Od vašeho kosmického letu uplynulo už 36 let. Byl jste ale naším prvním a zatím i posledním kosmonautem a do té doby navíc také prvním občanem jiné země než USA a SSSR, který se do vesmíru podíval. Na co z celého letu vzpomínáte nejraději?

Nejraději vzpomínám na skvělou atmosféru, která provázela nejen vlastní let s Alexejem Gubarevem a společnou práci s posádkou komplexu Saljut 6, tvořenou dvojicí Jurij Romaněnko a Georgij Grečko, ale i čas přípravy na vesmírnou misi. Bylo to neuvěřitelně vzrušující, profesionální, plné nadšení a zápalu ze strany všech lidí, kteří se pohybovali kolem, a doslova nás vtáhla vidina toho, udělat další krok v letech do vesmíru – tedy uskutečnit úspěšně let první mezinárodní posádky. Atmosféra týmové práce, vzájemné podpory, respektu a přátelství, to má pro mě trvalou hodnotu…

Takže myslíte, že interkosmonauti byli pro program pilotovaných letů přínosem?

Určitě. Potvrdil mi to nedávno, při akci v Evropském parlamentu v Bruselu k třicátému výročí mého letu, francouzský kolega kosmonaut Jean-Francois Clervoy. Ten totiž konstatoval, že až v momentě, kdy jsem do vesmíru letěl já, skutečně uvěřil, že přišla éra mezinárodních kosmických posádek. A byl tu ještě přínos týkající se vědeckých experimentů, z nichž řada byla unikátní a mnohé pokračovaly i později při letech dalších posádek.

Vraťme se ještě o těch téměř třicet pět let zpátky: Co vás nejvíce překvapilo během výcviku? A co na oběžné dráze?

Výrazným překvapením pro mne bylo chování nosné rakety Sojuz při startu, což nejde dokonale imitovat kupříkladu ani na centrifuze. Vedle přetížení a chvění jsem totiž vnímal také určité kolébání projevující se v řízení, způsobované pulzováním řídicích trysek rakety. Kamera tento jev nevnímala, protože byla s raketou pevně spojena, tak jsem řídicímu středisku tento vjem signalizoval pomocí paže opřené o palubní křeslo. To bylo tedy něco, co mi bylo do té doby neznámé.

Také vlet do hustých vrstev atmosféry při přistání mne zaskočil. Naprosto jsem nečekal tak silné vibrace přistávacího modulu – bylo to, jako kdyby byla kabina tažena po železničních pražcích…

A byl jste pak schopen po přistání opustit loď vlastními silami?

V zásadě ano. To ale neznamená, že nebyla potřeba určitá doba k opětovné adaptaci na působení gravitace. A to přesto, že náš let byl jedním z těch kratších. Přistání bylo naštěstí výjimečně přesné, takže když jsme přistávací kabinu opouštěli, všechny vyhledávací i záchranné skupiny už byly na místě a jejich členové nám pomohli.

Zmínil jste působení gravitace. Stav beztíže je určitě předmětem mnoha otázek lidí, kteří ho nikdy nezažili. Jak moc komplikuje práci a život ve vesmíru?

Z mého pohledu je stav beztíže fantastická věc. Člověku dává pocit naprosté svobody. Je to unikátní zkušenost i proto, že ho v pozemských podmínkách nelze dlouhodobě napodobit a to ještě víc umocňuje originalitu a neopakovatelnost pocitů, kdy člověka nic neomezuje v pohybu prostorem. To naprosto kompenzuje některé potíže například při osobní hygieně nebo stravování ve vesmíru.

Zůstaly vám po kosmickém letu nějaké suvenýry, jako připomínka cesty do vesmíru?

O jeden jsem „přišel“ už na oběžné dráze. Figurku Švejka jsem si původně plánoval přivézt zpátky na Zem, ale protože se ukázalo, že člen posádky komplexu Saljut 6 Jurij Romaněnko je velký milovník Švejka, nakonec jsem mu ho ve vesmíru nechal. Létal tak vlastně déle než já a dnes má místo na poličce v bytě Romaněnkových. Jinak jsou pro mě jedním z nejmilejších suvenýrů náramkové sovětské mechanické hodinky Strela. Ty jsem si mohl po kosmickém letu nechat.

A jakou roli jste očekával po kosmickém letu? Jak jste viděl svoji budoucnost?

