Srílanský Národní park Minneriya je proslulý obrovskými stády slonů indických (Elephas maximus), které v takovém množství neuvidíte nikde jinde na světě. Odhaduje se, že jich zde žije zhruba 200, některé zdroje ale hovoří o více než 700 jedincích.

Pohyb pouze v automobilech

Minneriya National Park se nachází v centrální části Srí Lanky. Zabírá plochu zhruba 8 900 hektarů a najdete zde stejnojmennou vodní nádrž, ke které se v období sucha stahuje zvěř z lesních oblastí Matale, Polonnaruvy a Trincomalee, a dá se zde proto nejlépe pozorovat. Park není tolik známý jako třeba Národní park Yala, ale všeobecně je považován za jeden z nejkrásnějších parků Srí Lanky.

Do parku Minneriya se dostanete po silnici z města Habarana směrem na Polonnaruvu (jinak asi 180 km od největšího města Colomba). K cestě do parku i po něm však potřebujete auto. Každý hotýlek či apartmán, vám ho sežene – buď sami auto vlastní, anebo znají někoho, kdo ho má. Jiná možnost prostě není. V podstatě ve většině národních parků Srí Lanky je pohyb výrazně omezen a můžete se do nich dostat pouze s průvodcem a v zapůjčeném džípu. To vše logicky výrazně prodražuje a komplikuje vstupy. Během cesty po parku pak nesmíte z džípu vystoupit.

„Na suchu“, ale přesto s bohatou faunou

Celá oblast Minneriya leží v suché části státu, i když zde během roku spadne 1 500 až 2 000 mm srážek. Nejnižší teploty klesají k cca 20 °C, nejvyšší naopak šplhají k 35 °C. Období sucha trvá přibližně 5 měsíců – od května do září. Období dešťů pak spadá mezi říjen až duben. 

V parku můžete najít několik typů lesních porostů včetně opadavých tropických lesů či horských sezónních lesů a díky přítomnosti vody z nádrže Minneriya také mokřady, v nichž lze pozorovat množství vodních ptáků. Lze tady objevit 24 druhů savců (z toho 2 druhy primátů, teoreticky můžete narazit i na outloně), 160 druhů ptáků, 9 druhů obojživelníků, 25 druhů plazů (z toho 8 endemických), 26 druhů ryb a 75 druhů motýlů.

Mezi zdejší velké býložravce patří jeleni sambaři, axisové a samozřejmě sloni. K vrcholovým predátorům se řadí levharti a medvědi. Žije tu několik druhů čápů, pelikáni, papoušci či zoborožci a u nádrže bylo pozorováno až dva tisíce kormoránů malých.

Čekání na slony

Jsme po obědě a po asi hodinovém odpočinku. Chvíli volna si krátím focením tropických mravenců před naším bungalovem zatímco ostatní zodpovědně leží a spí. Před 15. hodinou místního času přijíždí předem domluvený řidič s džípem a my vyrážíme na naše srílanské safari. Těším se na nefalšovanou divokou přírodu, která se však nakonec mým představám moc nepodobá. 

Příjezd k bráně do parku nás i v tomhle tropickém dusnu lehce zchlazuje. Za bránou, ke které sjíždíme z hlavní silnice, nás čeká parkoviště s přibližně dalšími 50 džípy naloženými turisty. Do přilehlé kamenné budovy v rohu nevelkého parkoviště jdeme zaplatit vstupné pro nás a našeho řidiče a já si při čekání ve frontě prohlížím plakáty s obrázky místních zvířat. Všichni se tlačí a zkušenější místní řidiči si „přednostně“ prodírají cestu mezi nezkušenými turisty. Nakonec přichází řada i na nás. 

Zastávka u krokodýla

Platím dvěma zaměstnancům parku, kteří sedí za zamřížovaným oknem v malé holé místnosti jen se stolem, židlí a starým počítačem. Spíš mi to připomíná nějakou ilegální sázkovou kancelář. Hotovo. Máme lístky a jdeme k autu. Vyrážíme … tedy spíš se zařazujeme do kolony džípů a pomalými přískoky se blížíme k vlastní vstupní bráně se závorou, která je asi dalšího 1,5 km vzdálená. Další člověk nás u ní zapisuje do sešitu, kontroluje počet osob a vstupenky. 

Pomalou rychlostí jedeme v koloně po rudé hlíně prašné cesty, okolo nás je suchý tropický les. Přejíždíme betonový mostek přes skoro vyschlou řeku, či spíš potok. Každé auto zde zastaví, z okénka vylétne ruka a ukáže pod most. Pak se rychle objeví objektivy turistů, cvaknou závěrky aparátů a auto jede dál.

Přemýšlím, jaká že je to u vody atrakce až do doby, kdy se i v našem autě vše odehraje podle již několikrát nacvičeného scénáře. Naše auto zastavuje a průvodce ukazuje z okna na asi tři metry dlouhého krokodýla na břehu potoka. Leží nehnutě na vyschlém břehu. Následuji příkladu ostatních a můj teleobjektiv se také vysune přes hranu okénka. Jeden snímek (za víc to opravdu nestojí) a jedeme dál. Většina lidí je pravděpodobně spokojena, já popravdě bojuji s rozladěním. 

Vystupovat zakázáno!

