„Připadáte si, jako byste jedli tekoucí lávu,“ tvrdí Ed Currie o papričce Carolina Reaper, kterou vlastnoručně vyšlechtil. Drobné červené „monstrozity“ jsou zhruba 400krát pálivější než klasické jalapeños a drží primát coby nejostřejší zelenina vůbec.

TIP: Někdo to rád ostré: Pět superpálivých chilli šampionů

Kanaďan Mike Jack se proto pokusil stanovit rekord v jejich pojídání a během 9,72 sekundy pozřel rovnou tři kousky. Ve své kategorii se stal prvním rekordmanem, takže zápis do Guinnessovy knihy získal automaticky. Úspěch si však zprvu příliš neužil, neboť jeho útroby sevřely plameny. Okamžitě si tedy vyžádal bezpečnostní kbelík, kdyby se dostavilo dávení – a skrz nezměrnou bolest se usmíval jen s obtížemi.

Pro oblast s těžko vyslovitelným názvem Breiðamerkursandur se vžilo označení „diamantová pláž“. Pojmenování pláže, ležící nedaleko ledovcové laguny Jökulsárlón na jižním pobřeží Islandu, asi šest hodin jízdy od Reykjavíku, odkazuje na zdejší dechberoucí přírodní atrakci – desítky a stovky ledových krystalů, lesknoucích se na černém sopečném písku.

Ledové krystaly pocházejí z největšího ledovce v Evropě Vatnajökull a jejich velikost se pohybuje od drobných, které se vejdou do dlaně, až po ty obří, které mohou měřit více než metr. Také jejich barva je velmi proměnlivá – narazíte zde na „diamanty“ všech možných odstínů – od temně modrých, přes všechny odstíny tyrkysové až po zářivou bílou.

TIP: Sklíčka proti řasám: Kdysi smrdutá zátoka se proměnila v pestrobarevnou pláž

Co však činní diamantovou pláž obzvlášť přitažlivou je skutečnost, že nikdy nevypadá stejně. Společně s tajícím ledem se na černém písku objevují nové a nové kusy ledu a donekonečna tak přetvářejí okolní scenérii. Přestože Breiðamerkursandur nepatří do „zlatého okruhu“ nejvyhlášenějších islandských atrakcí, v posledních letech se pláž stala hlavní turistickou atrakcí Islandu.

Sildenafil, který je mnohem známější pod komerčním názvem Viagra, objevili chemici společnosti Pfizer. Přestože se dnes běžně používá jako účinný prostředek proti erektilní dysfunkci, původně byl tento preparát testovaný jako lék na vysoký tlak a angínu pectoris. V testech se ale ukázalo, že účinnost Sildenafilu na angínu pectoris není taková, jakou si tvůrci představovali.

Viagra na srdce

Dnes, kdy lék užívají muži v hojném počtu po celém světě se ukazuje, že vliv Sildenafilu na srdce možná není tak zanedbatelný, jak to původně vypadalo. Švédští odborníci z Karolinska Institute nedávno zjistili, že muži, kteří užívají tento lék, dostávají za své peníze bonus navíc, zvlášť pokud trpí dlouhodobou chorobou srdce.

Vědci zjistili, že muži se srdeční chorobou, kteří užívají Sildenafil, žijí v průměru déle než muži, kteří na nemocné srdce užívají jiné přípravky. Rovněž se zdá, muži užívající léky se Sildenafilem jsou méně ohroženi dalším infarktem. 

TIP: V okolí irské továrny na Viagru mají prý permanentní erekci i psi

Sildenafil funguje tak, že potlačuje aktivitu enzymu fosfodiesterázy typu 5 (PDE5), díky čemuž v těle intenzivně působí oxid dusnatý a vyvolává erekci. Je ironií, že odborníci se původně obávali rizika, které by to mohlo představovat pro lidi s nemocným srdcem a Viagru jim nedoporučovali. Jde tak do značné míry o pozoruhodnou satisfakci pro tvůrce tohoto úspěšného preparátu.

Příznivé rodinné poměry jí umožnily všechny její zájmy bohatě rozvíjet. Vynikla jako malířka, sochařka i pianistka. Zkrátka: Růžena Zátková se uměla narodit!

