Archeologové nedávno ve středním Izraeli objevili 3 200 let starou kamennou pevnost. Podle badatelů ji vystavěli Egypťané a Kananejci, s největší pravděpodobností jako obranu proti Pelištějcům, známým též jako Filištíni, kteří tehdy pronikali do východního Středomoří a právě kolem roku 1200 př. n. l. dobyli pobřeží v oblasti dnešní Gazy.

Podle prohlášení izraelské agentury Israel Antiquities Authority (IAA) tato pevnost pochází z doby, která se podle většiny odhadů shoduje s biblickým příběhem Samsona a Dalily.

Pevnost objevili studentští dobrovolníci, kteří se podílejí na vykopávkách s IAA. Objekt dostal přezdívku podle nedalekého kibucu „Galon Fortress“. Kibuc Galon se přitom nachází asi 70 kilometrů jižně od Jeruzaléma.

Podle archeologů jde úctyhodnou stavbu. Pevnost měla původně rozměry přibližně 18 × 18 metrů a v každém jejím rohu byla umístěna strážní věž. Dobrou představu poskytuje práh vstupu do pevnosti, který byl vytesán z masivního kusu skály vážícího zhruba tři tuny. V pevnosti se našla spousta zajímavých artefaktů, včetně stovek keramických nádob.

TIP: Archeologové objevili stavbu z království biblického krále Davida

Pevnost se nachází na strategicky položeném místě, vmáčknutá mezi izraelitská a pelištejská sídla. Vznikla v bouřlivé době za vlády Egypťanů, a zřejmě strážila významnou cestu podél dnešního vádí Nachal Guvrin. Geopolitická situace se ale nejspíš brzy změnila. Egypťané se stáhli zpět a Pelištejcům museli čelit samotní Kananejci. Jak se záhy ukázalo, bylo to nad jejich síly.

Italské designérské studio Lazzarini Design představilo svou vizi superjachty. Jejich Avanguardia na první pohled zaujme neobvykle řešenou řídící věží, která připomíná hlavu labutě. Nejde ale jen o bezúčelný designérský výstřelek, struktura „labutí hlavy“ se v případě potřeby může oddělit od „krku“ a přeměnit se tak na samostatný 16metrový člun.

TIP: Unikátní silueta a odvážný zevnějšek: Nepřehlédnutelná superjachta Epiphany

Avanguardia nabízí vše, co lze od superjachty čekat – luxusně vybavené kajuty pro 24 pasažérů a zázemí pro 22 členů posádky. Na zadní palubě se nachází dva heliporty a nechybí ani hangáry pro vrtulníky nebo garáže pro auta. O pohon jachty se stará centrální motor MTU Rolls-Royce, který jí umožní dosáhnout maximální cestovní rychlosti 18 uzlů. Plavidlo ale disponuje také dvojící elektrických motorů. Odhadovaná cena 137 metrů dlouhé jachty je podle jejího designéra Pierpaola Lazzariniho 500 milionů dolarů (v přepočtu 11 miliard korun). 

Skoro se tomu nechce věřit, ale podle nového výzkumu amerických odborníků by mohly, alespoň v některých oblastech, samotné silnice uvolňovat do ovzduší více škodlivých látek, nežli automobily, které po nich jezdí. Vědci k tomuto závěru dospěli po analýzách chemických sloučenin, které se za různých podmínek uvolňují z asfaltového povrchu vozovek a chodníků. Obzvláště za horkých dní to podle nich stojí opravdu za to.

Drew R. Gentner z americké Yale University a jeho kolegové zkoumali emise těkavých organických látek (VOC – volatile organic compound) a podobných částečně těkavých organických látek (I/SVOC – intermediate/semivolatile organic compound) z asfaltových povrchů. Tyto látky jsou přitom zásadním zdrojem pevných prachových částic v ovzduší, označovaných jako PM_2,5, které jsou menší než 2,5 mikrometru a představují podstatné riziko pro zdraví lidí.

TIP: Ultrajemné částice prachu v ovzduší zvyšují riziko rakoviny mozku

Výsledky jejich analýz ukazují, že přinejmenším pro oblast jižní Kalifornie pochází větší množství znečisťujících látek v ovzduší, které se uvolní za rok, z asfaltových povrchů, tedy především ze silnic, než z provozu vozidel s benzínovými i dieselovými motory dohromady. Nejvýraznější je to v době, kdy je asfalt vystavený zvýšené intenzitě slunečního záření a zvýšeným teplotám.

