Atopický ekzém je stále častějším onemocněním imunitního původu. Nepříjemné vyrážky na různých místech těla postihují v České republice asi 15–30 % dětí a 2–10 % dospělé populace. Na rozvoji atopického ekzému se podílí faktory genetické, defekt kožní bariéry, imunologická odpověď, vlivy životního prostředí a nejrůznější infekce. Přesné příčiny a mechanismy vzniku atopického ekzému ale stále nejsou úplně jasné, léčba je svízelná, s řadou zdravotních komplikací. 

Ian Myles z americké agentury National Institute of Allergy and Infectious Diseases (NIAID) nyní přichází se zajímavým nápadem cílené manipulace kožního mikrobiomu pacientů s ekzémem. Vědci vyvinuli k tomuto účelu sprej, který obsahuje živé bakterie Roseomonas mucosa, běžně se vyskytující na lidské pokožce. Použití spreje změní složení společenstva bakterií ekzému. První výsledky jsou velmi slibné. Sprej jednak podporuje regeneraci pokožky v místě ekzému, a zároveň potlačuje nežádoucí bakterie, jako je například zlatý stafylokok.

TIP: Novou vakcínu proti chřipce v náplasti inspiroval atopický ekzém

Myles s kolegy právě zahajují nový klinický test, v němž bude polovina z asi 120 pacientů s atopickým ekzémem léčena sprejem s živými bakteriemi. Druhá polovina dostane placebo, v tomto případě sprej s oslazenou vodou. Pokud testy uspějí a léčba s tímto sprejem uspěje, mohlo by to pro mnoho lidí znamenat úlevu od problematických léků a zároveň zlepšení kvality jejich každodenního života.

Americký startup kosmických technologií se sídlem v Kalifornii Astra si na pátek 11. září 2020 naplánoval první orbitální test. V 19:19 místního času vypustili svou dvoustupňovou nosnou raketu Rocket 3.1 z kosmodromu Pacific Spaceport Complex na Aljašce. Premiérová cesta na oběžnou dráhu ale pro Astru skončila chvíli poté, co začala.

Start proběhl bez obtíží. Stejně tak i úvodní část letu. Během letu prvního stupně ale raketu postihly jemné vibrace, které ji vychýlily z dráhy. Poté zasáhl automatický systém bezpečnosti letu a vydal příkaz k zastavení motorů rakety. První pokus Astry o let na oběžnou dráhu v té chvíli skončil. Podle reakcí představitelů Astry to ale není taková katastrofa, jak by se mohlo na první pohled zdát. Také už mají za sebou dva pokusy o suborbitální let.

Očekávaný neúspěch

Lidé z Astry si pochvalují, že podle předběžných analýz raketa letěla velmi dobře. Podařilo se jim získat množství důležitých údajů. Vše nasvědčuje tomu, že selhání Astru nešokovalo. Při úvodních testech nových typů raket se to stává poměrně často. Samotná Astra se vyjádřila v tom smyslu, že ani neočekávali perfektní průběh od startu až na oběžnou dráhu, i když by jim samozřejmě nevadil.

TIP: Nedávný utajovaný start malé rakety na Aljašce zřejmě skončil nehodou

Startup Astra usiluje o to, aby získal podíl na trhu vynášení malých satelitů na orbitu. Těm totiž podle všeho patří budoucnost. Jsou lehké a zvládají stále více věcí. Raketa Rocket 3.1 o délce necelých 12 metrů dopraví na oběžnou dráhu 25 až 150 kilogramů nákladu. Dosáhne přitom až na dráhu ve výšce 500 kilometrů. Další start Astra plánuje na letošní říjen.

Severský ostrov žije z turismu, a tak není divu, že v době koronavirové strádá. Tamní výbor pro cestovní ruch se proto rozhodl nové situaci přizpůsobit a začal zemi propagovat coby ideální místo pro frustrované.

TIP: Pochoutka z Islandu: Pivo s příchutí varlat plejtváka

Reklama staví na tzv. terapii křikem, kdy se člověk ze svých problémů jednoduše „vyřve“. A jak kampaň dodává: „Kde jinde ventilovat frustraci než na rozlehlém a panenském Islandu?“

Ostrované však nabízejí úlevu i těm, kdo nemohou přijet. Na sedmi různých místech země se totiž nacházejí reproduktory, ze kterých může na požádání zaznít váš křik – stačí vlastnit mikrofon a navštívit stránku lookslikeyouneediceland.com.

