Archeologové v Norsku skórovali. Odkryli zde 1 100 let starý vikingský hrob, v němž spočinul válečník s ocelovým mečem. Meč vědce okamžitě zaujal tím, že byl umístěný jinde, než je v podobných případech obvyklé. Bojovník ho měl po své levé straně.

Proč je umístění meče vlevo neobvyklé, vysvětluje Raymond Sauvage z Norwegian University of Science a muzea Technology (NTNU) University Museum:

„Podle oblíbené teorie Vikingové věřili, že posmrtný život představuje zrcadlový obraz původního života a v hrobech Vikingů se tak nacházejí předměty v zrcadlovém umístění. Týká se to i mečů, které tito bojovníci nosili po levé straně, aby je mohli pohotově tasit pravou rukou. Pohřbíváni jsou ale s meči po pravé ruce.“

Důvodem, proč měl pohřbený bojovník meč vlevo, by podle archeologoů mohla být možnost, že šlo o leváka. Svůj 80 centimetrů dlouhý meč by v takovém případě tasil z pravé strany.

TIP: Počasí pro archeologii: Bouře na Orknejích odkryly 1500 let starý hřbitov Vikingů

Zvláštní je i ale objem nalezených ostatků – pohřbený vikingský bojovník byl po smrti spálený, nicméně objem nalezených ostatků je větší, než bývá v podobných případech obvyklé. Po spáleném lidském těle zůstává v průměru okolo dvou kilogramů kostí. Ve vikingských hrobech je jich ale většinou mnohem méně – v průměru okolo 250 gramů. Rozdíl archeologové vysvětlují vírou Vikingů v magické vlastnosti kostí zemřelých. Podstatná část kostí tak často „mizí“ k rituálním účelům. V případě nálezu z Vinjeøry se ale v hrobě zřejmě nacházely ostatky kompletní.

Na univerzitě v Toulouse se uskutečnila studie, jíž se zúčastnilo 3 200 zdravých dospělých osob ve věku 32, 42, 52 a 62 let. Dobrovolníkům byly přiděleny body podle toho, jak měli hluboké a četné vrásky na čele. Žádný bod znamenal absenci vrásek, tři body značily četné hluboké vrásky. Účastníci studie byli sledováni 20 let, během nichž 233 osob z různých příčin zemřelo.

Vrásky jako signál 

Z 233 mrtvých mělo 15,2 % v hodnocení vrásek více než dva body, 6,6 % mělo jeden bod a 2,1 % nemělo žádné vrásky. Osoby, které měly nejvyšší hodnocení, měly téměř desetkrát vyšší pravděpodobnost předčasného úmrtí než ti, kteří měli hodnocení nula.

„Vrásky jsou ukazatelem rizikových faktorů, jako je vysoká hladina cholesterolu v krvi nebo vysoký krevní tlak,“ vysvětluje Yolande Esquirolová z univerzitní nemocnice v jihofrancouzském Toulouse. „Jde o snadno rozpoznatelný signál, který nevyžaduje velké náklady, protože není třeba lékařských testů,“ dodává. Jde tedy o signál, který může být pobídkou ke snaze u těchto osob odstranit další rizikové faktory, jako je vysoký krevní tlak, vysoká hladina cholesterolu, obezita či kouření.

Vědci zatím neznají důvod vztahu mezi oběma jevy, přišli ale s teorií, že zrychlený rozvoj vrásek souvisí s aterosklerózou a kornatěním cév. Na aterosklerózu a na vrásky mají zřejmě vliv změny kolagenu a oxidační stres. Žilky na čele jsou tak malé, že mohou být citlivější na hromadění plaku, a vrásky tak mohou být jedním z prvních znamení jejich stárnutí.