Pomalu začínám rezignovat na focení „opravdové přírody“, spíš mi tahle vyjížďka připomíná safari ve Dvoře Králové. Sedím na zadní otevřené korbě džípu a přemýšlím, zda tady v NP Minneriya ještě nějaká volná příroda vůbec je. Mezitím jedeme asi 10 minut lesem a náhle se dostáváme na otevřenou plochu. Ve vzdálenosti asi 150 metrů se rozlévá vodní hladina a najednou jsou skutečně tady … desítky, možná stovky slonů. A mezi nimi desítky džípů.

Džípy stojí v řadě po obou stranách nádrže a mezi nimi a vodou je několik stád slonů. V období sucha (což je právě teď) je nádrž sázkou na jistotu. Sloni se drží u vody a ze země uškubávají poslední zbytky trávy. Přece jen měním názor a nálada se mi zvedá. Tak to přece jen bude trochu lepší safari než ve Dvoře… Snažím se fotit z korby džípu a samozřejmě vymýšlím, jak udělat ještě lepší a zajímavější fotku, když přicházím na poměrně logický nápad: Podhled! To je to, co fotka potřebuje. Aby vynikla velikost slonů … možná trochu rozmazané trávy v popředí.

Slézám z korby dolů, ale sotva se moje noha dotkne země, už z vozu vybíhá náš řidič a zahání mně zpět: „Stop! Stop! Tohle se nesmí!!!“ Při vymýšlení ideálního záběru jsem zapomněl na základní pravidlo parku. Moje představy se bortí a s povzdechem lezu zpátky na korbu džípu.

Slonům z cesty

Jsem zpět na korbě a snažím se tedy alespoň zachytit slony bez všudypřítomných džípů. S teleobjektivem to jde celkem dobře. Jindy je naopak zajímavá konfrontace slonů s auty a pak do záběru zasazuji i všudypřítomné džípy. Obrovská zvířata si v podstatě ničeho nevšímají, jen občas na nějaké auto výhružně zvednou chobot a zatroubí, pokud se jim dostane do cesty a oni mají pocit nějakého omezení. I na nás si jedna slonice troufne – to když má pocit, že jejímu asi desetihlavému stádu stojíme v cestě k vodě. Mrští po nás trochou bahna…

I na korbě vozu máme ze slonů respekt, ale důvěřujeme našemu řidiči, který, jak se zdá, není v parku žádný nováček. Neustále kontroluje odstup od slonů a pokud má pocit, že jsme překročili určitou hranici, pomalu couvne nebo naopak popojede dopředu. Taky pohotově reaguje na naše požadavky, když jsme na jednom místě příliš dlouho, nebo bychom rádi zkusili jiný úhel záběru. Prostě zaboucháme na střechu auta a pomocí rukou ukazujeme, kam dál.

Odpoledne popravdě unikátní 

Není to divoká příroda, kterou jsem zažil třeba v pralesích Sumatry, ale i tak fotím jako o život. Přece jen musím uznat, že takový pohled se mi nenaskytne každý den. Pomalu objíždíme nádrž a kolem půl šesté jsme kruh téměř celý absolvovali. Je opravdu sucho, a tak vodní plocha ani není celistvá a zdá se, jako by zde těch nádrží bylo víc. 

Poslední paprsky zapadajícího slunce vše zbarvují do oranžových odstínů a já tohle úžasné světlo využívám, jak to jen jde. Taky je pořád na co koukat: Tamhle samice kojí mládě, tuhle si hrají dvě slůňata a opodál se poklidně pase statná slonice. V jeden okamžik stojí slon tak blízko nás, že zvládám vyfotit i detail oka. (Abych ale moc nepřeháněl, musím přiznat, že mám stále nasazený teleobjektiv, takže úplně na dosah taky nejsme). 

Připozdívá se a mám dojem, že náš řidič už se vidí doma u rodiny. Možná ho taky znervózňuje moje železná zásoba karet a neskrývané odhodlání stále fotit. Nakonec se ale slunce úplně schovává za hradbu opadaných stromů u nádrže a přichází stín. Celý park se stejně v šest hodin zavírá, a i já uznávám, že je čas odjet…

TIP: Setkávání se slony na Srí Lance: Jaká je budoucnost slona cejlonského

Z tohoto odpoledne mám smíšené pocity, ale je pravda, že slonů jsem během těch pár hodin viděl tolik, jako nikdy a nikde jinde. Navíc jsme sem přijeli v době největší turistické návštěvnosti a je pravděpodobné, že v období dešťů by tento den také vypadal jinak. Pokud jsou tedy sloni smířeni s takovouto koexistencí s lidmi a zároveň daný způsob napomůže jejich přežití na Srí Lance, musím se tak na dnešní den dívat i já: Jako na nenáročnou vyjížďku parkem, kde můžete vidět tolik slonů, jako nikde jinde na světě. 

Střetnutí, ve kterém se hrálo o vliv ve středoevropském regionu, nejtvrději dopadlo na české země. Malou sondu přináší pražské Národní listy a brněnská Moravská orlice. Každý deník však k informování čtenářů přistoupil jinak.

Akce na severním bojišti již započala

Zatímco první jmenovaný dodal zprávu o vypuknutí konfliktu a vzápětí rozjel pravidelné rubriky Z bojiště severního a Z bojiště jižního, přístup druhého byl odlišný. V úterý 19. června otiskla Orlice manifest Františka Josefa I. Mým národům, kde císař oznamuje začátek války, avšak tvrdí, že se snaží, aby „národům Mým byl pokoj zachován“. Morava totiž válkou nežila tolik jako Čechy, a tak dne 22. června přineslo místní periodikum krátkou zprávu, že ze severního bojiště „není důležitých zpráv“. Národní listy to ovšem viděly jinak a mluví také o disciplíně nepřátel.

