Největší jeruzalémský hřbitov Har HaMenuchot (píše se i jako Har ha-Menuchot) byl založen v roce 1951 na ploše 300 tisíc metrů čtverečních. Za bezmála sedmdesát let existence se rozrostl na současných 580 000 metrů čtverečních a místo posledního odpočinku zde nalezlo 150 tisíc lidí. Kapacita ale ani tak nedostačovala, a tak Izraelci museli sáhnout po zcela originálním řešení – a otevřeli vůbec první moderní podzemní hřbitov.

Chodby delší než 1,5 kilometru

Har HaMenuchot neboli Hora odpočinku je největší jeruzalémský hřbitov, na němž spočine většina židů, kteří žijí ve Svatém městě. Jenže kapacita hřbitova je vyčerpaná a místa pro další zesnulé už jednoduše nejsou. Proto Izraelci hřbitov rozšířili tam, kde je stále místa dost – pod zem!

„Právě se nacházíme v prvním podzemním hřbitově moderního světa. Jsme přesně pod hřbitovem Har HaMenuchot, který je hlavním hřbitovem Jeruzaléma,“ ukazuje obrovské podzemní prostory Arik Glazer, ředitel stavební firmy, která si projekt vzala na starost. „Tohle místo je naprosto nový koncept hřbitova a my doufáme, že je to budoucnost pohřbívání.“

Pod Horou odpočinku stavbaři vyhloubili gigantický labyrint chodeb, které jsou dohromady dlouhé 1 600 metrů. Tunely jsou šestnáct metrů vysoké a v každém podlaží, vymezeném nutným ochozem, jsou hroby ve třech až čtyřech řadách nad sebou. I v nejparnějším létě tu je stálá teplota 23 °C. Jednotlivá patra propojují eskalátory a prostor je podle prvních návštěvníků velmi vzdušný a citlivě řešený. Počet hrobů v první fázi výstavby dosáhl kapacity 24 tisíc.

Místo v souladu s tradicemi

Hananja Šahor, výkonný ředitel jednoho z tradičních židovských pohřebních společenství, které na hřbitově Har HaMenuchot operují a nazývají se Chevra kadiša, popisuje, jak projekt stavby vznikal: „Už když jsme začali monumentální stavbu plánovat, projednali jsme její podobu s rabíny tak, aby vše bylo stoprocentně v souladu s židovskými tradicemi. Báli jsme se, že sem lidé nebudou chtít chodit, protože to bude působit klaustrofobicky. Zatím ale všichni, kdo v nové podzemní části byli, si pochvalují, že prostor vypadá nádherně. Jsem si jistý, že se tohle bude lidem nakonec líbit víc, než dosavadní způsob pohřbívání.“

Podzemní hřbitov byl otevřen na konci roku 2019 a má se tu konat zhruba 70 % všech pohřbů v Jeruzalémě. Mít hrob na hřbitově Har HaMenuchot je totiž prestižní záležitost a mnoho míst bylo prodaných ještě před oficiálním otevřením. Cena přitom není malá – jeden hrob vyjde v přepočtu na 230 tisíc korun. „Lidé budou umírat asi vždy, takže bude potřeba místo, pokud chcete zachovat zvyky a práva, které každá komunita má. V Izraeli například není běžná kremace, takže zkrátka potřebujete hodně místa,“ lakonicky konstatuje Arik Glazer.

Inspirace do budoucna

Podzemní hřbitov začali Izraelci budovat v roce 2012, kdy už bylo jasné, že se Jeruzalém bez nového prostoru neobejde. Samotná stavba trvala tři roky a vyšla v přepočtu na více než miliardu korun. Velkou část z této sumy zaplatili zahraniční „investoři“ – židé, kteří touží po místě na hřbitově na Hoře odpočinku.

Moderní hřbitov navíc nejenže splňuje všechny požadavky na pohřeb v duchu židovských tradic, ale vrací se dokonce k jeho samotným kořenům, jak vysvětluje izraelský archeolog Amit Reem: „Před třemi nebo dvěma tisíci lety se židovský pohřeb konal ve dvou fázích. Zesnulého nejprve umístili do jeskyně vysekané v jeruzalémské skále, vchod uzavřeli kamenem a po osmi měsících jeskyni otevřeli. V tu dobu už z mrtvého zůstala jen kostra. V druhé fázi pak kosti vyzdvihli a uložili je do malé díry, kterou v jeskyni vyhloubili.“

TIP: Ekologické pohřbívání: Budou se kompostovat lidská těla?

Stavbaři zatím z hory ukousli jen pět procent prostoru, který má být do budoucna věnován výstavbě podzemního hřbitova. Kdy bude stavba pokračovat, ale zatím není jasné. Vzhledem k tomu, že Izraelci jsou proslulí svými novátorskými technologickými postupy a nápady, je ale velmi pravděpodobné, že podobné projekty odstartují i v dalších izraelských městech. 

