Umělci a volnomyšlenkáři už od nepaměti používají marihuanu, aby zrelaxovali a zároveň podpořili vlastní kreativitu. Jak se ale marihuana snese se zaměstnáním, v němž je běžná pracovní doba, nervózní šéf a drahé stroje, které je nutné obsluhovat? Podobné otázky byly donedávna tabu. Dnes je už ale marihuana na řadě míst oficiálně legální nebo alespoň tolerovaná, takže je možné si podobné otázky klást a odpovídat na ně.

Američtí odborníci z univerzity v San Diegu nedávno zjistili, že kouření marihuany po práci neovlivňuje produktivitu práce dotyčného člověka následující den. Vědci zkoumali užívání marihuany v různé denní době a jeho vliv na výkon člověka následující den v práci, jeho schopnost plnit pracovní úkoly, chování vůči kolegům v práci, a také jejich pracovní nadšení.

TIP: Alkohol vs. marihuana: Zkouření řidiči bourají méně často, než ti opilí

Výzkum vedl k jednoznačnému závěru. Kouření marihuany po pracovní době nepostihne žádný z parametrů souvisejících s výkonem v práci, které badatelé sledovali následující den v zaměstnání. Zároveň ale lze předpokládat, že joint vykouřený před nástupem do práce nebo dokonce v práci by výkon dotyčného rozhodně ovlivnil.

Studie vědců ze San Diega by mohla podnítit změny v přístupu k protidrogové politice na pracovišti. Současné testy nelegálních látek jsou totiž schopné detekovat toliko užití marihuany, ale ne dobu, kdy byla užita.

Začátkem 70. let zareagovali moskevští generálové na vznik americké bitevní helikoptéry Hughes AH-64 Apache specifikacemi, podle nichž se měl zrodit její důstojný protějšek. Na výzvu zareagovaly dvě konstrukční kanceláře. Zatímco Kamovův tým začal pracovat na netradičně řešeném jednomístném stroji s dvojicí souosých protiběžných rotorů, Milovi inženýři navázali na nedávno završený vývoj typu Mi-24. Jeho následovník měl podobně jako „čtyřiadvacítka“ kombinovat schopnosti bitevního a transportního stroje, ovšem s počtem přepravovaných pěšáků zredukovaným na tři. Důvodem byla snaha zmenšit objemu trupu, což by napomohlo k vyšší rychlosti. Právě na navýšení výkonů kladli vojáci důraz, protože nová helikoptéra měla plnit širokou škálu úkolů od boje s tanky přes ničení vrtulníků po krytí vzdušně výsadkových operací.

Chtěný i zatracovaný

V prvotní fázi konstruktéři zvažovali různá uspořádání včetně nekonvenčního designu se dvěma rotory umístěnými spolu s motory na koncích křídel. Na přetřes přišla i koncepce podobná americkému stroji Lockheed AH-56 Cheyenne z konce 60. let, který se kromě hlavního a vyrovnávacího rotoru vyznačoval tlačnou vrtulí na zádi. Nakonec padla roku 1977 volba na dvoumístný vrtulník s klasickým uspořádáním.

Konstrukční práce se v Moskevském vrtulníkovém závodě M. L. Mila rozeběhly v roce 1980 pod taktovkou Marata Tiščenka. Zpočátku šlo vše jako na drátkách a už následujícího roku mohli inženýři předvést vojákům finální vzhled stroje i jeho maketu. V listopadu 1982 se poprvé vznesl prototyp s označením 012, o několik měsíců později ho následoval druhý kus s trupovým číslem 022. Během roku 1984 vrtulník absolvoval první fázi zkoušek, jenže v říjnu představitelé sovětských vzdušných sil vyhlásili, že se novým protitankovým strojem stane pokročilejší Kamov Ka-50.