Typ stavby stavkirke (doslova sloupový kostel) se ve skandinávských zemích prosadil na počátku 11. století, kdy se křesťanství nadobro stalo státním náboženstvím. Jejich rozmach souvisel rovněž s kultem svatého Olafa II., který vládl Norsku v letech 1015–1028 a jemuž je připisována hlavní role při obrácení pohanů na křesťanství a konečném upevnění „pravé víry“.

Ve skutečnosti vyznávali norští králové křesťanské náboženství již od 10. století. Olaf se ale zasloužil o rozvoj církevní správy tím, že do země povolal biskupy z Anglie a římsko-německé říše a christianizoval vnitrozemí, kde zemědělci setrvávali u kultu plodnosti. Právě proto lze v 11. století zaznamenat intenzivnější šíření nových kostelů, které se velmi rychle stavěly z nejlevnějšího a vždy dostupného materiálu – ze dřeva.

Nejen v Norsku

V 16. století bylo v Norsku z celkem 1 200 kostelů okolo 750 typu stavkirke. Později je mnohdy nahradily kamenné nebo zděné stavby, protože církvi se dřevěné budovy zdály málo důstojné pro oslavu Boží milosti. Z tohoto důvodu existovalo počátkem 19. století již jen sto stavkirke. Do současnosti se jich v Norsku dochovalo třiatřicet. Většina staveb je autentických, pocházejí tedy ještě ze středověku. Tři kostely byly v pozdějších staletích rekonstruovány a zásadním způsobem přestavěny.

Nejstarší dochovaný stavkirke vznikl v polovině 12. století a nachází se v norském Urnesu, vzdáleném 350 kilometrů severozápadně od Osla. Největší stojí v Heddalu, je 20 metrů dlouhý a 26 metrů vysoký. Podle pověsti ho vybudoval troll Finn za pouhé tři dny. K velmi známým patří také sloupový kostel v Lomu v provincii Oppland.

Vzhledem k politickému i ekonomickému propojení skandinávských zemí se stavkirke stavěly i ve Švédsku, Dánsku, Anglii, Grónsku a na Islandu. Ve Švédsku byla většina těchto kostelů spálena během morových epidemií v 17. století, takže se jediný autentický stavkirke nachází v jihošvédském Hedaredu.

Za největší známý dřevěný kostel je považován dóm na Skálholtu na Islandu. Stavba se sice nedochovala, ale díky kamennému podstavci dlouhému 50 metrů a rozměrům uvedeným v písemných pramenech se ji podařilo rekonstruovat. V České republice je věrnou napodobeninou stavkirke například dřevěný kostelík sv. Bedřicha v obci Bílá v pohoří Beskyd poblíž slovenských hranic, který dal v letech 1873–1874 postavit olomoucký arcibiskup Bedřich Egon lantkrabě z Fürstenberka.

Triumf křesťanství

Stavkirke byly polychromované a opatřené nástěnnými malbami. Stejně jako dřevěné kostely z ruské oblasti byly velmi bohatě zdobeny dekorativními řezbami rostlinných a zvířecích motivů, jež odborníci označili za „vikinský styl“. V dřevořezbách se často vyskytují božstva, osoby a předměty ze severské mytologie. Například biskupské křeslo v norském Heddalu zpodobňuje scénu drakobijce Sigurda. Ten zabil draka Fáfnira tak, že vyhloubil jámu na stezce, kterou netvor chodil pít, schoval se do ní, a když se nad ním drak plazil, rozpáral mu zespodu břicho. Díky tomu se zmocnil obrovského zlatého pokladu.

Zásadní scény této pověsti lze najít též v dřevořezbách západního portálu stavkirke v norském Hylestadu z druhé poloviny 12. století, který je v současnosti vystaven v Oslu v muzeu Universitetets Oldsaksamling. V norském Torpu byla zase na podlaze stavkirke nalezena scéna zkázy světa podle Eddy, kdy hlavní bůh Ódin bojuje proti vlku Fenrisovi. Bohové šelmu spoutali, ale jejím osudem bylo růst tak dlouho, dokud pouta nepovolí. Poté Ódina spolkla.

Ornamentika pohanských Vikingů však byla dodatečně christianizována a zároveň opatřena novým výkladem dobových církevních autorit. Katolická církev akceptovala původně pohanské prvky pravděpodobně proto, že velkou část symboliky a pověstí bylo možné vykládat i v křesťanském duchu.

