Van Allenovy nebo též radiační pásy představují místa v magnetickém poli planety, v němž jsou dlouhodobě zachyceny nabité částice – energetické ionty a elektrony – pocházející převážně ze slunečního větru. V okolí Země nalezneme dva radiační pásy: vnitřní ve výšce 0,1–1,5 zemských poloměrů, který byl objeven na základě měření vykonaného první americkou družicí Explorer 1, a vnější ve výšce 2–10 zemských poloměrů, jejž poprvé zaznamenaly přístroje sovětské sondy Luna 1. Oba pásy obepínají naši planetu v rovině magnetického rovníku a mají půlměsícový průřez. 

V rámci pásu vykonávají částice komplikované pohyby, mezi nimiž dominuje spirálovitý pohyb podél magnetických siločar v poledníkovém směru. Částice tak kmitají od severu k jihu a zpět: polární oblasti na ně působí jako magnetická zrcadla, některé tudy však pronikají až do atmosféry a vyvolávají trvalé polární záře. K pomalejšímu driftu částic pak dochází kolem Země v rovnoběžkovém směru. 

TIP: Do neznáma! Kosmická loď DSX zamíří do radiační pustiny poblíž Země

Radiační dávky ve van Allenových pásech by byly pro člověka smrtelné, většina kosmických letů se však odehrává pod jejich hranicí. Skrz pásy tak prolétala jedině Apolla při cestě k Měsíci, lodě se ovšem kritickými oblastmi pohybovaly velmi rychle, takže pro astronauty nepředstavovala tamní radiace vážnější riziko.

Arabské moře na konci ledna vyplavilo na oblíbenou indickou pláž Juhu poněkud netradiční dar – mrtvé tělo plejtváka Brydeova dlouhé bezmála 12 m a vážící přibližně 20 tun. V rozkládajícím se korpusu se pomalu hromadil plyn a hrozilo, že exploduje. Místní ochranáři proto torzo nejprve přímo na pláži „vypustili“ a následně jej přemístili pomocí dvou jeřábů. Podle zoologů byl plejtvák mrtvý přibližně dva dny. Plejtvák Brydeův patří mezi středně velké druhy, dosahuje obvykle délky 9 až 13 metrů, přičemž zvlášť velcí jedinci dorůstají až 15,5 metru. Hmotnost dospělých kusů se pohybuje mezi 12-25 tunami.

Katedrála sv. Víta je ozářena světlem stovky svíček. Mohučský arcibiskup Petr z Aspeltu upírá pohled na svátečně oděný pár před sebou. Poté slavnostně korunuje patnáctiletého Jana Lucemburského a o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu. Píše se 7. února 1311 a český lid je svým novým králem nadšený.

TIP: Řeč českých králů: Jan Lucemburský nebyl Čechem, nýbrž Evropanem

Korunovační obřad doprovodila mše, po které se Jan s Eliškou vydali z Pražského hradu ke kostelu sv. Jakuba, kde již byla připravena hostina. Nic nenasvědčovalo tomu, že se o pár let později stane český král nepřítelem domácí šlechty i vlastní manželky. Jan měl zkrátka srdce lva a lépe než doma na trůně mu bylo na bitevním poli v cizině.

Častá absence vytvořila živnou půdu pro vznik mocenských frakcí, které bojovaly nejen mezi sebou, ale vrazily klín také mezi královské manžele. Poměry v českých zemích se podařilo zlepšit až Lucemburkovu nástupci Karlu IV., kterému dějiny na rozdíl od Jana coby „krále cizince“ přiřkly titul „otec vlasti“.

Jak zvláštně zamíchal osud s životními kartami arcivévodkyně Marie Kristýny Rakouské. Přestože si vzala svou dětskou lásku a usedla na španělský trůn, ve skutečnosti spíše tratila, než získala. Životním nástrahám přesto čelila až do 6. února 1929 s odvahou sobě vlastní.

Španělského krále Alfonse XII. poznala arcikněžna už v dětském věku a hned se do něj zamilovala. Tajně snila, že se právě on stane jejím budoucím manželem. Jaké bylo její zklamání, když se oženil se svou sestřenicí. Krásná Mercedes ale po pěti měsících zemřela na tyfus a rakouská nevěsta se znovu ocitla na pořadu dne.

TIP: Nejbizarnější válečné konflikty: Stoletá válka španělské vesnice proti Francii

Státní zájem byl státní zájem a tak se roku 1879 konala v Madridu svatba. Brzy ale nová královna zjistila, že dětský sen neměl s realitou nic společného. Alfons jí byl od začátku manželství nevěrný a v náručí své milenky také o šest let později zemřel. Správa říše zůstala na Marii Kristině. V roli regentky úspěšně čelila nelehké době a odvahu prokázala také v roce 1889, kdy neváhala na vlastní kůži vyzkoušet let horkovzdušným balonem. Vládu předala svému synovi na počátku 20. století a až do své smrti roku 1929 se věnovala pomoci potřebným.

