Abychom mohli astronomický objekt označit jako hvězdu, musí splňovat dvě podmínky: Zaprvé musí jít o těleso v hydrostatické rovnováze, tedy kulaté, a za druhé si musí po značnou část života vyrábět energii ve svém nitru termojadernou fúzí. Uvedené zařazení stále ponechává velkou volnost ve vlastnostech takových objektů. K základním parametrům, které je určují, patří především hmotnost, dál například chemické složení, rychlost rotace nebo (ne)přítomnost gravitačně vázaného souputníka. 

TIP: Vesmírný omyl? Astronomové objevili bílého trpaslíka, který nemá existovat

Velmi hmotné, tzv. obří hvězdy bývají skutečně fyzicky veliké a přesahují desetinásobek rozměru Slunce. Naproti tomu málo hmotné stálice označujeme jako trpaslíky, s dolní hranicí hmotnosti kolem setiny naší centrální hvězdy.

Při vzniku stálic z prachoplynné zárodečné mlhoviny obecně platí, že těch málo hmotných se rodí víc, zatímco obřích méně. Ve spojení s typickou délkou existence (obři žijí pár milionů let, trpaslíci desítky miliard) z toho plyne, že nejčastěji se v naší Galaxii vyskytují málo zářiví červení trpaslíci. Obřích stálic je skutečně minimum: Odhaduje se, že z náhodně vybrané stovky hvězd Mléčné dráhy jich bude jen pět hmotnějších než Slunce. 

Lidé už dokázali závažně poškodit tři čtvrtiny rozlohy souší a 40 procent pozemských oceánů. Postupující degradace životního prostředí ale nezůstává bez následků. Zasahuje lidské zdraví a také samozřejmě postihuje živočichy i rostliny. Jak uvádí zpráva 2020's Living Planet Report, která je společným dílem WWF International a britské Zoological Society of London, populace mnoha obratlovců ve světě rychlým tempem řídnou.

Ze zprávy, která vyšla již po třinácté, vyplývá, že u více než čtyř tisíc sledovaných druhů obratlovců, došlo během posledního půlstoletí k poklesu početnosti populací v průměru o 68 procent, tj. o více než dvě třetiny. Takový pokles neznamená, že by dotyčný druh vymřel, náchylnost každého druhu k vymření je ale velmi těsně spojená s jeho početností. Čím méně jedinců ten který druh má, tím je větší šance, že z nějakého důvodu vymře.

TIP: Zlé vyhlídky: Během tohoto století možná vymře celá polovina dnes žijících druhů

Navzdory obavám o osud přírody během řekněme posledního století ve skutečnosti vymřelo jen překvapivě málo druhů. Pokud se ale dramaticky snižuje početnost populací mnoha druhů zároveň, tak se počet vymřelých druhů může v dohledné době extrémně zvýšit. Podle odborníků jsou hlavními viníky ubývání zvířat v populacích odlesňování a rozšiřování zemědělských ploch.

Ruská komunikace se zahraničím měla vždy svá specifika. Od nástupu Romanovců až do jejich pádu jí totiž zcela konzistentně prostupovala dvě zásadní pravidla. Rusko kombinací vojenské síly a mezinárodní diplomacie dobývalo nová území a všechno rozhodování o zahraniční politice zůstávalo plně v rukou cara. Jednoznačné lpění na těchto tradicích přivedlo Rusko v některých případech k obrovským triumfům, ale mnohokrát jej také uvrhlo do bídy.

Kolonizace Sibiře

Expanze na nehostinnou Sibiř byla pro Rusko první logickou variantou – nečekala zde žádná říše, kterou by bylo třeba porazit, žádný vyzyvatel. Sibiř osadníci zprvu kolonizovali postupně, když zakládali vesnici po vesnici. Počátkem devatenáctého století se však na toto území zaměřila pozornost státu daleko více. Vzrostl totiž význam obchodu s cennými surovinami, které bylo možné na Sibiři těžit. Vzhledem k nehostinnosti prostředí zdaleka nestačilo porobit tamější kmeny, a tak car zabil „dvě mouchy jednou ranou“, když nechal Sibiř protkat sítí pracovních táborů a vesnic, do kterých bylo možné ruské obyvatelstvo deportovat za trest. Následně se během pouhého století zvýšil počet obyvatel Sibiře z půl milionu na devět milionů před světovou válkou.