Určitě jsem se těšil na další dráhu pilota, létání jsem miloval. A také jsem tak trochu věřil, že se třeba ještě do vesmíru podívám znovu. Splnilo se mi to v podstatě na padesát procent. Aktivně jsem létal až do počátku devadesátých let, ale do vesmíru se už podruhé nepodívám…

Kolem kosmonautiky a vesmírných projektů se ale pohybujete stále, i teď, v Evropském parlamentu…

Je pravda, že se uzavírá jakýsi pomyslný kruh. Jsem rád, že jsem dostal příležitost, jako málokterý kosmonaut, ovlivňovat vesmírnou politiku Unie. A to jak z pohledu legislativy a dalších pravidel, tak z hlediska financování projektů. Za těch sedm let jsem už několikrát dostal otázku, co je těžší – jestli letět do vesmíru, nebo prosazovat vesmírnou politiku. Řekl bych, že to druhé, protože ani u nás někteří politici nechápou, že nejde jen o „nějaké létání na oběžnou dráhu“, ale že se jedná o důležité ekonomické i strategické odvětví. Které sice nemálo stojí, ale – podle mého – mnohem víc přináší.

Jsem rád, že se mohu podílet na budování evropského systému družicové navigace Galileo, že jsem mohl pomáhat při prosazování umístění agentury pro jeho řízení do Prahy i že jsem patřil mezi ty, kteří vždy podporovali náš vstup do Evropské kosmické agentury (ESA). Také se mi podařilo spoluorganizovat v Praze Mezinárodní kongres účastníků kosmických letů (ASE), na kterém se kupříkladu poprvé prezentoval i čínský kosmonaut. Daří se mi také čas od času pozvat do České republiky i některé z kolegů kosmonautů. A co je ještě důležité – vidím i velký zájem mladých lidí o vesmír a kosmonautiku.

Jakou roli podle vás dnes hraje Česká republika v tomto oboru?

Myslím, že docela důstojnou. Naše firmy se podílejí na řadě projektů ESA, zajímavé aktivity mají i vysoké školy a vědecká pracoviště, a co je důležité, tento obor začínají považovat za perspektivní i mladí lidé. Podívejte se třeba aktuálně na zájem o informace o Marsu.

Mars se nazývá i projekt pro mládež, který už roky podporuji a z něhož již vyšlo nemálo mladých lidí, kteří s vesmírnou tematikou spojují svoji profesní budoucnost. Nedávno skončil další ročník – Mars 2013, který byl zakončen simulovaným kosmickým letem v belgickém vesmírném středisku.

Jaká je pravděpodobnost, že se vám narodí dvojčata? Podle posledních údajů to vypadá, že stále vyšší. V průměru se dnes na celém světě rodí dvojčata ve 12 případech z tisíce. Možná to tak na první pohled nevypadá, ale jde o opravdu velké číslo. Jde o nejvyšší počet za nedávná desetiletí a velmi pravděpodobně je to rekord v celé lidské historii. Pro rodiny s dvojčaty je to nepochybně dvojitá radost, z hlediska medicíny to ale není úplně dobrá zpráva.

Jak upozorňuje mezinárodní výzkumný tým, na počátku osmdesátých let se rodilo v průměru zhruba 9 dvojčat na 1 000 porodů. Do dneška tak došlo k nárůstu o 30 procent. Ve Spojených státech se počet porodů, při kterých se rodí dvojčata od roku 1980 zvýšil dokonce o 72 procent. Na tisíc porodů zde připadá 33 případů narození dvojčat. Pro detailní hodnocení starší historie dvojčat nám bohužel scházejí údaje. Podle Christiaana Mondena z britské University of Oxford se ale přesto z dostupných záznamů zdá, že ještě nikdy nebylo na Zemi tolik lidských dvojčat, jako je tomu nyní.

Komplikace s dvojčaty

Proč nárůst počtu dvojčat není jen důvodem k radosti? Podle badatelů se v něm odrážejí především dva hlavní faktory, které jsou oba pro nás vlastně nepříznivé. Jedním z nich je nárůst počtu dětí, které se rodí díky asistované reprodukci. To je důsledkem rostoucího počtu párů, které mají problémy s početím dítěte. Při asistované reprodukci se totiž obvykle využívá více embryí a někdy se stane, že namísto jednoho uspějí dvě.

