Dudek chocholatý (Upupa epops) se vyskytuje v teplé části Evropy, dále pak v Asii a prakticky v celé Africe. U nás je vázán na otevřenou krajinu změněnou zemědělstvím, kde jsou pastviny a louky. Ačkoli v Česku je k vidění spíše ojediněle, jeho evropská populace čítá několik stovek tisíc jedinců a zdá se být stabilní.

Hnízdo i ve studni

Dudek je typickým obyvatelem zemědělsky využívané krajiny, která mu skýtá dostatek potravy. Živí se především hmyzem a jeho larvami nebo menšími bezobratlými. Vyhledává například housenky nebo žížaly, menší ještěrky, krtonožky, pavouky a brouky. Potravu nejprve zpracuje dlouhým zobákem, pak ji vyhazuje do vzduchu a následně chytá přímo do krku. Při dostatku jídla nepotřebuje ani vodu. Tu získává z pevné potravy.

Evropská populace dudka chocholatého je tažná. Dudci migrují na jaře v období od března až do května. Po vyhnízdění se na přelomu srpna až října se vracejí zpět do teplých oblastí. U nás s oblibou hnízdí ve starých ovocných sadech nebo v dubových lesích s dostatkem stromových dutin. Dokážou ovšem zahnízdit i v hromadách kamení, v zemních norách, nebo v dutinách u lidských sídel, třeba ve starých studnách.

Vyčerpávající shánění potravy

Fotografování dudků se věnuji už několik let a za tu dobu jsem o jejich životě získal zajímavé poznatky a pár unikátních fotografií. Na všechna setkání s nimi vzpomínám rád, ale jedno mi zvlášť utkvělo v paměti. Vyrazil jsem v pět hodin ráno na mně dobře známé místo, které je oblíbenou lokalitou hnízdících dudků. Chtěl jsem zaznamenat krmení a snad i vidět první nesmělá máchnutí křídel mladých jedinců. Když jsem však dorazil, byla už jedna hnízdní dutina prázdná. Našel jsem bohudík jinou, která byla k mému překvapení obsazená čtyřmi mláďaty. Během 15 minut se rodiče stačili vystřídat u dutiny celkem třikrát, takže intenzita krmení byla opravdu na nejvyšším stupni.

Rodiče nosili mláďatům potravu nesmírně pilně. K dutině se vraceli každých 6–12 minut, a tak vydrželi své potomky zásobovat několik vyčerpávajících hodin. Poté přišel na necelou hodinu krátký útlum. Rychlost zásobování začala stoupat pokaždé, když se jedno mládě vysoukalo téměř celé ven z dutiny a začalo se velmi hlasitě dožadovat potravy. Rodiče se v tu chvíli u mláďat střídali asi po pěti minutách.

Odlet bez rozloučení

Dutina se nacházela hodně nízko nad zemí, téměř u kořene stromu. Staří s potravou tedy někdy nalétali krásně kolmo, jindy zase v divokém úhlu. Dalo se vypozorovat velmi přesně, kdy už se některý z rodičů vrací s krmením. Velmi specificky se totiž ozýval a následovalo rychlé přilétnutí k hnízdu.

V pozdním odpoledni opustila první dvě mláďata dutinu a k mému překvapení jsem je už neviděl. Myslel jsem, že se chvíli zdržují kolem a staří je krmí, ale bohužel tomu tak nebylo. Je ovšem pravdou, že jsem na místě strávil jen jeden den a bylo pravděpodobné, že mladí se do blízkosti dutiny ještě vrátí. Mně ovšem stačilo těch 12 hodin v krytu, po nichž mne bolelo snad úplně všechno. Ztuhlé údy však byly bohatě vykoupeny pocitem, že jsem byl při tom.

TIP: Březnoví ptačí navrátilci: Kdo jsou zpívající andělé jara?

Viděl jsem první let mladých dudků. Věřím, že do světa vyletěli připraveni, vždyť jsem sám viděl, jak se rodiče činili s jejich vykrmením. Věřím, že s některým z mláďat se na stejné lokalitě někdy v budoucnu opět potkám.

Klasický Morseův telegraf získal nedlouho po svém objevu zdatného konkurenta z dílny britsko-amerického vynálezce Davida Edwarda Hughese. Jeho vynález tiskl na papírovou pásku přímo čitelný nekódovaný text. Přístroj měl vlastní klávesnici, kde každé tlačítko mělo přiřazeno určité písmeno. Obdoba dnešní klávesy „Shift“ navíc umožňovala zadávat alternativní znaky a čísla.

