v blízkosti pólů dosahuje až 1 450 km za hodinu. Ve Sluneční soustavě se tak jedná o zcela unikátní extrémní meteorologický systém.

Planeta Jupiter je známá svými bílými a červenohnědými pásy – vířícími oblaky pohybujícího se plynu, který astronomové tradičně používají ke zkoumání proudění větru v nižších vrstvách jeho atmosféry. Poblíž pólů planety astronomové pozorují nápadně jasné zářící struktury, polární záře, které jsou, zdá se, určitým způsobem spojeny se silným větrem vanoucím také v horních vrstvách atmosféry. Ale až dosud vědci nebyli schopni přesně měřit charakteristiky proudění v pásmu ležícím mezi těmito dvěma vrstvami, tedy ve stratosféře Jupiteru.

Čtvrtstoletí staré stopy

Měření rychlosti proudění ve stratosféře planety Jupiter pomocí sledování pohybu oblaků není možné, protože se v této vrstvě atmosféry oblačnost nevyskytuje. Alternativní prostředek ke zkoumání tohoto problému ale astronomové získali díky kometě Shoemaker–Levy 9, která do atmosféry planety Jupiter dopadla v roce 1994. Při impaktu vznikly ve stratosféře molekuly nových látek, které jsou od té doby unášeny prouděním.

Thibault Cavalié a jeho tým se pokusili jednu z těchto sloučenin – kyanovodík – použít k proměření tryskového proudění ve stratosféře Jupiteru. Vědci pro tento fenomén používají označení slovo ‚jet‘, aby zdůraznili strukturu úzkých pásů ve stratosféře Jupiteru připomínající tryskové proudění (jet stream) v atmosféře Země.

Trojnásobek síly tornáda

„Nejpůsobivějším výsledkem je nalezení silných jetů s rychlostí proudění až 400 metrů za sekundu, které se vyskytují pod polárními zářemi v blízkosti pólů,“ říká Thibault Cavalié. Taková rychlost větru – tedy asi 1 450 km/h – více než dvakrát převyšuje maximální rychlost, jakou proudění dosahuje v slavné Velké rudé skvrně, a je asi třikrát vyšší než v nejsilnějších tornádech na Zemi.

„Naše pozorování ukazují, že tyto jety se mohou chovat podobně jako obří vír o průměru až čtyřikrát převyšujícím rozměry Země a výšce nějakých 900 kilometrů,“ vysvětluje spoluautor práce Bilal Benmahi. „Vír takových rozměrů je ve z hlediska meteorologie ve Sluneční soustavě něco mimořádného,“ dodává Thibault Cavalié.  

Silného větru v okolí pólů Jupiteru si členové týmu byli vědomi, ale jednalo se o pásmo ležící mnohem výše v atmosféře, stovky kilometrů nad oblastí, na kterou se zaměřila tato studie publikovaná ve vědeckém časopise Astronomy & Astrophysics. Předchozí práce předpověděly, že tyto výškové větry by mohly slábnout a úplně zaniknout dříve, než sestoupí dostatečně hluboko až do stratosféry. „Nová data získaná pomocí ALMA nám však ukazují opak,“ upozorňuje Thibault Cavalié, a dodává, že nalezení takto silného stratosférického proudění poblíž pólů Jupiteru je skutečným překvapením.

TIP: Nejsilnější vichr ve vesmíru se žene rychlostí 200 milionů kilometrů v hodině

Kromě nalezení překvapivě silných polárních větrů se členům týmu na základě dat z ALMA podařilo také potvrdit existenci silného stratosférického proudění kolem rovníku planety a to (rovněž poprvé) přímým měřením jeho rychlosti. Tryskové proudění v této části atmosféry Jupiteru v průměru dosahuje rychlosti 600 kilometrů za hodinu.

Režim dne i císařský šatník byly přísně dodržované. Dbal na to císař sám. Nechal se budit brzy – nejprve v pět hodin ráno, později ve čtyři, na konec o půl čtvrté. Zahajovalo se lékařskou prohlídkou. Lékař se poptal panovníka na zdraví, a ten usedl ke stolu, oblečen v „pracovní uniformu“ poručíka pěchoty. On si vůbec náramně liboval ve stejnokrojích. Na veřejnosti se objevoval téměř vždy v uniformě. Možná, kdyby ji nosil méně často, byl by mezi Vídeňany oblíbenější. Bodří obyvatelé hlavního města si svého císaře vážili a dodnes váží, leč snad by dali mnohem raději přednost při pohledu na jeho lidskou stránku místo pohledu na panovníka posedlého vším vojenským. Díky svým rudým kalhotám své oblíbené uniformy dostal i přezdívku „Poručík Červená nohavice.“  

Civilní oblečení omezoval převážně na soukromé cesty do zahraničí, jako byla třeba roku 1867 cesta na výstavu do Paříže, nebo na návštěvy královských rodin z jiných zemí. Neformálnímu oděvu ale věnoval velmi málo pozornosti a jednoho z komorníků doslova vyděsilo, když viděl, že císař by si klidně vzal k zelenému obleku modrou vázanku.