Citově zabarvené reportáže

Zatímco pražský deník vycházel z původních zpráv svých i nahodilých zpravodajů, využíval informace ze zahraničí a dával prostor veřejnosti, Moravská orlice síť dopisovatelů neměla a aktuální události se do redakce dostávaly se zpožděním. Často proto stavěla na zvěstech převzatých z českého i německého tisku. Některým článkům pak chyběla objektivita. Příkladem je oslavná stať na vítězství Rakušanů u Custozy, která nejenže měla vyzdvihnout úspěch a velikost rakouské armády, ale možná také zmírnit nepříznivé výsledky na severní frontě.

Jiným dokladem může být článek Z bojiště severního, jenž zcela nepokrytě zveličuje výsledky střetů ve východních Čechách: „Akce na severním bojišti již započala, (…) zpupný nepřítel poražen úplně na hlavu při prvním setkání s rakouskými vojíny, věc práva a spravedlnosti slaví první vítězství (…)“

Praha na nejhorší musí býti připravena

Úryvek opomíjí fakt, že již před těmito střety byla rakouská armáda poražena a zmiňované bitvy neměly takovou důležitost, jaká jim byla přisuzována. Do jiného světla se také celá událost dostává, srovnáme-li citovanou zprávu s úvodem článku z Národních listů: „Že výsledek všech dosavadních bojů rakouského vojska (…) vypadl nepříznivě pro rakouskou armádu, je známo. A však přes to, že neustálé postupování Prušákův je věc přes příliš patrná a že sám vrchní vůdce ustoupení a odražení císařské armády přiznal, barvily úřední listy pořád ještě vše růžově.“

Počátkem léta byla převaha Prusů stále zřetelnější. Dne 2. července přišly Národní listy s jasným varováním, že „(…) nelze toho arci sobě tajiti, že Praha na nejhorší musí býti připravena, (…) Z druhé strany i to nasvědčuje povážlivosti nynější situace, že politické, policejní a finanční úřady v Praze dostaly rozkaz, aby veškeré důležité spisy a poklady do beden uložily a k odjezdu se uchystaly (…)“

Bitva u Hradce Králové

Nadešel 3. červenec roku 1866. První konkrétnější zprávy o průběhu střetu se objevily v Národních listech 5. července a o dva dny později pak také v Moravské orlici. Zpravodaj pražského deníku o bitvě referoval takto: „Boj musil býti hrozný; z obou stran bylo několik set děl a střelba byla tak strašlivá, že se země otřásala.“

Stále podrobnější informace vyšly v následujících vydáních Listů, Moravská orlice však nezůstala pozadu, když 7. července přišla s patetickou zprávou o výsledku: „Krásná naše armáda severní jest poražena, zpupný Prušák dosáhnul velkého výsledku, o kterém ani zdání míti nemohl (…)“ Volání po míru se v Čechách ozývalo ze všech stran a Morava, ač nedostatečně informovaná, nebyla výjimkou.

Celá naše vlast v moci nepřátelské

Bezpečná Vídeň však měla jiné úmysly. Doufala, že co se nezdařilo v Čechách, bude vybojováno zde. Dne 10. července 1866 uveřejnily Národní listy článek, v jehož prvním odstavci se uvádí, že vzhledem k obsazení všech tří českých pevností (Josefova, Terezína a Hradce Králové) „jest celá naše vlast v moci nepřátelské“.

Postoj Vídně trefně vystihuje následující úryvek článku Pošetilost až do konce z Národních listů: „Planiny dolnorakouské nebyly jevištěm krvavých bojů, vesnice a městečka nejsou spustošeny a vypáleny, (…) krajina kolem Vídně nezapáchá dusným výparem tisíců a tisíců mrtvol, (…) a proto podnes ještě ozývají se z Vídně hlasy laciného hrdinství, že se nemá od boje ustati (…)“

TIP: Krvavý střet u Hradce Králové: Největší bitva naší historie

Konečný mír mezi pokořeným Rakouskem a novým německým hegemonem byl podepsán 19. srpna, ale ještě dalších pět dnů si čtenáři Národních listů museli počkat, než byla tato dlouho očekávaná zpráva potvrzena. Moravská orlice pak oznámila uzavření míru ještě o dva dny později.

Lionel Messi se již několikrát nesmazatelně zapsal do historie fotbalu. Fanoušci si na stěny vylepují jeho plakáty, nechávají si na tělo vytetovat jeho obličej – a ti nejzapálenější mu věnují celé pozemky: Argentinský zemědělec Maximiliano Spinazze totiž pomocí speciálního algoritmu a pokročilé techniky vysázel na své pole kukuřici tak, aby při růstu vytvořila obraz nejlepšího střelce planety. Metoda setby se přitom ukázala jako natolik přesná, že by farmářovy polnosti mohly v budoucnu posloužit třeba k reklamním účelům.