Na nejvyšší úrovni

Hughesův telegraf byl téměř dvakrát rychlejší než Morseův aparát, kromě toho měl jednodušší ovládání, což snižovalo nároky na zaškolení obsluhy. Před rokem 1914 geniální Hughesova konstrukce vrchní velení rakousko-uherské armády sice příliš nezaujala, ale s vypuknutím války generálové názor změnili a tiskací telegraf se brzy stal oblíbeným komunikačním prostředkem.

Předchozí část: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (1)

Nedostatek personálu armáda vyřešila povoláním civilních operátorů těchto telegrafů, lidově přezdívaným hughisti. Ti se tak praktickyběhem okamžiku stali aktivními vojáky se zařazením k domobraně. Po celou dobu války komunikace mezi vrchním velením a nižšími stupni (sborová a divizní velitelství) probíhala téměř výhradně pomocí těchto aparátů. Oblíbenost tiskacího telegrafu nespočívala pouze v praktickém použití, ale i v možnosti text šifrovat, což bylo pro armádní komunikaci zásadní. Hughesův vynález se nacházel i ve zvláštním komunikačním vagonu vlakové soupravy samotného císaře.

Pokrok díky válce

Klasická telegrafie ale nepředstavovala ideální komunikační prostředek pro frontové nasazení. Důkazem pravdivosti rčení, že „válka je motorem pokroku“, může být rozvoj takzvané zemní telegrafie během let 1914–1918. Zemní telegraf pracoval na principu šíření nízkofrekvenčních elektromagnetických vln – bez nutnosti kabelového vedení nebo antény. Stanice telegrafu místo toho využívala připojené dva do stran se rozbíhající dráty, na jejichž konci bylo ukotvení v podobě masivních hřebů.

Měly maximální dosah přibližně dva kilometry a využívaly je zejména jednotky v přední linii pro spojení s velitelstvím. Císařská armáda ve svých předpisech počítala se čtyřmi stanicemi pro každou armádní divizi, přičemž využívala zejména aparáty konstrukce Poppr, Tagger a Siemens & Halske. Dalším evolučním stupněm telegrafie se stala její bezdrátová forma využívající princip šíření elektromagnetických vln. Tato oblast zaznamenala v letech 1914–1918 rychlý vývoj, který neušel pozornosti c. a k. armády.

Dráty patří minulosti

Rakousko-uherské radiotelegrafické jednotky doznaly ze všech formací zajišťujících armádní komunikaci během války největšího rozvoje. Do konce roku 1918 vybudovala Vídeň postupně více než 10 výkonných stacionárních pozemních stanic pokrývajících potřeby armády na území monarchie a obsazených územích. Pozemní síly habsburské monarchie nezůstaly jen u toho. Každá pěší a jezdecká divize nebo samostatná pěší brigáda disponovala polní radiotelegrafickou rotou se sedmi důstojníky a 154 muži obsluhy. Dalších 35 vojáků zajišťovalo fungování jednotky a mělo na starosti 28 povozů a 62 koní.

Pokračování: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (3)

Výjimku tvořily horské radiotelegrafické roty, které nepoužívaly povozy, ale měly vyšší počet mužů trénu i zvířat. Disponovaly také speciálními radiotelegrafickými přístroji vzor 1914 určenými pro horský terén na italské frontě. Vzhledem k tomu, že firma Siemens & Halske obdržela požadavek armády na vývoj těchto přístrojů již v roce 1913, nelze si dělat iluze, jak Vídeň vnímala svého spojence. Do konce války císařská armáda měla ve službě radiotelegrafické roty č. 1–200, z nichž každá disponovala čtyřmi četami. V posledních letech konfliktu tvořily vybavení radiotelegrafy (Radiostationen) vzor 1914, 1916 a 1917 a dále skladnější Kleinradiostationen vzor 1917 nebo německé Tornister-Stationen.

Američan Aron Lee Ralston je zapáleným horolezcem. Zhruba ve dvaceti letech se rozhodl zdolat sám a v zimě všech 59 coloradských „čtrnáctitisícovek“, tedy vrcholů s nadmořskou výškou nad čtrnáct tisíc stop (zhruba 4 250 metrů). Jeho fyzické a především mentální síly ovšem daleko více prověřila výprava do utažského národního parku Canyonlands, kam se vydal sám 26. dubna 2003. Neměl u sebe telefon a nikomu z rodiny ani přátel neřekl, kam má vlastně namířeno. Nešlo přitom o klasický horský výstup – Aron vyrazil na dnes velmi populární canyoning, při němž se postupuje úzkými soutěskami a koryty horských říček či potoků po proudu dolů. Kaňon Blue John byl pro takový záměr ideální.