Milovník uniforem 

Jediným kusem civilního obleku z jeho šatníku byl bratenrock, jinak ranní kabátek. Když byl jednou na zkoušce večerního obleku u svého krejčího, zachmuřeně poznamenal, že v podobných vídává většinu mužů v divadle, ale shledává to velice ošklivou módou. Ve svém militarismu (od dětství pěstovaném) obdivoval po celý život vojenské stejnokroje. V šatníku měl uniformy snad všech útvarů rakouské armády, kdejakého zahraničního pluku, dokonce i uniformu japonského generála. 

Některé prameny tvrdí, že jich nasbíral či dal našít na dvě stovky. Oblékání a převlékání uniforem byl pro císaře obřadem. Ani ten největší pedant mezi důstojníky by na jeho předpisovém vzhledu nenalezl chybičku. A on sám si dával záležet, aby případné vady v ústroji svých oficírů peprně kritizoval, ba trestal. Na tohle byl ras.

Zajímavé je, že panovník nevlastnil jediný námořnický oblek. O marinu se nikdy nezajímal. Jeho bratr Maxmilián by totiž admirálem a nejvyšším velitelem rakouského námořnictva. A nejspíš právě proto Franz žádnou námořnickou uniformu neměl, protože se s Maxmiliánem moc nemuseli.  

Obnošené spodky

Do nebe volajícím výkřikem o formátu císaře jako kavalíra a muže jsou pak deníkové záznamy jiné jeho dlouholeté milenky Josefy Anny Nahowské. Když se podíváme do jejích poznámek, vážících se k říjnu 1886, zjistíme o tehdy již stárnoucím Habsburkovi zajímavé pikantérie: „Kdykoli mu pomáhám při oblékání, říká: ‚Jen se moc nedívají na šatstvo, všechno je obnošené a staré, věci nosím dvacet i třicet let…‘ Jednou jsem ho upozornila, že má na vlněném nátělníčku vedle zapraného fleku díru. Nátělník nemůžu vyměnit. Druhý takový není v celém světě k dostání…“  

TIP: Nechuť ke všem novotám: Proč se císař František Josef bránil pokroku?

Bohatý vládce ohromného impéria nebyl schopen překonat svou malost ani ve chvíli, kdy vystupoval jako milovník. Do lože své intimní přítelkyně se jako nějaký podomek cpal v sepraném spodním prádle s fleky a dírkami a ještě se tím skoro kasal. A přitom to byl temperamentní muž – jako většina Habsburků i on potřeboval sexuálně žít. Když mu přestal fungovat legitimní vztah s manželkou Alžbětou, zvolil náhradní řešení. Udivuje jen to, jak nedůstojně si počínal, ačkoli právě na své důstojnosti se tolik zakládal.  

Národní park Noel Kempff Mercado představuje se svou rozlohou 15 230 km² jeden z největších a nejkrásnějších dosud neporušených přírodních parků Amazonie. Byl založen v roce 1979, tehdy se ovšem ještě nazýval Huanchaca, což v kečuánštině znamená „most bolesti“. Dnes nese jméno bolivijského biologa a environmentalisty Noela Kempff a Mercada (1924–1986), který lásku k místní přírodě zaplatil životem. Při jedné z výprav totiž společně s dalšími biology narazili na kokainovou farmu, a tak je drogová mafie jako nepohodlné svědky umlčela navždy.

Poslední z rájů na Zemi

Primitivní vodní život existoval v Amazonii již v prekambriu asi před miliardou let. I to zřejmě představuje důvod, proč lze dnes v široké náruči národního parku napočítat na čtyři tisíce rostlinných druhů nebo šest set druhů ptáků. Útočiště tu našla rovněž řada obratlovců, například zástupci vřešťanů černých, jelenců bahenních, kajmanů brýlových nebo vačic štětkoocasých. Park je také domovem vzácného a v minulosti téměř vyhubeného kajmana černého, největšího dravce amazonského ekosystému.