Britský vědec Alan McElligott z Univerzity královny Marie v Londýně zjistil při studiu daňků skvrnitých (Dama dama), že samci mohou v období říje z neustálého vábení samiček ochraptět. Ve své studii, založené na dlouhodobém pozorování daňků v Irsku a publikované v časopise Animal Behaviour, uvádí, že daňci vydávají vábivé zvuky na vrcholu říje víc než 3 000 krát za hodinu. Ostatní zvířata poznají podle intenzity a síly hlasového projevu velikost a postavení daňka ve stádu, takže volání samců současně zastrašuje případnou konkurenci.

TIP: Vládci říjnových lesů: Jelení námluvy z první řady

McElligott zjistil, že hlasové projevy jsou hlubší na vrcholu říje, na konci období páření jsou naopak vyšší, slabší a chraptivé. Slábnutí hlasu přičítají vědci nejen intenzivnímu používání hlasového aparátu, ale především celkovému oslabení organismu daňků. Během říje totiž přijímají málo potravy a musí často bojovat o samice, takže ztrácejí až 25 % tělesné váhy. Podobné hlasové vyčerpání lze podle dr. McElligotta pozorovat i u lidí, zvláště u intenzivně pracujících herců a učitelů.

Schopnost některých zvířat, například gekonů, udržet se ve vertikální poloze či viset hlavou dolů vědce už nějakou dobu inspiruje. A přišli na to, jakým způsobem právě zmínění plazi gravitaci přelstí. Klíč spočívá v drobných chloupcích neboli fibrilách, které jim porůstají celé prsty a mohou pevně přilnout k jakémukoliv povrchu. Na rozdíl od uvedených ještěrů by člověk musel nést mnohem větší hmotnost, takže by nestačilo pokrýt fibrilami jen dlaně a chodidla.

Badatelé však zjistili, že určitý typ polymeru dokáže rovněž poměrně snadno přilnout k hladkým materiálům. Neznamená to, že budeme už brzy šplhat po skleněných mrakodrapech jako hrdinové akčních filmů. Nicméně popsaná technologie – která je zatím časově a finančně náročná – by mohla pomoct firmám a továrnám v pásové výrobě, kde se ke zvedání nejrůznějších předmětů využívá těžká mechanika. 

Londýnským metrem denně projde přes 2,5 milionu lidí. V přestupních zastávkách se pohybují desetitisíce osob a není výjimkou, že jednotlivé soupravy jsou během špičky tak přeplněné, že cestující na nástupišti musí nechat projet i několik vlaků, než se jim podaří vtěsnat do vozu. Mezi takové dopravní uzly patří stanice King's Cross, kde se 7. července 2005 odpálil v 8.50 jeden ze čtveřice atentátníků. V tu samou chvíli se ozvaly výbuchy v dalších dvou vagonech londýnské „podzemky“. Poslední terorista počkal ještě hodinu, než vyhodil do vzduchu „doubledecker“ nedaleko Britského muzea.

O pár vlaků dřív

V létě 2005 jsem vyrazil do Londýna studovat angličtinu a do centra metropole jsem se z podnájmu dostával příměstskými vlaky a metrem. Jednu z přestupních stanic představoval King’s Cross, kde jsem se proplétal davy Londýňanů, turistů a studentů vždy mezi 8.15–8.30, a nejinak tomu bylo i onoho dne. Avšak s tou výjimkou, že mě zdržela dívka z Čech, s níž jsem se na nástupišti zapovídal.

Nakonec jsem odjel krátce před 8.45 a po pár minutách dorazil na Tottenham Court Road, odkud to bylo do školy jen pár minut pěšky. Ve škole jsem usedl k počítači mezi ostatními studenty, kteří využívali poslední minuty před vyučováním ke kontrole mailů a brouzdání po internetu. Stereotyp běžného dne narušily dvě SMS od příbuzných, kteří se okolo půl desáté dožadovali informací, zda se mi nic nestalo. Když čím dál častěji pípaly telefony i mým spolužákům, kteří se zmateně rozhlíželi po místnosti, uvědomil jsem si, že je něco špatně.

