Chotkové přišli na Kutnohorsko již v roce 1764. Stali se majiteli například statku Bělošice, nedalekých Nových Dvorů a Veltrusů. Chotkové byli velice zajímavým a ctižádostivým rodem. Když po bitvě na Bílé hoře o všechno přišli, dokázali se během jediné generace znovu vrátit na seznam předních českých rodů. Původně byli válečníci a zastávali významná místa v armádě. To se však změnilo na přelomu 18. a 19. století, kdy se vrhli na úřednickou dráhu. A dosáhli úspěchu i v tomto oboru. Jan Rudolf Chotek (1748–1824) kupříkladu zastával funkci presidenta gubernia a nejvyššího purkrabí Království českého. 

Nevyhovující baroko

Barokní novodvorský zámek přestal hraběti Chotkovi jako významnému muži vyhovovat. Proto si nechal v letech 1806–1824  postavit zámek nový, který měl splňovat nejpřísnější nároky na honosné reprezentativní sídlo. Stavba byla započata podle architektonického návrhu Christiana Friedricha Schurichta (1753–1832). Ten předložil projekt inspirovaný podobou anglických příměstských vil, ale zámek dokončil až pražský stavební rada Josef Filip Jöndl (1782–1870).

Pro stavbu sídla byla zvolena jediná vyvýšenina v širokém okolí zvaná V Kačinách. To proto, aby stavba už od pohledu dominovala kraji. Název vyvýšeniny a později i samotný název zámku může mít souvislost s kačenami, které prý kdysi žily v místních bažinách. Tato informace sice nikdy nebyla stoprocentně potvrzena, ale okolní území, bohaté na rybníky, bylo dosti bažinaté již za dob Jana Rudolfa Chotka a zůstalo takové i do dnešní doby. Tento výklad původu názvu zámku je tedy dosti pravděpodobný.

Přes vyvýšeninu ovšem vedla silnice, používaná jako spojení mezi Kutnou Horou a Hradcem Králové, která byla právě v těchto letech budována hrabětem Chotkem jako státní. Pro tak význačného muže, jakým Jan Rudolf Chotek bezpochyby byl, však nebylo posunutí části silnice žádným problémem, a proto si mohl pro své budoucí reprezentativní sídlo zvolit opravdu nejpříhodnější místo. Průběh stavby však byl nepříznivě ovlivněn rakouským státním bankrotem v roce 1811. I když musely být stavební práce přerušeny, zámek byl dokončen natolik, že se do něj mohl Rudolf Chotek roku 1823 nastěhovat.

Půdorys luku

Budovy zámku jsou postaveny na nezvyklém půdorysu, který má podobu luku. Od hlavní jednopatrové zámecké budovy, jejíž vstup je zvýrazněn sloupy nesoucími trojúhelníkový štít, se na obě strany rozbíhají dvě nízká boční křídla s kolonádami, zakončená postranními pavilóny. Hlavní zámecká budova uvnitř ukrývá reprezentační síně – jídelnu a taneční sál, pánské obytné pokoje a další salóny. Ústředním prostorem hlavní zámecké stavby je kruhový reprezentační sál se stropní kopulí, prostupující dvě patra, který tvoří předsálí taneční síně a je největší ze 125 místností zámku. Místnosti v bočních křídlech s kolonádami sloužily jako hostinské pokoje a byty sloužících.

Postranní pavilóny na koncích kolonády byly věnovány zejména kultuře, například divadlu či literárním skvostům. Knihovní sbírka obsahuje více než 40 000 svazků naučné i krásné literatury z 16. až 19. století a je uložena v kruhové knihovně se sloupovým ochozem. Nejvýznamnější exponáty však byly kvůli bezpečnosti a lepším podmínkám uchování převezeny do Národního muzea v Praze. Ve většině zámeckých místností se dochovala původní empírová výzdoba a ozdobné parketové podlahy. 

Zámecká zahrada

Zámecký park na Kačině je starší než samotný zámek. Již roku 1789 byla v souvislosti s přípravou staveniště zámku provedena řada terénních úprav a položeny základy parku. Projekt kačinské zámecké zahrady vypracoval významný vídeňský botanik Nikolaus Joseph Jacquin (1727–1817), ředitel císařské zahrady v Schrönbrunnu. Původní dubiny a bory byly v kačinském parku postupně doplňovány dalšími druhy dřevin. Od počátku sedmdesátých let 18. století sem Chotkové nechali přivézt a vysázet cizokrajné dřeviny. Tak se na Kačinu dostaly tyrolské modříny, kaštanovníky, akáty či moruše.

Na přelomu 18. a 19. století vzniklo přímo na Kačině také zahradnictví, které sloužilo k zásobování zámku květinami, schraňovalo citrusy a v zimním období i další exotické rostliny. Dodávalo také na zámecký stůl čerstvé ovoce a zeleninu. Dnes je součástí parku i skleník a zahrada léčivých rostlin. V zahradě najdeme více než stovku botanických druhů rostlin, pěstovávaných již od středověku v klášterních zahradách či v zahradách lékárníků. 