TIP: Genetika, nebo doktor Mengele? Jaké je tajemství brazilské vesnice dvojčat?

Druhým faktorem, který přispívá k nárůstu počtu dvojčat, je vyšší věk matek. Například v USA je u matek starších 35 let trojnásobně vyšší šance na porod dvojčat. Vyšší věk matek přitom přináší celou řadu rizik pro samotnou matku i pro dítě. Kromě toho, jak připomíná Monden, porod dvojčat je spojený s vyšším rizikem úmrtí dítěte, a také s častějšími komplikacemi, jak u dětí, tak i u rodiček.

Zvířata v zoologických zahradách jsou kvůli koronavirovým opatřením ochuzena o pozornost návštěvníků. To přivedlo Pavla Cupáka a Petra Vídeňského k nápadu zprostředkovat lidoopům spojení s jejich kolegy z jiné zoo. „Pavla inspirovaly zprávy z televize, že některá zvířata v zoo se v této době mohou občas nudit a napadlo ho jim chybějící návštěvníky alespoň částečně nahradit. Kontaktoval jsem proto ředitele obou zahrad a v rámci zkušebního povozu jsme nejprve přímým přenosem propojili šimpanze s dětmi z mateřské školy," komentoval iniciativu Petr Vídeňský.

„Nyní se mohou vzájemně pozorovat skupiny šimpanzů z Brna a ze Dvora Králové a věřím, že přenos pobaví i lidi doma u počítačů. Na jeho zajištění využíváme techniku, která nám jinak slouží pro pořádání kulturních akcí,“ dodává Pavel Cupák.

Šimpanzí telemost

Chovatelé již zaznamenali první pozitivní reakce zvířat v obou zahradách a přímý přenos tohoto „setkání“ může na internetu sledovat také veřejnost.

„Využili jsme nápadu a iniciativy brněnských nadšenců, kteří nainstalovali v obou zahradách velkoplošné obrazovky a vzájemně tak propojili dvě šimpanzí skupiny. Pro tato velmi inteligentní zvířata je to nový a zajímavý podnět, který je vlastně moderním zpestřením,“ řekl ředitel Zoo Brno Martin Hovorka.

TIP: Turisté zmizeli a lvi si vzali Krugerův národní park zpět

„Naši šimpanzi už spadají do skupiny zvířecích seniorů, ale každá novinka je samozřejmě zaujme. Občas se před obrazovku přijdou navzájem pochlubit jídlem nebo jsem zaznamenala, jak mě pozorují šimpanzi ze Dvora při úklidu expozice,“ komentovala s úsměvem reakce zvířat chovatelka šimpanzů v zoo Brno Mariana Hubíková.

Přímý přenos z brněnské a královodvorské šimpanzí expozice je k vidění každý den vždy od 8:00 do 16:00. 

Už v průběhu prvních vět astronauta se někteří lidé v řídicím středisku začali zvedat ze židlí. Pilotovaná kosmonautika byla tehdy v USA v plenkách a zprávy o „létajících talířích“ plnily stránky novin mnohem víc než dnes. Možnost, že se posádka právě setkala s mimozemskou civilizací, byla tak lákavá – a zároveň tak mrazivá.

Po posledních slovech se ovšem z oběžné dráhy ozval zvuk harmoniky, která hrála známou melodii o rolničkách. Wally Schir­ra tak nikoho nenechával na pochybách, že se mu právě podařil další kosmický šprým. Jeho kolega Thomas Stafford k tomu cinkal pěti drobnými zvonečky. 

Za pár dní byly Vánoce – a setkání s mimozemšťany se opět nekonalo. Nebo snad ano? Někteří záhadologové totiž „vydedukovali“, že astronauti skutečně sledovali nějaký tajuplný objekt, a aby o něm nemuseli hovořit otevřeně, použili předem domluvenou kódovou frázi „pozorujeme Santu Clause“. Stafford i Schirra podobná tvrzení dlouhé roky vyvraceli, až svou snahu nakonec vzdali…

Telepat na Měsíci

V podstatě každý kosmonaut bez uzardění potvrdí, že na oběžné dráze UFO viděl – samozřejmě v původním smyslu „neidentifikovaného létajícího objektu“, nikoliv lodi s mimozemšťany. Orbitu křižují tisíce družic a dalších těles, jež kosmickou loď často míjejí ve vzdálenosti desítek či stovek kilometrů, ale prostým okem nebo dalekohledem se je nepodaří rozeznat.