Jak se staví stavkirke

Při stavbě kostela typu stavkirke se nejprve vztyčila pevná kostra ze silných kmenů a prostor mezi nimi se zaplnil slabšími kmeny. Původní svatostánky byly malé, maximálně 24 metrů dlouhé a 6,5 metrů vysoké, ale v průběhu staletí se zvětšovaly, doplňovaly o různé vížky, kryté ochozy a další architektonické prvky. Často se také přistavoval malý kůr pro duchovenstvo a apsida. Některé stavkirke měly dokonce i figurální dřevěné tympanony. Interiér kostelů byl tmavý, neboť jediný otvor, který osvětloval prostor, se nacházel vysoko pod střechou.

TIP: Vikingský Gardar: Biskupství na konci světa, na které nedosáhl ani mor

Stavební podstatou stavkirke je sloupová konstrukce. Mezi rohové nosné sloupy se v podlaze vkládá nosný práh, který nese celou stěnu. Půdorysná forma kostelů je centrální. U stavkirke se jednalo buď o jednoduché halové kostely, které jsou nejstarší, nebo kostely se středovým sloupem či s několika sloupy. Kolem středového sloupu se během bohoslužby shromažďovali věřící.

Jako dlouhá jizva na tváři Moravy se od severu k jihu táhne fragment tělesa nedokončené exteritoriální dálnice Vratislav–Vídeň, ambiciózního projektu známějšího jako „Hitlerova dálnice“.

Image

Čtěte také

Hitlerovy mosty ztracené v polích: Pozůstatky dálnice Breslau–Wien (1)

U Jevíčka se nachází, skrytý v bujné vegetaci, první dokončený most. Těleso dálnice pokračuje výrazným náspem až k silnici spojující Jevíčko s obcí Smolná, kde stojí další zajímavá stavba. Je jí pískovcem obložený velký parabolický most se zachovalou kanalizací a náznakem mimoúrovňového křížení, o něco dále pak stojí v podobném duchu vybudovaný most přes Malonínský potok. Na úseku k Velkým Opatovicím je možné narazit ve středové části tělesa dálnice na větší množství dobře zachovalých betonových odvodňovacích kanálů, a to v pravidelných vzdálenostech asi 45 m. Dálnice je tam ve vysokém stupni dokončení. Nad tělesem, které je zaříznuto do terénu, se klene most se třemi pilíři, dodnes používaný pro silniční dopravu, spojující Jevíčko s Velkými Opatovicemi. 

Dodnes fungující prvky

Na navazujícím náspu může návštěvník opět pozorovat síť odvodňovacích kanálů, aby posléze dorazil k zachovalému mostu s pískovcovým obložením, který překlenoval přeložku železniční tratě Chornice–Skalice nad Svitavou a silnici. Trasa pokračuje směrem k Borotínu a dále k Vanovicím. Po cestě je k vidění několik více či méně dokončených mostních konstrukcí, pod náspem jsou vybudovány dodnes fungující propustky.

Pro dodržení požadovaného maximálního sklonu byla dálnice střídavě zahlubována do terénu, nebo se zemina vršila do patřičné výšky. S tím se lze setkat i na dalším místě, které jistě stojí za pozornost. Poblíž Bačova v údolí potoka Semič dělníci navršili násyp úctyhodných rozměrů se dvěma parabolickými mosty. Má výšku 28 m a je druhým nejvyšším v republice.

Vyhnout se Krkaté bábě

V jeho bezprostřední blízkosti si můžeme povšimnout pozůstatků betonové nádrže na užitkovou vodu a betonových patek pro uchycení strojního zařízení. V místech, kde směrem k Chrudichromům násep končí, je patrné velké rozšíření dálničního tělesa. V tomto prostoru projektanti plánovali velké odpočívadlo s čerpací stanicí, autoopravnou, restaurací a ubytovacími službami. O něco jižněji u obce Svitávka je téměř dvoukilometrová část dálnice využita pro v 70. letech vybudovanou silnici do Boskovic.

Dále těleso pokračuje kolem Voděrad k Lysicím a Černé Hoře, kde lze opět narazit na několik mostů. Západně od Černé Hory směrem na Žernovník stáli němečtí projektanti před náročným úkolem. V cestě jim stál terénně členitý výběžek Hornosvratecké vrchoviny, jehož překonání si vyžádalo rozsáhlé zemní práce. V lese poblíž Žernovníku se nachází propustek, který je zajímavý tím, že je na jeho průčelí jasně viditelné datum vybudování, letopočet 1941.