Rodinné prostředí

Růženka vyrůstala v jižních Čechách v rozvětvené podnikatelské a politicky činné rodině. Její tatínek Vlastimil Zátka byl majitelem mlýna, sodovkárny a jedním ze zakladatelů vyhlášené firmy Bratři Zátkové. Po něm zdědila holčička malířský talent. Po mamince Karle, klavírní virtuózce a neteři Karla Havlíčka Borovského, získala zase Růženka nadání hudební. Ona i její sourozenci odmala žili ve velmi podnětném rodinném prostředí.

Rodiče kladli velký důraz na vzdělání, a tak se rozhodli v roce 1901 přestěhovat do Prahy. Tady umožnili svým dítkám nejen kvalitní vzdělání, ale i patřičný rozvoj jejich nadání. Do soukromého kurzu malování chodila například Růžena i se svou starší sestrou Slávou k Antonínu Slavíčkovi. Hudebně ji zase vzdělával skladatel Vítězslav Novák, který se do ní dokonce zamiloval. Stala se mu inspirací k několika skladbám, i když ona sama jeho city neopětovala.

Vítězí malba

Zpočátku to vypadalo, že ji čeká kariéra úspěšné pianistky. Pak se ale v roce 1908 Růžena rozhodla, že bude následovat svou sestru Slávu. Ta nebyla v Praze spokojená s výukou Antonína Slavíčka a přestoupila na malířskou akademii do Mnichova. Tam se Růžena bezhlavě zamilovala do pohledného pruského poručíka barona Karla Christiana von Loesche. A přes odpor své rodiny se s ním zasnoubila. Jenže v Praze z toho byl poprask. Skoro stejně veliký, jako když se před půlstoletím procházela se ve vší počestnosti Růženina teta a „dcera národa“ Zdeňka Havlíčková s rakouským důstojníkem polského původu baronem Quidem Battagliou.

I Růženě se všichni začali do jejího vztahu „montovat.“ Pobouřená vlastenecká společnost šla ještě dál. Začala bojkotovat továrnu Zátkových! A tak Růžena pod nátlakem zasnoubení zrušila a vrátila se do Prahy. Mimochodem – o rok starší Růženina sestra Sláva se po návratu ze studií v Mnichově a na Académie de la Grande Chaumière v Paříži usadila v Praze, kde se provdala za právníka Ferdinanda Tondera, s nímž měla dva syny. Jako malířka byla Miloslava Tonderová-Zátková členkou spolku Mánes, kde často vystavovala.

Nová přátelství

Vraťmě se zpět k Růženě. Dalšího nápadníka si už vymluvit nenechala, a tak se v roce 1910 vdává za ruského šlechtice a diplomata Vasilije Chvoščinského. Už jejich svatební cesta otevírá Růženě dosud nepoznané obzory. Novomanželé spolu navštíví Paříž, Petrohrad a také Krym, kde má manželova rodina letní sídlo. Pak Růžena následuje Vasilije do jeho působiště v Římě. Tam totiž Chvoščinský zastává funkci tajemníka ruského velvyslanectví. V následujícím roce se manželům narodí dcerka Marianna, jejich jediné dítě.

Růženin manžel byl velkým znalcem a milovníkem umění. Vlastnil rozsáhlou sbírku obrazů a díky jeho kontaktům Růžena pronikla do uměleckého prostředí, o jakém se jí v Praze ani nesnilo. V Itálii se totiž v té době rodí nové umělecké směry, zejména futurismus, jehož hlavním představitelem je Filippo Tommaso Marinetti, který se netají tím, že neuznává ženy a umělkyně už vůbec ne. Tedy až na jednu – a tou je právě Růžena.

V Itálii se Růžena také spřátelí i s dalšími umělci – s chorvatským sochařem Ivanem Meštrovičem, ruskými avantgardními malíři Natálií Gončarovovou a Michailem Larionovem či zakladatelem ruského baletu Sergejem Ďagilevem a skladateli Igorem Stravinským a Sergejem Prokofjevem. Téměř všichni jsou do ní zamilovaní, skládají jí poklony, a to nejen za její tvorbu.