Střední Asie

Při průzkumu a postupném osidlování Sibiře se Rusové začali zajímat i o střední Asii. Zpočátku proti nim nestál žádný adekvátní protivník, takže Kazachstán se povedlo integrovat do říše snadno a Rusové porazili byla i Persii. Ruské zájmy ale ve třicátých letech 19. století v Afghánistánu zasáhly na území, považované za sféru vlivu Britského impéria. Začala tak dlouhá série válek, provokací, diplomatických konfliktů a rozmíšek, kterou dnes nazýváme Velká hra.

Ta skončila až sérií rusko-britských dohod roku 1907, ve kterých si obě strany rozdělily sféry vlivu. Odstranění problému v Afghánistánu také otevřelo cestu k dohodě mezi Francií, Británii a Ruskem, tedy vzniku takzvané Trojdohody.

Dálný Východ

Rusko zcela využilo čínské slabosti a zmatku a prakticky bez odporu zabralo lány formálně čínského, reálně však spíše nikým nenárokovaného území. Říši středu dokázal ruský medvěd zvládnout bez potíží, zcela opačně však proběhl jeho střet s Japonskem.

Expandující Říše vycházejícího slunce nabídla na začátku dvacátého století Rusům férové dělení Dálného východu – Japonsko by získalo Koreu a Rusko zase Mandžusko. Car odmítl vyjednávat se zemí, kterou pokládal za podobně zaostalou jako Čínu, ale téměř vzápětí byl v rusko-japonské válce (1904–1905) na hlavu poražen. Carské tichomořské loďstvo bylo po několika námořních bitvách zcela zničeno a pozemní armáda se musela z oblastí, které si Japonsko vyhradilo za svou sféru vlivu, stáhnout.

Východní Evropa

Po vítězství nad Švédskem v severní válce roku 1721 se Rusku otevřel přístup k Baltskému moři a jeho další postup do střední Evropy byl už jen otázkou času. Asi nezdařilejším ruským diplomatickým tahem 18. století se stalo trojí dělení Polska, kdy si po vzájemných dohodách Berlín, Vídeň a Petrohrad mezi sebe rozdělily rozsáhlá území východní Evropy. Moc carského impéria se tak zastavila až téměř na hranicích těchto dvou velmocí, neboť Rusko získalo pod svoji kontrolu většinu Ukrajiny, velkou část Polska včetně Varšavy a Estonsko, Lotyšsko a Litvu.

K Černému moři a na Balkán

Při své expanzi na jih se carské impérium pravidelně utkávalo s Osmanskou říší a každé oslabení Turků tehdy znamenalo růst moci Ruska. Ale přece dlouhodobý konflikt těchto dvou velmocí přinesl jedno výrazné překvapení, když se v krymské válce (1854-1856) za sultána postavili Francouzi a Britové, což Rusku přineslo krvavou porážku. Právě v ní však tato východní mocnost našla motivaci pro své modernizační a industrializační snahy.

Osmanské říši se v devatenáctém století začalo přezdívat „Nemocný muž Evropy“ a vlna nacionalistického sebeuvědomění na její západní hranici jasné svědčila o rozkladu turecké moci. Rusko se právě v této době začalo stavět do role ochránce pravoslaví a zastánce svých slovanských bratrů – Srbů a Bulharů. I přes to, že s ruskou pomocí došlo k vytlačení Osmanů z většiny Balkánu a vytvoření nových států, tato politika se carskému Rusku v konečném důsledku nevyplatila.

TIP: Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Nově vzniklý bulharský stát totiž dlouho netoleroval ustavičné zasahování cara do svých vnitřních záležitostí a začal se orientovat ke spolupráci s Rakouským císařstvím. I toto ochlazení rusko-bulharských vztahů poté přispělo k rozpadu spojenectví mezi Moskvou, Berlínem a Vídní. Car si však obratem našel jiného spojence, neboť Francie považovala jak Rakousko-Uhersko, tak i Německo za své nepřátele a silný spojenec na východě pro ni znamenal strategickou výhodu. 

