Americká vládní agentura Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí CDC před několika týdny varovala před široce užívanými očními kapkami EzriCare Artificial Tears, které vyrábí indická farmaceutická společnost Global Pharma. Ukázalo se, že tyto oční kapky souvisejí s velmi rezistentním kmenem nebezpečné bakterie Pseudomonas aeruginosa.

Bohužel již došlo k tomu, že řada lidí kvůli těmto kapkám onemocněla závažnými infekcemi. V polovině března byla tato infekce diagnostikována u 68 pacientů v celkem 16 státech USA. Doposud osm lidí přišlo o zrak a dalším čtyřem pacientům museli lékaři chirurgicky vyjmout jedno oko. Již dříve zemřel kvůli nákaze z očních kapek jeden člověk. Nově se objevila další dvě úmrtí. Kontaminované oční kapky mají tedy na svědomí již tři lidské životy a není vyloučeno, že se počet obětí bude ještě dál zvyšovat.

Útok rezistentních pseudomonád 

Pseudomonas aeruginosa je velmi všestranná bakterie, která žije v mnoha různých prostředích, od destilované vody až po letecké palivo. Je známá tvorbou velmi odolných biofilmů, díky nimž přežívá i drsné metody dezinfekce. V tomto případě jde o kmen bakterie, který byl v USA zaznamenán vůbec poprvé. Je rezistentní nejen k antibiotikům karbapenemům, ale také k beta-laktamovým antibiotikům. Proto je infekce tímto kmenem, který dostal označení VIM-GES-CRPA obzvláště těžké léčit. 

TIP: Smrtící bakterie: Americký Wisconsin čelí epidemii se 17 mrtvými

Odborníci varují, že podobných případů bude jen přibývat. Zvláště pacienti s nízkými příjmy se uchylují k přípravkům, které pocházejí od ne zcela spolehlivých výrobců či distributorů. Vzhledem ke stále silnějším rezistencím se takové infekce mohou šířit, aniž bychom měli dostatek účinných prostředků k jejich léčbě.

Američtí distributoři indických kapek EzriCare mezitím stáhli dotčený produkt z trhu, přestože podle nich vyšetřování zatím neprokázalo přímou souvislost mezi očními kapkami a ohniskem nákazy.

V legendární scéně z Obecné školy žáci navzdory varování kantora olizují zmrzlé zábradlí, načež se jim k němu přilepí jazyk. Řada zvídavých diváků pak neváhala vyzkoušet, zda je něco takového možné. A zatímco v mnoha filmech si režiséři realitu poněkud přikrášlují, v tomto případě se Jan Svěrák nemýlil.

TIP: Vystydne nápoj rychleji, když se míchá?

Při kontaktu jazyka se zmrzlým kovem skutečně hrozí, že se k němu tkáň přilepí. V teplotách pod bodem mrazu totiž zábradlí či jiný kovový předmět coby dobrý vodič okamžitě odčerpá teplo z té části těla, jež se ho dotkne, a případná přítomná tekutina obratem zmrzne. Konkrétně u jazyka se pak zmrzlé sliny chovají jako dokonalé lepidlo, zatímco dlaň bývá zpravidla suchá, a přilepení proto hrozí, jen pokud bychom ruku na kovu drželi příliš dlouho. Jediný způsob, jak jazyk bezpečně uvolnit bez krvavého zranění, spočívá v ohřátí zábradlí tak, aby zmrzlé sliny roztály.

Při posledním pokusu prolomit italské linie na Piavě v červnu 1918 utrpěla rakousko-uherská armáda těžkou porážku. O pár měsíců později už byla situace na všech frontách pro centrální mocnosti neudržitelná. Italské síly se mezitím zotavily a počkaly si, až rozklad v protivníkově armádě dosáhne vrcholu. Velení navíc naplánovalo začátek ofenzivy symbolicky na výročí potupné porážky u Caporetta (24. října–12. listopadu 1917).