Když však Aron slézal dolů extrémně úzkým místem a na jednom úseku překonával kámen zaklíněný mezi stěnami, balvan se pohnul a svou vahou 360 kilogramů mu rozdrtil pravou ruku, kterou přiskřípl ke skále.

Tvrdší než kámen

Aron na tom místě přežíval pět dní. Zpočátku alespoň usrkával z necelého půllitru vody, který u sebe měl, a ukusoval ze dvou burritos. Poté musel pít vlastní moč. Především se ale marně snažil vyprostit rozdrcenou ruku. Po třech dnech, dehydrovaný a blouznící, došel k závěru, že si ji bude muset v zápěstí amputovat.

Experimentoval se zaškrcovadlem a kapesním nožem zkoušel provést několik řezů. Neměl ale žádné vhodné nástroje, aby přeřezal kosti. Byl přesvědčen o nevyhnutelnosti blížící se smrti, a proto vyškrabal do pískovcové stěny své jméno, datum narození a předpokládané datum smrti. Na kameru pak natočil poslední sbohem své rodině. Pátého dne ráno – po noci, o níž se domníval, že je jeho poslední – však dostal vnuknutí, že by si mohl vřetenní a loketní kost překroutit. Když se mu tento nelidský úkon podařilo dokončit, použil svůj multifunkční nůž, aby přeťal svaly a šlachy. Pokud by se o něco takového pokusil o den nebo dva dříve, kdy jeho krev nebyla v důsledku dehydratace dostatečně zahuštěná, zcela jistě by vykrvácel. 

TIP: Příběh Chrise McCandlesse: Cesta napříč Amerikou až do nitra Aljašky

Nyní však ještě musel slanit dvacet metrů a navíc se nacházel třináct kilometrů od auta. Naštěstí poměrně brzy narazil na nizozemskou rodinu, která ho dopravila do nemocnice a poskytla mu vodu a jídlo. Šest hodin po amputaci už byl Ralston v rukou lékařů. Ztratil osmnáct kilo tělesné váhy a přišel o čtvrtinu krve. Dobrodružnou povahu ovšem rozhodně nezapřel – již o dva roky později završil své úsilí o překonání všech coloradských „čtrnáctitisícovek“. O svém zážitku pak napsal knihu, podle níž vznikl film nazvaný 127 hodin. 

Tým odborníků z katedry fyziologie Univerzity v Granadě se rozhodl ověřit, zda a jakým způsobem ovlivňuje konzumace kávy sportovní výkon. Vědci se zaměřili především na účinky kofeinu a jeho roli při spalování tuků. Ukázalo se, že dávka 3 miligramů kofeinu na kilogram tělesné hmotnosti (což odpovídá jedné skutečně silné kávě), půl hodiny před tělesným cvičením, dokáže významně akcelerovat spalování tělesného tuku. 

Výzkumu se účastnilo celkem 15 mužů, jejichž věkový průměr byl 32 let. Vědci dobrovolníkům podávali buď 3 miligramy kofeinu na kilogram tělesné hmotnosti, nebo placebo, při různě nastavených parametrech aerobního cvičení. Jako nejúčinnější (s ohledem na spalování tuků) se ukázalo užití kofeinu půl hodiny před začátkem cvičení. 

Dávka 3 mg/kg rozhodně není malá – při uvažované hmotnosti 70 kilogramů jde zhruba o polovinu denní doporučené bezpečné dávky kofeinu. 100mililitrový šálek filtrované kávy dodá tělu (v závislosti na přípravě a druhu kávy) okolo 100 mg kofeinu.

TIP: Zdravé osvěžení: Pití kávy snižuje riziko Alzheimera i Parkinsona

Další otázkou, na kterou se španělští akademici pokusili odpovědět je, zda existuje nějaký měřitelný efekt cvičení po ránu nalačno, což se často v souvislosti s hubnutím doporučuje, ačkoliv pro toto tvrzení zřejmě neexistuje vědecký základ. Experiment toto doporučení nejen že nepotvrdil, ale spíše je vyvrátil. Přestože se efekt užití kofeinu na spalování tuků projevil bez ohledu na denní dobu, byl podle vědců výraznější v odpoledních hodinách při zachování běžných stravovacích návyků než ráno.