Kamovovy potíže

Navzdory této čáře přes rozpočet Milova konstrukční kancelář v pracích pokračovala, byť s nižší intenzitou i prioritou. Vývoj komplikovaného Kamovova typu mezitím provázely značné potíže, a tak v prosinci 1987 dostala přece jen zelenou i produkce Milovy helikoptéry v Rostově na Donu.

Stroj označený Mi-28 měl tvořit jakousi zálohu pro případ, že by se práce na Ka-50 nepodařilo dotáhnout do zdárného konce, navíc se výkonná „osmadvacítka“ jevila jako zajímavý vývozní artikl. V lednu 1988 vzlétl prototyp s číslem 032, jenž představoval první kus vylepšené verze Mi-28A. Oproti svým předchůdcům nesl výkonnější pohonné jednotky a místo třílistého vyrovnávacího rotoru dostal modernější čtyřlistý ve tvaru zploštělého písmene X.

S novou avionikou

Veřejnosti se „áčko“ představilo na výstavě Paris Air Show v červnu 1989 a obdrželo v kódu NATO označení Havoc (pohroma), druhý exemplář s číslem 042 byl dokončen roku 1991. Poté však na program dopadla těžká rána – v roce 1993 (nyní už ruské) ministerstvo obrany vývoj Mi-28 zastavilo, protože rozpad Sovětského svazu přiškrtil zdroje peněz a „osmadvacítka“ schopná operovat výhradně za dne se pro světový trh jevila jako konkurence neschopná.

Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (2)

Milova kancelář zareagovala razantním zdokonalením bitevníku a v roce 1995 spatřil světlo světa Mi-28N (noční). Na první pohled se od Mi-28A liší instalací milimetrového radaru N025 ve vejčitém (u pozdějších kusů kulovitém) pouzdře nad hlavním rotorem – tedy podobným řešením jako u AH-64D Apache Longbow. Díky tomuto způsobu uchycení má přístroj rozsah plných 360°.

Sedmnáctiletý Yashraj Mishra z indické vesnice Rampur se podle svých slov stal terčem neznámého hada. Plaz mladíka údajně kousl již osmkrát během jednoho měsíce. Rodina se po třetím útoku hada rozhodla, že syna přestěhují k příbuzným do sousední vesnice. Mladík ale tvrdí, že ho had vystopoval a znovu na něj zaútočil.

TIP: Bolestivý jackpot: Mladého Australana kousl pavouk do penisu. Již podruhé!

Mladík, který absolvoval několik ošetření, je podle lékaře fyzicky v pořádku a s největší pravděpodobností se tak nejedná o útoky jedovatého hada. Události posledních týdnů ale Yashraje silně traumatizovaly. Hoch podle lékaře i rodinných příslušníků žije v neustálém strachu, kdy přijde další hadí útok.

Rodina se obrátila na „zaklínače hadů“ a absolvovala několik bohoslužebních rituálů ve snaze odvrátit plazí pozornost. Pomoci rodině ale nedokázal ani přivolaný lovec hadů, který měl nebezpečného plaza vypátrat a zneškodnit.  

Už tak vratkou pozici Kryštofa Kolumba u dvora na počátku šestnáctého století ještě zkomplikovala smrt jeho velké ochránkyně Isabely Kastilské. Ta zemřela 26. listopadu 1504 tři týdny poté, co v San Lúcaru de Barameda zakotvila loď, na níž se ze své čtvrté a poslední cesty vracel kdysi obdivovaný admirál. Ve věci svých indických nároků se tak Kolumbus mohl nadále obracet pouze na Ferdinanda Aragonského, u kterého nenacházel velké pochopení ani v době, kdy mu poskytovala podporu jeho královská manželka. 