Ještě v roce 1775 bychom region Jün-nan nemohli nazvat ani provincií, ani plnohodnotnou Čínou. Zdejší kraj totiž obývali lidé z etnika Hui a převážně muslimského vyznání. Svým původem měli blízko k Barmě, ale ani tam je zrovna rádi neměli. A protože v hornatém Jün-nanu převažovali, fungovali tu se značnou mírou autonomie.

Předchozí část: Genocida po čínsku (1): Krvavá historie Říše středu

Předzvěst války

Tehdejší císařská dynastie nejprve zkusila toto příliš nezávislé území obsadit nevojenskou cestou. Začala sponzorovat migraci čínských osadníků zvaných Han. Za ani ne padesát let se jejich počet zvýšil ze 4 na 10 milionů a domácí Hui se stali menšinou. Nepřipomíná vám to něco? Osadníci Han, financovaní svým císařem, brzy obsadili všechny klíčové zdroje: těžbu surovin, vlastnictví půdy, obchod, úřady a státní správu. 

Kulturní konflikt na sebe nenechal dlouho čekat. V zemi patřící původně Hui se lidé Han chovali jako doma, tedy dost ne-muslimsky. A přitom měli podporu čínských armád. Oficiální záminkou pro válku se v roce 1856 stalo potlačení vzpoury huiských horníků v Šu-sing-a, které se ale zvrhlo v třídenní masakr.

Vůdce muslimů Tu Wen Sin, který si nechal říkat Sultán Sulejman, zformoval obranné milice, decentně sponzorované zbrojní technikou britského impéria. Nestačilo to. Dál už jen ve zkratce: Hui totiž od začátku tahali za kratší stranu provazu. Jeden milion „povstalců“ ztratili v boji, dva miliony byly vysídleny a statisíce jich čekalo popraviště. Za 17 let tak dynastie Čching kompletně obměnila obyvatelstvo celého regionu. Současně také naštvala Velkou Británii, Barmu a dost oslabila svou moc, což se jí později nevyplatí.

Táborité Nebeské říše

Ano, ve druhé polovině 19. století je Čína v rozkladu a každý si kouká urvat pro sebe co největší kus. Rusové si z takto prostřeného stolu nabídnou Vladivostok a kus Mandžuska. Po francouzsko-britské invazi a druhé opiové válce už není úplně zřejmé, zda má ještě pořád dynastie Čching nějakou moc. A to se moc líbí muži jménem Chung Siou-čchüan. Ne že by na tohle jméno slyšel. Sám se totiž považuje za mladšího bratra Ježíše Krista, a jeho náboženské vize obdivují desítky milionů lidí. Nabízí jim originální pohled na utrpení pozemské i příslib ráje – vše v působivé kombinaci konfucianismu a svérázného křesťanství. Noví věřící, tchaj-pchingové, založí Nebeskou říši velkého míru, která kromě města Nanking překryje asi třetinu Číny.

Až husitsky naladěný křesťanský tábor revolučního lidu se pochopitelně nelíbí vládnoucí dynastii ani „zahraničním partnerům“: Francii a Velké Británii. S náboženskými fanatiky se totiž nedá manipulovat tak dobře jako s císařským dvorem. Výsledkem je další neodkladná válka, vedená bohatými proti chudým. Na potírání tchaj-pingů má zvláštní zásluhy tzv. Vždy vítězná armáda, v podstatě žoldácký spolek sponzorovaný zámořskými vládami. Ti ale nedělají rozdíly mezi „věřícími“ a obyvateli Nebeské říše věčného míru. Brutální konflikt potrvá do roku 1864 a vyžádá si 20 až 30 milionů mrtvých civilistů. Ve výsledku je počtem mrtvých řazeno potlačení tohoto povstání hned za druhou a první světovou válku.

Velké čištění pro lepší svět

Prakticky ve stejný čas, respektive mezi lety 1862 až 1877, vypukla další občanská válka, tzv. Dunganská vzpoura. Jen se udála o trochu blíž centru říše. Údajně to začalo banální hádkou na tržišti, kde se čínský kupec nepohodl s muslimským trhovcem o ceně bambusu. Hádka přerostla ve rvačku, ta v bitku, která ovládla celé tržiště a než byste se nadáli, Žlutou řekou plavaly tisíce ubitých těl. Reakce? Provincie Šen-si, Kan-su a Ning-sia, pro přehlednost na západní straně řeky, se rázem rozhodly vyhlásit nezávislost a vytvořit autonomní muslimský stát. A do toho všeho se ještě zapojili turkičtí muslimové pod vedením Jaquba Bega, kteří vzali ztečí Peking. Že je to dost nepřehledné? To ještě nevíte, že všechna tato povstání a rebelie nenápadně podporovali vládci carského Ruska, Velké Británie a Osmanské říše!

