První světová válka navždy překreslila hranice Evropy, dala vzniknout novým státům a také vydláždila cestu k válce druhé. Šlo o konflikt, ve kterém byly poraženy staré nadnárodní monarchie, a to nejen Rakousko-Uhersko a Německé císařství, ale i Rusko. To sice do války vstoupilo po boku Británie a Francie, ale během bojů se pod tlakem zhroutilo a prošlo hned několika revolucemi.

Monarchové v nemilosti

V Evropě se koncem první světové války rozhodně bylo na koho hněvat. I vládci relativně svobodných zemí jako Německo či Rakousko-Uhersko byli hnáni k odpovědnosti za vtažení svých poddaných do „mlýnku na maso“, ještě daleko hlučnější dav si však žádal hlavu ruského cara Mikuláše II.

Složitý systém předválečných spojenectví totiž znamenal, že mnoho vojáků nešlo do boje s plným pochopením důvodů, proč nastal čas se organizovaně vraždit. Šli vítězit pro svou zem a pro svého panovníka, ovšem právě na něj se pak po měsících v zákopech tím více obracel jejich hněv.

Mizející popularita cara Mikuláše

Pod vedením Mikuláše II. Rusko pokračovalo v zaostávání téměř ve všech ohledech a narůstající míra industrializace tyto problémy daleko více prohlubovala, než řešila. Nepomohlo ani varování v podobě rusko-japonského konfliktu a následné revoluce roku 1905, kdy se ukázalo, že na konfrontaci s vyspělejší částí světa není Rusko ani v nejmenším připraveno. Mikuláš navíc definitivně přišel o pověst „dobrého báťušky“, když výrazněji nezareagoval na masakr Krvavé neděle, při níž bylo vojenskou silou rozehnáno v míru konané procesí.

Převzetí vrchního velení armády carem sice v bojích první světové války nepřineslo žádný zásadní úspěch, ale za tehdejší žalostné materiální situace ruského vojska ani nebylo reálné něco takového očekávat. Carova osoba více chyběla v hlavním městě, kde po dobu jeho nepřítomnosti měla ve většině záležitostí volnou ruku jeho žena, carevna Alexandra se svým oblíbencem, mystikem Rasputinem. Zvláště Rasputin si skrze carevninu důvěru s oblibou vyřizoval účty se svými politickými odpůrci, na což doplácela hlavně ministerstva, jejichž vedení se tak měnila jako na běžícím pásu.

... až se ucho utrhne!

Mikuláš II. fatálně podcenil hlášení o nepokojích, které v únoru roku 1917 zachvátily Petrohrad. Když konečně pochopil povahu protestů, které nežádaly hlavy provinilých ministrů jako při předchozí revoluci, ale abdikaci jeho samého, bylo už pozdě cokoli zachraňovat. Odstoupení už nebyl jeden ze způsobů, ale jediná možnost, jak hněv lidu a carské opozice utišit.

Nově vzniklá dvoukolejná vláda řešila od samého počátku důležitější záležitosti než jak naložit s jedním z reliktů temných samoděržavných věků. Soukromá rezidence v Carském Selu se sice jevila jako vyhovující sídlo pro nouzovou internaci, ale do doby konečného rozhodnutí carské otázky bylo třeba pro rodinu najít trvalejší místo pobytu. Přesto až nová vláda, ustavená v červenci roku 1917 po nepodařeném bolševickém puči, Romanovce odeslala daleko za Ural, do sibiřského města Tobolska, kde jim nehrozilo akutní nebezpečí ze strany radikálních proticarských živlů a kde mohla být jejich přítomnost prozatímní vládou vydávána za určitou formu vyhnanství.

S bolševiky k smrti blíže

Pokud vlády vzešlé z únorové či červencové revoluce kalkulovaly s možností propuštění Romanovců do zahraničního exilu, s nástupem bolševiků k moci možnost odchodu carské rodiny do Velké Británie či kamkoliv jinam padla. Radikální a proticarsky naladění rudí měli od začátku v úmyslu „největšího škůdce celé Rusi“ soudit, odsoudit a popravit. Plány na grandiózní politický proces však bolševikům překazila občanská válka, která uvrhla celou zemi do chaosu.

Pro rudé předáky se nejdůležitějším faktorem při následném nakládání s carem a jeho rodinou stal argument, že nelze dovolit, aby Mikuláš padl do rukou některému z protibolševických vojsk, s jejichž pomocí by se mohl pokusit získat ztracenou moc a sjednotit roztříštěný opoziční odpor. Proto jej i s rodinou nejprve transportovali do bližšího a snáze ubránitelného Jekatěrinburgu.