Nevyslyšený suplikant

Ačkoli Kolumbus Ferdinandovi opakovaně adresoval supliky, v nichž žádal o uznání svých práv získaných roku 1492 kapitulacemi ze Santa Fé, nebylo mu popřáno královského sluchu. Jeho šance umenšoval i fakt, že nežádal uznání jen pro svoji osobu, ale také pro své dědice. Měl k tomu pádný důvod, neboť jeho vlastní zdravotní stav se zhoršoval a zajištění dědických práv mohlo jeho potomky zabezpečit na dlouhé generace. Putoval tedy po Španělsku ve stopách dvora v naději, že se mu podaří domoci se práva v osobním slyšení. 

Z Kolumbova dopisu Ferdinandovi z jara roku 1505 je patrná pisatelova snaha dosáhnout cíle apelací na králův cit pro spravedlnost, ačkoli na straně druhé uznával panovníkovo právo rozhodovat zcela podle vlastní vůle: „Řekl jsem již, že královským rukám Vaší Výsosti náleží dávati nebo bráti a že je všechno dobře, co udělají. Vladařská moc a država, kterou jsem měl, jsou však základem mé cti a byl jsem o ně oloupen nespravedlivě.“

Suplikant vyslovil i skrytou pohrůžku vyšší mocí: „Je to již dosti dlouho, co Pán náš udělal tak zřejmý zázrak: že toho, který mě oloupil se všemi, co mu přitom pomáhali, sám poslal na nejlepší loď ze všech třiceti čtyř a polovinu jich při výjezdu z přístavu potopil.“

Jinde v dopise zase prosil, aby jeho synu „byly dány pocty, majetek a vladařská moc které jsem měl já, poněvadž je to věc mé cti.“

Ve stejné době si Kolumbus stěžoval na Ferdinandův přístup také svému starému přímluvci, teologu Diegovi de Deza: „Je jasno, že jeho Výsost nemá v úmyslu splniti, co slíbil ústně i písemně spolu s královnou.“ 

Naděje v královně Janě

Na konci dubna roku 1506 se Kolumbus ještě naposledy pokusil zvrátit situaci ve prospěch svůj a svého syna. Neobracel se už na Ferdinanda, ale jeho dceru Janu, která se spolu se svým manželem Filipem Habsburským stala dědičkou kastilského království.

Jana s Filipem přijeli 26. dubna 1506 do přístavu La Coruña, kam jim Kolumbus vzápětí poslal uctivou supliku. Prohlašoval se jejich služebníkem, který jim přes svůj špatný zdravotní stav může nabídnout bohaté zkušenosti a vědomosti v umění mořeplavby. Nemocí omlouval svou neúčast při uvítání manželů ve Španělsku a poníženě prosil, „aby Jejich Milosti uznaly můj úmysl a mou dobru vůli a shlédly na mou naději, že mi budou navráceny pocty a mé příjmy, jak přislibují mé listiny.“ 

Závěť pána moří

O necelý měsíc později, 19. května 1506, podepsal Kolumbus ve Valladolidu dodatek ke své závěti, kterým odkazoval veškeré tituly synovi Diegovi. Ten však příjmy z nich plynoucí neměl užívat sám, ale část z nich postoupit svému nevlastnímu bratrovi a strýcům. Diego také dostal za úkol postavit na rovině la Concepción na Españole kapli Nejsvětější trojice a postarat se o matku svého nevlastního bratra, „aby mohla čestně žíti jako osoba, vůči níž mám tolik závazků“. 

Konkrétní finanční částky pak měly být anonymně poslány některým osobám (či jejich dědicům), které Kolumbovi pomáhaly v jeho začátcích. U lože umírajícího ve Valladolidu se shromáždila většina jeho nejbližší rodiny – chyběl pouze bratr Bartolomeo, vyslaný vzdát hold novému panovnickému páru. Dne 20. května 1506 pak admirál Kryštof Kolumbus vydechl naposled. Navzdory často opakovanému tvrzení nezemřel v materiální bídě, ale spíše ve stavu zklamání a rozčarování. Poslední rozloučení se konalo v jednom z valladolidských kostelů a jeho tělo bylo pak uloženo v tamějším klášteře svatého Františka ve stejném městě.