Velkým „průzkumníkem“ paranor­málních jevů se stal Edgar Mitchell, který v roce 1971 jako šestý člověk stanul na Měsíci. Primárně se věnoval otázkám mimosmyslového vnímání (Extrasensory Perception, ESP), a to tak intenzivně, že zanedbával výcvik. Šéfastronaut Donald Slayton jej dokonce varoval, že se buď bude soustředit na kosmický let, nebo ho z posádky vyřadí. Ještě měsíc před startem se prý o této možnosti vážně jednalo.

Mitchell nakonec jako člen Apolla 14 do vesmíru vzlétl, vzal si ovšem s sebou tzv. Zenerovy karty (podle psychologa Karla Zenera) se symboly a tvary a pokoušel se z kosmu a Měsíce přenášet několika dobrovolníkům na Zemi své myšlenky. Výsledky byly chabé: Astronaut později tvrdil, že za to mohlo zpoždění některých aktivit během letu a špatná koordinace celé akce. 

Šlo o jeho soukromý počin, o němž neměli ponětí dokonce ani zbývající členové posádky – když se to velitel Alan Shepard po přistání dozvěděl z novin, označil zprávu za nesmysl. Mitchellovým nadřízeným každopádně vadilo, že je kvůli němu agentura s podobnými věcmi spojována.

TIP: Astronaut NASA tvrdí, že mimozemšťané zabránili jaderné válce na Zemi

Mitchell se pak po odchodu z NASA v říjnu 1972 věnoval hraničním jevům, psal knihy, překládal a založil také několik organizací pro studium UFO. Lovci senzací mu připisují spoustu výroků o daném fenoménu a o jeho spojitosti s mimozemskými civilizacemi. Bývalý astronaut řadu z nich opakovaně popřel, ale na druhou stranu bral UFO jako jev vážně a věřil, že „v mnoha případech jde o návštěvníky z jiné planety“. Rozhodně se však jednalo o jeho osobní postoj, nikoliv o oficiální stanovisko NASA, či snad o tvrzení podložené důkazy. 

Svou pravdu si vzít nedáme

„Jako náctiletý jsem byl fanouškem UFO. Myslel jsem si, že jde o další velkou oblast k prozkoumání. Později jsem změnil názor, protože mi nikdo nedokázal předložit žádné hodnověrné důkazy,“ vzpomíná astronaut Thomas Jones, který v letech 1994–2001 čtyřikrát letěl raketoplánem, a dodává: „Astronauti neviděli žádné důkazy mimozemského života. Zprávy o neidentifikovaných létajících objektech na snímcích z raketoplánů nebo z kosmické stanice nakonec hovoří o ledových krystalech, poletujících úlomcích, odrazech světla či meteorech v atmosféře. Naše pátrání po jiném životě ve vesmíru zatím nepřineslo jediný důkaz o mimozemské civilizaci.“

Jones osobně zažil i aféru, jež propukla kolem jeho třetího letu do vesmíru v rámci mise Columbia STS-80. Řada lidí tehdy NASA kontaktovala, že je na některých záběrech z raketoplánu vidět mimozemská kosmická loď. Astronauti se však jen smáli. „Dobře jsem věděl, co to je – ledové krystaly, které se vznášely kolem stroje několik prvních dní letu,“ vzpomíná Jones. Na televizní obrazovce se ovšem led pochopitelně jevil jinak než z okna raketoplánu. Konspirátoři si však svoji pravdu nenechali vzít, a navíc Jonese obvinili, že „drží basu“ s NASA a pomáhá lodě mimozemšťanů utajit. 

Pod stálým dohledem

Těžko si představit lepší důkaz o existenci mimozemských civilizací než hojně opakovaný citát druhého Američana na oběžné dráze Scotta Carpentera: „Astronauti nejsou ve vesmíru ani chvíli o samotě: Jsou pod neustálým dohledem UFO.“ Problém tkví v tom, že Carpenter zmíněná slova nikdy nepronesl ani nenapsal. Když ho kvůli tomu kontaktoval americký publicista James Oberg, dostalo se mu následující odpovědi: „Je to odporná lež. Nikdy jsem si nic podobného nemyslel, nikdy jsem nic takového neřekl a nikdy se to nestalo.“