Prohra v kartách

Chotkové na zámku žili až do roku 1911, kdy jejich zdejší větev vymřela. Velkostatek se zámkem pak zdědil synovec posledního hraběte Quido Thun Hohenstein. A ten opravdu nepatřil mezi ukázkové majitele panství. Quido Thun Hohenstein se totiž kvůli svým velkým výdajům na lov a návštěvu afrických safari značně zadlužil a na jeho majetek byl uvalen konkurz. Za druhé světové války byl zámek v nucené dražbě prodán Hitlerjugend, jejíž důstojník prý bydlel v jednom ze zámeckých pokojů. Podle pověstí za ním Quido Thun Hohenstein přijel, aby si s ním o Kačinu zahrál v kartách. Přes všechnu snahu však prohrál, a proto tu Hitlerjugend spokojeně úřadovala dál. V posledním roce války na zámku dokonce sídlili i jednotky SS.

TIP: Zámecká pohádka: Vodní zámek Blatná měl štěstí v neštěstí

Quido Thun Hohenstein se sice v roce 1945 pokusil na Kačinu vrátit, ale zámek i panství už bylo zkonfiskováno a roku 1950 dáno k dispozici Zemědělskému muzeu, které zde postupně vybudovalo výstavní prostory. Po roce 1995 byly původní zemědělské a potravinářské expozice rozšířeny o prezentaci života různých společenských vrstev 19. století na venkově. Byla zpřístupněna chotkovská knihovna, divadlo a také expozice přibližující dějiny rodu Chotků, zejména život generací svázaných s Kačinou. V roce 2001 se zámek Kačina na základě nařízení vlády stal národní kulturní památkou.

Ve Sluneční soustavě máme docela pestrou sbírku planet. Jak ale ukazují pozorovaní okolních hvězdných systémů, exoplanety mohou být ještě mnohem různorodější, než jak jsme ze Sluneční soustavy zvyklí. Významnou roli hraje například chemické složení hvězdy, které se může velmi lišit od složení Slunce.

Pokud je taková hvězda například bohatá na uhlík, do té míry, že obsahuje více uhlíku než kyslíku, mohly by její planety být za vhodných podmínek tvořeny diamanty s příměsí křemene. Takových hvězd by přitom v Mléčné dráze mělo být zhruba 12 až 17 procent. Vnitřní části exoplanet můžeme samozřejmě zkoumat jen nepřímými metodami, případně pomocí experimentů.

Planety hvězd plných uhlíku

Geofyzik Harrison Allen-Sutter z Arizona State University a jeho kolegové v experimentech s extrémními podmínkami potvrdili, že se exoplanety hvězd bohatých na uhlík původně skládají převážně z karbidů, tedy sloučenin uhlíku s dalšími prvky. Pokud je taková exoplaneta tvořená z velké části z karbidu křemíku, může se za přítomnosti určitého množství vody tento karbid rozložit na uhlík a křemík.

TIP: Svět s dusivou atmosférou: Exoplaneta obklopená oxidem uhelnatým

Badatelé tento proces napodobili v diamantové nádobce, do které vložili vzorky karbidu křemíku s vodou. Když pak tyto vzorky vystavili tlaku 50 gigapascalů a pomocí laserových paprsků je zahřáli až na teplotu kolem 2 500 K (2 230 °C), v nádobce se skutečně objevil diamant s křemenem.

Planety tohoto typu jsou pro nás exotické, život pozemského typu na nich ale nejspíš nenajdeme. Vnitřek takové exoplanety je zřejmě příliš pevný na to, aby tam mohly probíhat nám známé geologické procesy. A její atmosféra nejspíš bude pro pozemský život velmi nehostinná.

V kryptozoologii – tedy kontroverzním přírodovědném oboru, jehož cílem je pátrat po dosud neznámých živočišných druzích, tzv. kryptidech – existuje mnoho mýtů. Mezi legendární tvory, kteří zatím pozornosti vědců unikali (anebo vůbec neexistují), se řadí i několik stvoření plazího vzhledu, považovaných některými fantasty za přežívající dinosaury. Zatímco ikonická lochneska má představovat plesiosaura, dravého vodního plaza, jenž není s dinosaury příbuzný, z rovníkové Afriky pocházejí zprávy o podivných tvorech, kteří bývají označováni za přežívající sauropodní, teropodní či rohaté dinosaury. 

Asi nejznámější příklad tvoří mokele-mbembe z pralesů Demokratické republiky Kongo. Po zmíněném středoafrickém kryptidovi pátralo již mnoho nadšenců, lovců senzací, ale i seriózních vědců, ovšem zatím bez úspěchu – jako by domnělý sauropodní dinosaurus vůbec neexistoval, nebo přinejmenším nedávno zcela vyhynul. A to by byla velká škoda, jestliže jeho populace dokázala jako jediný druh neptačího dinosaura přečkat uplynulých 66 milionů let!

