Když hvězda, jako je třeba naše Slunce zemře, zůstane po ní jen zhroucené jádro v podobě bílého trpaslíka. Pokud taková hvězda měla planety, a to jistě často měla, bylo by nepochybně velmi zajímavé ověřit, zda by na takových planetách mohl existovat život i po zániku mateřské hvězdy. Stačilo by mít po ruce dostatečně výkonný teleskop.

Lisa Kaltenegger z institutu Carl Sagan Institute a její spolupracovníci tvrdí, že by nám na tuto otázku mohl pomoci odpovědět připravovaný americký vesmírný teleskop Jamese Webba. S jeho pomocí bychom totiž mohli odhalit stopy přítomnosti života na exoplanetách podobných Zemi, které obíhají kolem bílých trpaslíků.

Planeta u malé hvězdy

Vtip je v tom, že když planeta obíhá kolem malé hvězdy, vzniká v případě jejího tranzitu, tj. přechodu mezi pozorovatelem a kotoučem dotyčné hvězdy, velmi silný signál s informací o atmosféře takové planety. U bílého trpaslíka je to vyloženě extrém. Jsou asi tak stokrát menší než Slunce a velikostí se blíží Zemi. To z nich dělá excelentní cíl pro pozorování tohoto druhu s dostatečně výkonným teleskopem.

TIP: Astronomové objevili první obří planetu u bílého trpaslíka

Kalteneggerová je přesvědčená, že pokud kolem bílých trpaslíků v rozumné vzdálenosti od nás obíhají terestrické planety podobné Zemi, a pokud se Webbův teleskop dostane na orbitu a bude funkční, mohli bychom na takových planetách  najít případné známky přítomnosti života během příštích pár let. Největším problémem bude odhadnout, které z chemických látek mohou být nejvíce spolehlivým signálem výskytu živých organismů.

Parazitické vosičky (rod Leptopilina) kladou vajíčka do larev octomilek (rod Drosophila). Jak larvy vosiček rostou, živí se tělem svých hostitelů. Dřívější výzkumy ukázaly, že až 80 % vajíček octomilek je těmito parazity napadeno. Identifikovat úhlavního nepřítele a vyhnout se mu, je pro octomilky zásadním úkolem pro přežití dalších generací.

Jakmile octomilka spatří vosičku, přestává klást vajíčka. Rovněž z předchozích studií je známo, že samičky octomilek používají specifické signály sestávající z pachu a pohybů křídel, aby se před přítomností vosiček vzájemně varovaly. 

TIP: Po magnetických stezkách: Zvířata, která se chovají jako živé kompasy

V nové studii se výzkumníci zaměřili na zodpovězení otázky, zda si informaci o nebezpečí dokážou předat i různé druhy octomilek. Zjistili, že různé druhy spolu nedokázaly komunikovat tak efektivně jako octomilky stejného druhu, ale „domluva“ mezi nimi se zlepšila, když druhy žily blízko sebe. To jim umožnilo osvojit si různé „dialekty“ složené z odlišných pohybů křídel a pachů. Budoucí výzkumy se zřejmě zaměří na zkoumání dalších signálů octomilek a budou se snažit odhalit, co ještě si mezi sebou octomilky „povídají“.

V roce 1917 se zrodil plán hromadného nasazení tanků k soustředěnému úderu na úzkém úseku fronty. Centrem rozsáhlé bojové operace se stalo francouzské město Cambrai, představující klíčový bod pro zásobování německé Siegfriedovy (též Hindenburgovy) linie. Ofenziva začala 20. listopadu 1917 a z počátku se vyvíjela slibně, tanky sice přispěly k úspěšnému průlomu, ale již v prvním dni utrpěly značné ztráty.

Předchozí část: Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (1)

V dalších dnech bitvy u Cambrai se Němcům dařilo britský útok ještě více zpomalovat. Jeho razanci brzdil vedle dílčích německých protiútoků také komplikovaný lesnatý terén. Přesto britské velení stále věřilo v úspěch.

Stovky kulometů

Dvaašedesátou divizi, stojící v čele útoku na Bourlon, nechal maršál Douglas Haig (1861–1928) 23. listopadu vystřídat 40. divizí generálmajora Johna Ponsonbyho (1866–1952). Její výpad do Bourlonského lesa začal ráno 23. listopadu s podporou stovky tanků a 430 kulometů. Navzdory impozantní palebné síle však Britové dosáhli jen malých územních zisků. Během tří dnů 40. divize ztratila čtyři tisíce mužů.