TIP: Americké námořnictvo potvrdilo autenticitu záběrů zachycujících UFO

Obdobné „citáty“ astronautů jsou zpravidla smyšlené, šíří se na konspiračních webech či v dílech autorů literatury o UFO, a to zásadně bez udání původního zdroje, a jejich vyvracení bývá náročné. Scott Carpenter zemřel v roce 2013, takže se ještě stihl vyjádřit. Nicméně popírání citátů, které konspirátoři s oblibou vytvářejí „in memoriam“, opravdu připomíná boj s větrnými mlýny. Na druhou stranu to samo o sobě o něčem svědčí… 

Anglo-irská válka v roce 1921 definitivně rozdělila osudy dvou sousedících států. Irové sice zůstali součástí britského Commonwealthu, ale po praktické stránce již byli plně suverénní, nezávislou a demokratickou zemí. Všelidové hlasování a přijetí nové ústavy v roce 1937 pak mezi britské a irské ostrovy vložilo bariéru širší než celý Svatojiřský průliv. Když o rok později začala obchodní třenice mezi přístavy a obchodníky z obou zemí, zanechalo to na vzájemných vztazích hluboké šrámy. Není tedy divu, že se na začátku 2. světové války Irové nechtěli stavět po bok těm, kteří je posledních pár století utlačovali, a na nichž si museli před pár lety vydobýt vlastní svobodu se zbraní v ruce. 

Invaze a blokáda 

Rozhodně to ale neznamená, že by Irové trpěli nějakým sentimentem vůči světovládným nápadům Adolfa Hitlera. Nadšených obhájců německých nacistů bychom v Irsku napočítali v roce 1938 asi tolik, co oddaných stoupenců Buckinghamského paláce. Irové chtěli hlavně klid, a proto si zvolili neutralitu. Ta je přišla draze a výsledná tíživá ekonomická izolace je deptala po celou válku stejně, jako vytrvalá hrozba možné invaze. Ať už té z Berlína nebo Londýna. Němci totiž pochopitelně zvažovali, že by okupací Irska získali ideální základnu pro výpad do Británie. A Britové by tomu stejně tak rádi předešli preventivním obsazením ostrova.

„Dosud na žádnou jinou zemi nebyla uvalena tak efektivní blokáda, jako na Irsko, které se zřeklo válečných akcí,“ bude v roce 1940 naříkat premiér Éamon de Valera. Jak to? Na začátku války mělo Irsko k dispozici obchodní flotilu 56 lodí. Hned dvacet z nich ale bylo potopeno ponorkami a při náletech na volném moři. Spojenci i nacisté měli evidentně problém odlišit je od svých protivníků. Země, která byla závislá na zásobování zvenčí, musela podstupovat nelehké a hladové zkoušky. I proto si musela 15 dalších lodí vypůjčit a pronajmout, což ale nebylo jen tak. Nechtěli si totiž zavázat nebo znepřátelit žádnou z válčících stran. A k těm už přináležela prakticky celá Evropa.

Pomáhají všem

Irské přístavy zely prázdnotou: kdo by tu také hledal kotviště? Pokud vynecháme loďstva Spojenců a Osy, zůstává nám už jen Amerika. Jenže z USA sem, do „válečné zóny“, lodě za obchodem příliš nespěchaly.

I když je to paradox, v průběhu války bylo celé neutrální Irsko ve zbrani. Většinou jako domobranci v jednotkách LOP (Look Out Post), tedy na pozorovatelnách na pobřeží. Muži sloužící u námořnictva sloužili tzv. Dlouhou hlídku. Bez ohledu na zjevná rizika brázdili příbřežní vody a bez rozdílu zachraňovali trosečníky obou válčících stran. Protože je však neposílali zpět, ale do vlastní internace, vděku se za to od jejich mateřských zemí nedočkali. 

Příkladem může být loď MV Kerlogue, která ač zachraňovala topící se vojáky obou armád, byla oběma námořnictvy napadena. Němci také několikrát bombardovali Dublin. Zjevně jako odvetu za to, že Irsko aktivně nebránilo vlastním občanům vstoupit do cizích armád.