Chaos za okny

Moji domněnku potvrdilo, že telefon ztratil signál, internet byl s každou další minutou pomalejší a pomalejší, zatímco sirény zněly stále hlasitěji a bez přerušení. Bomba, kterou odpálil poslední atentátník v autobuse nedaleko Britského muzea, usmrtila 13 osob. Výbuch poničil okna nedalekých domů a v přilehlých ulicích tlaková vlna udeřila do oken, jako kdyby do nich někdo hodil kámen. To byl případ i naší školy. Nikdo netušil, co se děje. Zatím jsme nevěděli, že se jedná o teroristický útok ani že došlo k předchozím třem výbuchům.

Nyní jsme stáli zvědavě u oken a takřka odříznuti od informací sledovali auta záchranných složek projíždějících na ulici. Okolo 10.30 mezi nás přišla ředitelka a sdělila, že škola dnes odpadá a že máme jít domů. Zmatení náctiletí studenti se najednou ocitli uprostřed Londýna, v němž se mezitím rozběhla celá řada protiteroristických opatření. Jedno představovalo okamžité zastavení hromadné dopravy v centru města.

Na rozích ulic se tvořily hloučky lidí a vždy uprostřed stál policista či jiná osoba v reflexní vestě, která radila, jak se dostat domů. Trpělivě jsem vystál frontu a mezitím obdivoval spořádanost, s jakou všichni čekali, až přijdou na řadu. Londýnský „bobík“ mi na moji otázku, jak se dostat domů, ochotně a pomalu vysvětlil, že v okrajových částech Londýna funguje několik nádraží, odkud vlaky rozvážejí cestující dál od metropole, kde už hromadná doprava funguje normálně.

Podezíravé pohledy

Čekala mě asi tříhodinová procházka, cestou mě míjely stovky sanitek a hasičských i policejních aut. V očích kolemjdoucích byl vidět strach a nedůvěřivost, s jakou si mě prohlíželi. Jejich obavy zřejmě vyvolával můj černý batoh s učebnicemi, vždyť i já jsem s obavami pozoroval osoby s podezřelým zavazadlem. Po 14.00 jsem konečně dorazil na nádraží a s hrůzou zjistil, že nemám dost peněz na lístek. Jako černý pasažér jsem nastoupil do vlaku, který mě měl odvézt nedaleko mého podnájmu.

TIP: Vědci varují: Strach z terorismu poškozuje mozek!

Když se souprava dala do pohybu, ulevilo se mi, ale za chvíli tu byl průvodčí. Vyslechl můj příběh a šel dál. Dodejme, že ani nikoho dalšího příliš nekontroloval. Cesta vlakem trvala asi hodinu a pak ještě jednou tolik, než jsem konečně dorazil domů. V následujících dnech jsem doslova visel na novinách a internetu, kde se postupně objevovaly další zprávy o tom, čeho jsem se stal nechtěným svědkem.

Slavná Sakkára je pouštní nekropole staroegyptského města Mennofer. Leží na západním břehu Nilu, asi 30 kilometrů jižně od Káhiry. Nacházejí se tam královské hrobky čili mastaby, pyramidové komplexy a spousta dalších zajímavých věcí. Stále tam dochází k pozoruhodným objevům. O jednom takovém před pár dny informovaly egyptské úřady.

V jedenáct metrů hluboké pohřební studnici archeologové objevili třináct velmi pěkně zachovalých dřevěných rakví, jejichž stáří je asi 2 500 let. Jsou na jich ještě stále patrné původní malby, vyhotovené modrou, zlatou, bílou, černou a červenou barvou. Jejich počet nejspíš není konečný. Archeologové očekávají, že ve studnici a blízkém okolí objeví ještě další podobné rakve. Jde o největší archeologický objev v Sakkáře za poslední rok.

TIP: Archeologové objevili v Egyptě desítky kočičích mumií a přes stovku jejich soch

V době, kdy vznikly tyto rakve – kolem roku 500 před naším letopočtem, panoval v Egyptě neklid a politické zmatky. Krátce před tím Egypt dobyl perský král Kambýsés II. a připojil ho ke své říši. Egyptu tehdy vládli satrapové dosazení Peršany. Éra perské vlády v Egyptě, která bývá formálně označovaná jako 27. dynastie, skončila roku 404 př. n. l., kdy se moci v Egyptě opět chopili Egypťané.