Vědci podílející se na programu Event Horizon Telescope (EHT), kterým se v roce 2019 podařilo získat historicky první snímek černé díry, zveřejnili nový pohled na tento extrémně hmotný objekt ležící ve středu galaxie M87 vzdálené od nás 55 milionů světelných let. Záběr zachycuje velmi blízké okolí černé díry v polarizovaném záření, což se astronomům podařilo pozorovat vůbec poprvé.

Téměř před dvěma lety byl zveřejněn první snímek černé díry v historii, který zachycuje jasnou prstencovou strukturu a tmavou centrální oblast – takzvaný stín černé díry. Od té doby se vědci sdružení ve skupině EHT collaboration snaží o podrobnější analýzu dat o tomto superhmotném objektu v srdci galaxie M87 získaných již během roku 2017. Zjistili, že značná část záření přicházejícího z okolí černé díry je polarizovaná.

Na samotný okraj černé díry

K polarizaci elektromagnetického záření dochází buď s použitím filtrů, jako například u skel slunečních brýlí, nebo v případě, že záření emituje velmi horká látka ovlivňovaná magnetickým polem. A stejně jako sluneční brýle s polarizačními skly umožňují redukovat odrazy od lesklých povrchů, mohou astronomové vylepšit svůj pohled na oblast v okolí černé díry tím, že zjistí, jak je odsud pocházející záření polarizováno. Přesněji řečeno, polarizace vědcům umožňuje mapovat strukturu siločar magnetického pole na samotném okraji černé díry.     

„Tento nový záběr obsahující informaci o polarizaci záření je klíčem k pochopení procesů, jakým magnetické pole umožňuje černé díře pohlcovat hmotu a vytvářet mohutné výtrysky,“ vysvětluje Andrew Chael z NASA Hubble Fellow a člen skupiny EHT collaboration.

Výtrysky táhnoucí se tisíce světelných let

Jasné výtrysky vystupující z jádra M87 se táhnou minimálně 5 tisíc světelných let od jejího středu a jsou jedním z nejzáhadnějších útvarů této galaxie. Většina hmoty, která se ocitne v blízkosti černé díry, je vtažena dovnitř. Určité množství částic s vysokou energií však může uniknout těsně před pohlcením a je vypuzeno daleko do okolního prostoru v podobě nápadných výtrysků – tzv. jetů.

Aby astronomové lépe pochopili tento proces, vytvořili řadu různých modelů chování hmoty v blízkosti černé díry. Stále však přesně neví, jakým způsobem centrum galaxie – velikostí srovnatelné se Sluneční soustavou – produkuje jety, které dosahují délky porovnatelné s celou galaxií, a ani to, jak přesně hmota do černé díry padá. Díky novému zpracování snímku černé díry a jejího stínu v polarizovaném záření se astronomové poprvé mohou podívat do oblasti v těsné blízkosti horizontu událostí, kde se rozhoduje o tom, zda hmota bude pohlcena nebo vyvržena pryč.

TIP: Smrt špagetifikací: Vědci zachytili poslední okamžiky hvězdy pohlcené černou dírou

Nově zpracovaná data poskytují informaci o struktuře magnetického pole na samotném okraji černé díry. A členové týmu na jejich základě zjistili, že pouze ty teoretické modely, které počítají s hmotou v silném magnetickém poli, mohou vysvětlit struktury, které pozorujeme poblíž horizontu událostí.

„Pozorování naznačují, že magnetické pole na okraji černé díry je dostatečně silné na to, aby vytlačilo horký plyn zpět a pomohlo hmotě odolat síle gravitace. Pouze plyn, který sklouzne podél magnetického pole může po spirále sestoupit až k samotnému horizontu událostí,“ vysvětluje Jason Dexter, vědecký pracovník a koordinátor pracovní skupiny EHT.

Matu Hari zná celý svět jako orientální tanečnici oděnou do lechtivých kostýmů a nejslavnější špionku první světové války. Ve skutečnosti měla Margaretha Geertruida Zelleová jen velké oči a naprosto naivní představy o životě. Ale taková byla tato dcera holandského kloboučníka vždycky. Médiím tvrdila, že se narodila vznešenému indickému bráhmanovi ve svatém městě Jaffnapatamu a ve třinácti ji unesl zamilovaný anglický důstojník. Ve skutečnosti žila na Jávě a Sumatře se svým o dvacet let starším manželem – a to ještě jen několik let.

Dvojitá agentka

Když začala válka v roce 1914, mnoho zahraničních známostí a časté cestování po Evropě způsobily, že na sebe soustředila zájem (nejen) francouzských vysokých činitelů. Nejprve ji po vypuknutí první světové války naverbovali Němci (za finanční úplatu), později ale přistoupila na obdobnou nabídku Francouzů a stala se dvojitou agentkou.