Giganti planety

Jaká je tedy šance, že podobný tvor skutečně donedávna žil, nebo dokonce ještě žije v pralesích rovníkové Afriky? Bohužel – prakticky nulová, a to z několika důvodů. Sauropodi představují velmi početnou skupinu mohutných plazopánvých dinosaurů. Přestože někteří příslušníci uvedené skupiny byli spíš menší, drtivá většina dosahovala gigantických rozměrů. Patří k nim ostatně také největší suchozemští živočichové všech dob, například argentinosaurus a sauroposeidon ze svrchní, respektive spodní křídy. 

Asi před 150 miliony lety, na konci svrchní jury, se sauropodi coby dominantní býložravci rozšířili téměř po celé planetě včetně Antarktidy. Charakterizovala je malá hlava plná kolíkových zubů pro ukusování a rozmělňování obrovského množství zelené potravy, velmi dlouhý krk i ocas, mohutný soudkovitý trup a čtyři sloupovité končetiny, zakončené tupými chodidly s pěti prsty. Některé druhy měly natolik prodlouženou špičku ocasu, že s ním zřejmě dokázaly švihat rychlostí vyšší než zvuk a vytvářet tak sonický třesk. Gigantická těla ovšem vyžadovala adekvátní příjem potravy i stabilní klima, což bylo po vesmírné katastrofě krajně nedostatkové „zboží“. 

Tvrdý pancíř, pevné nohy

Dlouho panoval názor, že sauropodi neměli žádný kostěný pancíř, který by jejich tělo chránil před útokem predátorů, jako tomu bylo například u „obrněných“ ankylosaurů. Jedinou pomoc v nebezpečí jim měly zajišťovat jejich obří rozměry. Jak ovšem ukázaly pozdější nálezy, určité vývojové linie sauropodů si jako obranu vyvinuly hrozivé hřbetní ostny nebo menší kostěné palice na konci ocasu. Části těl některých zástupců titanosaurů pak pokrýval dokonce „pancíř“ z malých kostěných destiček. V dané souvislosti je zajímavé, že dle jistých svědectví měl i mokele-mbembe jakýsi tělní pancíř.

Téměř všechny zastaralé ilustrace zobrazují sauropody ponořené po krk ve vodě. Uvedené pojetí odpovídalo obecně přijímané představě, že šlo o vodní živočichy, brodící se jezery a močály. Důvod měl spočívat v jejich hmotnosti, jež podle tehdejšího přesvědčení vědců vyžadovala nadlehčování vodou. Sauropodi se zkrátka zdáli být příliš těžcí pro aktivní pohyb po suché a pevné zemi. I tento popis by záhadnému kryptidovi z Afriky dobře odpovídal. Dnes však zcela převládá názor, že sauropodi byli plně suchozemští tvorové, kteří se snad pouze občas brodili mělčími močály a řekami. Objevené stopy navíc jasně dokazují, že se pohybovali ve stádech po souši.

Nejtěžší na světě

Dokonce i nejmenší známí sauropodi, dorůstající délky asi „jen“ 5 metrů, patřili k rekordmanům svých ekosystémů. Ti největší pak se svými rozměry nemají v historii konkurenci vůbec a jediného vážného soupeře by našli v současném plejtvákovi obrovském: Zmíněný vodní savec sice hmotností až kolem 180 tun překonává všechny dosud popsané sauropody, maximální délkou 33,5 metru však zaostává hned za několika rody těchto vyhynulých tvorů. 

Je pochopitelné, že mořský živočich může být těžší právě proto, že jej neustále nadnáší voda. Naproti tomu u suchozemských zvířat se předpokládá váhový limit zhruba v rozmezí 120–140 tun. Kdyby nějaký tvor dosáhl na pevné zemi vyšší hmotnosti, musel by mít tak silné končetiny, že by jimi prakticky dřel o sebe a nemohl by se efektivně pohybovat. 

Ostrovní trpaslíci

Dinosauřího rekordmana v tělesných rozměrech nejspíš představoval Sauroposeidon proteles, s odhadovanou výškou okolo 18 metrů – takže by se dal pohodlně krmit z balkonu v šestém patře. To ovšem není případ mokele-mbembe, dosahujícího délky asi 10 metrů a hmotnosti slona.

TIP: Je kryptozoologie honbou za fantomy, nebo opravdu existují Yetti či Lochnesská příšera?

„Trpasličí“ formy sauropodů jsou typické pro omezené ekosystémy, jaké se obvykle vyskytují na ostrovech. A mokele-mbembe by musel být jedním z těchto druhů. Jenže aby přežil dodnes, potřeboval by po desítky milionů let udržovat stabilní, poměrně početnou populaci (spíše více populací), což by znamenalo přinejmenším tisíce, nebo i desítky či stovky tisíc jedinců. A v takovém případě už bychom jej nepochybně objevili. Další problém spočívá v tom, že se nepodařilo nalézt žádné fosilie „neptačích“ dinosaurů mladších, než je hranice mezi křídou a paleogénem, tj. 66 milionů let. 