Kdo ještě neochutnal guacamole nebo avokádový toast, má po gastronomické stránce co dohánět. Avokádo je v posledních letech na čele pomyslného žebříčku módního ovoce a mnoho lidí jej díky jeho mimořádným vlastnostem považuje za „zelené zlato“.

Oběti avokádové války

Díky lahodné chuti a obsahu kolem 20 různých vitamínů se avokádo řadí mezi takzvané superpotraviny. Navzdory výšce piedestalu, na který jej postavili mnozí výživoví experti, by ale jen málokoho napadlo, že se zelená pochoutka stala také předmětem krvavých sporů mezi farmáři a obávanými mexickými kartely.

Mexiko pokrývá přibližně 40 % světové produkce avokáda a jedna z největších farem v zemi leží v mexickém státě Jalisco. Podle Josého Manuela Mendozy, ředitele avokádové farmy „Los Cerritos“, obhospodařují zdejší zaměstnanci 20 000 hektarů půdy. Sklidí kolem 180 až 200 tisíc tun plodů, které jdou převážně na export.

Právě avokádové plantáže Jalisca v posledních letech lákají také nebezpečné kartely, které útočí na avokádové farmy a vydírají farmáře. Avokádo, po němž je čím dál větší poptávka, je totiž v Mexiku zlatým dolem. Drogové kartely, jimž se podaří ovládnout plantáže, pak z prodejů ovoce financují svoji ilegální činnost. Kvůli avokádové válce už v Mexiku zemřely desítky lidí. 

Zátarasy proti kartelům 

Avokádový boom zajistil v Mexiku obživu celým vesnicím a mnohdy i městům. Například jen z Jalisca putuje zelené ovoce do více než 20 zemí světa. „Plných 80 až 85 procent naší produkce prodáváme do Kanady, Evropské unie, Asie i na Střední východ,“ popisuje poptávku po avokádu José Manuel Mendoza.

Kromě Mexika se avokádo pěstuje v dalších asi 30 zemích světa. Hruškovci přelahodnému (Persea americana) – tak se jmenuje strom, jenž avokádo plodí – se daří třeba v Dominikánské republice, v Kolumbii nebo v Peru. Pěstuje se ale také v Indonésii nebo v Jihoafrické republice a plantáže hruškovců najdete i v Evropě – hlavně na jihu Španělska, v Portugalsku, ale rovněž v Řecku. 

Je jasné, že farmáři se snaží svoji obživu chránit a proti kartelům bojovat, jak se dá. Staví například zátarasy na silnicích vedoucích k plantážím. Proti nim ale kromě samotných zločinců někdy stojí i zkorumpovaná policie, která s mafiány spolupracuje za strachu nebo kvůli příslibu velkého výdělku. 

Chuť na sto způsobů

Avokádo má při sklizni sytě zelenou barvu. Aby ovšem mohlo doputovat až na evropské talíře, musí se sklízet lehce nedozrálé. Avokádo připravené ke konzumaci pak musí být pěkně měkké a na povrchu tmavě zelené. Jen správně dozrálé avokádo má pak typickou oříškovo-máslovou chuť a rozetřete ho na chleba skoro jako pomazánku. V kuchyni má velmi široké využití – můžete ho jíst na slano, sladko, ale třeba i grilovat. 

TIP: Krvavé avokádo: Víte, čemu říkají britští chirurgové „avokádová ruka“?

Šéfkuchař Nico Mejía si nemůže avokádo vynachválit: „Můžete ho zpracovat na salát nebo ho jen tak rozmačkat. Avokádo je skvělé syrové, ale můžete ho jíst i uvařené . V mexické kuchyni je stejně důležité jako například kukuřice, fazole nebo ryby.“ Je ale jisté, že farmářům lahodná chuť avokáda v posledních letech často hořkne na jazyku, i když platy v avokádovém průmyslu podle jedné studie představují dvanáctinásobek průměrného mexického výdělku. 

Silnou obezitu u mužů často doprovází nedostatek mužského pohlavního hormonu testosteronu. Tyto dva jevy jsou ve složitém vztahu, který teď odborníci intenzivně zkoumají kvůli možnému využití v medicíně.

Nejnověji se této problematice věnoval tým, který vedl Farid Saad z Gulf Medical University ve Spojených arabských emirátech. Vědci se zaměřili na zdravotní záznamy německých mužů trpících hypogonadizmem – genetickým onemocněním, které se mimo jiné projevuje menší velikostí genitálií, což je typický projev nízké hladiny testosteronu.