V lednu 1917 britští zpravodajci zachytili šifru, která je přivedla na stopu právě této stárnoucí tanečnice. Byla uvězněna a souzena jako německá špionka. Jelikož nebyla v žádném případě profesionální agentka a nedokázala se dobře hájit, svými výpověďmi si ještě přitížila. Přestože proti ní nebyly žádné přímé důkazy, nedobrá situace států Dohody na západní frontě a válečná psychóza vedly k tomu, že byla exemplárně odsouzena k trestu smrti. Její poprava se konala v říjnu 1917 a Mata Hari při ní odmítla pásku přes oči.

TIP: Československá Mata Hari: Byla Sofie Kukralová skutečně vyzvědačkou?

Přesné motivy jejích špionážních aktivit neznáme a mnozí jsou dodnes přesvědčeni, že byla nevinná a stala se jen obětí vykonstruovaného procesu v atmosféře mediální štvanice na špiony, kteří měli být odpovědní za neúspěchy na frontě.

Během studené války se pod hladinou moří a oceánů odehrála řada vážných incidentů, z nichž některé jsou stále zahaleny tajemstvím. Ponorky US Navy a sovětského námořnictva se často vzájemně sledovaly či pronásledovaly, dokonce došlo k různým nehodám a srážkám, jež měly v několika případech fatální následky. Toto soupeření ale rovněž hnalo kupředu technologický pokrok, jenž vedl ke vzniku nových, rychlejších, tišších a lépe vybavených ponorek. Mezi vrcholy této epochy určitě náleží americká třída Los Angeles a sovětský Projekt 971 Ščuka-B, jenž je známější pod západním kódovým označením Akula.

Nezbytnost nového reaktoru

Do druhé poloviny 70. let reprezentovala páteř americké flotily nukleárních útočných ponorek třída Sturgeon, jež navazovala na předchozí třídu Thresher/Permit. Fakticky už ale nešlo „jen“ o klasické útočné (torpédové) ponorky v užším smyslu, jelikož kromě torpéd mohly odpalovat i řízené střely Harpoon či Tomahawk proti námořním a pozemním cílům.

Za hlavní nevýhodu se pokládala nízká maximální rychlost, jež činila jen něco přes 26 uzlů, zatímco staré ponorky třídy Skipjack z přelomu 50. a 60. let dosahovaly až 33 uzlů. Na přelomu 60. a 70. let se tudíž námořnictvo rozhodlo pověřit firmu General Dynamics, aby předložila projekt nové nukleární ponorky, jež spojí rychlost třídy Skipjack a zbraňové a senzorové kapacity třídy Sturgeon. Pro splnění takového úkolu byl ovšem nezbytný atomový reaktor nové generace s výrazně vyšším výkonem.

Nejpočetnější třída

Konstruktéři proto vyšli z agregátu D2G, který poháněl některé velké křižníky, a na jeho základě vyvinuli nový ponorkový reaktor S6G, jenž produkoval až výkon 165 MW, tedy dvojnásobek výkonu agregátu S5W v třídě Sturgeon. Díky tomu nebylo nutné držet se zpátky, pokud šlo o rozměry nového plavidla, a tak vznikla ponorka o délce 110 m, mnohem větší než všechny předchozí třídy útočných ponorek, což dovolilo instalaci rozsáhlého spektra výzbroje a senzorů, aniž by se musela obětovat rychlost.

První ponorka se začala stavět 8. ledna 1972 a dostala název SSN-688 Los Angeles, který se potom stal i označením celé třídy. Stavba těchto plavidel běžela až do poloviny 90. let, kdy loďstvo převzalo poslední z 62 exemplářů, a tak se třída Los Angeles stala zdaleka nejpočetnější třídou nukleárních ponorek v historii. Prováděly se pochopitelně i průběžné změny, takže hotové ponorky lze rozdělit do tří sérií, jež se odlišují zejména po stránce výzbroje a elektronické výbavy.

Postupné zlepšování designu

První série čítala 31 plavidel, která nesla výzbroj v podobě čtyř torpédometů ráže 533 mm. Ty byly zabudovány nikoli do přídě, nýbrž do boků lodě, což je řešení použité již také u několika předchozích tříd amerických atomových ponorek, jelikož díky tomu lze do přídě umístit velké těleso hlavního pasivního a aktivního sonaru, který je hlavním senzorem plavidla. Pro čtveřici torpédometů bylo dopravováno okolo 25 kusů zbraní, které zahrnovaly torpéda, miny a řízené střely Harpoon a Tomahawk.