Útok na levý břeh řeky Piavy a Monte Grappa zahájilo sedm italských, dvě britské a jedna francouzská divize. O dva dny později Britové překročili řeku a dohodové síly začaly rozšiřovat předmostí za pomoci intenzivní dělostřelecké palby. Přestože rakousko-uherské jednotky místy úspěšně odolávaly nepříteli, velení nemělo dostatek záloh a bylo jasné, že nedokáže příval zastavit. Italové se svými spojenci vytvořili za řekou předmostí o šířce 10 a hloubce 20 km a rozklad císařské armády byl stále zřetelnější. Vojáci odmítali poslouchat rozkazy, takže důstojníci nedokázali zorganizovat efektivní protiútoky. Po ozbrojených silách se záhy začal rozpadat i samotný stát, jehož součásti vyhlašovaly samostatnost. 

TIP: Rány na těle i na duši: Jaká byla nejčastější zranění z Velké války

Zdecimované divize mezitím zahájily ústup za řeky Livenza a Tagliamento, obránci Monte Grappa se drželi až do 29. října. Den poté Italové dobyli Vittorio Veneto a polní maršál Svetozar Borojević požádal vrchní velení o okamžité jednání o uzavření příměří. To nakonec delegáti podepsali ve Ville Gusti s platností od následujícího dne. Císařští generálové však nařídili zastavit palbu už v noci z 2. na 3. listopadu, proto v závěrečných dnech bitvy padlo do italského zajetí velké množství ustupujících vojáků. 

Na západním břehu řeky Nil, asi 435 kilometrů jižně od Káhiry, se rozkládá archeologická lokalita Abydos. Bývalo to jedno z nejstarších měst starověkého Egypta a rovněž jedno z jeho z nejvýznamnějších náboženských center. Během vykopávek ve zdejším chrámu slavného faraona Ramesseho II. si archeologové nedávno připsali pozoruhodný nález.

Zmíněný chrám v Abydu zde stojí již déle než 4 300 let a je osvědčeným zdrojem zajímavých archeologických objevů. Sameh Iskandar z Newyorské univerzity a jeho kolegové zde narazili, kromě dalších zajímavých věcí, i na více než dva tisíce mumifikovaných hlav beranů s rohy. Kromě mumifikovaných hlav badatelé objevili i mumie dalších zvířat – psů, ovcí, koz bezoárových nebo skotu.

Beraní hlavy z Abydu. (foto: Egyptian Ministry of Tourism and Antiquities, CC BY-SA 4.0)

Tyto nálezy pocházejí z ptolemaiovského období starověkého Egypta, které zahrnuje tři století před dobytí Egypta Římskou říší v roce 30 před naším letopočtem. Podle vyjádření egyptského ministerstva cestovního ruchu jde zřejmě o děkovné obětiny, které souvisely s ohromným významem faraona Ramesseho II. Tento faraon sice byl v té době déle než 1 000 let po smrti, stále se ale těšil mimořádné vážnosti mezi zdejšími obyvateli. 

TIP: Prastarý zvířecí hřbitov ukrýval pohřbené domácí kočky, několik psů a opic

Iskandarův tým na místě narazil i na mnohem starší nálezy, včetně například pozůstatků velké luxusní stavby pocházející z časů 6. dynastie, tedy z období takzvané Staré říše. Archeologové v Abydosu dále nalezli několik soch, papyry, pozůstatky koženého oblečení a pozůstatky bot.

Během čekání na autobus v severolondýnském Muswell Hill se kolem Lauren O'Harové mihla černobílá chlupatá koule. V první chvíli si žena myslela, že jde o kočku, teprve po chvíli ji došlo, že jde o mnohem exotičtějšího návštěvníka – ulicemi britské metropole se potuloval skunk.

Domovem skunků pruhovaných (Mephitis mephitis) jsou řídké lesy severní Ameriky. Kde se ale tato šelma vzala v ulicích Londýna? Skunci jsou velmi inteligentní, zvídaví a učenliví, což jsou zřejmě důvody, proč jsou skunci chováni jako domácí mazlíčci. Skunci mají pověst zapáchajících tvorů – jde o jejich způsob obrany, kdy jsou v případě ohrožení schopni vystříknout s pozoruhodnou přesností výměšky svých pachových žláz až na vzdálenost tří metrů. Zápach tohoto pižma lze přirovnat ke směsi česneku, sirouhlíku a spálené gumy. Zápach je velice nepříjemný, navozuje pocit zvracení a citlivějším lidem může dokonce navodit mdloby. Domácím mazlíčkům ale bývají tyto pachové žlázy odstraňovány.