Také o pár kilometrů dál se stavbaři museli vypořádat s tvrdými oříšky v podobě hlubokých údolí dvou od sebe nedaleko tekoucích potoků, Dvorského a Lubě. U druhého zmíněného se nachází zajímavý skalní útvar zvaný Krkatá bába. Ten natolik zaujal Hanse Lorenze, že se rozhodl původně plánovaný projekt, počítající s jedním obloukovým železobetonovým mostem, přepracovat a rozdělit na dvě samostatná dálniční tělesa, zahrnující čtyři mosty ve vzdálenosti 140 m. Tyto úpravy navzdory finanční i stavební náročnosti zamezily likvidaci jedinečné slepencové skály. Do dnešních dnů se ale v těchto místech zachovaly pouze terénní nerovnosti po sondážních a výkopových pracích. Na severním předmostí můžeme narazit na betonové patky pro uchycení stavebních strojů a základy pro kabelový jeřáb. 

Brněnský úsek

Po překonání obou údolí těleso pokračuje zářezem západní poloviny dálnice, o něco jižněji je místo, kde se měly obě větve spojovat. Trasa pak směřuje kolem Skaličky k Malhostovicím a Kuřimi. Dále na jih se vine dobře patrné těleso dálnice s výrazným parabolickým mostem přes řeku Kuřimku nedaleko Moravských Knínic a několika mostními konstrukcemi mezi Jinačovice a Rozdrojovice. Za zmínku stojí parabolický most blíže k Jinačovicím, jehož východní ústí bylo poničeno pravděpodobně během bojů v roce 1945.

Dále se trasa mírně stáčí kolem Kníniček k údolí Svratky, které měl překlenout viadukt podepíraný třemi železobetonovými pilíři. Vybudovat se ale podařilo pouze jeden a kromě něj ještě opěru v jižní části údolí. Násep pokračuje k Bystrci, kde navazuje na používanou městskou komunikaci, zvanou Stará dálnice. Na konci Bystrce můžete narazit na zajímavý dvoupatrový dálniční most přes potok Vrbovec a polní cestu.

Nejasná budoucnost

Trasa dále směřuje k jihu, míjí Popůvky a Troubsko. Za pozornost jistě stojí nedokončený, kameny obložený dálniční most přes polní cestu u Ostopovic a na něj navazující mohutný násep. Těleso míjí Nebovidy a do cesty se mu staví hluboké údolí říčky Bobravy. Plánovaný viadukt v místech dnešního lomu nebyl dokončen, na jižním svahu ale můžete ve svahu mezi stromy spatřit betonovou konstrukci pro uchycení lana kabelového jeřábu. Trasa dálnice míjí Želešice a Hajany se dvěma dostavěnými mosty a pokračuje k Rajhradu a Syrovicím, kde je využita v rámci rychlostní komunikace R52, a to včetně několika původních mostů. U Bratčic těleso opouští stávající silnici a po půl kilometru se ztrácí na hranicích protektorátu.

Výstavba dálnice byla v důsledku nedostatku financí a především surovin dne 30. dubna 1942 přerušena a až do konce války staveniště hlídali vojáci německé armády. Od té doby těleso chátrá a i přes současné plány na jeho další využití se nad budoucností „Hitlerovy dálnice“ vznáší otazník. 

Astronomové nedávno pozorovali jednu velmi zajímavou aktivní galaxii, která má v oblasti rádiového záření velmi povědomý tvar. Až neskutečně připomíná ikonickou stíhačku TIE (anglicky „TIE Fighter“), která je asi nejznámější kosmickou lodí Imperiální flotily ze světa Hvězdných válek.

Galaxie, o které je řeč, se jmenuje TXS 0128+554 (zkráceně TXS 0128). Nachází se ve vzdálenosti zhruba 500 milionů světelných let v souhvězdí Kasiopeji na severní obloze. V jejím galaktickém jádru se nachází supermasivní černá díra, která je mnohem více „super“, než ta, kterou známe v centru Mléčné dráhy. Její hmotnost totiž odpovídá asi miliardě Sluncí.