Badatelé měli k dispozici údaje za 15 let pro celkem 471 obézních mužů s hypogenadizmem, z nichž celkem 276 podstoupilo dlouhodobou terapii s testosteronem. Zbývajících 195 mužů hormonální terapii neabsolvovalo a v tomto experimentu sehráli roli kontrolní skupiny.

Vědci zjistili, že po zhruba osmi letech léčby se ve skupině obézních mužů s testosteronovou terapií snížila průměrná váha o 23 kilogramů, zatímco u obézních mužů bez hormonální terapie váha naopak vzrostla průměrně o 6 kilogramů.

TIP: Nová hormonální injekce pomůže proti obezitě, navíc bez vedlejších účinků

Výsledky tohoto výzkumu ukazují, že léčba testosteronem by mohla pomoci mužům, kteří trpí silnou obezitou. Zdá se, že dlouhodobé podávání testosteronu může být, alespoň v některých případech, přinejmenším stejně účinné jako doposud využívané bariatrické operace žaludku, zejména zmenšení žaludku pomocí žaludečního bypassu.

Měsíce Marsu – tedy Phobos a Deimos, jsou úplně jiné, než je náš Měsíc. Jsou maličké, obíhají hodně blízko povrchu Marsu a oběhnou ho velmi rychle. Proto jsou na Marsu jiná i zatmění Slunce.

Jsou tam velmi častá, téměř každý sol (marsovský den) je někde na Marsu  zatmění. Nikdy nejsou úplná a trvají jen velmi krátce. Například při zatmění Phobosem měsíc odstíní až 40 procent záření Slunce.

To ale není všechno. Robotický geolog InSight, kterého na Mars vyslala NASA, si nedávno, všiml, že se při zatměních Slunce na Marsu děje něco zvláštního. Seismometr sondy při několika zatměních Slunce detekoval nepatrné otřesy. Jak uvedl švýcarský seismolog Simon Stähler z institutu ETH Zurich, bylo to pro ně velké překvapení.

Otřesy při zatmění Slunce

Zdá se, že nejde o falešný signál. Otřesy byly slabé, ale zřetelné. Opakovaly se při nejméně třech zatměních Slunce. Zároveň jde o neobvyklý signál, který se nepodobá předešlým typům otřesů zaznamenaných na Marsu. Badatelé postupně vyloučili několik možných příčin, včetně gravitačního působení Phobosu na Mars.

TIP: Deimos a Phobos: Vznikly marsovské měsíce při srážce asteroidem?

Nakonec jim poskytl vodítko infračervený radiometr. Tento přístroj zaznamenal, že během zatmění na povrchu Marsu dochází k malému poklesu teploty, přičemž po zatmění se teplota prostředí opět vrátí na původní úroveň. Při těchto změnách teploty se deformuje povrch Marsu a to nepravidelně. Právě to je zřejmě zdrojem záhadných otřesů.

Po zastavení Nivellovy letní ofenzivy dohodové armády na podzim roku 1917 hledaly nové cesty, jak docílit zvratu na západní frontě. Jako slibná metoda se jevil tankový útok s podporou pěchoty. Pásové obrněnce Britové nasadili již předchozího roku u Flers-Courcelette a na Sommě. V červenci 1917 se pak z kulometného sboru (Machine Gun Corps) vyčlenil samostatný tankový sbor.

Němci už proto v době bojů u Cambrai měli vyvinuté techniky boje proti tankům. Ty spočívaly především ve využití granátů a lehkých děl, pro něž již v roce 1917 existovala speciální průrazná munice. Oddíly ženistů procházely zvláštním výcvikem ve zneškodňování nepřátelských tanků. Experimenty s protitankovými puškami zatím zůstávaly bez úspěchu. Britská a francouzská generalita po prvotní skepsi rozpoznala potenciál obrněných vozidel jako útočného prvku, který umožňuje průlom s relativně nízkými ztrátami na živé síle. Zrodil se proto plán hromadného nasazení tanků k soustředěnému úderu na úzkém úseku fronty.