TIP: Ztracený pes ujel 160 kilometrů v taxi, než se vrátil majitelce

Přestože výskyt skunka v Anglii rozhodně nepatří mezi běžné úkazy, několik kusů se ve zdejší volné přírodě občas vyskytne. V roce 2017 byl například ochycen skunk v Surrey v jihovýchodní Anglii a v roce 2009 byla nalezena celá kolonie skunků v oblasti Forest of Dean, v západní části hrabství Gloucestershire.

Současnost nás častokráte vrátí do minulosti. Dávné události a vztahy ožívají v nových souvislostech. Stalo se tak nedávno: centrem pozornosti tuzemských i zahraničních médií a sociálních sítí se stalo město Kaliningrad. Nebo jak se nazývá českým jménem – Královec. Recesistické články udávaly, že proběhlo referendum, ve kterém občané Královce žádají o připojení k Česku. Pod onou petici se podepsalo více než 6 tisíc lidí a těch, co požadovalo připojení Královce, bylo téměř 100 %! Reagovali tak na propagandu ze strany Ruska vůči Ukrajině. Humor zkrátka dokáže na čas proměnit i jinak tíživou skutečnost.

Königsberg

Kaliningrad leží na území mezi Litvou a Polskem, v místech, kde řeka Prygola ústí do Baltského moře. Význam má především strategický, protože toto dnes ruské území leží u Baltického moře a jeho přístav nikdy nezamrzá. Funguje tedy nejen coby dopravní námořní cesta, ale také je klíčový pro vojenský obranný systém.

Součástí tehdy Sovětského svazu se Kaliningradská oblast stala na základě poválečných jednání mezi Stalinem a Winstonem Churchillem. Původní německé obyvatelstvo muselo své domovy opustit a roku 1946 ztratilo město i svůj původní německý název Königsberg – tedy v překladu Královská hora.

Rytířský slib

V době, kdy Přemysl Otakar II. nastoupil na trůn, řídil církev vlivný papež Inocenc IV. Stejně jako ostatní tehdejší vládci potřeboval český král získat jeho přízeň. Bez papežova souhlasu se nedalo takřka nic dělat. Přemysl Otakar II. proto papeži v zimě 1254 slíbil, že povede křižáckou výpravu proti pohanským Prusům, kteří měli být přivedeni k víře. Zřejmě chtěl hlavu církve přesvědčit, že je dobrým křesťanem – ale plánoval si u něj také vyprosit jistou záležitost – uvažoval totiž o rozvodu. A samozřejmě doufal, že získá další území – právě polské země mohly být do budoucna zajímavým teritoriem. Spolu se svým panovníkem vyrazili na křížovou výpravu i čeští šlechtici, kteří toužili získat válečnou slávu. Ostatně ta se v dané době velmi cenila.

Cíl? Pobaltí

Když Přemysl Otakar II. stanul v prosinci roku 1254 v čele křížové výpravy, bylo mu zhruba 22 let. Pohanští Prusové obývali oblast jihovýchodního Baltiku a jejich sousedé, křesťanský řád německých rytířů, s nimi sváděl dlouhé boje. Zima hrála vojsku do karet. Na území Pomořanska a Pruska se totiž nacházelo množství jezer a močálů. A teprve když zamrzly, vojáci mohli bezpečně postupovat k vytčenému cíli.

Výpravu tehdy provázel i olomoucký biskup Bruno, sám totiž pocházel ze severoněmeckého území. Mohl tedy přispět nejen zkušenostmi, ale samozřejmě se měl také ujmout evangelizace pohanů. Celá výprava prý čítala kolem 60 tisíc mužů. K Přemyslu Otakarovi II. se totiž přidávali šlechtici z dalších německých území, například z Porýní či Míšeňska.

Nezbytná obrana

V polovině ledna 1255 se Přemysl Otakar II. setkal s velmistrem německých rytířů Poppem z Osterny. Český panovník přijal řád pod svou ochranu a potvrdil jeho svobody. Aby však křesťané mohli strategicky ovládat Pobaltí, museli vybudovat pevnost, která měla dobyté území chránit. Chystali ji už delší dobu – a pojmenovali právě podle svého spojence. Koenigsberg či Královec tak měl oslavit Přemyslovo úspěšné tažení a jeho zásluhy o ovládnutí oblasti. Panovník měl dokonce navrhnout přímo místo, kde němečtí rytíři tuto pevnost založili, jak se dočítáme u kronikáře řádu Petra z Dugsburga. To se už ovšem dostáváme na pole legend a nejspíš i fikcí.