Když ale začalo hrozit nebezpečí, že i toto město padne do rukou československým legionářům, bylo rozhodnuto o likvidaci cara, jeho manželky i potomků. V noci ze šestnáctého na sedmnáctého července roku 1918 tak bylo ve sklepení jednoho z jekatěrinburských domů zastřeleno či ubodáno bajonety jedenáct osob z řad carské rodiny či jejich služebnictva a jejich zohavená těla tajně pohřbena v nedalekém lese.

Devadesát let nejistoty

Bolševičtí předáci a aktéři popravy ve snaze zamést za sebou stopy šířili množství různých dezinformací, kvůli kterým nebylo od začátku jasné, kdo všechno, popřípadě jakým způsobem ve sklepě domu inženýra Ipaťjeva zahynul. První vyšetřování zahájili bělogvardějci, kteří do města dorazili spolu s československými dobrovolci několik dní po masakru. Ustavená komise, v jejímž čele stál právník Nikolaj Sokolov, však přes řadu zachycených důkazů o smrti carské rodiny nedošla k žádným průkazným závěrům. Sokolov, který musel po vítězství bolševiků emigrovat do Francie, vydal roku 1922 publikaci, v níž shrnul výsledky svého pátrání. Poprvé se tak dostalo na veřejnost prohlášení, že Mikuláš II. s celou rodinou byl bolševiky popraven.

TIP: Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

K dalšímu posunu ve věci pátrání po hrobu carské rodiny došlo až po dlouhých šedesáti letech, kdy místní amatérský archeolog Alexandr Avdonin spolu s historikem a režisérem Gelim Rjabovem objevili lokalitu, v níž velitel popravy Jakov Jurovskij nechal pohřbít těla členů carské rodiny. Nález však bylo možné veřejně oznámit až po rozpadu Sovětského svazu roku 1991. Od té doby pak až do roku 2008 probíhalo množství výzkumů a analýz, které nakonec s pravděpodobností hraničící s jistotou potvrdily, že těla pochovaných osob jsou opravdu ostatky cara Mikuláše, jeho rodiny a služebnictva. 

Letošní sezóna hurikánů v Atlantiku nabrala nejrychlejší start ve známé historii, alespoň pokud jde o výskyt „pojmenovaných“ bouří. Dosavadní bouře ale naštěstí nebyly nijak extrémní. Jen dvě z nich, Hanna a Isaias dosáhly síly hurikánu, a to jen kategorie 1. Podle předpovědí by se to teď ale ve zbylé části hurikánové sezóny mělo změnit a měly by přijít opravdu silné bouře a hurikány.

Předzvěstí těchto dramatických bouří by mohl být už příští týden. V úterý by se v oblasti amerického pobřeží Mexického zálivu mohly vyskytovat hned dva hurikány najednou. V současné chvíli jsou v podobě sílících tropických depresí, označených TD 13 a TD 14. Pokud se vyvinou do podoby tropických bouří až hurikánů, tak dostanou jména Laura a Marco.

TIP: Co nám připraví klima? Drtivé hurikány, vražedná horka a města bez vody

Takové počasí bylo v Mexickém zálivu až doposud velmi vzácné. Meteorolog Zack Fradella z New Orleans za svůj život nepamatuje, že v této oblasti někdy řádily dvě silné bouře zároveň. Silnější z těchto bouří „Laura“ by měla udeřit v oblasti Floridy, zatímco bouře „Marco“ by měla dosáhnout pevniny na pobřeží Texasu a Louisiany. Guvernér Floridy DeSantis doporučil obyvatelům státu, aby si připravili zásoby jídla a nezbytných věcí alespoň na 7 dní.

Hypotéza o transmužích se objevuje v nové knize The Children of Ash and Elm: A History of the Vikings (Děti jasanu a jilmu: Dějiny Vikingů) z pera archeologa Neila Priceho, který působí na švédské Uppsalské univerzitě.

V našich tradičních představách byli vikingští muži bojovníci a objevitelé, na ženy připadala starost o domácnost a případně o hospodářství. Tento obrázek se ale mírně otřásl, když v roce 2017 vyšlo najevo, že v dříve objeveném hrobu, který byl díky své výbavě považován za místo odpočinku vysoce postaveného válečníka, spočívá žena. Jde o hrob z poloviny 10. století ze švédské Birky. Mezi vědci, kteří díky testům DNA prokázali, že jde o ženu, byl také Neil Price.