Zatímco dohodovým jednotkám docházela lidská síla, Němci naopak stále přisouvali další posily. Hřeben bránila bojová uskupení Gruppe Arras a Gruppe Caudry. Britský tlak vyvrcholil 27. listopadu, kdy se k útočícím silám opět připojila 62. divize. Postup však zhatil německý protiútok. Britské jednotky tak uvázly v intenzivně ostřelovaném Bourlonském lese, na který za jediný den, 28. listopadu, dopadlo 16 000 dělostřeleckých granátů.

Moserův protiútok

Iniciativu nyní převzala německá strana, která v oblasti Cambrai koncentrovala 20 divizí. První úvahy o protiofenzivě se objevily již 23. listopadu, kdy se začínalo zjevně ukazovat, že Britům dochází dech. Jako efektivní nástroj protiútoku se jevila infiltrační taktika, často spojovaná s generálem Oskarem von Hutierem (1857–1934), nicméně vyvinutá již dříve jinými důstojníky. Tento postup nahrazoval klasické útočné vlny menšími rozptýlenými údernými skupinami. Hrot úderu měla tvořit Gruppe Arras pod velením generálporučíka Otto von Mosera (1860–1931), ostříleného veterána srbské a ruské fronty a držitele řádu Pour le Mérite.

Protiofenziva začala 30. listopadu v sedm hodin ráno. Britové akci očekávali, kumulace německých jednotek v nástupním prostoru jim nezůstala utajena. Navzdory britským obranným přípravám však infiltrační taktika slavila úspěch. Němci prorazili soupeřovy přední linie a blížili se k týlovým štábním objektům. Na jižním úseku fronty postoupili dokonce o 13 km. Dva britští velitelé divizí těsně unikli zajetí. Brigádní generál Berkeley Vincent (1871–1963), jinak talentovaný sportovec, musel se zbraní v ruce zastavovat prchající vojáky a organizovat obranu. Po zasypání hlínou a přiotrávení plynem u Arrasu na jaře 1917 tento důstojník již potřetí v jediném roce těsně unikl smrti.

Britové ustupují

Na návrších kolem Bourlonu von Moserovi muži postupovali i s těžkými ztrátami a navzdory intenzivní kulometné palbě. Jedno z britských kulometných družstev v posledním listopadovém dni vypálilo z osmi zbraní neuvěřitelných 70 000 kulek. Britové soustředili veškeré úsilí na udržení strategického hřebene, což ovšem Němcům umožnilo postup na dalších úsecích bojiště. Opakované protiútoky britské gardové divize spolu s příjezdem tanků pomohly udržet frontovou linii do tmy, kdy se německý útok zastavil.

Příští dny se nesly ve znamení dílčích střetů. Druhý dech německá protiofenziva chytila až 3. prosince, kdy Němci zatlačili Brity za kanál Saint Quentin. Hlavní význam však mělo obsazení hřebene u Bonavis, které ohrozilo britské pozice na Bourlonu. Maršál Haig proto nařídil částečný ústup. Do 7. prosince se tak v německých rukou opětovně ocitla drtivá většina území ztraceného v prvních dnech bitvy, s výjimkou pozic u Flesquières. V příštích dnech se fronta postupně stabilizovala.

Image

Čtěte také

Britské ocelové kolosy v lese: Tankový útok u Cambrai 1917 (3)

Německý lehký křižník Karlsruhe byl spuštěn na vodu v roce 1927. Jeho hlavní výzbroj tvořilo 9 děl ráže 150 milimetrů, která byla umístěna po trojicích ve třech dělových věžích. Tak jako další dva křižníky třídy Königsberg – Königsberg a Köln, bojoval ve druhé světové válce a byl potopen po útoku britských sil.

První velkou bojovou akcí křižníku Karlsruhe byla operace Weserübung, německá invaze do Dánska Norska v dubnu až červnu 1940. Loď nebyla v té době plně připravena k bojovým operacím, tak sehrála roli transportní a zároveň vlajkové lodi při útoku na přístav Kristiansand. Hned první den operace, 9. dubna 1940 ale křižník opustilo štěstí a zasáhla jej dvě torpéda ze salvy vypálené britskou ponorkou HMS Truant. Exploze torpéd způsobily značné škody. Voda zaplavila strojovnu a generátory elektřiny, čímž byl křižník odsouzený k zániku. Posádka opustila loď a smrtelně zasažený křižník dorazila dvě torpéda německého torpédového člunu Greif. 