Naše Sluneční soustava je pozoruhodně plochá, všechny její planety obíhají kolem Slunce prakticky v jedné rovině. Nemusí tomu tak být ale vždy. Obzvlášť v případě disků s probíhajícími procesy formování planet nacházejících se u vícenásobných hvězdných systémů, jakým je například ten v nedávno zkoumaném systému GW Orionis. Tato soustava leží ve vzdálenosti asi 1 300 světelných let od nás a na obloze se nachází v souhvězdí Orion. Je tvořena trojicí hvězd, kterou obklopuje deformovaný, roztrhaný disk.

Porodnice exotických planet

Provedená pozorování rovněž odhalila, že vnitřní prstenec obsahuje prach o hmotnosti asi 30 Zemí, kterého by mohlo být dost na to, aby se zde zformovaly planety. Jelikož větší polovina hvězd v Galaxii se zrodila spolu s jedním či dvěma souputníky, vyvstává vzrušující možnost, že by mohla existovat zcela neznámá populace exoplanet, které obíhají své hvězdy na výrazně skloněných a značně vzdálených drahách.        

Aby vědci mohli učinit tyto závěry, pozoroval tým soustavu GW Orionis více než jedenáct let. „Zjistili jsme, že tyto tři hvězdy neobíhají v jedné rovině, ale jejich dráhy jsou skloněny vůči sobě i vzhledem k disku,“ říká členka týmu Alison Youngová.

Mezinárodní tým vědců ze Spojeného království, Belgie, Chile, Francie a Spojených států následně zkombinoval svá rozsáhlá pozorování s počítačovou simulací, aby pochopil, co se v systému odehrálo. Simulace vědcům ukázaly, že rozdílné sklony oběžných drah těchto tří hvězd by skutečně mohly způsobit, že se disk, který je obklopuje, rozpadne na jednotlivé prstence. A přesně to bylo i pozorováno. Také tvar vnitřního prstence souhlasí s předpovědí numerických simulací rozpadu disku.

Koncem července 1944 byl Patton jmenován velitelem 3. americké armády. Jejím úkolem bylo prorazit z Normandie do nitra Francie a tento úkol splnila nad očekávání úspěšně. Patton postupoval rychle, obešel Paříž a než jeho tankům začaly docházet pohonné hmoty, osvobodil většinu severní Francie a dorazil k řece Maase. Poté se jeho jednotky zdržely dobýváním města Mety, ale v prosinci 1944 výrazně přispěl k nezdaru poslední velké německé ofenzivy v Ardenách.

Vrchol kariéry

Když Němci zaútočili, stočil Patton své jednotky a poté udeřil na jižní výběžek německého průlomu fronty, přičemž se mu podařilo vyprostit u Bastogne z obklíčení americkou 101. výsadkovou divizi. Vojenští historikové označují tuto operaci za Pattonovo největší vítězství. Následně se přesunul do Sárska, 22. března překročili vojáci 3. armády Rýn a během následujících čtyř dnů se jim podařilo postoupit 160 km do nitra Německa. Koncem dubna pak dorazily jednotky 3. armády k hranicím západních Čech.

Rozhodující nápor přišel poté, co generál Bradley večer 4. května zatelefonoval Pattonovi a sdělil mu, že dostal povolení k rozsáhlému útoku do českého vnitrozemí. Americké divize vyrazily nad ránem 5. května a ještě toho dne obsadily Domažlice, Tachov a Klatovy. V průběhu 6. května  do jejich rukou padly Strakonice či Mariánské Lázně a došlo i na západočeskou metropoli Plzeň.

Situace zde byla velmi napjatá, protože v té době již na celém území protektorátu včetně Prahy vypuklo povstání a ve městech přebíraly správu revoluční národní výbory. Také v Plzni začali lidé 5. května vyvěšovat československé vlajky a místy odzbrojovali vojáky Wehrmachtu. Neobešlo se to však bez incidentů, protože ve městě se stále nacházelo několik tisíc německých vojáků pod velením generála Georga von Majewského. Ten vyjednával s představiteli Národního výboru, který mezitím k Američanům vyslal spojky se žádostí o pomoc.