Ženy válečnice

Odborníci od té doby polemizují o tom, zda je podoba hrobu dokladem vysokého postavení pohřbené ženy, nebo zda existuje možnost, že vikingské ženy válčily po boku mužů. Je tu však i třetí vysvětlení – hrob by mohl náležet válečníkovi s jinou genderovou identitou. Tato hypotéza se objevila v odborných kruzích již dříve, nyní se o ní mluví především v souvislosti s novou knihou.

„Jako nejlogičtější vysvětlení se nám zdá, že tělo patřilo válečnici. Můžeme se na to dívat ale i jinak. Mohlo jít o někoho, kdo byl – současným jazykem vyjádřeno – transmuž, tedy biologická žena, která ale žila jako muž,“ uvádí Price. „Tato osoba mohla být i nebinární nebo mít kolísavou genderovou identitu,“ doplňuje archeolog.

Price si myslí, že existují i další doklady o tom, že někteří Vikingové neoddělovali vlastnosti a chování přisuzované mužům a ženám až tak striktně, jak jsme si doposud mysleli. Vikingové měli například zákony, které zakazovaly mužům a ženám porušování genderových norem v oblékání či chování. Potřeba takovýchto pravidel svědčí o tom, že se ve vikingské společnosti vyskytovali lidé, kteří tyto tradiční role nerespektovali.

TIP: Vikingská krvelačná monstra: Zabijáci s mnoha talenty

V některých středověkých převyprávěních vikingských ság se vyskytují ženy, které se staly válečníky a od té chvíle se o nich hovoří pomocí zájmen mužského rodu. Price zároveň odmítá, že by do výkladu vikingské historie projektoval dnešní hodnoty. „Myslím, že je to slabý argument. Vikingové nejspíše měli stejně sofistikovaný smysl pro svoji identitu, jako máme dnes my,“ uvedl archeolog ze švédské Uppsaly.

V roce 1979 se Amerika neslavně loučila s nebeskou laboratoří Skylab, která v červnu toho roku zanikla v atmosféře. Také práce na raketoplánech pomalu končily a NASA nutně potřebovala najít novou vizi pro pokračující přítomnost svých astronautů ve vesmíru. Po nově nabytých zkušenostech se logicky nabízela možnost vybudovat stanici novou, větší a efektivnější. 

Proto se ještě téhož roku dala do práce skupina odborníků z Johnsonova střediska. Připravili první studie možného nástupce orbitální laboratoře Skylab, známého jako Space Operations Center neboli „centrum vesmírných operací“. Prvotním návrhům rozhodně nechyběly ambice. Podstatné ovšem bylo upřesnit požadavky pro budoucí mise i stanici a hlavně najít vhodné uplatnění pro plánované raketoplány a pilotovaný program. NASA navíc opět vnímala narůstající sovětskou převahu v kosmu a se zaujetím sledovala program Saljut, který započal již v roce 1971.

Hlavně zůstat na živu

Úplně první kosmické stanice Saljut nebyly, co se prostoru týče, největší, ale vůbec poprvé nabízely interiér rozdělený do několika zón pro různé aktivity na palubě. Všechny pozdější orbitální stanice využívaly stejné principy členění prostoru do pěti základních částí podle určení, tedy práce, jídlo, hygiena, volný čas a spánek – jež přetrvaly v podstatě dodnes. Na vnitřním uspořádání Saljutů se podílela také sovětská architektka Galina Balašová. 

Průkopnická stanice tohoto typu, Saljut 1, sehrála důležitou roli hned v několika ohledech. Ukrývala na palubě „vesmírnou zahrádku OAZA“, první malý domeček pro delší studium růstu zeleně v mikrogravitaci, jenž se stal předchůdcem všech experimentů s rostlinami na pozdějších Saljutech, ale i na Miru či Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Další milník představoval detailnější výzkum vlivu mikrogravitace na lidský organismus a dlouhodobého pobytu v kosmu na psychiku kosmonautů. 

V neposlední řadě nám Saljut 1 pomohl si uvědomit, že k největším problémům dlouhodobých misí patří zdraví, potažmo přežití. Když se totiž po 23denní expedici vracela domů první a zároveň poslední tříčlenná posádka stanice v lodi Sojuz 11, předčasně se otevřel jeden z ventilů pro vyrovnávání tlaku v kabině a kosmonauti – oblečení pouze do pracovních kombinéz – bohužel nepřežili. Na první pohled až banální technický problém naučil vesmírné architekty jasné základní pravidlo: Hlavní potřebou všech astronautů je zůstat na živu. Nicméně i přes další obtíže program Saljut pokračoval a Sovětský svaz se krůček po krůčku učil žít v kosmu. Úspěšně se dařila rovněž výměna a zásobování posádek, a Saljuty tak položily důležité základy pro vícemodulární stanice, jež měly přijít na řadu v budoucnu. 