Růžena se také stala přítelkyní extravagantního britského aristokrata Geralda Hugha Tyrwhitt-Wilsona a účastnila se jím pořádaných spiritistických sedánků. I díky tomu se ve své tvorbě stále více obracela k abstraktní malbě. Ale Růžena také z netradičních materiálů vytváří pozoruhodné sochy. Nejspíš nejznámější je Beranidlo, k němuž ji inspiroval kravál ze staveb pod jejich okny. Socha z papíru, skla, kůže a dalších materiálů se nedochovala, ale nedávno podle dochovaných fotografií vytvořili její dokonalou repliku.

Pod vlivem nemoci

Slibný začátek výtvarné kariéry jí ale náhle přeruší nemoc. Růžena má tuberkulózu. Odjíždí tedy do sanatoria ve švýcarském Leysinu. Tam stráví dlouhé tři roky, daleko od manžela a dcerky, daleko od uměleckého světa. Ani tady ale nezahálí. Jako by tušila blížící se smrt, obrací se k víře a ve své tvorbě se zaměřuje na duchovní témata. Téměř nic se z této doby ovšem nedochovalo.

Po třech letech se Růžena vrací a dělá ve svém životě velké změny. Rozvádí se s Vasilijem Chvoščinským a brzy se znovu vdává. Tentokrát za italského advokáta a redaktora Artura Cappu. Maluje a miluje… Protože římské prostředí neprospívá jejímu zdraví, stěhuje se s manželem do malé vesničky Pegli v Ligurii. Domeček u moře jí poskytuje ideální prostředí pro její tvorbu. Jenže brzy se nemoc znovu vrací, a tak Růžena znovu odjíždí do sanatoria v Leysinu. Tentokrát už jí ale není pomoci. Na tuberkulózu tu umírá v pouhých třiceti osmi letech.

TIP: Talentovaná Elisabeth Vigeé LeBrun: Proč vyhnali slavnou malířku z Francie?

Na díla Růženy Zátkové dnes běžně v evropských galeriích nenarazíte. Nacházejí se v soukromých sbírkách rodiny Zátkových nebo Filipa T. Marionettiho. Růžena se totiž přes svého druhého manžela stala jeho švagrovou. Česká veřejnost se mohla s dílem této umělkyně seznámit zatím na jediné výstavě, která se konala v roce 2011 v Císařské konírně v Praze.

Polární záře na Zemi představují důsledek energizace, přesněji excitace molekul a atomů zemské atmosféry srážkami s částicemi od Slunce. Ty do oblastí pólů sklouzávají po siločárách geomagnetického pole. Atomy se posléze vracejí do základního energetického stavu, přičemž vyzařují světlo. 

Zdálo by se tedy, že vznik polárních září vyžaduje planetu s vhodným vzdušným obalem a magnetosférou, která dokáže do definovaných oblastí přivést elektricky nabité částice. Uvedené podmínky rozhodně splňují všechny obří členky Sluneční soustavy. A skutečně – u Jupitera, Saturnu, Uranu i Neptunu polární záře pozorujeme, přičemž mívají nejrůznější tvary. A například v případě Jupitera ovlivňují jejich výskyt pozice největších měsíců planety. 

TIP: Naprostá záhada: Sonda Juno objevila na Jupiteru nevysvětlitelnou polární záři

Nedávno se však podařilo sledovat popsané světelné úkazy také u Marsu, obklopeného pouze velmi slabou magnetosférou i atmosférou – také proto tam zmíněné jevy vypadají úplně jinak. Překvapivě jsme pak polární záře zaznamenali z kosmu rovněž na Venuši, jež magnetosféru nemá vůbec. V jejím případě nabývají tvaru difuzních skvrn, rozesetých po celé noční straně planety.

Snímky protonové polární záře na Marsu, jak je pomocí ultrafialového spektrografu zachytila sonda MAVEN.

Jurij Alexejevič Gagarin (1934–1968) odešel po vystudování slévárenství na průmyslovce v Saratově na letecké učiliště v Orenburgu. Jako poručík sloužil od listopadu 1957 u stíhacího pluku v Murmansku. V březnu 1960 byl přijat spolu s dalšími devatenácti piloty do výcviku na kosmonauta. Výběr se následně zúžil na sedm, z nichž byl vybrán právě Gagarin pro první let do vesmíru.