Dva plány jedné bitvy

Centrem rozsáhlé bojové operace se stalo francouzské město Cambrai, představující klíčový bod pro zásobování německé Siegfriedovy (též Hindenburgovy) linie. Spolu s nedalekým hřebenem Bourlon mohlo v rukou Dohody vytvořit vážnou překážku pro akce německé armády na severu země.

Generálmajor Henry Tudor (1871–1965), velitel dělostřelectva 9. skotské divize, přišel s návrhem na dobytí klíčové pozice pěchotním útokem s masivní dělostřeleckou podporou. Během příprav na realizaci jeho plánu se ovšem na scéně objevil John Frederick Charles Fuller (1878–1966). Syn anglikánského duchovního a veterán búrské války si u spolubojovníků vysloužil přezdívku Boney – šlo o zkráceninu jména Bonaparte, která odrážela jeho zájem o Napoleona a obecně o vojenské plánování.

Sehraní útočníci

Fuller patřil k předním průkopníkům tanků jako mobilní těžké zbraně. Právě u Cambrai viděl příležitost k masovému bojovému nasazení nového vynálezu. Velitel 3. armády generál Julian Byng (1862–1935) se nakonec rozhodl spojit dohromady Tudorův a Fullerův plán. Aby měl útok naději na úspěch, museli Britové a Francouzi v tichosti, bez vědomí protivníka, přepravit do nástupního prostoru větší množství tanků. Logistického úkolu se zhostil velitel tankového sboru (Tank Corps) Hugh Elles (1880–1945) spolu s Tudorem.

Ten vypracoval plán pěšího útoku doprovázeného menšími oddíly tanků. Vzhledem k propracované německé hloubkové obraně si Tudor uvědomoval nutnost úzké a sehrané součinnosti všech útočících složek. Dva týdny před útokem se tak britští piloti začali cvičit v podpůrných útocích na pozemní cíle. Výpad mělo podniknout šest pěších divizí za podpory 437 tanků, převážně typu Mark IV. V záloze zůstávaly pro případ potřeby další čtyři pěší divize.

Tanky se valí na Bourlon

Ofenziva začala 20. listopadu 1917 a z počátku se vyvíjela slibně, přestože se přípravy útoku nepodařilo utajit. Ze skotských horalů složená 51. divize se zdržela při dobývání opěrného bodu ve vsi Flesquières, kterou bránila německá 54. divize vedená majorem Krebsem. Ta za sebou měla výcvik v protitankovém boji a zkušenosti ze střetů s francouzskými tanky během Nivellovy ofenzivy. Více než 40 britských obrněnců zde Němci vyřadili z boje; některé později ukořistili, opravili a použili. Zbrzdění Skotů zároveň vystavilo jejich spolubojovníky z rychleji postupujících divizí boční palbě protivníka. Až v nočních hodinách Krebsovi muži Flesquières pod sílícím tlakem Britů vyklidili.

Ačkoliv tanky přispěly k úspěšnému průlomu, již v prvním dni utrpěly značné ztráty. Nepřítel zničil 65 strojů, dalších 115 utrpělo vážná poškození nebo poruchy. Útočníci ztratili čtyři tisíce mužů, ale zajali 4 200 Němců. Britové sice šestihodinovým útokem získali více území než během tří měsíců bojů ve Flandrech, nepodařilo se ale dosáhnout hřebene Bourlon. Oproti tomu německá strana zvládla rychle přisunout posily a držet záložní obranné pozice. Ačkoliv měl tedy úspěch pouze dílčí charakter, ve Velké Británii se na oslavu vítězství rozezněly zvony.

Image

Čtěte také

Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (2)

Král Ludvík Jagellonský se narodil v roce 1506 v Budíně a poprvé se objevil v Čechách o tři roky později – avšak pouze na krátkou dobu, kterou vyžadovala jeho korunovace českým králem. Ano, na hlavě tříletého hošíka měla spočinout bezmála tříkilová svatováclavská koruna, samozřejmě pouze symbolicky. Poté si museli naši předkové počkat dlouhých třináct let, než mladík, lišící se od svých urozených vrstevníků ve střední Evropě dlouhými kadeřemi, znovu zavítal do hlavního města Českého království. 