Z časových důvodů se český král samotného aktu založení města či základů pevnosti zúčastnit nemohl. To potvrzuje také historička Eva Doležalová a vysvětluje: „Asi se oteplilo, a tak nebylo jednoduché v daném tažení pokračovat. Navíc krále zastihla zpráva o úmrtí papeže Inocence IV. a panovník se tak musel vrátiti domů.“ V únoru 1255 se tak účastníci křížové výpravy zase ocitli doma.

Co se podařilo

Vyjma jediné větší bitvy, jež proběhla u Radavy, se Přemyslovi křižáci nesetkali s žádným vážnějším odporem. Podařilo se jim i pokřtít řadu Prusů. Řád německých rytířů mohl díky pomoci českého vojska stabilizovat svou moc a na dobytých územích prosperovat i hospodářsky. Jak už to bývá, historické události si často žijí svým vlastním životem. Nejinak tomu bylo i v případě Přemyslovy křížové výpravy.

Už za pár desítek let například kronikář Přibík Pulkava z Radenína nešetřil superlativy – zveličil a přimyslel si, co mohl. Napsal mimo jiné, že: „Město a hrad pojmenoval Přemysl na svou památku Koenigsberg, což znamená Hora Královská. A protože to Přemysl mocnou paží učinil jako první, dodnes kdykoliv zmíněné město s celou sambijskou provincií táhne proti křesťanům nebo pohanům, vždy nese spolu s pruským maršálkem českou královskou korouhev.“

Zajímavostí je, že také historik František Palacký píše o „šťastně provedené výpravě“, která dle jeho slov „zvýšila velice vážnost krále českého v Evropě“.

Není český

Přestože Přemysl Otakar II. stál v čele oné křížové výpravy, dle slov Evy Doležalové „se mu z toho trvalé zisky nepodařilo zajistit. A co se týká Královce, došel do jeho blízkosti a pravděpodobně o daném místu jako o strategickém bodu uvažoval, ale zřejmě dal pouze souhlas k založení nějaké pevnosti, ze které pak město vyrostlo“.

TIP: Kaliningradská oblast: Chřadnoucí pruský otisk na Baltu

„Dané území nikdy nepatřilo k českým zemím a nárokovat si ho by bylo pravděpodobně absurdní i pro samotného Přemysla Otakara II,“ zdůrazňuje historička Eva Doležalová.

Řád německých rytířů

Jeden z největších křesťanských řádů středověku vznikl ve 12. století v Jeruzalémském království na území pozdější Palestiny. Jeho členové se účastnili křížových výprav do Svaté země i na severovýchod Evropy, především do oblasti Východního Pruska a Pobaltí. Zde také na čas vznikl jakýsi samostatný stát řádu německých rytířů. Dnes má organizace mužskou i ženskou větev v řadě zemí Evropy, včetně Česka. Angažuje se ale už hlavně v oblasti zdravotnické a charitativní. Znakem řádu je černý heroldský kříž na stříbrném poli.

Jestliže se hovoří o bombardovacích letadlech druhé světové války, hlavní pozornost získávají stroje německé, britské a americké. Přinejmenším na Západě se však občas zapomíná, že svou úlohu v konfliktu sehrávaly též bombardéry letectva Rudé armády. Ačkoli strategický význam jejich nasazení nebyl zdaleka tak rozhodující jako v případě angloamerických sil, velice se osvědčily v rámci taktického použití na bojišti. Dokládá to např. lehký bombardér Tupolev Tu-2, jenž se svými kvalitami jednoznačně řadil mezi světovou špičku.