TIP: Zkoumání hlubin: Satelity pomáhají hledat vraky z vesmíru

Přesné místo potopení křižníku Karlsruhe nebylo známo 80 let. Norský provozovatel elektrické rozvodné sítě Statnett v roce 2017 zjistil, že se Karlsruhe zřejmě nachází v těsné blízkosti jednoho z jeho podmořských kabelů. V letošním srpnu (2020) společnost vyslala na toto místo loď Olympic Taurus s dálkově řízenou ponorkou, které pořídila detailní snímky mořského dna.

Tyto snímky jednoznačně potvrdily, že se na daném místě skutečně nachází vrak potopeného křižníku Karlsruhe. 174 metrů dlouhá loď spočívá na mořském dně v hloubce 490 metrů, asi 24 kilometrů od Kristiansandu na jižním pobřeží Norska. Jak uvádí archeolog Frode Kvalø z Norwegian Maritime Museum v Oslu, kromě poškození od torpéd je vrak prakticky netknutý. Šťastnou souhrou okolností se při potopení nepřevrátil, jak se v podobných případech často stává. 

Choleru poprvé do západního světa zavlekli kupci a britští vojáci ze zamořených delt velkých indických řek roku 1817. V Evropě tehdy zemřelo 40 tisíc lidí. O půl druhého desetiletí později přišla na starý kontinent zhoubná choroba znovu. V roce 1824 překročila Kavkaz a valila se k Volze. Postupovala přes hranice ruských asijských gubernií rychleji než zprávy o jejím výskytu a směřovala přes Kazaň a Astrachaň k Moskvě. Rusko zaplavila vlna hrůzy. Choleru pak přenesla do střední Evropy ruská armáda, která táhla potlačit polské listopadové povstání z roku 1830. Nejdříve byla postižena Halič a ani vojenské sanitní kordony, jež měly na hranicích zastavit její pronikání na západ, nebyly schopné dalšímu šíření zabránit.

Roku 1831 na choleru zemřel v Berlíně filozof Fridrich Hegel a ve Vratislavi vojenský reformátor Karl Clausewitz, ve Varšavě carův bratr a místodržící v Polsku velkokníže Konstantin Pavlovič, roku 1832 v Paříži slavný přírodovědec Georges Cuvier a také liberální politik Casimir Périer. V roce 1836 stihla cholerová smrt v rakouské Gorizii sesazeného francouzského krále Karla X. z rodu Bourbonů a podobně stovky dalších známých osobností. Ve Vratislavi podlehla cholerové epidemii manželka a obě dcery Jana Evangelisty Purkyně. Heinrich Heine v Paříži roku 1832 neviděl nic „než nebe a rakve“. Při karnevalu jel nejeden kočár z banketu přímo na hřbitov.

Zachraň se, kdo můžeš!

Jelikož cholera byla v 19. století dosud neznámou nemocí, zaskočila správní i zdravotní orgány a vyvolala jejich bezradné reakce. Ani největší lékařské kapacity si nevěděly rady. Teprve v průběhu epidemie se s ní začali lékaři seznamovat a postupně hledali prostředky k jejímu zmírnění.

V letních měsících roku 1831 začala nemoc pronikat z Haliče na Moravu. Dne 4. června, když už zasahovala do Uher, byla z císařského rozhodnutí zřízena ve Vídni Ústřední sanitní komise, jež měla na území monarchie koordinovat veškeré akce proti postupující epidemii. Bojovalo se proti ní především zřizováním vojenských sanitních kordonů, a to nejen na státních, ale i na zemských hranicích, zakládáním karanténních stanic, cholerových špitálů a dalších zdravotních zařízení v ohrožených oblastech. Hlavní slovo v Ústřední sanitní komisi měli vojenští činitelé s přizváním lékařských odborníků, což se později ukázalo jako málo efektivní. Do čela komise byl postaven prezident dvorní válečné rady, polní zbrojmistr Ignác hrabě Gyulai.

Analogicky byly v jednotlivých zemích habsburské monarchie budovány provinční sanitní komise. V zemi Moravskoslezské převzal její vedení zemský vojenský velitel generál Ignác baron Lederer, v Čechách zemský velitel generál Alois kníže z Liechtensteina.

Haličsko-moravskoslezská hranice byla uzavřena 11. června 1831. V Haliči se první známky epidemie objevily už 29. prosince předchozího roku, a to v tarnopolském kraji. Pak cholera na čtyři měsíce zmizela, aby počátkem května propukla plnou silou v dalších krajích Haliče a v zemském hlavním městě Lvově. Odtud postupovala na jih a na západ. Nastoupila tak cestu do Uher, odkud se dostala přes vojenský koridor do Vídně.