Poslední dny války

Ta skutečně přišla a po osmé hodině ranní 6. května už projížděli plzeňskými ulicemi příslušníci předsunuté jednotky 16. obrněné divize. Patton byl v nastalé situaci připraven osvobodit Prahu, ale Eisenhower nezískal podporu nového amerického prezidenta Harryho Trumana a postup 3. armády byl proto zastaven na předem stanovené demarkační linii Karlovy Vary–Plzeň– –České Budějovice a Eisenhower vydal rozkaz, že američtí vojáci nesmějí postoupit dál než osm kilometrů za tuto osu.

Sověti totiž spojenecké nejvyšší velení žádali, aby američtí vojáci tuto linii nepřekračovali kvůli riziku promíchání armád. Navíc neopomněli zdůraznit, že Američanům vyšli vstříc zastavením útoku k dolnímu Labi a tuto oblast přenechali americké 9. armádě. Nyní tedy očekávají podobný vstřícný krok z jejich strany. Patton proto 6. května dostal rozkaz, aby svůj postup zastavil.

Eisenhower přitom zdůrazňoval, že nechce žádné mezinárodní komplikace. Osvobození Prahy tak Američané přenechali Rusům, přestože jejich jednotky stály od českého hlavního města mnohem dál než Pattonovy síly. Po skončení bojů v Evropě se Patton v červnu 1945 triumfálně vrátil do USA, kde jej veřejnost bouřlivě uvítala. Po válce obdržel funkci vojenského guvernéra Bavorska a nekompromisně tehdy hovořil o nutnosti vytlačit Sovětský svaz ze střední Evropy. Netušil však, že smrt je již za dveřmi.   

Náhoda, nebo plán?

Generálu Pattonovi se stala osudnou banální dopravní nehoda. Došlo k ní 9. prosince 1945 na předměstí Mannheimu, když se jeho štábní vůz Cadillac srazil s vojenským nákladním autem. Patton při srážce silně narazil hlavou do střechy svého vozu, následkem čehož došlo k těžkému poranění míchy a zlomení dvou krčních obratlů. Slavný vojevůdce zcela ochrnul od krku dolů a v nemocnici v Heidelbergu se přidaly dýchací potíže završené plicní embolií. Zemřel 21. prosince 1945.

Dodnes se spekuluje o tom, zda šlo o „obyčejnou“ dopravní nehodu, nebo vraždu na objednávku. Objevily se totiž některé podezřelé okolnosti. Nehoda například nebyla řádně vyšetřena a úřední hlášení se někam ztratilo. Je skutečností, že nepřátel měl Patton vždycky dost. Jeho protisovětská rétorika mohla přivést Stalinovu tajnou policii NKVD na myšlenku generála zavraždit. Nesnášela ho ale i řada amerických velitelů, kterým vadila Pattonova prostořekost, a záviděli mu jeho popularitu u veřejnosti. Pomstít se konečně mohli i Němci za porážky, které jim Patton na frontách uštědřil. Důkazy pro kteroukoliv z těchto teorií však dodnes nikdo nepředložil.

TIP: Největší vojevůdci dvacátého století: Bernard Law Montgomery

Jak tedy hodnotit George S. Pattona? Nepochybně se jednalo o složitou osobnost plnou protikladů. Na jedné straně výjimečný, talentovaný velitel, jehož vojenské operace na západní frontě 1944–1945 patří k učebnicovým příkladům taktiky. Na straně druhé však přehnaně soutěživý člověk, který chtěl být všude první a vždy toužil strhávat pozornost na svou osobu. K tomu patřilo i Pattonovo výstřední oblékání, prsteny na rukou a zdobené revolvery s pažbami ze slonové kosti. Řadu problémů mu přinesly i jeho nekontrolovatelné výbuchy vzteku a prostořekost před výše postavenými veliteli. Je však skutečností, že z amerických generálů to byl právě Patton, kterého Němci nejvíc respektovali. 