TIP: Fakta o čínském zázraku: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

Právo sebeurčení muslimských obyvatel bychom jistě neupírali, ale vzhledem k tomu, že se rozhodli nejprve své „svobodné“ území zbavit čínského živlu, nebylo to zrovna hezké. Do startu tak vyprodukovali 3 miliony mrtvých, ke kterým se brzy připojili další. Armády dynastie Čching totiž zvolna postupovaly rebelům vstříc, a také „čistily“. Ujgurský Sin-ťiang dobudou až po dvouletém obléhání, ale to už na výsledku nic nezmění. Například v Kan-su ubylo přibližně 75 % obyvatel a zhruba 12 milionů lidí bylo donuceno k masové migraci. Přesuny vyvolaly hladomor, a tak vražedná léta pokračovala dál. Většina čínských obyvatel muslimského vyznání se pak raději „dobrovolně“ přesunula za hranice Číny, směrem do Ruska. 

Saturnův měsíc Titan představuje velmi zajímavý svět. Jde o druhý největší přirozený satelit ve Sluneční soustavě, je dokonce rozměrnější než Merkur, ale má jen 40 % jeho hmotnosti. Vnitřní strukturu souputníka totiž zřejmě tvoří převážně nejrůznější ledy, jimž dominují rozličné fáze toho vodního.

Předpokládá se dokonce, že se pod povrchem tělesa nachází vrstva tekuté vody, na povrchu se však již nevyskytuje. Její úlohu přebírají uhlovodíky vytvářející jezera, říční systém, a dokonce cirkulující v obdobě pozemského hydrologického cyklu. 

Přesný důvod formování těchto uhlovodíkových zásobáren ovšem neznáme. Některé modely spekulují, že tekutý metan rozpouští ledové podloží s příměsí organických sloučenin, sníženiny se prohlubují a zaplňují kapalinou. Taková jezera mají ostře ohraničené okraje a představují výhradně sníženiny. Na Zemi bychom v daném případě mluvili o krasových jezerech, nicméně charakterem jim zdaleka neodpovídají všechny rezervoá­ry na Titanu.

TIP: Vědci vytvořili repliku moře Saturnova měsíce: Pomůže jim při přípravě misí

Radarová měření zaznamenala u některých menších jezer vyvýšený okraj, takže vzdáleně připomínají kráter. Vědci přišli s jiným vysvětlením: V podpovrchových vrstvách měsíce se mohou nacházet kapsy vyplněné tekutým dusíkem. Jakmile se terén nad kapsou ohřeje, dusík zplynuje a exploze vytvoří kráter – základ pro budoucí jezero. V prohlubování pak pokračují krasové procesy. Jde o velmi zajímavou hypotézu, ale její případné potvrzení si vyžádá průzkum přímo na místě.

Japonská společnost SkyDrive provedla úspěšný test pilotovaného létajícího automobilu. Na videozáznamu, který společnost SkyDrive představila, se dopravní prostředek připomínající motocykl s vrtulemi vznesl do výšky zhruba jednoho až dvou metrů a zůstal ve vzduchu asi čtyři minuty. 

Šéf projektu Tomohiro Fukuzawa vyjádřil naději, že se z tohoto „létajícího automobilu“ do roku 2023 podaří vytvořit produkt použitelný v reálném světě. Upozornil ale, že klíčovým úkolem je zajistit jeho bezpečnost.

TIP: První létající sporťák: 200 kilometrů v hodině za 2,6 milionu korun

Stroj společnosti SkyDrive zatím dokáže létat pouze pět až deset minut. Pokud se tuto dobu podaří prodloužit na 30 minut, získá podle Fukuzawy větší potenciál, včetně vývozu do zemí, jako je například Čína.

„Doufám, že ho bude chtít používat mnoho lidí a že se budou cítit bezpečně,“ řekl Fukuzawa. Zdůraznil také, že z více než stovky projektů „létajících automobilů“ po celém světě jen hrstka uskutečnila pilotovaný let.

Po anšlusu Rakouska chybělo nacistickému Německu přímé spojení mezi na jihu ležící Vídní a slezskou Vratislaví (dříve Breslau). V cestě ale stálo Československo, byť o několik měsíců později v Mnichově připravené o pohraniční území. Jediným řešením se tak jevila možnost stavby spojnice procházející přes území druhé republiky. Vyjednáváním byl v říjnu 1938 pověřen ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, který česko-německé komisi předložil plán dálnice, jejíž těleso se mělo, ač na území Československa, nacházet mimo jeho jurisdikci. 

Citlivý projekt

K podpisu smlouvy obsahující potřebné formality došlo 29. listopadu 1938 a na jejím základě Československo zdarma poskytlo potřebné stavební pozemky. Aby se dodržel statut exteritoriality, veškeré nájezdy na rychlostní komunikaci měly být opatřeny celnicemi, řidiči dotčeného území ale mohli dálnici užívat bezplatně. Do konce roku 1938 vznikl projekt, v lednu roku následujícího započaly přípravné práce a 11. dubna 1939 se rozběhla samotná stavba. Tu financovala německá strana a provedením byla pověřena Reichsautobahn-Gesellschaft, státní organizace zaměřená na stavbu dálnic.