Výtrysky hmoty v galaxii TXS 0128

Za tvar stíhačky TIE z Hvězdných válek jsou v tomto případě zodpovědné dva polární výtrysky hmoty, která se řítí vysokou rychlostí z protilehlých „pólů“ supermasivní černé díry. Tyto výtrysky jsou ale oproti jiným podobným galaxiím velmi slabé. A jak se zdá, přinejmenším, v posledních desetiletích se jejich aktivita neustále mění.

TIP: Vichry černých děr a hvězd vytvarovaly unikátního galaktického motýla

Ve své současné podobě se polární výtrysky supermasivní černé díry v jádru galaxie TXS 0128 spustily přibližně před 90 lety. O 50 let později, tedy zhruba kolem pozemského roku 1980 jejich aktivita ustala. Před asi 10 lety se ale aktivita supermasivní černé díry opět spustila. Co mohlo způsobit takovéto přerušení výtrysků v galaxii TXS 0128 je doposud zahaleno tajemstvím.

Iluzionista ze Spojených států David Blaine rád napíná své fyzické i psychické síly až na hranici možností. Teď se rozhodl, že si před očima své malé dcery splní svůj vlastní dětský sen. Za pomoci 52 balonů se vznesl do výšky, a unášen větrem se mohl kochat vyprahlou arizonskou pouští. Nakonec vystoupal tak vysoko, že byl nucen použít předem připravenou kyslíkovou masku. Následně se za pomoci padáku snesl bezpečně zpět na zem.

TIP: Dobrodruzi opět v ráži: 25 kilometrů dlouhý let na balóncích naplněných héliem

Robin Mills a jeho kolegové z holandské univerzity v Groningenu a z anglického Oxfordu už v předešlých výzkumech prokázali, že sokol stěhovavý (Falco peregrinus) při střemhlavém útoku na kořist manévruje stejným způsobem jako řízené střely. Tým totiž dříve analyzoval sokolí let s pomocí miniaturních videokamer a GPS zařízení. Vědci ale také chtěli zjistit, proč sokoli při lovu útočí střemhlavě z velkých výšek…

TIP: Audience u jeho vzdušné výsosti: Jarní setkání s orly mořskými

Mills a jeho kolegové vytvořili počítačový model, do nějž zadali fyzikální danosti sokolího letu a ptáků, kteří jim slouží za kořist. Do modelu byla zahrnuta aerodynamika letu, způsob mávání křídly, jejich složení při útoku, způsob, jakým sokoli kořist vnímají i reakční zpoždění během útoku. Poté výzkumníci nesčetněkrát spustili simulaci útoku a pokaždé měnili útočnou strategii imaginárního sokola.

Simulace prokázaly, že střemhlavé útoky z velkých výšek sokolům umožňují vyvinout mnohem silnější aerodynamické síly nutné k manévrování. Minimalizují tím možnost, že jim hbitá kořist unikne. Zároveň se ukázalo, že úspěch střemhlavého útoku vyžaduje mimořádně citlivé manévrování, což znovu dokumentuje, jak mimořádnými letci sokoli jsou. 

Z pohledu jazyka si Jana Husa spojujeme nejspíš s reformou českého pravopisu, v jejímž rámci byla zavedena nabodeníčka. Není to všem tak docela pravda. Zjednodušení pravopisu ze spřežkového na diakritický skutečně proběhlo. Proto dnes na rozdíl třeba od polštiny neseskupujeme písmena, abychom vyjádřili určité hlásky: Místo dřívějšího „aa“ píšeme „á“, někdejší „cz“ zapisujeme jako „č“.

Zmíněná pravopisná změna byla navržena v latinském spise Orthographia Bohemica, termín „nabodeníčko“ v něm však nenajdeme. Přišel s ním až František Palacký, který anonymní rukopis objevil a jeho autorství přisoudil Husovi. K dílu pak připojil doslov, jenž se omylem rovněž považoval za mistrův text.

TIP: Historicky první věta v češtině: Kdo ji zapsal a co je jejím obsahem?

Nejenže tedy Hus s výrazem „nabodeníčko“ vůbec nepracoval (diakritika jsou v něm označována výhradně termíny latinskými, a to jako punctus rotundus (tečka, diakritické znaménko ve funkci dnešního háčku) a gracilis virgula (tenká čárka, diakritické znaménko ve funkci dnešní čárky)., ale dokonce ani nevíme, zda Orthographii opravdu sepsal on.

Zákoutí jazyka objevuje Markéta Gregorová twitter.com/jazykovedma.