V Asii podobným způsobem vznikají vypěstované obrazy z rýže – tzv. Tambo Art neboli umění rýžového pole.V japonském městečku Inakadate sází Koichi Hanada již 30 let různě barevné odrůdy rýže tak, aby výsledek – pozorovaný z vyhlídkového bodu – vypadal jako obří kopie známých japonskách obrazů. A protože díla vzbudila zájem i u zahraničních turistů, jednu sezonu vypěstoval známý jezdecký obraz Napoleona Bonaparte.

Hvězda vždy osvětluje planetu jen z její přivrácené části a rozhraní mezi osvětlenou a neosvětlenou částí se nazývá hvězdný terminátor (v případě naší soustavy „sluneční terminátor“). Pokud by planeta měla ideální tvar koule, měl by terminátor tvar kružnice. Poloha hvězdného terminátoru se na jednotlivých planetách obvykle mění, podle její rotace, doby oběhu kolem hvězdy a dalších pohybů, které planeta vykonává.

Poněkud jiná situace ale panuje na planetách, které jsou se svou mateřskou hvězdou v tzv. vázané rotaci a jsou ke své hvězdě natočené stále stejnou stranou. V takovém případě představuje hvězdný terminátor oblast, kde se podmínky mění z žhavého věčného dne do mrazivé věčné noci. Tým amerických odborníků, který vedla Ana Loboová z Kalifornské univerzity v Irvine prozkoumal hvězdné terminátory z hlediska jejich obyvatelnosti případným mimozemským životem. Jejich výzkum zveřejnil minulý týden vědecký časopis Astrophysical Journal.

Exoplanety extrémů

Vázané rotace exoplanet jsou podle Loboové ve vesmíru běžné. Často se vyskytují u červených trpaslíků, malých a málo zářivých hvězd, jejichž exoplanety obvykle obíhají velmi blízko u hvězdy. „Pokud se na planetách s vázanou rotací, kde panují extrémní horka na přivrácené a extrémní mrazy na odvrácené straně, vyskytují podmínky příhodné pro život, jsou to právě oblasti terminátorů, kde by se mohla vyskytovat voda v kapalném stavu,“ uvádí astrofyzička Loboová

Tým Loboové modeloval klimatické poměry na planetách s vázanou rotací, přičemž badatelé využili klimatické modely vyvinuté pro studium pozemského klimatu, které pochopitelně museli upravit pro podmínky na exoplanetách. Jde o první studii, která naznačuje, že oblasti terminátorů planet s vázanou rotací mohou být oázami života.

TIP: Dobré zprávy: Nejbližší exoplaneta by mohla být obyvatelná díky velkému oceánu

Při pátrání po obyvatelných exoplanetách se odborníci doposud zaměřovali především na planety s kapalným oceánem. Loboová a její kolegové ale svým výzkumem upozorňují, že slibnými kandidáty mohou být i exoplanety s výrazným terminátorem, na nichž jinak panuje extrémně horké i extrémně mrazivé klima. Takové planety by mohly mít jen menší plochy s kapalnou vodou, a přesto by na nich mohl prosperovat život.

Vrcholky Himálají jsou navštěvované jako nikdy v historii. Horolezci a dobrodruzi po sobě zanechávají hory odpadků, ale i něco mnohem méně nápadného. Jak zjistil americký výzkumný tým z Coloradské univerzity v Boulderu, lidé v Himálajích trousí mikroby, často velmi odolné, které mohou vydržet životaschopné ve zmrzlé krajině desítky a nejspíš i stovky let.

Jak potvrzuje vedoucí týmu Steve Schmidt: „V mikrobiomu Mount Everestu jsou zamražené stopy lidské přítomnosti, dokonce i v těch nejvyšších polohách.“ Pro vědce je to nejen důkazem o všudypřítomném lidském vlivu i v extrémních prostředích, ale také poodhalením limitů pozemského života, což je zajímavé pro výzkum dalších těles Sluneční soustavy. Výzkum vědců Coloradské univerzity nedávno zveřejnil odborný časopis Arctic, Antarctic, and Alpine Research.

Mikroby ze "střechy světa"

Věda nebyla až donedávna schopná spolehlivě identifikovat s lidmi spojené mikroby ve vzorcích, které pocházejí z výšek kolem osmi tisíc metrů nad mořem. Teď jsou ale k dispozici pokročilé metody čtení genomu, které dovedou objevit prakticky všechny organismy, které se vyskytují v půdě.

Většina sekvencí mikrobiální DNA, které vědci na Everestu našli, byla podobná odolným nebo „extremofilním“ organismům, které byly dříve nalezeny na jiných vysoko položených místech – například v Andách a Antarktidě. Nejhojnějším organismem, který badatelé identifikovali, byla houba z rodu Naganishia, která dokáže odolat extrémním úrovním chladu a UV záření. Narazili ale také na mikrobiální DNA spojenou s lidmi, včetně bakterií rodu Staphylococcus a Streptococcus. 

Schmidta a jeho kolegy ani tak nepřekvapilo, že se i na nejvýše položených místech Himálají nacházejí mikroby spojené s lidmi. Velmi snadno se šíří a mohou se dostat i do míst, která jsou vzdálenější od cest a táborů. Stačí aby horolezci kýchnuli a mikroby se okamžitě vydávají na cestu.

TIP: Co se děje s lidským tělem v „zóně smrti“ pod vrcholem Mount Everestu?