Posmrtná cesta za klidem

Ani po své smrti nezapřel Kolumbus pověst cestovatele. Tělesné ostatky janovského admirála během následujících čtyř staletí vykonaly pouť, která svou trasou přibližně kopírovala část jeho objevných cest. Ve Valladolidu Kolumbovy ostatky odpočívaly od pohřbu až do roku 1509, kdy je nechal převézt jeho syn Diego do Sevilly. Zde byly uloženy v klášteře Santa María de las Cuevas, ale ani na tomto místě nezůstaly dlouho.

Podle Kolumbova životopisce Bartolomea de las Casas je v roce 1536 jedna ze zámořských výprav převezla na Españolu, s níž se Kolumbus skutečně cítil spjat. Zde pak zůstaly v katedrále v Santo Domingu až do roku 1795, kdy Španělsko předalo svou část ostrova Francii. Koruna tehdy rozhodla o převezení Kolumbových ostatků na Kubu, která nadále bezpečně setrvávala ve španělských rukou. V prosinci 1795 proto byla v katedrále schránka s ostatky otevřena a v lednu následujícího roku převezena do Havany.

TIP: Odvrácená strana slavného mořeplavce: Kolumbe, táhni domů!

Ani uložením v tamější katedrále ale Kolumbovo posmrtné putování neskončilo. Když ve španělsko-americké válce na konci 19. století ztratil Madrid své poslední kolonie na západní polokouli, rozhodla vláda ještě v roce 1898 o převezení Kolumbových ostatků zpět do Španělska.

Diskusi o nejvhodnějším místě jejich uložení (padaly návrhy jako Granada či klášter La Rábida) nakonec rozhodl vévoda z Veraguy, jeden z Kolumbových přímých potomků. Ostatky svého slavného předka nechal uložit v katedrále v Seville, kam se roku 1902 vrátily po téměř čtyřech stoletích.

Přesto nelze říci, že k erupci došlo bez předchozích varování přírody, jen jim bohužel tehdejší Římané nemohli správně porozumět. Již mezi lety 100 př. n. l. a 50 n. l. docházelo k sesuvům půdy či prudkým změnám hladiny moře. Občas tyto aktivity musely mít velmi silné účinky a třeba v Herculaneu je zřetelné, že pobřežní domy byly erozemi břehů opakovaně poškozeny a následně opravovány. Výrazné ústupy a následné prudké vzestupy hladiny moře dnes již na rozdíl od obyvatelstva v 1. století dovedeme interpretovat jako signální projevy nebezpečně se plnících magmatických komor Vesuvu.

Poslední výstraha

Nejdůležitějším varováním mělo být silné zemětřesení 5. února roku 62 (možná 63) n. l., kdy slovy letopisce Tacita „bylo z velké části pobořeno lidnaté kampánské město Pompeie“. Otřesy velmi silně poškodily také Herculaneum a antickou Neapol. Podle některých předpokladů škody utrpěly zhruba dvě třetiny zástavby Pompejí i jejich okolí. Mnohé obyvatele to opravdu vylekalo a někteří, zřejmě ti majetnější, se z oblasti odstěhovali, čímž si vysloužili kritická slova státníka a filozofa Senecy, jenž za příčinu zemětřesení označil mohutné poryvy větru. 

Není ale pravděpodobné, že by lidé poznali, že se jedná o předzvěst výbuchu sopky. Odchod části Pompejanů byl také spíše důsledkem zničení jejich majetku než obav z možné erupce vulkánu. Pohyby země byly pro obyvatele Kampánie příliš obvyklým jevem, aby je mohly varovat. Ti, kteří zůstali, si na ně zvykli, a tak ani zemětřesení předcházející výbuchu, jak píše Plinius mladší, v roce 79 nikoho zpočátku příliš nevyděsilo. 