Stěží si lze představit, že by jediný ze všech dinosauřích druhů dokázal přežít desítky milionů roků v početně malé populaci. Ačkoliv je tedy myšlenka podobného tvora v současných pralesích rovníkové Afriky lákavá, můžeme ji s klidným svědomím odmítnout. O žijícího dinosaura se v případě mokele-mbembe prakticky jistě nejedná… 

Obrněnec T-34 se běžně označuje za nejpraktičtější konstrukci tanku ve druhé světové válce a nezřídka zní také tvrzení, že šlo o tank nejlepší. Druhý názor zůstává (jako ostatně všechny takové výroky) velmi kontroverzním a odpůrci namítají, že na bojové efektivitě „čtyřiatřicítek“ měl zásadní podíl i prostý počet. StuG III možná nebyl tak nápadný, ale z hlediska důležitosti byla jeho pozice pro Wehrmacht mimořádná. Navzdory naprosto odlišné konstrukční filozofii měla však obě tato vozidla společného více než velký počet a strategický význam. Například to, že se od začátku potýkala se silnou kritikou z řad generality.

Nesouhlasu navzdory

Vzhledem k současnému legendárnímu statusu T-34 je velmi paradoxní, že původně vznikl jako záložní řešení, a to z vlastní iniciativy konstruktéra, což bylo ve Stalinově SSSR dosti riskantní. Michail Koškin z konstrukční kanceláře v Charkově dostal úkol vyvinout náhradu rychlých tanků řady BT, které dovedly shodit pásy a jezdit na kolech. Výsledkem se stal prototyp A-20, ale Koškin vyprojektoval i vozidlo A-32, které onu schopnost jízdy na kolech nemělo. Vyznačovalo se ale silnějším pancéřováním (čísla v názvech obou typů udávala tloušťku čelního pancíře v milimetrech). Stroj A-32 se však od počátku stal i terčem kritiky, neboť maršál Kliment Vorošilov a generál Grigorij Kulik hájili názor, že rychlý tank má mít schopnost jízdy rovněž na kolech.

Obvinili Koškina z plýtvání časem a zdroji, avšak na jeho obranu se ozvali mnozí tankisté, kteří kritizovali nedostatky konstrukce BT, mimo jiné slabé pancéřování. Projekt A-32 evidentně oslovil také Stalina, který Koškina nepotrestal a přikázal mu pracovat na obou typech s tím, že o sériové produkci se rozhodne, až podle toho, co napovědí zkoušky prototypů. Další průběh je již dobře známý, a to včetně faktu, že Koškin za prosazení svého nápadu zaplatil životem, protože se zúčastnil dlouhé testovací jízdy dvojice zdokonalených prototypů A-34, záhy onemocněl a zemřel.

Výsledky však na Stalina zapůsobily natolik, že rozhodl ve prospěch sériové výroby tohoto typu, a Rudá armáda měla už na konci roku 1940 provozovat 600 sériových T-34. Produkci, jež se rozbíhala v létě 1940, sice opět zbrzdil Kulik s poukazem na chyby konstrukce, jenže Stalin a lidový komisař tankového průmyslu V. A. Malyšev nařídili pokračování výroby s tím, že nedostatky se mají průběžně odstraňovat. Rudá armáda tudíž sice nové obrněnce dostávala, avšak pomalejším tempem, takže do chvíle německého útoku převzala asi 1 200 exemplářů T-34.

Tank Mickey Mouse

Díky ohromnému úsilí evakuovaného sovětského průmyslu se pak dařilo produkci urychlovat, takže závody za Uralem a ve Stalingradě chrlily „téčka“ neuvěřitelným tempem. Nové tanky z let 1942 a 1943 se však od těch původních v mnohém lišily, protože se zaváděly různé úpravy s cílem zjednodušit výrobu a zvýšit efektivitu v boji. Největší změny se dostavily roku 1943, kdy se začalo dodávat provedení s novou věží, která měla v půdorysu tvar šestiúhelníku a vyznačovala se silnějším pancéřováním.

Nabízela větší prostor (takže dva vojáci uvnitř měli víc pohodlí a dala se převážet větší zásoba střeliva) a ve stropě se nově nacházely dva průlezy, kdežto původní podoba měla jen jediný. Otevřené poklopy průlezů dávaly vozidlu při pohledu zepředu charakteristický tvar, kvůli němuž mu němečtí vojáci přezdívali „Mickey Mouse“. Na věži se později objevila i velitelská kopule. Nová věž se mimochodem inspirovala návrhem, jenž dostal název T-34M a vznikl už v roce 1940 s cílem odstranit některé chyby stávajícího stroje.

Téčka v bitvě

Kromě větší věže se tank vyznačoval též odlišným podvozkem se šesti páry pojezdových kol a možná by se skutečně sériově i vyráběl, jenže německý útok způsobil, že zůstal jen ve fázi modelu. Je poměrně málo známé, že v roce 1941 vznikla rovněž malá série tanků T-34-57, jež místo 76,2mm kanonů F-34 nesly 57mm zbraně ZIS-4, jejichž vysoká úsťová rychlost je činila optimálními k ničení silně obrněných cílů.