První oběť cholerové epidemie v hlavním městě monarchie zaznamenali v noci ze 14. na 15. září. V dalších dnech propukla na mnoha dalších místech metropole. Vyvolala velkou paniku ve městě i u dvora, a císařský dvůr proto rozeslal členy císařské rodiny do bezpečnějších míst, jakými byly Salcburk a Praha.

Císař s císařovnou nicméně zůstali v Schönbrunnu, odděleném od města ochrannou palisádou. František I. projevil v těch dnech značnou dávku odvahy a v duchu své paternalistické politiky odmítl opustit hlavní město a jeho obyvatele. Uděloval dál pravidelné audience a jednou týdně dokonce navštěvoval místní špitály. Rozmlouval s lidmi přímo na ulici, což skutečně pomohlo překonat první šok z nákazy a pozvedlo celkovou náladu ve městě.

Obranná linie

Od 11. června existoval uzavřený vojenský sanitní koridor proti Haliči, který bylo možné rozšířit jednak proti Prusku, jednak podél uherské hranice. Během léta se pak Morava uzavřela proti uherské hranici kordonem, který šel od Bohumína podle hranice s Uhry a dále podle řeky Moravy až k soutoku s Dunajem. Na kordonové linii byly velkým nákladem postaveny strážní boudy vzdálené od sebe na dohled, kde byly zadržovány osoby přicházející ze zamořených oblastí a podrobovány dvacetidenní karanténě. Od konce července zde postupně vzniklo pět karanténních stanic vybavených mimo jiné dezinfekčními brody pro dobytek a očistnými zařízeními pro přepravované zboží. Také na česko-moravské hranici měla být vytvořena sanitní uzávěra, a to od konce července. Sanitním kordonem byla opatřena i státní hranice se sousedními zeměmi: Pruskem, Saskem a Bavorskem.

S blížící se epidemií narůstala všude mezi obyvatelstvem panika, které úřady dokázaly jen velmi obtížně čelit. V průběhu vlastní epidemie byl nařízen zostřený policejní dohled nad obyvatelstvem, aby nedocházelo k nepokojům.

Ještě 27. srpna 1832, dlouho po opadnutí hlavní cholerové vlny, sdělil nejvyšší kancléř spojené c. k. dvorní kanceláře hrabě Antonín Bedřich Mitrovský šéfovi moravskoslezského gubernia do Brna příkaz samotného císaře, kterým se zakázal všem lékařům a ranhojičům udávat v jednotlivých případech onemocnění cholerou správnou diagnózu, aby nebyla v okolí vyvolávána panika. Skutečný stav věci však museli ohlašovat úřadům a také činit příslušné proticholerové zákroky.

Davové šílenství

Zdaleka nejobtížnější bylo zabránit šíření poplašných zpráv. V tom směru učinila vláda otřesnou zkušenost na východním Slovensku, kde koncem července 1831 vypuklo velké cholerové povstání, jež se podařilo brutálně potlačit až po třech měsících. Popud k němu zavdala přísná proticholerová opatření, která často násilně izolovala od světa celé vesnice a vnucovala obyvatelstvu dezinfekční a sanitární prostředky. Mezi lidem začaly kolovat zvěsti, že panstvo šíří jed, aby se zbavilo nepohodlné chudiny. Prostí venkované uvěřili, že úřady nařídily otrávit studny a místo léků rozdělují obyvatelstvu jedovaté látky. Jejich fantazii dále jitřily zprávy o zakládání cholerových hřbitovů a zřizování hromadných hrobů.

V době vrcholící epidemie se tyto zvěsti proměnily v davovou hysterii, která se šířila od vesnice k vesnici. Vyústila pak v řadu násilností, při nichž byla živelně pleněna panská sídla a masakrováni domnělí panští pomahači.

Selská vzpoura se rozšířila na pět uherských komitátů a strhla do povstání více než sto vesnic a na 50 tisíc obyvatel. Státní moc stála proti této síle zprvu zcela bezradně. Teprve po několika týdnech a s nasazením vojska se podařilo vzbouřence izolovat a nepokoje potlačit. Nastaly kruté represálie, při nichž 119 povstalců skončilo na šibenici, na další tisíce čekalo vězení a tělesné tresty. Na základě burcujících zpráv z východního Slovenska musel nakonec císař František zakročit a 8. listopadu zakázat další popravy.