Řízením projekčních a stavebních prací byl pověřen Hans Lorenz, zkušený německý inženýr, který je díky svým novátorským postupům, na kterých spolupracoval například s krajinnými architekty Friedrichem Schaubem a Hermannem Matternou, považován za významného průkopníka moderní dálniční výstavby v Evropě. Díky přísným parametrům, zahrnujícím 28m stavební šířku, maximálně 5% stoupání terénu, 600m minimální poloměr směrových oblouků a 10 000 m nejmenší poloměr výškových oblouků, byla plánována rychlost vozidel až 160 km/h po celém úseku. Návrh dálnice počítal s citlivým zapracováním do krajiny, k čemuž dopomohl malíř Emmerich Schaffran svými realistickými nákresy jednotlivých částí projektu.

V době protektorátu

Plánovaná trasa měla mít 320 km, stavba ale probíhala pouze na necelé čtvrtině, z velké většiny na území mezitím vzniklého protektorátu Čechy a Morava. Vzhledem k tomu, že koncem roku 1940 mělo být dokončeno 65 km dálnice, započaly práce ve velmi rychlém tempu. Na stavbě se střídali dělníci v desetihodinovém dvousměnném provozu, přičemž na každý pětikilometrový úsek jich bylo třeba zhruba 600.

Pro pokrytí takového množství pracovních sil přicházeli na stavbu kromě místních lidí i přespolní, které lákaly výhodné platové podmínky. Jelikož se jednalo o značnou masu lidí, musely vzniknout také téměř tři desítky ubytovacích táborů včetně dalšího technického a stavebního zázemí. Na stavbě se podílelo velké množství těžké techniky. Jmenujme například věžový jeřáb ČKD či kabelový jeřáb Bleichert, parní lokomotivu Orenstein & Koppel a motorovou lokomotivu Deutz OMZ 122, parní rypadlo Škoda, motorové rypadlo Weserhütte typ W800, motorový válec Tatra-Kemna či parní válec ČKD typ M, výbušné pěchy Demag a další stroje. Pro dopravu materiálu vznikla také rozvětvená síť kolejí o rozchodu 760 a 600 mm. 

Putování začíná

Exteritoriální dálnice měla navazovat na již částečně dostavěný úsek dálniční sítě Drážďany–Berlín–Vratislav–Glivice s přípojkou jihozápadně od slezské metropole. Od severu bylo s ohledem k naplánovaným parametrům navrženo pět velkých mostů. V roce 1940 započala stavba dvou z nich, nacházejících se na protektorátním území. První z nich měl vést přes údolí řeky Třebůvky v Linharticích a druhý, 342 m dlouhý železobetonový viadukt, přes Pacovku nad Městečkem Trnávka.

Přípravné práce probíhaly v té době také v okolí Lanškrouna. Z těchto staveb se ale kromě zbytků jednoho zkušebního pilíře do dnešních dní nic nedochovalo. První znatelné pozůstatky dálnice najdeme severně od Městečka Trnávka, kde se objevuje zpočátku nepatrný zářez v reliéfu krajiny, který pokračuje málo patrnými pozůstatky jihozápadně od obce směrem k Lazům. Tam můžeme narazit krom terénních nerovností i na zbytky kanalizace a propustky pod tělesem dálnice. Trasa dále pokračuje po dobře znatelném náspu kopírujícím kopec Hušák směrem k Vísce u Jevíčka, kde se nacházejí základy nedostavěného parabolického mostu. Jižně od Vísky lze narazit na další betonové základy nedokončeného dálničního mostu, následuje zářez ve svahu nevýznamné vyvýšeniny, kde dálnice opouští Sudety a vbíhá na území tehdejšího protektorátu.

Počátky města Carcassonne sahají až do 6. století př. n. l., kdy si v regionu založili své oppidum Keltové. Římané, kteří místo dobyli roku 122, jej později nazvali Colonia Julia Carcaso. Pod jejich nadvládou došlo k nebývalému rozkvětu, jak dokládá například městské opevnění z 3. století, jehož podstatná část se dochovala dodnes. Jedná se především o třicet věží galorománského typu, které tvoří vnitřní okruh hradeb.

V polovině 5. století se města zmocnili Gótové a počátkem 8. století pak Arabové. Když je roku 759 francký král Pipin Krátký definitivně vypudil, stalo se město franckým lénem. Nesmírného vzestupu dosáhlo především od konce 10. do začátku 13. století – a z této éry pochází i opevněný hrad zbudovaný na nejvyšším místě města. Chránilo jej pět věží a od zbytku osídlení jej odděloval suchý příkop. Jeho nepřístupnost umocňovala také okovaná brána a dvojitá padací mříž.

Masakr s požehnáním papeže

Ani zmíněná opatření však nakonec město neochránila. Roku 1208 rozhodl papež Inocenc III. o křížové výpravě proti albigenským (prvnímu kacířskému hnutí, jež se šířilo západní Evropou od roku 1140), kteří se usadili v okolí. A opevnění padlo už po patnácti dnech obléhání. Obyvatele Carcassonne a sousedního Béziers pak zmasakrovali francouzští vojáci – podle historiků za sebou zanechali možná až dvacet tisíc mrtvých. Brzy nato se stal celý kraj lénem francouzského krále a jedním z pilířů obranného systému jižní Francie.