Granada leží ve španělské Andalusii, zhruba šedesát kilometrů od pobřeží Středozemního moře, na úpatí majestátního pohoří Sierra Nevada, které ji díky rafinovaným maurským kanálům dodnes zásobuje hojností vody. Město odjakživa přitahovalo básníky, spisovatele i další umělce, kteří tam nacházeli svoji rajskou zahradu. Moderní cestovatelé nejčastěji navštěvují Alhambru, impozantní komplex paláců a pevností s výraznými prvky islámské architektury.

Sídlo maurských panovníků na kopci Sabika tyčícím se nad Granadou představovalo rozsáhlé město ve městě, obehnané hradbami se strážními věžemi. Dynastie Nasrovců tam především ve 14. století, zlatém věku maurské kultury, nechala vybudovat jedinečné poklady stavitelství.

Maurský dotek

Na zmíněném pahorku postupně vyrostly tři dnes propojené paláce: Nejstarší Mexuar, následně Comares a nakonec nejslavnější Lví palác. V prvním zmíněném stojí za pozornost Zlatý sál s nádhernou dřevěnou klenbou a dvůr navazující na Palacio de Comares. Ten ukrývá rozlehlé nádvoří s vodní plochou, v níž se zrcadlí sloupy a oblouky s arabeskami a kaligrafiemi. Voda představovala pro muslimské architekty klíčový prvek a používali ji, kde to jen šlo. V suchém a horkém podnebí příjemně osvěžovala a její dostatek vyjadřoval bohatství i moc panovníků. 

Úchvatný Salón de los Embajadores se tyčí do výšky osmnácti metrů a vyplňují ho dokonale vybroušené ornamenty s přírodními motivy. Umělecké formy vrcholného islámu totiž zakazovaly zobrazování postav, a jejich místo tak zaujaly geometrické linie. Klenbu tudíž zdobí nesčetné „muqarnas“ – výčnělky připomínající stalaktity ze zpevněné sádry, jež lze kombinovat do složitých podob. 

Celek tvoří fascinující symbiózu prostoru se světlem a vším prostupuje tajemná mystika a ezoterika. Ovšem zatímco interiér ukrývá bohaté barevné dekorace, zvnějšku palác vypadá prostě, jako by sloužil jen obranným účelům. Vysvětlení popsaného kontrastu tkví ve filozofii tehdejších muslimských obyvatel: Život se zkrátka odehrával převážně uvnitř.

Zkamenělá oáza

Lví palác, Palacio de los Leones, představuje vrchol maurského umění. Obzvlášť v jedné z jeho částí, tzv. Královském paláci, si budete připadat jako v pohádce z Tisíce a jedné noci. Neopakovatelný zážitek pak nabízí Lví dvůr, s dosud funkční kašnou symbolicky nesenou dvanácti šelmami – zkamenělá, ale současně živoucí oáza. 

Po dobytí Granady křesťany nechal císař Karel V. v těsné blízkosti maurského komplexu vybudovat „nový královský palác“. Mohutnou renesanční stavbu přitom financoval z daně uložené Maurům, kteří v místě zůstali. Práce pokračovaly i za vlády jeho syna Filipa II., nicméně plánovaná kopule inspirovaná římským Panteonem nikdy nevznikla. Kulatý vnitřní dvůr s galerií dvoupatrové čtvercové budovy vyniká skvělou akustikou.

Na klidných toulkách

Poněkud stranou stojí půvabný pavilon Palacio del Partal, odrážející se ve vodní hladině a obklopený pěstěnou zahradou. Patříte-li k milovníkům zeleně a historické romantiky, rozhodně byste neměli vynechat procházku k letnímu paláci Generalife, především k jeho Patio de la Acequia, kde váš zrak potěší bazén s vodotrysky, nádherná zahrada, kolonáda a pavilony.