Z obavy, aby se povstání z Uher nepřeneslo do západních provincií monarchie, zablokovaly rakouské úřady zprávy o událostech na východním Slovensku. Noviny o nich neinformovaly a zadržována byla i soukromá korespondence, která přicházela z těchto končin. Přesto se průniku informací nepodařilo zamezit, a tak se brzy v Čechách i na Moravě vynořily falešné zvěsti podobné těm, které rozbouřily východní Slovensko.

Marný boj

Protože se vojenské sanitní kordony jako bariéra proti šíření epidemie příliš neosvědčily a staly se navíc brzdou obchodu a podnikání, byly v průběhu podzimu 1832 rozpuštěny. Dne 4. října císař František rozhodl zrušit Ústřední sanitní komisi pod generálem Gyulaiem a její kompetenci převedl na dvorního kancléře hraběte Mitrovského. Ten pak vedení cholerových záležitostí soustředil v rukou zemských gubernií. V rámci proticholerových opatření vyvinula zemská gubernia i krajské úřady v Čechách a na Moravě rozsáhlou osvětovou a publikační činnost. Ta se projevila ve velkém množství brožur, letáků a oběžníků, které měly uvést ve všeobecnou známost základní hygienická pravidla a jiná opatření pro boj se zákeřnou chorobou. 

Lékařská věda v té době stále tápala v otázce původce nemoci. Částí lékařů byla přijímána starší teorie, podle níž šlo o nákazu, kterou způsobovalo takzvané contagium či miasma, choroboplodná látka obsažená ve vzduchu, zatímco jiná skupina tento názor odmítala. Rakouská lékařská obec se rozdělila na dva tábory – na stoupence teorie contagia a její odpůrce. Na konečnou odpověď musela medicína počkat ještě celé půlstoletí do okamžiku, kdy Robert Koch objevil roku 1883 původce choroby, bakterii vibrio cholerae.

Cholera z let 1831–1832 si vyžádala četné oběti mezi obyvatelstvem Čech a Moravy a zanechala hluboké stopy ve vědomí lidí. Zatímco ve Vídni se dala cholera na ústup už v průběhu října 1831, do Prahy dospěla až koncem roku. Mnohem více než Praha bylo však postiženo Brno. Ve městě, které čítalo okolo 30 000 obyvatel, onemocnělo 1 600 lidí, z nichž třetina zemřela. Za první cholerové epidemie tak zemřelo v Čechách 26 020 lidí, na Moravě a ve Slezsku 32 039.

Další tisíce mrtvých

Cholerová epidemie sice během roku 1832 vymizela, ale v roce 1836 se oklikou přes západní Evropu vrátila. Dostavila se druhá vlna, která zvlášť těžce zasáhla Moravu. Řádila po celý rok 1837 a doznívala ještě začátkem roku následujícího. V Čechách zemřelo 8 731 obyvatel, na Moravě 26 474. Přes přetrvávající epidemii byla v Praze připravována na 7. září 1836 korunovace nového císaře Ferdinanda I. Dobrotivého, během níž kromě jiných zemřel v Praze olomoucký arcibiskup Ferdinand Chotek.

Velká pandemie cholery třicátých let, jejíž součástí byly obě cholerové vlny, které zasáhly české země, prošla Evropou na západ a zanechala za sebou spoustu obětí. Do západní Evropy si našla i druhou cestu, a to z Persie přes Istanbul do středomořských přístavů. Do některých oblastí se v nových vlnách vracela a ustoupila až po několika letech. V srpnu 1831 pronikla do Berlína, koncem roku dospěla přes Hamburk do Anglie, odtud se přes přístav Calais dostala do Francie. V březnu 1832 propukla v Paříži a šířila se Francií do Španělska a Portugalska. Roku 1834 se objevila ve Skandinávii a o dva roky později znovu v jižní Francii, odkud se vydala do Itálie, přes Tyrolsko a Bavorsko opět do střední Evropy a přinesla tak druhou cholerovou vlnu do Čech a na Moravu. Naše země pak choleru znovu zažily za prusko-rakouské války roku 1866, kdy k nám nemoc zavlekla pruská armáda.

TIP: Prakticky všechny globální epidemie cholery pocházejí z jedné oblasti

Berlínský bakteriolog Robert Koch se v roce 1883 vypravil do Indie, kde odhalil pod mikroskopem miliardy čárkových bacilů, ve kterých rozpoznal původce cholery. O devět let později, roku 1892, vypukla epidemie v Evropě ještě jednou, a to v Hamburku, kam houfně připlouvaly lodě se žlutou karanténní vlajkou a kde byla téměř nefiltrovaná labská voda pumpována do potrubí s pitnou vodou. Během několika týdnů zemřelo 8 576 lidí. Díky novým lékařským a hygienickým poznatkům byla cholera v Evropě úplně zlikvidována až roku 1923. 