Letoun navržený ve vězení

Nový sovětský bombardér nevznikl snadno mj. proto, že jeho konstruktér, slavný Andrej Nikolajevič Tupolev seděl od roku 1937 uvězněn. Prvotní zadání znělo na čtyřmotorový letoun pro střemhlavé útoky, ale nejen pověřený konstruktér rychle pochopil, že takový stroj by byl dosti nepraktický. Na Sověty poté velmi zapůsobil německý Junkers Ju 88, takže se zadání změnilo a Andrej Tupolev dostal od Stalina příkaz vyvinout dvoumotorový stroj. Ten měl dosahovat lepších výkonů než jeho německý protějšek. 

Měl být použitelný nejen pro střemhlavé útoky, ale také pro horizontální či dálkové bombardování a v neposlední řadě pro shazování torpéd. Tupolev pracoval výjimečně rychle, jelikož vývoj stroje s kódovým označením Samoljot 103 začal 1. března 1940 a již 3. října téhož roku stál na startu připraven prototyp ANT-58. Poháněla jej dvojice motorů Mikulin AM-37 s výkonem po 1 100 kW. Letoun měl tříčlennou osádku. Pozoruhodný a charakteristický prvek představovaly dvojité svislé ocasní plochy. Značný zájem přitáhla též nezvykle objemná pumovnice, jež fakticky vyplňovala většinu střední části trupu za kabinou a dovedla pojmout až 4,5 tuny bomb.

Letoun navíc nesl dva 20mm kanóny ŠVAK vestavěné do křídla a několik 7,62mm kulometů ŠKAS v zádi kabiny a břišním střelišti. ANT-58 se poprvé vznesl 29. ledna 1941 a hned od počátku vykazoval vynikající výkony co do rychlosti, doletu i dostupu. Výrazně překonával vše, co mělo sovětské letectvo v této kategorii k dispozici. Přece jen ale šlo o pokusný prototyp na začátku vývoje, prakticky nezpůsobilý pro hromadnou výrobu.

Tupolev se snažil nedostatky odstraňovat, a tudíž postavil druhý exemplář nazvaný ANT-59 s přepracovanou kabinou a přidaným záďovým střelištěm, což zvýšilo počet členů osádky na čtyři. K jeho pohonu použil hvězdicové motory Švecov AŠ-82, jež sice znamenaly snížení maximální rychlosti o zhruba 100 km/h (první prototyp ANT-58 dosahoval až 640 km/h), avšak vyznačovaly se mimořádnou spolehlivostí.

Sériové Tu-2 míří do války

Druhou výhodou nových motorů byla dostupnost ve velkých počtech, neboť se předpokládalo skutečně masové vyrábění nového bombardéru. V září 1941 začala sériová produkce varianty, jež měla tovární označení ANT-60. Vzdušné síly ovšem ofi ciální označení pořád nepřidělily a těchto strojů se nakonec zhotovilo pouze devatenáct kusů, jelikož továrna v Omsku se poté musela přeorientovat na výrobu potřebnějších stíhaček.

Andrej Tupolev však dále pracoval na zdokonalování svojí konstrukce a v roce 1942 zkonstruoval tři prototypy ANT-61, jež úspěšně absolvovaly testy v rámci státních zkoušek a poté putovaly přímo na frontu(!) u města Kalinin (dnes Tver), kde se rovněž setkaly s úspěchem. Tehdy se poprvé objevilo také oficiální označení sovětského letectva, totiž Tu-2.

Také válečná situace se v letech 1942–1943 změnila, a tak sovětská vláda nařídila závodu v Omsku, aby opět začal vyrábět bombardéry. Nejednalo se ovšem o letouny podle standardu ANT-61, neboť proběhly další menší změny konstrukce a hlavně byly k dispozici nové přeplňované motory AŠ-82FN. První exemplář definitivní verze, jež obdržela jméno Tu-2S (tj. „Sériový“), poprvé vzlétl 26. srpna 1943.

Na jaře 1944 pak první sériové kusy dorazily k bojovým jednotkám, kde vyvolaly (mj. díky obrovské nosnosti zbraní) velké nadšení. Zesílení se dočkala i výzbroj. Místo 7,62mm kulometů nyní letoun disponoval ve všech střelišťích 12,7mm kulomety UB. Letadlo nyní kromě pumovnice neslo zbraně také pod vnějšími závěsy, a to nejen bomby, ale též neřízené rakety; celková nosnost výzbroje se blížila čtyřem tunám. Jako první použily bombardéry Tu-2S letecké síly Karelského frontu (konkrétně 13. letecká armáda) proti finským a německým jednotkám.