TIP: Těžký úkol strážců Amazonie: Kdo ochrání bohatství amazonského pralesa?

Čeká zde na vás také jeden z největších komplexů savan a lesů na světě. Park dále zasahuje až k amazonským deštným pralesům. Jejich unikátní flóra, na kterou ani v jiných částech Amazonie nenarazíte, zůstává zatím plně neprozkoumaná a pro vědce má nevyčíslitelnou hodnotu.

Skvostnou podívanou nabízejí návštěvníkům mimo jiné ohromující vodopády Catarats Arcoiris (duhové vodopády), nazvané podle toho, že se v určitou odpolední hodinu nad jejich peřejemi objevuje duhový paprsek. 

Země sice není hvězda, přesto má svůj vlastní zdroj tepla. V nitru naší planety se rozpadají radioaktivní izotopy a jejich energie přispívá k „vnitřnímu teplu“. Takto vytvořené teplo ale nezůstává v nitru planety natrvalo. Postupně se dostává blíž k zemskému povrchu, kde se nakonec ztratí do okolního vesmíru.

Tyto tepelné ztráty převažují nad tvorbou tepla rozpadem radioaktivních izotopů. Kvůli tomu Země pozvolna vychládá a ve vzdálené budoucnosti její žár vyhasne a zastaví se pohyb tektonických desek a zřejmě i vulkanická činnost se zemětřesením. Vědci ale nedávno zjistili, že vychládání Země není zcela rovnoměrné.

Půlka Země chladne pomaleji, půlka rychleji

Výzkumný tým norské University of Oslo analyzoval pohyby tektonických desek na Zemi během posledních 400 milionů let. Z jejich výsledků vyplynulo, že jedna strana Země ztrácí mnohem více tepla než druhá. Zemi si vědci rozdělili poledníkovým směrem na polokoule, které si podle dominantních prvků nazvali pacifická a africká. 

TIP: Cesta k jádru: Jaké podmínky panují v samém středu Země?

Pacifická polokoule byla v posledních 400 milionech let více pokrytá oceánem. Zemská kůra je pod oceány podstatně tenčí než pod kontinenty. Kvůli tomu pacifická polokoule ztratila mnohem více tepla než africká.

Aby to nebylo moc jednoduché, autoři studie rovněž zjistili, že pokud jde o aktuální teplotu, je pacifická polokoule ve skutečnosti teplejší, i když ztrácí teplo rychleji. Důvodem je zřejmě to, že se na pacifické polokouli nashromáždilo teplo pod pradávným superkontinentem Rodinia, který se rozpadl zhruba před miliardou let.

Červí díra, která přesahuje čas a prostor, tak popisovali v roce 2020 tvůrci z architektonického studia MAD svůj projekt nové knihovny pro čínský Chaj-nan. Přestože uplynulý rok podobným projektům rozhodně nepřál, stavba originální knihovny zdárně finišuje a dokončena zřejmě bude v původním termínu. 

Wormhole Library, jak se oficiálně projekt jmenuje, roste v ostrovní provincii Chaj-nanu přímo na břehu Jihočínského moře. Jde o první stavbu v rámci ambiciózního „omlazovacího procesu“ této turisticky atraktivní destinace. Celý proces počítá s výstavbou dalších šesti budov s nejrůznějším zaměřením.

TIP: Zahrada poznání: Největší knihkupectví a knihovna světa je nově v Teheránu

Budova samotné „Červí knihovny“ má po svém dokončení pojmout okolo 10 tisíc knih. V přízemí se má nacházet kavárna, recepce, kanceláře a VIP místnost, zatímco v patře bude čítárna s výhledem na moře. Na střeše budovy má vzniknout odpočinková zóna.

Ničivé ostřelování japonských lodí během bitvy trvalo celkem 18 minut, z toho sedm byla jeho cílem pouze Jamaširo. Příval olova doslova přeoral její nástavbu, zničil veškeré komunikační vybavení a rozpoutal sérii požárů po celé délce trupu. Přímý zásah velkorážním granátem zničil věž č. 3 a usmrtil její obsluhu, ani poté se však Jamaširo nevzdávala a nadále pálila ze zbývajících hlavní do obou stran ve snaze prostřílet se přes americký odpor.