Jde o naši nejbližší a pro život nezbytnou hvězdu. Pro astronomy představuje jakýsi etalon při porovnávání a studiu ostatních stálic. Jedná se o téměř ideální kouli žhavého plazmatu, s průměrem 108krát převyšujícím velikost Země. Reprezentuje 99,86 % hmotnosti Sluneční soustavy, z čehož přibližně 3/4 tvoří vodík, čtvrtina připadá na helium a ve velmi malých množstvích se zde vyskytují těžší prvky jako kyslík, uhlík, neon, železo a další.

Slunce vzniklo smrštěním rozsáhlého molekulárního oblaku. Řadí se do spektrální třídy G2 – jde o žlutého trpaslíka – a jeho stáří vědci odhadují na 4,6 miliardy roků. Veškerá energie vyzářená naší hvězdou vzniká v jejím nitru v důsledku probíhajících termonukleárních reakcí, při nichž se vodík přeměňuje na helium. K nejznámějším projevům sluneční aktivity patří skvrny, jejichž počet kolísá v 11leté periodě, a mohutné výrony plazmatu – tzv. protuberance.

Stálici ze souhvězdí Kentaura znají lidé od roku 1915. Je příliš slabá, než abychom ji spatřili pouhýma očima. Gravitačně je vázána do trojnásobného systému společně s dvojhvězdou Alfa Centauri, přičemž Proxima se z této trojice nachází v současnosti k Zemi nejblíž. Kolem dvojhvězdy krouží ve vzdálenosti 12 950 astronomických jednotek (AU), jeden oběh zvládne zhruba za 550 tisíc roků.

Jde o červeného trpaslíka spektrální třídy M5, s hmotností odpovídající 1/8 Slunce. V roce 2016 se u něj podařilo objevit planetu nazvanou Proxima b, která krouží 7,5 milionu kilometrů od mateřské hvězdy a jeden oběh vykoná za 11,2 dne. V porovnání se Zemí je asi o 30 % hmotnější.

V poslední době astronomové hodně diskutují o možnosti života na této nejbližší známé exoplanetě. Důvod spočívá v neznalosti tamních podmínek, ale také v nepříznivém vlivu Proximy. Červení trpaslíci totiž většinou představují velmi aktivní stálice s mohutnými výrony rentgenového a ultrafialového záření. 

Binární systém Alfa Centauri utvářejí dvě hvězdy podobné Slunci: Alfa Centauri A, která patří do spektrální třídy G, a Alfa Centauri B spadající do třídy K, mezi tzv. oranžové trpaslíky. Pouhýma očima je soustava pozorovatelná jako jeden objekt. První stálice převyšuje svou hmotností Slunce o 10 %, má 1,519× vyšší svítivost a o 22 % větší průměr. Alfa Centauri B je menší a studenější: Dosahuje 0,907 hmotnosti Slunce, o 14 % menšího průměru a vyzařuje pouze 44,5 % sluneční energie. Obě složky se navzájem obkrouží za 79,91 roku.

V říjnu 2012 ohlásila ESA objev první oběžnice u Alfa Centauri B. Exoplaneta s označením Alfa Centauri Bb má zhruba velikost Země, nenachází se však v obyvatelné zóně, tudíž na jejím povrchu nemůže existovat voda v kapalném stavu. Tamní odhadovaná povrchová teplota dosahuje 1 200 °C. Mateřskou hvězdu těleso obkrouží jednou za 3,2 dne, a to ve vzdálenosti šesti milionů kilometrů.

Trpasličí hvězda spektrální třídy M4 v souhvězdí Hadonoše dosahuje pouhých 14 % hmotnosti Slunce a nese jméno amerického astronoma Edwarda Barnarda, který ji intenzivně studoval. Zjistil například, že se po obloze velmi rychle pohybuje – asi za 170 let změní pozici o průměr Měsíce v úplňku. Někdy se též označuje jako Barnardova šipka.

Stáří stálice leží v rozpětí 7–12 miliard roků, vznikla tedy dřív než Slunce. Zatímco naše hvězda se otočí jednou za 25 dnů, u Barnardovy hvězdy jde asi o 130 dnů. V současnosti se ke Slunci přibližuje a nejblíž se ocitne v roce 11800, kdy bude obě stálice dělit 3,75 světelného roku.