TIP: Pevnost Krak des Chevaliers: Mohutný strážce svatého řádu

S nástupem nových vojenských technik a rozpínáním země však město od poloviny 17. století ztrácelo na významu, a v 18. století mu dokonce hrozilo úplné stržení. Nakonec k tomu nedošlo, na čemž měl zásluhu zejména francouzský architekt Eugène Viollet-le-Duc, který v roce 1853 zahájil v místě rozsáhlou rekonstrukci. Díky němu tak můžeme jedno z nejzachovalejších středověkých opevněných mest v Evropě obdivovat dodnes.

Úterý 25. srpna se stalo významným milníkem v historii africké i světové medicíny. Africká agentura Africa Regional Certification Commission (ARCC) ohlásila, že po velkém úsilí je africký kontinent bez dětské obrny. Více než 95 procent populace Afriky je teď proti dětské obrně očkováno, což je zdaleka nejúčinnější ochrana proti této zákeřné virové chorobě.

Dětskou obrnu vyvolává poliovirus, což je malý obalený RNA virus, shodou okolností blízce příbuzný viru rýmy. Dětská obrna se šíří hlavně fekáliemi kontaminovanou vodou a jídlem, z menší části i kapénkovou infekcí. Naprostá většina nakažených nemá žádné příznaky, nemoc ale mohou dlouho šířit. Podle údajů WHO vede asi 1 z 200 infekcí k nezvratnému ochrnutí pacienta. Z těchto ochrnutých lidí asi 5 až 10 procent zemře kvůli ochrnutí dýchacích svalů.

TIP: Účinný očkovací program: Austrálie vymýtila zarděnky

Světové zdravotnické shromáždění (WHA, World Health Assembly), které řídí Světovou zdravotnickou organizaci WHO, se v roce 1988 rozhodlo, že vymýtí dětskou obrnu na celém světě. Od té doby poklesl počet případů dětské obrny o více než 99 procent. Už se také podařilo zřejmě kompletně zlikvidovat dva ze tří známých „přírodních“ kmenů této nemoci. Dnes již tak existuje jenom poliovirus typ 1, který se vyskytuje hlavně v Afghánistánu a Pákistánu.

Poslední případy dětské obrny se v Africe vyskytly v roce 2016. V roce 2018 jich bylo na světě známo celkem 33 případů, z toho 21 v Afghánistánu a 12 v Pákistánu. V Africe teď přijde na řadu likvidace oslabeného polioviru cVDPV2, který není přírodní, ale je odvozený od vakcín a šíří se v komunitách, v nichž je málo očkovaných obyvatel.

Nově zrozená hvězda se obvykle zpočátku krmí hmotou ze svého okolí a postupně roste do své konečné velikosti. Otázkou ale je, jak to vlastně dělá. Jakým způsobem se dostane kosmický plyn a prach z okolního vesmíru k rostoucímu hvězdnému mláděti? Astronomové již asi před 30 lety vyslovili hypotézu, že při tomhle krmení hrají klíčovou roli magnetická pole hvězdného mláděte.

Teď tuto představu potvrdil tým odborníků, který vedla Rebeca García López z německého institutu Max Planck Institute for Astronomy a irských institucí Dublin Institute for Advanced Studies a University College Dublin. Podařilo se jim pozorovat, jak podél siločar magnetického pole jednoho blízkého hvězdné mláděte přitéká plyn a prach z okolního vesmíru.

Hvězdné mládě TW Hydrae

Dotyčným hvězdným mládětem je mezi astronomy velmi populární hvězda typu T Tauri, která se jmenuje TW Hydrae. Nachází se v souhvězdí Hydry, ve vzdálenosti 196 světelných let. Její hmotnost dosahuje asi 80 procent hmotnosti Slunce a vznikla ale teprve před zhruba 10 miliony let. Hvězdu obklopuje protoplanetární disk, který je shodou okolností umístěný krásně kolmo vůči pohledu ze Země. Proto je TW Hydrae ideálním objektem pro pozorování a výzkum velmi mladých hvězd.

TIP: Objev u mladé hvězdy: V protoplanetárním disku detekovali metanol

Klíčovou roli v tomto významném pozorování sehrál pokročilý interferometr GRAVITY, který pracuje na soustavě teleskopů Very Large Telescope v Chile. Právě díky GRAVITY astronomové „na vlastní oči“ viděli, že magnetická pole mladičké hvězdy TW Hydrae opravdu přivádějí kosmický plyn a prach přímo ke hvězdě. Protoplanetární disk kolem hvězdy rychle rotuje a magnetická pole rotující materiál přibržďují, díky čemuž se může dostat ke hvězdě.