Dokončení: Nebezpečný lovec a bezbranná kořist? Duel T-34 vs. StuG III u Kurska (2)

Všechny se zapojily do obranných bojů u Moskvy, kde byly ztraceny, avšak v době příprav kurské operace došlo k oživení nápadu. Dlouho se uvádělo, že zůstalo pouze u plánů, avšak některé zdroje dnes tvrdí, že přece jen vznikla druhá série. Tanky byly údajně zařazeny do záloh vrchního velení a několik vozidel prý dokonce u Kurska prodělalo frontové zkoušky, ale přednost nakonec dostala podoba s dělem ráže 85 mm, budoucí T-34-85 (západní literatura obvykle užívá označení T-34/85). Navzdory vítězství v bitvě totiž bylo zřejmé, že 76,2mm kanon proti nové generaci německých tanků zkrátka nepostačuje.

Mezinárodní tým astronomů oznámil objev vzácné molekuly – fosfanu – v oblacích planety Venuše. Na Zemi tento plyn vzniká ve větším množství pouze průmyslově nebo činností mikroorganismů žijících v prostředí bez kyslíku. Vědci po desetiletí spekulují o tom, že horní patra oblačnosti na planetě Venuši by mohla poskytovat domov mikroorganismům volně poletujícím vysoko nad rozpáleným povrchem – ovšem za cenu tolerance k vysoké kyselosti okolního prostředí. Detekce fosfanu by mohla ukazovat na přítomnost takového mimozemského atmosférického života.

„Když jsme uviděli náznak přítomnosti fosfanu ve spektru Venuše, byl to pro nás šok,“ říká vedoucí týmu Jane Greavesová z britské Cardiff University, která si jako první povšimla nenápadné spektrální čáry zaznamenané při pozorováních provedených pomocí teleskopu JCMT (James Clerk Maxwell Telescope).

Potvrzení tohoto objevu však vyžadovalo použití ještě citlivějšího zařízení – pětačtyřiceti antén radioteleskopu ALMA v Chile. Obě pozorování Venuše byla provedena na vlnové délce elektromagnetického záření asi jeden milimetr, tedy mnohem delší, než má viditelné světlo, na které je citlivé lidské oko. Z povrchu Země je možné toto záření efektivně pozorovat pouze teleskopy umístěnými ve vysoké nadmořské výšce.

Záhada fosfanu

Mezinárodní tým, který je složen z vědců ze Spojeného království, Spojených států a Japonska, odhaduje, že fosfan (plyn složený z vodíku a fosforu) se v oblacích Venuše vyskytuje v malých koncentracích – pouze asi 20 molekul z miliardy. Vědci na základě svých dat provedli výpočty, aby zjistili, zda pozorované množství fosfanu může pocházet z přirozených nebiologických procesů probíhajících na planetě. Uvážili řadu možností včetně vlivu slunečního záření, minerálů vyzdvižených prouděním z povrchu, vulkanické činnosti nebo blesků, ale žádný ze zkoumaných procesů nedokáže ani zdaleka produkovat fosfan v požadovaném objemu. Ukázalo se, že známé nebiologické zdroje jsou schopné dodat nanejvýš jednu desetitisícinu pozorovaného množství.

Bakterie na Zemi tento plyn běžně produkují: z minerálů nebo biologického materiálu přijímají fosforečnany (fosfáty) i vodík a nakonec vylučují fosfan. Jakékoliv organismy na Venuši by se pravděpodobně značně odlišovaly od svých příbuzných na Zemi, ale stejně jako na naší planetě by i na Venuši mohly být producentem fosfanu přítomného v atmosféře.

Jakkoli se objev fosfanu v oblacích Venuše může zdát překvapivý, vědci jsou si svým pozorováním jisti. „Velmi se nám ulevilo, ale podmínky na stanovišti ALMA v době, kdy byla Venuše ve vhodné pozici vzhledem k Zemi, byly pro následná pozorování velmi dobré. Zpracování dat však bylo poněkud obtížné. ALMA totiž obvykle nepozoruje jemné efekty u velmi jasných zdrojů, jakým je Venuše,“ popisuje členka týmu Anita Richardsová z University of Manchester.

„Nakonec jsme zjistili, že obě observatoře skutečně zaznamenaly totéž – slabou absorpční čáru na správné vlnové délce příslušící fosfanu. Molekuly jsou osvětlovány zespodu teplejšími oblaky ležícími níže,“ dodává Jane Greavesová.

K potvrzení života vede ještě dlouhá cesta

Ačkoliv teplota ve vysokých vrstvách oblačnosti Venuše se pohybuje kolem 30 stupňů Celsia, jedná se o neuvěřitelně kyselé prostředí – oblaka tvoří z 90 % kyselina sírová, což představuje vážný problém pro jakýkoliv mikroorganismus, který by zde chtěl přežít.

Členové týmu se domnívají, že jejich objev je skutečně významný, protože jsou schopni vyloučit řadu alternativních způsobů tvorby fosfanu. Na druhou stranu uznávají, že potvrzení přítomnosti „života“ vyžaduje mnoho další práce.