Obnova města

Zbylí obyvatelé Pompejí se po roce 62 pustili do práce a s velkou námahou začali odstraňovat škody. Finanční prostředky na to museli vynaložit všichni, nejvíce však přispěli bohatí decurioni a také císařský dvůr. Nelze vyloučit, že krátce po zemětřesení město navštívil i císař Nero, který poskytl postiženým městům pomoc. Roli v tom nejspíš sehrála i skutečnost, že některé z nejbohatších pompejských rodin, především Poppaeů Sabinů, byla v příbuzenském vztahu k tehdejší císařovně Poppaey.

Obnovu zřejmě ztěžovaly i další následné otřesy. O jak náročné dílo tu šlo, ukazuje skutečnost, že v momentě výbuchu sopky v roce 79 byla ještě řada staveb stále v rekonstrukci. V mnoha původně reprezentativních místnostech honosných domů zůstal například rozdělaný stavební materiál a poškozené zahradní ozdoby či sochy byly přeneseny dovnitř budov. Tento stav je patrný nejen z archeologických objevů, ale i z některých nápisů.

Jiné Pompeje

Nešlo však o pouhou rekonstrukci dřívější podoby města. Řada budov zřejmě změnila majitele a začala sloužit jiné funkci. Probíhala oprava silnic, přemalovávaly se některé fresky a opravy vyžadovala i pohřebiště za hradbami. Značné škody postihly zásobování města vodou, a tudíž i provoz lázní. Zdá se, že akvadukt mohl být před fatálním výbuchem opět v provozu, stejně jako veřejné lázně u fora. Dvoje starší rozsáhlé městské lázně, Stabijské a Předměstské, procházely rekonstrukcí a dokončovala se jejich obnovená výzdoba.

Pompejští se také pustili do výstavby nové, jak věřili, odolnější stavby chrámu ochránkyně města Venuše. Stavělo se i na foru, avšak některé tamní chrámy a veřejné budovy zastihl výbuch Vesuvu nedokončené. Chrám kapitolské trojice v momentě zkázy sloužil jako kamenická dílna. A takových budov, které opraveny nebyly vůbec nebo zdaleka se nedočkaly svého stavu před zemětřesením, byla řada. 

Dříve velké domy bohatých rodin se opakovaně dělily na menší jednotky a jejich část se proměnila v dílny a obchody. V samotné výbavě mnoha domů lze zřetelně postihnout, že ne vše se vrátilo do starých kolejí. V některých případech tyto proměny mohly souviset se změnou vlastníka či s odchodem původních majitelů hned po zemětřesení. Poškozená vodovodní potrubí vedla k zániku četných bazénků v zahradách bohatších privátních domů. 

Zaskočeni živly

Zdá se, že mohutná zemětřesení Pompeje a nejspíš i okolní komunity v mnohém pozměnila. Samospráva města nadále fungovala a navzdory trvalému úbytku počtu obyvatel zde pořád svým stylem žila římská městská společnost. Zjevně však docházelo i ke zneužívání nastalé situace, protože v roce 70 musel císař Vespasianus vyslat do Pompejí Tita Suedia Clementa, aby nastolil pořádek. O jeho činnosti svědčí tento nápis: „Z pověření císaře Caesara Vespasiana Augusta: tribun Titus Suedius Clemens zkontroloval pozemkový katastr a vrátil pompejské obci její pozemky, které byly v držbě soukromníků.“ V pozadí nápisu stál spor města s některými jedinci, kteří při renovačních pracích svévolně zabrali obecní či opuštěnou půdu a domy. 

TIP: Forenzní výzkum: Mnohé oběti erupce sopky Vesuv se pomalu upekly za živa

Přes všechna negativa Pompejané i další obyvatelé Neapolského zálivu usilovně pracovali na tom, aby se zde uchovaly důstojné podmínky pro život a město prosperovalo. Zjevně i v roce 79 n. l. věřili, že až občasná zemětřesení ustanou, dokáží vrátit svému městu jeho dřívější podobu. Když zkraje podzimu vyschly ve městě studny, kdo mohl tušit, co se děje v hlubinách země... 