České jméno ocúnu je odvozeno od výrazu ot-jun, což značí „omlazující se“. Pojmenování vyjadřuje skutečnost, že mladé květy rozkvétají na podzim, kdy okolní příroda již odumírá a chystá se k zimnímu spánku. Jan Lacina v knize Květnice a příroda Tišnovska jejich rozkvétání poeticky popsal: „Jakoby vylisovány ze země hutnou chladnou mlhou objevují se začátkem září na vlhkých lukách až 20 cm vysoké trubkovité květy ocúnů.“ 

Napřed syn, potom otec

Ocún jesenní (Colchicum autumnale) má kromě zažitého botanického pojmenování i mnoho lidových názvů: naháč, naháček, nahá ženská, hacoun, hadula, bogdalec, holopanna, sirotka atd. Latinské jméno Colchicum dostala tato rostlina podle oblasti Kolchidy u Černého moře. Zde podle legend připravovala pověstná travička Médea jed a z několika na zem spadlých kapek vyrostly ocúny.

Jan Lacina k životnímu cyklu ocúnu poznamenává: „Rostlina má zajímavý, jakoby obrácený vegetační sled. Listy se vyvíjejí na jaře spolu s prodlužující se lodyhou, která vynáší na půdní povrch vejčitou tobolku se semeny po vloni opylených květech. Teprve až zelená část rostliny uvadne, objeví se nová generace květů.“ Neobvyklý životní cyklus, kdy se na podzim objevují květy a na jaře rostliny se semeny, vynesl ocúnu ve středověku název „Filius ante patrem“, tj. „syn před otcem“.

Koloběh zeleného života

Sliznatá lepkavá semena ocúnů se přichycují na paznehty, kopýtka či tlapky zvířat, která je rozšiřují na nová stanoviště. Na nově „kolonizované“ půdě ocúny vytrvale setrvávají s hluboko v zemi uloženou hlízou, která připomíná cibuli obalenou hnědými šupinami. Z ní na podzim vyrůstá buď jeden nebo několik velkých, světle fialových až nachových oboupohlavních květů. Velmi dlouhá trubka nese šesticípý nálevkovitý květ. V ústí okvětní trubky je šest tyčinek s podlouhlými, oranžově žlutými prašníky. Uvnitř hlízy – hluboko v zemi – je umístěn svrchní semeník, složený ze tří plodolistů.

Květy po oplození zaschnou, zatímco oplozený semeník přezimuje v zemi. Příštího jara se vyvíjí plod, který je vynášen až na povrch půdy. Na jaře vyrůstá z hlízy dlouhá a válcovitá lodyha, která nese lesklé, kopinaté a žilkované listy. Ty tvoří nepravou přízemní růžici, v jejímž středu dozrávají v květnu a červnu trojpouzdré špičaté tobolky s kulatými, černohnědými svrasklými semeny, které ve vlhku na povrchu rosolovatějí. Po vytvoření tobolky zaniká mateřská hlíza a vytváří se jedna nebo dvě hlízy nové, které jsou základem příštích rostlin. Vzácně vytvářejí rostliny květy s nazelenalými korunami a užšími cípy již na jaře – společně s listy. V tomto případě jde ovšem spíše o výjimku.

Ústup nebezpečné pastvy

Ocúny se odedávna používaly v lidovém léčitelství. Všechny rostlinné části totiž obsahují jedovaté alkaloidy a jedovatá je i voda ve vázičce s kvetoucími ocúny. Z více než dvaceti alkaloidů je nejdůležitější kolchicin, který patří k nejznámějším mitotickým jedům. Z ocúnů byla též izolována látka „F“ – desacetylmethylkolchicin označovaná jako demekolcin. Tato látka má silný antimitotický účinek, je méně toxická než kolchicin a stala se účinným lékem při krevních chorobách a zhoubných nádorech. V současnosti se v lékařství užívá jen z ocúnu izolovaný čistý alkaloid kolchicin, který umožňuje přesné dávkování. Přípravky z ocúnu se nasazují při revmatických a dnavých bolestech. Ve větších dávkách se ovšem dostavuje otrava, která může skončit smrtí.

TIP: Vzácné a krásné šafrány: Kořeněné ozdoby horských luk

Nejvíc alkaloidů obsahují semena – až 1,2 %, v hlízách je 1 %, stejně jako ve květech. Proto jsou ocúny velmi nebezpečné pasoucím se zvířatům v zelené i suché píci. Velmi nebezpečné je zkrmování píce s ocúny zejména u dojnic. Část jedu se totiž dostává i do mléka, což může ohrozit zdraví konzumentů, zvláště dětí. Stejné nebezpečí nastává při pastvě koz a ovcí na ocúnových loukách. 

Ocún jesenní není v České republice zařazen mezi ohrožené druhy, i když botanici upozorňují, že ocúnových stanovišť v naší zemi rapidně ubylo – zejména rozoráním nivních luk kolem řek. Ocún je však zařazen do Červené knihy ohrožených druhů v Rusku a v Irsku.

Kam za ocúnem jesenním

Co je to vlastně život? Otázka dřív vyhrazená filozofům se v posledních desetiletích pomalu, ale jistě přesouvá do hájemství vědy. I když by se snad mohlo zdát, že odpověď musí být jasná, opak je pravdou. Přestože většinou snadno dokážeme rozlišit živé od neživého (spornou výjimku stále tvoří viry) nebo vyjmenovat několik základních charakteristik života – například metabolismus, schopnost se reprodukovat či reagovat na vnější podněty – otázka „Co je život?“ přetrvává. Na přesné definici se vědci neshodnou, a takřka denně proto vznikají nové, jež se snaží zachytit jeho základní aspekty. 