Leonardo Testi, astronom ESO a manažer operací evropské části projektu ALMA (na této studii se nepodílel), objev komentuje: „Nebiologická produkce fosfanu na Venuši je na základě našeho současného chápání fosfanové chemie v atmosférách kamenných planet v podstatě vyloučena. Potvrzení existence života v atmosféře Venuše by však byl opravdový průlom v astrobiologii. Proto je nezbytné prověřit tento vzrušující výsledek teoreticky i pozorováním a vyloučit možnost, že fosfan může mít na kamenných planetách i odlišný chemický původ, než je tomu na Zemi.“

Vědci a lékaři se dozvěděli spoustu důležitých věcí o lidském zdravím i o mnoha zákonitostech biologie díky výzkumu modelových organismů, které mohou být od člověka velmi odlišné. Někdy jsou až mikroskopické. Oblíbeným modelovým živočichem pro molekulární biologii, genetiku a vývojovou biologii, ale i pro robotiku, bioniku a výzkum umělé inteligence, je háďátko obecné (Caenorhabditis elegans), které dosahuje velikosti kolem jednoho milimetru.

Výzkum mikroskopických živočichů přináší řadu výhod. Ale také těžkosti. Je u nich například nesmírně obtížné zjišťovat některé základní údaje, jako je tělesná teplota. Ta je přitom velmi zajímavá při různých typech výzkumu. Masazumi Fujiwara z japonské Osaka City University a jeho kolegové vyvinuli kvantovou technologii, která dokáže změřit tělesnou teplotu háďátkům.

TIP: Vědci dokázali prodloužit délku života o úctyhodných 500 procent

Jejich kvantový „teploměr“ je založený na fluorescenčních nanodiamantech. Badatelé tyto diamanty nepatrné velikosti pokryli proteiny a pak je vpíchli injekcí pod mikroskopem přímo do těla háďátka. Nanodiamanty uvnitř háďátek pak využili jako kvantové senzory a dokázali s jejich pomocí odečítat tělesnou teplotu háďátka a její změny během působení experimentální látky.

Demi Skipperová se rozhodla zkusit tzv. Trade Me Project, tedy výzvu založenou na směnném obchodu, při níž je cílem vytěžit maximum z minima. Američanka nejprve směnila běžnou vlásenku za náušnice, ty „zobchodovala“ za sklenice na koktejly a za ně na oplátku dostala vysavač. Domácího pomocníka vystřídal snowboard a o několik obchodů později Demi vlastnila iPhone 11.

TIP: Na cestu z Londýna do Bristolu si koupil auto: Bylo levnější než jízdenka na vlak

Následující výměny se již pohybovaly ve vyšších hodnotách, a nakonec jí spadl do klína automobil Dodge Ram. Ani s ním se však mladá podnikatelka nechce spokojit a se směňováním údajně nepřestane, dokud za vlásenku nezíská dům.

Babí léto je dáno poměrně pravidelnou odchylkou od celkového trendu počasí, k níž většinou dochází od 21. září do 1. října. V této době přechodného oteplení dochází v pavoučích životech ke zlomové události.

Ottův slovník naučný říká: „Babí léto se nazývá Svatováclavské nebo Mariánské, latinsky Filamenta Divae Virginis = čili vlákna božské panny. Jemné pavučiny, vlákénka, která za jasného září jednotlivě nebo v chumáčcích poletují ve větru.“

Pavoučí vlákno a textilní průmysl

Pavučina se u pavouků tvoří ve snovacích žlázách umístěných v zadní části těla. Jejich vyústění mají tito členovci na konci zadečku, na takzvaných snovacích bradavkách. Tudy pavouk vytlačuje bílkovinnou hmotu, která se přitom zahušťuje a drobnými otvory vychází ven v podobě tenoučkého vlákna.

Pavučina je tedy vláknitá bílkovina, které se odborně říká fibrin. Jde o vlákno nesmírně pružné a dvojnásobně pevnější než hedvábí. Jeho pevnost je dokonce srovnatelná s pevností nylonu.

Mimořádných vlastností fibrinu se už dávno snažili využít australští domorodci, když z pavučin obrovských listnatek nefil splétali husté rybářské sítě. Na počátku 18. století zkoušeli podnikavci v textilním průmyslu vyrábět z tohoto materiálu oděvy. Žádaná tkanina skutečně spatřila světlo světa a zkušebně posloužila pro výrobu punčoch, rukavic a záclon. Projekt se ale nerozběhl, protože byl příliš nákladný a nepraktický.

Vzhůru na nová území

Babím létem tedy neoznačujeme jen pěkné počasí brzkého podzimu, ale také pavoučí vlákna, která za slunečného dne a mírného větru létají ve velkých počtech povětřím. Poprvé se o tomto jevu zmiňují na konci 17. století angličtí lékaři Hulse a Lister. Německý přírodovědec Meuge pozoroval start pavoučí letky v polovině 19. století za teplého říjnového dne. Zábradlí mostu bylo pokryto tisícovkou drobných pavoučků, kteří měli zvednutý zadeček a vypouštěli své jemné pavučiny proti větru.