V lednu 1993 vystřídal v Bílém domě George Bushe staršího Bill Clinton. Dlouho neotálel a již v březnu podnikl důležité kroky: Nařídil NASA prozkoumat levnější alternativu kosmické stanice – v té době nazývané Freedom –, navrhl zvážit přizvání Ruska k již existujícímu mezinárodnímu partnerství a provést studii efektivního využití jeho techniky v programu. Samozřejmě to mělo i silný politický podtext, který by oba národy propojil v něčem, co uměly ze všech zemí zdaleka nejlépe – létání do kosmu. Pochopitelně i význam názvu západní orbitální stanice Freedom vzal po rozpadu SSSR za své. Stále víc se objevoval tlak na jiné pojmenování, který prozatím skončil u prostého „Alpha“. 

Předchozí část: Jak se rodily plány nejdražšího inženýrského projektu

Po zpracování stávajících plánů představil tým odborníků finanční záměr a doporučil několik konfigurací, jež byly ovšem na míle vzdálené tomu, aby je akceptoval prezident. Clinton počítal s investicí nanejvýš devíti miliard dolarů v letech 1994–1998. NASA však podotkla, že s tímto rozpočtem nelze vesmírnou stanici postavit ani dodržet plánovanou životnost komplexu a dostát jeho požadavkům, a vyčíslila maximální náklady na 38 miliard. Jednání uvízla ve slepé uličce a nad budoucností projektu se začala stahovat mračna. 

Jen o vlásek

Špatné zprávy ohledně rozpočtu nahrávaly spíš odpůrcům orbitální stanice, kteří po drastických redukcích v programu neviděli důvod, proč v něm nadále pokračovat. Problém dospěl až do Kongresu, jenž měl v červnu definitivně rozhodnout o zrušení projektu. 

Jako první se pro stanici vyjádřil kongresman George Brown z Kalifornie. Uvedl, že obyvatelný komplex na zemské orbitě představuje srdce kosmického programu a jeho zrušení by znamenalo odklon z cesty, kterou vytyčily programy Mercury, Gemini a Apollo. Pro byl také Tom Lewis, jenž zastavení projektu přirovnal ke škrtání peněz na vzdělání dětí a podotkl, že za pouhou tisícinu ročního rozpočtu může mít Amerika v kosmu vývojové a výzkumné prostředky, o nichž se nám dosud ani nesnilo. Debata trvala tři a půl hodiny, následovalo hlasování: 215 rukou se zvedlo pro zrušení, 216 proti. Stanice tak „přežila“ rozdílem jediného hlasu. 

Laboratoř z Evropy

Přesuňme se nyní k jiné, neméně důležité kapitole vývoje ISS – k navrhování vzduchotěsných modulů pro stanici, v němž sehrála důležitou roli Evropa. Pravdou zůstává, že se o této zásluze příliš nemluví a často se opomíjí ve světle jiných triumfů. 

Evropská kosmická agentura (ESA) nikdy nechtěla hrát v kosmickém sektoru pouze „druhé housle“. Zavázala navrhnout, vyvinout, postavit a do střediska NASA dopravit dva exempláře laboratoře: letový kus a prototyp pro pozemní a jiné zkoušky. Kontrakt na vývoj a výrobu tehdy vyhrála západoněmecká firma ERNO a do vývojové fáze zapojila víc než dva tisíce lidí a dalších čtyřicet společností z Belgie, Francie, Švýcarska, Itálie, Španělska, Dánska, Británie, Nizozemí a později i z Rakouska. O dokonalé uchycení raketoplánu s propojovacím tunelem se měla postarat NASA. 

Největší finanční zátěž tedy logicky padla na západní Německo, které bylo zároveň hlavním partnerem projektu a také přišlo s nejflexibilnějším designem, perfektně kompatibilním s nákladovým prostorem raketoplánů. Vznikl návrh modulární sestavy obyvatelného modulu a několika přístrojových palet ve tvaru písmene U pro experimenty, jež se mohly pro potřeby misí libovolně seskupovat. Celý systém dokázal startovat v různých konfiguracích, ať už s pracovním přetlakovým modulem, či bez něj. NASA dokonce později koupila od Evropy ještě další letové vybavení.