Fakt, že pobyt na palubách pionýrských orbitálních základen, Skylab nevyjímaje, nepředstavoval zrovna „procházku růžovým sadem“, asi nejlépe popsal kosmonaut Valerij V. Rjumin. Po misi na Saljutu 6 si poznamenal: „Ke spáchání vraždy stačí zavřít dva muže do kabiny o rozměrech osmnáct krát dvacet stop a nechat je tam dva měsíce samotné.“ Uvedená slova, převzatá z knihy Srdce západu spisovatele O. Henryho, celkem dobře vystihla tehdejší nelehkou situaci při dlouhodobých pobytech v kosmu. Pro vesmírné architekty šlo o další podnět a zformulování zásadní myšlenky: Prostředí, v němž žijeme, se musí přizpůsobit nám, nikoliv opačně. 

Hledá se koncept

Na plánech budoucí stanice se mezitím rozpačitě pokračovalo a začátkem roku 1980 vybrala NASA dvě firmy, Boeing a McDonnell Douglas, aby nezávisle na sobě vypracovaly reálnou studii obří stavby ve vesmíru. O dva roky později představily obě společnosti značně rozdílné návrhy: McDonnell Douglas prezentovala svou orbitální stanici jako vývojovou kosmickou platformu – Evolutionary Space Platform – a upřednostňovala neobyvatelnou laboratoř fungující na oběžné dráze samostatně. Příležitostně k ní měla zamířit posádka v raketoplánu, vyzvednout experimenty a postarat se o údržbu. Cílem bylo dosáhnout co nejnižší ceny, vysoké bezpečnosti a potenciálu ke dlouhé životnosti komplexu. Předpokládalo se maximální využití stávající techniky a menší zapojení astronautů. V pozdější fázi však firma přidala i obyvatelný modul: Padlo totiž definitivní rozhodnutí, že se budou raketoplány podílet na stavbě nové, trvale osídlené vesmírné stanice.

Zato návrh Boeingu byl mnohem blíž původnímu konceptu z roku 1979, a dokonce nesl stejný název, tedy Space Operations Center. Komplex měl zahrnovat dva obyvatelné moduly propojené hermeticky uzavřeným tunelem, zásobovací a servisní sekci, jež by sloužila i k rychlé evakuaci, a dále například také velký hangár na výrobu a opravu kosmických lodí, družic a jiných zařízení. Naproti tomu návrh postrádal laboratorní modul. Stanice by kroužila 370 km nad Zemí a nabízela by duplikované systémy pro větší bezpečnost. Boeing připomněl, že operace v nehostinném kosmickém prostředí nepředstavují běžnou rutinu, a proto je stálá přítomnost člověka nenahraditelná v okamžiku, kdy některá část komplexu selže. 

Noví partneři ve hře

Souběžně s vývojem obou konceptů zamířil poprvé k nebi raketoplán Columbia. První okřídlená a znovupoužitelná vesmírná loď na světě odstartovala v dubnu 1981, strávila na oběžné dráze dva dny a poté se bezpečně vrátila na Zemi. Pro Ameriku šlo o kolosální triumf a projekt slavil úspěch. Vlna nadšení značně zapůsobila i na nově zvoleného prezidenta Ronalda Reagana, který začal s NASA sdílet zápal pro vybudování kosmické stanice. 

Nejprve však bylo nutné urychlit vývoj a zapojit další partnery. Kromě již dvou zmíněných společností se tedy přidaly firmy Martin Marietta, Hughes Aircraft Company, Rockwell International, TRW Space and Technology Group, General Dynamics a Lockheed Martin. Všechny později představily také své vize vesmírného komplexu s řadou doporučení. Období vývoje konceptů stanice, známé jako Space Station Needs, probíhalo mezi léty 1982 a 1984. Asi nejdál zašel design společnosti Hughes Aircraft Company: Chtěla ke stavbě využít prázdné externí nádrže určené pro raketoplány a upravit je na obyvatelné moduly sestavené do obřího kruhu, který by rotoval a vytvářel tak umělou gravitaci.