Vlákno zahřáté teplým vzduchem se neustále prodlužuje, až se jeho délka stane pro pavoučka nosnou. Pak osminohý aeronaut letí na svém vlákénku unášen teplým podzimním větrem vstříc pavoučím dobrodružstvím, jak to výstižně zobrazil Ondřej Sekora v příhodách Ferdy mravence.

Slavný anglický přírodovědec Charles Darwin pozoroval na lodi Beagle, na níž se plavil kolem světa, tisíce malých pavouků plachtit vzduchem téměř sto kilometrů od nejbližší pevniny. Takto létají například pavouci rodu Erigone a Pachygnatha, pavouci z čeledi slíďáků (Lycosidae) a běžníků (Thomisidae).

TIP: Kdo číhá v trávě: S jakými druhy jedovatých pavouků se můžeme v Česku setkat?

Mezi „osminohé aeronauty“, kteří dokáží doplachtit do velkých vzdáleností, patří především drobné druhy, jejichž délka těla dosahuje maximálně dvou milimetrů. V průběhu letu se pavouček spustí po dalším vláknu k zemi a letící vlákénka se splétají s ostatními a vytvářejí tlustší provazce. Babí léto je tedy migrací pavoučích populací. Je to způsob velmi efektivní a pomáhá pavoukům dobývat nová území a rozšiřovat svůj životní areál.

A si nejrozsáhlejší skupina osob se v průběhu 20. století pokoušela prohlásit za velkokněžnu Anastázii či za careviče Alexeje. Těm bylo v době masakru sedmnáct, respektive třináct let, tudíž nebylo složité se s jejich „dospělou“ identitou po letech objevit na veřejnosti. Ale našli se samozřejmě i napodobitelé dalších carových dcer Olgy, Marie a Taťány. Jasné světlo do této složité situace začaly vnášet až testy DNA, díky nimž je v současnosti možné s pravděpodobností hraničící s jistotou konstatovat, že nikdo z těch, kteří se veřejně prezentovali jako zázračně zachránění členové carské rodiny, nebyl s rodem Romanovců jakkoli spřízněn.

Fräulein Unbekannt

Roku 1920 byla v berlínské nemocnici na Lützowstrasse hospitalizována neznámá žena, poté, co se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu skokem z mostu. Hovořila německy s ruským přízvukem a během pobytu se odmítala jakkoliv identifikovat, pročež ji personál po několika dnech začal oslovovat „Fräulein Unbekannt“ neboli „Paní neznámá“. Následně strávila dva roky v psychiatrické léčebně, a právě během této doby o sobě začala prohlašovat, že je velkokněžnou Anastázií Nikolajevnou. Její tvrzení se setkalo jak se zarytým odporem, tak s jednoznačnou podporou – tu domnělé Romanovně vyjádřili například Zinalda Tolstá, přítelkyně carevny Alexandry či ruský exulant, kapitán Nicolas von Schwabe.

Andersonová po čase ústav opustila a živobytí jí nadále zajišťovalo vydržování různými mecenáši. Vždy se totiž našla dostatečně zámožná osobnost, která jí její carský původ věřila nebo si zkrátka chtěla užít přítomnost této kontroverzní ženy. S Andersonovou se během jejího života setkalo i množství pamětníků, kteří Anastázii znali ještě z romanovského dvora. Někteří z nich ji ihned označili za podvodnici, jiní by přísahali, že se jedná o skutečnou velkokněžnu. Samozvaná princezna se dokonce pokusila soudit o carské dědictví, pochopitelně neúspěšně.

Svůj život žila opravdu naplno, neboť ještě rok před smrtí si stihla vzít o dvacet let mladšího profesora Johna Eacotta Manahana. Zemřela v USA v únoru 1984 za vědomí, že žádný soud do té doby nedokázal její carský původ s konečnou platností ani potvrdit, ani vyvrátit.

Dle dobového vyšetřování soukromého detektiva, kterého si na Andersonovou najal Arnošt Ludvík Hesenský, starší bratr Anastáziiny matky Alexandry, se ovšem tato žena, která vystupovala i pod jménem Anna Tschaikovská, za princeznu Anastázii pouze vydávala. Ve skutečnosti se jednalo o Franzisku Schanzkowskou, polskou dělnici. Ta byla lékaři prohlášena za šílenou, když její manžel zemřel na prvoválečné frontě a ona sama byla zraněna výbuchem granátu, který jí v továrně vypadl z ruky. Testy DNA, provedené v devadesátých letech, pak tuto její identitu spolehlivě potvrdily.