Zdařilá šablona

Zlomový okamžik nastal v roce 1983. Do vesmíru se vydal raketoplán Columbia na misi STS-9 a v nákladovém prostoru vynesl na orbitu v Evropě vyrobenou laboratoř Spacelab 1. Obsahovala širokou škálu experimentů a po deseti dnech mělo pozemní středisko víc vědeckých dat než ze všech misí Skylabu dohromady. Spacelab 1 dosáhl ohromného úspěchu na politické i vědecké úrovni. Vyzkoušel se hermeticky uzavřený modul, který rozměrově přesně pasoval do nákladového prostoru raketoplánu, a v neposlední řadě byla práce na palubě a mezinárodní kooperace posádky ukázkou, jak by mohl vypadat budoucí život uvnitř připravované kosmické stanice. Amerika se velmi dobře učila organizaci a fungování na zemské orbitě.

Spacelab uskutečnil celkem 22 úspěšných misí mezi roky 1983 a 1998, kdy byl vynesen první modul ISS, a stal se nejvýznamnějším společným projektem západní kosmonautiky. Jeho odkaz však přežil v technologiích, které se z něj přímo či nepřímo dál rozvinuly. Pozůstatek můžeme najít ve víceúčelových logistických modulech (MPLM), jež vynášely raketoplány k ISS, či v kosmických lodích, které z nich vzešly, jako ATV a Cygnus.

Spacelab posloužil i coby „šablona“ pro moduly Harmony, Columbus a Tranquility, jež na ISS fungují dodnes. A nejen to: Z úspěchů dosažených v tomto programu těží ESA stále. Pro nově vznikající americkou loď Orion totiž vyvíjí servisní modul, odvozený od spolehlivých systémů zásobovacích plavidel ATV.

Bydlím, tedy jsem

Původní návrhy vzduchotěsných modulů pro ISS byly rozmanité. Všechny však spojoval nákladový prostor raketoplánů, které se tak v podstatě staly rozhodujícím faktorem nahrávajícím modulární konstrukci, jež se nakonec použila: Délka modulu nesměla přesáhnout 13,6 m a maximální přípustná šířka činila 4,5 m. Veškerý vnitřní prostor se musel využít do posledního čtverečního centimetru. 

Nebylo snadné najít vhodný kompromis mezi umístěním vybavení a volným prostorem pro pohyb posádky tak, aby interiér nepůsobil příliš klaustrofobním dojmem. Proto již v roce 1979 vypracoval architekt Brand Griffin pro NASA nadčasovou studii ukazující změny polohy lidského těla a jeho chování v mikrogravitaci a předpověděl, že budou mít zásadní vliv na ergonomické uspořádání uvnitř kosmických lodí. Na uvedené práci je velmi dobře patrný rozdíl mezi krátkodobými vesmírnými pobyty z počátku pilotovaných letů a těmi dlouhodobými, které vyžadují daleko složitější plánování interakce astronautů s prostředím, v němž žijí: Při pohledu na evoluci kosmických plavidel a modulů lze rozeznat vztah mezi nárůstem vnitřního objemu a délkou vesmírných misí. 

Věž, nebo tunel?

Někdy v průběhu navrhování designu vesmírné stanice Power Tower, o níž jsme se zmiňovali v minulém díle, byly pro moduly doporučeny zejména dvě zcela odlišné stavební konstrukce, dobře známé z pozemské architektury: věžová a tunelová.

Věžové konstrukce, jako jsou například majáky, mají většinou několik kruhových pater usazených nad sebou. Pokusíme-li se stejný postup aplikovat v interiérech vesmírných modulů, zjistíme, že je prostor sám o sobě velmi dobře rozdělen, a při správném rozmístění stěn, podlah a stropů docílíme pocitu silné vertikální orientace. Posádka tak díky tomu lépe vnímá, kde je nahoře a kde dole. 