Spolupráci vítáme

NASA však postupně upřesnila své budoucí požadavky – včetně zatím blíže nespecifikovaného množství vědeckých experimentů, astronomických přístrojů, biologických a anatomických pokusů, platforem pro výzkum nových materiá­lů, telekomunikačních a vojenských zařízení a také hangárů pro vývoj, opravu a stavbu družic, transportních systémů i robotických zařízení. Kosmická agentura totiž původně předpokládala, že stanice vytvoří jakýsi vesmírný přístav pro budoucí flotilu raketoplánů s podporou armády a že z ní Amerika postupně znovu zamíří na Měsíc a poprvé i na Mars. Projekt se však začal značně rozrůstat a bylo jasné, že se na něj nenajdou potřebné finance. 

Jako důležitý krok se proto ukázal mezinárodní briefing pořádaný NASA na konci roku 1983. Pozvánku obdrželi zástupci kosmických agentur Kanady, Německa, Francie, Japonska a Británie, přičemž se podařilo podnítit potřebnou zvědavost, jež později vyústila v bližší spolupráci všech zúčastněných zemí. Na podporu globálního zájmu o stanici a celý program zahájil také testovací raketoplán Enterprise propagační cestu na „zádech“ obřího Boeingu 747: Navštívil letiště v Kanadě a západní Evropě, zúčastnil se letecké show v Paříži a všude, kde se objevil, přitahoval pozornost přihlížejících. 

TIP: Skylab: První americká vesmírná stanice vydláždila cestu k ISS

S propagací programu později značně pomohl i James Beggs z NASA, který osobně zavítal do Paříže, Londýna, Říma, Ottawy a Tokia. Vše vyvrcholilo začátkem roku 1984, kdy prezident Reagan oznámil, že hodlá NASA pověřit stavbou trvale obyvatelné vesmírné stanice, a zároveň prohlásil, že Spojené státy uvítají jakoukoliv mezinárodní účast. Ještě do konce roku přislíbily spolupráci a vývoj částí hardwaru agentury Evropy, Japonska a Kanady. Stejně jako Evropa, i země vycházejícího slunce počítala se stavbou vlastních modulů a s vývojem zásobovací kosmické lodi...

Pokračování v neděli 30. srpna

Syn železničního dělníka z Frankfurtu nad Mohanem Martin Gross (1911–1984) vstoupil začátkem 30. let do SS. Po absolvování SS-Junkerschule ho v květnu 1935 přidělili k Leibstandarte SS Adolf Hitler. V jejích řadách se zúčastnil anšlusu Rakouska i obsazování Sudet, během polského a francouzského tažení velel četě. Při útoku na Sovětský svaz už stál SS-Hauptsturmführer Gross v čele 5. (těžké) roty, avšak zranění ho nadlouho vyřadilo z bojů.

Tankový velitel

Po uzdravení působil na štábu Hlavního velicího úřadu SS a během roku 1942 pracoval ve výmarském útvaru zodpovídajícím za nahrazování ztrát u obrněných útvarů Waffen-SS. V červenci téhož roku absolvoval velitelský kurs na Škole tankových vojsk ve Wünsdorfu a na podzim nastoupil k 1. tankovému pluku Leibstandarte SS Adolf Hitler. 

V elitních obrněných oddílech začala Grossova hvězda rychle stoupat. Už v lednu 1943 byl povýšen na SS-Sturmbannführera a stal se velitelem 2. tankového praporu. S tímto útvarem vyzbrojeným těžkými tigery vstoupil Gross do kurské bitvy. Vyznamenal se především u Tětěrevina, kde jeho oddíl při nepřátelském protiútoku během pouhých tří hodin zlikvidoval asi 90 T-34. Pamětníci popsali tuto oblast jako děsivý hřbitov sovětské techniky plný doutnajících vraků a zuhelnatělých těl.

Velitel výcviku

Za zadržení náporu protivníka obdržel Gross Rytířský kříž. Když byla Leibstandarte na jaře 1944 převelena do Francie, Gross setrval na východě a stanul v čele výcvikového regimentu SS v Lotyšsku. V červenci ho čekala pozice šéfa nově zformované tankové brigády o 2 500 mužích, jež se stala součástí bojové skupiny hraběte Hyacintha Strachwitze.

TIP: Leibstandarte SS Adolf Hitler: Kdo byli nejvěrnější pretoriáni nacistického vůdce

Gross se s brigádou zapojil do těžkých ústupových bojů u měst Libava a Tukums. Jeho tankisté se zasloužili o uvolnění ústupové cesty pro zdecimované německé síly k Tallinnu, ovšem jednotka za úspěch zaplatila katastrofálními ztrátami – zbylo jí pouze 300 vojáků a osm obrněnců. Po rozpuštění brigády posílili přeživší různé divize SS. V březnu 1945 přidělili SS-Obersturmbannführeru Grossovi velení 12. tankového pluku 12. tankové divize SS Hitlerjugend, jež tehdy bojovala v Maďarsku a Rakousku. Se zbytky svého útvaru se v květnu vzdal Američanům.