Loni v listopadu objevili astronomové exoplanetu o hmotnosti 3,23 Země kroužící kolem Barnardovy šipky ve vzdálenosti 0,404 AU s periodou oběhu 233 dnů. Pohybuje se vně tzv. obyvatelné zóny a teplota na jejím povrchu kolísá okolo −170 °C.

Pod označením Luhman 16 se skrývá soustava dvou hnědých trpaslíků v souhvězdí Plachet. Jejich hmotnost astronomové určili na 33,5- a 28,6násobek Jupitera. Jedná se o velmi mladé objekty, se stářím v intervalu 600–800 milionů let. Dělí je 3,56 AU a navzájem se oběhnou zhruba za 27,5 roku.

Dvojici objevil v roce 2013 Kevin Luhman, astronom z Pennsylvania State University, na snímku pořízeném infračervenou družicí WISE neboli Wide-field Infrared Survey Explorer. Pozorování napovídají, že kolem jedné ze stálic může kroužit exoplaneta o dvojnásobku hmotnosti Jupitera. 

Dodejme, že hnědý trpaslík představuje objekt na pomezí velké planety a malé hvězdy – podmínky v jeho nitru nedostačují k zažehnutí termojaderných reakcí.

V dubnu 2014 ohlásili astronomové objev blízké stálice ze souhvězdí Hydry, jejíž celý název zní WISE J085510.83−071442.5. Jedná se o nejstudenějšího hnědého trpaslíka, jakého se dosud podařilo identifikovat, s povrchovou teplotou v intervalu −48 °C až −13 °C. Jeho hmotnost vědci odhadují na 2–10násobek Jupitera, a pokud se hodnota potvrdí, mohlo by se jednat o tzv. toulavou planetu. Po Barnardově a Kapteynově hvězdě se WISE 0855-0714 pohybuje po obloze třetí nejvyšší rychlostí.

TIP: Která stálice „vystřídá“ Proximu Centauri?

Jak už název napovídá, objev trpaslíka umožnilo pozorování družicí WISE, kterou NASA vypustila na oběžnou dráhu Země 14. prosince 2009. Observatoř zkoumá vesmír v oboru infračerveného záření na vlnových délkách 3–25 μm a díky mnohonásobně vyšší citlivosti oproti svým předchůdkyním rozliší i velmi malé a chladné objekty.

Dokončení: Slunce a jeho sousedky (2): Poznejte 12 hvězd, které jsou nám nejbližší (vychází ve čtvrtek 24. září)

Kokosový olej se hojně používá jak pro kulinářské, tak pro kosmetické účely, a dokonce získal status superpotraviny. Ale zatímco do boje proti konzumaci palmového oleje vytáhli aktivisté i běžní spotřebitelé, neboť se kvůli palmovým plantážím kácejí a pálí celé lesy, o dopadech užívání jeho kokosového protějšku se příliš nemluvilo – tedy až doposud. 

TIP: Strašák jménem palmový olej: Prales mizející v lednici

Mnoho lidí má za to, že jsou výrobky z kokosu zdravé a jejich výroba životnímu prostředí příliš neškodí. Zmíněné tvrzení však nyní vyvrátila skupina vědců, kteří zjistili, že produkce každého milionu tun kokosového oleje ovlivňuje na 20 ohrožených živočišných a rostlinných druhů. Pro srovnání: U palmového oleje se jedná o 3,8 druhu, u olivového o 4,1 a u sójového o 1,3. Kokosová varianta má na životní prostředí takový dopad proto, že se pěstuje na malých pacifických ostrovech a v dalších tropických oblastech, kde se vyskytuje mnoho takto ohrožených druhů.

Veřejnosti se bitevní vrtulník Mi-28A představil na výstavě Paris Air Show v červnu 1989. V roce 1993 ale ruské ministerstvo obrany vývoj Mi-28 zastavilo. O dva roky později spatřila světlo světa verze Mi-28N (noční). Na první pohled se od Mi-28A liší instalací milimetrového radaru N025 ve vejčitém (u pozdějších kusů kulovitém) pouzdře nad hlavním rotorem – tedy podobným řešením jako u AH-64D Apache Longbow. Díky tomuto způsobu uchycení má přístroj rozsah plných 360°.

Předchozí část: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (1)

Zásadní proměny doznalo i další avionické vybavení Mil Mi-28 umístěné primárně na nose stroje a pod ním. Střelecko-navigační komplex PrPNK-28 ustoupil modernějšímu systému IKBO-28, přibyl též elektro-optický zaměřovací systém OPS-28 Tor, který v sobě sdružuje infračervený senzor a televizní kameru s laserovým dálkoměrem. Nahradil dosavadní systém KOPS a vzhledem k jeho odlišným rozměrům došlo ke zvětšení průměru otočné válcovité věžičky pod přídí. Vedle něj se objevilo kulovité pouzdro s elektro-optickým navigačním systémem TOES-521, jenž sleduje povrch země během nočního letu v přízemní výšce.