Naopak tunely, jako třeba ty železniční, nemají žádná patra, zato na člověka specificky působí. Například podlaha každého tunelu vede po celé jeho délce, a pokud tentýž postup začleníme do kosmického modulu, stane se výsledkem uceleně působící prostor. Přidáním stěn a vhodného naaranžování zbytku vybavení dosáhneme pocitu silné horizontální orientace a u posádky docílíme dojmu podélného interiéru.

Nahoře a dole

Věžová konstrukce již posloužila na stanici Skylab. Někteří astronauti ze zmíněné stanice pak pomáhali při vzniku nových modulů pro ISS coby konzultanti. Doporučovali přitom, aby byl interiér komplexu lokálně orientován pouze jedním směrem. Ona výhoda rozpoznat podle záchytných bodů, kde je nahoře a kde dole, totiž působí nepříjemnosti při přechodu do částí s rozdílnou orientací. 

Problém byl známý právě ze Skylabu: Veškeré vybavení a přístroje, jež se nacházely od přechodové komory k dokovacímu adaptéru ústícímu do kosmické lodi, byly jednoduše umístěny na stěnách ve všech směrech. Například ovládací konzole pro pozorování Země se odkláněla o celých 90° od osy orientace ovládacího pultu teleskopu. V této části stanice tedy člověk rychle ztratil vizuální kompas pro to, co je nahoře a co dole. Není proto divu, že zmíněnou sekci vnímala posádka jako zneklidňující a nepohodlnou. 

Gerry Carr, velitel mise Skylab 4, například uvedl: „Měl jsem v hlavě jednu lokální vertikální orientaci, ale když jsem se přesunul přechodovým tunelem do velitelského modulu kosmické lodi, naráz bylo všechno vzhůru nohama.“ Jeho kolega a pilot stejné expedice William Pogue dodal: „… pokud hledáte dobrou ukázku, jak špatně navrhnout a uspořádat prostor v modulu, dokovací adaptér Skylabu je tím nejlepším příkladem.“ Fakticky nepomohl ani systém číslování v této části, protože byl poměrně chaotický. 

Nevlídné nemocniční chodby

Tunelová konstrukce se zase s úspěchem použila a vyzkoušela v programu Spacelab. Ten se stal startovním bodem pro navrhování budoucích interiérů, protože jak Japonsko, tak Evropa si pro své moduly vybraly právě horizontální konstrukci. Postupně se od vertikálních studií ustoupilo úplně a hledalo se vhodné řešení pouze podélných interiérů. 

Započala také stavba prvních zkušebních modelů a prototypů k testování mnoha zařízení a hledání nejlepších východisek – například pro umístění systémů podpory života, ventilace, vedení elektrických kabelů apod. Každý návrh měl své výhody i nevýhody, ale žádný nebyl úplně dokonalý. Přesto na konci roku 1985 jeden z podkladů jasně vedl: Design „čtyř odstupů“ (Four Stand-Off) společnosti McDonnell Douglas se nepřímo inspiroval právě interiérem přetlakového modulu Spacelab a daná konfigurace se nakonec uplatnila u většiny modulů připojených k ISS. 

TIP: Mezinárodní kosmická stanice: Jak kosmonauti jedí, pijí, spí a chodí na záchod

Nicméně design „čtyř odstupů“ měl několik zásadních nedostatků, a to zejména pro členy posádky: Ignoroval antropickou ergonomii a výsledné prostředí působilo celkem nepřívětivě. Nepomohly ani dodatečné barevné úpravy, které NASA pro první interiér vybrala. Atmosféra uvnitř ze všeho nejvíc připomínala dlouhé nemocniční chodby – nejen vzhledem, ale i hlukem. Kanadský astronaut Chris Hadfield ve své knize Astronautův průvodce životem na Zemi napsal: „Do vývoje modulu Unity se zapojili i psychiatři. Konstatovali, že uklidňující barvy jsou klíčem k mentálnímu zdraví posádky – a vybrali lososově růžovou. Později buď změnili názor, nebo přestali fušovat do navrhování interiérů, takže zbytek amerického segmentu je naštěstí pouze bílý.“ 

Funkčnost dostala tenkrát jednoznačně přednost před pohodlím, protože v pozdější fázi výstavby ISS se počítalo se samostatným ubytovacím modulem pro posádku, který měl tvořit protiklad k laboratornímu charakteru zbytku stanice. Později byl bohužel z finančních důvodů zrušen – a my se k němu vrátíme v některém z dalších dílů. 