Nová letadla se vysoce osvědčila, protože při velikosti a výtečné obratnosti lehkého bombardéru (Sověti zaznamenli i případy úspěšných vzdušných soubojů s německými stíhači!) přinášela nosnost zbraní a dosah prakticky na úrovni bombardérů středních. Úspěch Tu-2 vedl i k tomu, že se jeho konstruktér dostal opět „na výsluní“ a získal zpět i ztracenou přízeň samotného Stalina.

Další nasazení

Sériová produkce Tu-2 se stupňovala a letoun získával na důležitosti. Útoky těchto strojů se staly nezbytnou součástí příprav na dobývání fanaticky bráněných měst v Polsku a Německu. Vrchol jejich nasazení pak přinesla bitva o Berlín, který bombardovaly stovky těchto strojů. To ale ještě neznamenalo konec kariéry tohoto vynikajícího letounu, jelikož lehký bombardér od inženýra Tupoleva hrál důležitou úlohu i při porážce japonské Kwantungské armády v Mandžusku.

Výroba pak pokračovala i nadále, protože Tu-2 se skutečně mimořádně osvědčil. K 1 111 kusům, jež vznikly během války, vyrobily továrny po jejím skončení ještě 1 146 dalších. Nejednalo se ale pouze o Tu-2S, neboť v menších počtech putovaly k jednotkám i jiné verze.

TIP: Konstruktér Andrej Tupolev: Za vývoj letadel deset let nucených prací

Celkové číslo 2 257 vyrobených Tu-2 zahrnuje i několik kusů dálkových letounů Tu-8 a Tu-10. Výtečné lehké bombardéry sice velení od bojových útvarů krátce po konci války stáhlo, u cvičných útvarů však zůstaly do poloviny 50. let. Velký díl práce pak odvedly pokusné letouny, na nichž se testovaly mj. sovětské proudové motory. Tu-2 působily též v letectvech sedmi dalších zemí, a to Polska, Maďarska, Bulharska, Rumunska, Indonésie, Číny a KLDR. Nelze se asi divit, že podle mínění řady ruských expertů se stal Tu-2 nejlepším lehkým bombardérem celé války. 

Studenti farmakologie z Rutgers University v New Jersey spolupracovali s tamní organizací Eating for Your Health alias „jídlo pro vaše zdraví“ a zapojili do svého experimentu 58 dobrovolníků. Ti dostali za úkol si po dobu deseti dnů připravovat zdravé snídaně a po jídle vždy zaznamenat, jak se cítí. Kromě receptů a pracovních postupů přitom obdrželi také přehled nutričních hodnot příslušných potravin a své dojmy měli sdílet s ostatními účastníky. 

Pevně rozhodnuti

Výsledky 37 osob, které výzvu dotáhly do konce, nabídly následující závěr: 86 % dobrovolníků bylo přesvědčeno, že své stravovací návyky do budoucna změní k lepšímu, a zhruba stejné procento se rozhodlo nadále volit pestřejší škálu potravin. Necelá polovina účastníků se po zkušenostech se zdravými snídaněmi rozhodla zařadit do jídelníčku víc vlákniny a bezmála dvě třetiny jich dospěly k závěru, že si budou jídlo na další den připravovat večer předem, aby měli víc pod kontrolou, co svému tělu dopřávají.

Udělat první krok

Marion Reinsonová, výkonná ředitelka Eating for Your Health, uvádí: „Změna návyků může být náročná, ale naše studie prokázala, že díky pozorování a zapisování vlastních prožitků lze dosáhnout dlouhodobého efektu. Experimentování s potravinami či recepty a naslouchání reakcím vlastního těla i jejich pochopení znamená první krok k trvale udržitelnému způsobu stravování, který vám bude vyhovovat.“

TIP: Experiment s vlastním zdravím: Jak se na nás podepíše měsíc na prefabrikované stravě?

Farmakoložka Mary Wagnerová z Rutgers University pak dodává, že ke změně životního stylu mohou přispívat i lékárníci, pokud si na své klienty udělají čas a jejich snahu o změnu špatného přístupu ke stravování podpoří.