Nečekaná výhra

K nepoznání se změnil interiér kabin. Nejvýraznější novinka spočívá v instalaci dvou multifunkčních displejů typu MFI-10-6M na každém z pracovišť, průhledového displeje ILS-28M do kabiny pilota a brýlí nočního vidění OVN-1 Soskok. Komunikaci má zkvalitnit spojovací systém KSS-28N-1, jenž zahrnuje mimo jiné dvě VKV radiostanice R-999, jednu krátkovlnnou radiostanici Prima a komunikační systém s utajeným přenosem T-921.

Nechybí modifikovaný navigační komplex, jehož součástí se stal systém družicové navigace A737, další inovace spočívá v nahrazení pomocné energetické jednotky Al-9V modelem TA-14 (zařízení pohání jiné než pohonné systémy vrtulníku a poskytuje jim elektřinu i v době, kdy neběží motory). Přibyly dokonce též přilbové zaměřovače, byť podle některých zdrojů nebyly u verze N kompletně integrovány.

Dravec v akci

Prototyp „nočního dravce“ s trupovým číslem 014 absolvoval úvodní let v polovině listopadu 1996 a na jaře 2002 putoval ke státním zkouškám, jenže ani tentokrát štěstěna vrtulníku nepřála a další práce musely být kvůli nedostatku peněz přerušeny. Druhý exemplář s číslem 024, vylepšeným rotorem a přepracovanou palivovou soustavou se tak v závodě Rostvertol zrodil teprve roku 2004. Mezitím se začaly stále více projevovat změny v charakteru ozbrojených konfliktů plynoucí z konce studené války.

Pokračování: Obratný dravec s tlustou kůží: Ruský bitevní vrtulník Mil Mi-28 (3)

Doposud byl specializovaný protitankový vrtulník považován za nezbytný pro střet obrněných divizí Východu a Západu, za nových podmínek generálové preferovali univerzálnější typy schopné plnit širší spektrum úkolů. Přesně tak lze charakterizovat jednu z hlavních výhod Mi-28N vůči Ka-50. Do karet hrála Milovu stroji i část dílů shodná s Mi-24, což zlevňovalo údržbu. V roce 2003 tak armádní předáci oznámili, že se budou vyrábět oba stroje. Zatímco Mi-28N se měl stát standardním útočným vrtulníkem, v menších počtech stavěný kamov by působil ve prospěch speciálních jednotek.

Lidský mozek a celá nervová soustava představují nesmírně složitou síť spojů mezi nervovými buňkami, neurony. Když dojde k poškození mozku nebo třeba míchy úrazem nebo nějakým onemocněním, jako je například Alzheimerova choroba, dochází ke ztrátě mnoha takových spojení. Jejich obnova a tím pádem i léčba poškození ale bývá svízelná a nepříliš úspěšná. Podobná poškození i nemoci jsou přitom dnes poměrně častá.

Mezinárodní tým specialistů vyvinul syntetickou molekulu, která podporuje obnovu ztracených spojení mezi neurony. V experimentech s buněčnými kulturami neuronů a na laboratorních myších se jim podařilo potvrdit, že molekula funguje velice dobře. Je to slibné a do budoucna by se tato látka mohla stát základem tolik potřebné léčby poškozených nervových spojení.

TIP: Úspěšná léčba: Lidské kmenové buňky pomohly paraplegickým potkanům chodit

Dotyčná molekula nese označení CPTX. Vědci ji vpíchli injekcí do mozku myší, u nichž byla předtím vyvolána Alzheimerova choroba, cereberální ataxie anebo poškození míchy. Ve všech těchto případech badatelé pozorovali obnovování poškození spojení mezi neurony. Následné testy potvrdily, že se myším v důsledku této léčby zlepšila paměť, koordinace pohybů i pohyblivost.

Molekula funguje jako „most“, který provizorně spojí rozpojené neurony. Podél tohoto mostu pak může docházet k obnově plnohodnotného spojení mezi neurony. Badatelský tým již pracuje nových verzích molekuly CPTX, které by byly ještě více stabilní a efektivní v léčbě. Jejich další výzkum rovněž ukáže, zda je možné používat látku CPTX k léčbě u lidských pacientů.