Dětství prožité v Sovětském svazu provázely písně prodchnuté melancholií z nemilé skutečnosti, že se narozeniny slaví jen jednou ročně. Zpíval je outsider – tajemné huňaté stvoření s velkýma ušima, pojmenované Čeburaška.

Chlupáč se proměnil v kulturní ikonu a plnohodnotnou hvězdu: Hned čtyřikrát se stal olympijským maskotem a Rusové ho milují dodnes. Nostalgii však hatí právní spor, v němž se o něj původní autoři ze Sojuzmultfilmu přetahují s japonskými byznysmeny. 

Sovětská společnost pro výrobu animovaných filmů vznikla v roce 1936 a svému oboru v SSSR vévodila. Čeburaška sice vzešel z jejích kreslíren, ale při turbulentní transformaci socialistické ekonomiky na kapitalistickou studio o práva na slavnou postavičku přišlo a nyní bojuje o jejich navrácení. Nejde ani tak o nacionalismus, jako spíš o nostalgii a pokus firmy dostat se zpět na výsluní. Je to pochopitelné – stačí si uvědomit, jaký sentiment pociťují Belgičané vůči svému Tintinovi nebo Američané k Mickey Mouseovi. 

Oligarcha zachraňuje 

Když se roku 1991 Sovětský svaz rozpadl, všechno, co nebylo přibité hřebíky, se v nastalém chaosu rozprodalo. Čeburaška tak skončil v rukou kalifornské společnosti Films By Jove. V roce 2007 jej sice za nezveřejněnou sumu „koupil zpět“ oligarcha Ališer Usmanov, nicméně v aktuálním sporu nejde o samotné vlastnictví práv, nýbrž o exkluzivní možnost využívat zvířátko k produkci na japonském trhu. Pomyslný pronájem vynesl ruské straně v přepočtu pouhý milion korun – jde tedy o kapku v moři třeba oproti 8,3 miliardy, jež v podobné dohodě zaplatila za práva k medvídkovi Pú společnost Disney.  

Problémy s licencí v současnosti přiživuje dopis z roku 2015, který zástupci Sojuzmultfilmu údajně odeslali do země vycházejícího slunce a v němž stálo, že původní desetiletý exkluzivní kontrakt na Čeburašku neprodlouží. Japonská firma Cheburashka Project popírá, že by vypovězení smlouvy obdržela. Ruská strana proti jejím námitkám argumentuje, že se jí práva vrátila, neboť zmíněného roku nedostala od Japonců platbu za prodloužení licence… Navzdory zmatkům má ředitel Cheburashka Project Hirojuki Fudžiwara jasno – kontrakt byl podle jeho slov v roce 2015 aktualizován a stále platí. 

Cenzura bez šance 

Archiv Sojuzmultfilmu a obzvlášť Čeburaška představuje pramen kreativní kritiky života v Sovětském svazu. Dobová cenzura se sice animované snímky, které zesměšňovaly hnidopišské byrokraty, ředitele fabrik nedbajících na životní prostředí či ortodoxní hnutí pionýrů, pokoušela ovlivnit. Prosadila však jen drobné zásahy, neboť Čeburaška si bez ohledu na bezútěšnost situace udržoval dobrou náladu a v lidech viděl vždy to lepší. 

Čtveřice filmů z let 1969–1983 vypráví příběh stvoření, jež do Svazu přicestuje v krabici s pomeranči. Objeví ho podvodný zelinář a „vyhodí“ jej v zoo. Jenže vedení zahrady huňáče vyžene, protože se jedná o neznámý druh. Čeburaška se tam ovšem spřátelí s krokodýlem Geňou a spolu se pokusí přidat k pionýrům, kteří jsou vykreslení jako exkluzivní klub namyšlených: Neobvyklou dvojici kamarádů odmítnou přijmout, protože neumějí pochodovat, rozdělávat oheň ani stavět ptačí budky. Sovětští cenzoři si například stěžovali, že jeden z filmů pionýry dehonestuje, a k jejich uklidnění tedy do scénáře narychlo přibyla věta: „K pionýrům se smějí přidat jen ti nejlepší.“ 

Roztomilost nestačí

Za svůj vzhled vděčí Čeburaška animátorovi Leonidu Švarcmanovi, který jej stvořil coby hravé zvíře s obrovskýma ušima, jež se svěšují, když má malý tvor strach. K jeho poznávacím znamením patří výrazná chodidla, velké černé oči a dětský hlásek. 