Počínaje ponorkou SSN-719 Providence, jež vstoupila do služby roku 1985, přibyl v té době zcela převratný prvek v podobě dvanácti vertikálních šachet, které se nalézají v čele trupu a slouží pro řízené střely Tomahawk, takže lze přepravovat větší počet zbraní pro torpédomety. Šachty již zůstaly zachovány ve všech následujících exemplářích, ale plavidlem SSN-751 San Juan začala třetí série, která přinesla další výrazné změny.

Přichází nová třída

Na pohled se liší zejména tím, že z věže zmizela rozměrná hloubková kormidla, jež se přesunula na příď. Konstrukce věže byla zesílena, aby ponorky dokázaly prorážet vrstvu ledu. Podařilo se značně snížit hlučnost a změnila se sestava senzorů, kde se objevil nový sonarový systém AN/BSY-1. Vývoj tohoto prvku provázely četné problémy, zpoždění a překračování rozpočtu, ale všechny překážky se povedlo překonat a výsledkem se stal opravdu mimořádně kvalitní senzor.

TIP: Samozvaní chirurgové na ponorkách: Improvizované operace na moři

Kromě toho samozřejmě ponorky disponují též dalšími senzory, mimo jiné vysokofrekvenčním sonarem pro detekci ledovců, vlečeným sonarem či hladinovým radarem. Nejstarší ponorky této třídy se již začaly vyřazovat, takže dnes US Navy disponuje zhruba třemi desítkami kusů, zatímco zavádí plavidla nové třídy Virginia. Technicky velice pokročilá, ale enormně nákladná třída Seawolf zůstala jen ve třech kusech. Debatuje se o možnosti prodat některé ponorky třídy Los Angeles námořnictvům spojeneckých států, například Jižní Koreje.

Dokončení: Podmořské hry na kočku a myš (2): Duel ponorek třídy Los Angeles vs. Ščuka-B (vychází ve čtvrtek 1. dubna)

V polovině března potrápila východní Asii ohromná písečná bouře. K jejímu vzniku přispěly silné větry vanoucí z Mongolska a horko v kombinaci se suchem. Zasáhla Mongolskou plošinu, Sprašovou plošinu, Velkou čínskou nížinu i Korejský poloostrov. Celý Peking zoranžověl. Tak to alespoň prezentují média po celém světě. Podle odborníků je to ale ještě horší.

Nejde totiž o písečnou, ale o prachovou bouři. Možná to zní trochu školometsky, ale je v tom rozdíl, především s ohledem na lidské zdraví. Jde o velikost částic, které taková bouře roznáší po kraji. V případě písečné bouře jde o zrnka písku, jejichž průměr je větší než 0,06 milimetru. To je písek, jaký známe z pláže, kde nám skřípe mezi zuby, když na pláži svačíme.

TIP: Hustý smog v Číně neškodí jen lidem, ale také solárním elektrárnám

Částice v prachové bouři jsou ještě menší, lehčí a dostanou se mnohem dál. Větry je mohou unášet na vzdálenosti stovek i tisíců kilometrů. Písek je pro lidi nepříjemný, ale prach je pro lidské zdraví mnohem nebezpečnější. Platí to především pro prachové částice o velikosti menší než 10 mikrometrů. Takový prach je dost malý na to, aby pronikl hluboko do plic. Pokud jde o původ prachových bouří ve východní Asii, jsou z části dílem přírody a přispívají k nim i lidé. Odehrávají se již miliony let, obvykle v jarních měsících a přispívají k proměnám krajiny.

Během 19. století se velká města teprve postupně učila systematicky odklízet odpad ze svých ulic, proto procházeli Prahou i všemi dalšími sídly českých zemí sběrači pevného odpadu, kterým se říkalo hadrnice (těch bylo víc) a hadrníci (těch bylo méně). Tito lidé většinou patřili k nejnižším vrstvám společnosti. Chodili s nůší, velkým pytlem nebo rancem na zádech, někdy jezdili s vozíkem nebo trakařem. Sbírali především staré hadry, které následně sloužily jako surovina pro papírny, rozbité sklo k dalšímu zpracování ve sklárnách a také kosti, jež se dál zpracovávaly především pro potřeby cukrovarů.