Čína před pár dny vypustila „experimentální opětovně použitelnou kosmickou loď“. Jak je u čínských úřadů zvykem, oficiálních informací není mnoho. Podle čínských státních médií šlo o úspěšný start a blíže neupřesněná „kosmická loď“ se dostala na zemskou orbitu.

Tajemná kosmická loď

Tajemnou kosmickou loď vynesla do vesmíru nosná raketa Dlouhý pochod 2F, která v pátek 4. září odstartovala z kosmodromu Ťiou-čchüan v pošti Gobi ve vnitřním Mongolsku. Bližší údaje o startu, nákladu a vybavení nebo například experimentech na oběžné dráze nové čínské kosmické lodi oficiální zprávy neuvádějí. K dispozici nejsou ani žádné snímky lodi či jejího vybavení. 

Vše nasvědčuje tomu, že tajemná čínská kosmická loď strávila ve vesmíru dva dny a pak se vrátila zpět na Zemi. Před nedělním přistáním ještě vypustila neznámý objekt, kterému američtí analytici přiřadili označení NORAD ID 46395. Tento objekt zůstal ve vesmíru a pohybuje se po podobné oběžné dráze, jako předtím kosmická loď, ve výšce 348 kilometrů.

TIP: Další mise u konce a opět s rekordem: Utajovaný raketoplán přistál po 780 dnech

Podle vyjádření čínských odborníků k tomuto projektu z roku 2017 by tato opětovně použitelná kosmická loď měla být schopná vozit na oběžnou dráhu jak náklad, tak i astronauty. Po úvodním letu by měly brzy přijít další mise, které ověří znovupoužitelnost zařízení při vesmírných letech. Stěžejním cílem programu přitom je co nejvíce snížit náklady letů na oběžnou dráhu.

Pro pátrací a záchranářské týmy není hledání lidských ostatků rozhodně jednoduchou prací. Často se musí potýkat s nepřístupným a zhusta vegetací zarostlým terénem a jde o velmi namáhavou a zdlouhavou práci. Neal Stewart Jr. z americké University of Tennessee se svými kolegy nedávno přišel s tím, že by mrtvá těla bylo možné hledat pomocí důkladné analýzy vegetace na snímcích dronů.

K tomuto závěru vědci dospěli pomocí pozoruhodných experimentů, při nichž sledovali, jak rozkládající se mrtvola ovlivňuje své bezprostřední okolí v krajině. Vědci tomu říkají „ostrov rozkladu mrtvoly“ (anglicky „cadaver decomposition island“), z něhož vytékají do okolí živiny a další látky. 

TIP: Ztracené výletníky budou stopovat a zachraňovat šikovné drony

Experimenty ukázaly, že tyto „ostrovy“ s mrtvolou vylučují okolní půdy řadu látek, především velké množství dusíku. Obzvláště se to týká léta, kdy se během krátkého času uvolní z mrtvoly do půdy velké množství živin. Za příznivých okolností může přítomnost mrtvoly záhy přivodit změnu zbarvení a odrazivosti listů vegetace v sousedství mrtvoly. Pak už stačí jen vyslat na průzkum drony a zpracovat snímky, které v terénu pořídí.

Po vzoru Londýnského nebo Dubajského oka má i navrhovaná Spirálová věž nabízet nerušený 360° výhled na město z takřka ptačí perspektivy. Koncept počítá s celkovou výškou v rozsahu od 60 do 150 metrů v závislosti na zadání. Vyhlídková věž má být vybavena 16 kabinami pro až 12 cestujících, které by ve spirále „putovaly“ kolem osy věže. Jedna vyhlídková trasa by měla trvat od tří do desíti minut. Okna kabin mají cestujícím zobrazovat informace o městských pamětihodnostech a historii města prostřednictvím rozšířené reality.