Ten se uskutečnil 12. dubna 1961 v kabině Vostok. I když měl Gagarin potíže s návratem, přistál neplánovaně bez zranění poblíž Saratova v dnešní Samarovské oblasti. V květnu 1961, měsíc po svém kosmickém letu, byl jmenován velitelem výcviku kosmonautů. Jako neoficiální sovětský velvyslanec dobré vůle objel celý svět. Požadoval však, aby nemusel plnit tolik společenských povinností a mohl opět trénovat.

TIP: Jurij Gagarin: 57 let od startu prvního člověka do vesmíru

Nakonec k tomu dostal souhlas – ale všichni věděli, že do kosmické lodi si už nikdy nesedne. Jako první kosmonaut ve vesmíru a národní hrdina se nesměl dostat znovu do nebezpečí. Formálně byl náhradníkem Vladimíra Komarova, který letěl v dubnu 1967 v Sojuzu 1 a při návratu zahynul. Plukovník Gagarin havaroval 27. března 1968 při cvičném letu v letadle MiG-15 za okolností, které nebyly nikdy zcela vyjasněny.

Ve Spartě dětství chlapců za mnoho nestálo. Končilo jejich sedmými narozeninami, které jako poslední v životě oslavili s rodinou. Poté opustili domov a přestěhovali se do agoge, společného „jinošského“ domu, kde se jim postarali o vzdělání. Co je na programu? Život ve smečce, tanec, zpěv, lov a lekce komunikace. Ale hlavně fyzická příprava na boj, zápolení a zvyšování odolnosti vůči bolesti. Třináct let této izolace přežili skutečně jen ti nejsilnější.

Spartánský výcvik

Než se z mladičkých paídes stali paidískoi, museli splnit rozhodující zkoušku. Ta trvala celý rok. Její součástí byl kurs přežití, při němž museli nespatřeni setrvat měsíce na jinak pustém území a ulovit velké zvíře. Nechybělo ani velké finále v podobě kryptei. O co šlo? V průběhu pravidelné podzimní války, vyhlašované proti otrockým národům hélótů, musel každý neozbrojený frekventant kursu dospívání zabít nejméně jednoho protivníka. Neúspěch je diskvalifikoval z řádného života a předurčil jim doživotní úlohu sluhů. Úspěchem se stali hēbōntes, tedy téměř dospělými. Mohli si zvolit, zda nastoupí na devět let do armády, nebo se budou podílet na výcviku mladých. Teprve pak se stávají muži, aktivními členy společnosti a mohou se třeba i oženit.

Strejdové z Kréty

Na pederastii, tedy „lásku k chlapcům“ dnes shlížíme jako na něco velmi morálně pokleslého a společensky nehodného. Na Krétě a později v celém Řecku ale k dospívání v muže prostě patřila. Ústřední roli tu sehrává dospělý a vyzrálý muž zvaný philetor, který nabídne mladému chlapci, že se stane jeho ochráncem. A samozřejmě přidá nějaké ty dárky. Jestliže na to chlapec kývne, přestane žít se svou rodinou a vyrazí se svým mentorem na dva měsíce do světa na zkušenou. Pokud vše proběhne k oboustranné spokojenosti, stane se chlapec jeho „malým parťákem“ – kleinosem. Philetor jej učí boji, lovu, zpěvu, tanci, výkladu božstev a historie. Mladík je tedy něco jako jeho osobní sluha nebo panoš, který odkoukává, jak se věci mají. 

Kontroverzním bodem této praxe je „uvádění mladého muže do sexuálního života“. Ano, budou milenci. Tehdy to však nikdo neodsuzoval. Rodiče považují za štěstí, že se jejich synovi dostane přízně a společnosti velkého válečníka či významného filozofa. Po návratu z této jinošské výpravy, která může trvat dlouhá léta, mu pak ostatní prokazují velký respekt. A očekává se, že on své znalosti předá dalšímu mladému chlapci.