Čistý trestní rejstřík

K provozování hadrnické činnosti stačilo povolení od místně příslušného okresního hejtmanství. Podmínkou pro jeho vydání byla zachovalost žadatelky případně žadatele, tedy něco jako současný čistý trestní rejstřík, především v oblasti finančních deliktů, protože tyto osoby přicházely do styku s podnikáním, které dozorovala finanční správa. Žádnou jinou speciální kvalifikaci taková hadrnice mít nemusela. V této licenci bylo zároveň vymezené území, na kterém měla konkrétní osoba právo hadry, sklo a kosti sbírat. Dělala to přímo v domácnostech, kde suroviny většinou neplatila, ale směňovala za jehly, špendlíky, nitě, knoflíčky, vlásničky, sirky a podobné drobnosti, které uměla ocenit každá hospodyně i služka. Kromě toho se mohla pohybovat i na smetištích, a tam už žádná protihodnota nebyla potřeba. 

Časopis Květy nazval v jednom ze svých článků hadrnice „pražskými Popelkami“, ale nebyly to pohádkově křehké ani lidsky ušlápnuté bytosti. Z podstaty věci ani být nemohly: při provozování takového způsobu obživy se nebohatlo a společenská prestiž také nebyla vysoká. Pražské hadrnice byly rázné, nebojácné a také chytré. Alespoň některé z nich. Tak, jako jistá Kordula N., která sebrané hadry, sklo a kosti shromažďovala na jednom z tmavých pražských dvorků a pak je prodala některému velkoobchodníkovi z židovského města, nebo dokonce až z Karlína či Smíchova. 

Děsivé překvapení 

Jednoho jarního večera roku 1874, sotva začala třídit svůj denní úlovek podle druhů: střepy a kosti do sudů a hadry pečlivě stáčet do napevno svázaných balíků, objevila se na dvorku sousedka. Byla především zvědavá na informace, možná i drby. Neboť „hadrnice po celé Praze přece dost novinek seberou“, protože prošmejdí nejenom dvorky, ale i domácnosti. Každá z nich při tom mluvila se služkami i dcerkami, někdy též se samotnými hospodyněmi. 

Sousedka však měla i ryze praktické spády. Když přišla včas, dalo se v sebraných odpadcích objevit i leccos užitečného a ještě použitelného, co byla hadrnice ochotná prodat za pár drobných. Možná proto, že ji právě nikdo neviděl, statečně prohrabávala čerstvě nasbírané kosti a ani jí nepřišlo na mysl, aby se při tom ošklíbla odporem. Pak však narazila na podivnou věc. Nejdříve jednu, a vzápětí i druhou. Když si to prohlédla na světle, od plic zaječela hrůzou. A nepřestala, dokud jí nedošel dech. To, co vytáhla ze sudu s kostmi, vypadalo jako useknuté lidské ruce – dlaně i s prsty.

Koho hadrnice zamordovala?

Hadrnice se při sběru odpadů sice pohybovaly v nóbl domech, ale také mezi chudými až nejchudšími a nepochybně běžně přicházely do kontaktu se světem zločinu zejména ve velkých městech. Ovšem hadrnice sama jako pachatelka zločinu je zaznamenána poměrně zřídka.

Když například našla v odpadu cokoliv cenného, byla povinna to neprodleně odevzdat „na úřadě“, ať už obecním nebo četnictvu. Pokud to neudělala, mohla být odsouzena za krádež. Stejně tak měla problém, pokud kryla pachatele trestného činu, nebo se například stala překupnicí kradeného zboží. To všechno se však oproti obvinění z vraždy kvalifikovalo jako „drobnosti“, postihované tresty v řádech dnů, maximálně měsíců vězení. Ta byla v 19. století v habsburské monarchii hrdelním zločinem, takže za ni mohl padnout i trest smrti. Hadrnice bývaly občas obětmi vraždy, ne její pachatelky.

Děj kolem sudů s kostmi nasbíranými Kordulou N. nabral rychlý spád. Povyk přilákal na dvorek většinu sousedů. Ženské se křižovaly a mužští nevěřícně kroutili hlavami, ale nakonec všichni usoudili, že hadrnice je chudá, kosti může prodat, takže má důvod i vraždit. Kde by ovšem v tom případě byly zbývající kosti z její oběti a proč by byla hadrnice tak neopatrná a dopustila, aby část z nich našla zvědavá sousedka, nikdo v tu chvíli neřešil. Zpětně není jasné, koho v tom všeobecném chumlu lidí a názorů napadlo přivolat strážníka – v tehdejší Praze to mohl to být jak četník, tak příslušník městské policie. Netrvalo dlouho a jednoho v okolí našli a přivedli.