Překvapilo je ale, že některé z těchto mikroorganismů, které se vyvíjely v přívětivě teplém a vlhkém prostředí lidských či jiných těl, jsou natolik odolné, že vydrží životaschopné i na vrcholcích Himálají, kde je nejen velmi mrazivo a větrno, ale také tam více působí ultrafialové záření. Vědci nicméně neočekávají, že by tato mikroskopická „kontaminace“ Everestu nějak výrazně ovlivňovala tamní širší životní prostředí. Výskyt bakterií je ale dokladem jejich odolnosti a je třeba s ní počítat například u meziplanetárních sond. 

Navzdory krizím, se kterými se svět potýká, zůstává pocit štěstí pozoruhodně neměnný. Výsledek žebříčku World Happiness Report sestavovaném pro OSN vychází z dat za uplynulé tři roky, které ve světě mimo jiné silně poznamenala pandemie covidu-19. Finsko je „nejšťastnější zemí“ šestý rok v řadě, a to navzdory výraznému zhoršení bezpečnostní situace za jeho hranicemi i tomu, že ještě neskončil proces jeho vstupu do Severoatlantické aliance. Na prvních deseti příčkách je dále Dánsko, Island, Izrael, Nizozemsko, Švédsko, Norsko, Švýcarsko, Lucembursko a Nový Zéland.

Výroční zpráva o míře štěstí

Výsledné skóre jednotlivých zemí je kombinací dat o osobním štěstí jednotlivých lidí na základě průzkumů Gallupova institutu a objektivních faktorů, jako je HDP, úroveň zdraví, svobody, sociální podpory a korupce. Česko získalo 6,845 bodu z deseti. Hned nad Českem se umístila Belgie, jednu příčku pod ním je Velká Británie.

Nově se do první dvacítky dostala Litva, která ještě v roce 2017 byla až na 52. pozici. Vzhůru po žebříčku šplhalo také Estonsko a Lotyšsko. „Všude ve střední a východní Evropě to vypadá prakticky stejně. Země v tomto regionu se vypořádaly s transformací z 90. let a cítí se být jistější ve své nové identitě,“ cituje televize CNN na svých internetových stránkách kanadského ekonoma Johna Helliwella, jednoho z autorů zprávy.

Nejhůře dopadl stejně jako loni Afghánistán a Libanon. Zpráva se věnuje i situaci na Ukrajině a v Rusku vzhledem k tomu, že dění v obou zemích už více než rok ovlivňuje ruská invaze na Ukrajinu. Rusku letos v celkovém pořadí patří 70. příčka, Ukrajině 92. Loni bylo Rusko 80., Ukrajina 98. „Navzdory utrpení a škodám, jaké Ukrajina zažívá, posouzení kvality života bylo loni lepší než v roce 2014, kdy Rusko anektovalo ukrajinský Krym,“ uvádí zpráva. Podle jejích autorů k tomu přispěl pocit společného cíle nebo důvěra v ukrajinské vedení. Důvěra ve vládu loni vzrostla na Ukrajině i v Rusku, ale mnohem silněji na Ukrajině.

TIP: Na štěstí je třeba tvrdě pracovat: 11 jednoduchých kroků, jak být šťastný

Výzkumníci sledovali i souhlas Ukrajinců s kroky ruského vedení. Zatímco v období před tím, než Rusové obsadili Krym, jim respondenti na Ukrajině udělovali více než čtyři body na desetibodové škále, v letech po anexi tohoto území to bylo kolem jednoho bodu a loni se tato podpora propadla na nulu. „Ruský vpád na Ukrajinu Ukrajince stmelil v národ,“ řekl podle agentury DPA jeden z autorů zprávy Jan-Emmanuel De Neve z Oxfordské univerzity.

Zatímco předlohou pro útulnu Maměnka byly lidové stavby, především čičmanské domky na Slovensku a fojtství ve Velkých Karlovicích, jídelna Libušín vznikla v půdoryse jednolodního kostela s příčnou lodí a pětibokým závěrem (apsidou) po vzoru chrámu ve Velkých Karlovicích. Barevnost pak byla provedena po vzoru interiéru kostela ve Velké Lhotě. Předseda Pohorské jednoty Radhošť Eduard Parma na adresu Libušína uvedl: „Mínili jsme postaviti jednoduchou jídelnu a zřídili nejkrásnější a nejnákladnější místnost.“

Ozdoby Beskyd

Architekt Dušan Samuel Jurkovič bydlel s dělníky na Pustevnách a osobně dohlížel na stavbu. Objekty řešil až do nejmenšího detailu včetně vybavení a barevné výmalby dle lidových vzorů. Vše bylo provedeno v secesním stylu. Vedle nově postavených budov upravil také první dřevěnou stavbu Pusteven – Krčmu (1891), kterou úzkým přístavkem spojil s jídelnou. K dokončení Maměnky a Libušína došlo v roce 1899. Jurkovič pak doplnil Pustevny o samostatnou zvonici, kuželnu a tělocvičné nářadí. V letech 1924 až 1925 byl komplex Libušína rozšířen ještě o levou část a zadní kuchyňské křídlo.

Ačkoliv byl v minulosti stavbám na Pustevnách několikrát předpovídán zánik, vždy se je podařilo zachránit. Poprvé krátce po druhé světové válce, kdy se o jejich zachování zasadil sám autor. Během rekonstrukce v šedesátých letech minulého století došlo ke změnám barevnosti exteriéru objektů a na některých vyobrazeních v jídelně.