Poslední dějství

Smršť granátů se snesla i na Mogami, který si za cíl vybral křižník Portland. Jeden z 203mm granátů roztrhal na kusy můstek a usmrtil celé jeho osazenstvo včetně kapitána lodi Rjó Tomy. Další série zásahů pak během pár minut zničila tři ze čtyř kotelen. V plamenech a s pouze jedním funkčním šroubem neměl křižník jinou možnost než ustoupit na jih. Pro ústup se rozhodl i kapitán Šigure, kterému vibrace z blízkých dopadů granátů vyřadily z provozu dálkoměry i střelecký radar.

Vpřed tak plula již jen rozstřílená Jamaširo, která se stále snažila střelbu opětovat. Krátce po čtvrté hodině přímo proti ní vyrazila šestice torpédoborců a vypustila salvu torpéd, po které se obrátila zpátky na sever. Zde došlo k tragédii, když lehký křižník Denver chybně identifikoval svůj cíl a zahájil střelbu na torpédoborec Albert W. Grant, na který se v tu samou chvíli zaměřily i sekundární baterie lodě Jamaširo. Ve výsledné křížové palbě na torpédoborec dopadlo přes dvacet granátů a jen se štěstím zůstal na hladině.

To už ale svých cílů dosáhla americká torpéda. Jamaširo utrpěla další dva zásahy, po kterých se její motory definitivně zastavily. Loď se začala nezastavitelně naklánět a nic na tom nezměnilo ani hrdinské nasazení opravárenských čet. Během pár minut dosáhl náklon úhlu na levobok 45°, po čemž kapitán Katsukijo Šinoda vydal rozkaz k opuštění lodi. O pět minut později se bitevní loď převrátila a zmizela pod hladinou zádí napřed. Víceadmirál Nišimura se rozhodl jít ke dnu se svou vlajkovou lodí stejně jako Šinoda. Z celé osádky 1 700 mužů přežilo pouze 10 námořníků, které později zachránil torpédoborec Claxton. 

Pronásledování poražených

Jak se mezitím dařilo víceadmirálu Šimovi? Jeho svaz do průlivu vplul ve 3.00, zde číhající torpédové čluny ale zůstávaly pozorné a ve 3.21 jedno z jejich torpéd těžce poškodilo lehký křižník Abukuma. Loď nedokázala pokračovat, Šima ji zanechal za sebou a plul dál na sever. Cestou minul hořící palivo označující hrob Fusó a krátce nato narazil na ustupující Šigure, jehož posádka mu sdělila, že bitva je prohraná.

Jen pár minut poté se na radaru Nači objevily nepřátelské kontakty – šlo o americké torpédoborce a křižníky pronásledující poslední přeživší. Nači okamžitě začal manévrovat do pozice pro útok torpédy, ve zmatku ale jeho posádka přehlédla z temnoty se vynořivší Mogami. Následná srážka ještě více zhoršila už tak kritický stav Mogami a zdemolovala příď Nači. Po této události již Šima nechtěl pokoušet štěstí a rozhodl se pro ústup. Oldendorf jeho pohyb sledoval na radaru a pokusit se Šimu dostihnout. V 7.00 Američané narazili na Asagumo, kterému o dvacet minut později křižník Denver zasadil ránu z milosti.

Práce pro letadla

Šlo o poslední výstřely celé bitvy – okolo půl osmé Oldendorf obdržel zprávu o napadení eskortních letadlových lodí u Samaru. Jeho lodím navíc docházela munice i palivo, kontradmirál proto neměl jinou možnost než se stáhnout k Leyte. Ještě předtím odeslal Kinkaidovi žádost o vyslání letadel z letadlových lodí, která by unikající japonská plavidla dorazila. Tak se i stalo – krátce po deváté hodině Mogami inkasoval dva zásahy bombami a o dvě hodiny později se potopil. Stejný osud čekal i Abukumu, který 26. října dopoledne potopily bombardéry B-24 Liberator startující z pozemní základny. Zbytku japonských lodí se podařilo ustoupit.

TIP: Divoké kočky proti zerům: Americko-japonská letecká bitva o Guadalcanal

Bitva v průlivu Surigao pro Japonce skončila naprostým debaklem. Z Jižního svazu se zachránil pouze Šigure, zatímco Šima odepsal Abukumu a jeho vlastní vlajková loď musela zamířit k opravám. Přesný počet japonských padlých není znám, odhaduje se ale, že zahynulo minimálně 5 000 císařských námořníků. Američané ztratili méně než 50 mužů, z toho 30 na palubě Alberta W. Granta. Ten se rovněž stal jedinou vážněji poškozenou americkou lodí celého střetnutí.