Kupy galaxií, jak již naznačuje název, jsou shlukem velkého počtu galaxií – někdy může jít až o tisíce galaxií. Tyto galaktické shluky obsahují množství látky označované jako „mezigalaktické médium“ (intracluster medium, ICM) – plynu, který vyplňuje prostor mezi galaxiemi v kupě. Ve skutečnosti tento plyn svojí hmotností významně převyšuje galaxie samotné. 

Až dosud byly oblaky ICM zkoumány pouze v plně vyvinutých blízkých kupách galaxií. Detekce ICM ve vzdálených protokupách – na počátku jejich vývoje – by astronomům umožnila sledovat jejich vznik v raných fázích vývoje vesmíru. A přesně takové pozorování se podařilo vědeckému týmu, který vedl Luca Di Mascolo z univerzity v italském Trieste.

Sunyaev-Zeldovichův efekt

Kupy galaxií jsou natolik hmotné, že mohou hromadit plyn a ten se při pohybu do centra kupy ohřívá. „Kosmologické simulace předpovídají přítomnost horkého plynu v protokupách již déle než desetiletí, ale stále scházely pozorovací důkazy,“ upozorňuje spoluautorka studie astrofyzička Elena Rasia. „Snaha o získání takto klíčového pozorování nás donutila pečlivě vybrat jednoho z nejslibnějších kandidátů.“ 

Oním kandidátem se stala protokupa Pavučina, kterou pozorujeme tak, jak vypadala, když byl vesmír jen tři miliardy let starý. Přestože se jedná o jeden z nejintenzivněji zkoumaných objektů tohoto typu, ICM se zde až doposud zaznamenat nedařilo. Nalezení rozsáhlého rezervoáru horkého plynu v protokupě Pavučina by ukázalo, že systém je spíše na cestě stát se plnohodnotnou trvalou kupou, než aby se rozpadl.

Luca Di Mascolo a jeho tým detekovali mezigalaktické médium v protokupě Pavučina prostřednictvím procesu známého jako Sunyaev-Zeldovichův efekt. Dochází k němu, když mikrovlnné záření kosmického pozadí – reliktní záření velkého třesku – prochází ICM. Fotony reliktního záření interagují s rychle se pohybujícími elektrony v horkém plynu a získají trochu energie navíc, mírně se tak změní jejich vlnová délka. „Na vhodných vlnových délkách se tento efekt projevuje tak, jako by kupa galaxií stínila záření kosmického pozadí,“ vysvětluje Luca Di Mascolo. Měřením zastínění reliktního záření astronomové mohou odhalit přítomnost horkého plynu, odhadnout jeho hmotnost a zmapovat jeho rozložení. 

Zrození masivní kupy galaxií

Vědci zjistili, že protokupa Pavučina obsahuje obrovský rezervoár horkého plynu, jehož teplota se pohybuje v desítkách milionů stupňů Celsia. V minulosti byl již v této protokupě detekován chladný plyn, ale hmotnost horkého plynu nalezeného v této nové studii je tisíckrát vyšší. Na základě těchto výsledků astronomové předpokládají, že se protokupa Pavučina přibližně za 10 miliard let skutečně vyvine v masivní kupu galaxií, přičemž její hmotnost naroste nejméně desetkrát.

TIP: Srážka kup galaxií vyvolala rázové vlny o průměru 1,6 milionu světelných let

Tony Mroczkowski, vědecký pracovník ESO a spoluautor článku, k tomu dodává: „V tomto systému pozorujeme ohromné kontrasty. Horká tepelná složka zničí velkou část chladné složky během dalšího vývoje a my jsme svědky této pozvolné přeměny. Naše pozorování potvrzují správnost teoretických předpovědí popisujících vznik těch největších gravitačně vázaných útvarů ve vesmíru."

Když během lednového veletrhu Consumer Electronics Show představila německá automobilka BMW svoje elektrické vozidlo iVision Dee, stalo se okamžitě hvězdou přehlídky. Nepřineslo až tak zásadní změny ve vnitřním designu, jako spíš revoluci ve vnějším vzhledu: Pomocí aplikace v mobilním telefonu lze totiž změnit jeho barvu tak, jak si majitel podle momentální nálady přeje. 