V roce 1995 se stal vlastníkem areálu stát, který správu objektu předal Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. Objekty byly prohlášeny za národní kulturní památku a proběhla velká rekonstrukce, která byla zakončena postupným slavnostním otevřením staveb: roku 1999 Libušína a 2003 Maměnky.

Jako Fénix z popela

Když 3. března 2014 Libušín vyhořel, nastalo muzejníkům, projektantům a stavitelům šest let neuvěřitelně náročné práce. Bylo potřeba provést odborné výzkumy, digitální zaměření torza a zpracovat stavebněhistorický průzkum vývoje jídelny pro možnost realizace vědecké rekonstrukce památky. Tomu napomohl i návrh Libušína od Dušana Jurkoviče. Jako základní podmínka obnovy byla stanovena maximální autenticita materiálů a provedení všech prací původními technologiemi. Těžba dřeva byla proto načasována dle starých zvyklostí do zimního období po úplňku, tesaři ručně tesali trámy z kulatiny a všechny dřevěné prvky ručně opracovali.

Obnovená stavba odpovídá podobě z roku 1925, barevně pak stavu z roku 1899 (včetně materiálového provedení nátěrů). V exteriéru jsou použity olejové lazury, v interiéru barvy krycí. Během prací na obnově se podařilo získat dřevěnou kartuši, která přesně zapadala do otvoru v jednom z trámů. Trámy i kartuše jsou zde opět k vidění, stejně jako další originály, které byly demontovány při minulé rekonstrukci a uloženy v depozitáři.

TIP: Perla českého baroka: Komplex v Kuksu představoval ojedinělé stavební dílo

Jurkovičovy návrhy interiéru a historické fotografie posloužily k realizaci detailů, jež v objektu před vyhořením nebyly, jako původní tvar a barevnost kachlí u kamen v jídelně, lustr v apsidě či skleněný malovaný strop. Dle fotografií byl vyroben rovněž barevný nábytek. Společně s obnovou Libušína dostala novou fasádu, která se shoduje s původními Jurkovičovými barvami, i vedle stojící Maměnka. Tmavé tělo objektu tak získalo původní okrovou barvu a zelená okna. Na výmalbu byly použity také olejové lazurní nátěry. Zároveň proběhla výměna dožilých dřevěných částí a zdobných prvků.

Při pohledu z Merkuru nebo z Venuše bychom žádný měsíc nezahlédli jednoduše proto, že ani jedna z těchto planet nemá přirozený satelit. To Země se může pochlobit pořádným Měsícem – dokonce pátým největším v celé Sluneční soustavě. Na pozemské obloze se jeho průměr mění od zhruba 29 do 33 úhlových minut v závislosti na tom, zda je v odzemí (apogeu) nebo v přízemí (perigeu). Mezi „mikroúplňkem“ a „superúplňkem“ je tak ve velikosti rozdíl asi 14 %. Je to jako sledovat desetikorunovou a padesátikorunovou minci ze vzdálenosti tří metrů. Přiznejme si, že to žádná sláva není. Pozemský úplněk totiž hravě zakryjete i malíčkem natažené ruky.

Mars a Phobos

Další planeta v pořadí má měsíce Phobos a Deimos, které jsou ale zhruba 150× menší než náš Měsíc. Menší měsíc Deimos obíhá kolem Marsu podstatně dál než Phobos, proto se při pohledu z červené planety jeví jen jako drobný kotouček o průměru zhruba 2 úhlové minuty. O něco větší Phobos, který obíhá ve výšce necelých šesti tisíc kilometrů nad povrchem Marsu, je na zažloutlém nebi červené planety o poznání větší. Záleží však, jak daleko od vás Phobos zrovna je. Při jeho východu nad obzor má průměr jen asi 8 úhlových minut, ale v nadhlavníku se zvětší až na 12 úhlových minut čili na třetinu pozemského úplňku.

Jupiter a Io

U Jupiteru známe už přes 90 satelitů. Je mezi nimi i největší měsíc Sluneční soustavy – Ganymed s průměrem 5 268 km. Ten však svou planetu obíhá ve vzdálenosti přes milion kilometrů, takže i přes své obří rozměry se při pohledu z Jupiteru jeví jen jako kotouček o průměru nanejvýš 18 úhlových minut.

Jupiterovým rekordmanem je proto jeho třetí největší měsíc Io, který dosahuje průměru téměř 36 úhlových minut a je tak o 9 % větší než největší úplněk na pozemském nebi. Jupiterův měsíc Io je tak úhlově největším satelitem, jaký bychom mohli z jakékoli planety v naší Sluneční soustavě sledovat. Vzhledem k tomu, že se tento satelit pohybuje kolem Jupiteru ve zhruba stejné vzdálenosti jako Měsíc kolem Země, je slapovými silami ohromné planety natolik namáhán, že na něm probíhá silná vulkanická aktivita.

Saturn a Titan

Z oblačné přikrývky Saturnu by se nám naskytl omračující pohled na jeho prstence. Kromě nich se ale tento plynný obr může pochlubit více než 80 satelity. Mnoho Saturnových měsíců má ale malé rozměry a mnohé z nich obíhají svou mateřskou planetu nesmírně daleko. Nejblíže Saturnu se dostává jen zhruba 300metrový měsíček s označením S/2009 S 1 a to na vzdálenost asi 100 tisíc kilometrů. Naopak nejdále se pohybuje zhruba čtyřkilometrový měsíc s provizorním označením S/2004 S 26 ve vzdálenosti téměř 27 milionů kilometrů!