TIP: Alhambra: Arabská stopa v jižním Španělsku

Granada ovšem stojí za návštěvu nejen kvůli Alhambře. Impozantní pohled na celý komplex se naskýtá z protějšího kopce Albaicín, kde se rozprostírá stejnojmenná čtvrť. I tato nejstarší a pitoreskní část města láká k poklidným toulkám. V samotném srdci Granady pak můžete obdivovat katedrálu datující se do roku 1523, s rozpoznatelným goticko-renesančním základem. V tamní Královské kapli našli místo posledního odpočinku Ferdinand II. Aragonský a Isabela Kastilská, stejně jako jejich dcera Johana Šílená s manželem Filipem Sličným. V sakristii objevíte rovněž Ferdinandův meč, Isabelinu korunu či sbírku obrazů středověkých vlámských mistrů. 

Krajina mezi řekami Eufrat a Tigris byla bohatá a dobře zavlažovaná. Nikoliv náhodou tvořila srdce oblasti, které dnes říkáme „úrodný půlměsíc“. Pravidelné záplavy přinášely životodárné bahno a pod starostlivým dohledem prvních pěstitelů se obiloviny a luštěniny proměnily ve výnosné plodiny, jež dokázaly uživit dříve nemyslitelné populace. S místními akkadskými farmáři se mísili polokočovní Amorité, vysocí lidé atletických postav, kteří se pohybovali mezi horskými a nížinnými pastvinami a chovali velká stáda dobytka. Postupem času převzali výhody zemědělství a chovatelské umění jim zajistilo bohatství. Okolo 4. tisíciletí př. n. l. zakládali v regionu první malá města se stovkami obyvatel a Babylon se stal jedním z nich. 

Civilizaci Mezopotámie však nezaložili Babyloňané. První sumerská říše tam existovala už o dva tisíce let dřív a Akkaďané dosáhli kulturního i stavitelského rozmachu stovky let před svými budoucími sousedy z Babylonu. Města jako Ur, Uruk, Larsa či Eridu dalece převyšovala jeho rozlohu i politický význam. Vše se změnilo, když se roku 1792 př. n. l. chopil moci jeden z největších panovníků antické historie Chammurapi a vytvořil říši, kterou dnes známe jako Starobabylonskou. Obratnou agresivní politikou ovládl sousední bohatá města a původně nezávislé městské státy spojil do – na svou dobu nevídaného – svazku s jediným mocenským centrem. 

Zákony pro říši

Chammurapi si postupně podmaňoval další a další akkadská sídla jižně od Babylonie a nakonec ovládl velkou část Mezopotámie. Po válečných taženích se soustředil především na vnitrostátní záležitosti, protože spravovat říši s mnoha městy znamenalo mnohem větší logistický problém než vládnout jediné obci. Vytvořil tak novou organizaci státní správy, kdy byrokratický aparát zajišťovali kvalifikovaní úředníci a v čele krajů stáli místodržící.  

Následně panovník reformoval soudní systém a proslul zejména vydáním zákoníku, jenž se inspiroval podobnými kodexy z dřívějších sumerských časů. Obsahoval 282 článků a řešil právní otázky týkající se majetku, obchodu, zločinu, ale i rodiny a postavení různých společenských vrstev. Slavné spojení „oko za oko“ pochází právě z tohoto dokumentu, a přestože se to z dnešního pohledu jeví absurdní, jednalo se o významný skok ve vynucování „humánního“ chování. Když dřív přišel postižený například při rvačce o oko, směl svého soka zabít. Nově zákon určoval přiměřeně tvrdou odplatu, která zastavila násilnou spirálu msty, do níž postižené rodiny často upadaly.  