Dohadující se shluk lidí zatím Kordulu zatlačil do rohu dvorku, ale sáhnout na ni, neřkuli jakkoliv jí ublížit, si nedovolil. Všichni si ji prohlíželi ne se strachem, ale s neskrývanou zvědavostí. V takové situaci ovšem mohla Kordula usilovně přemýšlet, a tak se jí podařilo vzpomenout si, kde právě tyhle podivné kosti sebrala. Mlčela však a čekala na strážníka stejně, jako všichni kolem. Přesvědčit o své nevinně jedinou, navíc kompetentní osobu bylo jednodušší, než vyvracet představu vylíhlou v bujné fantazii a posvěcenou „soudem pavlače“. 

Po stopách zločinu 

A tak se hadrnice v doprovodu uniformovaného strážce pořádku vydali hledat další stopu zločinu – už bez asistence zvědavého sousedstva. Strážník s sebou nesl a pečlivě střežil podivný a hrůzný nález z Kordulina sudu. Museli oba jít dost daleko, na dvorek podstatně větší a světlejší, než byl ten s Kordulinými drahocennostmi, ale i jejím jednoduchým obydlím, kterého při své práci stejně moc neužila, protože do něj chodila vlastně jenom přespávat. Tady měl, také v zadním koutě, svou dílnu preparátor. Na úředně položený dotaz, zda se v jeho odpadu mohly nalézat lidské hnáty a jak se tam v tom případě dostaly, se pobaveně rozesmál. „Ta věc“ ho vůbec nevyděsila, klidně si ji od příchozích vzal do ruky. Ano, skutečně byla z jeho odpadu a dostala se tam z jeho dílny. A preparátor uctivě pozval strážníka, aby vstoupil a přesvědčil se sám. 

TIP: Žhářská recidivistka: Proč služebná Anna z Pykova zapalovala stodoly?

Co se ve skutečnosti dělo dál, není úplně jednoznačné. Noviny však veškerému čtenářstvu tvrdily, že muž zákona sice statečně nahlédl za dveře, ale vzápětí omdlel, takže ho hadrnice a preparátor museli společnými silami křísit. Ale vzhledem k tomu, že jak městská policie, tak četnictvo si vybíraly ke službě ve svých řadách muže zvlášť fyzicky silné a zkušenosti v terénu je také mnohému naučily, je takové vyústění příběhu krajně nepravděpodobné.

V preparátorské dílně byli totiž k vidění dva čerstvě vycpaní medvědi, určení pro muzeum. Jejich nepotřebné hnáty stažené z kůže preparátor odsekl a odhodil do odpadu, kde je hadrnice Kordula našla dřív, než je některý z kárkařů či kočích zaměstnaných při čištění pražských ulic stihl vyvést na smetiště.

Na podzim 2018 přistála na Marsu americká sonda InSight. Od té doby provádí průzkum, který je zaměřený zejména na geologii rudé planety. Sonda mimo jiné detekovala více než 500 marsotřesení. Většina z nich sice byla jen velmi slabých, 50 otřesů ale bylo dostatečně velkých na to, že je vědci mohli použít k výzkumu vnitřních částí planety.

Díky analýze seismických vln, zachycených sondou InSight, jsme získali informace o jádru planety. Mars se tak stal třetím tělesem Sluneční soustavy, po Zemi a Měsíci, u něhož alespoň z části známe jeho vnitřní strukturu. Výsledky analýz ukazují, že planeta Mars má jádro o poloměru 1 810 až 1 860 kilometrů.

Překvapení uvnitř Marsu

To je poměrně překvapivé. Taková velikost odpovídá asi polovině jádra Země. Vědci se přitom doposud domnívali, že je jádro rudé planety menší. Zdá se, že jádro Marsu je tím pádem také méně husté, než jsme si mysleli. Většina jádra Marsu je tvořená železem a sírou a zřejmě obsahuje větší množství lehčích chemických prvků, jako je například kyslík. 

TIP: Data sondy MAVEN naznačují, že atmosféru Marsu ukradlo Slunce

Jádro rudé planety nás velmi zajímá. Mars podle všeho kdysi měl silné magnetické pole, podobné tomu, jaké má dodnes Země. Magnetická pole přitom generují procesy, které úzce souvisejí s jádrem dotyčné planety. Mars o své magnetické pole v minulosti z velké části přišel a v důsledku toho se stal nehostinnou pustinou. Příčiny ztráty magnetického pole rudé planety jsou tak jednou z velkých hádanek, na kterou vědci doufají, že najdou odpověď.