Literárně zdatná fabulátorka

Další z „Anastázií“ svůj život vylíčila v autobiografii, vydané roku 1963. V ní mimo jiné podrobně popsala i samotný akt popravy a způsob, jakým se jí podařilo přežít. Dle její výpovědi ji ve sklepení Ipaťjevského domu polomrtvou zachránila neznámá žena, která o ni na bezpečném místě pečovala, dokud se neuzdravila. Poté prý princezna pod jménem Eugenie Smithová cestovala vlakem a pěšky až do Srbska, kde se vdala a založila rodinu. Její dcera však zemřela v dětském věku a s mužem se následně rozešla. Když se však novináři následně pokusili jejího manžela v Srbsku vypátrat, našli jen muže, který popíral, že by s kýmkoliv tohoto jména byl kdy ženatý. Pro pravdivost jejích tvrzení na druhou stranu hovořil pozitivní výsledek testu na detektoru lži, jemuž se autorka musela na nátlak nakladatelství ještě před vydáním své knihy podrobit.

Bratranec Anastázie Nikolajevny kníže Rostislav Alexandrovič Romanov, který dlouhou dobu žil v Chicagu, se s domnělou princeznou pokusil několikrát setkat, vždy ho ale odmítla. Samozvaná velkokněžna své váhání zdůvodňovala nervozitou a strachem z velkého emocionálního vypětí, které by jí schůzka způsobila.

Za zmínku také stojí setkání „Anastázie“ s polským vojákem Michaelem Goleniewským (viz Trojitý agent), který se vydával za Anastáziina bratra, careviče Alexeje. Oba si tehdy v slzách padli do náručí a objímali se jako dlouho ztracení sourozenci. Poté, co odmítla dát vzorek k potvrzení DNA, se od své romanovské identity začala Eugenie Smithová distancovat. Pohřbena pak na své vlastní přání byla jako Evgenia Smetisko.

Trojitý agent

Málokdo prožil tak nabitý život jako tento dobrodruh polské národnosti. Za svůj život stihl Michael Goleniewski být příslušníkem jak CIA, tak i polské a ruské tajné služby, a krátce dokonce všechny tyto instituce obelhával coby trojitý agent. Nakonec se plně dal do služeb CIA, načež jej polské soudy v nepřítomnosti odsoudily k trestu smrti. Následkem jeho přeběhnutí bylo totiž v USA a v západní Evropě zatčeno několik ruských tajných agentů.

Krátce po útěku do USA se Goleniewski prohlásil za přeživšího careviče Alexeje. Uvedl také, že celou rodinu ve skutečnosti zachránil jejich domnělý vrah Jakov Jurovský. Celá romanovská rodina se podle něj od té doby měla skrývat v Polsku. Toto tvrzení mu však nijak nebránilo se roku 1963 v USA setkat s domnělou velkokněžnou Anastázií, za kterou se vydávala jistá Eugenie Smithová (viz Literárně zdatná fabulátorka). Goleniewski na tvrzeních o svém romanovském původu trval až do konce svého života a rozešel se kvůli tomu i s ruskou pravoslavnou církví, která jeho nároky zpochybňovala.

Estonský grafoman

Ernest Veermann, estonský imigrant žijící v Kanadě, známý také jako Alexej Tammet-Romanov, byl napůl hluchý – prý od toho, jak mu jeho domnělý vrah Jurovský vystřelil během popravy přímo vedle ucha. Trpěl leukémií a snažil se tvrdit, že carevičova hemofilie byla ve skutečnosti chybně diagnostikovanou rakovinou krve.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně: Carevič Dimitrij, který čtyřikrát vstal z hrobu

Své nároky začal vznášet až roku 1973, kdy začal příbuzné carské rodiny, žijící ve Velké Británii, bombardovat množstvím korespondence se žádostmi o osobní setkání. Po několika stížnostech z britské strany mu bylo kanadskou policií doporučeno, aby svého konání ihned zanechal. Veermann sice od svých prohlášení nikdy oficiálně neustoupil, ale až do své smrti o čtyři roky později je už nikdy neprezentoval veřejně.

Existují opravdu dlouhá golfová hřiště – některá z nich měří přes sedm kilometrů. Proti golfovému hřišti Nullabor Links jde ale o rozcvičku pro začátečníky. Australské nejdelší golfové hřiště na světě totiž měří úctyhodných 1 365 kilometrů. Golfisté při hře překonají dvě časová pásma a navštíví osmnáct měst podél Eyre Highway, která spojuje západ a jih Austrálie.

Nápad vytvořit extrémně dlouhé golfové hřiště vznikl nad sklenicí piva. Jde vlastně o propojení několika hřišť – k osmi již stávajícím přibylo 11 dalších a vzniklo tak 18jamkové megahřiště s parem 72. Po každé hře následuje zhruba 100 až 150kilometrový přesun na další část. Průměrná vzdálenost mezi jednotlivými jamkami je 66 kilometrů, k té nejvzdálenější ale musí hráči urazit téměř 200 kilometrů.

TIP: Golfový supermaraton napříč Mongolskem: 20 093 odpalů a 1 850 kilometrů

Původně bláznivý nápad láká stále více hráčů. Putování 1 365 kilometrů podél australského pobřeží dává hráčům příležitost poznat australskou kulturu a seznámit se s místními pamětihodnostmi. Podle Alfa Caputa, manažera Nullabor Links absolvovalo kompletní trasu okolo 17 tisíc platících hráčů. Nejméně jednou tolik jich ale podle něj absolvovalo hru „načerno“ bez placení.