Kdo byl nejbohatším člověkem známé historie? Podle historiků to není Bill Gates ani Jeff Bezos. Není to ani žádný z bohatých průmyslníků, jako byl Andrew Carnegie nebo John Rockefeller. A není to dokonce ani první císař Římské říše Augustus, který je podle všeho druhý v pořadí.

Nejbohatším člověkem historie byl muž, který během své poutě do Mekky neúmyslně způsobil zhroucení ekonomiky zemí, jimiž procházel. Rozdal a utratil tolik zlata, že to dramaticky snížilo jeho cenu na celá desetiletí.

Tímto mužem byl Mansá Músa, který v letech 1312 až 1337 vládl bohaté západoafrické říši Mali, rozkládající se ve středověku na velké části severozápadní Afriky. Odhadnout jeho bohatství není snadné. Tvořilo ho hlavně zlato, měď, mušle, koření, perly, sůl a další luxusní komodity té doby. Podle moderních údajů mohl jeho majetek odovídat dnešním 400 až 500 miliardám dolarů, čili asi 8,8 až 11 bilionů Kč.

TIP: Boháč Mansa Musa: Denně mu v pokladnici přibývaly kilogramy zlata

Jak vlastně došlo k tomu, že byl Mansá Músa tak převelice bohatý? Stal se vládcem říše, které v té době měla k dispozici velkolepé přírodní zdroje. A Mansá Músá byl ambiciózním a strategicky uvažujícím panovníkem, který možnosti říše Mali naplno využil. Jak uvádí Kathleen Berzock z amerického National Museum of African Art, na území této říše se kromě celé řady důležitých zdrojů luxusních komodit nacházelo několik zásadních nalezišť zlata, které bylo v té době nejčistším a nejvíce ceněným na světě.

Supermasivní černé díry najdeme pravděpodobně v nitru každého velkého hvězdného ostrova. Obří útvary s hmotnostmi statisíců až milionů slunečních hmot se ukrývají uvnitř centrálních struktur a nezřídka představují zdroj galaktické aktivity, pokud na ně z okolí dopadá látka koncentrovaná v akrečním disku. 

Galaxie ovšem obvykle nebývají v přilehlé oblasti vesmíru osamocené: Vyskytují se v celých kupách, a občas se tak srážejí. Při kolizi dvou hvězdných ostrovů vzniká nová velká eliptická galaxie, v jejímž centru kolem sebe obíhají hned dvě supermasivní černé díry. Kroužící dvojice ztrácí energii v různých formách, mimo jiné gravitačními vlnami, až se za dlouhý čas oba objekty opravdu fyzicky srazí – splynou. Vznikne jednak mohutný záblesk gravitačních vln, které jsme již na Zemi zachytili, ale především se utvoří nová, hmotnější černá díra. 

TIP: Nedobrovolně vyhoštění ze svých vesmírných domovů: Hvězdy, hvězdokupy i celé galaxie

Teoretické práce simulující popsaný proces poukazují, že při srážce dvou černých veleděr s výrazně odlišnými hmotnostmi nemusí splynutí probíhat symetricky. V důsledku přenosu momentu hybnosti tudíž může výsledná veledíra získat značný pohybový moment, jenž by ji mohl třeba jen odchýlit z centra galaxie. Astronomové po takových excentrických dírách intenzivně pátrají, neboť pozorování naznačují, že se pozice až pětiny černých veleděr odchylují od geometrického středu hvězdných ostrovů, jež prokazatelně prošly srážkou. „Štulec“ by ovšem mohl být dost silný i na to, aby nově vzniklou veledíru z galaxie vymrštil.

Při vyjednávání používáme mantru: Než dokážete motivům naštveného člověka (nebo například únosce) porozumět, hledejte pochopení. Hlídejte si vlastní emoce, protože to jediné máte pod kontrolou. Neberte si osobně neslušné či negativní komentáře a snažte se udržet klidný tón. Nechte únosce, aby vše ventilovali, pokud si budete jistí, že jste v bezpečí. Často je ukonejší empatie, zatímco vyzývat je, ať se uklidní, má opačný efekt. Udržujte oční kontakt, aby věděli, že situaci berete vážně, ale neusmívejte se. Aktivně naslouchejte a snažte se pochopit, v čem tkví problém. Ať už jde o jakoukoliv hrozbu, zachovejte pokud možno pevné nervy. 