Zářící hvězda

V době míru a blahobytu rozvíjel Chammurapi zemědělství a soustředil se na rozmach obchodu i dopravy. Budoval odvodňovací a zavlažovací systém, bez nějž by Babyloňané vedli krušný život. Letní teploty dosahovaly až 50 °C a déšť přicházel jen během krátké zimy, přičemž srážky nezahrnovaly víc než 100 mm ročně. Město ovšem získávalo tolik potřebnou vodu díky poloze mezi dvěma veletoky. Z řek ji přiváděla soustava kanálů a výšku hladin regulovala stavidla. Zavlažovací systém vyžadoval důslednou péči, jejíž zanedbání mohlo znamenat nižší sklizeň a horší životní úroveň. Vodní hospodářství si proto vysloužilo několik paragrafů ve zmíněném zákoníku.

Amorité si vzali z předešlých kultur Sumerů a Akkaďanů to nejlepší. Chammurapi podporoval architekturu i vědy. Zásluhou babylonských mudrců se ohromně rozvinula astronomie – coby součást astrologie, matematika, písmo, a především hospodářství s masovou výrobou cihel, keramiky či látek. Babylon se proměnil v zářící hvězdu. 

Výstavní metropole

Žádný z Chammurapiho nástupců bohužel nedokázal moc a sílu Babylonu udržet. Říši napadli indoevropští Chetité, kteří zpustošili nejen Mezopotámii, ale zaútočili i na Egypt. Město přitom vypálili a poklady odvezli, načež si jej podmanili Kassité a vládli tam dalších 350 let. Během zmíněného období, mezi roky 1595 a 1157 př. n. l., se stal stotisícový Babylon největším sídlem tehdejšího světa. V následujících letech procházel řadou politických zvratů a obdobími nestability. Postupně si jej podmaňovali mocní sousedé, pro něž ovládnutí legendárního města symbolizovalo úspěšnou politickou kariéru. Značnou část vlastní historie i největšího stavitelského rozmachu pak Babylon prožil coby součást Asyrské říše, jež z něj učinila své hlavní sídlo. 

V roce 605 př. n. l. usedl na trůn poslední významný král babylonských dějin Nebukadnesar II., který také podnikal četné vojenské výpravy. Během čtyřiceti let panování proměnil město v jedno z nejskvostnějších sídel Předního východu a pověst o tamních nádherných stavbách se šířila celým starověkým světem. 

Jižní sídlo krále

Metropole na Eufratu přitahovala zraky příchozích již zdálky. Hradby z nepálených cihel i zikkurat boha Marduka se v písečné rovině tyčily k nebi nejen jako charakteristický znak města, nýbrž také coby orientační bod. Branami proudili poutníci i obchodníci. Druzí jmenovaní přitom dováželi zejména zboží, jehož se v Babylonii nedostávalo – kovy, kámen, dřevo, slonovinu, ale rovněž olej, víno, koření či ovoce a zeleninu. 

Příchozí ze severu po proudu řeky nejprve prošli bránou v mohutné vnější hradbě, kterou nechal z nepálených cihel vybudovat právě Nebukadnesar II. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí. Na severu za ní stálo královské letní sídlo, v podobě rozlehlé budovy na podezdívce vysoké 18 metrů. Kromě toho měl Nebukadnesar „hlavní“ Jižní palác, kde se nacházela mimo jiné sbírka uměleckých děl z dřívějších dob i z cizích krajin. 

Alexandrovy smělé plány

Když během ničivých občanských válek ztratili Asyřané nad Babylonem vládu, vystřídali je Peršané a ceněný „drahokam“ leštili ještě víc. Město dál zažívalo obchodní rozmach, staré budovy se rekonstruovaly, nové vyrůstaly. Ne všichni ovšem Peršany vítali – už proto, že neprojevovali přílišnou úctu k polyteistickému náboženství Amoritů v čele s bohem Mardukem a prosazovali vlastní víru v duální rozdělení světa na dobré a zlé, zoroastrismus. Roku 479 př. n. l. tak ve městě propuklo povstání, s cílem Babylonii znovu osamostatnit.