Personální osvěžení

Až na sklonku února roku 1522 opustil Ludvík Budín a vyrazil s manželkou, o rok starší Marií Habsburskou a početným doprovodem do Čech. Když vjel mladý vladař do Prahy, vítal jej u městské brány špalír ozbrojenců. Cechovní praporce vlály ve větru, vedle sboru kněží a univerzitních mistrů pěla oslavné písně také židovská obec, přičemž tuto jistě svéráznou hudební produkci ještě doplňovaly znějící zvony. Skromnost a prostota uvítacího ceremoniálu byla zkrátka výrazem dobové mentality. 

Třetího března roku 1523 jmenoval král nové úředníky a zemské soudce. Klíčový muž domácí scény Zdeněk Lev z Rožmitálu zastával purkrabský úřad již dlouhých patnáct let. Jenže nyní byl sesazen a tento úřad nově získal Jan z Vartenberka. Rožmitál tehdy přirozeně nebyl jediný, kdo ztratil „svoji židli“, naopak jen málokterý ze zemských úředníků na svém postě zůstal.

TIP: Svůdná Marie Habsburská: Co naučila svého královského manžela Ludvíka?

Totéž se týkalo nižších hodnostářů – personální zemětřesení totiž pokračovalo i na Zemském soudu, kam panovník odmítl jmenovat pány s blízkými vazbami na znelíbivšího se odvolaného Rožmitála. Takovou proměnu svého složení centrální orgány českého státu již dlouho nezažily. 

Panovníkův pobyt v Českém království vstupoval již do svého druhého roku, když začaly z Budína přicházet stále hlasitější signály, upozorňující na reálnou hrozbu z jihu – od stále sílících Turků. A tak se Ludvík v roce 1524 urychleně vrátil do své rezidence na Dunaji, aniž by tušil, že jeho pozemský čas vstupuje do své poslední dvouletky.

Starověká bohyně Nemesis byla obávanou nositelkou božské odplaty. Není zřejmé, komu na Zemi by se měli bohové každých 26 milionů let mstít katastrofou, jisté však je, že podobné události předpovídali od 80. let 20. století někteří paleontologové a astronomové. Hypotetická „hvězda smrti“, nesoucí jméno zmíněné bohyně, představuje dnes již poměrně známý pojem a patří i k nejkontroverznějším myšlenkám uvedených vědeckých odvětví. Přesto o ní dosud značná část veřejnosti neví – navzdory faktu, že kdyby domnělý vesmírný objekt existoval, mohl by do budoucna spolurozhodovat o osudu vyspělého života na naší planetě. 

Zásah z vesmíru

Vše začalo v roce 1980, kdy Luis Alvarez a jeho syn Walter odhalili tehdy fantasticky znějící skutečnost – že přinejmenším v jednom případě způsobil velké masové vymírání na Zemi dopad mimozemského tělesa. Ať už si o účincích srážky planetek s naším kosmickým domovem myslíme cokoliv, jisté je, že i v nejmírumilovnějším scénáři musí několikakilometrový objekt způsobit zkázu nevídaných rozměrů. Mnozí paleontologové se této představě i po zveřejnění Alvarezovy teorie dlouho bránili. Jiným však myšlenka kolize velkého tělesa se Zemí nevadila – právě naopak. 

V roce 1984 přišli američtí paleontologové David M. Raup a John Sepkoski s děsivou a zároveň fascinující teorií: Velká vymírání se podle jejich názoru – založeného na výzkumu trendů v početnosti populací ve fosilním záznamu – opakují přibližně každých 26 milionů let. Jediné možné vysvětlení uvedené periodicity přitom poskytoval jakýsi pravidelný astronomický cyklus, který měl co dělat se Sluneční soustavou. Odpovědí zmíněných badatelů byla dosud neznámá, hypotetická stálice, jež se ve stálých časových odstupech přibližuje k našemu solárnímu systému. Způsobuje tak příval velkých asteroidů a komet, „vystřelených“ směrem ke Slunci a vnitřním planetám. 

Vražedná pravidelnost

Záhadná „průvodcovská“ hvězda Slunce má být tedy přímou příčinou vymírání pozemského života, pravidelně se opakujících už po stovky milionů let. A podle Raupa a Sepkoskiho jich v dosud poznané geologické historii způsobila nejméně dvanáct. Vědci své tvrzení dokládali množstvím paleontologických dat, která shromáždili za dlouhé roky práce v terénu. Velká vymírání se ve fosilním záznamu skutečně jako by opakovala v pravidelných intervalech, se střední hodnotou kolem 26–32 milionů roků.