Počty Irů, kteří se přidali k Němcům, šly do stovek. Na rozdíl od tisíců, které se přidaly ke Spojencům. Celé to ale bylo trochu složitější: v Němci bombardované Británii už totiž na pracovní víza pracovalo 245 tisíc Irů, bez nichž se průmysl obejít nedokázal. Dále tu bylo kolem 50 tisíc irských „dobrovolníků“, kteří vstoupili do britských ozbrojených sil. A ke Spojencům později „dezertovalo“ něco kolem pěti tisíc mužů pravidelné irské armády, protože chtěli bojovat proti Hitlerovi.

Zrádci?

Žádné chvály se jim za to ale nedostalo ani od Británie, která celé Irsko viděla jako „nebojující zrádce“. Po válce pak těmto irským vojákům sebrala hodnosti a nárokované výsluhy. Získaná ocenění jim byla znovu přiznána až v roce 2013. Spojenci se nehezky dívali na Irsko i proto, že údajně zajišťovalo zázemí pro provoz a dotankování německých ponorek. Byla to samozřejmě lež, ale hodila se. Jediná německá ponorka, která tu zastavila, byla U-35 kapitána Wernera Lotta. Proč? Aby na neutrální břeh vysadila dvacítku řeckých námořníků z lodi MV Diamantis, kterou předtím poslala ke dnu. Fotky z vysazování se ale objevily z tisku na Západě – a o senzaci hned bylo postaráno.

TIP: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy

Irové si byli vědomi, že neutralita jim komplikuje život. Byla to ale cesta, jak přežít. Proto by nás nemělo překvapit, že irský premiér osobně kondoloval německému velvyslanci, když se v roce 1945 dozvěděl o smrti Adolfa Hitlera. A velmi vlažný byl i postoj Irů vůči židovským uprchlíkům. Svět se o tom pochopitelně dozvěděl. Bohužel se už ale mlčelo o tom, že irská výzvědná služba po celou dobu konfliktu tajně podporovala Spojence zpravodajskými informacemi. Byť třeba jen meteorologickými údaji, bez nichž by nikdy nemohlo zdárně proběhnout vylodění v Normandii. Anebo že svolili k otevření tzv. Donegalova koridoru, kusu vzdušného prostoru nad svým územím, který umožňoval přesuny spojeneckých letadel…

Fosfor je nezbytným stavebním prvkem života, jak ho známe, a pomáhá vytvářet základní struktury buněk, dvoušroubovici DNA a RNA. Před miliardami let se většina fosforu nacházela uzamčená v nerozpustných minerálech mladé planety Země. Jeden z těchto minerálů, schreibersit, je vysoce reaktivní a může uvolnit fosfor potřebný ke vzniku organických molekul.

Život na Zemi měl možná více rodičů

Většina schreibersitu nalezeného na Zemi pochází z meteoritů. Schreibersit najdeme ale také v horninách, které vypadají jako roztavené sklo a které vznikly po úderu blesku do půdy bohaté na jíl.

Právě takto vzniklou horninu vědci zkoumali a odhadovali množství schreibersitu na Zemi v době vzniku života před 3,5 miliardami let. Blesky tehdy mohly podle autora studie Benjamina Hesse vyprodukovat značné množství fosforu. Ročně tak na Zemi vzniklo až 11 000 kilogramů fosforu.

Při simulaci klimatu na Zemi v dané době autoři studie zjistili, že více fosforu vzniklo díky bleskům než díky meteoritům. Podle Hesse to neznamená, že by za vznikem života nestály meteority, ale že zdrojů fosforu, a tedy i života, mohlo být víc.

TIP: Astronomové zkoumali mezihvězdný původ jednoho ze stavebních kamenů života

V dalším kroku chtějí vědci zjistit, zda mohly blesky vytvořit fosfor i na jiných planetách, na které dopadají meteority jen zřídka. „Četnost pádů meteoritů se časem snižovala, ale blesky, tedy alespoň na Zemi, jsou v průběhu věků poměrně konstantní,“ dodal Benjamin Hess.

Juliánský kalendář není přímo návrhem Julia Caesara, byť ten jej v roce 46 př. n. l. jako skutečně revoluční novinku prosadil. Že by snad průměrný rok měl trvat 365,25 dní, nikomu nevadilo. Ale skutečný solární rok trvá 365,24219 dní. V praxi to znamenalo, že každý rok se kalendář zpozdil o nějakých 11 minut a 14 vteřin. Vypadá to jako drobnost, která může dráždit jen skutečné puntičkáře. 