Panovník Xerxes však rázně zakročil: Město přišlo o všechny výsady, a především o svůj – do té doby nesporný – náboženský význam. Velkokrál přikázal zničit dva významné Mardukovy chrámy Esagila a Etemenanki a také roztavit jeho sochu. Do Babylonu se stěhovalo stále víc Peršanů a vliv Perské říše rostl – do jejích rukou se přesunulo řízení města i vysoké státní úřady. Perskou nadvládu ukončil až Alexandr Veliký, jenž měl s Babylonem velké plány. Zhatila je však jeho předčasná smrt v roce 323 př. n. l.

Konec v zapomnění

Babylonská kultura a její tradice upadaly v zapomnění, přestože se je kněží starých chrámů snažili udržovat, a také klínové písmo se užívalo už jen zřídka. V roce 140 př. n. l. skončilo město v rukou jezdeckého národa Parthů, kteří posunuli hranice své říše až k Eufratu. Sídlo, jež během staletí zažilo příliš mnoho válek, nájezdů, ničení a zvedání se z popela, nyní stálo na okraji Parthského království a ztratilo svůj hospodářský, politický i náboženský význam. Také trasy karavan se přesunuly a někdejší slavnou metropoli již nekřižovaly. 

TIP: Největší říše starověku: Jak se zrodila a proč skončila první Perská říše?

Původní obyvatelé se smísili s nově příchozími, někteří se odstěhovali nebo byli vyhnáni, jiní dokonce pobyti. Lesk někdejšího nádherného města vzal za své – podobalo se už jen parthské osadě se silnými řeckými vlivy. Babylonštinu a klínopis dál používalo pouze pár vzdělanců, aby na hliněné tabulky zaznamenávali astronomické údaje. Šlo o labutí píseň kdysi mocného sídla. Když jej opustili i poslední obyvatelé, sloužilo po několik staletí jako obrovská hrobka, kam lidé z okolí ukládali své mrtvé. S postupným chátráním budov a příchodem islámu však i tato tradice zanikla a z Babylonu zbyla jen vzpomínka. 

V dřívějších dobách měla Cueva de los Verdes sloužit jako úkryt při nájezdech pirátů a lovců otroků a není vyloučeno, že právě „rodina Zelených“ ji využívala jako dokonalou skrýš v těchto nebezpečných obdobích. Dnes už však jeskyně není soukromým majetkem, ale součástí chráněné oblasti Monumento Natural del Malpaís de La Corona.

Jeskyně vznikla před zhruba 3 000 let při výronu lávy z místního vulkánu Monte Corona. Lávový tok valící se k moři postupně vychládal a nejrychleji ztrácel teplotu na povrchu. Zformovala se tak krusta dnes tvořící strop jeskyně, zatímco horká láva pod ní stále ještě odtékala k moři. 

TIP: V tunelech vody a času: Na návštěvě v největší zatopené jeskyni světa

Na zhruba 20 místech tohoto neobyčejného tunelu se strop propadl a vznikla kaverna, které se ve španělštině říká jameo. Jedno z takových míst dnes tvoří vstup do jeskyně, v níž jsou téměř dva kilometry zpřístupněny veřejnosti. Z celkem sedmikilometrové délky se šest kilometrů nachází nad hladinou moře a více než kilometr pokračuje pod hladinou.

Měsíc zkoumáme od nepaměti, stále má ale čím překvapit. Planetární vědci nedávno na něm zcela nečekaně objevili oxidovaný železný materiál hematit. Shuai Li z americké University of Hawaii, Manoa a jeho spolupracovníci vystopovali hematit ve vyšších polohách na na přivrácené straně Měsíce. 

Hematit je vlastně oxidované železo. Na Zemi je úplně běžný a vzniká při reakci železa s kyslíkem v atmosféře. Na Měsíci je to ale mnohem zajímavější nález. Luna je totiž prakticky bez kyslíku a nikdo proto nečekal, že tam bude hematit. Stejný závěr naznačovaly i vzorky dovezené na Zemi v rámci programu Apollo.