TIP: Nová dominanta Sydney: 40patrový eko-mrakodrap ze dřeva, skla a oceli

Důležitým parametrem navrhované stavby je její ekologický provoz – ocelová konstrukce věže umožňuje autonomním kabinám rekuperaci elektrické energie, kterou mají zajišťovat integrované solární panely. Stavba má být navíc doplněna o „zelené“ vertikální zahrady a větrný mlýn.

Kde (a zda vůbec) bude Spiral Tower stát není zatím jasné – nizozemští projektanti se svým návrhem oslovili několik měst z celého světa. Je tak možné, že se ekologická spirálová věž stane v různých podobách dominantou více míst. 

Zvířata okouzlovala Geralda Durrella od dětství. Poté, co strávil první roky života v Indii a nedlouhou dobu v Anglii, rozhodla se jeho ovdovělá matka přestěhovat na ostrov Korfu. Tady si desetiletý Gerald žil jako v ráji a během pěti let strávených v Řecku se z něj stal zapálený sběratel všeho živého. Po vypuknutí 2. světové války se rodina vrátila zpět do Anglie, kde mohl mladý Gerald své už rozsáhlé znalosti uplatnit jako zaměstnanec obchodu s domácími mazlíčky a později jako jezdecký instruktor a pomocník ve stájích. U zvířat zůstal i po válce, kdy získal místo jako ošetřovatel v zoologické zahradě ve vesničce Whipsnade. 

Lovcem na vlastní pěst

V době Durrellova mládí nebyly zoologické zahrady vybaveny potřebnými znalostmi k úspěšnému odchovu zvířat. Když některé pošlo, bylo prostě nahrazeno jiným. Nové kusy dodávala řada zkušených sběratelů a lovců, kteří ve volné přírodě obstarali na objednávku téměř cokoli. Zdroje v divočině byly považovány za nevyčerpatelné.

Lovci se předháněli v cestách na co nejexotičtější místa a vraceli se s čímkoli, co dokázali na svých výpravách chytit. Také jednadvacetiletému Geraldovi se po počátečních obtížích nakonec podařilo vyjet do západní Afriky. Jeho návrat byl triumfální a úžasný úlovek malých i středně velkých zvířat mu v patřičných kruzích zajistil dobrou reputaci.

Bestsellery z nouze

Ačkoli se nyní zařadil mezi úspěšné sběratele, nebyly Durrellovy výdělky tak velké, jak si přál. Finanční potíže se stupňovaly, až po několika letech přišel na mizinu. On i jeho manželka Jacquie Sonia žili doslova o chlebu a vodě. Gerald se proto navzdory svému odporu ke psaní rozhodl následovat rady staršího bratra Lawrence (již známého spisovatele) a pokusil se prorazit jako spisovatel. Od prvního okamžiku bylo jasné, že je rozeným vypravěčem. Díky Durrellově skvělému smyslu pro humor se z jeho knih ihned staly bestsellery. Autor však své čtenáře nechtěl jen pobavit. Ve všech svých dílech současně učil o přírodě a nenuceně hlásal úctu ke všemu živému.

Od alkoholu k zoologické zahradě „naopak“

Přes velké spisovatelské úspěchy nebyl Durrell spokojen. Po další, tentokrát nevydařené sběratelské expedici propadl depresi, kterou zaháněl alkoholem. Jacquie, ve snaze vytáhnout jej ze splínu, připomněla manželovi dávnou myšlenku na založení vlastní zoologické zahrady. Durrell se pro projekt znovu nadchnul. Toužil chovat především vzácné živočichy na pokraji vyhynutí a zajistit jim podstatně lepší podmínky, než byly v té době standardem. Současně chtěl zařízení zaměřit na vědecký výzkum.

Po mnoha neúspěšných pokusech o získání místa na založení nové zoo se Durrellovým nakonec podařilo najít pozemek na Normanských ostrovech. Rok po jeho koupi otevřel Gerald Durrell svou slavnou Jersey Zoo.