Není divu, že v něm japonská televizní společnost TV Tokyo Communications Corp. viděla obchodní příležitost a zaplatila za desetiletá výhradní práva, jež posléze převedla na Cheburashka Project. Podle Fudžiwary se koupě nakonec nevyplatila, neboť má Čeburaška v soutěži roztomilosti na japonském trhu příliš velkou konkurenci – přesto se firma odmítá práv vzdát. Japonci tvrdí, že huňáče vlastní až do roku 2023, a loni s ním dokonce vydali animovaný film. Fudžiwara dál podotýká, že práva získali nejen od Sojuzmultfilmu, ale také od Eduarda Uspenského, autora knih, podle nichž animované snímky vznikaly. 

Urážka a zrada

Otázka autorství kontroverzi dál prohlubuje, neboť podle Juliany Slaščovové z předsednictva Sojuzmultfilmu chlupáče nestvořil Uspenskij. Prý jde o kolektivní dílo týmu společnosti, který dodal Čeburaškovi proslulý vzhled, hlas i způsob pohybu. Jednalo se o odklon od knih, jež zvířátko popisovaly coby kazovou hračku se žlutýma očima, v níž se snoubily rysy králíka, kočky, psa a klokana. „Hlavní protagonista představuje výsledek práce výtvarníků, vedení, animátorů i herečky, která mu propůjčila hlas,“ tvrdí Slaščovová.

Švarcman, jenž letos v srpnu oslaví sté narozeniny, v mnoha rozhovorech pro ruská média vysvětloval, že když Čeburašku v 60. letech vytvářeli, neměli v týmu ponětí, co jsou autorská práva. Jejich prodej na ně pak zapůsobil jako urážka a zrada. 

Televize za oceánem

Maya Balakirsky Katzová uprchla s rodiči ze Sovětského svazu coby dítě a vyrostla s Čeburaškou ve Spojených státech. Zatímco seriály Tom a Jerry či Bugs Bunny Show jí způsobovaly noční můry, sovětské zvířátko dokázala sledovat stále dokola. „Vzpomínám si na ten kulturní šok. Americké televize jsem se doslova bála a rodiče byli zaskočení, jak moc je plná násilí,“ vzpomíná Katzová, působící dnes jako historička umění na izraelské Bar-Ilan University.

„Čeburaška představuje ideál,“ myslí si. „Ve filmu je naprosto nevinný. Jde o ztělesnění všeho, co nebylo možné, ale o čem se zároveň snilo.“ Pro kunsthistoričku jsou japonská ztvárnění postavičky plochá – je pouze prvoplánově roztomilá a neodráží jemnou společenskou kritiku. Současný šéf Sojuzmultfilmu Sergej Karpov vnímá Čeburašku coby odklon od klasického heroického protagonisty animovaných filmů Sovětského svazu: „Je jako cizinec, který ničemu nerozumí a jehož hlavním životním cílem je spřátelit se s ostatními, případně pomoct jiným, aby si přátele našli.“

Kam s ním?

Podle Katzové se v Sojuzmultfilmu sdružovali talentovaní sovětští Židé, kteří se nedokázali uživit coby klasičtí umělci a jimž dala animace prostor vyjádřit své pocity. Pod úspěch Čeburašky se tak mimo jiné podepsala zkušenost z boje se zarytým antisemitismem. 

TIP: Plagiát nebo inspirace? Příběh Lvího krále stále budí kontroverze

„Jakožto diváci nakonec Čeburašku spatříme zklamaného, protože nedostane, po čem touží. Z dlouhodobého hlediska jednoduše nemůže nikam patřit,“ myslí si historička. A podobný je jeho osud mimo filmová plátna, neboť coby postavička se v Japonsku netěší výjimečné oblibě, ale domů se zatím vrátit nesmí.