K badatelům hledajícím odpověď na ošemetný dotaz patří také Addy Pross. Australsko-izraelský chemik tvrdí, že ptáme-li se „Co je život?“, zároveň s tím pokládáme otázky „Jak vznikl?“ a „Jak jej stvořit?“. Abychom dokázali vyřešit jednu, musíme umět zodpovědět zbylé dvě.

Recept na prapolévku

Nikdy se nejspíš přesně nedozvíme, jak život vznikl. Stěží totiž dokážeme najisto určit, jaké podmínky panovaly na různých místech mladé Země. Uvažuje se, že se mohl objevit v hlubinách planety, kde dodnes prosperuje bohatý mikrobiální ekosystém, v okolí hydrotermálních průduchů na oceánském dně, kde vládne stabilní prostředí, teplo a dostatek živin. Anebo možná na zemském povrchu, v mělkých vodách bohatých na chemické látky a vystavených působení dávné atmosféry. 

Alespoň to tvrdí teorie prebiotické polévky, kterou počátkem 20. století nezávisle na sobě navrhli Alexandr Oparin a John B. S. Haldane. Oba biologové předpokládali, že se ovzduší mladé Země nejspíš podobalo atmosféře Jupitera, o níž se vědělo, že obsahuje směs vodíku, metanu a amoniaku. Proslulého experimentu a ověření se teorie dočkala v 50. letech 20. století, kdy Stanley Miller a Harold Urey nechali skrz „atmosféru“ složenou ze zmíněných tří plynů a vodní páry procházet elektrické jiskry coby simulaci blesků. Analýza vzniklé kapaliny odhalila několik organických látek, včetně aminokyselin, jež tvoří základní stavební prvky bílkovin.

Střípek skládačky

Zdálo se, že pokud takové látky vznikaly trvale a hromadily se, nakonec skutečně mohly během stovek milionů let přispět ke vzniku života. Millerův–Ureyův experiment se proto dlouho považoval za zásadní střípek do skládačky. Později se ovšem ukázalo, že složení atmosféry na rané Zemi ovzduší na Jupiteru vůbec neodpovídalo. 

Vše nasvědčuje, že se před čtyřmi miliardami let plynný obal naší planety v mnoha ohledech velmi podobal tomu dnešnímu: Sestával především z dusíku, který doplňovaly oxid uhličitý, vodní pára a stopové množství jiných prvků – například kyslíku, jenž se přitom na současnou atmosférickou úroveň začal zvolna dostávat až před necelou miliardou roků. Naopak metan, amoniak ani vodík, které s ním snadno reagují, se volně téměř nevyskytovaly, a nemohly tedy dát vzniknout kýženým molekulám. 

Kromě toho přítomnost určitých chemických látek ještě nic neříká o procesu jejich přeměny v živé formy, o místě, kde k tomu došlo, ani o tom, které typické rysy života se objevily jako první – jestli metabolismus, či replikace, tedy přenos genetické informace z jedné molekuly DNA do jiné stejného typu. Podobné experimenty nám možná definitivní odpověď neposkytnou nikdy. Nabízí se tak otázka, zda ve snaze život pochopit nezačít raději od jiného ze tří dotazů – kupříkladu jak ho stvořit.

Život z laboratoře

Idea přeměny neživé hmoty v živou nebyla kdysi nijak kontroverzní. Antičtí myslitelé nepochybovali, že například myši vznikají ze starého zrní a žáby z bahna. Teorie samoplození, jak se zmíněná představa nazývá, přetrvala až do novověku a postupně se omezovala na stále menší organismy. Až nakonec Louis Pasteur v 19. století slavnými pokusy s vývarem a speciálními nádobami ukázal, že se ani mikroskopické živé entity neutvářejí „jen tak“. 

Sen o přeměně neživých látek v živou bytost však rozhodně nezmizel, ba naopak. Snaha vytvořit umělý život patří k nejdůležitějším oblastem tzv. syntetické biologie. A přestože se zatím plně umělou a životaschopnou buňku získat nepodařilo, některé výzkumy naznačují, že jsme na správné cestě.

Úspěch za 40 milionů

Přelom přinesl článek s výmluvným názvem „Stvoření bakteriální buňky řízené chemicky syntetizovaným genomem“, který v roce 2010 zveřejnil v časopise Science tým vědců kolem amerického genetika a biotechnologa Craiga Ventera. Badatelé si vzali na pomoc bakterii Mycoplasma mycoides, jež se vyznačuje poměrně malým množstvím genetické informace uložené v jediném kruhovém chromozomu. 