Jako jeden z prvních chovatelů si Durrell uvědomoval nutnost množit zvířata přímo v zoo a co nejvíc šetřit řídnoucí přírodní populace. Dokonce měl v plánu vracet odchovaná zvířata zpátky do přírody. Jersey Zoo se proto mohla zdát z hlediska návštěvníků méně atraktivní než jiná zařízení tohoto typu. Zvířata tu nebyla umísťována na prvním místě kvůli lidem, ale naopak. Lidé měli svojí návštěvou podpořit zoo, která zvířatům zajistí nerušený život. Tato myšlenka byla v roce 1959 zcela revoluční a neobvyklá je ještě i dnes. 

Návštěvníci se v Durrellově zahradě setkávali s prázdnými ohradami, z nichž byli jejich obyvatelé právě převezeni do přírody. Narazit mohli také na výběhy bez oplocení, umožňující menším zvířatům volný pohyb, nebo na výběhy tak veliké, že v nich jejich obyvatele nebylo možno spatřit. Přesto byla a dodnes je návštěva Jersey Zoo jedinečným zážitkem, a to nejen pro množství goril, orangutanů, ksukolů ocasatých a dalších vzácných kousků.

Příliš velké sousto

Durrell nyní stál před obtížným úkolem najít pro svůj náročný projekt sponzory. Peníze vybrané na vstupném zdaleka nestačily na pokrytí provozních nákladů. I když Durrell žil pouze z prodeje svých knih a co mohl, investoval do výstavby zoo, bylo nezbytné zajistit pro zdařilý chod zahrady bezpečný zdroj financí. 

Vypětí z nadlidského úkolu se začalo projevovat v Durrellově soukromém životě. Znovu upadl do těžké deprese, kterou se snažil přerazit pitím. Když v roce 1963 založil organizaci Jersey Wildlife Preservation Trust, jejímž oficiálním symbolem se stal vyhynulý pták dodo (dronte mauricijský), mohl si Durrell konečně odpočinout a vedení zoo přenechat druhým. I tak ovšem dál věnoval téměř všechen svůj čas práci.

Smutný osud veselého spisovatele

Durrellovi v té době žili již víceméně oddělenými životy. Dosud trpělivá Jacquie rozhodla po 26 letech od manžela odejít. Gerald se současně trápil a zuřil, ale již po roce se bláznivě zamiloval do mladé americké zooložky Lee McGeorgeové, kterou si vzal a zůstal s ní až do své smrti. 

Jeho organizace zatím získávala na významu a popularitě, školila ochránce přírody z celého světa a stála za návratem několika ohrožených druhů. Durrell novým sňatkem sice pookřál, ale mladá žena mu zdraví nevrátila. Kromě artritidy a šedého zákalu trpěl mnoha dalšími problémy. Nakonec podlehl rakovině jater, před kterou jej nezachránila ani transplantace. Zemřel brzy po svých 70. narozeninách. Ať už byl ale Durrellův život poznamenán jakýmikoli zvraty a potížemi, jistě byl naplněný až po okraj. Zůstává mnoho věcí, pro které bude tohoto anglického přírodovědce vždy možné obdivovat.

TIP: Z Opavy do Keni: „Máma“ lvice Elsy byla Češka!

Gerald Durrell za sebou zanechal zcela jiný svět, než ten, který zkoumal jako malý chlapec. O nutnosti chránit přírodu dnes již nikdo nepochybuje a environmentální otázky se dostaly do povědomí široké veřejnosti. K této změně velmi významně přispěly Durrellovy knihy i všechno úsilí, které vložil do své práce. Jeho zoo dávají odborníci v žebříčku zahrad na první místo a Durrellova organizace, dnes známá jako Durrell Wildlife Conservation Trust, stále skvěle plní svoji misi zachraňovat živočichy před vyhynutím.