Co se ovšem stane, když systém s takovou chybičkou necháte běžet šestnáct století? Spousta věcí přestane dávat původní smysl. Například křesťanský svátek zásadního významu: Velikonoce. Ty totiž mají nastat po první úplňkové neděli po jarní rovnodennosti. Jenže začínaly pořád dřív a dřív. Kdo ví, jak by to vypadalo za pár století!

Papež zasahuje

Proto si papež Řehoř XIII. na vatikánský kobereček pozval astronoma Christophera Claviuse, aby tuhle chybu nějak stylově napravil. Clavius si práci ulehčil a do značné míry se inspiroval předchozí prací fyzika Luigiho Lilia. Výsledkem byl gregorián­ský kalendář, který známe dnes.

S novinkami je ale vždycky potíž. Teď bylo zapotřebí, aby celá Evropa poskočila o deset dní dopředu, přesněji: aby po čtvrtém říjnu nastal říjen patnáctý. V době, kdy pro řadu obyvatel představovaly dvouciferná čísla nepochopitelnou magii, to snadné nebylo. Zdálo se, že papež chce každému ukrást deset dní života! To je samo o sobě znepokojující. A což teprve otázka, co hodlá papež s naloupenými dny udělat?!

Švédské zmatky

Ve švédském království si se změnou dali opravdu načas a novinku se rozhodli adoptovat po svém. Místo velkého přeskoku (v roce 1700 už o celých 11 dní) se rozhodli vynechat dny navíc při letech přestupných. Po čtyřiceti letech by bylo všechno v pořádku. Takže počínaje rokem 1708 ubrali jeden den (29. února). Ale pozor, další přestupný rok už zaváhali a dostali se na scestí. Celá plánovaná synchronizace se jim rozsypala pod rukama a rozhodli se vrátit k juliánskému kalendáři. A tak museli jeden den k únoru přidat. 

Jako z udělání byl rok 1712 přestupný, a tak bychom se ve švédských kronikách mohli dočíst o událostech, které se staly v jinak krajně nepravděpodobném datu 30. února. Švédové chápali, že takhle budou brzy pro ostudu, a tak se v roce 1753 opět rozhodli pro přechod na nový, teď už všemi akceptovaný gregoriánský kalendář. Opět to pojali originálně: pro 17. únoru nastal ve Stockholmu první březen!

Vláda a daně

Vztahy mezi protestantskou církví Velké Británie a papežského Říma nikdy nepatřily mezi dobré. Takže zájem Angličanů o vatikánský výmysl skutečně nebyl valný. Proto se dlouho plácali s vlastní verzí, než přišli s originálním synchronizačním postupem, který prosadil parlament. Rok 1751 je proto v Londýně více než zvláštní: měl 282 dní, začínal 25. března (tedy Novým rokem juliánského kalendáře) a končil 31. prosincem gregoriánského kalendáře. A o rok později byl učiněn „velký skok“, tedy přechod z 2. září na 14. září.

„Je to spiknutí proradných katolíků!“ zněl tehdy hlas ulice. Aby ne: vláda totiž včas přesunula počátek fiskálního roku z 25. března na 25. května, takže nepřišla na daních o jedinou penny. A lidé zaplatili daně za 11 dní, které se nikdy neodehrály! Jestli na tom někdo vydělal, pak muž jménem William Willett. Do kronik historiků se zapsala jeho sázka, že: „Bude klidně tančit jedenáct nocí a dní.“ A skutečně, začal večer 2. září a skončil hned druhý den ráno, 14. září. Vyhrál.

Komplexní změnu!

Zdálo se, že francouzské revoluci udává rytmus jen monotónní svist gilotiny. Jenže kromě monarchie prý bylo nezbytné svrhnout vše, co jen trochu připomínalo minulost. Třeba zastaralé pojetí časomíry a kalendáře. Dne 24. listopadu roku 1793 tak byl představen unikátní revoluční kalendář, jehož jedinou devizou bylo, že neměl nic společného s církví. Bylo tu 12 měsíců, 365 dní a jednou za čtyři roky rok přestupný s jedním dnem navíc. Kde je tedy změna? V tom, že každý z měsíců trvá přesně 30 dní. Prostě už žádné dětské počítání na kloubech prstů ruky.