Budoucí stíhač van Coc se narodil roku 1943 ve Francouzské Indočíně severně od Hanoje. Už v dětství do jeho života tragicky zasáhla politika, když otce a strýce – členy osvobozeneckého hnutí Viet Minh – zabili Francouzi. V obavách z dalších násilností matka přestěhovala rodinu k letecké základně, což podnítilo Cocův zájem o letectví. Nastoupil na leteckou školu v provincii Bac Giang, v roce 1961 vstoupil do vojenského letectva a podstoupil výcvik v Haiphongu. Čtyři roky strávil v SSSR, kde se stal pilotem MiG-17. Brzy se přeškolil i na modernější MiG-21 a v roce 1965 začal operačně létat u 921. stíhacího pluku.

Jeho první boje nedopadly nejlépe – v lednu 1967 se ocitl v pasti nastražené americkými F-4, které se elektronicky maskovaly jako F-105. Coc a další čtyři vietnamští letci byli sestřeleni. Brzy se však projevil Cocův talent a na pozici wingmana dosáhl v letech 1967–1968 devíti sestřely F-4, F-102 a F-105. Ve všech případech pilotoval MiG-21PF a použil tepelně naváděné střely R-3S Atoll. Po ukončení americké bombardovací ofenzivy v říjnu 1968 byl Nguyen Van Coc přeložen do výcvikové školy, kde působil jako instruktor.

Jeden z jeho žáků – Nguyen Duc Soat v roce 1972 sestřelil šest amerických letounů. Coc své skóre rozmnožil v roce 1969 o dva sestřely bezpilotních AQM-34 Firebee. Nguyen Van Coc zůstal ve vietnamském letectvu až do roku 2002, kdy kvůli horšícímu se zdraví ve funkci vrchního inspektora odešel do výslužby.

Orangutani žijí vcelku samotářským způsobem života. Občas zažijí nějakou agresi, například samci unášejí samice, aby je znásilnili. Když se spolu setkají dvě nepříbuzné samice, tak se mohou spolu poprat.

Až doposud ale u orangutanů nebylo pozorováno, že by útoky samic vedly k těžkým zraněním, či dokonce smrti. S prvním takovým případem se vědci setkali v roce 2014.

Mladá samice Kondor, která právě ztratila dítě, kopulovala se samcem jménem Ekko, a najednou napadla kolemjdoucí mnohem starší samici Sidony. Společně způsobili Sidony těžká zranění a starší samice po 2 týdnech zemřela. Jak je vidět, emoce mohou zabíjet i mezi orangutany.

Jindřich VIII. Tudor vládl Anglii a Irsku v letech 1509 až 1547. Renesanční vládce proslul jako horkokrevný manžel šesti žen, z nichž dvě nechal popravit. Podle dobových zpráv ale býval jemné povahy a tyranem se stal až později.

Neurovědci tvrdí, že se Jindřichovi VIII. změnila osobnost po několika poraněních mozku, která utrpěl na rytířských turnajích. Badatelé zjistili, že nejhorší nehodu Jindřich VIII. měl při turnaji v roce 1536.

Na Jindřicha tehdy spadl kůň a král byl dvě hodiny v bezvědomí. Od té chvíle se u Jindřicha VIII. začaly objevovat syndromy, které často doprovázejí traumatické poranění mozku (TBI). Podobné věci v dnešní době pozorujeme u hráčů amerického fotbalu, boxerů a dalších sportovců, kde jde o kontakt se soupeřem.

V předbělohorské době již nejedno královské město provozovalo obecní pivovar, jehož produkci často odebírala místní krčma. Základem pivovarnictví nicméně zůstávalo vaření a prodej pěnivého moku v režii jednotlivých měšťanů.

Právo vařit pivo

Ve srovnání se starším obdobím, kdy mohl vyrábět pivo v zásadě každý usedlý plnoprávný měšťan, se ve většině měst do 16. století toto právo udrželo jen na některých vnitroměstských nemovitostech. Jejich majitelé, takzvaní právováreční měšťané, se jako producenti zlatavého moku podle stanoveného pořadí střídali, například tak, aby najednou v každé městské čtvrti vařili pouze dva. Právovárečníci zaujímali v městském pivovarnictví úlohu investorů („nákladníků“). Většinou ale nebyli totožní se specialisty, kteří zajišťovali výrobu po technické stránce. 