Svůj koncept paleontologové zaslali experimentálním fyzikům Luisi Alvarezovi a jeho kolegovi Richardu Mullerovi, přičemž s nemalou mírou nervozity čekali na jejich verdikt. A ten byl snad až překvapivě příznivý: Oba vědci totiž potvrdili, že přinejmenším v teoretické rovině je existence neznámého slunečního souputníka možná, a pokud paleontologická data nasvědčují oné perio­dicitě, pak by na Raupově a Sepkoskiho hypotéze mohlo opravdu něco být. 

Blízká a nevýrazná

Myšlenka brzy zaujala i další týmy astronomů a fyziků. Muller pak vytvořil model simulující tuto astronomickou situaci. Propočítal, že aby byla Nemesis na stabilní oběžné dráze a od Slunce ji neodtáhly gravitační účinky sousedních hvězd, musela by se nacházet ve vzdálenosti kolem 2,8 ly (světelného roku), tedy bezmála o polovinu blíž než nejbližší známá stálice Proxima Centauri. Podle Alvarezovy představy pak Nemesis při průletu vnější částí Oortova oblaku strhává svou gravitací tamní materiál v podobě planetek a kometárních jader a vysílá je do nitra naší soustavy, kde se mohou srazit s měsíci a planetami včetně Země. 

Samozřejmostí přitom zůstává, že Nemesis nemůže být velkou a jasně zářící hvězdou, protože bychom ji zřejmě už dávno zaznamenali. Alvarez si proto představoval, že jde o slabě zářící objekt s mnohem větší hmotností než Jupiter, ale výrazně nižší než Slunce. Nejspíš se tedy mělo jednat o hnědého či červeného trpaslíka.

Přesto je pravděpodobné, že bychom tak blízkou, i když slabě zářící stálici spatřili minimálně triedrem či menším dalekohledem. Alvarez s Mullerem proto brzy poukázali na možnost, že je sice viditelná pomocí přístroje, ale ztrácí se nám v záplavě tisíců jasnějších hvězd. Před třiceti lety ještě mohli vědci tvrdit, že hypotetickou Nemesis zkrátka nedokážeme s jistotou objevit… Každopádně se v dohledné době nemusíme obávat jejího dalšího „úderu“. Pokud by totiž skutečně existovala, měla by se projevit zase až za 10 či 20 milionů let.

Najdeme ji každým rokem

Vědecká studie pojednávající o Nemesis vyšla poprvé v roce 1984 v periodiku Nature a zajistila si alespoň dočasně značnou popularitu. Někteří astronomové pak v existenci „hvězdy smrti“ věří i dnes. Sám Muller udává, že se nejspíš jedná o červeného trpaslíka s relativní hvězdnou velikostí v rozmezí 7–12: Je tedy viditelný malým dalekohledem. Podle jeho názoru tak stálici nejspíš již dobře známe, ale zatím jsme správně neodhadli její vzdálenost. Muller v roce 2002 napsal, že stačí vybrat odpovídající hvězdu zhruba ze tří tisíc kandidátů a že k jejímu objevu může dojít každým rokem. 

Někteří astronomové mimochodem považují za důkaz možné existence Nemesis také podivné vlastnosti oběhu transneptunického objektu Sedna, objeveného roku 2003. Tento tzv. planetoid má velmi výstřední eliptickou dráhu a od Slunce se může nacházet v rozpětí 76 až téměř 1 000 AU (astronomických jednotek). Důvod podle mnohých astronomů spočívá v blízkém průletu cizí hvězdy v dávné minulosti, avšak dle některých domněnek zůstává ve hře i záhadná Nemesis.

Pochybná existence

Dnes je však vědecká veřejnost, od geologů a paleontologů po astrofyziky, vůči teorii Nemesis obecně značně skeptická. Důvod netkví jen ve zřejmém faktu, že se dosud nepodařilo objevit žádnou bližší hvězdu než Proximu Centauri, přičemž oblohu máme nesrovnatelně lépe „pročesanou“ než v době zveřejnění teorie. K roku 2012 pak astronomové identifikovali asi 1 800 hnědých trpaslíků, žádný z nich se však nenachází na okraji naší soustavy a zřejmě ani v jejím nejbližším okolí. Někteří badatelé se přesto nevzdávají. Podle Mullerových novějších údajů má Nemesis velkou poloosu oběžné dráhy 1,5 ly neboli necelých 15 bilionů kilometrů a může se nacházet někde v souhvězdí Hydry. 