TIP: Jak ovlivňují naše chování sociální média?

Nikdy neříkejte „to byste neudělal“, ale „prosím, nedělejte to“. Neříkejte ani, že to chápete. Zkuste raději „takže pokud tomu správně rozumím…“, aby věděli, že vnímáte jejich obavy. Jakmile dospějete k pochopení problému, komunikujte klidně. Dobrý začátek zní třeba „chápu váš úhel pohledu“, případně zkuste slova jako „to musí být frustrující“. Použití jména v oslovení může přinést uvolnění, protože když člověk slyší své jméno, automaticky zpozorní. 

Poslední milion let poznamenaly nejintenzivnější změny podnebí, jež naše planeta prodělala za uplynulých sto milionů roků. Příslušníci rodu Homo a jejich předchůdci se tak vyvinuli v podmínkách, které můžeme označit za klimaticky katastrofické. Přesto si v nich člověk dokázal nalézt své místo a projít vítězně až do holocénu, posledního meziledového období, v němž žijeme dnes. 

Boje s rozmary počasí ovšem neustaly ani po éře ústupu ledovců, která skončila zhruba před deseti tisíci lety. Tehdy lidstvo absolvovalo ohromný civilizační skok, provázený zrodem zemědělství a prvních měst i říší. Největším nepřítelem raných zemědělců, ale mnohem později také obyvatel středověkých států se nicméně nestávaly výkyvy teplot, nýbrž katastrofy související s vodou. Úroda obilí totiž primárně závisí na tom, jak na jaře naklíčí zrna – a ta si se změnami teplot poradí překvapivě dobře, zatímco s nedostatkem vláhy nikoliv. Právě katastrofické hydrologické události tak v posledních tisíciletích „hýbaly dějinami“: Nutily společenstva k migracím i válkám a přepisovaly politické uspořádání světa. 

Když kultury vyschnou

Jedna z prvních se odehrála přibližně před čtyřmi tisíci lety, kdy do indických městských států Harappa a Mohendžodaro vtrhli nájezdníci ze severu. O následné brutalitě svědčí řada koster s rozsekanými lebkami, jež se našly v poničených domech – útočníci sídla vyplenili a obyvatele bez milosti povraždili. 

Vědcům však dlouho nedávalo spát, proč města podlehla tak rychle. Jejich civilizační vyspělost totiž dodnes vyráží dech: Nacházely se v nich například vícepatrové domy z pálených cihel vybavené nejen okny a větracími otvory, ale také koupelnami či splachovacími záchody s odtokem do kanálů vedoucích pod zemí. Podstatně zaostalejší nájezdníci, kteří se sídel krvavě zmocnili, zřejmě ani netušili, k čemu zmíněné vymoženosti slouží – místo v domech se totiž usadili v primitivních chatách, jež si postavili v ulicích. 

Oslabeni a přemoženi

Pravděpodobnou příčinu rychlého úpadku vyspělých indických civilizací nakonec vysvětlil výkyv klimatu. Okolo roku 1900 př. n. l. došlo v jejich okolí k náhlému vysychání řek a polí. Za zkázou jedné z nejrozvinutějších kultur starověku tak stála extrémní sucha následovaná nejspíš hladomory, takže se místní lidé proměnili ve snadný terč. 

Devastující srážkové minimum se však zřejmě nedotklo jen indického subkontinentu. Kolem roku 2000 př. n. l. totiž zanikla i řada sumerských měst: Vyspělá sídla vynálezců prvního písma podle dochovaných zdrojů padla do rukou mnohem zaostalejších Elamitů a Amorejců. A že lze vinu za jejich zánik opět přiřknout vrtochům počasí, dokládá i dobový žalozpěv Nářek nad zkázou Uru, v němž se mimo jiné píše: „Ze Sumeru království odnesli / Eufrat a Tigris na zpustošených březích jen plevel rodily / Úrodná pole pouze bodláky plodila / Zahrady bez štěpů samy od sebe zahynuly…“

Temná éra Egypta

O katastrofální vlně sucha také hovoří, nebo spíš „mlčí“ starý Egypt. Právě roky 2150–1990 př. n. l. jeho historie jsou na rozdíl od starších a novějších etap zmapovány tak chabě, že se o nich dokonce mluví jako o temné éře nebo o prvním přechodném období. 