Pozemský kyslík na Měsíci

Li s kolegy navrhují na první pohled zvláštní vysvětlení jeho původu. Podle nich je železo na Měsíci zoxidované kyslíkem, který pochází ze Země. Luna je sice vzdálená od naší planety asi 384 tisíc kilometrů, kyslík z pozemské atmosféry se ale může dostat velmi daleko. Když se Měsíc ocitne v „závětří“, které vytváří Země v proudění slunečního větru, je podle badatelů kyslík z horní části pozemské atmosféry „odfoukáván“ slunečním větrem na povrch Měsíce.

TIP: Lunární meteorit objevený v Africe přináší důkazy o ledu na Měsíci

Na objevu rezavění Měsíce se zásadním způsobem podílelo zařízení Moon Mineralogy Mapper (M3). NASA ho před časem vyrobila pro indickou sondu Čandraján-1, která s ním dorazila na orbitu Měsíce. Přístroj M3 již má na svém kontě objev vody v polárních oblastech Měsíce a teď k němu přidal další významný úspěch. Až na Měsíci přistanou astronauté programu Artemis, měli by v oblastech předpokládaného výskytu hematitu odebrat vzorky. Na finální potvrzení si tak budeme muset počkat do prozkoumání vzorků vědci na Zemi.

Boj s nádory je náročný. Lékaři hledají stále nové látky, s nimiž by mohli úspěšně zasáhnout proti růstu rakovinných buněk. Ciara Duffy z australského výzkumného institutu Harry Perkins Institute of Medical Research a její kolegové nedávno zaznamenali významný úspěch, když nalezli výkonného zabijáka rakoviny ve včelím jedu.

Jak ukázaly experimenty na myších modelech rakoviny, obzvláště jedna ze složek včelího jedu, látka zvaná melitin, byla v kombinaci s klasickou chemoterapií velice úspěšná. Zdravé buňky přitom nechává na pokoji. Podle badatelů by včelí jed mohl sehrát zásadní roli v léčbě notoricky agresivních a jen velmi obtížně léčitelných rakovin prsu. 

TIP: Nově objevená látka z vrb pomůže v léčbě rezistentních nádorů

Včelí jed funguje velice dobře proti takzvaným HERS2 pozitivním nádorům prsu. Jde o formu rakoviny prsu, jejíž buňky obsahují velké množství lidského růstového faktoru HER2, který značně urychluje růst nádoru. Nádory HER2+ jsou kvůli tomu vysoce agresivní a velmi rychle rostou. Včelí jed rovněž velmi účinně zasahuje i proti tzv. triple negativním nádorům prsu, které je také velmi těžké léčit.

Snímky blednoucích korálových útesů nám připomínají drastickou klimatickou změnu, stejně jako znečišťování oceánů a ovzduší. Když se koráli musejí vypořádat s náhlým výkyvem teploty či kyselosti vody, ztrácejí původní barvu. Blednutí značí pohotovostní strategii, kdy se snaží bojovat s rychlými proměnami svého prostředí. 

TIP: Katastrofa: Letecký průzkum odhalil rozsah blednutí Velkého bariérového útesu

Zbarvení korálů vzniká díky symbióze s malými řasami, jež nacházejí úkryt v jejich tkáních a naopak jim poskytují potravu. Jakmile však koráli čelí stresu z výše zmíněných důvodů, řasy je opustí, takže tito mořští bezobratlí ztratí pigment – i zásoby. Zůstávají tudíž oslabení a náchylní k onemocnění. Za posledních pět let zbledl Velký bariérový útes v Austrálii již třikrát, a to kvůli emisím skleníkových plynů. I kdyby se globální oteplování omezilo na 1 °C, lze očekávat zánik 70–90 % korálových útesů.