Slavnostní procházka

Větu „Mámo, ten kluk roste jako z vody“ by asi římský otec ve 3. století nepoužil, ale kontext zůstává zachován. Je načase, aby se z chlapce stal muž, řádný občan impéria. Konkrétní načasování záleželo na otci i historických souvislostech, ale nastávalo obvykle mezi 14 až 17 rokem věku. Chlapec nejprve odložil svou bullu, ochranný náhrdelník, jež mu byl darován po porodu, a položil jej na jeden z četných oltářů domácích bůžků Larů. Tímto gestem se s díky zřekl jejich ochrany a přebral teď odpovědnost za vlastní osud. Sundal také „dětský“ karmínový opasek, který mu zdobil tógu. Teď už bude chodit jen v čistě bílé róbě. Následně vyrazil na cestu k Fóru, přičemž se k němu postupně přidávali sousedé z okolí. Nakonec z toho bylo celé radostné procesí. 

V zástupu mužů byl pak uveden dovnitř a jeho jméno bylo slavně zapsáno do seznamu občanů. Teď už může volit, ale musí taky začít platit daně. Cestou zpět se musí zastavit ještě na kapitolském vršku a přinést oběť bohům. Doma už jej čekala velká oslava. A co další ráno, s hlavou bolavou po vypitém víně? Nejspíš už na něj před dveřmi čekají sousedé, kteří jej budou lanařit, pro koho má hlasovat nebo zda by neměl vstoupit do armády.

Válka, nebo pouť?

Přechod k dospělosti hluboce prožívali u svých ratolestí také Inkové. Kdy je třeba zbavit své vlasy vpletených korálků – symbolů dětství? Dcera se stala ženou během první menstruace, která v příbuzných vyvolala velkou radost a veselí. Na slavnostní hostině jí matka předala část svého oblečení – budoucího věna, protože jako dítě se teď už oblékat nemůže. Od ostatních příbuzných pak dostala mnoho darů, zejména semen kukuřice. A její nejbližší strýc? Ten jí „daruje“ nové dospělé jméno. Je načase, aby se podívala po ženichovi! 

Mladíci kolem čtrnáctého roku obdrželi jen kopí, štít a kyj a pořádnou nakládačku k tomu. Nohy jim příbuzní rozšlehali do masa – aby poté, co srostou, byly silnější. Po zhojení jim také propíchnou ucho. Počítá se s tím, že na další dobyvačné tažení už vyrazí s ostatními muži. Pokud ale nic takového na programu zrovna není, musejí alespoň podniknout pouť do Cuzca, kde na oltáři hlavního chrámu obětují lamu. Teprve po návratu získají právo založit vlastní rodinu a účastnit se sněmů a jednání.

Jizvy a drogy

Proměna vzhledu byla velmi důležitá i u Mexiků, jak jsou souborně označovány kmeny žijící ve stejnojmenném regionu. Tempo tu pochopitelně udávali hlavně Aztékové. Pro dívky znamenal přechod k dospělosti velmi bolestivý rituál zjizvení jednoho boku a ňadra. Toto označení je ale klasifikovalo ke vstupu do školy. To samé platilo pro chlapce, kterým byl kolem sedmého roku věku propíchnut ret. 

Další výrazná změna přichází kolem desátého roku: dosud pečlivě oholené hlavičky dětí nyní mohou konečně zarůst. S tím se pojí i přechod do vyšší třídy. Tady se už dospívající profilují pro své budoucí povolání, většinou v závislosti na společenském postavení jejich rodičů. Nikdo je v zásadě neomezuje, jak dlouho chtějí ve školách setrvat. Od chlapců se ale očekává, že nejpozději kolem svých sedmnáctin vyrazí „na lov“ a zpět do města přivedou jednoho nebo více zajatců vhodných k obětování. Tím se z nich stanou muži a končí i jejich oficiální vzdělání.

Válečníci jsou v aztécké společnosti velmi ceněni, a proto je i jejich „přechod“ bedlivě sledován. Pokud tedy nechcete zapadnout do průměru a chcete se zařadit třeba mezi prestižní jaguáří bojovníky, počítejte s komplikacemi. Zajatců musíte přivést nejméně dvacet – a po celou dobu navíc užíváte halucinogenní drogy.