Profesionálové na slovo vzatí

Majitel domu s várečným právem totiž obvykle sám vykonával zcela jinou živnost, a tak byl nucen využívat služeb odborníků. Těmi byli jednak sladovníci, kteří z obilí připravovali slad, jednak sládkové, pod jejichž rukama se rodil finální produkt. Zpravidla byly tyto profese provozovány odděleně, někdy byl ale jeden člověk současně sladovníkem i sládkem. Výroba sladu i vaření piva patřily ve většině měst k výnosným odvětvím, jejichž představitelé se hojně angažovali v orgánech městské samosprávy či vystupovali jako fundátoři kostelů a špitálů. Sladovníci, sládkové i právovárečníci se sdružovali do sladovnického cechu.

Dobová fotografie zachycuje výjimečnou scénu - celou císařskou rodinu na počátku 60. let 19. století. Hotová idylka, řeklo by se na první pohled. Ačkoli se všichni tváří spokojeně a nic nenasvědčuje tomu, že by vzájemné vztahy nefungovaly, skutečnost byla jiná.

Trojúhelník Žofie, Franci a Sissi

Snad nejznámější konflikt se rozhořel mezi císařovou matkou arcivévodkyní Žofií a císařovnou Alžbětou. Zatímco mladý a pohledný František Josef byl do své vyvolené zamilovaný od prvního okamžiku, matka synovo nadšení nesdílela. Sissi, jak jí v rodinném kruhu říkali, byla mladá, nespoutaná a netajila se tím, že jsou jí dvorní ceremoniál i všechny oficiality proti srsti. To byla pro Žofii, která pro monarchii dýchala a sama se kvůli Františku Josefovi vzdala možnosti být císařovnou, citelná rána. Zvlášť když jí snacha dala jasně na srozuměnou, že se tradici přizpůsobovat nehodlá.

Ideální vztah neměla Alžběta ani se svým manželem. Přestože romány a filmy popisují život císařského páru jako pohádku, pravdou bylo, že si manželé příliš nerozuměli. Zatímco František Josef pilně plnil své vladařské povinnosti, jeho žena utíkala při každé příležitosti z Vídně. S císařem sice udržovala pravidelnou korespondenci, ve které ji Franci nezapomněl oslovovat „můj anděli“, to ale Sissi nemohlo u dvora udržet. Táhlo ji to na daleké a mnohdy několik měsíců trvající cesty po souši i oceánu.

Bratři jak se (ne)patří

Lásku k moři měla společnou se svým švagrem Maxmiliánem, s kterým si naopak neměl co říct František Josef. Mladší bratr byl nejen oblíbenější, ale také ambicióznější a politicky schopnější. Maxova talentu si všimla i jeho manželka Charlotta a neváhala ho podporovat v úsilí získat mexickou korunu. Oblíbenkyně arcivévodkyně Žofie totiž silně žárlila na postavení císařovny Sissi, která si navíc báječně rozuměla s jejím manželem.

TIP: Hledá se náhradnice: Kdo zastoupil v císařské ložnici krásnou Sissi?

Jediné, co všechny spojovalo, byl jednotný názor na nejmladšího císařova bratra Ludvíka Viktora, který byl černou ovcí celé rodiny. Všichni se před ním museli mít na pozoru. Rád sbíral klepy a vyžíval se, když z nich mohl vytvořit skandál. Sám pozdvižení také působil. Situace vygradovala natolik, až ho František Josef vykázal z Vídně. Inu, jak vidno, i fotografie někdy klame…

Poslední z 18 segmentů primárního zrcadla vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) dosedlo na své místo tuto středu. Nejdůležitější část největšího a nejsilnějšího kdy sestrojeného vesmírného dalekohledu je tak kompletní. Celková plocha primárního zrcadla JWST bude sedmkrát větší než v případě Hubbleova teleskopu, což vědcům umožní nahlédnout hlouběji do vesmírného prostoru a pozorovat slabší objekty. Velké zrcadlo jim také dovolí pořizovat snímky s mimořádným rozlišením.

Největší šperk

Jednotlivé části zrcadla měří 1,3 metru v průměru a váží přibližně 40 kilogramů. Celkový průměr primárního zrcadla je 6,5 metru. Vyrobené je z beryllia, které je nejen mimořádně lehké, ale také tepelně a mechanicky odolné. Do vesmíru by se měl nový teleskop podívat v roce 2018.

„Montáž primárního zrcadla je významný milník a vyvrcholení desetileté práce – od návrhu, výroby, testování až po montáž zrcadla,“ řekl Lee Feinberg, manažer Goddardova kosmického střediska, kde montáž probíhala.

Dalším krokem bude montáž optiky a testování všech komponent. Jak ukázal případ Hubbleova dalekohledu, bude tato fáze pro teleskop naprosto klíčová. Na rozdíl od Hubbla totiž není v případě JWST prostor pro nepřesnosti. Vzhledem ke vzdálenosti v jaké bude JWST operovat jsou jakékoli servisní mise vyloučené.