Největší na Saturnově nebi je pak jeho zároveň fyzicky největší Titan s průměrem nanejvýš 14 úhlových minut. Tento obr mezi měsíci (druhý největší ve Sluneční soustavě) proto dosahuje jen poloviny našeho měsíčního úplňku.

Uran a Ariel

U ledového obra Uranu známe 27 satelitů. Největšími jsou Titania a Oberon, oba s průměry kolem 1 500 kilometrů. Svými rozměry tedy nedosahují ani poloviny skutečného rozměru našeho pozemského Měsíce. Mnohem zajímavějším je čtvrtý největší měsíc Uranu – Ariel, s průměrem 1 158 kilometrů, který se při pohledu od nazelenalé planety jeví jako kotouček o průměru nejvýš 24 úhlových minut. Svou velikostí by se tedy pomalu blížil velikosti našeho Měsíce pozorovaného ze Země.

Neptun a Triton

U Neptunu krouží dosud 14 objevených satelitů. Žádný z jeho měsíců nedosahuje průměru alespoň 500 kilometrů až na jednu výjimku. Tou je jeho největší a také jeho jediný satelit sférického tvaru Triton s průměrem 2 705 kilometrů. Je pochopitelné, že tím pádem bude i největším satelitem na modrém nebi Neptunu, kde dosahuje průměru až 28 úhlových minut. Jeho průměr je tedy prakticky totožný s našim úplňkem na pozemské obloze. Zajímavé je, že Triton se pohybuje kolem Neptunu proti směru rotace planety, a navíc po dráze se sklonem vůči planetárnímu rovníku o 156,9 °. To naznačuje, že Triton je nejspíš tělesem zachyceným z Kuiperova pásu.

Trpasličí planeta Pluto a Charon

Prohlídka Sluneční soustavy nám ukázala, že náš Měsíc není na pozemském nebi ve srovnání s pohledy z ostatních planet rozhodně žádným trpaslíkem. Naopak, po Jupiterově měsíci Io, který je jen o málo větší než náš Měsíc sledovaný ze Země, se řadí mezi skutečnou elitu!

TIP: Návštěva po 21 letech: Sonda Juno pořídila detailní snímky Jupiterova měsíce

Pokud ovšem nebudeme putovat jen po planetách, čekají nás zajímavější výhledy. Při pohledu z trpasličí planety Pluto by se nám jeho největší satelit Charon jevil jako kotouč o průměru 3,8 úhlového stupně! Znamená to, že by byl větší než 7 pozemských úplňků! 

V dějinách umění sehrál klíčovou roli spor, který doputoval k benátskému soudnímu dvoru v roce 1506. Slavný rytec a malíř Albrecht Dürer totiž obdržel od přítele rytinu, jež jako by vypadla z jeho cyklu Život Panny Marie. Při důkladnějším zkoumání pak zjistil, že se jedná o zdařilý padělek, vyhotovený benátským grafikem Marcantoniem Raimondim, jenž se tehdy jinak živil hlavně výrobou pornografických obrazů. Kopie si u něj objednávala tiskařská rodina Dal Jesusů, kteří z jejich prodeje inkasovali velké zisky – kupujícím totiž tvrdili, že získávají originál proslulých Dürerových rytin.

S padělateli, kteří na kopírování jeho děl vydělávali, ztrácel malíř již delší dobu trpělivost. Nejenže šířením padělků přicházel o příjmy, ale jejich nižší kvalita mu navíc kazila jméno. Proto Raimondiho zažaloval u benátských soudů ve vůbec prvním sporu o práva na vlastnictví autorského nápadu. Dotyčný se hájil, že i když zkopíroval každý detail Dürerových komplikovaných rytin, vždy do nich vložil specifické odchylky, které je od originálu jasně odlišily: Konkrétně mělo jít o jeho monogram „MAR“ a značku Dal Jesusových „YHS“. Dále se hájil, že kopie nevytvářel pro zisk, ale coby poctu původnímu tvůrci.

Italové na straně Italů

Benátské úřady po seznámení s obhajobou rozhodly, že sporné rytiny nepředstavují přesné kopie, nýbrž kvalitní napodobeniny, a že z nich odchylky činí nové dílo. Podle rozsudku obchodního soudu se benátskému občanovi nemělo přičítat k tíži, že je „umělcem podobně nadaným jako mistr Dürer“. Dle soudců se měl naopak německý žalobce cítit poctěn, že se jeho díla považují za natolik zdařilá, až jsou napodobována a úspěšně prodávána lidem, kteří touží vlastnit mistrovský originál. Raimondimu nicméně přikázali, aby ze svých rytin odstranil Dürerovu autorskou značku a aby je při prodeji opatřil výslovným upozorněním, že jde o kopie. 

Umělec odjel zpět do Norimberku velmi rozčilený a do nového vydání svých rytin v roce 1511 nechal přidat dlouhou předmluvu varující před falzifikáty. Za popsaným účelem si od císaře Maxmiliána I. opatřil glejt zakazující v celé říši prodávat jakékoliv jeho tisky bez výslovného souhlasu autora.

Kopíruje se dál

Přesto se problém s plagiátory nevyřešil. Různí tiskaři a grafici si proto začali pro své výtvory zajišťovat podobné glejty, čímž se z původní ojedinělé výsady stal jistý právní standard.