Cynismus stařešinů

S mládeží se nepárali ani Aboridžinci, původní domorodí obyvatelé Austrálie. Rituál přechodu k dospělosti si musely jejich děti odbýt samy. Někdy mezi desátým až šestnáctým rokem je stařešinové vyzvali, aby na čas opustily kmen a vydaly se na velkou pouť. Proč? Upřímnost zabolí: v zásadě jsou pro kmen zbytečně živeným břemenem. Rodiče si často od svých ratolestí vzali něco na památku, aby s nimi mohli udržovat kontakt: kousek ucha, vytržený zub, špičku nosu… 

Procházka, která je čekala, trvala obvykle šest měsíců a musely na ní urazit přes 1 600 kilometrů. A pak samozřejmě najít cestu zpět. To vše beze zbraně nebo vybavení, vlastně jen s bederní rouškou. Pouť dokonale prověřila jejich schopnost postarat se o sebe, nalézt úkryt, vodu a potravu v nehostinné pustině. Nebyli samozřejmě úplně osamocení, provázeli je dobří a zlí duchové, se kterými po celou dobu komunikovali. Když se vrátili zpět, nikdo už nepochyboval o tom, že něco vydrží. Navíc se hned mohli zapojit do života kmene, protože se na výpravě naučili všechno to, co měli znát. A ti, kteří se zpět nevrátili? Ti by stejně byli pro kmen věčných kočovníků jen přítěží.

Kolik zim přežiješ

Od Vikingů bychom očekávali něco drsného, že? Jenže k dospělosti se tu chlapci a dívky klasifikovali čistě svým věkem. Zima si na drsných seveřanech vybírala svou daň, a tak se za muže mohli považovat jen ti chlapci, kteří přežili dvanáct (v Norsku) nebo patnáct (na Islandu) zim. Takže dva až tři hladomory.

TIP: Bojovníci na drogách: Berserkové neznali strach ani bolest, poháněly je drogy?

U děvčat pak platil za zlom rok dvanáctý, po kterém již mohly vstupovat do manželství. Pokud byste ale očekávali u mládeže nějaký promyšlený vojenský dril, čekalo by vás zklamání. Jediné, co se od nich žádalo, byly praktické znalosti spojené s chodem farmy. Tedy nudná zemědělská praxe, péče o zvířata, opravování střechy a shánění dřeva na otop.

Dobyvačná válka byla jen jakousi společenskou nástavbou. Navíc se počítalo s tím, že prvorození synové a dcery se v první řadě postarají o rodinný majetek. To až druhorození, kteří na rodinné jmění neměli nárok, hledali své štěstí se sekerou a štítem za mořem. 

Jeden z nejstarších myšlenkových experimentů předkládá palčivou otázku identity: Kdy je nějaký objekt sám sebou a kdy už dokonalou napodobeninou sebe sama? Inspirací pro tuto filozofickou hříčku byl pro Platóna či Hérakleita příběh Thésea a jeho lodi. Příběh vypráví o Athéňanech, kteří se o bájnou Théseovu loď starali tak pečlivě, že kdykoli v ní shnil nějaký trám, vyměnili ho. To inspirovalo filozofy k přemítání: Pokud dojde postupně k výměně všech trámů, prken a dalších součástí lodi, jedná se stále o původní Théseovu loď?

Nové tělo za 80 dnů

Bájnou Théseovu loď si lze představit i jako lidské tělo. To, podobně jako Athéňané, postupně nahrazuje naše skomírající buňky, takže postupem času zůstává těchto základních „prken“ našeho těla jen velmi málo. Pro biomedicínu nejde o pouhou filozofickou otázku či myšlenkový experiment, protože se dotýká mnoha procesů v těle, od našeho metabolického zdraví až třeba po rakovinu. Jak ale takový proces výměny buněk probíhá?

Neuplyne sekunda, během níž by v našem těle neodumíraly buňky. Abychom se nerozpadli jako zombie, musí tělesná schránka neustále produkovat náhradu – a podle Rona Sendera a Rona Mila z Weizmannova vědeckého institutu v Izraeli se jedná o 330 miliard buněk denně, což odpovídá asi jednomu procentu všech našich buněk.

Z jejich studie vyplynulo, že náš organismus vyrobí každou sekundu 3,8 milionu buněk, přičemž 86 % z nich tvoří krvinky, druhé místo zaujímají buňky trávicího traktu s 12 % a pouhá 2 % připadají na zbytek těla. Vědci pracovali s modelovým příkladem muže ve věku 20–30 let, o hmotnosti 70 kg a výšce 170 cm.