Jistou představu o tehdejší situaci přináší biblická kniha Genesis: Píše se v ní o sedmi letech hladu, který sužoval země okolo Egypta, načež se přesunul až k deltě Nilu. Ještě výmluvněji pak dopady krize líčí tzv. Ipuwerův papyrus: „Podřízený se stal nadřízeným, země je rozvrácena, lidé vydávají zákony, které jsou proti zemi, lidé berou člověku majetek, pán je v nedostatku…“

Suchý zrod Říma

I další velký klimatický výkyv, který podstatně zamíchal kartami dějin, souvisel s vlnou extrémního sucha. Zasáhla Asii a Evropu v letech 843–775 př. n. l. a odborníci ji někdy označují jako „homérské minimum“. Bezmála sedm dekád nedostatku srážek provázela v prvé řadě rozsáhlá migrace v severní a střední části Apeninského poloostrova. Právě tehdy vypudili Latinové kmen Sabinů z oblasti severně od řeky Aniene a došlo k založení Říma. Ze stejné doby pocházejí první zmínky o Etruscích na poloostrově, kteří ovládli území mezi Tiberou a Alpami. Odkud přesně přišli, nevíme. Jisté však je, že s sebou přinesli neocenitelné znalosti a vědomosti, bez nichž by Řím nikdy nedosáhl svého rozmachu. 

Homérská minima však dost možná rozpohybovala i migrační vlnu známou jako „řecká kolonizace“. Probíhala zhruba v letech 750–550 př. n. l. a Řekové se během ní usazovali na jihu dnešní Itálie, zatímco další skupiny mířily do jiných částí Středomoří i k Černému moři. Impulz k hledání nového domova vzešel z mnoha řeckých měst prakticky souběžně. A přestože se má všeobecně za to, že migraci spustil rychlý populační růst, pravý důvod mohla představovat vyčerpávající sucha spojená s neúrodou. 

Začátek konce

Na přelomu letopočtu římské impérium v čele s císařem Augustem prosperovalo – doba totiž nebyla skoupá na vláhu. V dalších obdobích již ovšem tak příznivá situace nepanovala: Kolem roku 130 zachvátila Evropu sucha trvající téměř tři století, načež po krátké pauze propukla v roce 475 nanovo a završila se až s letopočtem 618. 

Koncem 4. století se přitom římské impérium rozpadlo na dvě části a o něco později západní říše zcela zanikla. Badatelé se snažili nalézt příčinu zkázy kolosálního politického útvaru, jehož dokonale organizovaná armáda neměla ve své éře obdoby. Mluví se o souhře více faktorů, odpověď či chybějící díl skládačky by však mohlo představovat i nepříznivé klima. 

Chaos čili stěhování národů 

S počátkem 2. století totiž nastoupilo dlouhotrvající sucho a písek ze Sahary zavál egyptská pole, jež dlouho tvořila hlavní sýpku Říma. Obilí se nerodilo ani v Hispánii a na Sicílii, a říše tak musela hledat plodící půdu jinde. V důsledku následných nepopulárních zásahů vlády propukaly rolnické bouře a stále častěji docházelo k dezercím či vzpourám legií. 

Badatelé dokonce prokázali, že pokud v nějakém roce klesly srážky oproti běžné úrovni víc než o 20 %, výrazně vzrostla pravděpodobnost, že vládnoucího císaře někdo zavraždí. Neúroda totiž komplikovala zásobování jednotek a nedostatek stravy značně podněcoval nespokojenost armády i vznik povstání – což se odráželo v tichém souhlasu pretoriánské gardy, osobní císařské stráže, s odstraněním neúspěšného vládce. V letech 235–285 zemřelo násilně 14 z 25 císařů. 

TIP: Zkáza světových metropolí: Jakarta, Amsterdam nebo Tokio se potápějí. Čeká je přesun?

V roce 395 se obří impérium rozdělilo na východní a západní část, přičemž druhá zmíněná po roce 476 definitivně zanikla. Její rozvrat ovšem nenastal naráz, ale odehrával se v relativně dlouhém období od konce 4. až do 7. století. Tou dobou již Evropou zmítal značný chaos: Kontinent křižovalo mnoho různých etnik i kmenů a každý válčil s každým. Éra, kterou označujeme také jako „stěhování národů“, zakrátko pohřbila vše, na čem vyspělá antická civilizace po staletí stavěla. 

Dokončení: Dějiny psané podnebím (2): Zanikly velké civilizace kvůli změnám klimatu? (vychází v úterý 25. srpna)