TIP: Plagiát nebo inspirace? Příběh Lvího krále stále budí kontroverze

Výrazný krok kupředu nakonec učinily Benátky, když městské úřady udělily roku 1567 malíři Tizianovi právo chránit díla z vlastní dílny registrovanou obchodní značkou. Směl tak inkasovat licenční platbu za každý tisk vyrobený na základě jeho předlohy, a pokud by tantiému nedostal, měl druhotné dílo zkonfiskovat stát a nechat jej zničit. Italské soudy tím položily základ dnešních zákonů na ochranu duševního vlastnictví. 

Italská armáda za první světové války používala kulomety s vodním chlazením, a sice Fiat-Revelli Modello 1914 kalibru 6,5 mm. Nešlo ale o příliš kvalitní zbraň, jelikož se vyznačovala poměrně malou kadencí a její náboj nenabízel nijak vysoký výkon. Italové se však této ráže nadále drželi, protože stejnou používali rovněž u pušek, a chtěli zachovat jednotné zásobování.

Předchozí část: Kulomety v boji o Saharu (1): Duel Vickers-Berthier vs. Breda Modello 30

Po konci Velké války ale armáda Italského království začala u domácích zbrojovek poptávat nový kulomet, tentokrát již s moderním vzduchovým chlazením. Do vývoje se zapojila i společnost Breda, která ve 20. letech vyrobila několik různých typů zbraní a nakonec dospěla k definitivnímu provedení, které se podle roku oficiálního vstupu do služby označovalo jako Breda Modello 30.

Pýcha předchází pád

Pro fašistickou éru bylo charakteristické, že se o nové zbrani hovořilo jen v superlativech, avšak skutečnost měla k tvrzením propagandy velmi daleko, neboť „třicítka“ rozhodně nepatřila mezi povedené konstrukce. Už na pohled se vyznačovala poněkud podivnými rysy, což by samo o sobě nevadilo, pokud by byla kvalitně zpracovaná a funkční, jenže to neplatilo. Potíže obvykle nastávaly už po zvednutí a nesení kulometu, na němž se nalézala řada různých výstupků, které se neustále zachytávaly o uniformu a výstroj.

Lehký kulomet Breda 30 vystavený v Ottawě. (foto: Wikimedia Commons, JustSomePics, CC BY-SA 3.0)

Zbraň poháněl zákluz hlavně a závěr se zamykal za pomoci otočné objímky, nicméně závěr se otevíral již ve chvíli, kdy v hlavni panoval hodně vysoký tlak, což mohlo deformovat prázdné nábojnice. V zájmu snížení tohoto rizika tedy konstruktéři do kulometu zabudovali olejové čerpadlo, které mazalo nábojnice, aby tak usnadňovalo jejich vyhazování, avšak navzdory tomu mnohdy docházelo k selháním, respektive k zaseknutí prázdných nábojnic v komoře. V již tak hodně složitém kulometu navíc toto čerpadlo představovalo další komplikovanou součástku, která se mohla kdykoliv porouchat.

Zanášení mechanismu

Tím ovšem seznam problémů zdaleka nekončil. Olejové mazání nábojnic vedlo zcela zákonitě k jevu, který se objevoval mimo jiné i u rakouských kulometů Schwarzlose, jež se v meziválečném období používaly i v čs. armádě. Mechanismus se extrémně zanášel prachem, pískem a dalšími nečistotami, což zvláště v podmínkách severoafrických pouští představovalo ohromný nedostatek. Na východní frontě si kulomet Breda vedl o něco lépe, ale to platilo jen do chvíle, kdy dorazila pověstná ruská zima.

Pak italský olej zamrzl a zbraně přestaly fungovat úplně. To však stále ještě nebylo všechno. Kulomet střílel z uzavřeného závěru, což by hypoteticky nabízelo možnost efektivně pálit i jednotlivými ranami, „třicítka“ však tuto možnost neměla. Střelba z uzavřeného závěru tedy nepřinášela žádnou výhodu a právě naopak představovala zdroj potíží, neboť po dlouhých dávkách byla komora rozpálená natolik, že po přerušení palby mohlo dojít ještě k dalšímu samovolnému výstřelu.

Soupis nevhodných řešení

Velice podivně bylo řešeno i zásobování kulometu, po jehož pravé straně se nacházel prvek, který mohl vypadat jako vyměnitelný zásobník, jenže ve skutečnosti se měnit nedal, jelikož šlo jen o jakousi externí šachtu. Do ní se zasouval rámeček (někdy označovaný jako krátký pevný pás) na 20 nábojů, ale celý tento systém byl velmi křehký a sebemenší poškození znamenalo vyřazení zbraně z činnosti. Obdobně jako většina kulometů měl i typ Breda Modello 30 vyměnitelnou hlaveň, ale italští konstruktéři ji z nějakého záhadného důvodu nevybavili rukojetí, takže se k manipulaci musely používat silné rukavice.

Navíc platilo, že kulomet užíval nepříliš výkonné 6,5mm střelivo, takže i z tohoto hlediska zaostával za konkurencí. Vznikla sice také varianta na novější náboj 7,35×51 mm, ale vzniklo jen malé množství exemplářů. Navzdory všem popsaným nedostatkům se Breda Modello 30 používal až do konce války jako hlavní podpůrná zbraň pěšího družstva, a to jednoduše proto, že Italové tehdy žádný jiný typ lehkého kulometu neměli.