Logicky namítnete, že nám tu pár dní nutně musí přebývat. Co s nimi? Přepsat je do dalšího roku! O víkendy se nebojte, protože vlastně žádné nejsou. Měsíc je totiž rozparcelován na tři dekády, desetidenní úseky. A odpočívat můžete až poslední tři dny na konci měsíce. Změna je to opravdu revoluční, zvyšující výkonnost. Nelíbí? Nezapomínejte, je tu pořád ta gilotina. Ke gregoriánskému kalendáři se Francie vrátí až 1. ledna 1806.

Bolševická finta

V listopadu roku 1917 zahájili bolševici v carském Rusku rudou revoluci. Vyhráli a svrhli jimi tolik nenáviděného cara. A kromě poprav odpůrců pak přišel i čas na reformy: třeba ze zatuchlé říše žijící ve středověku učinit zářnou zemi přítomnosti. Nejsnazší cestou bylo pochopitelně upravit kalendář: přejít z juliánského na gregoriánský, protože širá Rus byla pozadu o celých třináct dní. Po 31. lednu 1918 tak následoval 14. únor. A proto se v dějepisných knihách píše o Velké říjnové revoluci, byť vlastně proběhla v listopadu. 

Systém na všechno

Jak vlastně běžel čas v římské říši, předtím, než její kalendář reformoval její (ještě lidem vcelku milovaný) diktátor a tyran? Rok tehdy trval 445 dní. Nebyl totiž solární, ale lunární. Původně měl 304 dní a časově se svým rozpětím rozkládal mezi březnem a prosincem. Nedá se říct, že by tohle desetiměsíční pojetí úplně fungovalo. A proto byly zařazeny dva nové měsíce, leden a únor, čímž se počet dnů zvýšil na 354 (355) dní. Chaosu tím neubylo, protože o přestupných rocích rozhodovali kněží, jejichž astronomická pozorování nepatřila k nejpřesnějším. 

TIP: Proč má týden právě sedm dnů? A kde se vzala jména jednotlivých dnů?

Navíc tu byl patrný tlak na to, aby byl rok kratší či delší. Někdy prostě nechcete platit daně dřív, než je to nezbytně nutné. A naopak, jindy se vám hodí, když rok ještě nekončí. Proto jste se mohli setkat ještě se dvěma dalšími měsíci, latinsky zvanými Intercalaris a Mercedonius. Těmi si ostatně v roce 46 před naším letopočtem vypomohl i sám Caesar, když patnáctiměsíčním rokem s délkou 445 dnů srovnal neduhy zastaralého kalendáře předchozího. „Bude to poslední rok zmatků,“ prohlásil prý rozhodně. Kdyby jen tušil, co mu blízká budoucnost chystá… 

Fosilie dinosaurů a dalších organismů období křídy z Číny bývají úžasné, skvěle zachovalé a velmi přínosné pro vědu. Ale i tam je zcela výjimečné, když se najde dinosaurus, který zkameněl v určité životní situaci, doslova i se svým chováním. Právě takový nález se nedávno povedl mezinárodnímu týmu paleontologů ve městě Kan-čou, jihočínské provincie Ťiang-si.

Badatelé zde odkryli druhohorní fosilii relativně velkého dinosaura ze skupiny oviraptorů, blízce příbuzné dnešním ptákům. Žil asi před 70 miliony let, na sklonku období křídy. Tento dinosaurus se přitom zachoval přímo na hnízdě, v němž bylo nejméně 24 vajec. V minimálně 7 vejcích se přitom nalezly pozůstatky embryí oviraptorů. Jak říkají autoři studie, dinosauři na hnízdech se nacházejí jen vzácně, stejně jako embrya dinosaurů ve vejcích. Ještě nikdy se ale nenašli dinosauři s hnízdem, vejci a embryi dohromady.

TIP: V Číně objevili nového dinosaura, který velmi připomíná kasuára

Podobné nálezy se objevily oviraptorů se objevily již dříve. Až doposud ale nezahrnovaly embrya ve vejcích. Vědci právě z těchto embryí a celkové situace nálezu usuzují, že nešlo o dinosaura, který by právě kladl vejce, ani o dinosaura, který hlídal hnízdo podobně jako dnešní krokodýli, jak se občas objevuje při hodnocení takových fosilií. V tomto případě vše nasvědčuje tomu, že dotyčný dinosaurus v okamžiku záhuby opravdu seděl na vejcích, jak to dnes dělají ptáci.