Problém ovšem spočívá také ve stabilitě její orbity: Nepochybně by ji rušilo gravitační působení blízkých stálic a podle různých propočtů by zůstala víceméně stabilní jen stovky milionů až několik málo miliard roků.

Paradoxně nejsilnější argumenty proti „hvězdě smrti“ přicházejí přímo ze Země. Zejména se totiž zdá, že ve skutečnosti neexistuje žádná periodicita vymírání každých 26, 32 či 62 milionů let, ale že jde o pouhý statistický artefakt. Totéž lze říct o frekvenci dopadů velkých mimozemských těles. Podle podrobné analýzy původních dat je fascinující pravidelnost v kolizi s rozměrnými objekty a v následném vymírání nejspíš jen umělým konstruktem – a snad i projekcí podvědomého přání autorů. Zmíněné studie docházejí vesměs k závěru, že intenzita srážek velkých planetek a kometárních jader o velikosti nad 5 km se Zemí se za poslední stamiliony let prakticky nemění a nevykazuje ani žádnou nápadnější periodicitu. 

Nepotřebná hypotéza

Pravděpodobnost existence relativně blízké „hvězdy smrti“ je tak dnes již velmi nízká. Důvod spočívá zejména v současném komplexním astronomickém průzkumu nedalekého vesmírného okolí, který zatím neodhalil nic ani vzdáleně podobného. V daném směru „selhal“ jak infračervený teleskop IRAS v 80. letech a celooblohový průzkum 2MASS z let 1997–2001, tak i novější infračervený teleskop WISE. Ten přitom dokáže odhalit i hnědé trpaslíky s povrchovou teplotou 150 K do vzdálenosti 10 ly. 

V březnu 2014 dostala teorie další ránu právě po analýze dat z posledního zmíněného přístroje. V podstatě lze totiž vyloučit, že se těleso o velikosti Saturnu nebo větší nachází do vzdálenosti kolem 10 000 AU. Zároveň je vysoce pravděpodobné, že objekt o rozměrech Nemesis by již WISE odhalil i podstatně dál. Stále nicméně trvá možnost, že působení přisuzované Nemesis má na svědomí například neznámá hmotná planeta – i když vliv hypotetické „planety X“ byl v posledních letech rovněž významně zpochybněn. 

S jistotou se také nikdy nedozvíme, zda spršku smrtících vesmírných projektilů nevysílaly v minulosti chaoticky se přibližující blízké stálice. Jak ovšem ve svém nedávném prohlášení uvádí NASA: „Současná vědecká analýza již nepodporuje myšlenku, že vymírání na Zemi probíhají v pravidelných, opakujících se intervalech. Hypotéza Nemesis tak už vlastně není potřebná.“ 

Hvězda sci-fi

V současnosti tedy nepodporují hypotézu Nemesis paleontologická ani astronomická data. Zejména přesnější datování z nedávné doby ukázalo, že s velkými vymíráními v minulosti zřejmě souvisí jen málo impaktních událostí. Kráter Chicxulub v Mexickém zálivu, spojovaný s koncem křídy a vyhynutím dinosaurů před 66 miliony let, tvoří v tomto směru čestnou výjimku.

TIP: Peklo na dinosauří planetě: Proč museli vyhynout největší ještěři minulosti

Dokonalejší teleskopy nám snad v budoucnu umožní učinit si ještě lepší představu o blízkém i dalekém vesmírném okolí, pochopit nebezpečí hrozící Zemi a odhalit další velmi vzdálené souputníky v Kuiperově pásu nebo i mnohem odlehlejším Oortově oblaku. Monitorování blízkozemních planetek nám dodá větší klid a postupné vyvinutí technologií na odvrácení případné srážky možná jednou zachrání celou civilizaci. Nemesis však nejspíš zůstane pomyslnou hvězdou sci-fi literatury a některých sporných vědeckých statí.