TIP: Izraelští vědci přelstili stárnutí krevních buněk pomocí kyslíkové komory

Zhruba každých 80 dnů tak naše tělo vyprodukuje přibližně takové množství buněk, ze kterého je samo utvořené. Pokud jde o celkovou hmotnost, vygeneruje lidské tělo buněčný ekvivalent naší celkové hmotnosti zhruba za rok a půl. To je dáno především různou velikostí a rozdílnou frekvencí výměny jednotlivých buněk. 

Historický start vrtulového dronu Ingenuity, který bude prvním letem pozemského stroje na jiné planetě, je plánovaný na 8. dubna. Ingenuity se bude vznášet ve výšce asi 3 metry po dobu 30 sekund. Pokud vše dopadne podle plánu, budou následovat nejméně další čtyři lety.

Jak prohlásil Bob Balaram, vrchní inženýr projektu Ingenuity, každý krok během šestiletého vývoje a přípravy vrtulníku směřoval na doposud neznámé území v letectví. Podle Balarama teď ještě Ingenuity musí vydržet nehostinné prostředí Marsu bez ochrany roveru, které je drsné zejména během mrazivé marsovské noci.

Létání na Marsu

Létání na rudé planetě je velmi náročné i bez ohledu na teplotu. Mars sice nabízí výhodu zhruba třetinové gravitace oproti pozemské, ale jeho atmosféra je velmi řídká. Hustota marsovské atmosféry při povrchu planety dosahuje jen asi jednoho procenta pozemské. Vrtulník Ingenuity tedy musí být malý, lehký a musí mít silné rotory.

TIP: Ostře sledovaný vrtulník Ingenuity Mars Helicopter se hlásí z rudé planety

Ingenuity je nízkorozpočtová mise, takže při konstrukci zařízení bylo možné riskovat. Tvůrcům vrtulníku se díky tomu podařilo do Ingenuity zabudovat velmi výkonnou elektroniku. Použili běžně dostupné komponenty, které NASA obvykle neposílá do vesmíru, ale mají slušný výkon. Počítač Ingenuity je díky tomu asi 150× výkonnější než počítač roveru Perseverance. Doufejme, že to vrtulníku pomůže naplnit jeho historický úkol.

V roce 79 našeho letopočtu mohutná erupce sopky Vesus zničila Pompeje, Herculaneum a další blízká římská města a usmrtila mnoho jejich obyvatel. Italští odborníci prozkoumali situaci a nálezy v oblasti Vesuvu a dospěli k závěru, že trvalo 17 hrůzných minut, během nichž pekelně žhavé a rychlé pyroklastické proudy, plné sopečných plynů, kousků magmatu a popela, které dorazily do Pompejí, rozsévaly zkázu a všechny přítomné zabily.

Asi 2 tisíce tehdejších lidí během erupce neskončilo ve smrtelném objetí lávy, ale usmrtily je zmíněné pyroklastické proudy, kterých se během erupce objevilo několik. Archeologové tyto oběti nacházejí v podobě dutin ve ztuhlé lávě. Odborníci se jejich analýzami snaží zjistit, jak vlastně tito lidé zahynuli. Mohlo k tomu dojít prakticky okamžitě, v důsledku ohromného žáru několika set stupňů. Jejich smrt ale mohla mít i jiné podoby, pomalejší a děsivější.

Smrtící pyroklastické proudy

Herculaneum se nacházelo poblíž Vesuvu. Pyroklastické proudy tam byly tak divoké a žhavé, že nikdo neměl šanci přežít. Pokud jde o Pompeje, vzdálené 10 kilometrů, italský tým je přesvědčen, že do města dorazily pyroklastické proudy z Vesuvu ve chvíli, když již vychládaly.

TIP: Forenzní výzkum: Mnohé oběti erupce sopky Vesuv se pomalu upekly za živa

Vzhledem k tomu, že se u obětí nacházejí zbytky oblečení, vědci odhadují, že se teplota pyroklastických proudů pohybovala jen těsně nad 100 °C. To teoreticky zvyšuje šance lidí na přežití. Zároveň se ale také ukázalo, že pyroklastické proudy v Pompejích řádily asi 17 minut. Tak dlouho se působení byť vychládajícího pyroklastického proudu nedá přežít. Obyvatele Pompejí, kteří nestačili utéct, čekala nevyhnutelná smrt.