TIP: Tajemství čtyřlístku: Jeho DNA je složitější než ta lidská

Odborníci genom přečetli a uměle jej znovu vytvořili, s tím že jej připravili v nejmenší možné podobě, jaká měla buňce ještě stačit k životu. Takto nachystaný chromozom vložili do „prázdné“ buňky příbuzné bakterie, jejíž původní chromozom odstranili. Výsledný hybridní organismus pojmenovaný Synthia se dokázal dělit a růst – tedy žít. Úspěch, jenž vyšel na 40 milionů dolarů, vyvolal ohromné nadšení a v následujících letech vedl k vytváření dalších zčásti umělých a mnohem ambicióznějších organismů.

Umělé biotovárny

Další milník přišel v roce 2014: Tehdy se v magazínu Nature objevil článek výzkumné skupiny Floyda Romesberga, která oznámila vytvoření vylepšené DNA. Kromě čtyř obvyklých „písmen“ genetické abecedy neboli nukleových bází A, G, C, T obsahovala genetická informace dvě nová písmena, X a Y. A když ji tým vložil do buňky bakterie Escherichia coli, ukázalo se, že funguje docela obstojně. 

Ačkoliv mohou podobné manipulace s DNA vyvolávat obavy například z úniku upraveného organismu z laboratoře, autoři uklidňují, že nebezpečí nehrozí. A naopak dodávají, že popsané experimenty nejsou samoúčelné: Podle nich umožní výrobu specifických bílkovin a léků, jež by svými vlastnostmi mohly předčit látky vzniklé přirozenou cestou.

Ve víru syntetické DNA

Loni na jaře publikovali další badatelé na stránkách časopisu Nature obdobné výsledky, které ukázaly, že lze v umělé výrobě genetické informace zajít ještě mnohem dál. Jako modelový organismus opět posloužila bakterie E. coli: Vědci nejprve přečetli celý její genom, načež vyrobili jeho syntetickou verzi. Skládala se z tolika písmen A, C, G, T, že by vytištěná zabrala 970 stránek formátu A4. Nebyla však stejná jako ta původní, přirozená – zahrnovala přes 18 tisíc změn. 

Všechny trojice písmen TCG, kódující aminokyselinu serin, vyměnili odborníci za kombinaci AGC, jež kóduje tutéž složku, a měla tak funkci prvotních trojic plně nahradit. Takto modifikovanou a nově vytvořenou DNA vědci následně vložili do jiné buňky E. coli, z níž předtím odstranili původní genetickou informaci. Výsledná buňka sice neprospívala tak jako její neupravené protějšky, ale základní životní funkce zastat dokázala a dosud tvoří organismus s nejrozsáhlejším plně nahrazeným genomem.

Zespod nahoru

Přístup, který zaujali autoři zmíněných článků, by se dal nazvat „shora dolů“. Postupně nahrazovali různé dílky již existujících organismů, což mělo ovšem ke stvoření života stále velmi daleko. Vkládali totiž DNA do buňky s funkčním biochemickým aparátem, který je sám o sobě nesmírně složitý a jehož náhrada by znamenala skutečnou výzvu. Někteří badatelé se však přece jen odhodlali i k opačnému přístupu, tedy „zespod nahoru“, což znamená vytvořit živou buňku pouze ze základních neživých ingrediencí. 

V roce 2017 se spojilo 17 nizozemských laboratoří s cílem vytvořit „buňce podobný, rostoucí a dělící se systém“. Podle autorů projektu, jenž má trvat deset let a vyjde na miliardu eur, je potřeba vyřešit tři základní problémy: „prostorové oddělení buněk; metabolismus, respektive biochemické pochody zachovávající život; a informační kontrolu, to jest ukládání a správu buněčných instrukcí.“

Elektrárna v buňce

Podle dosavadního průběhu popsaného v časopise Nature slaví jednotlivé skupiny pracující na různých problémech první dílčí úspěchy, nicméně cesta bude ještě dlouhá. V současné době se jeden tým například snaží vytvořit tukovou membránu, podobnou té obklopující známé bakteriální buňky. Vědci do ní postupně zanášejí bílkoviny, bez kterých buňka nedokáže fungovat. 

Další skupiny se zabývají výrobou energetického systému, jenž má připomínat mitochondrie, buněčné „elektrárny“. U rostlin by pak měly vzniknout chloroplasty, umožňující zachytávat sluneční světlo a pomocí jeho energie přeměňovat oxid uhličitý a vodu na složitější látky, zejména cukry. 

Co přinese budoucnost?

Poslední problém představuje dodání informace, jež bude řídit základní buněčné pochody. Badatelé předpokládají, že si to vyžádá DNA sestávající z 200–300 genů. Zde ovšem nebude dosažení cíle tak složité: Odborníci se totiž mohou inspirovat u výše zmíněných kolegů, kteří již syntetickou genetickou informaci do buněk úspěšně zanesli.

TIP: Kdy se dožijeme 200 let? Moderní genetika dává naději na dlouhý život

Ať už projekt dopadne jakkoliv, už nyní lze předpokládat, že se kolem něj vynoří spousta polemik, například: Bude skutečně možné mluvit o výsledné entitě jako o živé? Pomůže nám pochopit, co je život? A především – nezahráváme si s něčím, co by mohlo mít nepředvídatelné následky?