Nový sci-fi vůz však nespadl z nebe a vlastně jsme měli šanci se na jeho příchod připravit, když BMW loni prezentovala tentýž koncept pojmenovaný iX Flow. Ten však pracoval s nepříliš vzrušujícími odstíny šedi, zatímco letos inženýři šlápli do pedálů a předvedli kapotu, jež znamená splněný sen každého milovníka designu. 

První pohled klame

Dee na první pohled vypadá nudně: V základním stavu připomíná šedivou, nevýraznou kopii vozu značky Tesla. Stačí se však k němu přiblížit a zjistíte, že se nevyplácí dát na počáteční dojem. Nezajímavé čelní reflektory ožijí a zamrkají na vás, jako by to byly oči. Stroj se probudí a pomocí biometrických čidel si ověří, že jste skutečně jeho majitel. Poté stačí dát mu slovní pokyn nebo odklepnout příkaz v mobilní aplikaci, a dveře se otevřou, načež vás obklopí moderní technologie. 

Interiér sice působí stroze, ale opět se nese v duchu ústupků, díky nimž vyniknou digitální prvky. Z klasické kabiny zůstal pouze volant, jímž automobilka naznačuje, že se její vize budoucnosti nespoléhá na plně autonomní vozidla. Podtrhuje to také virtuální palubní deska, která se promítá na čelní sklo, takže řidič nemusí odtrhávat zrak od silnice. Výhled si lze přepnout do jednoho z pěti módů, přičemž ten první, nejvíc minimalistický, poskytne pouze nejdůležitější informace o jízdě jako rychlost a stav paliva. Displej se dá ovšem značně rozšířit, například o klasickou navigaci či informace o vozovce a počasí. Pátý, nejvyšší stupeň, zatmívá boční skla a kompletně překrývá výhled, takže reálný svět nahrazuje tím promítaným. Jedná se však spíš o experimentální nastavení pro výjimečné případy. 

Digitální spolujezdkyně

Podobně jako má Apple svou Siri a Amazon Alexu, v srdci vozu od BMW se ukrývá virtuální pomocnice Dee, jež údajně dovede žertovat a dovolí si vás i lehce uzemnit, ale obecně působí jako milá společnice, nikoliv pouhý robotický sluha. Auto jejím prostřednictvím komunikuje, a jakmile zaznamená váš styl řízení, nabídne vám různá zlepšení či adaptace ke zpříjemnění jízdy. Z Dee se tak stane užitečná spolujezdkyně, jejíž tvář si navíc můžete promítnout na boční sklo.  

Technologie e-ink použitá na kapotě je energeticky relativně šetrná, protože původně vznikla pro čtečky knih (viz Papír je minulostí). V jejich případě se počítá s tím, že se bude displej nepravidelně měnit, ale zároveň by měl co nejméně brát z baterie. Jak čtečky, tak Dee proto energii čerpají pouze při změně panelů. Pokud si tedy nastavíte jinou barvu, krystaly se během několika vteřin přeskládají a dál už nebudou baterii nijak vytěžovat. Celé auto pokrývá 240 krystalických panelů, které dovedou přepínat mezi 32 barvami. Vozidlo tak zvládne klasickou červenou nebo černou, ale také můžete každou jeho část ladit dle vlastního gusta. Toužíte po závodních pruzích na střeše? Žádný problém! Stačí klepnout do aplikace. 

Hmyz a další problémy

Kolik bude Dee stát? Prezentované auto představuje pouze koncept, nicméně podle hlavní návrhářky Stelly Clarkeové a jejího týmu by mohlo jít o výrazně nižší sumu, než bychom čekali. Projekt se však v nejbližší době do výroby určitě nedostane – už proto, že by prý barevné panely zatím dokázal poškodit dokonce i náraz hmyzu nebo kartáče myčky. Vývojáři proto pracují na zpevňující substanci podobné laku. 

Navíc je nejprve potřeba také změnit legislativu mnoha států. Například u nás se totiž podle zákona musejí do registru silničních vozidel i do technického průkazu zapisovat všechny zásadní úpravy automobilu, včetně změny barvy či polepení fólií v rozsahu nejméně 50 % povrchu. Představa, že byste mohli odstín kapoty střídat podle nálady, je tedy z pohledu aktuálně platných pravidel značně komplikovaná.